Mým prvním setkáním s dnešní „Jedničkou“ bylo, když jsem se 1. října 1958 dostavil k zápisu ke studiu na Fakultu dětského lékařství, který probíhal na děkanátu Fakulty všeobecného lékařství v Kateřinské 32. Zděsil jsem se. V ulici se tísnilo asi 400 vrstevníků, všichni jsme v ruce třímali obálku s oznámením o zápisu a fotografii do výkazu o studiu. Trpělivě jsme postupovali k okénku, kde jsme se stali členy akademické obce Univerzity Karlovy. První dva roky jsme studovali spolu s kolegy z Fakulty všeobecného lékařství, teprve ve třetím ročníku, po absolvování teoretických oborů jsme přešli do lůna Fakulty dětského lékařství.

Po tříletém působení na dětském oddělení v Českém Krumlově jsem získal místo sekundáře tehdejší IV. dětské kliniky, která byla výukovou základnou pro předmět pediatrie na Fakultě všeobecného lékařství, tedy dnešní 1. LF UK. Velmi brzy jsem pochopil, že fakultní pracoviště skýtá nejen možnosti zdokonalit se ve svém oboru, ale také získat znalosti v mnoha dalších oborech, které na fakultě prezentují špičkoví odborníci. Měl jsem štěstí, že jsem mohl poslouchat přednášky takových osobností, jakými byli profesoři Bohumil Sekla, Ladislav Borovanský, Vladimír Vondráček, Josef Charvát, a potom až do dneška široké plejády medicínských špiček evropského i světového formátu. Poslouchat je, a dokonce s nimi pohovořit bylo pro mne vždy svátkem.

Jedním z mých nejdůležitějších úkolů bylo v roce 1990 spojení dvou dětských klinik a zajištění výuky oboru dětské lékařství v takové míře, aby se absolvent naší fakulty mohl ucházet o zařazení do základního oboru pediatrie. Znamenalo to nejen vyšší nároky pro učitele, ale také pro studenty. Ne vždy se to setkalo s úplným pochopením, ale stále se snažíme o to, aby dítě nebylo bráno jako „malý dospělý“. Jsem vděčný osudu, že mne profesně zavál na „Jedničku“, která je podle mne srdcem vědy, vzdělávání a zdravotní péče v naší zemi.

Mým prvním setkáním s dnešní „Jedničkou“ bylo, když jsem se 1. října 1958 dostavil k zápisu ke studiu na Fakultu dětského lékařství, který probíhal na děkanátu Fakulty všeobecného lékařství v Kateřinské 32. Zděsil jsem se. V ulici se tísnilo asi 400 vrstevníků, všichni jsme v ruce třímali obálku s oznámením o zápisu a fotografii do výkazu o studiu. Trpělivě jsme postupovali k okénku, kde jsme se stali členy akademické obce Univerzity Karlovy. První dva roky jsme studovali spolu s kolegy z Fakulty všeobecného lékařství, teprve ve třetím ročníku, po absolvování teoretických oborů jsme přešli do lůna Fakulty dětského lékařství.

Po tříletém působení na dětském oddělení v Českém Krumlově jsem získal místo sekundáře tehdejší IV. dětské kliniky, která byla výukovou základnou pro předmět pediatrie na Fakultě všeobecného lékařství, tedy dnešní 1. LF UK. Velmi brzy jsem pochopil, že fakultní pracoviště skýtá nejen možnosti zdokonalit se ve svém oboru, ale také získat znalosti v mnoha dalších oborech, které na fakultě prezentují špičkoví odborníci. Měl jsem štěstí, že jsem mohl poslouchat přednášky takových osobností, jakými byli profesoři Bohumil Sekla, Ladislav Borovanský, Vladimír Vondráček, Josef Charvát, a potom až do dneška široké plejády medicínských špiček evropského i světového formátu. Poslouchat je, a dokonce s nimi pohovořit bylo pro mne vždy svátkem.

Jedním z mých nejdůležitějších úkolů bylo v roce 1990 spojení dvou dětských klinik a zajištění výuky oboru dětské lékařství v takové míře, aby se absolvent naší fakulty mohl ucházet o zařazení do základního oboru pediatrie. Znamenalo to nejen vyšší nároky pro učitele, ale také pro studenty. Ne vždy se to setkalo s úplným pochopením, ale stále se snažíme o to, aby dítě nebylo bráno jako „malý dospělý“. Jsem vděčný osudu, že mne profesně zavál na „Jedničku“, která je podle mne srdcem vědy, vzdělávání a zdravotní péče v naší zemi.

Mým prvním setkáním s dnešní „Jedničkou“ bylo, když jsem se 1. října 1958 dostavil k zápisu ke studiu na Fakultu dětského lékařství, který probíhal na děkanátu Fakulty všeobecného lékařství v Kateřinské 32. Zděsil jsem se. V ulici se tísnilo asi 400 vrstevníků, všichni jsme v ruce třímali obálku s oznámením o zápisu a fotografii do výkazu o studiu. Trpělivě jsme postupovali k okénku, kde jsme se stali členy akademické obce Univerzity Karlovy. První dva roky jsme studovali spolu s kolegy z Fakulty všeobecného lékařství, teprve ve třetím ročníku, po absolvování teoretických oborů jsme přešli do lůna Fakulty dětského lékařství.

Po tříletém působení na dětském oddělení v Českém Krumlově jsem získal místo sekundáře tehdejší IV. dětské kliniky, která byla výukovou základnou pro předmět pediatrie na Fakultě všeobecného lékařství, tedy dnešní 1. LF UK. Velmi brzy jsem pochopil, že fakultní pracoviště skýtá nejen možnosti zdokonalit se ve svém oboru, ale také získat znalosti v mnoha dalších oborech, které na fakultě prezentují špičkoví odborníci. Měl jsem štěstí, že jsem mohl poslouchat přednášky takových osobností, jakými byli profesoři Bohumil Sekla, Ladislav Borovanský, Vladimír Vondráček, Josef Charvát, a potom až do dneška široké plejády medicínských špiček evropského i světového formátu. Poslouchat je, a dokonce s nimi pohovořit bylo pro mne vždy svátkem.

Jedním z mých nejdůležitějších úkolů bylo v roce 1990 spojení dvou dětských klinik a zajištění výuky oboru dětské lékařství v takové míře, aby se absolvent naší fakulty mohl ucházet o zařazení do základního oboru pediatrie. Znamenalo to nejen vyšší nároky pro učitele, ale také pro studenty. Ne vždy se to setkalo s úplným pochopením, ale stále se snažíme o to, aby dítě nebylo bráno jako „malý dospělý“. Jsem vděčný osudu, že mne profesně zavál na „Jedničku“, která je podle mne srdcem vědy, vzdělávání a zdravotní péče v naší zemi.

Mým prvním setkáním s dnešní „Jedničkou“ bylo, když jsem se 1. října 1958 dostavil k zápisu ke studiu na Fakultu dětského lékařství, který probíhal na děkanátu Fakulty všeobecného lékařství v Kateřinské 32. Zděsil jsem se. V ulici se tísnilo asi 400 vrstevníků, všichni jsme v ruce třímali obálku s oznámením o zápisu a fotografii do výkazu o studiu. Trpělivě jsme postupovali k okénku, kde jsme se stali členy akademické obce Univerzity Karlovy. První dva roky jsme studovali spolu s kolegy z Fakulty všeobecného lékařství, teprve ve třetím ročníku, po absolvování teoretických oborů jsme přešli do lůna Fakulty dětského lékařství.

Po tříletém působení na dětském oddělení v Českém Krumlově jsem získal místo sekundáře tehdejší IV. dětské kliniky, která byla výukovou základnou pro předmět pediatrie na Fakultě všeobecného lékařství, tedy dnešní 1. LF UK. Velmi brzy jsem pochopil, že fakultní pracoviště skýtá nejen možnosti zdokonalit se ve svém oboru, ale také získat znalosti v mnoha dalších oborech, které na fakultě prezentují špičkoví odborníci. Měl jsem štěstí, že jsem mohl poslouchat přednášky takových osobností, jakými byli profesoři Bohumil Sekla, Ladislav Borovanský, Vladimír Vondráček, Josef Charvát, a potom až do dneška široké plejády medicínských špiček evropského i světového formátu. Poslouchat je, a dokonce s nimi pohovořit bylo pro mne vždy svátkem.

Jedním z mých nejdůležitějších úkolů bylo v roce 1990 spojení dvou dětských klinik a zajištění výuky oboru dětské lékařství v takové míře, aby se absolvent naší fakulty mohl ucházet o zařazení do základního oboru pediatrie. Znamenalo to nejen vyšší nároky pro učitele, ale také pro studenty. Ne vždy se to setkalo s úplným pochopením, ale stále se snažíme o to, aby dítě nebylo bráno jako „malý dospělý“. Jsem vděčný osudu, že mne profesně zavál na „Jedničku“, která je podle mne srdcem vědy, vzdělávání a zdravotní péče v naší zemi.

Mým prvním setkáním s dnešní „Jedničkou“ bylo, když jsem se 1. října 1958 dostavil k zápisu ke studiu na Fakultu dětského lékařství, který probíhal na děkanátu Fakulty všeobecného lékařství v Kateřinské 32. Zděsil jsem se. V ulici se tísnilo asi 400 vrstevníků, všichni jsme v ruce třímali obálku s oznámením o zápisu a fotografii do výkazu o studiu. Trpělivě jsme postupovali k okénku, kde jsme se stali členy akademické obce Univerzity Karlovy. První dva roky jsme studovali spolu s kolegy z Fakulty všeobecného lékařství, teprve ve třetím ročníku, po absolvování teoretických oborů jsme přešli do lůna Fakulty dětského lékařství.

Po tříletém působení na dětském oddělení v Českém Krumlově jsem získal místo sekundáře tehdejší IV. dětské kliniky, která byla výukovou základnou pro předmět pediatrie na Fakultě všeobecného lékařství, tedy dnešní 1. LF UK. Velmi brzy jsem pochopil, že fakultní pracoviště skýtá nejen možnosti zdokonalit se ve svém oboru, ale také získat znalosti v mnoha dalších oborech, které na fakultě prezentují špičkoví odborníci. Měl jsem štěstí, že jsem mohl poslouchat přednášky takových osobností, jakými byli profesoři Bohumil Sekla, Ladislav Borovanský, Vladimír Vondráček, Josef Charvát, a potom až do dneška široké plejády medicínských špiček evropského i světového formátu. Poslouchat je, a dokonce s nimi pohovořit bylo pro mne vždy svátkem.

Jedním z mých nejdůležitějších úkolů bylo v roce 1990 spojení dvou dětských klinik a zajištění výuky oboru dětské lékařství v takové míře, aby se absolvent naší fakulty mohl ucházet o zařazení do základního oboru pediatrie. Znamenalo to nejen vyšší nároky pro učitele, ale také pro studenty. Ne vždy se to setkalo s úplným pochopením, ale stále se snažíme o to, aby dítě nebylo bráno jako „malý dospělý“. Jsem vděčný osudu, že mne profesně zavál na „Jedničku“, která je podle mne srdcem vědy, vzdělávání a zdravotní péče v naší zemi.

Mým prvním setkáním s dnešní „Jedničkou“ bylo, když jsem se 1. října 1958 dostavil k zápisu ke studiu na Fakultu dětského lékařství, který probíhal na děkanátu Fakulty všeobecného lékařství v Kateřinské 32. Zděsil jsem se. V ulici se tísnilo asi 400 vrstevníků, všichni jsme v ruce třímali obálku s oznámením o zápisu a fotografii do výkazu o studiu. Trpělivě jsme postupovali k okénku, kde jsme se stali členy akademické obce Univerzity Karlovy. První dva roky jsme studovali spolu s kolegy z Fakulty všeobecného lékařství, teprve ve třetím ročníku, po absolvování teoretických oborů jsme přešli do lůna Fakulty dětského lékařství.

Po tříletém působení na dětském oddělení v Českém Krumlově jsem získal místo sekundáře tehdejší IV. dětské kliniky, která byla výukovou základnou pro předmět pediatrie na Fakultě všeobecného lékařství, tedy dnešní 1. LF UK. Velmi brzy jsem pochopil, že fakultní pracoviště skýtá nejen možnosti zdokonalit se ve svém oboru, ale také získat znalosti v mnoha dalších oborech, které na fakultě prezentují špičkoví odborníci. Měl jsem štěstí, že jsem mohl poslouchat přednášky takových osobností, jakými byli profesoři Bohumil Sekla, Ladislav Borovanský, Vladimír Vondráček, Josef Charvát, a potom až do dneška široké plejády medicínských špiček evropského i světového formátu. Poslouchat je, a dokonce s nimi pohovořit bylo pro mne vždy svátkem.

Jedním z mých nejdůležitějších úkolů bylo v roce 1990 spojení dvou dětských klinik a zajištění výuky oboru dětské lékařství v takové míře, aby se absolvent naší fakulty mohl ucházet o zařazení do základního oboru pediatrie. Znamenalo to nejen vyšší nároky pro učitele, ale také pro studenty. Ne vždy se to setkalo s úplným pochopením, ale stále se snažíme o to, aby dítě nebylo bráno jako „malý dospělý“. Jsem vděčný osudu, že mne profesně zavál na „Jedničku“, která je podle mne srdcem vědy, vzdělávání a zdravotní péče v naší zemi.