Jsem z lékařské rodiny, můj otec, obě sestry a švagr jsou lékaři. Ale mě na začátku devadesátých let okouzlila filozofie a historie, protože mi připadalo, že jsou to obory odpovídající na nové výzvy post-totalitní společnosti. Vystudoval jsem kulturní historii a očekával, že strávím zbytek života prací v nějakém muzeu nebo archivu. Shodou šťastných náhod jsem však nejprve našel místo v Praze a pak uspěl v konkurzu v Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků. Coby historik si každý den uvědomuji, jaké privilegium je pracovat na fakultě s tradicí sahající až do vrcholného středověku: v trezoru našeho ústavu je nejstarší fakultní kniha – rukopis z roku 1474, ve studovně na polici stojí nejstarší fakultní časopis (Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde) z první poloviny 19. století a v mnoha budovách visí portréty bývalých děkanů, někdy až z 18. století. Mám hlubokou úctu k práci lékařů, kteří denně zachraňují lidské zdraví a mnohdy i životy. My historici zachraňujeme jenom příběhy. Tak se alespoň snažím, aby ty příběhy byly medicíně ku prospěchu podle starodávného hesla primum nil nocere.

Jsem z lékařské rodiny, můj otec, obě sestry a švagr jsou lékaři. Ale mě na začátku devadesátých let okouzlila filozofie a historie, protože mi připadalo, že jsou to obory odpovídající na nové výzvy post-totalitní společnosti. Vystudoval jsem kulturní historii a očekával, že strávím zbytek života prací v nějakém muzeu nebo archivu. Shodou šťastných náhod jsem však nejprve našel místo v Praze a pak uspěl v konkurzu v Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků. Coby historik si každý den uvědomuji, jaké privilegium je pracovat na fakultě s tradicí sahající až do vrcholného středověku: v trezoru našeho ústavu je nejstarší fakultní kniha – rukopis z roku 1474, ve studovně na polici stojí nejstarší fakultní časopis (Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde) z první poloviny 19. století a v mnoha budovách visí portréty bývalých děkanů, někdy až z 18. století. Mám hlubokou úctu k práci lékařů, kteří denně zachraňují lidské zdraví a mnohdy i životy. My historici zachraňujeme jenom příběhy. Tak se alespoň snažím, aby ty příběhy byly medicíně ku prospěchu podle starodávného hesla primum nil nocere.

Jsem z lékařské rodiny, můj otec, obě sestry a švagr jsou lékaři. Ale mě na začátku devadesátých let okouzlila filozofie a historie, protože mi připadalo, že jsou to obory odpovídající na nové výzvy post-totalitní společnosti. Vystudoval jsem kulturní historii a očekával, že strávím zbytek života prací v nějakém muzeu nebo archivu. Shodou šťastných náhod jsem však nejprve našel místo v Praze a pak uspěl v konkurzu v Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků. Coby historik si každý den uvědomuji, jaké privilegium je pracovat na fakultě s tradicí sahající až do vrcholného středověku: v trezoru našeho ústavu je nejstarší fakultní kniha – rukopis z roku 1474, ve studovně na polici stojí nejstarší fakultní časopis (Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde) z první poloviny 19. století a v mnoha budovách visí portréty bývalých děkanů, někdy až z 18. století. Mám hlubokou úctu k práci lékařů, kteří denně zachraňují lidské zdraví a mnohdy i životy. My historici zachraňujeme jenom příběhy. Tak se alespoň snažím, aby ty příběhy byly medicíně ku prospěchu podle starodávného hesla primum nil nocere.

Jsem z lékařské rodiny, můj otec, obě sestry a švagr jsou lékaři. Ale mě na začátku devadesátých let okouzlila filozofie a historie, protože mi připadalo, že jsou to obory odpovídající na nové výzvy post-totalitní společnosti. Vystudoval jsem kulturní historii a očekával, že strávím zbytek života prací v nějakém muzeu nebo archivu. Shodou šťastných náhod jsem však nejprve našel místo v Praze a pak uspěl v konkurzu v Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků. Coby historik si každý den uvědomuji, jaké privilegium je pracovat na fakultě s tradicí sahající až do vrcholného středověku: v trezoru našeho ústavu je nejstarší fakultní kniha – rukopis z roku 1474, ve studovně na polici stojí nejstarší fakultní časopis (Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde) z první poloviny 19. století a v mnoha budovách visí portréty bývalých děkanů, někdy až z 18. století. Mám hlubokou úctu k práci lékařů, kteří denně zachraňují lidské zdraví a mnohdy i životy. My historici zachraňujeme jenom příběhy. Tak se alespoň snažím, aby ty příběhy byly medicíně ku prospěchu podle starodávného hesla primum nil nocere.

Jsem z lékařské rodiny, můj otec, obě sestry a švagr jsou lékaři. Ale mě na začátku devadesátých let okouzlila filozofie a historie, protože mi připadalo, že jsou to obory odpovídající na nové výzvy post-totalitní společnosti. Vystudoval jsem kulturní historii a očekával, že strávím zbytek života prací v nějakém muzeu nebo archivu. Shodou šťastných náhod jsem však nejprve našel místo v Praze a pak uspěl v konkurzu v Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků. Coby historik si každý den uvědomuji, jaké privilegium je pracovat na fakultě s tradicí sahající až do vrcholného středověku: v trezoru našeho ústavu je nejstarší fakultní kniha – rukopis z roku 1474, ve studovně na polici stojí nejstarší fakultní časopis (Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde) z první poloviny 19. století a v mnoha budovách visí portréty bývalých děkanů, někdy až z 18. století. Mám hlubokou úctu k práci lékařů, kteří denně zachraňují lidské zdraví a mnohdy i životy. My historici zachraňujeme jenom příběhy. Tak se alespoň snažím, aby ty příběhy byly medicíně ku prospěchu podle starodávného hesla primum nil nocere.

Jsem z lékařské rodiny, můj otec, obě sestry a švagr jsou lékaři. Ale mě na začátku devadesátých let okouzlila filozofie a historie, protože mi připadalo, že jsou to obory odpovídající na nové výzvy post-totalitní společnosti. Vystudoval jsem kulturní historii a očekával, že strávím zbytek života prací v nějakém muzeu nebo archivu. Shodou šťastných náhod jsem však nejprve našel místo v Praze a pak uspěl v konkurzu v Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků. Coby historik si každý den uvědomuji, jaké privilegium je pracovat na fakultě s tradicí sahající až do vrcholného středověku: v trezoru našeho ústavu je nejstarší fakultní kniha – rukopis z roku 1474, ve studovně na polici stojí nejstarší fakultní časopis (Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde) z první poloviny 19. století a v mnoha budovách visí portréty bývalých děkanů, někdy až z 18. století. Mám hlubokou úctu k práci lékařů, kteří denně zachraňují lidské zdraví a mnohdy i životy. My historici zachraňujeme jenom příběhy. Tak se alespoň snažím, aby ty příběhy byly medicíně ku prospěchu podle starodávného hesla primum nil nocere.