Oba rádi sportují. Oba jsou zvídaví. A oba baví věda, ačkoli s ní teprve začínají a učí se ji poznávat. Není taky divu, protože oba zvítězili ve svých sekcích na nedávné celostátní konferenci studentských vědeckých prací pregraduálních studentů z 12 českých a slovenských lékařských fakult, která se konala v Olomouci. Povídat si s nimi u kafe bylo velkým potěšením.

Lucie Kovářová, studentka 6. ročníku VL, jejímž školitelem je prof. Jan Malík z III. interny, obsadila první místo v Klinické sekci s prací Snížená oxygenace mozku je u chronicky hemodialyzovaných pacientů spojena s kognitivním deficitem. Antonín Tichý, student 5. ročníku ZL, jehož školitelem je RNDr. Pavel Bradna z ÚLBLD, pak vyhrál v sekci Zubní lékařství s tématem Vliv délky polymerace a intenzity vyzařování polymerační lampy na vytvrzení moderních nanokompozitních materiálů.

Jak si ceníte vítězství vlastně i v tak trochu mezinárodní konkurenci?

Lucka: Odnesla jsem si hlavně velkou motivaci do dalšího výzkumu a beru to jako takové počáteční „nakopnutí“ k tomu naučit se to dělat ještě líp. Vítězství mě asi definitivně přesvědčilo o tom, že se přihlásím na Ph.D. studium :)

Tonda: Mě zaujal široký rozsah prezentovaných témat a do jaké hloubky už je pregraduální studenti zvládají. Konkurence v kategorii zubního lékařství je přece jen menší, ale hodně si cením toho, že jsem vyhrál studentské hlasování o nejlepší prezentaci, v němž Lucka byla hned druhá. Vážím si toho, že jsem se stomatologickým tématem oslovil i všeobecné mediky, pro které je to relativně vzdálená oblast.

V čem byly vaše prezentace tak dobré, že zaujaly kolegy?

Lucka: Vždycky se zamýšlím nad prezentací jako nad příběhem, aby logicky plynula, byla konzistentní a jednoduchá.

Tonda: To vnímám úplně stejně – prezentaci jsem stavěl tak, aby ji pochopili nejen odborníci z hodnotící komise, ale i všichni ostatní, kteří o tématu nic nevědí a dokázali si představit, co jsem dělal a jaký by to mělo mít přínos. Na konferenci bylo hodně prezentací, které měly výsledky na vysoké úrovni, ale způsob přednesu Lucku v klinické sekci odlišil od ostatních.

Lucka: Je strašně těžké udržet pozornost publika, takže se snažím mluvit tak, aby to pozornost vybudilo.

Tonda: A pak je taky důležité zvládnout diskuzi – v tom se asi hodně rozhodovalo.

Řešili jste přednášku se školitelem?

Lucka: Věcnou stránku ano, prezentaci a přednes ne. Ale ani si nemyslím, že by to bylo potřeba. Školitel mi má pomoci po odborné stránce. To, jak se prezentuju, už je na mně.

Tonda: Můj školitel je ohromný perfekcionista, takže by mě na konferenci nepustil, aniž by prezentaci slyšel :) Pomohlo mi to utřídit si myšlenky, ale člověk musí mít – podle mě – přednášení v sobě, odvahu stoupnout si před sto lidí, mluvit s mikrofonem…

Kdy jste se během studia dostali k bádání?

Tonda: V zimním semestru 3. ročníku jsem začal chodit na volitelný předmět, který se zabýval vlastnostmi dentálních materiálů, a s mým školitelem jsme se domluvili, že budeme v práci pokračovat i nadále.

Lucka: Už od gymplu jsem chtěla ke škole dělat něco navíc. Když jsem přišla na medicínu, v podstatě od prváku jsem věděla, že chci nějakou vědeckou práci vyzkoušet. Pak šlo jen o to, potkat někoho zajímavého a sympatického, koho se nebudu bát zeptat, jestli tu vědu můžu dělat s ním. A mám štěstí, že jsem takových lidí potkala víc – nejdřív mě zaujala paní docentka Jirkovská z histologie, ale když jsme se z teoretických oborů přehoupli do klinických, moje druhé vědecké angažmá začalo u profesora Malíka.

Co pro vás věda znamená?

Tonda: Když si vzpomenu, jak jsem ji vnímal jako malý, vybaví se mi pořad Věda je zábava. To je samozřejmě do jisté míry pravda, ale je to taky hodně stereotypní práce, trpělivosti a píle. Protože to nefunguje tak, že člověk přijde jeden den do laborky, druhý den je hotovo a třetí den vyhráno. Na druhé straně je pak radost, když se ukáže, že ta náročná a dlouhodobá práce – kdy se snažíme udělat něco navíc, zkoušíme vymyslet něco nového –, má skutečně užitek.

Lucka: Kdo začne s vědou, může být prvně trochu zklamaný, že výsledky nejsou zas až tak velké a nepřicházejí zas až tak rychle. Aby ho věda bavila, musí mít rád ten proces a musí ho bavit dílčí věci. Mně se hrozně líbí, že vědecká práce má charakter projektu a že se rozvíjí několik let v různých fázích. Je sice těžké, když po dvou letech člověk ještě nemá žádné výsledky a říká si: „Už na tom dělám dva roky!?“ Ale po třech letech, kdy už výsledky přijdou, je to hezké.

Tonda: Věda vlastně otvírá dveře do spousty dalších oblastí a míst, kam se bez ní dostanete jen těžko.

Jsou vědci v něčem specifičtí?

Lucka: Aby člověk mohl dělat vědu, musí být hodně zvědavý, pořád nad věcmi dumat, klást si otázky.

Tonda: Prostě trochu šťoural :)

Lucka: A taky pilný :)

Čemu jste se během vědecké práce naučili?

Tonda: Být pokorný. K sobě a k tomu, co dělám. Protože i když se člověk danému tématu věnuje docela dlouho a snaží se dozvědět co nejvíc, vždycky bude někdo další, kdo bude vědět víc.

Lucka: Souhlasím. Určitě jsem se naučila, že se vědu nejdřív musím naučit dělat. Mezi studenty koluje názor, že na Ph.D. studium by člověk neměl chodit hned po škole, kdy ještě nic neumí, a že má s vědou raději začít jako hotový doktor, kdy má větší šanci něco vyzkoumat. Znělo mi to strašně logicky, ale při mé vlastní vědecké práci mi došlo, že je to úplný nesmysl. Věda je samostatná disciplína, která se musí dlouho učit, nejde sama od sebe, a čím dřív s ní začnete, tím líp.

Hodláte na zkušenost s vědou navázat i po promoci?

Tonda: Ve formě postgraduálního studia bych pokračovat chtěl, ale zároveň bych chtěl mít klinickou praxi. Jednou z velkých kapitol ve stomatologii jsou právě materiály, kterým bych se chtěl dál věnovat – ale ne nutně tomu, co jsem dělal doposud.

Lucka: Určitě chci pokračovat v tématu, na kterém jsem pracovala s profesorem Malíkem. Chtěla bych ta pomyslná dvířka, která jsme pootevřeli, otevřít pořádně a minimálně prozkoumat, co je za nimi. Třeba tam bude ještě něco zajímavého…

Pokud by měla přijít volba – vzdali byste se kliniky, nebo vědy?

Lucka: Vzhledem k tomu, že jsme kliniku nedělali ještě ani den, je těžké to říci se stoprocentní jistotou. Ale myslím si, že u mě by šla stranou věda. Chci být hlavně doktor.

Tonda: Pokud bych cítil ve vědě takový přínos, že by stálo zato se kliniky vzdát, pak bych to udělal. To je asi jediný důvod, jinak bych zatím upřednostnil kliniku. Ale ještě jsme nepoznali stres, kdy má člověk množství úkolů z kliniky a zároveň k tomu musí dělat vědeckou práci. Takže uvidíme.

Chtěli byste svou profesní kariéru spojit s působením v zahraničí?

Tonda: Mám již rozjednanou zahraniční stáž s možností prodloužení až na celé postgraduální studium. Byl bych rád, kdyby to vyšlo, protože věřím, že by to byla skvělá zkušenost.

Lucka: Jsem strašně vděčná, že jsem si mohla pobývání v zahraničí vyzkoušet už při studiu – myslím si, že možnosti Erasmu, stáží IFMSA a dalších jsou u nás na fakultě naprosto perfektní. Protože jsem díky IFMSA stážovala v Maroku na kardiologii v Casablance, necítím nutkání, že bych musela do zahraničí ještě při práci. Určitě by to nebylo špatné, ale jsou i jiné věci, které stojí zato budovat tady v Čechách.

Jak vnímáte vědecko-výzkumnou činnost na naší fakultě?

Tonda: Asi nemám dost informací, abych byl schopen to ohodnotit. Kromě toho, že se v časopise Jednička představují alespoň některé vědecké týmy a publikace, tak se k výsledkům našich vědců jinak moc nedostaneme. Pokud bych o vědu do určité míry neprojevil zájem sám, nemám pocit, že bych byl během studia k vědecké práci vedený a že by se ji jednotlivá pracoviště snažila prezentovat. Přitom věřím, že se tu dělá hodně dobrá věda :) Asi každý zná tým kolem profesora Smetany z Anatomického ústavu, jako jeden příklad za všechny, určitě je tady ale mnohem víc skvělých skupin, o nichž se toho na stážích moc nedozvíme. To mi přijde trochu škoda.

Lucka: Taky si myslím, že by studenti mohli být víc motivováni k tomu, aby při škole dělali vědu. Znám spoustu lidí, kteří by třeba chtěli, ale nenajdou odvahu za někým zajít a zeptat se, zda mohou být součástí týmu. Možná by bylo fajn, kdyby byl někde dostupný přehled týmů a toho, co dělají. Mě třeba na konci prváku hrozně pomohlo, když jsem na webu našla medailonek paní docentky Jirkovské, ve kterém bylo napsáno, že součástí její práce je vedení pregraduálních studentů k samostatné vědecké činnosti. Jen tahle jediná věta mě přiměla za ní jít a zeptat se.

Tonda: Je asi fakt, že kdo chce, cestu si najde.

Lucka: Líbí se mi, že třeba na Univerzitě Palackého v Olomouci mají ve vědeckých týmech oficiálně vypsaná místa pro mediky, kteří dostávají symbolické stipendium. Kdyby se podařilo najít kompromis mezi tím, jak je to tam a jak je to u nás, byl by to – podle mě – hodně velký posun k tomu, aby si vědu vyzkoušelo víc lidí.

Kterého vědce považujete za Jedničku?

Lucka: Purkyně je klasika.

Tonda: Hodně si vážím profesora Antonína Holého, jednoho z vyčnívajících vědců posledního půlstoletí v ČR. Napadá mě i Otto Wichterle. Přestože jsme malá země, měli bychom být schopni ukázat, že se i u nás dá dosáhnout výjimečných výsledků.

Lucka: Zmínila bych ještě profesora Karla Rašku, jenž pomohl vymýtit pravé neštovice. Na jeho příběh jsem narazila víceméně náhodou a přišlo mi, že je to hezký motivační příklad toho, jak je věda důležitá.

Co děláte ve volném čase?

Tonda: Rád sportuji, nejvíc mě baví plavání, ale zajdu i na kolo nebo na lyže. Taky si občas v klidu něco přečtu nebo poslouchám hudbu a přitom relaxuju.

Lucka: Nejradši odpočívám aktivně. Baví mě spojovat pohybovou aktivitu s přírodou, takže běhám, jezdím na kole nebo chodím na výlety.

jat

Oba rádi sportují. Oba jsou zvídaví. A oba baví věda, ačkoli s ní teprve začínají a učí se ji poznávat. Není taky divu, protože oba zvítězili ve svých sekcích na nedávné celostátní konferenci studentských vědeckých prací pregraduálních studentů z 12 českých a slovenských lékařských fakult, která se konala v Olomouci. Povídat si s nimi u kafe bylo velkým potěšením.

Lucie Kovářová, studentka 6. ročníku VL, jejímž školitelem je prof. Jan Malík z III. interny, obsadila první místo v Klinické sekci s prací Snížená oxygenace mozku je u chronicky hemodialyzovaných pacientů spojena s kognitivním deficitem. Antonín Tichý, student 5. ročníku ZL, jehož školitelem je RNDr. Pavel Bradna z ÚLBLD, pak vyhrál v sekci Zubní lékařství s tématem Vliv délky polymerace a intenzity vyzařování polymerační lampy na vytvrzení moderních nanokompozitních materiálů.

Jak si ceníte vítězství vlastně i v tak trochu mezinárodní konkurenci?

Lucka: Odnesla jsem si hlavně velkou motivaci do dalšího výzkumu a beru to jako takové počáteční „nakopnutí“ k tomu naučit se to dělat ještě líp. Vítězství mě asi definitivně přesvědčilo o tom, že se přihlásím na Ph.D. studium :)

Tonda: Mě zaujal široký rozsah prezentovaných témat a do jaké hloubky už je pregraduální studenti zvládají. Konkurence v kategorii zubního lékařství je přece jen menší, ale hodně si cením toho, že jsem vyhrál studentské hlasování o nejlepší prezentaci, v němž Lucka byla hned druhá. Vážím si toho, že jsem se stomatologickým tématem oslovil i všeobecné mediky, pro které je to relativně vzdálená oblast.

V čem byly vaše prezentace tak dobré, že zaujaly kolegy?

Lucka: Vždycky se zamýšlím nad prezentací jako nad příběhem, aby logicky plynula, byla konzistentní a jednoduchá.

Tonda: To vnímám úplně stejně – prezentaci jsem stavěl tak, aby ji pochopili nejen odborníci z hodnotící komise, ale i všichni ostatní, kteří o tématu nic nevědí a dokázali si představit, co jsem dělal a jaký by to mělo mít přínos. Na konferenci bylo hodně prezentací, které měly výsledky na vysoké úrovni, ale způsob přednesu Lucku v klinické sekci odlišil od ostatních.

Lucka: Je strašně těžké udržet pozornost publika, takže se snažím mluvit tak, aby to pozornost vybudilo.

Tonda: A pak je taky důležité zvládnout diskuzi – v tom se asi hodně rozhodovalo.

Řešili jste přednášku se školitelem?

Lucka: Věcnou stránku ano, prezentaci a přednes ne. Ale ani si nemyslím, že by to bylo potřeba. Školitel mi má pomoci po odborné stránce. To, jak se prezentuju, už je na mně.

Tonda: Můj školitel je ohromný perfekcionista, takže by mě na konferenci nepustil, aniž by prezentaci slyšel :) Pomohlo mi to utřídit si myšlenky, ale člověk musí mít – podle mě – přednášení v sobě, odvahu stoupnout si před sto lidí, mluvit s mikrofonem…

Kdy jste se během studia dostali k bádání?

Tonda: V zimním semestru 3. ročníku jsem začal chodit na volitelný předmět, který se zabýval vlastnostmi dentálních materiálů, a s mým školitelem jsme se domluvili, že budeme v práci pokračovat i nadále.

Lucka: Už od gymplu jsem chtěla ke škole dělat něco navíc. Když jsem přišla na medicínu, v podstatě od prváku jsem věděla, že chci nějakou vědeckou práci vyzkoušet. Pak šlo jen o to, potkat někoho zajímavého a sympatického, koho se nebudu bát zeptat, jestli tu vědu můžu dělat s ním. A mám štěstí, že jsem takových lidí potkala víc – nejdřív mě zaujala paní docentka Jirkovská z histologie, ale když jsme se z teoretických oborů přehoupli do klinických, moje druhé vědecké angažmá začalo u profesora Malíka.

Co pro vás věda znamená?

Tonda: Když si vzpomenu, jak jsem ji vnímal jako malý, vybaví se mi pořad Věda je zábava. To je samozřejmě do jisté míry pravda, ale je to taky hodně stereotypní práce, trpělivosti a píle. Protože to nefunguje tak, že člověk přijde jeden den do laborky, druhý den je hotovo a třetí den vyhráno. Na druhé straně je pak radost, když se ukáže, že ta náročná a dlouhodobá práce – kdy se snažíme udělat něco navíc, zkoušíme vymyslet něco nového –, má skutečně užitek.

Lucka: Kdo začne s vědou, může být prvně trochu zklamaný, že výsledky nejsou zas až tak velké a nepřicházejí zas až tak rychle. Aby ho věda bavila, musí mít rád ten proces a musí ho bavit dílčí věci. Mně se hrozně líbí, že vědecká práce má charakter projektu a že se rozvíjí několik let v různých fázích. Je sice těžké, když po dvou letech člověk ještě nemá žádné výsledky a říká si: „Už na tom dělám dva roky!?“ Ale po třech letech, kdy už výsledky přijdou, je to hezké.

Tonda: Věda vlastně otvírá dveře do spousty dalších oblastí a míst, kam se bez ní dostanete jen těžko.

Jsou vědci v něčem specifičtí?

Lucka: Aby člověk mohl dělat vědu, musí být hodně zvědavý, pořád nad věcmi dumat, klást si otázky.

Tonda: Prostě trochu šťoural :)

Lucka: A taky pilný :)

Čemu jste se během vědecké práce naučili?

Tonda: Být pokorný. K sobě a k tomu, co dělám. Protože i když se člověk danému tématu věnuje docela dlouho a snaží se dozvědět co nejvíc, vždycky bude někdo další, kdo bude vědět víc.

Lucka: Souhlasím. Určitě jsem se naučila, že se vědu nejdřív musím naučit dělat. Mezi studenty koluje názor, že na Ph.D. studium by člověk neměl chodit hned po škole, kdy ještě nic neumí, a že má s vědou raději začít jako hotový doktor, kdy má větší šanci něco vyzkoumat. Znělo mi to strašně logicky, ale při mé vlastní vědecké práci mi došlo, že je to úplný nesmysl. Věda je samostatná disciplína, která se musí dlouho učit, nejde sama od sebe, a čím dřív s ní začnete, tím líp.

Hodláte na zkušenost s vědou navázat i po promoci?

Tonda: Ve formě postgraduálního studia bych pokračovat chtěl, ale zároveň bych chtěl mít klinickou praxi. Jednou z velkých kapitol ve stomatologii jsou právě materiály, kterým bych se chtěl dál věnovat – ale ne nutně tomu, co jsem dělal doposud.

Lucka: Určitě chci pokračovat v tématu, na kterém jsem pracovala s profesorem Malíkem. Chtěla bych ta pomyslná dvířka, která jsme pootevřeli, otevřít pořádně a minimálně prozkoumat, co je za nimi. Třeba tam bude ještě něco zajímavého…

Pokud by měla přijít volba – vzdali byste se kliniky, nebo vědy?

Lucka: Vzhledem k tomu, že jsme kliniku nedělali ještě ani den, je těžké to říci se stoprocentní jistotou. Ale myslím si, že u mě by šla stranou věda. Chci být hlavně doktor.

Tonda: Pokud bych cítil ve vědě takový přínos, že by stálo zato se kliniky vzdát, pak bych to udělal. To je asi jediný důvod, jinak bych zatím upřednostnil kliniku. Ale ještě jsme nepoznali stres, kdy má člověk množství úkolů z kliniky a zároveň k tomu musí dělat vědeckou práci. Takže uvidíme.

Chtěli byste svou profesní kariéru spojit s působením v zahraničí?

Tonda: Mám již rozjednanou zahraniční stáž s možností prodloužení až na celé postgraduální studium. Byl bych rád, kdyby to vyšlo, protože věřím, že by to byla skvělá zkušenost.

Lucka: Jsem strašně vděčná, že jsem si mohla pobývání v zahraničí vyzkoušet už při studiu – myslím si, že možnosti Erasmu, stáží IFMSA a dalších jsou u nás na fakultě naprosto perfektní. Protože jsem díky IFMSA stážovala v Maroku na kardiologii v Casablance, necítím nutkání, že bych musela do zahraničí ještě při práci. Určitě by to nebylo špatné, ale jsou i jiné věci, které stojí zato budovat tady v Čechách.

Jak vnímáte vědecko-výzkumnou činnost na naší fakultě?

Tonda: Asi nemám dost informací, abych byl schopen to ohodnotit. Kromě toho, že se v časopise Jednička představují alespoň některé vědecké týmy a publikace, tak se k výsledkům našich vědců jinak moc nedostaneme. Pokud bych o vědu do určité míry neprojevil zájem sám, nemám pocit, že bych byl během studia k vědecké práci vedený a že by se ji jednotlivá pracoviště snažila prezentovat. Přitom věřím, že se tu dělá hodně dobrá věda :) Asi každý zná tým kolem profesora Smetany z Anatomického ústavu, jako jeden příklad za všechny, určitě je tady ale mnohem víc skvělých skupin, o nichž se toho na stážích moc nedozvíme. To mi přijde trochu škoda.

Lucka: Taky si myslím, že by studenti mohli být víc motivováni k tomu, aby při škole dělali vědu. Znám spoustu lidí, kteří by třeba chtěli, ale nenajdou odvahu za někým zajít a zeptat se, zda mohou být součástí týmu. Možná by bylo fajn, kdyby byl někde dostupný přehled týmů a toho, co dělají. Mě třeba na konci prváku hrozně pomohlo, když jsem na webu našla medailonek paní docentky Jirkovské, ve kterém bylo napsáno, že součástí její práce je vedení pregraduálních studentů k samostatné vědecké činnosti. Jen tahle jediná věta mě přiměla za ní jít a zeptat se.

Tonda: Je asi fakt, že kdo chce, cestu si najde.

Lucka: Líbí se mi, že třeba na Univerzitě Palackého v Olomouci mají ve vědeckých týmech oficiálně vypsaná místa pro mediky, kteří dostávají symbolické stipendium. Kdyby se podařilo najít kompromis mezi tím, jak je to tam a jak je to u nás, byl by to – podle mě – hodně velký posun k tomu, aby si vědu vyzkoušelo víc lidí.

Kterého vědce považujete za Jedničku?

Lucka: Purkyně je klasika.

Tonda: Hodně si vážím profesora Antonína Holého, jednoho z vyčnívajících vědců posledního půlstoletí v ČR. Napadá mě i Otto Wichterle. Přestože jsme malá země, měli bychom být schopni ukázat, že se i u nás dá dosáhnout výjimečných výsledků.

Lucka: Zmínila bych ještě profesora Karla Rašku, jenž pomohl vymýtit pravé neštovice. Na jeho příběh jsem narazila víceméně náhodou a přišlo mi, že je to hezký motivační příklad toho, jak je věda důležitá.

Co děláte ve volném čase?

Tonda: Rád sportuji, nejvíc mě baví plavání, ale zajdu i na kolo nebo na lyže. Taky si občas v klidu něco přečtu nebo poslouchám hudbu a přitom relaxuju.

Lucka: Nejradši odpočívám aktivně. Baví mě spojovat pohybovou aktivitu s přírodou, takže běhám, jezdím na kole nebo chodím na výlety.

jat

Oba rádi sportují. Oba jsou zvídaví. A oba baví věda, ačkoli s ní teprve začínají a učí se ji poznávat. Není taky divu, protože oba zvítězili ve svých sekcích na nedávné celostátní konferenci studentských vědeckých prací pregraduálních studentů z 12 českých a slovenských lékařských fakult, která se konala v Olomouci. Povídat si s nimi u kafe bylo velkým potěšením.

Lucie Kovářová, studentka 6. ročníku VL, jejímž školitelem je prof. Jan Malík z III. interny, obsadila první místo v Klinické sekci s prací Snížená oxygenace mozku je u chronicky hemodialyzovaných pacientů spojena s kognitivním deficitem. Antonín Tichý, student 5. ročníku ZL, jehož školitelem je RNDr. Pavel Bradna z ÚLBLD, pak vyhrál v sekci Zubní lékařství s tématem Vliv délky polymerace a intenzity vyzařování polymerační lampy na vytvrzení moderních nanokompozitních materiálů.

Jak si ceníte vítězství vlastně i v tak trochu mezinárodní konkurenci?

Lucka: Odnesla jsem si hlavně velkou motivaci do dalšího výzkumu a beru to jako takové počáteční „nakopnutí“ k tomu naučit se to dělat ještě líp. Vítězství mě asi definitivně přesvědčilo o tom, že se přihlásím na Ph.D. studium :)

Tonda: Mě zaujal široký rozsah prezentovaných témat a do jaké hloubky už je pregraduální studenti zvládají. Konkurence v kategorii zubního lékařství je přece jen menší, ale hodně si cením toho, že jsem vyhrál studentské hlasování o nejlepší prezentaci, v němž Lucka byla hned druhá. Vážím si toho, že jsem se stomatologickým tématem oslovil i všeobecné mediky, pro které je to relativně vzdálená oblast.

V čem byly vaše prezentace tak dobré, že zaujaly kolegy?

Lucka: Vždycky se zamýšlím nad prezentací jako nad příběhem, aby logicky plynula, byla konzistentní a jednoduchá.

Tonda: To vnímám úplně stejně – prezentaci jsem stavěl tak, aby ji pochopili nejen odborníci z hodnotící komise, ale i všichni ostatní, kteří o tématu nic nevědí a dokázali si představit, co jsem dělal a jaký by to mělo mít přínos. Na konferenci bylo hodně prezentací, které měly výsledky na vysoké úrovni, ale způsob přednesu Lucku v klinické sekci odlišil od ostatních.

Lucka: Je strašně těžké udržet pozornost publika, takže se snažím mluvit tak, aby to pozornost vybudilo.

Tonda: A pak je taky důležité zvládnout diskuzi – v tom se asi hodně rozhodovalo.

Řešili jste přednášku se školitelem?

Lucka: Věcnou stránku ano, prezentaci a přednes ne. Ale ani si nemyslím, že by to bylo potřeba. Školitel mi má pomoci po odborné stránce. To, jak se prezentuju, už je na mně.

Tonda: Můj školitel je ohromný perfekcionista, takže by mě na konferenci nepustil, aniž by prezentaci slyšel :) Pomohlo mi to utřídit si myšlenky, ale člověk musí mít – podle mě – přednášení v sobě, odvahu stoupnout si před sto lidí, mluvit s mikrofonem…

Kdy jste se během studia dostali k bádání?

Tonda: V zimním semestru 3. ročníku jsem začal chodit na volitelný předmět, který se zabýval vlastnostmi dentálních materiálů, a s mým školitelem jsme se domluvili, že budeme v práci pokračovat i nadále.

Lucka: Už od gymplu jsem chtěla ke škole dělat něco navíc. Když jsem přišla na medicínu, v podstatě od prváku jsem věděla, že chci nějakou vědeckou práci vyzkoušet. Pak šlo jen o to, potkat někoho zajímavého a sympatického, koho se nebudu bát zeptat, jestli tu vědu můžu dělat s ním. A mám štěstí, že jsem takových lidí potkala víc – nejdřív mě zaujala paní docentka Jirkovská z histologie, ale když jsme se z teoretických oborů přehoupli do klinických, moje druhé vědecké angažmá začalo u profesora Malíka.

Co pro vás věda znamená?

Tonda: Když si vzpomenu, jak jsem ji vnímal jako malý, vybaví se mi pořad Věda je zábava. To je samozřejmě do jisté míry pravda, ale je to taky hodně stereotypní práce, trpělivosti a píle. Protože to nefunguje tak, že člověk přijde jeden den do laborky, druhý den je hotovo a třetí den vyhráno. Na druhé straně je pak radost, když se ukáže, že ta náročná a dlouhodobá práce – kdy se snažíme udělat něco navíc, zkoušíme vymyslet něco nového –, má skutečně užitek.

Lucka: Kdo začne s vědou, může být prvně trochu zklamaný, že výsledky nejsou zas až tak velké a nepřicházejí zas až tak rychle. Aby ho věda bavila, musí mít rád ten proces a musí ho bavit dílčí věci. Mně se hrozně líbí, že vědecká práce má charakter projektu a že se rozvíjí několik let v různých fázích. Je sice těžké, když po dvou letech člověk ještě nemá žádné výsledky a říká si: „Už na tom dělám dva roky!?“ Ale po třech letech, kdy už výsledky přijdou, je to hezké.

Tonda: Věda vlastně otvírá dveře do spousty dalších oblastí a míst, kam se bez ní dostanete jen těžko.

Jsou vědci v něčem specifičtí?

Lucka: Aby člověk mohl dělat vědu, musí být hodně zvědavý, pořád nad věcmi dumat, klást si otázky.

Tonda: Prostě trochu šťoural :)

Lucka: A taky pilný :)

Čemu jste se během vědecké práce naučili?

Tonda: Být pokorný. K sobě a k tomu, co dělám. Protože i když se člověk danému tématu věnuje docela dlouho a snaží se dozvědět co nejvíc, vždycky bude někdo další, kdo bude vědět víc.

Lucka: Souhlasím. Určitě jsem se naučila, že se vědu nejdřív musím naučit dělat. Mezi studenty koluje názor, že na Ph.D. studium by člověk neměl chodit hned po škole, kdy ještě nic neumí, a že má s vědou raději začít jako hotový doktor, kdy má větší šanci něco vyzkoumat. Znělo mi to strašně logicky, ale při mé vlastní vědecké práci mi došlo, že je to úplný nesmysl. Věda je samostatná disciplína, která se musí dlouho učit, nejde sama od sebe, a čím dřív s ní začnete, tím líp.

Hodláte na zkušenost s vědou navázat i po promoci?

Tonda: Ve formě postgraduálního studia bych pokračovat chtěl, ale zároveň bych chtěl mít klinickou praxi. Jednou z velkých kapitol ve stomatologii jsou právě materiály, kterým bych se chtěl dál věnovat – ale ne nutně tomu, co jsem dělal doposud.

Lucka: Určitě chci pokračovat v tématu, na kterém jsem pracovala s profesorem Malíkem. Chtěla bych ta pomyslná dvířka, která jsme pootevřeli, otevřít pořádně a minimálně prozkoumat, co je za nimi. Třeba tam bude ještě něco zajímavého…

Pokud by měla přijít volba – vzdali byste se kliniky, nebo vědy?

Lucka: Vzhledem k tomu, že jsme kliniku nedělali ještě ani den, je těžké to říci se stoprocentní jistotou. Ale myslím si, že u mě by šla stranou věda. Chci být hlavně doktor.

Tonda: Pokud bych cítil ve vědě takový přínos, že by stálo zato se kliniky vzdát, pak bych to udělal. To je asi jediný důvod, jinak bych zatím upřednostnil kliniku. Ale ještě jsme nepoznali stres, kdy má člověk množství úkolů z kliniky a zároveň k tomu musí dělat vědeckou práci. Takže uvidíme.

Chtěli byste svou profesní kariéru spojit s působením v zahraničí?

Tonda: Mám již rozjednanou zahraniční stáž s možností prodloužení až na celé postgraduální studium. Byl bych rád, kdyby to vyšlo, protože věřím, že by to byla skvělá zkušenost.

Lucka: Jsem strašně vděčná, že jsem si mohla pobývání v zahraničí vyzkoušet už při studiu – myslím si, že možnosti Erasmu, stáží IFMSA a dalších jsou u nás na fakultě naprosto perfektní. Protože jsem díky IFMSA stážovala v Maroku na kardiologii v Casablance, necítím nutkání, že bych musela do zahraničí ještě při práci. Určitě by to nebylo špatné, ale jsou i jiné věci, které stojí zato budovat tady v Čechách.

Jak vnímáte vědecko-výzkumnou činnost na naší fakultě?

Tonda: Asi nemám dost informací, abych byl schopen to ohodnotit. Kromě toho, že se v časopise Jednička představují alespoň některé vědecké týmy a publikace, tak se k výsledkům našich vědců jinak moc nedostaneme. Pokud bych o vědu do určité míry neprojevil zájem sám, nemám pocit, že bych byl během studia k vědecké práci vedený a že by se ji jednotlivá pracoviště snažila prezentovat. Přitom věřím, že se tu dělá hodně dobrá věda :) Asi každý zná tým kolem profesora Smetany z Anatomického ústavu, jako jeden příklad za všechny, určitě je tady ale mnohem víc skvělých skupin, o nichž se toho na stážích moc nedozvíme. To mi přijde trochu škoda.

Lucka: Taky si myslím, že by studenti mohli být víc motivováni k tomu, aby při škole dělali vědu. Znám spoustu lidí, kteří by třeba chtěli, ale nenajdou odvahu za někým zajít a zeptat se, zda mohou být součástí týmu. Možná by bylo fajn, kdyby byl někde dostupný přehled týmů a toho, co dělají. Mě třeba na konci prváku hrozně pomohlo, když jsem na webu našla medailonek paní docentky Jirkovské, ve kterém bylo napsáno, že součástí její práce je vedení pregraduálních studentů k samostatné vědecké činnosti. Jen tahle jediná věta mě přiměla za ní jít a zeptat se.

Tonda: Je asi fakt, že kdo chce, cestu si najde.

Lucka: Líbí se mi, že třeba na Univerzitě Palackého v Olomouci mají ve vědeckých týmech oficiálně vypsaná místa pro mediky, kteří dostávají symbolické stipendium. Kdyby se podařilo najít kompromis mezi tím, jak je to tam a jak je to u nás, byl by to – podle mě – hodně velký posun k tomu, aby si vědu vyzkoušelo víc lidí.

Kterého vědce považujete za Jedničku?

Lucka: Purkyně je klasika.

Tonda: Hodně si vážím profesora Antonína Holého, jednoho z vyčnívajících vědců posledního půlstoletí v ČR. Napadá mě i Otto Wichterle. Přestože jsme malá země, měli bychom být schopni ukázat, že se i u nás dá dosáhnout výjimečných výsledků.

Lucka: Zmínila bych ještě profesora Karla Rašku, jenž pomohl vymýtit pravé neštovice. Na jeho příběh jsem narazila víceméně náhodou a přišlo mi, že je to hezký motivační příklad toho, jak je věda důležitá.

Co děláte ve volném čase?

Tonda: Rád sportuji, nejvíc mě baví plavání, ale zajdu i na kolo nebo na lyže. Taky si občas v klidu něco přečtu nebo poslouchám hudbu a přitom relaxuju.

Lucka: Nejradši odpočívám aktivně. Baví mě spojovat pohybovou aktivitu s přírodou, takže běhám, jezdím na kole nebo chodím na výlety.

jat

Oba rádi sportují. Oba jsou zvídaví. A oba baví věda, ačkoli s ní teprve začínají a učí se ji poznávat. Není taky divu, protože oba zvítězili ve svých sekcích na nedávné celostátní konferenci studentských vědeckých prací pregraduálních studentů z 12 českých a slovenských lékařských fakult, která se konala v Olomouci. Povídat si s nimi u kafe bylo velkým potěšením.

Lucie Kovářová, studentka 6. ročníku VL, jejímž školitelem je prof. Jan Malík z III. interny, obsadila první místo v Klinické sekci s prací Snížená oxygenace mozku je u chronicky hemodialyzovaných pacientů spojena s kognitivním deficitem. Antonín Tichý, student 5. ročníku ZL, jehož školitelem je RNDr. Pavel Bradna z ÚLBLD, pak vyhrál v sekci Zubní lékařství s tématem Vliv délky polymerace a intenzity vyzařování polymerační lampy na vytvrzení moderních nanokompozitních materiálů.

Jak si ceníte vítězství vlastně i v tak trochu mezinárodní konkurenci?

Lucka: Odnesla jsem si hlavně velkou motivaci do dalšího výzkumu a beru to jako takové počáteční „nakopnutí“ k tomu naučit se to dělat ještě líp. Vítězství mě asi definitivně přesvědčilo o tom, že se přihlásím na Ph.D. studium :)

Tonda: Mě zaujal široký rozsah prezentovaných témat a do jaké hloubky už je pregraduální studenti zvládají. Konkurence v kategorii zubního lékařství je přece jen menší, ale hodně si cením toho, že jsem vyhrál studentské hlasování o nejlepší prezentaci, v němž Lucka byla hned druhá. Vážím si toho, že jsem se stomatologickým tématem oslovil i všeobecné mediky, pro které je to relativně vzdálená oblast.

V čem byly vaše prezentace tak dobré, že zaujaly kolegy?

Lucka: Vždycky se zamýšlím nad prezentací jako nad příběhem, aby logicky plynula, byla konzistentní a jednoduchá.

Tonda: To vnímám úplně stejně – prezentaci jsem stavěl tak, aby ji pochopili nejen odborníci z hodnotící komise, ale i všichni ostatní, kteří o tématu nic nevědí a dokázali si představit, co jsem dělal a jaký by to mělo mít přínos. Na konferenci bylo hodně prezentací, které měly výsledky na vysoké úrovni, ale způsob přednesu Lucku v klinické sekci odlišil od ostatních.

Lucka: Je strašně těžké udržet pozornost publika, takže se snažím mluvit tak, aby to pozornost vybudilo.

Tonda: A pak je taky důležité zvládnout diskuzi – v tom se asi hodně rozhodovalo.

Řešili jste přednášku se školitelem?

Lucka: Věcnou stránku ano, prezentaci a přednes ne. Ale ani si nemyslím, že by to bylo potřeba. Školitel mi má pomoci po odborné stránce. To, jak se prezentuju, už je na mně.

Tonda: Můj školitel je ohromný perfekcionista, takže by mě na konferenci nepustil, aniž by prezentaci slyšel :) Pomohlo mi to utřídit si myšlenky, ale člověk musí mít – podle mě – přednášení v sobě, odvahu stoupnout si před sto lidí, mluvit s mikrofonem…

Kdy jste se během studia dostali k bádání?

Tonda: V zimním semestru 3. ročníku jsem začal chodit na volitelný předmět, který se zabýval vlastnostmi dentálních materiálů, a s mým školitelem jsme se domluvili, že budeme v práci pokračovat i nadále.

Lucka: Už od gymplu jsem chtěla ke škole dělat něco navíc. Když jsem přišla na medicínu, v podstatě od prváku jsem věděla, že chci nějakou vědeckou práci vyzkoušet. Pak šlo jen o to, potkat někoho zajímavého a sympatického, koho se nebudu bát zeptat, jestli tu vědu můžu dělat s ním. A mám štěstí, že jsem takových lidí potkala víc – nejdřív mě zaujala paní docentka Jirkovská z histologie, ale když jsme se z teoretických oborů přehoupli do klinických, moje druhé vědecké angažmá začalo u profesora Malíka.

Co pro vás věda znamená?

Tonda: Když si vzpomenu, jak jsem ji vnímal jako malý, vybaví se mi pořad Věda je zábava. To je samozřejmě do jisté míry pravda, ale je to taky hodně stereotypní práce, trpělivosti a píle. Protože to nefunguje tak, že člověk přijde jeden den do laborky, druhý den je hotovo a třetí den vyhráno. Na druhé straně je pak radost, když se ukáže, že ta náročná a dlouhodobá práce – kdy se snažíme udělat něco navíc, zkoušíme vymyslet něco nového –, má skutečně užitek.

Lucka: Kdo začne s vědou, může být prvně trochu zklamaný, že výsledky nejsou zas až tak velké a nepřicházejí zas až tak rychle. Aby ho věda bavila, musí mít rád ten proces a musí ho bavit dílčí věci. Mně se hrozně líbí, že vědecká práce má charakter projektu a že se rozvíjí několik let v různých fázích. Je sice těžké, když po dvou letech člověk ještě nemá žádné výsledky a říká si: „Už na tom dělám dva roky!?“ Ale po třech letech, kdy už výsledky přijdou, je to hezké.

Tonda: Věda vlastně otvírá dveře do spousty dalších oblastí a míst, kam se bez ní dostanete jen těžko.

Jsou vědci v něčem specifičtí?

Lucka: Aby člověk mohl dělat vědu, musí být hodně zvědavý, pořád nad věcmi dumat, klást si otázky.

Tonda: Prostě trochu šťoural :)

Lucka: A taky pilný :)

Čemu jste se během vědecké práce naučili?

Tonda: Být pokorný. K sobě a k tomu, co dělám. Protože i když se člověk danému tématu věnuje docela dlouho a snaží se dozvědět co nejvíc, vždycky bude někdo další, kdo bude vědět víc.

Lucka: Souhlasím. Určitě jsem se naučila, že se vědu nejdřív musím naučit dělat. Mezi studenty koluje názor, že na Ph.D. studium by člověk neměl chodit hned po škole, kdy ještě nic neumí, a že má s vědou raději začít jako hotový doktor, kdy má větší šanci něco vyzkoumat. Znělo mi to strašně logicky, ale při mé vlastní vědecké práci mi došlo, že je to úplný nesmysl. Věda je samostatná disciplína, která se musí dlouho učit, nejde sama od sebe, a čím dřív s ní začnete, tím líp.

Hodláte na zkušenost s vědou navázat i po promoci?

Tonda: Ve formě postgraduálního studia bych pokračovat chtěl, ale zároveň bych chtěl mít klinickou praxi. Jednou z velkých kapitol ve stomatologii jsou právě materiály, kterým bych se chtěl dál věnovat – ale ne nutně tomu, co jsem dělal doposud.

Lucka: Určitě chci pokračovat v tématu, na kterém jsem pracovala s profesorem Malíkem. Chtěla bych ta pomyslná dvířka, která jsme pootevřeli, otevřít pořádně a minimálně prozkoumat, co je za nimi. Třeba tam bude ještě něco zajímavého…

Pokud by měla přijít volba – vzdali byste se kliniky, nebo vědy?

Lucka: Vzhledem k tomu, že jsme kliniku nedělali ještě ani den, je těžké to říci se stoprocentní jistotou. Ale myslím si, že u mě by šla stranou věda. Chci být hlavně doktor.

Tonda: Pokud bych cítil ve vědě takový přínos, že by stálo zato se kliniky vzdát, pak bych to udělal. To je asi jediný důvod, jinak bych zatím upřednostnil kliniku. Ale ještě jsme nepoznali stres, kdy má člověk množství úkolů z kliniky a zároveň k tomu musí dělat vědeckou práci. Takže uvidíme.

Chtěli byste svou profesní kariéru spojit s působením v zahraničí?

Tonda: Mám již rozjednanou zahraniční stáž s možností prodloužení až na celé postgraduální studium. Byl bych rád, kdyby to vyšlo, protože věřím, že by to byla skvělá zkušenost.

Lucka: Jsem strašně vděčná, že jsem si mohla pobývání v zahraničí vyzkoušet už při studiu – myslím si, že možnosti Erasmu, stáží IFMSA a dalších jsou u nás na fakultě naprosto perfektní. Protože jsem díky IFMSA stážovala v Maroku na kardiologii v Casablance, necítím nutkání, že bych musela do zahraničí ještě při práci. Určitě by to nebylo špatné, ale jsou i jiné věci, které stojí zato budovat tady v Čechách.

Jak vnímáte vědecko-výzkumnou činnost na naší fakultě?

Tonda: Asi nemám dost informací, abych byl schopen to ohodnotit. Kromě toho, že se v časopise Jednička představují alespoň některé vědecké týmy a publikace, tak se k výsledkům našich vědců jinak moc nedostaneme. Pokud bych o vědu do určité míry neprojevil zájem sám, nemám pocit, že bych byl během studia k vědecké práci vedený a že by se ji jednotlivá pracoviště snažila prezentovat. Přitom věřím, že se tu dělá hodně dobrá věda :) Asi každý zná tým kolem profesora Smetany z Anatomického ústavu, jako jeden příklad za všechny, určitě je tady ale mnohem víc skvělých skupin, o nichž se toho na stážích moc nedozvíme. To mi přijde trochu škoda.

Lucka: Taky si myslím, že by studenti mohli být víc motivováni k tomu, aby při škole dělali vědu. Znám spoustu lidí, kteří by třeba chtěli, ale nenajdou odvahu za někým zajít a zeptat se, zda mohou být součástí týmu. Možná by bylo fajn, kdyby byl někde dostupný přehled týmů a toho, co dělají. Mě třeba na konci prváku hrozně pomohlo, když jsem na webu našla medailonek paní docentky Jirkovské, ve kterém bylo napsáno, že součástí její práce je vedení pregraduálních studentů k samostatné vědecké činnosti. Jen tahle jediná věta mě přiměla za ní jít a zeptat se.

Tonda: Je asi fakt, že kdo chce, cestu si najde.

Lucka: Líbí se mi, že třeba na Univerzitě Palackého v Olomouci mají ve vědeckých týmech oficiálně vypsaná místa pro mediky, kteří dostávají symbolické stipendium. Kdyby se podařilo najít kompromis mezi tím, jak je to tam a jak je to u nás, byl by to – podle mě – hodně velký posun k tomu, aby si vědu vyzkoušelo víc lidí.

Kterého vědce považujete za Jedničku?

Lucka: Purkyně je klasika.

Tonda: Hodně si vážím profesora Antonína Holého, jednoho z vyčnívajících vědců posledního půlstoletí v ČR. Napadá mě i Otto Wichterle. Přestože jsme malá země, měli bychom být schopni ukázat, že se i u nás dá dosáhnout výjimečných výsledků.

Lucka: Zmínila bych ještě profesora Karla Rašku, jenž pomohl vymýtit pravé neštovice. Na jeho příběh jsem narazila víceméně náhodou a přišlo mi, že je to hezký motivační příklad toho, jak je věda důležitá.

Co děláte ve volném čase?

Tonda: Rád sportuji, nejvíc mě baví plavání, ale zajdu i na kolo nebo na lyže. Taky si občas v klidu něco přečtu nebo poslouchám hudbu a přitom relaxuju.

Lucka: Nejradši odpočívám aktivně. Baví mě spojovat pohybovou aktivitu s přírodou, takže běhám, jezdím na kole nebo chodím na výlety.

jat

Oba rádi sportují. Oba jsou zvídaví. A oba baví věda, ačkoli s ní teprve začínají a učí se ji poznávat. Není taky divu, protože oba zvítězili ve svých sekcích na nedávné celostátní konferenci studentských vědeckých prací pregraduálních studentů z 12 českých a slovenských lékařských fakult, která se konala v Olomouci. Povídat si s nimi u kafe bylo velkým potěšením.

Lucie Kovářová, studentka 6. ročníku VL, jejímž školitelem je prof. Jan Malík z III. interny, obsadila první místo v Klinické sekci s prací Snížená oxygenace mozku je u chronicky hemodialyzovaných pacientů spojena s kognitivním deficitem. Antonín Tichý, student 5. ročníku ZL, jehož školitelem je RNDr. Pavel Bradna z ÚLBLD, pak vyhrál v sekci Zubní lékařství s tématem Vliv délky polymerace a intenzity vyzařování polymerační lampy na vytvrzení moderních nanokompozitních materiálů.

Jak si ceníte vítězství vlastně i v tak trochu mezinárodní konkurenci?

Lucka: Odnesla jsem si hlavně velkou motivaci do dalšího výzkumu a beru to jako takové počáteční „nakopnutí“ k tomu naučit se to dělat ještě líp. Vítězství mě asi definitivně přesvědčilo o tom, že se přihlásím na Ph.D. studium :)

Tonda: Mě zaujal široký rozsah prezentovaných témat a do jaké hloubky už je pregraduální studenti zvládají. Konkurence v kategorii zubního lékařství je přece jen menší, ale hodně si cením toho, že jsem vyhrál studentské hlasování o nejlepší prezentaci, v němž Lucka byla hned druhá. Vážím si toho, že jsem se stomatologickým tématem oslovil i všeobecné mediky, pro které je to relativně vzdálená oblast.

V čem byly vaše prezentace tak dobré, že zaujaly kolegy?

Lucka: Vždycky se zamýšlím nad prezentací jako nad příběhem, aby logicky plynula, byla konzistentní a jednoduchá.

Tonda: To vnímám úplně stejně – prezentaci jsem stavěl tak, aby ji pochopili nejen odborníci z hodnotící komise, ale i všichni ostatní, kteří o tématu nic nevědí a dokázali si představit, co jsem dělal a jaký by to mělo mít přínos. Na konferenci bylo hodně prezentací, které měly výsledky na vysoké úrovni, ale způsob přednesu Lucku v klinické sekci odlišil od ostatních.

Lucka: Je strašně těžké udržet pozornost publika, takže se snažím mluvit tak, aby to pozornost vybudilo.

Tonda: A pak je taky důležité zvládnout diskuzi – v tom se asi hodně rozhodovalo.

Řešili jste přednášku se školitelem?

Lucka: Věcnou stránku ano, prezentaci a přednes ne. Ale ani si nemyslím, že by to bylo potřeba. Školitel mi má pomoci po odborné stránce. To, jak se prezentuju, už je na mně.

Tonda: Můj školitel je ohromný perfekcionista, takže by mě na konferenci nepustil, aniž by prezentaci slyšel :) Pomohlo mi to utřídit si myšlenky, ale člověk musí mít – podle mě – přednášení v sobě, odvahu stoupnout si před sto lidí, mluvit s mikrofonem…

Kdy jste se během studia dostali k bádání?

Tonda: V zimním semestru 3. ročníku jsem začal chodit na volitelný předmět, který se zabýval vlastnostmi dentálních materiálů, a s mým školitelem jsme se domluvili, že budeme v práci pokračovat i nadále.

Lucka: Už od gymplu jsem chtěla ke škole dělat něco navíc. Když jsem přišla na medicínu, v podstatě od prváku jsem věděla, že chci nějakou vědeckou práci vyzkoušet. Pak šlo jen o to, potkat někoho zajímavého a sympatického, koho se nebudu bát zeptat, jestli tu vědu můžu dělat s ním. A mám štěstí, že jsem takových lidí potkala víc – nejdřív mě zaujala paní docentka Jirkovská z histologie, ale když jsme se z teoretických oborů přehoupli do klinických, moje druhé vědecké angažmá začalo u profesora Malíka.

Co pro vás věda znamená?

Tonda: Když si vzpomenu, jak jsem ji vnímal jako malý, vybaví se mi pořad Věda je zábava. To je samozřejmě do jisté míry pravda, ale je to taky hodně stereotypní práce, trpělivosti a píle. Protože to nefunguje tak, že člověk přijde jeden den do laborky, druhý den je hotovo a třetí den vyhráno. Na druhé straně je pak radost, když se ukáže, že ta náročná a dlouhodobá práce – kdy se snažíme udělat něco navíc, zkoušíme vymyslet něco nového –, má skutečně užitek.

Lucka: Kdo začne s vědou, může být prvně trochu zklamaný, že výsledky nejsou zas až tak velké a nepřicházejí zas až tak rychle. Aby ho věda bavila, musí mít rád ten proces a musí ho bavit dílčí věci. Mně se hrozně líbí, že vědecká práce má charakter projektu a že se rozvíjí několik let v různých fázích. Je sice těžké, když po dvou letech člověk ještě nemá žádné výsledky a říká si: „Už na tom dělám dva roky!?“ Ale po třech letech, kdy už výsledky přijdou, je to hezké.

Tonda: Věda vlastně otvírá dveře do spousty dalších oblastí a míst, kam se bez ní dostanete jen těžko.

Jsou vědci v něčem specifičtí?

Lucka: Aby člověk mohl dělat vědu, musí být hodně zvědavý, pořád nad věcmi dumat, klást si otázky.

Tonda: Prostě trochu šťoural :)

Lucka: A taky pilný :)

Čemu jste se během vědecké práce naučili?

Tonda: Být pokorný. K sobě a k tomu, co dělám. Protože i když se člověk danému tématu věnuje docela dlouho a snaží se dozvědět co nejvíc, vždycky bude někdo další, kdo bude vědět víc.

Lucka: Souhlasím. Určitě jsem se naučila, že se vědu nejdřív musím naučit dělat. Mezi studenty koluje názor, že na Ph.D. studium by člověk neměl chodit hned po škole, kdy ještě nic neumí, a že má s vědou raději začít jako hotový doktor, kdy má větší šanci něco vyzkoumat. Znělo mi to strašně logicky, ale při mé vlastní vědecké práci mi došlo, že je to úplný nesmysl. Věda je samostatná disciplína, která se musí dlouho učit, nejde sama od sebe, a čím dřív s ní začnete, tím líp.

Hodláte na zkušenost s vědou navázat i po promoci?

Tonda: Ve formě postgraduálního studia bych pokračovat chtěl, ale zároveň bych chtěl mít klinickou praxi. Jednou z velkých kapitol ve stomatologii jsou právě materiály, kterým bych se chtěl dál věnovat – ale ne nutně tomu, co jsem dělal doposud.

Lucka: Určitě chci pokračovat v tématu, na kterém jsem pracovala s profesorem Malíkem. Chtěla bych ta pomyslná dvířka, která jsme pootevřeli, otevřít pořádně a minimálně prozkoumat, co je za nimi. Třeba tam bude ještě něco zajímavého…

Pokud by měla přijít volba – vzdali byste se kliniky, nebo vědy?

Lucka: Vzhledem k tomu, že jsme kliniku nedělali ještě ani den, je těžké to říci se stoprocentní jistotou. Ale myslím si, že u mě by šla stranou věda. Chci být hlavně doktor.

Tonda: Pokud bych cítil ve vědě takový přínos, že by stálo zato se kliniky vzdát, pak bych to udělal. To je asi jediný důvod, jinak bych zatím upřednostnil kliniku. Ale ještě jsme nepoznali stres, kdy má člověk množství úkolů z kliniky a zároveň k tomu musí dělat vědeckou práci. Takže uvidíme.

Chtěli byste svou profesní kariéru spojit s působením v zahraničí?

Tonda: Mám již rozjednanou zahraniční stáž s možností prodloužení až na celé postgraduální studium. Byl bych rád, kdyby to vyšlo, protože věřím, že by to byla skvělá zkušenost.

Lucka: Jsem strašně vděčná, že jsem si mohla pobývání v zahraničí vyzkoušet už při studiu – myslím si, že možnosti Erasmu, stáží IFMSA a dalších jsou u nás na fakultě naprosto perfektní. Protože jsem díky IFMSA stážovala v Maroku na kardiologii v Casablance, necítím nutkání, že bych musela do zahraničí ještě při práci. Určitě by to nebylo špatné, ale jsou i jiné věci, které stojí zato budovat tady v Čechách.

Jak vnímáte vědecko-výzkumnou činnost na naší fakultě?

Tonda: Asi nemám dost informací, abych byl schopen to ohodnotit. Kromě toho, že se v časopise Jednička představují alespoň některé vědecké týmy a publikace, tak se k výsledkům našich vědců jinak moc nedostaneme. Pokud bych o vědu do určité míry neprojevil zájem sám, nemám pocit, že bych byl během studia k vědecké práci vedený a že by se ji jednotlivá pracoviště snažila prezentovat. Přitom věřím, že se tu dělá hodně dobrá věda :) Asi každý zná tým kolem profesora Smetany z Anatomického ústavu, jako jeden příklad za všechny, určitě je tady ale mnohem víc skvělých skupin, o nichž se toho na stážích moc nedozvíme. To mi přijde trochu škoda.

Lucka: Taky si myslím, že by studenti mohli být víc motivováni k tomu, aby při škole dělali vědu. Znám spoustu lidí, kteří by třeba chtěli, ale nenajdou odvahu za někým zajít a zeptat se, zda mohou být součástí týmu. Možná by bylo fajn, kdyby byl někde dostupný přehled týmů a toho, co dělají. Mě třeba na konci prváku hrozně pomohlo, když jsem na webu našla medailonek paní docentky Jirkovské, ve kterém bylo napsáno, že součástí její práce je vedení pregraduálních studentů k samostatné vědecké činnosti. Jen tahle jediná věta mě přiměla za ní jít a zeptat se.

Tonda: Je asi fakt, že kdo chce, cestu si najde.

Lucka: Líbí se mi, že třeba na Univerzitě Palackého v Olomouci mají ve vědeckých týmech oficiálně vypsaná místa pro mediky, kteří dostávají symbolické stipendium. Kdyby se podařilo najít kompromis mezi tím, jak je to tam a jak je to u nás, byl by to – podle mě – hodně velký posun k tomu, aby si vědu vyzkoušelo víc lidí.

Kterého vědce považujete za Jedničku?

Lucka: Purkyně je klasika.

Tonda: Hodně si vážím profesora Antonína Holého, jednoho z vyčnívajících vědců posledního půlstoletí v ČR. Napadá mě i Otto Wichterle. Přestože jsme malá země, měli bychom být schopni ukázat, že se i u nás dá dosáhnout výjimečných výsledků.

Lucka: Zmínila bych ještě profesora Karla Rašku, jenž pomohl vymýtit pravé neštovice. Na jeho příběh jsem narazila víceméně náhodou a přišlo mi, že je to hezký motivační příklad toho, jak je věda důležitá.

Co děláte ve volném čase?

Tonda: Rád sportuji, nejvíc mě baví plavání, ale zajdu i na kolo nebo na lyže. Taky si občas v klidu něco přečtu nebo poslouchám hudbu a přitom relaxuju.

Lucka: Nejradši odpočívám aktivně. Baví mě spojovat pohybovou aktivitu s přírodou, takže běhám, jezdím na kole nebo chodím na výlety.

jat

Oba rádi sportují. Oba jsou zvídaví. A oba baví věda, ačkoli s ní teprve začínají a učí se ji poznávat. Není taky divu, protože oba zvítězili ve svých sekcích na nedávné celostátní konferenci studentských vědeckých prací pregraduálních studentů z 12 českých a slovenských lékařských fakult, která se konala v Olomouci. Povídat si s nimi u kafe bylo velkým potěšením.

Lucie Kovářová, studentka 6. ročníku VL, jejímž školitelem je prof. Jan Malík z III. interny, obsadila první místo v Klinické sekci s prací Snížená oxygenace mozku je u chronicky hemodialyzovaných pacientů spojena s kognitivním deficitem. Antonín Tichý, student 5. ročníku ZL, jehož školitelem je RNDr. Pavel Bradna z ÚLBLD, pak vyhrál v sekci Zubní lékařství s tématem Vliv délky polymerace a intenzity vyzařování polymerační lampy na vytvrzení moderních nanokompozitních materiálů.

Jak si ceníte vítězství vlastně i v tak trochu mezinárodní konkurenci?

Lucka: Odnesla jsem si hlavně velkou motivaci do dalšího výzkumu a beru to jako takové počáteční „nakopnutí“ k tomu naučit se to dělat ještě líp. Vítězství mě asi definitivně přesvědčilo o tom, že se přihlásím na Ph.D. studium :)

Tonda: Mě zaujal široký rozsah prezentovaných témat a do jaké hloubky už je pregraduální studenti zvládají. Konkurence v kategorii zubního lékařství je přece jen menší, ale hodně si cením toho, že jsem vyhrál studentské hlasování o nejlepší prezentaci, v němž Lucka byla hned druhá. Vážím si toho, že jsem se stomatologickým tématem oslovil i všeobecné mediky, pro které je to relativně vzdálená oblast.

V čem byly vaše prezentace tak dobré, že zaujaly kolegy?

Lucka: Vždycky se zamýšlím nad prezentací jako nad příběhem, aby logicky plynula, byla konzistentní a jednoduchá.

Tonda: To vnímám úplně stejně – prezentaci jsem stavěl tak, aby ji pochopili nejen odborníci z hodnotící komise, ale i všichni ostatní, kteří o tématu nic nevědí a dokázali si představit, co jsem dělal a jaký by to mělo mít přínos. Na konferenci bylo hodně prezentací, které měly výsledky na vysoké úrovni, ale způsob přednesu Lucku v klinické sekci odlišil od ostatních.

Lucka: Je strašně těžké udržet pozornost publika, takže se snažím mluvit tak, aby to pozornost vybudilo.

Tonda: A pak je taky důležité zvládnout diskuzi – v tom se asi hodně rozhodovalo.

Řešili jste přednášku se školitelem?

Lucka: Věcnou stránku ano, prezentaci a přednes ne. Ale ani si nemyslím, že by to bylo potřeba. Školitel mi má pomoci po odborné stránce. To, jak se prezentuju, už je na mně.

Tonda: Můj školitel je ohromný perfekcionista, takže by mě na konferenci nepustil, aniž by prezentaci slyšel :) Pomohlo mi to utřídit si myšlenky, ale člověk musí mít – podle mě – přednášení v sobě, odvahu stoupnout si před sto lidí, mluvit s mikrofonem…

Kdy jste se během studia dostali k bádání?

Tonda: V zimním semestru 3. ročníku jsem začal chodit na volitelný předmět, který se zabýval vlastnostmi dentálních materiálů, a s mým školitelem jsme se domluvili, že budeme v práci pokračovat i nadále.

Lucka: Už od gymplu jsem chtěla ke škole dělat něco navíc. Když jsem přišla na medicínu, v podstatě od prváku jsem věděla, že chci nějakou vědeckou práci vyzkoušet. Pak šlo jen o to, potkat někoho zajímavého a sympatického, koho se nebudu bát zeptat, jestli tu vědu můžu dělat s ním. A mám štěstí, že jsem takových lidí potkala víc – nejdřív mě zaujala paní docentka Jirkovská z histologie, ale když jsme se z teoretických oborů přehoupli do klinických, moje druhé vědecké angažmá začalo u profesora Malíka.

Co pro vás věda znamená?

Tonda: Když si vzpomenu, jak jsem ji vnímal jako malý, vybaví se mi pořad Věda je zábava. To je samozřejmě do jisté míry pravda, ale je to taky hodně stereotypní práce, trpělivosti a píle. Protože to nefunguje tak, že člověk přijde jeden den do laborky, druhý den je hotovo a třetí den vyhráno. Na druhé straně je pak radost, když se ukáže, že ta náročná a dlouhodobá práce – kdy se snažíme udělat něco navíc, zkoušíme vymyslet něco nového –, má skutečně užitek.

Lucka: Kdo začne s vědou, může být prvně trochu zklamaný, že výsledky nejsou zas až tak velké a nepřicházejí zas až tak rychle. Aby ho věda bavila, musí mít rád ten proces a musí ho bavit dílčí věci. Mně se hrozně líbí, že vědecká práce má charakter projektu a že se rozvíjí několik let v různých fázích. Je sice těžké, když po dvou letech člověk ještě nemá žádné výsledky a říká si: „Už na tom dělám dva roky!?“ Ale po třech letech, kdy už výsledky přijdou, je to hezké.

Tonda: Věda vlastně otvírá dveře do spousty dalších oblastí a míst, kam se bez ní dostanete jen těžko.

Jsou vědci v něčem specifičtí?

Lucka: Aby člověk mohl dělat vědu, musí být hodně zvědavý, pořád nad věcmi dumat, klást si otázky.

Tonda: Prostě trochu šťoural :)

Lucka: A taky pilný :)

Čemu jste se během vědecké práce naučili?

Tonda: Být pokorný. K sobě a k tomu, co dělám. Protože i když se člověk danému tématu věnuje docela dlouho a snaží se dozvědět co nejvíc, vždycky bude někdo další, kdo bude vědět víc.

Lucka: Souhlasím. Určitě jsem se naučila, že se vědu nejdřív musím naučit dělat. Mezi studenty koluje názor, že na Ph.D. studium by člověk neměl chodit hned po škole, kdy ještě nic neumí, a že má s vědou raději začít jako hotový doktor, kdy má větší šanci něco vyzkoumat. Znělo mi to strašně logicky, ale při mé vlastní vědecké práci mi došlo, že je to úplný nesmysl. Věda je samostatná disciplína, která se musí dlouho učit, nejde sama od sebe, a čím dřív s ní začnete, tím líp.

Hodláte na zkušenost s vědou navázat i po promoci?

Tonda: Ve formě postgraduálního studia bych pokračovat chtěl, ale zároveň bych chtěl mít klinickou praxi. Jednou z velkých kapitol ve stomatologii jsou právě materiály, kterým bych se chtěl dál věnovat – ale ne nutně tomu, co jsem dělal doposud.

Lucka: Určitě chci pokračovat v tématu, na kterém jsem pracovala s profesorem Malíkem. Chtěla bych ta pomyslná dvířka, která jsme pootevřeli, otevřít pořádně a minimálně prozkoumat, co je za nimi. Třeba tam bude ještě něco zajímavého…

Pokud by měla přijít volba – vzdali byste se kliniky, nebo vědy?

Lucka: Vzhledem k tomu, že jsme kliniku nedělali ještě ani den, je těžké to říci se stoprocentní jistotou. Ale myslím si, že u mě by šla stranou věda. Chci být hlavně doktor.

Tonda: Pokud bych cítil ve vědě takový přínos, že by stálo zato se kliniky vzdát, pak bych to udělal. To je asi jediný důvod, jinak bych zatím upřednostnil kliniku. Ale ještě jsme nepoznali stres, kdy má člověk množství úkolů z kliniky a zároveň k tomu musí dělat vědeckou práci. Takže uvidíme.

Chtěli byste svou profesní kariéru spojit s působením v zahraničí?

Tonda: Mám již rozjednanou zahraniční stáž s možností prodloužení až na celé postgraduální studium. Byl bych rád, kdyby to vyšlo, protože věřím, že by to byla skvělá zkušenost.

Lucka: Jsem strašně vděčná, že jsem si mohla pobývání v zahraničí vyzkoušet už při studiu – myslím si, že možnosti Erasmu, stáží IFMSA a dalších jsou u nás na fakultě naprosto perfektní. Protože jsem díky IFMSA stážovala v Maroku na kardiologii v Casablance, necítím nutkání, že bych musela do zahraničí ještě při práci. Určitě by to nebylo špatné, ale jsou i jiné věci, které stojí zato budovat tady v Čechách.

Jak vnímáte vědecko-výzkumnou činnost na naší fakultě?

Tonda: Asi nemám dost informací, abych byl schopen to ohodnotit. Kromě toho, že se v časopise Jednička představují alespoň některé vědecké týmy a publikace, tak se k výsledkům našich vědců jinak moc nedostaneme. Pokud bych o vědu do určité míry neprojevil zájem sám, nemám pocit, že bych byl během studia k vědecké práci vedený a že by se ji jednotlivá pracoviště snažila prezentovat. Přitom věřím, že se tu dělá hodně dobrá věda :) Asi každý zná tým kolem profesora Smetany z Anatomického ústavu, jako jeden příklad za všechny, určitě je tady ale mnohem víc skvělých skupin, o nichž se toho na stážích moc nedozvíme. To mi přijde trochu škoda.

Lucka: Taky si myslím, že by studenti mohli být víc motivováni k tomu, aby při škole dělali vědu. Znám spoustu lidí, kteří by třeba chtěli, ale nenajdou odvahu za někým zajít a zeptat se, zda mohou být součástí týmu. Možná by bylo fajn, kdyby byl někde dostupný přehled týmů a toho, co dělají. Mě třeba na konci prváku hrozně pomohlo, když jsem na webu našla medailonek paní docentky Jirkovské, ve kterém bylo napsáno, že součástí její práce je vedení pregraduálních studentů k samostatné vědecké činnosti. Jen tahle jediná věta mě přiměla za ní jít a zeptat se.

Tonda: Je asi fakt, že kdo chce, cestu si najde.

Lucka: Líbí se mi, že třeba na Univerzitě Palackého v Olomouci mají ve vědeckých týmech oficiálně vypsaná místa pro mediky, kteří dostávají symbolické stipendium. Kdyby se podařilo najít kompromis mezi tím, jak je to tam a jak je to u nás, byl by to – podle mě – hodně velký posun k tomu, aby si vědu vyzkoušelo víc lidí.

Kterého vědce považujete za Jedničku?

Lucka: Purkyně je klasika.

Tonda: Hodně si vážím profesora Antonína Holého, jednoho z vyčnívajících vědců posledního půlstoletí v ČR. Napadá mě i Otto Wichterle. Přestože jsme malá země, měli bychom být schopni ukázat, že se i u nás dá dosáhnout výjimečných výsledků.

Lucka: Zmínila bych ještě profesora Karla Rašku, jenž pomohl vymýtit pravé neštovice. Na jeho příběh jsem narazila víceméně náhodou a přišlo mi, že je to hezký motivační příklad toho, jak je věda důležitá.

Co děláte ve volném čase?

Tonda: Rád sportuji, nejvíc mě baví plavání, ale zajdu i na kolo nebo na lyže. Taky si občas v klidu něco přečtu nebo poslouchám hudbu a přitom relaxuju.

Lucka: Nejradši odpočívám aktivně. Baví mě spojovat pohybovou aktivitu s přírodou, takže běhám, jezdím na kole nebo chodím na výlety.

jat