V kontextu svého recentního rozhodnutí opustit fakultu po 47 letech jsem sám sobě položil otázku, co pro mě znamená fakulta, bezpočtukrát. Nemohu pominout fakt, že můj vstup na fakultu byl umocněn skutečností, že mi trvalo plné 4 roky, než jsem mohl s dojetím prohlásit spondeo ac polliceor. Krušné chvíle prvních semestrů se zdánlivě nezvladatelným kvantem informací byly kompenzovány setkáváním s úžasnými, inspirujícími osobnostmi, které naplňovaly středoškolskou představu o výlučnosti akademického světa. Byli to např. nezaměnitelní profesoři Doskočil, Duchoň, Wenke, John či Šťáva, docenti Trojan, Schindler, Pešek a řada dalších. Všichni byli nejen skvělými odborníky, ale v naprosté většině i skvělými pedagogy. Nebylo tedy divu, že vedle obdivu jsme k nim vzhlíželi s respektem. Ačkoliv nám tedy místo bioetiky byly přednášeny dějiny dělnického hnutí či základy marxismu-leninismu, byli tito pedagogové přesvědčivými vzory a postupně, ale důsledně, nás kultivovali. Navzdory nepřízni času se nám právě díky některým z našich učitelů navíc podařilo prosadit cyklostylovaný studentský časopis, který se stal názorovou tribunou „rozhněvaných mladých mužů“ a jak kdosi napsal i jakousi „vzporou proti paralyzující generalizované lhostejnosti studentů“. Bohužel jen do té doby, než jsme se dostali do hledáčku STB a museli povinně s texty každého nového čísla docházet na Hlavní správu tiskového dohledu – což nebylo nic jiného než cenzura –, pro razítko. Tyto a další zkušenosti s našimi učiteli v průběhu profesionální kariéry mi vytanou na mysli, když mám odpovědět na otázku v úvodu.

V kontextu svého recentního rozhodnutí opustit fakultu po 47 letech jsem sám sobě položil otázku, co pro mě znamená fakulta, bezpočtukrát. Nemohu pominout fakt, že můj vstup na fakultu byl umocněn skutečností, že mi trvalo plné 4 roky, než jsem mohl s dojetím prohlásit spondeo ac polliceor. Krušné chvíle prvních semestrů se zdánlivě nezvladatelným kvantem informací byly kompenzovány setkáváním s úžasnými, inspirujícími osobnostmi, které naplňovaly středoškolskou představu o výlučnosti akademického světa. Byli to např. nezaměnitelní profesoři Doskočil, Duchoň, Wenke, John či Šťáva, docenti Trojan, Schindler, Pešek a řada dalších. Všichni byli nejen skvělými odborníky, ale v naprosté většině i skvělými pedagogy. Nebylo tedy divu, že vedle obdivu jsme k nim vzhlíželi s respektem. Ačkoliv nám tedy místo bioetiky byly přednášeny dějiny dělnického hnutí či základy marxismu-leninismu, byli tito pedagogové přesvědčivými vzory a postupně, ale důsledně, nás kultivovali. Navzdory nepřízni času se nám právě díky některým z našich učitelů navíc podařilo prosadit cyklostylovaný studentský časopis, který se stal názorovou tribunou „rozhněvaných mladých mužů“ a jak kdosi napsal i jakousi „vzporou proti paralyzující generalizované lhostejnosti studentů“. Bohužel jen do té doby, než jsme se dostali do hledáčku STB a museli povinně s texty každého nového čísla docházet na Hlavní správu tiskového dohledu – což nebylo nic jiného než cenzura –, pro razítko. Tyto a další zkušenosti s našimi učiteli v průběhu profesionální kariéry mi vytanou na mysli, když mám odpovědět na otázku v úvodu.

V kontextu svého recentního rozhodnutí opustit fakultu po 47 letech jsem sám sobě položil otázku, co pro mě znamená fakulta, bezpočtukrát. Nemohu pominout fakt, že můj vstup na fakultu byl umocněn skutečností, že mi trvalo plné 4 roky, než jsem mohl s dojetím prohlásit spondeo ac polliceor. Krušné chvíle prvních semestrů se zdánlivě nezvladatelným kvantem informací byly kompenzovány setkáváním s úžasnými, inspirujícími osobnostmi, které naplňovaly středoškolskou představu o výlučnosti akademického světa. Byli to např. nezaměnitelní profesoři Doskočil, Duchoň, Wenke, John či Šťáva, docenti Trojan, Schindler, Pešek a řada dalších. Všichni byli nejen skvělými odborníky, ale v naprosté většině i skvělými pedagogy. Nebylo tedy divu, že vedle obdivu jsme k nim vzhlíželi s respektem. Ačkoliv nám tedy místo bioetiky byly přednášeny dějiny dělnického hnutí či základy marxismu-leninismu, byli tito pedagogové přesvědčivými vzory a postupně, ale důsledně, nás kultivovali. Navzdory nepřízni času se nám právě díky některým z našich učitelů navíc podařilo prosadit cyklostylovaný studentský časopis, který se stal názorovou tribunou „rozhněvaných mladých mužů“ a jak kdosi napsal i jakousi „vzporou proti paralyzující generalizované lhostejnosti studentů“. Bohužel jen do té doby, než jsme se dostali do hledáčku STB a museli povinně s texty každého nového čísla docházet na Hlavní správu tiskového dohledu – což nebylo nic jiného než cenzura –, pro razítko. Tyto a další zkušenosti s našimi učiteli v průběhu profesionální kariéry mi vytanou na mysli, když mám odpovědět na otázku v úvodu.

V kontextu svého recentního rozhodnutí opustit fakultu po 47 letech jsem sám sobě položil otázku, co pro mě znamená fakulta, bezpočtukrát. Nemohu pominout fakt, že můj vstup na fakultu byl umocněn skutečností, že mi trvalo plné 4 roky, než jsem mohl s dojetím prohlásit spondeo ac polliceor. Krušné chvíle prvních semestrů se zdánlivě nezvladatelným kvantem informací byly kompenzovány setkáváním s úžasnými, inspirujícími osobnostmi, které naplňovaly středoškolskou představu o výlučnosti akademického světa. Byli to např. nezaměnitelní profesoři Doskočil, Duchoň, Wenke, John či Šťáva, docenti Trojan, Schindler, Pešek a řada dalších. Všichni byli nejen skvělými odborníky, ale v naprosté většině i skvělými pedagogy. Nebylo tedy divu, že vedle obdivu jsme k nim vzhlíželi s respektem. Ačkoliv nám tedy místo bioetiky byly přednášeny dějiny dělnického hnutí či základy marxismu-leninismu, byli tito pedagogové přesvědčivými vzory a postupně, ale důsledně, nás kultivovali. Navzdory nepřízni času se nám právě díky některým z našich učitelů navíc podařilo prosadit cyklostylovaný studentský časopis, který se stal názorovou tribunou „rozhněvaných mladých mužů“ a jak kdosi napsal i jakousi „vzporou proti paralyzující generalizované lhostejnosti studentů“. Bohužel jen do té doby, než jsme se dostali do hledáčku STB a museli povinně s texty každého nového čísla docházet na Hlavní správu tiskového dohledu – což nebylo nic jiného než cenzura –, pro razítko. Tyto a další zkušenosti s našimi učiteli v průběhu profesionální kariéry mi vytanou na mysli, když mám odpovědět na otázku v úvodu.

V kontextu svého recentního rozhodnutí opustit fakultu po 47 letech jsem sám sobě položil otázku, co pro mě znamená fakulta, bezpočtukrát. Nemohu pominout fakt, že můj vstup na fakultu byl umocněn skutečností, že mi trvalo plné 4 roky, než jsem mohl s dojetím prohlásit spondeo ac polliceor. Krušné chvíle prvních semestrů se zdánlivě nezvladatelným kvantem informací byly kompenzovány setkáváním s úžasnými, inspirujícími osobnostmi, které naplňovaly středoškolskou představu o výlučnosti akademického světa. Byli to např. nezaměnitelní profesoři Doskočil, Duchoň, Wenke, John či Šťáva, docenti Trojan, Schindler, Pešek a řada dalších. Všichni byli nejen skvělými odborníky, ale v naprosté většině i skvělými pedagogy. Nebylo tedy divu, že vedle obdivu jsme k nim vzhlíželi s respektem. Ačkoliv nám tedy místo bioetiky byly přednášeny dějiny dělnického hnutí či základy marxismu-leninismu, byli tito pedagogové přesvědčivými vzory a postupně, ale důsledně, nás kultivovali. Navzdory nepřízni času se nám právě díky některým z našich učitelů navíc podařilo prosadit cyklostylovaný studentský časopis, který se stal názorovou tribunou „rozhněvaných mladých mužů“ a jak kdosi napsal i jakousi „vzporou proti paralyzující generalizované lhostejnosti studentů“. Bohužel jen do té doby, než jsme se dostali do hledáčku STB a museli povinně s texty každého nového čísla docházet na Hlavní správu tiskového dohledu – což nebylo nic jiného než cenzura –, pro razítko. Tyto a další zkušenosti s našimi učiteli v průběhu profesionální kariéry mi vytanou na mysli, když mám odpovědět na otázku v úvodu.

V kontextu svého recentního rozhodnutí opustit fakultu po 47 letech jsem sám sobě položil otázku, co pro mě znamená fakulta, bezpočtukrát. Nemohu pominout fakt, že můj vstup na fakultu byl umocněn skutečností, že mi trvalo plné 4 roky, než jsem mohl s dojetím prohlásit spondeo ac polliceor. Krušné chvíle prvních semestrů se zdánlivě nezvladatelným kvantem informací byly kompenzovány setkáváním s úžasnými, inspirujícími osobnostmi, které naplňovaly středoškolskou představu o výlučnosti akademického světa. Byli to např. nezaměnitelní profesoři Doskočil, Duchoň, Wenke, John či Šťáva, docenti Trojan, Schindler, Pešek a řada dalších. Všichni byli nejen skvělými odborníky, ale v naprosté většině i skvělými pedagogy. Nebylo tedy divu, že vedle obdivu jsme k nim vzhlíželi s respektem. Ačkoliv nám tedy místo bioetiky byly přednášeny dějiny dělnického hnutí či základy marxismu-leninismu, byli tito pedagogové přesvědčivými vzory a postupně, ale důsledně, nás kultivovali. Navzdory nepřízni času se nám právě díky některým z našich učitelů navíc podařilo prosadit cyklostylovaný studentský časopis, který se stal názorovou tribunou „rozhněvaných mladých mužů“ a jak kdosi napsal i jakousi „vzporou proti paralyzující generalizované lhostejnosti studentů“. Bohužel jen do té doby, než jsme se dostali do hledáčku STB a museli povinně s texty každého nového čísla docházet na Hlavní správu tiskového dohledu – což nebylo nic jiného než cenzura –, pro razítko. Tyto a další zkušenosti s našimi učiteli v průběhu profesionální kariéry mi vytanou na mysli, když mám odpovědět na otázku v úvodu.