Před každými volbami si prakticky od všech uchazečů o naši přízeň (a hlasy) vyslechneme, že se budou zasazovat o snížení byrokratického aparátu a zátěže. Pokud to přeženu, pak asi nejblíže naplnění těchto slibů je zřízení nového úřadu pro snižování byrokracie. Každý z nás, ať už pedagog, výzkumník, student či administrativní pracovník, musel nutně zaznamenat neustále rostoucí množství a složitost předpisů, pravidel, vykazování, formulářů… Zkrátka „papírování“.

Velmi výkonné jsou v tomto ohledu zejména věci spojené s evropskými strukturálními fondy. Od kolegů z vědeckých pracovišť slýchám smutné konstatování, že čím dál více času v práci tráví vyplňováním formulářů o tom, na čem by dělali, kdyby nevyplňovali formuláře.

Že to štve asi úplně všechny je nasnadě. Oprávněné rozhořčení je bohužel někdy neoprávněně mířeno na ty, kteří „ty nesmysly“ posílají a vyžadují, tedy pracovníky děkanátu. Dané požadavky však nevznikají u nás a opravdu si je nikdo na odděleních nevymýšlí z dlouhé chvíle. Troufám si naopak tvrdit, že nemalou část té zátěže, která na fakultu přichází, administrativní aparát děkanátu odfiltrovává, a na koncové uživatele na ústavech a klinikách nedopadá byrokratické kladivo již zdaleka původní silou.

Není výjimkou, že si pravidla protiřečí

Pokaždé, když už se nám zdá, že složitost, nesmyslnost a někdy až absurdita byla některým pravidlem (nebo rovnou celým souborem pravidel) dotažena k vrcholu, jsme vyvedeni z omylu a kreativita jejich tvůrců nás opět pošle do kolen. Není výjimkou ani to, že si jednotlivá pravidla protiřečí, a dokonce jsme se setkali už i s tím, že požadavek byl při striktním právním výkladu v rozporu s legislativou. Co si má člověk myslet o zpracování a obsahu například výzvy na zahraniční mobilitu, když je jednou z podmínek pro zařazení vědeckého pracovníka do dané kategorie dosažení H-indexu minimálně 8,5. Pokud tvůrci nemají ponětí o tak (ve vědeckém světě) fundamentálním faktu, že H-index je z definice celé číslo, jak kvalitně jsou asi připraveny a nastaveny další podmínky této výzvy?

Jednoduché otázky, vyhýbavé odpovědi

Další často vtipnou kapitolou je přístup řady zástupců druhé strany. Na otázky s odpovědí „ANO – NE“ dostáváme téměř pravidelně odpovědi složité a uhýbavé, na žádost o vysvětlení nejasně a nejednoznačně (kdo někdy četl asi jakoukoliv evropskou směrnici, ví, o čem mluvím) definovaných parametrů (které jsou pro nás ovšem závazné k plnění) se dozvídáme, že „… máme postupovat dle příručky…“, na jejíž interpretaci se ptáme. Nebo odpověď nedostaneme vůbec žádnou, protože „… to bude předmětem hodnocení Vámi předloženého materiálu a do té doby nejsme kompetentní/oprávnění Vám k dané věci podávat žádné informace…“. Mění se i výklady definic v čase a místě, takže pozitivní posouzení jedním úřadem dnes neznamená, že jiný úřad, který má také právo danou věc kontrolovat, to zítra neposoudí opačně. Obvyklá je také odpověď: „My bychom Vám hrozně rádi pomohli, ale to je nařízení evropské komise a s tím my nemůžeme nic dělat.“

Zvláštní na tom celém je, že například u evropských fondů je nastavení odlišné pro různá ministerstva. Takže zatímco v některých Operačních programech si čerpání financí a vykazování plnění indikátorů nezadá s luštěním hieroglyfů na Rosettské desce, v jiných to jde poměrně jednoduše.

V dnešním světě kompjůtrů

Nebylo by ale férové vztáhnout řečené paušálně na všechny úředníky. V mnoha případech je spolupráce oboustranně aktivní a vstřícná, tím spíše se ale vtírá otázka, proč to tak nemůže fungovat všude.

Jeden by také řekl, že v době, kdy IT technika a internet skýtají širokou škálu možností co do sdílení, shromažďování, konverze či překlápění nejrůznějších dat, bude administrativní zátěže spíše ubývat či bude alespoň výrazně zjednodušena. V našich podmínkách se však za elektronické vykazování považuje například to, že se výkaz vyplněný v počítači vytiskne, následně naskenuje a sken se načte do příloh. Také zřejmě existuje pravidlo, že když je nějaký formulář již rok netknutý, tak není-li možno do něj

žádnou novou kolonku přidat, je zapotřebí alespoň kolonky přeházet a přejmenovat.

I na fakultě máme občas máslo na hlavě…

Abychom byli spravedliví, bude dobře zamést si i před vlastním prahem. Ani spolupráce uvnitř fakulty není vždy ideální a jednoduchá. Termíny mnozí považují za jakési nezávazné doporučení, požadované údaje za volný námět na úvahu. Tím mimo jiné zahánějí do úzkých administrativní pracovníky z odpovídajících oddělení, kterým pak nezbývá než na poslední chvíli, často i po nocích, dokončovat monitorovací, průběžné, závěrečné a jiné zprávy, revize, komentáře či opravy smluv a dokumentů anebo žádostí o finanční podporu z nejrůznějších zdrojů. Zejména u posledně zmíněného je tento přístup až nepochopitelný, protože dopady fakticky odnese přímo dotyčný předkladatel tím, že jeho projekt není podpořen, protože z nedostatku času na sepsání není připraven tak kvalitně, jak by mohl být. Není jistě náhodou, že nedávno schválený projekt excelence z evropských fondů OP VVV pro naši fakultu získalo pracoviště, které naopak patří mezi ty výborně spolupracující, tedy termíny a zadání plnící.

… ale také obětavé spolupracovníky

Chtěl bych ale tento úvodník skončit v pozitivním duchu. I přes všechny výše popsané strasti a „slasti“ pokračujeme dále bez snižování nároků na kvalitu. Naopak se daří získávat významné finanční zdroje pro rozvoj a zlepšování podmínek jak pro výuku, tak i pro výzkum, a to zejména díky enormnímu osobnímu nasazení mnoha lidí z akademické a zejména z administrativní části naší barikády. Važme si jich, neboť nebývají takovou samozřejmostí, jak by se mohlo zdát.

Před každými volbami si prakticky od všech uchazečů o naši přízeň (a hlasy) vyslechneme, že se budou zasazovat o snížení byrokratického aparátu a zátěže. Pokud to přeženu, pak asi nejblíže naplnění těchto slibů je zřízení nového úřadu pro snižování byrokracie. Každý z nás, ať už pedagog, výzkumník, student či administrativní pracovník, musel nutně zaznamenat neustále rostoucí množství a složitost předpisů, pravidel, vykazování, formulářů… Zkrátka „papírování“.

Velmi výkonné jsou v tomto ohledu zejména věci spojené s evropskými strukturálními fondy. Od kolegů z vědeckých pracovišť slýchám smutné konstatování, že čím dál více času v práci tráví vyplňováním formulářů o tom, na čem by dělali, kdyby nevyplňovali formuláře.

Že to štve asi úplně všechny je nasnadě. Oprávněné rozhořčení je bohužel někdy neoprávněně mířeno na ty, kteří „ty nesmysly“ posílají a vyžadují, tedy pracovníky děkanátu. Dané požadavky však nevznikají u nás a opravdu si je nikdo na odděleních nevymýšlí z dlouhé chvíle. Troufám si naopak tvrdit, že nemalou část té zátěže, která na fakultu přichází, administrativní aparát děkanátu odfiltrovává, a na koncové uživatele na ústavech a klinikách nedopadá byrokratické kladivo již zdaleka původní silou.

Není výjimkou, že si pravidla protiřečí

Pokaždé, když už se nám zdá, že složitost, nesmyslnost a někdy až absurdita byla některým pravidlem (nebo rovnou celým souborem pravidel) dotažena k vrcholu, jsme vyvedeni z omylu a kreativita jejich tvůrců nás opět pošle do kolen. Není výjimkou ani to, že si jednotlivá pravidla protiřečí, a dokonce jsme se setkali už i s tím, že požadavek byl při striktním právním výkladu v rozporu s legislativou. Co si má člověk myslet o zpracování a obsahu například výzvy na zahraniční mobilitu, když je jednou z podmínek pro zařazení vědeckého pracovníka do dané kategorie dosažení H-indexu minimálně 8,5. Pokud tvůrci nemají ponětí o tak (ve vědeckém světě) fundamentálním faktu, že H-index je z definice celé číslo, jak kvalitně jsou asi připraveny a nastaveny další podmínky této výzvy?

Jednoduché otázky, vyhýbavé odpovědi

Další často vtipnou kapitolou je přístup řady zástupců druhé strany. Na otázky s odpovědí „ANO – NE“ dostáváme téměř pravidelně odpovědi složité a uhýbavé, na žádost o vysvětlení nejasně a nejednoznačně (kdo někdy četl asi jakoukoliv evropskou směrnici, ví, o čem mluvím) definovaných parametrů (které jsou pro nás ovšem závazné k plnění) se dozvídáme, že „… máme postupovat dle příručky…“, na jejíž interpretaci se ptáme. Nebo odpověď nedostaneme vůbec žádnou, protože „… to bude předmětem hodnocení Vámi předloženého materiálu a do té doby nejsme kompetentní/oprávnění Vám k dané věci podávat žádné informace…“. Mění se i výklady definic v čase a místě, takže pozitivní posouzení jedním úřadem dnes neznamená, že jiný úřad, který má také právo danou věc kontrolovat, to zítra neposoudí opačně. Obvyklá je také odpověď: „My bychom Vám hrozně rádi pomohli, ale to je nařízení evropské komise a s tím my nemůžeme nic dělat.“

Zvláštní na tom celém je, že například u evropských fondů je nastavení odlišné pro různá ministerstva. Takže zatímco v některých Operačních programech si čerpání financí a vykazování plnění indikátorů nezadá s luštěním hieroglyfů na Rosettské desce, v jiných to jde poměrně jednoduše.

V dnešním světě kompjůtrů

Nebylo by ale férové vztáhnout řečené paušálně na všechny úředníky. V mnoha případech je spolupráce oboustranně aktivní a vstřícná, tím spíše se ale vtírá otázka, proč to tak nemůže fungovat všude.

Jeden by také řekl, že v době, kdy IT technika a internet skýtají širokou škálu možností co do sdílení, shromažďování, konverze či překlápění nejrůznějších dat, bude administrativní zátěže spíše ubývat či bude alespoň výrazně zjednodušena. V našich podmínkách se však za elektronické vykazování považuje například to, že se výkaz vyplněný v počítači vytiskne, následně naskenuje a sken se načte do příloh. Také zřejmě existuje pravidlo, že když je nějaký formulář již rok netknutý, tak není-li možno do něj

žádnou novou kolonku přidat, je zapotřebí alespoň kolonky přeházet a přejmenovat.

I na fakultě máme občas máslo na hlavě…

Abychom byli spravedliví, bude dobře zamést si i před vlastním prahem. Ani spolupráce uvnitř fakulty není vždy ideální a jednoduchá. Termíny mnozí považují za jakési nezávazné doporučení, požadované údaje za volný námět na úvahu. Tím mimo jiné zahánějí do úzkých administrativní pracovníky z odpovídajících oddělení, kterým pak nezbývá než na poslední chvíli, často i po nocích, dokončovat monitorovací, průběžné, závěrečné a jiné zprávy, revize, komentáře či opravy smluv a dokumentů anebo žádostí o finanční podporu z nejrůznějších zdrojů. Zejména u posledně zmíněného je tento přístup až nepochopitelný, protože dopady fakticky odnese přímo dotyčný předkladatel tím, že jeho projekt není podpořen, protože z nedostatku času na sepsání není připraven tak kvalitně, jak by mohl být. Není jistě náhodou, že nedávno schválený projekt excelence z evropských fondů OP VVV pro naši fakultu získalo pracoviště, které naopak patří mezi ty výborně spolupracující, tedy termíny a zadání plnící.

… ale také obětavé spolupracovníky

Chtěl bych ale tento úvodník skončit v pozitivním duchu. I přes všechny výše popsané strasti a „slasti“ pokračujeme dále bez snižování nároků na kvalitu. Naopak se daří získávat významné finanční zdroje pro rozvoj a zlepšování podmínek jak pro výuku, tak i pro výzkum, a to zejména díky enormnímu osobnímu nasazení mnoha lidí z akademické a zejména z administrativní části naší barikády. Važme si jich, neboť nebývají takovou samozřejmostí, jak by se mohlo zdát.

Před každými volbami si prakticky od všech uchazečů o naši přízeň (a hlasy) vyslechneme, že se budou zasazovat o snížení byrokratického aparátu a zátěže. Pokud to přeženu, pak asi nejblíže naplnění těchto slibů je zřízení nového úřadu pro snižování byrokracie. Každý z nás, ať už pedagog, výzkumník, student či administrativní pracovník, musel nutně zaznamenat neustále rostoucí množství a složitost předpisů, pravidel, vykazování, formulářů… Zkrátka „papírování“.

Velmi výkonné jsou v tomto ohledu zejména věci spojené s evropskými strukturálními fondy. Od kolegů z vědeckých pracovišť slýchám smutné konstatování, že čím dál více času v práci tráví vyplňováním formulářů o tom, na čem by dělali, kdyby nevyplňovali formuláře.

Že to štve asi úplně všechny je nasnadě. Oprávněné rozhořčení je bohužel někdy neoprávněně mířeno na ty, kteří „ty nesmysly“ posílají a vyžadují, tedy pracovníky děkanátu. Dané požadavky však nevznikají u nás a opravdu si je nikdo na odděleních nevymýšlí z dlouhé chvíle. Troufám si naopak tvrdit, že nemalou část té zátěže, která na fakultu přichází, administrativní aparát děkanátu odfiltrovává, a na koncové uživatele na ústavech a klinikách nedopadá byrokratické kladivo již zdaleka původní silou.

Není výjimkou, že si pravidla protiřečí

Pokaždé, když už se nám zdá, že složitost, nesmyslnost a někdy až absurdita byla některým pravidlem (nebo rovnou celým souborem pravidel) dotažena k vrcholu, jsme vyvedeni z omylu a kreativita jejich tvůrců nás opět pošle do kolen. Není výjimkou ani to, že si jednotlivá pravidla protiřečí, a dokonce jsme se setkali už i s tím, že požadavek byl při striktním právním výkladu v rozporu s legislativou. Co si má člověk myslet o zpracování a obsahu například výzvy na zahraniční mobilitu, když je jednou z podmínek pro zařazení vědeckého pracovníka do dané kategorie dosažení H-indexu minimálně 8,5. Pokud tvůrci nemají ponětí o tak (ve vědeckém světě) fundamentálním faktu, že H-index je z definice celé číslo, jak kvalitně jsou asi připraveny a nastaveny další podmínky této výzvy?

Jednoduché otázky, vyhýbavé odpovědi

Další často vtipnou kapitolou je přístup řady zástupců druhé strany. Na otázky s odpovědí „ANO – NE“ dostáváme téměř pravidelně odpovědi složité a uhýbavé, na žádost o vysvětlení nejasně a nejednoznačně (kdo někdy četl asi jakoukoliv evropskou směrnici, ví, o čem mluvím) definovaných parametrů (které jsou pro nás ovšem závazné k plnění) se dozvídáme, že „… máme postupovat dle příručky…“, na jejíž interpretaci se ptáme. Nebo odpověď nedostaneme vůbec žádnou, protože „… to bude předmětem hodnocení Vámi předloženého materiálu a do té doby nejsme kompetentní/oprávnění Vám k dané věci podávat žádné informace…“. Mění se i výklady definic v čase a místě, takže pozitivní posouzení jedním úřadem dnes neznamená, že jiný úřad, který má také právo danou věc kontrolovat, to zítra neposoudí opačně. Obvyklá je také odpověď: „My bychom Vám hrozně rádi pomohli, ale to je nařízení evropské komise a s tím my nemůžeme nic dělat.“

Zvláštní na tom celém je, že například u evropských fondů je nastavení odlišné pro různá ministerstva. Takže zatímco v některých Operačních programech si čerpání financí a vykazování plnění indikátorů nezadá s luštěním hieroglyfů na Rosettské desce, v jiných to jde poměrně jednoduše.

V dnešním světě kompjůtrů

Nebylo by ale férové vztáhnout řečené paušálně na všechny úředníky. V mnoha případech je spolupráce oboustranně aktivní a vstřícná, tím spíše se ale vtírá otázka, proč to tak nemůže fungovat všude.

Jeden by také řekl, že v době, kdy IT technika a internet skýtají širokou škálu možností co do sdílení, shromažďování, konverze či překlápění nejrůznějších dat, bude administrativní zátěže spíše ubývat či bude alespoň výrazně zjednodušena. V našich podmínkách se však za elektronické vykazování považuje například to, že se výkaz vyplněný v počítači vytiskne, následně naskenuje a sken se načte do příloh. Také zřejmě existuje pravidlo, že když je nějaký formulář již rok netknutý, tak není-li možno do něj

žádnou novou kolonku přidat, je zapotřebí alespoň kolonky přeházet a přejmenovat.

I na fakultě máme občas máslo na hlavě…

Abychom byli spravedliví, bude dobře zamést si i před vlastním prahem. Ani spolupráce uvnitř fakulty není vždy ideální a jednoduchá. Termíny mnozí považují za jakési nezávazné doporučení, požadované údaje za volný námět na úvahu. Tím mimo jiné zahánějí do úzkých administrativní pracovníky z odpovídajících oddělení, kterým pak nezbývá než na poslední chvíli, často i po nocích, dokončovat monitorovací, průběžné, závěrečné a jiné zprávy, revize, komentáře či opravy smluv a dokumentů anebo žádostí o finanční podporu z nejrůznějších zdrojů. Zejména u posledně zmíněného je tento přístup až nepochopitelný, protože dopady fakticky odnese přímo dotyčný předkladatel tím, že jeho projekt není podpořen, protože z nedostatku času na sepsání není připraven tak kvalitně, jak by mohl být. Není jistě náhodou, že nedávno schválený projekt excelence z evropských fondů OP VVV pro naši fakultu získalo pracoviště, které naopak patří mezi ty výborně spolupracující, tedy termíny a zadání plnící.

… ale také obětavé spolupracovníky

Chtěl bych ale tento úvodník skončit v pozitivním duchu. I přes všechny výše popsané strasti a „slasti“ pokračujeme dále bez snižování nároků na kvalitu. Naopak se daří získávat významné finanční zdroje pro rozvoj a zlepšování podmínek jak pro výuku, tak i pro výzkum, a to zejména díky enormnímu osobnímu nasazení mnoha lidí z akademické a zejména z administrativní části naší barikády. Važme si jich, neboť nebývají takovou samozřejmostí, jak by se mohlo zdát.

Před každými volbami si prakticky od všech uchazečů o naši přízeň (a hlasy) vyslechneme, že se budou zasazovat o snížení byrokratického aparátu a zátěže. Pokud to přeženu, pak asi nejblíže naplnění těchto slibů je zřízení nového úřadu pro snižování byrokracie. Každý z nás, ať už pedagog, výzkumník, student či administrativní pracovník, musel nutně zaznamenat neustále rostoucí množství a složitost předpisů, pravidel, vykazování, formulářů… Zkrátka „papírování“.

Velmi výkonné jsou v tomto ohledu zejména věci spojené s evropskými strukturálními fondy. Od kolegů z vědeckých pracovišť slýchám smutné konstatování, že čím dál více času v práci tráví vyplňováním formulářů o tom, na čem by dělali, kdyby nevyplňovali formuláře.

Že to štve asi úplně všechny je nasnadě. Oprávněné rozhořčení je bohužel někdy neoprávněně mířeno na ty, kteří „ty nesmysly“ posílají a vyžadují, tedy pracovníky děkanátu. Dané požadavky však nevznikají u nás a opravdu si je nikdo na odděleních nevymýšlí z dlouhé chvíle. Troufám si naopak tvrdit, že nemalou část té zátěže, která na fakultu přichází, administrativní aparát děkanátu odfiltrovává, a na koncové uživatele na ústavech a klinikách nedopadá byrokratické kladivo již zdaleka původní silou.

Není výjimkou, že si pravidla protiřečí

Pokaždé, když už se nám zdá, že složitost, nesmyslnost a někdy až absurdita byla některým pravidlem (nebo rovnou celým souborem pravidel) dotažena k vrcholu, jsme vyvedeni z omylu a kreativita jejich tvůrců nás opět pošle do kolen. Není výjimkou ani to, že si jednotlivá pravidla protiřečí, a dokonce jsme se setkali už i s tím, že požadavek byl při striktním právním výkladu v rozporu s legislativou. Co si má člověk myslet o zpracování a obsahu například výzvy na zahraniční mobilitu, když je jednou z podmínek pro zařazení vědeckého pracovníka do dané kategorie dosažení H-indexu minimálně 8,5. Pokud tvůrci nemají ponětí o tak (ve vědeckém světě) fundamentálním faktu, že H-index je z definice celé číslo, jak kvalitně jsou asi připraveny a nastaveny další podmínky této výzvy?

Jednoduché otázky, vyhýbavé odpovědi

Další často vtipnou kapitolou je přístup řady zástupců druhé strany. Na otázky s odpovědí „ANO – NE“ dostáváme téměř pravidelně odpovědi složité a uhýbavé, na žádost o vysvětlení nejasně a nejednoznačně (kdo někdy četl asi jakoukoliv evropskou směrnici, ví, o čem mluvím) definovaných parametrů (které jsou pro nás ovšem závazné k plnění) se dozvídáme, že „… máme postupovat dle příručky…“, na jejíž interpretaci se ptáme. Nebo odpověď nedostaneme vůbec žádnou, protože „… to bude předmětem hodnocení Vámi předloženého materiálu a do té doby nejsme kompetentní/oprávnění Vám k dané věci podávat žádné informace…“. Mění se i výklady definic v čase a místě, takže pozitivní posouzení jedním úřadem dnes neznamená, že jiný úřad, který má také právo danou věc kontrolovat, to zítra neposoudí opačně. Obvyklá je také odpověď: „My bychom Vám hrozně rádi pomohli, ale to je nařízení evropské komise a s tím my nemůžeme nic dělat.“

Zvláštní na tom celém je, že například u evropských fondů je nastavení odlišné pro různá ministerstva. Takže zatímco v některých Operačních programech si čerpání financí a vykazování plnění indikátorů nezadá s luštěním hieroglyfů na Rosettské desce, v jiných to jde poměrně jednoduše.

V dnešním světě kompjůtrů

Nebylo by ale férové vztáhnout řečené paušálně na všechny úředníky. V mnoha případech je spolupráce oboustranně aktivní a vstřícná, tím spíše se ale vtírá otázka, proč to tak nemůže fungovat všude.

Jeden by také řekl, že v době, kdy IT technika a internet skýtají širokou škálu možností co do sdílení, shromažďování, konverze či překlápění nejrůznějších dat, bude administrativní zátěže spíše ubývat či bude alespoň výrazně zjednodušena. V našich podmínkách se však za elektronické vykazování považuje například to, že se výkaz vyplněný v počítači vytiskne, následně naskenuje a sken se načte do příloh. Také zřejmě existuje pravidlo, že když je nějaký formulář již rok netknutý, tak není-li možno do něj

žádnou novou kolonku přidat, je zapotřebí alespoň kolonky přeházet a přejmenovat.

I na fakultě máme občas máslo na hlavě…

Abychom byli spravedliví, bude dobře zamést si i před vlastním prahem. Ani spolupráce uvnitř fakulty není vždy ideální a jednoduchá. Termíny mnozí považují za jakési nezávazné doporučení, požadované údaje za volný námět na úvahu. Tím mimo jiné zahánějí do úzkých administrativní pracovníky z odpovídajících oddělení, kterým pak nezbývá než na poslední chvíli, často i po nocích, dokončovat monitorovací, průběžné, závěrečné a jiné zprávy, revize, komentáře či opravy smluv a dokumentů anebo žádostí o finanční podporu z nejrůznějších zdrojů. Zejména u posledně zmíněného je tento přístup až nepochopitelný, protože dopady fakticky odnese přímo dotyčný předkladatel tím, že jeho projekt není podpořen, protože z nedostatku času na sepsání není připraven tak kvalitně, jak by mohl být. Není jistě náhodou, že nedávno schválený projekt excelence z evropských fondů OP VVV pro naši fakultu získalo pracoviště, které naopak patří mezi ty výborně spolupracující, tedy termíny a zadání plnící.

… ale také obětavé spolupracovníky

Chtěl bych ale tento úvodník skončit v pozitivním duchu. I přes všechny výše popsané strasti a „slasti“ pokračujeme dále bez snižování nároků na kvalitu. Naopak se daří získávat významné finanční zdroje pro rozvoj a zlepšování podmínek jak pro výuku, tak i pro výzkum, a to zejména díky enormnímu osobnímu nasazení mnoha lidí z akademické a zejména z administrativní části naší barikády. Važme si jich, neboť nebývají takovou samozřejmostí, jak by se mohlo zdát.

Před každými volbami si prakticky od všech uchazečů o naši přízeň (a hlasy) vyslechneme, že se budou zasazovat o snížení byrokratického aparátu a zátěže. Pokud to přeženu, pak asi nejblíže naplnění těchto slibů je zřízení nového úřadu pro snižování byrokracie. Každý z nás, ať už pedagog, výzkumník, student či administrativní pracovník, musel nutně zaznamenat neustále rostoucí množství a složitost předpisů, pravidel, vykazování, formulářů… Zkrátka „papírování“.

Velmi výkonné jsou v tomto ohledu zejména věci spojené s evropskými strukturálními fondy. Od kolegů z vědeckých pracovišť slýchám smutné konstatování, že čím dál více času v práci tráví vyplňováním formulářů o tom, na čem by dělali, kdyby nevyplňovali formuláře.

Že to štve asi úplně všechny je nasnadě. Oprávněné rozhořčení je bohužel někdy neoprávněně mířeno na ty, kteří „ty nesmysly“ posílají a vyžadují, tedy pracovníky děkanátu. Dané požadavky však nevznikají u nás a opravdu si je nikdo na odděleních nevymýšlí z dlouhé chvíle. Troufám si naopak tvrdit, že nemalou část té zátěže, která na fakultu přichází, administrativní aparát děkanátu odfiltrovává, a na koncové uživatele na ústavech a klinikách nedopadá byrokratické kladivo již zdaleka původní silou.

Není výjimkou, že si pravidla protiřečí

Pokaždé, když už se nám zdá, že složitost, nesmyslnost a někdy až absurdita byla některým pravidlem (nebo rovnou celým souborem pravidel) dotažena k vrcholu, jsme vyvedeni z omylu a kreativita jejich tvůrců nás opět pošle do kolen. Není výjimkou ani to, že si jednotlivá pravidla protiřečí, a dokonce jsme se setkali už i s tím, že požadavek byl při striktním právním výkladu v rozporu s legislativou. Co si má člověk myslet o zpracování a obsahu například výzvy na zahraniční mobilitu, když je jednou z podmínek pro zařazení vědeckého pracovníka do dané kategorie dosažení H-indexu minimálně 8,5. Pokud tvůrci nemají ponětí o tak (ve vědeckém světě) fundamentálním faktu, že H-index je z definice celé číslo, jak kvalitně jsou asi připraveny a nastaveny další podmínky této výzvy?

Jednoduché otázky, vyhýbavé odpovědi

Další často vtipnou kapitolou je přístup řady zástupců druhé strany. Na otázky s odpovědí „ANO – NE“ dostáváme téměř pravidelně odpovědi složité a uhýbavé, na žádost o vysvětlení nejasně a nejednoznačně (kdo někdy četl asi jakoukoliv evropskou směrnici, ví, o čem mluvím) definovaných parametrů (které jsou pro nás ovšem závazné k plnění) se dozvídáme, že „… máme postupovat dle příručky…“, na jejíž interpretaci se ptáme. Nebo odpověď nedostaneme vůbec žádnou, protože „… to bude předmětem hodnocení Vámi předloženého materiálu a do té doby nejsme kompetentní/oprávnění Vám k dané věci podávat žádné informace…“. Mění se i výklady definic v čase a místě, takže pozitivní posouzení jedním úřadem dnes neznamená, že jiný úřad, který má také právo danou věc kontrolovat, to zítra neposoudí opačně. Obvyklá je také odpověď: „My bychom Vám hrozně rádi pomohli, ale to je nařízení evropské komise a s tím my nemůžeme nic dělat.“

Zvláštní na tom celém je, že například u evropských fondů je nastavení odlišné pro různá ministerstva. Takže zatímco v některých Operačních programech si čerpání financí a vykazování plnění indikátorů nezadá s luštěním hieroglyfů na Rosettské desce, v jiných to jde poměrně jednoduše.

V dnešním světě kompjůtrů

Nebylo by ale férové vztáhnout řečené paušálně na všechny úředníky. V mnoha případech je spolupráce oboustranně aktivní a vstřícná, tím spíše se ale vtírá otázka, proč to tak nemůže fungovat všude.

Jeden by také řekl, že v době, kdy IT technika a internet skýtají širokou škálu možností co do sdílení, shromažďování, konverze či překlápění nejrůznějších dat, bude administrativní zátěže spíše ubývat či bude alespoň výrazně zjednodušena. V našich podmínkách se však za elektronické vykazování považuje například to, že se výkaz vyplněný v počítači vytiskne, následně naskenuje a sken se načte do příloh. Také zřejmě existuje pravidlo, že když je nějaký formulář již rok netknutý, tak není-li možno do něj

žádnou novou kolonku přidat, je zapotřebí alespoň kolonky přeházet a přejmenovat.

I na fakultě máme občas máslo na hlavě…

Abychom byli spravedliví, bude dobře zamést si i před vlastním prahem. Ani spolupráce uvnitř fakulty není vždy ideální a jednoduchá. Termíny mnozí považují za jakési nezávazné doporučení, požadované údaje za volný námět na úvahu. Tím mimo jiné zahánějí do úzkých administrativní pracovníky z odpovídajících oddělení, kterým pak nezbývá než na poslední chvíli, často i po nocích, dokončovat monitorovací, průběžné, závěrečné a jiné zprávy, revize, komentáře či opravy smluv a dokumentů anebo žádostí o finanční podporu z nejrůznějších zdrojů. Zejména u posledně zmíněného je tento přístup až nepochopitelný, protože dopady fakticky odnese přímo dotyčný předkladatel tím, že jeho projekt není podpořen, protože z nedostatku času na sepsání není připraven tak kvalitně, jak by mohl být. Není jistě náhodou, že nedávno schválený projekt excelence z evropských fondů OP VVV pro naši fakultu získalo pracoviště, které naopak patří mezi ty výborně spolupracující, tedy termíny a zadání plnící.

… ale také obětavé spolupracovníky

Chtěl bych ale tento úvodník skončit v pozitivním duchu. I přes všechny výše popsané strasti a „slasti“ pokračujeme dále bez snižování nároků na kvalitu. Naopak se daří získávat významné finanční zdroje pro rozvoj a zlepšování podmínek jak pro výuku, tak i pro výzkum, a to zejména díky enormnímu osobnímu nasazení mnoha lidí z akademické a zejména z administrativní části naší barikády. Važme si jich, neboť nebývají takovou samozřejmostí, jak by se mohlo zdát.

Před každými volbami si prakticky od všech uchazečů o naši přízeň (a hlasy) vyslechneme, že se budou zasazovat o snížení byrokratického aparátu a zátěže. Pokud to přeženu, pak asi nejblíže naplnění těchto slibů je zřízení nového úřadu pro snižování byrokracie. Každý z nás, ať už pedagog, výzkumník, student či administrativní pracovník, musel nutně zaznamenat neustále rostoucí množství a složitost předpisů, pravidel, vykazování, formulářů… Zkrátka „papírování“.

Velmi výkonné jsou v tomto ohledu zejména věci spojené s evropskými strukturálními fondy. Od kolegů z vědeckých pracovišť slýchám smutné konstatování, že čím dál více času v práci tráví vyplňováním formulářů o tom, na čem by dělali, kdyby nevyplňovali formuláře.

Že to štve asi úplně všechny je nasnadě. Oprávněné rozhořčení je bohužel někdy neoprávněně mířeno na ty, kteří „ty nesmysly“ posílají a vyžadují, tedy pracovníky děkanátu. Dané požadavky však nevznikají u nás a opravdu si je nikdo na odděleních nevymýšlí z dlouhé chvíle. Troufám si naopak tvrdit, že nemalou část té zátěže, která na fakultu přichází, administrativní aparát děkanátu odfiltrovává, a na koncové uživatele na ústavech a klinikách nedopadá byrokratické kladivo již zdaleka původní silou.

Není výjimkou, že si pravidla protiřečí

Pokaždé, když už se nám zdá, že složitost, nesmyslnost a někdy až absurdita byla některým pravidlem (nebo rovnou celým souborem pravidel) dotažena k vrcholu, jsme vyvedeni z omylu a kreativita jejich tvůrců nás opět pošle do kolen. Není výjimkou ani to, že si jednotlivá pravidla protiřečí, a dokonce jsme se setkali už i s tím, že požadavek byl při striktním právním výkladu v rozporu s legislativou. Co si má člověk myslet o zpracování a obsahu například výzvy na zahraniční mobilitu, když je jednou z podmínek pro zařazení vědeckého pracovníka do dané kategorie dosažení H-indexu minimálně 8,5. Pokud tvůrci nemají ponětí o tak (ve vědeckém světě) fundamentálním faktu, že H-index je z definice celé číslo, jak kvalitně jsou asi připraveny a nastaveny další podmínky této výzvy?

Jednoduché otázky, vyhýbavé odpovědi

Další často vtipnou kapitolou je přístup řady zástupců druhé strany. Na otázky s odpovědí „ANO – NE“ dostáváme téměř pravidelně odpovědi složité a uhýbavé, na žádost o vysvětlení nejasně a nejednoznačně (kdo někdy četl asi jakoukoliv evropskou směrnici, ví, o čem mluvím) definovaných parametrů (které jsou pro nás ovšem závazné k plnění) se dozvídáme, že „… máme postupovat dle příručky…“, na jejíž interpretaci se ptáme. Nebo odpověď nedostaneme vůbec žádnou, protože „… to bude předmětem hodnocení Vámi předloženého materiálu a do té doby nejsme kompetentní/oprávnění Vám k dané věci podávat žádné informace…“. Mění se i výklady definic v čase a místě, takže pozitivní posouzení jedním úřadem dnes neznamená, že jiný úřad, který má také právo danou věc kontrolovat, to zítra neposoudí opačně. Obvyklá je také odpověď: „My bychom Vám hrozně rádi pomohli, ale to je nařízení evropské komise a s tím my nemůžeme nic dělat.“

Zvláštní na tom celém je, že například u evropských fondů je nastavení odlišné pro různá ministerstva. Takže zatímco v některých Operačních programech si čerpání financí a vykazování plnění indikátorů nezadá s luštěním hieroglyfů na Rosettské desce, v jiných to jde poměrně jednoduše.

V dnešním světě kompjůtrů

Nebylo by ale férové vztáhnout řečené paušálně na všechny úředníky. V mnoha případech je spolupráce oboustranně aktivní a vstřícná, tím spíše se ale vtírá otázka, proč to tak nemůže fungovat všude.

Jeden by také řekl, že v době, kdy IT technika a internet skýtají širokou škálu možností co do sdílení, shromažďování, konverze či překlápění nejrůznějších dat, bude administrativní zátěže spíše ubývat či bude alespoň výrazně zjednodušena. V našich podmínkách se však za elektronické vykazování považuje například to, že se výkaz vyplněný v počítači vytiskne, následně naskenuje a sken se načte do příloh. Také zřejmě existuje pravidlo, že když je nějaký formulář již rok netknutý, tak není-li možno do něj

žádnou novou kolonku přidat, je zapotřebí alespoň kolonky přeházet a přejmenovat.

I na fakultě máme občas máslo na hlavě…

Abychom byli spravedliví, bude dobře zamést si i před vlastním prahem. Ani spolupráce uvnitř fakulty není vždy ideální a jednoduchá. Termíny mnozí považují za jakési nezávazné doporučení, požadované údaje za volný námět na úvahu. Tím mimo jiné zahánějí do úzkých administrativní pracovníky z odpovídajících oddělení, kterým pak nezbývá než na poslední chvíli, často i po nocích, dokončovat monitorovací, průběžné, závěrečné a jiné zprávy, revize, komentáře či opravy smluv a dokumentů anebo žádostí o finanční podporu z nejrůznějších zdrojů. Zejména u posledně zmíněného je tento přístup až nepochopitelný, protože dopady fakticky odnese přímo dotyčný předkladatel tím, že jeho projekt není podpořen, protože z nedostatku času na sepsání není připraven tak kvalitně, jak by mohl být. Není jistě náhodou, že nedávno schválený projekt excelence z evropských fondů OP VVV pro naši fakultu získalo pracoviště, které naopak patří mezi ty výborně spolupracující, tedy termíny a zadání plnící.

… ale také obětavé spolupracovníky

Chtěl bych ale tento úvodník skončit v pozitivním duchu. I přes všechny výše popsané strasti a „slasti“ pokračujeme dále bez snižování nároků na kvalitu. Naopak se daří získávat významné finanční zdroje pro rozvoj a zlepšování podmínek jak pro výuku, tak i pro výzkum, a to zejména díky enormnímu osobnímu nasazení mnoha lidí z akademické a zejména z administrativní části naší barikády. Važme si jich, neboť nebývají takovou samozřejmostí, jak by se mohlo zdát.