Setkání s dospělostí, iniciaci odpovědnosti za sebe a zvolna i za druhé a v době ne zcela svobodné
i závan svobody, kterou představuje poznávání. Řada učitelů, kteří tento pocit dokázali vzbudit. Každý rok přinášející nové poznatky, což stále trvá. Stejně vyplašení spolužáci, kteří se proměnili ve skvělé odborníky a mnozí z nich v celoživotní přátele. Učitelé, kteří se proměnili v kolegy a mnohdy rovněž v přátele. Místo spousty takových proměn, kterými se fakulta neustále vyvíjí a obohacuje.

Zcela určitě sem patří i kolegialita, cosi tajemného, co se nedá nařídit, ani snadno popsat, ale je to něco, co nás prostupuje a my se tomu rádi podvolujeme. Já jsem se již zvolna ocitl na druhé straně tohoto pohybu a cítím odpovědnost za to, abych ji rozvíjel.

A také prostor života, fyzický i ten vnitřní, duševní. Od poslucháren, albertovských schodů, zákoutí
a chodeb, po laborky a kliniky. S každým místem se pojí naděje, touhy, zamilovanost, někdy úzkost
a bolest.

Zvláštní radost, že je člověk součástí něčeho, co ho přesahuje, co tu bylo a bude po něm. Na čem se může podílet, ale co s ním nestojí ani nepadá. Proto je výzvou, aby k tomu přispěl, aby se neztratil. Ctižádostivost krocená pokorou a možná naopak.

Možnost nacházet smysl, i když člověka pohlcují různé, ne vždy kreativní povinnosti. K tomu smyslu patří bezpochyby studenti – ty tisíce budoucností, kterých se lze aspoň letmo dotknout a třeba je i lehce postrčit určitým směrem. To je společně s neustálým poznáváním mámivě podmanivé a tvoří to až jakési faustovské očarování.

Může to znít nadneseně, ale ona to je pro mnohé z nás opravdu náplň (nejen) profesního života vymykající se všem chladným evaluacím. Tak proč si to občas neuvědomit či nepřiznat i uprostřed všedních dnů
a banálních starostí. A přát všem, zejména studentům, aby si toto z Jedničky odnesli a aby jim to pomohlo si najít ty své „Jedničky“ a v nich hluboké životní uplatnění.

Setkání s dospělostí, iniciaci odpovědnosti za sebe a zvolna i za druhé a v době ne zcela svobodné
i závan svobody, kterou představuje poznávání. Řada učitelů, kteří tento pocit dokázali vzbudit. Každý rok přinášející nové poznatky, což stále trvá. Stejně vyplašení spolužáci, kteří se proměnili ve skvělé odborníky a mnozí z nich v celoživotní přátele. Učitelé, kteří se proměnili v kolegy a mnohdy rovněž v přátele. Místo spousty takových proměn, kterými se fakulta neustále vyvíjí a obohacuje.

Zcela určitě sem patří i kolegialita, cosi tajemného, co se nedá nařídit, ani snadno popsat, ale je to něco, co nás prostupuje a my se tomu rádi podvolujeme. Já jsem se již zvolna ocitl na druhé straně tohoto pohybu a cítím odpovědnost za to, abych ji rozvíjel.

A také prostor života, fyzický i ten vnitřní, duševní. Od poslucháren, albertovských schodů, zákoutí
a chodeb, po laborky a kliniky. S každým místem se pojí naděje, touhy, zamilovanost, někdy úzkost
a bolest.

Zvláštní radost, že je člověk součástí něčeho, co ho přesahuje, co tu bylo a bude po něm. Na čem se může podílet, ale co s ním nestojí ani nepadá. Proto je výzvou, aby k tomu přispěl, aby se neztratil. Ctižádostivost krocená pokorou a možná naopak.

Možnost nacházet smysl, i když člověka pohlcují různé, ne vždy kreativní povinnosti. K tomu smyslu patří bezpochyby studenti – ty tisíce budoucností, kterých se lze aspoň letmo dotknout a třeba je i lehce postrčit určitým směrem. To je společně s neustálým poznáváním mámivě podmanivé a tvoří to až jakési faustovské očarování.

Může to znít nadneseně, ale ona to je pro mnohé z nás opravdu náplň (nejen) profesního života vymykající se všem chladným evaluacím. Tak proč si to občas neuvědomit či nepřiznat i uprostřed všedních dnů
a banálních starostí. A přát všem, zejména studentům, aby si toto z Jedničky odnesli a aby jim to pomohlo si najít ty své „Jedničky“ a v nich hluboké životní uplatnění.

Setkání s dospělostí, iniciaci odpovědnosti za sebe a zvolna i za druhé a v době ne zcela svobodné
i závan svobody, kterou představuje poznávání. Řada učitelů, kteří tento pocit dokázali vzbudit. Každý rok přinášející nové poznatky, což stále trvá. Stejně vyplašení spolužáci, kteří se proměnili ve skvělé odborníky a mnozí z nich v celoživotní přátele. Učitelé, kteří se proměnili v kolegy a mnohdy rovněž v přátele. Místo spousty takových proměn, kterými se fakulta neustále vyvíjí a obohacuje.

Zcela určitě sem patří i kolegialita, cosi tajemného, co se nedá nařídit, ani snadno popsat, ale je to něco, co nás prostupuje a my se tomu rádi podvolujeme. Já jsem se již zvolna ocitl na druhé straně tohoto pohybu a cítím odpovědnost za to, abych ji rozvíjel.

A také prostor života, fyzický i ten vnitřní, duševní. Od poslucháren, albertovských schodů, zákoutí
a chodeb, po laborky a kliniky. S každým místem se pojí naděje, touhy, zamilovanost, někdy úzkost
a bolest.

Zvláštní radost, že je člověk součástí něčeho, co ho přesahuje, co tu bylo a bude po něm. Na čem se může podílet, ale co s ním nestojí ani nepadá. Proto je výzvou, aby k tomu přispěl, aby se neztratil. Ctižádostivost krocená pokorou a možná naopak.

Možnost nacházet smysl, i když člověka pohlcují různé, ne vždy kreativní povinnosti. K tomu smyslu patří bezpochyby studenti – ty tisíce budoucností, kterých se lze aspoň letmo dotknout a třeba je i lehce postrčit určitým směrem. To je společně s neustálým poznáváním mámivě podmanivé a tvoří to až jakési faustovské očarování.

Může to znít nadneseně, ale ona to je pro mnohé z nás opravdu náplň (nejen) profesního života vymykající se všem chladným evaluacím. Tak proč si to občas neuvědomit či nepřiznat i uprostřed všedních dnů
a banálních starostí. A přát všem, zejména studentům, aby si toto z Jedničky odnesli a aby jim to pomohlo si najít ty své „Jedničky“ a v nich hluboké životní uplatnění.

Setkání s dospělostí, iniciaci odpovědnosti za sebe a zvolna i za druhé a v době ne zcela svobodné
i závan svobody, kterou představuje poznávání. Řada učitelů, kteří tento pocit dokázali vzbudit. Každý rok přinášející nové poznatky, což stále trvá. Stejně vyplašení spolužáci, kteří se proměnili ve skvělé odborníky a mnozí z nich v celoživotní přátele. Učitelé, kteří se proměnili v kolegy a mnohdy rovněž v přátele. Místo spousty takových proměn, kterými se fakulta neustále vyvíjí a obohacuje.

Zcela určitě sem patří i kolegialita, cosi tajemného, co se nedá nařídit, ani snadno popsat, ale je to něco, co nás prostupuje a my se tomu rádi podvolujeme. Já jsem se již zvolna ocitl na druhé straně tohoto pohybu a cítím odpovědnost za to, abych ji rozvíjel.

A také prostor života, fyzický i ten vnitřní, duševní. Od poslucháren, albertovských schodů, zákoutí
a chodeb, po laborky a kliniky. S každým místem se pojí naděje, touhy, zamilovanost, někdy úzkost
a bolest.

Zvláštní radost, že je člověk součástí něčeho, co ho přesahuje, co tu bylo a bude po něm. Na čem se může podílet, ale co s ním nestojí ani nepadá. Proto je výzvou, aby k tomu přispěl, aby se neztratil. Ctižádostivost krocená pokorou a možná naopak.

Možnost nacházet smysl, i když člověka pohlcují různé, ne vždy kreativní povinnosti. K tomu smyslu patří bezpochyby studenti – ty tisíce budoucností, kterých se lze aspoň letmo dotknout a třeba je i lehce postrčit určitým směrem. To je společně s neustálým poznáváním mámivě podmanivé a tvoří to až jakési faustovské očarování.

Může to znít nadneseně, ale ona to je pro mnohé z nás opravdu náplň (nejen) profesního života vymykající se všem chladným evaluacím. Tak proč si to občas neuvědomit či nepřiznat i uprostřed všedních dnů
a banálních starostí. A přát všem, zejména studentům, aby si toto z Jedničky odnesli a aby jim to pomohlo si najít ty své „Jedničky“ a v nich hluboké životní uplatnění.

Setkání s dospělostí, iniciaci odpovědnosti za sebe a zvolna i za druhé a v době ne zcela svobodné
i závan svobody, kterou představuje poznávání. Řada učitelů, kteří tento pocit dokázali vzbudit. Každý rok přinášející nové poznatky, což stále trvá. Stejně vyplašení spolužáci, kteří se proměnili ve skvělé odborníky a mnozí z nich v celoživotní přátele. Učitelé, kteří se proměnili v kolegy a mnohdy rovněž v přátele. Místo spousty takových proměn, kterými se fakulta neustále vyvíjí a obohacuje.

Zcela určitě sem patří i kolegialita, cosi tajemného, co se nedá nařídit, ani snadno popsat, ale je to něco, co nás prostupuje a my se tomu rádi podvolujeme. Já jsem se již zvolna ocitl na druhé straně tohoto pohybu a cítím odpovědnost za to, abych ji rozvíjel.

A také prostor života, fyzický i ten vnitřní, duševní. Od poslucháren, albertovských schodů, zákoutí
a chodeb, po laborky a kliniky. S každým místem se pojí naděje, touhy, zamilovanost, někdy úzkost
a bolest.

Zvláštní radost, že je člověk součástí něčeho, co ho přesahuje, co tu bylo a bude po něm. Na čem se může podílet, ale co s ním nestojí ani nepadá. Proto je výzvou, aby k tomu přispěl, aby se neztratil. Ctižádostivost krocená pokorou a možná naopak.

Možnost nacházet smysl, i když člověka pohlcují různé, ne vždy kreativní povinnosti. K tomu smyslu patří bezpochyby studenti – ty tisíce budoucností, kterých se lze aspoň letmo dotknout a třeba je i lehce postrčit určitým směrem. To je společně s neustálým poznáváním mámivě podmanivé a tvoří to až jakési faustovské očarování.

Může to znít nadneseně, ale ona to je pro mnohé z nás opravdu náplň (nejen) profesního života vymykající se všem chladným evaluacím. Tak proč si to občas neuvědomit či nepřiznat i uprostřed všedních dnů
a banálních starostí. A přát všem, zejména studentům, aby si toto z Jedničky odnesli a aby jim to pomohlo si najít ty své „Jedničky“ a v nich hluboké životní uplatnění.

Setkání s dospělostí, iniciaci odpovědnosti za sebe a zvolna i za druhé a v době ne zcela svobodné
i závan svobody, kterou představuje poznávání. Řada učitelů, kteří tento pocit dokázali vzbudit. Každý rok přinášející nové poznatky, což stále trvá. Stejně vyplašení spolužáci, kteří se proměnili ve skvělé odborníky a mnozí z nich v celoživotní přátele. Učitelé, kteří se proměnili v kolegy a mnohdy rovněž v přátele. Místo spousty takových proměn, kterými se fakulta neustále vyvíjí a obohacuje.

Zcela určitě sem patří i kolegialita, cosi tajemného, co se nedá nařídit, ani snadno popsat, ale je to něco, co nás prostupuje a my se tomu rádi podvolujeme. Já jsem se již zvolna ocitl na druhé straně tohoto pohybu a cítím odpovědnost za to, abych ji rozvíjel.

A také prostor života, fyzický i ten vnitřní, duševní. Od poslucháren, albertovských schodů, zákoutí
a chodeb, po laborky a kliniky. S každým místem se pojí naděje, touhy, zamilovanost, někdy úzkost
a bolest.

Zvláštní radost, že je člověk součástí něčeho, co ho přesahuje, co tu bylo a bude po něm. Na čem se může podílet, ale co s ním nestojí ani nepadá. Proto je výzvou, aby k tomu přispěl, aby se neztratil. Ctižádostivost krocená pokorou a možná naopak.

Možnost nacházet smysl, i když člověka pohlcují různé, ne vždy kreativní povinnosti. K tomu smyslu patří bezpochyby studenti – ty tisíce budoucností, kterých se lze aspoň letmo dotknout a třeba je i lehce postrčit určitým směrem. To je společně s neustálým poznáváním mámivě podmanivé a tvoří to až jakési faustovské očarování.

Může to znít nadneseně, ale ona to je pro mnohé z nás opravdu náplň (nejen) profesního života vymykající se všem chladným evaluacím. Tak proč si to občas neuvědomit či nepřiznat i uprostřed všedních dnů
a banálních starostí. A přát všem, zejména studentům, aby si toto z Jedničky odnesli a aby jim to pomohlo si najít ty své „Jedničky“ a v nich hluboké životní uplatnění.