Naše fakulta má jako jediná v ČR samostatnou výuku neurochirurgie a nově také jako jediná pracoviště zaměřené na neuroonkologii. Po schválení Akademickým senátem byla 1. listopadu 2014 původně Neurochirugická klinika přejmenována na Neurochirurgickou a neuroonkologickou kliniku 1. LF UK a ÚVN-VFN Praha. O tom, proč se tak stalo a zda se jedná o změnu zásadní, jsme si povídali s děkanem prof. MUDr. Aleksim Šedem, DrSc., a přednostou prof. MUDr. Vladimírem Benešem, DrSc.

* Co vás inspirovalo ke vzniku neuroonkologického pracoviště?

A. Š.: Asi před dvěma lety jsme s panem profesorem Benešem a dalšími kolegy založili Neuroonkologickou sekci České onkologické společnosti ČLS JEP, protože jsme cítili, že si neuroonkologie zaslouží zvýšenou pozornost na straně akademické i klinické. Tím vznikla primárně networková platforma, na níž se sešli klinici i badatelé a která začala dávat dohromady vědecké projekty. Sekce dále vydala doporučené postupy, které upravují jednotlivé segmenty péče o neuroonkologické pacienty. Postupně jsme směřovali k reálnějšímu vyústění tohoto projektu, na jehož konci stojí mimo jiné i nově vzniklá Neurochirurgická a neuroonkologická klinika.

V. B.: Součástí 1. LF jsme přitom už od roku 1959. Ale nyní poprvé začínáme ze Střešovic trochu více „strkat chapadla“ dolů na Karlovo náměstí.

* Kolik pacientů s nádory mozku v ČR máme?

V. B.: Operací pro gliové nádory, které představují jen část neuroonkologie – byť tu hlavní – je kolem 350 až 400 za rok, nemocných je ale ve skutečnosti mnohem víc. Vznik kliniky je logickým vyústěním toho, že jsme začali podrobněji sledovat, co se v ČR děje. Zjistili jsme, že Komplexní onkologická centra jsou zahlcena pacienty s nádory prsu, prostaty či rekta, ale žádné z nich se systematicky nevěnuje neuroonkologicky nemocným. Tomu bohužel odpovídají i výsledky péče.

A. Š.: Z tohoto hlediska jsou neuroonkologičtí pacienti vlastně „synové a dcery nikoho“. Protože po resekčním výkonu nebo ozáření – pokud jsou indikovány – se často stává, že se dostanou z perimetru lékaře, který vedl jejich primární léčbu a jejich osud není sledován v jednotné linii. Naším cílem je, abychom na jednom místě dokázali poskytnout veškerou péči – od chirurgického výkonu přes ozáření či chemoterapii až po další případnou léčbu – a zároveň naše aktivity propojili i s teoretickými pracovišti, nezbytnými pro vědecké programy.

V. B.: Je to asi jediná cesta, jak můžeme pro nemocné udělat ještě něco lépe. Například ozařování by mělo začít do měsíce po operaci, ale téměř v celé republice se toto doporučení nedodrží a velmi často se pacienti k radioterapii dostanou za 6–8 týdnů. Je také nutno přiznat, že prognóza nemocných není nijak příznivá, proto ani zájem o tuto oblast není tak koncentrovaný.

A. Š.: Nepřízeň prognózy nás směruje k tomu, že potřebujeme rozšířit i základní výzkum. Ve spolupráci s Ústavem organické chemie a biochemie AV ČR připravujeme projekt, který je silně interdisciplinární a zároveň svou originalitou dává naději na velmi zajímavé výsledky – patrně přenositelné i do kliniky. Identifikovali jsme totiž molekuly, které jsou specificky exprimovány v glioblastomu a hledáme možnost, jak jejich prostřednictvím přímo zasahovat nádorové struktury.

* Existují neuroonkologická pracoviště v zahraničí běžně?

V. B.: Těch komplexních není mnoho – jsou třeba v New Yorku, Houstonu či Heidelbergu. Naše cesta je tedy velmi ambiciózní.

A. Š.: Nicméně potřeba spojení pracovišť, která na problematice mozkových nádorů pracují, ať už v oblasti klinické, nebo teoretické, je zcela esenciální. Je to dokumentováno i tím, že existují dvě významné evropské odborné společnosti – European Association of Neuro-Oncology (EANO) a European Association of Neurosurgical Societies (EANS), jejímž prezidentem je právě pan profesor Beneš a jejíž poslední kongres se konal nedávno v Praze. To je velmi prestižní záležitost. Aktuálně se snažíme o uspořádání kongresu EANO v roce 2018 taktéž v Praze.

V. B.: Letošního pražského setkání se zúčastnili neurochirurgové z 86 zemí světa a v programu suverénně dominovala právě neuroonkologie.

* Jak tedy vypadá váš typický neuroonkologický pacient?

V. B.: Jde o člověka ve věku 44–45 let s nádorem o průměru 3–4 cm. Má-li štěstí, přichází pouze s iritací, tedy po prvním nebo druhém epileptickém záchvatu. Nepříjemné je, pokud se nádor projeví už hemiparézou, fatickou poruchou či poruchou zraku, tedy když roste v elokventních oblastech. Pak jsme samozřejmě limitováni jen částečnou resekcí.

* A co se týká přežití?

V. B.: V ČR jsou to u glioblastomu 3 měsíce pro celou populaci nemocných. Pokud má pacient štěstí, že podstoupí operaci včas, že je nádor radikálně resekabilní a že se mu dostane adekvátní léčby, pak je to 12–14 měsíců. Máme i několik málo jednotlivců přežívajících dlouhodobě. Ta chmurnost je nejlépe dokumentovatelná tím, že v případě glioblastomu přidalo každé desetiletí od 2. světové války na prognóze jeden měsíc.

* Co bude znamenat přejmenování kliniky pro pregraduální studenty – není pro ně neuroonkologie až moc specializovaná?

V. B.: Jsme jediná fakulta v ČR, kde má neurochirurgie samostatnou výuku trvající 2 týdny, jež je ukončena zkouškou. Už nyní zde dominuje onkoproblematika. Myslím si ale, že učit v současnosti studenty pouze praktické věci typu „epileptický záchvat = udělej CT“, je trochu málo. Absolventi 1. LF by měli odcházet i s povědomím o molekulární biologii a genetice mozkových nádorů. Proto bychom chtěli náplň výuky od příštího akademického roku trochu pozměnit.

* A pokud jde o postgraduální studenty?

A. Š.: Myslím si, že pro ně to představuje podstatně větší příležitost, jak kombinovat autentickou klinickou práci s teorií a vědeckým základem – tedy i kvalitnější přípravu pro budoucnost a šanci, že z nich budou skuteční odborníci v neurochirurgii či neuroonkologii, nejen u laboratorního stolu, nebo u lůžka pacienta. Mnohdy bývá problém v tom, že na klinických pracovištích je zanedbávána vědecká část a na těch teoretických naopak není velký klinický přesah. Náš přístup spojuje obojí, tím je pro studenty stimulující a lákavý. Zároveň je také správný, protože dělat postgraduální studenty z kliniků, kteří nemají faktický vědecký zájem, je jen formální šaráda.

V. B.: Osobně mám tak trochu představu, že by nám to mohlo pomoci najít ty nejchytřejší, protože pro kreativního a zvídavého člověka jde o nesmírně atraktivní oblast. Ale ne každý na to stačí.

* Je neurochirurgie opravdu tak atraktivní?

V. B.: Díky ohromné variabilitě a neuvěřitelnému spektru pacientů je suverénně nejhezčí chirurgií, ale i nejhezčí neurologií. Obojí. A když k tomu přidáme ještě vědu, kde jsou různé výzvy, může to přinést mnohé.

jat

Naše fakulta má jako jediná v ČR samostatnou výuku neurochirurgie a nově také jako jediná pracoviště zaměřené na neuroonkologii. Po schválení Akademickým senátem byla 1. listopadu 2014 původně Neurochirugická klinika přejmenována na Neurochirurgickou a neuroonkologickou kliniku 1. LF UK a ÚVN-VFN Praha. O tom, proč se tak stalo a zda se jedná o změnu zásadní, jsme si povídali s děkanem prof. MUDr. Aleksim Šedem, DrSc., a přednostou prof. MUDr. Vladimírem Benešem, DrSc.

* Co vás inspirovalo ke vzniku neuroonkologického pracoviště?

A. Š.: Asi před dvěma lety jsme s panem profesorem Benešem a dalšími kolegy založili Neuroonkologickou sekci České onkologické společnosti ČLS JEP, protože jsme cítili, že si neuroonkologie zaslouží zvýšenou pozornost na straně akademické i klinické. Tím vznikla primárně networková platforma, na níž se sešli klinici i badatelé a která začala dávat dohromady vědecké projekty. Sekce dále vydala doporučené postupy, které upravují jednotlivé segmenty péče o neuroonkologické pacienty. Postupně jsme směřovali k reálnějšímu vyústění tohoto projektu, na jehož konci stojí mimo jiné i nově vzniklá Neurochirurgická a neuroonkologická klinika.

V. B.: Součástí 1. LF jsme přitom už od roku 1959. Ale nyní poprvé začínáme ze Střešovic trochu více „strkat chapadla“ dolů na Karlovo náměstí.

* Kolik pacientů s nádory mozku v ČR máme?

V. B.: Operací pro gliové nádory, které představují jen část neuroonkologie – byť tu hlavní – je kolem 350 až 400 za rok, nemocných je ale ve skutečnosti mnohem víc. Vznik kliniky je logickým vyústěním toho, že jsme začali podrobněji sledovat, co se v ČR děje. Zjistili jsme, že Komplexní onkologická centra jsou zahlcena pacienty s nádory prsu, prostaty či rekta, ale žádné z nich se systematicky nevěnuje neuroonkologicky nemocným. Tomu bohužel odpovídají i výsledky péče.

A. Š.: Z tohoto hlediska jsou neuroonkologičtí pacienti vlastně „synové a dcery nikoho“. Protože po resekčním výkonu nebo ozáření – pokud jsou indikovány – se často stává, že se dostanou z perimetru lékaře, který vedl jejich primární léčbu a jejich osud není sledován v jednotné linii. Naším cílem je, abychom na jednom místě dokázali poskytnout veškerou péči – od chirurgického výkonu přes ozáření či chemoterapii až po další případnou léčbu – a zároveň naše aktivity propojili i s teoretickými pracovišti, nezbytnými pro vědecké programy.

V. B.: Je to asi jediná cesta, jak můžeme pro nemocné udělat ještě něco lépe. Například ozařování by mělo začít do měsíce po operaci, ale téměř v celé republice se toto doporučení nedodrží a velmi často se pacienti k radioterapii dostanou za 6–8 týdnů. Je také nutno přiznat, že prognóza nemocných není nijak příznivá, proto ani zájem o tuto oblast není tak koncentrovaný.

A. Š.: Nepřízeň prognózy nás směruje k tomu, že potřebujeme rozšířit i základní výzkum. Ve spolupráci s Ústavem organické chemie a biochemie AV ČR připravujeme projekt, který je silně interdisciplinární a zároveň svou originalitou dává naději na velmi zajímavé výsledky – patrně přenositelné i do kliniky. Identifikovali jsme totiž molekuly, které jsou specificky exprimovány v glioblastomu a hledáme možnost, jak jejich prostřednictvím přímo zasahovat nádorové struktury.

* Existují neuroonkologická pracoviště v zahraničí běžně?

V. B.: Těch komplexních není mnoho – jsou třeba v New Yorku, Houstonu či Heidelbergu. Naše cesta je tedy velmi ambiciózní.

A. Š.: Nicméně potřeba spojení pracovišť, která na problematice mozkových nádorů pracují, ať už v oblasti klinické, nebo teoretické, je zcela esenciální. Je to dokumentováno i tím, že existují dvě významné evropské odborné společnosti – European Association of Neuro-Oncology (EANO) a European Association of Neurosurgical Societies (EANS), jejímž prezidentem je právě pan profesor Beneš a jejíž poslední kongres se konal nedávno v Praze. To je velmi prestižní záležitost. Aktuálně se snažíme o uspořádání kongresu EANO v roce 2018 taktéž v Praze.

V. B.: Letošního pražského setkání se zúčastnili neurochirurgové z 86 zemí světa a v programu suverénně dominovala právě neuroonkologie.

* Jak tedy vypadá váš typický neuroonkologický pacient?

V. B.: Jde o člověka ve věku 44–45 let s nádorem o průměru 3–4 cm. Má-li štěstí, přichází pouze s iritací, tedy po prvním nebo druhém epileptickém záchvatu. Nepříjemné je, pokud se nádor projeví už hemiparézou, fatickou poruchou či poruchou zraku, tedy když roste v elokventních oblastech. Pak jsme samozřejmě limitováni jen částečnou resekcí.

* A co se týká přežití?

V. B.: V ČR jsou to u glioblastomu 3 měsíce pro celou populaci nemocných. Pokud má pacient štěstí, že podstoupí operaci včas, že je nádor radikálně resekabilní a že se mu dostane adekvátní léčby, pak je to 12–14 měsíců. Máme i několik málo jednotlivců přežívajících dlouhodobě. Ta chmurnost je nejlépe dokumentovatelná tím, že v případě glioblastomu přidalo každé desetiletí od 2. světové války na prognóze jeden měsíc.

* Co bude znamenat přejmenování kliniky pro pregraduální studenty – není pro ně neuroonkologie až moc specializovaná?

V. B.: Jsme jediná fakulta v ČR, kde má neurochirurgie samostatnou výuku trvající 2 týdny, jež je ukončena zkouškou. Už nyní zde dominuje onkoproblematika. Myslím si ale, že učit v současnosti studenty pouze praktické věci typu „epileptický záchvat = udělej CT“, je trochu málo. Absolventi 1. LF by měli odcházet i s povědomím o molekulární biologii a genetice mozkových nádorů. Proto bychom chtěli náplň výuky od příštího akademického roku trochu pozměnit.

* A pokud jde o postgraduální studenty?

A. Š.: Myslím si, že pro ně to představuje podstatně větší příležitost, jak kombinovat autentickou klinickou práci s teorií a vědeckým základem – tedy i kvalitnější přípravu pro budoucnost a šanci, že z nich budou skuteční odborníci v neurochirurgii či neuroonkologii, nejen u laboratorního stolu, nebo u lůžka pacienta. Mnohdy bývá problém v tom, že na klinických pracovištích je zanedbávána vědecká část a na těch teoretických naopak není velký klinický přesah. Náš přístup spojuje obojí, tím je pro studenty stimulující a lákavý. Zároveň je také správný, protože dělat postgraduální studenty z kliniků, kteří nemají faktický vědecký zájem, je jen formální šaráda.

V. B.: Osobně mám tak trochu představu, že by nám to mohlo pomoci najít ty nejchytřejší, protože pro kreativního a zvídavého člověka jde o nesmírně atraktivní oblast. Ale ne každý na to stačí.

* Je neurochirurgie opravdu tak atraktivní?

V. B.: Díky ohromné variabilitě a neuvěřitelnému spektru pacientů je suverénně nejhezčí chirurgií, ale i nejhezčí neurologií. Obojí. A když k tomu přidáme ještě vědu, kde jsou různé výzvy, může to přinést mnohé.

jat

Naše fakulta má jako jediná v ČR samostatnou výuku neurochirurgie a nově také jako jediná pracoviště zaměřené na neuroonkologii. Po schválení Akademickým senátem byla 1. listopadu 2014 původně Neurochirugická klinika přejmenována na Neurochirurgickou a neuroonkologickou kliniku 1. LF UK a ÚVN-VFN Praha. O tom, proč se tak stalo a zda se jedná o změnu zásadní, jsme si povídali s děkanem prof. MUDr. Aleksim Šedem, DrSc., a přednostou prof. MUDr. Vladimírem Benešem, DrSc.

* Co vás inspirovalo ke vzniku neuroonkologického pracoviště?

A. Š.: Asi před dvěma lety jsme s panem profesorem Benešem a dalšími kolegy založili Neuroonkologickou sekci České onkologické společnosti ČLS JEP, protože jsme cítili, že si neuroonkologie zaslouží zvýšenou pozornost na straně akademické i klinické. Tím vznikla primárně networková platforma, na níž se sešli klinici i badatelé a která začala dávat dohromady vědecké projekty. Sekce dále vydala doporučené postupy, které upravují jednotlivé segmenty péče o neuroonkologické pacienty. Postupně jsme směřovali k reálnějšímu vyústění tohoto projektu, na jehož konci stojí mimo jiné i nově vzniklá Neurochirurgická a neuroonkologická klinika.

V. B.: Součástí 1. LF jsme přitom už od roku 1959. Ale nyní poprvé začínáme ze Střešovic trochu více „strkat chapadla“ dolů na Karlovo náměstí.

* Kolik pacientů s nádory mozku v ČR máme?

V. B.: Operací pro gliové nádory, které představují jen část neuroonkologie – byť tu hlavní – je kolem 350 až 400 za rok, nemocných je ale ve skutečnosti mnohem víc. Vznik kliniky je logickým vyústěním toho, že jsme začali podrobněji sledovat, co se v ČR děje. Zjistili jsme, že Komplexní onkologická centra jsou zahlcena pacienty s nádory prsu, prostaty či rekta, ale žádné z nich se systematicky nevěnuje neuroonkologicky nemocným. Tomu bohužel odpovídají i výsledky péče.

A. Š.: Z tohoto hlediska jsou neuroonkologičtí pacienti vlastně „synové a dcery nikoho“. Protože po resekčním výkonu nebo ozáření – pokud jsou indikovány – se často stává, že se dostanou z perimetru lékaře, který vedl jejich primární léčbu a jejich osud není sledován v jednotné linii. Naším cílem je, abychom na jednom místě dokázali poskytnout veškerou péči – od chirurgického výkonu přes ozáření či chemoterapii až po další případnou léčbu – a zároveň naše aktivity propojili i s teoretickými pracovišti, nezbytnými pro vědecké programy.

V. B.: Je to asi jediná cesta, jak můžeme pro nemocné udělat ještě něco lépe. Například ozařování by mělo začít do měsíce po operaci, ale téměř v celé republice se toto doporučení nedodrží a velmi často se pacienti k radioterapii dostanou za 6–8 týdnů. Je také nutno přiznat, že prognóza nemocných není nijak příznivá, proto ani zájem o tuto oblast není tak koncentrovaný.

A. Š.: Nepřízeň prognózy nás směruje k tomu, že potřebujeme rozšířit i základní výzkum. Ve spolupráci s Ústavem organické chemie a biochemie AV ČR připravujeme projekt, který je silně interdisciplinární a zároveň svou originalitou dává naději na velmi zajímavé výsledky – patrně přenositelné i do kliniky. Identifikovali jsme totiž molekuly, které jsou specificky exprimovány v glioblastomu a hledáme možnost, jak jejich prostřednictvím přímo zasahovat nádorové struktury.

* Existují neuroonkologická pracoviště v zahraničí běžně?

V. B.: Těch komplexních není mnoho – jsou třeba v New Yorku, Houstonu či Heidelbergu. Naše cesta je tedy velmi ambiciózní.

A. Š.: Nicméně potřeba spojení pracovišť, která na problematice mozkových nádorů pracují, ať už v oblasti klinické, nebo teoretické, je zcela esenciální. Je to dokumentováno i tím, že existují dvě významné evropské odborné společnosti – European Association of Neuro-Oncology (EANO) a European Association of Neurosurgical Societies (EANS), jejímž prezidentem je právě pan profesor Beneš a jejíž poslední kongres se konal nedávno v Praze. To je velmi prestižní záležitost. Aktuálně se snažíme o uspořádání kongresu EANO v roce 2018 taktéž v Praze.

V. B.: Letošního pražského setkání se zúčastnili neurochirurgové z 86 zemí světa a v programu suverénně dominovala právě neuroonkologie.

* Jak tedy vypadá váš typický neuroonkologický pacient?

V. B.: Jde o člověka ve věku 44–45 let s nádorem o průměru 3–4 cm. Má-li štěstí, přichází pouze s iritací, tedy po prvním nebo druhém epileptickém záchvatu. Nepříjemné je, pokud se nádor projeví už hemiparézou, fatickou poruchou či poruchou zraku, tedy když roste v elokventních oblastech. Pak jsme samozřejmě limitováni jen částečnou resekcí.

* A co se týká přežití?

V. B.: V ČR jsou to u glioblastomu 3 měsíce pro celou populaci nemocných. Pokud má pacient štěstí, že podstoupí operaci včas, že je nádor radikálně resekabilní a že se mu dostane adekvátní léčby, pak je to 12–14 měsíců. Máme i několik málo jednotlivců přežívajících dlouhodobě. Ta chmurnost je nejlépe dokumentovatelná tím, že v případě glioblastomu přidalo každé desetiletí od 2. světové války na prognóze jeden měsíc.

* Co bude znamenat přejmenování kliniky pro pregraduální studenty – není pro ně neuroonkologie až moc specializovaná?

V. B.: Jsme jediná fakulta v ČR, kde má neurochirurgie samostatnou výuku trvající 2 týdny, jež je ukončena zkouškou. Už nyní zde dominuje onkoproblematika. Myslím si ale, že učit v současnosti studenty pouze praktické věci typu „epileptický záchvat = udělej CT“, je trochu málo. Absolventi 1. LF by měli odcházet i s povědomím o molekulární biologii a genetice mozkových nádorů. Proto bychom chtěli náplň výuky od příštího akademického roku trochu pozměnit.

* A pokud jde o postgraduální studenty?

A. Š.: Myslím si, že pro ně to představuje podstatně větší příležitost, jak kombinovat autentickou klinickou práci s teorií a vědeckým základem – tedy i kvalitnější přípravu pro budoucnost a šanci, že z nich budou skuteční odborníci v neurochirurgii či neuroonkologii, nejen u laboratorního stolu, nebo u lůžka pacienta. Mnohdy bývá problém v tom, že na klinických pracovištích je zanedbávána vědecká část a na těch teoretických naopak není velký klinický přesah. Náš přístup spojuje obojí, tím je pro studenty stimulující a lákavý. Zároveň je také správný, protože dělat postgraduální studenty z kliniků, kteří nemají faktický vědecký zájem, je jen formální šaráda.

V. B.: Osobně mám tak trochu představu, že by nám to mohlo pomoci najít ty nejchytřejší, protože pro kreativního a zvídavého člověka jde o nesmírně atraktivní oblast. Ale ne každý na to stačí.

* Je neurochirurgie opravdu tak atraktivní?

V. B.: Díky ohromné variabilitě a neuvěřitelnému spektru pacientů je suverénně nejhezčí chirurgií, ale i nejhezčí neurologií. Obojí. A když k tomu přidáme ještě vědu, kde jsou různé výzvy, může to přinést mnohé.

jat

Naše fakulta má jako jediná v ČR samostatnou výuku neurochirurgie a nově také jako jediná pracoviště zaměřené na neuroonkologii. Po schválení Akademickým senátem byla 1. listopadu 2014 původně Neurochirugická klinika přejmenována na Neurochirurgickou a neuroonkologickou kliniku 1. LF UK a ÚVN-VFN Praha. O tom, proč se tak stalo a zda se jedná o změnu zásadní, jsme si povídali s děkanem prof. MUDr. Aleksim Šedem, DrSc., a přednostou prof. MUDr. Vladimírem Benešem, DrSc.

* Co vás inspirovalo ke vzniku neuroonkologického pracoviště?

A. Š.: Asi před dvěma lety jsme s panem profesorem Benešem a dalšími kolegy založili Neuroonkologickou sekci České onkologické společnosti ČLS JEP, protože jsme cítili, že si neuroonkologie zaslouží zvýšenou pozornost na straně akademické i klinické. Tím vznikla primárně networková platforma, na níž se sešli klinici i badatelé a která začala dávat dohromady vědecké projekty. Sekce dále vydala doporučené postupy, které upravují jednotlivé segmenty péče o neuroonkologické pacienty. Postupně jsme směřovali k reálnějšímu vyústění tohoto projektu, na jehož konci stojí mimo jiné i nově vzniklá Neurochirurgická a neuroonkologická klinika.

V. B.: Součástí 1. LF jsme přitom už od roku 1959. Ale nyní poprvé začínáme ze Střešovic trochu více „strkat chapadla“ dolů na Karlovo náměstí.

* Kolik pacientů s nádory mozku v ČR máme?

V. B.: Operací pro gliové nádory, které představují jen část neuroonkologie – byť tu hlavní – je kolem 350 až 400 za rok, nemocných je ale ve skutečnosti mnohem víc. Vznik kliniky je logickým vyústěním toho, že jsme začali podrobněji sledovat, co se v ČR děje. Zjistili jsme, že Komplexní onkologická centra jsou zahlcena pacienty s nádory prsu, prostaty či rekta, ale žádné z nich se systematicky nevěnuje neuroonkologicky nemocným. Tomu bohužel odpovídají i výsledky péče.

A. Š.: Z tohoto hlediska jsou neuroonkologičtí pacienti vlastně „synové a dcery nikoho“. Protože po resekčním výkonu nebo ozáření – pokud jsou indikovány – se často stává, že se dostanou z perimetru lékaře, který vedl jejich primární léčbu a jejich osud není sledován v jednotné linii. Naším cílem je, abychom na jednom místě dokázali poskytnout veškerou péči – od chirurgického výkonu přes ozáření či chemoterapii až po další případnou léčbu – a zároveň naše aktivity propojili i s teoretickými pracovišti, nezbytnými pro vědecké programy.

V. B.: Je to asi jediná cesta, jak můžeme pro nemocné udělat ještě něco lépe. Například ozařování by mělo začít do měsíce po operaci, ale téměř v celé republice se toto doporučení nedodrží a velmi často se pacienti k radioterapii dostanou za 6–8 týdnů. Je také nutno přiznat, že prognóza nemocných není nijak příznivá, proto ani zájem o tuto oblast není tak koncentrovaný.

A. Š.: Nepřízeň prognózy nás směruje k tomu, že potřebujeme rozšířit i základní výzkum. Ve spolupráci s Ústavem organické chemie a biochemie AV ČR připravujeme projekt, který je silně interdisciplinární a zároveň svou originalitou dává naději na velmi zajímavé výsledky – patrně přenositelné i do kliniky. Identifikovali jsme totiž molekuly, které jsou specificky exprimovány v glioblastomu a hledáme možnost, jak jejich prostřednictvím přímo zasahovat nádorové struktury.

* Existují neuroonkologická pracoviště v zahraničí běžně?

V. B.: Těch komplexních není mnoho – jsou třeba v New Yorku, Houstonu či Heidelbergu. Naše cesta je tedy velmi ambiciózní.

A. Š.: Nicméně potřeba spojení pracovišť, která na problematice mozkových nádorů pracují, ať už v oblasti klinické, nebo teoretické, je zcela esenciální. Je to dokumentováno i tím, že existují dvě významné evropské odborné společnosti – European Association of Neuro-Oncology (EANO) a European Association of Neurosurgical Societies (EANS), jejímž prezidentem je právě pan profesor Beneš a jejíž poslední kongres se konal nedávno v Praze. To je velmi prestižní záležitost. Aktuálně se snažíme o uspořádání kongresu EANO v roce 2018 taktéž v Praze.

V. B.: Letošního pražského setkání se zúčastnili neurochirurgové z 86 zemí světa a v programu suverénně dominovala právě neuroonkologie.

* Jak tedy vypadá váš typický neuroonkologický pacient?

V. B.: Jde o člověka ve věku 44–45 let s nádorem o průměru 3–4 cm. Má-li štěstí, přichází pouze s iritací, tedy po prvním nebo druhém epileptickém záchvatu. Nepříjemné je, pokud se nádor projeví už hemiparézou, fatickou poruchou či poruchou zraku, tedy když roste v elokventních oblastech. Pak jsme samozřejmě limitováni jen částečnou resekcí.

* A co se týká přežití?

V. B.: V ČR jsou to u glioblastomu 3 měsíce pro celou populaci nemocných. Pokud má pacient štěstí, že podstoupí operaci včas, že je nádor radikálně resekabilní a že se mu dostane adekvátní léčby, pak je to 12–14 měsíců. Máme i několik málo jednotlivců přežívajících dlouhodobě. Ta chmurnost je nejlépe dokumentovatelná tím, že v případě glioblastomu přidalo každé desetiletí od 2. světové války na prognóze jeden měsíc.

* Co bude znamenat přejmenování kliniky pro pregraduální studenty – není pro ně neuroonkologie až moc specializovaná?

V. B.: Jsme jediná fakulta v ČR, kde má neurochirurgie samostatnou výuku trvající 2 týdny, jež je ukončena zkouškou. Už nyní zde dominuje onkoproblematika. Myslím si ale, že učit v současnosti studenty pouze praktické věci typu „epileptický záchvat = udělej CT“, je trochu málo. Absolventi 1. LF by měli odcházet i s povědomím o molekulární biologii a genetice mozkových nádorů. Proto bychom chtěli náplň výuky od příštího akademického roku trochu pozměnit.

* A pokud jde o postgraduální studenty?

A. Š.: Myslím si, že pro ně to představuje podstatně větší příležitost, jak kombinovat autentickou klinickou práci s teorií a vědeckým základem – tedy i kvalitnější přípravu pro budoucnost a šanci, že z nich budou skuteční odborníci v neurochirurgii či neuroonkologii, nejen u laboratorního stolu, nebo u lůžka pacienta. Mnohdy bývá problém v tom, že na klinických pracovištích je zanedbávána vědecká část a na těch teoretických naopak není velký klinický přesah. Náš přístup spojuje obojí, tím je pro studenty stimulující a lákavý. Zároveň je také správný, protože dělat postgraduální studenty z kliniků, kteří nemají faktický vědecký zájem, je jen formální šaráda.

V. B.: Osobně mám tak trochu představu, že by nám to mohlo pomoci najít ty nejchytřejší, protože pro kreativního a zvídavého člověka jde o nesmírně atraktivní oblast. Ale ne každý na to stačí.

* Je neurochirurgie opravdu tak atraktivní?

V. B.: Díky ohromné variabilitě a neuvěřitelnému spektru pacientů je suverénně nejhezčí chirurgií, ale i nejhezčí neurologií. Obojí. A když k tomu přidáme ještě vědu, kde jsou různé výzvy, může to přinést mnohé.

jat

Naše fakulta má jako jediná v ČR samostatnou výuku neurochirurgie a nově také jako jediná pracoviště zaměřené na neuroonkologii. Po schválení Akademickým senátem byla 1. listopadu 2014 původně Neurochirugická klinika přejmenována na Neurochirurgickou a neuroonkologickou kliniku 1. LF UK a ÚVN-VFN Praha. O tom, proč se tak stalo a zda se jedná o změnu zásadní, jsme si povídali s děkanem prof. MUDr. Aleksim Šedem, DrSc., a přednostou prof. MUDr. Vladimírem Benešem, DrSc.

* Co vás inspirovalo ke vzniku neuroonkologického pracoviště?

A. Š.: Asi před dvěma lety jsme s panem profesorem Benešem a dalšími kolegy založili Neuroonkologickou sekci České onkologické společnosti ČLS JEP, protože jsme cítili, že si neuroonkologie zaslouží zvýšenou pozornost na straně akademické i klinické. Tím vznikla primárně networková platforma, na níž se sešli klinici i badatelé a která začala dávat dohromady vědecké projekty. Sekce dále vydala doporučené postupy, které upravují jednotlivé segmenty péče o neuroonkologické pacienty. Postupně jsme směřovali k reálnějšímu vyústění tohoto projektu, na jehož konci stojí mimo jiné i nově vzniklá Neurochirurgická a neuroonkologická klinika.

V. B.: Součástí 1. LF jsme přitom už od roku 1959. Ale nyní poprvé začínáme ze Střešovic trochu více „strkat chapadla“ dolů na Karlovo náměstí.

* Kolik pacientů s nádory mozku v ČR máme?

V. B.: Operací pro gliové nádory, které představují jen část neuroonkologie – byť tu hlavní – je kolem 350 až 400 za rok, nemocných je ale ve skutečnosti mnohem víc. Vznik kliniky je logickým vyústěním toho, že jsme začali podrobněji sledovat, co se v ČR děje. Zjistili jsme, že Komplexní onkologická centra jsou zahlcena pacienty s nádory prsu, prostaty či rekta, ale žádné z nich se systematicky nevěnuje neuroonkologicky nemocným. Tomu bohužel odpovídají i výsledky péče.

A. Š.: Z tohoto hlediska jsou neuroonkologičtí pacienti vlastně „synové a dcery nikoho“. Protože po resekčním výkonu nebo ozáření – pokud jsou indikovány – se často stává, že se dostanou z perimetru lékaře, který vedl jejich primární léčbu a jejich osud není sledován v jednotné linii. Naším cílem je, abychom na jednom místě dokázali poskytnout veškerou péči – od chirurgického výkonu přes ozáření či chemoterapii až po další případnou léčbu – a zároveň naše aktivity propojili i s teoretickými pracovišti, nezbytnými pro vědecké programy.

V. B.: Je to asi jediná cesta, jak můžeme pro nemocné udělat ještě něco lépe. Například ozařování by mělo začít do měsíce po operaci, ale téměř v celé republice se toto doporučení nedodrží a velmi často se pacienti k radioterapii dostanou za 6–8 týdnů. Je také nutno přiznat, že prognóza nemocných není nijak příznivá, proto ani zájem o tuto oblast není tak koncentrovaný.

A. Š.: Nepřízeň prognózy nás směruje k tomu, že potřebujeme rozšířit i základní výzkum. Ve spolupráci s Ústavem organické chemie a biochemie AV ČR připravujeme projekt, který je silně interdisciplinární a zároveň svou originalitou dává naději na velmi zajímavé výsledky – patrně přenositelné i do kliniky. Identifikovali jsme totiž molekuly, které jsou specificky exprimovány v glioblastomu a hledáme možnost, jak jejich prostřednictvím přímo zasahovat nádorové struktury.

* Existují neuroonkologická pracoviště v zahraničí běžně?

V. B.: Těch komplexních není mnoho – jsou třeba v New Yorku, Houstonu či Heidelbergu. Naše cesta je tedy velmi ambiciózní.

A. Š.: Nicméně potřeba spojení pracovišť, která na problematice mozkových nádorů pracují, ať už v oblasti klinické, nebo teoretické, je zcela esenciální. Je to dokumentováno i tím, že existují dvě významné evropské odborné společnosti – European Association of Neuro-Oncology (EANO) a European Association of Neurosurgical Societies (EANS), jejímž prezidentem je právě pan profesor Beneš a jejíž poslední kongres se konal nedávno v Praze. To je velmi prestižní záležitost. Aktuálně se snažíme o uspořádání kongresu EANO v roce 2018 taktéž v Praze.

V. B.: Letošního pražského setkání se zúčastnili neurochirurgové z 86 zemí světa a v programu suverénně dominovala právě neuroonkologie.

* Jak tedy vypadá váš typický neuroonkologický pacient?

V. B.: Jde o člověka ve věku 44–45 let s nádorem o průměru 3–4 cm. Má-li štěstí, přichází pouze s iritací, tedy po prvním nebo druhém epileptickém záchvatu. Nepříjemné je, pokud se nádor projeví už hemiparézou, fatickou poruchou či poruchou zraku, tedy když roste v elokventních oblastech. Pak jsme samozřejmě limitováni jen částečnou resekcí.

* A co se týká přežití?

V. B.: V ČR jsou to u glioblastomu 3 měsíce pro celou populaci nemocných. Pokud má pacient štěstí, že podstoupí operaci včas, že je nádor radikálně resekabilní a že se mu dostane adekvátní léčby, pak je to 12–14 měsíců. Máme i několik málo jednotlivců přežívajících dlouhodobě. Ta chmurnost je nejlépe dokumentovatelná tím, že v případě glioblastomu přidalo každé desetiletí od 2. světové války na prognóze jeden měsíc.

* Co bude znamenat přejmenování kliniky pro pregraduální studenty – není pro ně neuroonkologie až moc specializovaná?

V. B.: Jsme jediná fakulta v ČR, kde má neurochirurgie samostatnou výuku trvající 2 týdny, jež je ukončena zkouškou. Už nyní zde dominuje onkoproblematika. Myslím si ale, že učit v současnosti studenty pouze praktické věci typu „epileptický záchvat = udělej CT“, je trochu málo. Absolventi 1. LF by měli odcházet i s povědomím o molekulární biologii a genetice mozkových nádorů. Proto bychom chtěli náplň výuky od příštího akademického roku trochu pozměnit.

* A pokud jde o postgraduální studenty?

A. Š.: Myslím si, že pro ně to představuje podstatně větší příležitost, jak kombinovat autentickou klinickou práci s teorií a vědeckým základem – tedy i kvalitnější přípravu pro budoucnost a šanci, že z nich budou skuteční odborníci v neurochirurgii či neuroonkologii, nejen u laboratorního stolu, nebo u lůžka pacienta. Mnohdy bývá problém v tom, že na klinických pracovištích je zanedbávána vědecká část a na těch teoretických naopak není velký klinický přesah. Náš přístup spojuje obojí, tím je pro studenty stimulující a lákavý. Zároveň je také správný, protože dělat postgraduální studenty z kliniků, kteří nemají faktický vědecký zájem, je jen formální šaráda.

V. B.: Osobně mám tak trochu představu, že by nám to mohlo pomoci najít ty nejchytřejší, protože pro kreativního a zvídavého člověka jde o nesmírně atraktivní oblast. Ale ne každý na to stačí.

* Je neurochirurgie opravdu tak atraktivní?

V. B.: Díky ohromné variabilitě a neuvěřitelnému spektru pacientů je suverénně nejhezčí chirurgií, ale i nejhezčí neurologií. Obojí. A když k tomu přidáme ještě vědu, kde jsou různé výzvy, může to přinést mnohé.

jat

Naše fakulta má jako jediná v ČR samostatnou výuku neurochirurgie a nově také jako jediná pracoviště zaměřené na neuroonkologii. Po schválení Akademickým senátem byla 1. listopadu 2014 původně Neurochirugická klinika přejmenována na Neurochirurgickou a neuroonkologickou kliniku 1. LF UK a ÚVN-VFN Praha. O tom, proč se tak stalo a zda se jedná o změnu zásadní, jsme si povídali s děkanem prof. MUDr. Aleksim Šedem, DrSc., a přednostou prof. MUDr. Vladimírem Benešem, DrSc.

* Co vás inspirovalo ke vzniku neuroonkologického pracoviště?

A. Š.: Asi před dvěma lety jsme s panem profesorem Benešem a dalšími kolegy založili Neuroonkologickou sekci České onkologické společnosti ČLS JEP, protože jsme cítili, že si neuroonkologie zaslouží zvýšenou pozornost na straně akademické i klinické. Tím vznikla primárně networková platforma, na níž se sešli klinici i badatelé a která začala dávat dohromady vědecké projekty. Sekce dále vydala doporučené postupy, které upravují jednotlivé segmenty péče o neuroonkologické pacienty. Postupně jsme směřovali k reálnějšímu vyústění tohoto projektu, na jehož konci stojí mimo jiné i nově vzniklá Neurochirurgická a neuroonkologická klinika.

V. B.: Součástí 1. LF jsme přitom už od roku 1959. Ale nyní poprvé začínáme ze Střešovic trochu více „strkat chapadla“ dolů na Karlovo náměstí.

* Kolik pacientů s nádory mozku v ČR máme?

V. B.: Operací pro gliové nádory, které představují jen část neuroonkologie – byť tu hlavní – je kolem 350 až 400 za rok, nemocných je ale ve skutečnosti mnohem víc. Vznik kliniky je logickým vyústěním toho, že jsme začali podrobněji sledovat, co se v ČR děje. Zjistili jsme, že Komplexní onkologická centra jsou zahlcena pacienty s nádory prsu, prostaty či rekta, ale žádné z nich se systematicky nevěnuje neuroonkologicky nemocným. Tomu bohužel odpovídají i výsledky péče.

A. Š.: Z tohoto hlediska jsou neuroonkologičtí pacienti vlastně „synové a dcery nikoho“. Protože po resekčním výkonu nebo ozáření – pokud jsou indikovány – se často stává, že se dostanou z perimetru lékaře, který vedl jejich primární léčbu a jejich osud není sledován v jednotné linii. Naším cílem je, abychom na jednom místě dokázali poskytnout veškerou péči – od chirurgického výkonu přes ozáření či chemoterapii až po další případnou léčbu – a zároveň naše aktivity propojili i s teoretickými pracovišti, nezbytnými pro vědecké programy.

V. B.: Je to asi jediná cesta, jak můžeme pro nemocné udělat ještě něco lépe. Například ozařování by mělo začít do měsíce po operaci, ale téměř v celé republice se toto doporučení nedodrží a velmi často se pacienti k radioterapii dostanou za 6–8 týdnů. Je také nutno přiznat, že prognóza nemocných není nijak příznivá, proto ani zájem o tuto oblast není tak koncentrovaný.

A. Š.: Nepřízeň prognózy nás směruje k tomu, že potřebujeme rozšířit i základní výzkum. Ve spolupráci s Ústavem organické chemie a biochemie AV ČR připravujeme projekt, který je silně interdisciplinární a zároveň svou originalitou dává naději na velmi zajímavé výsledky – patrně přenositelné i do kliniky. Identifikovali jsme totiž molekuly, které jsou specificky exprimovány v glioblastomu a hledáme možnost, jak jejich prostřednictvím přímo zasahovat nádorové struktury.

* Existují neuroonkologická pracoviště v zahraničí běžně?

V. B.: Těch komplexních není mnoho – jsou třeba v New Yorku, Houstonu či Heidelbergu. Naše cesta je tedy velmi ambiciózní.

A. Š.: Nicméně potřeba spojení pracovišť, která na problematice mozkových nádorů pracují, ať už v oblasti klinické, nebo teoretické, je zcela esenciální. Je to dokumentováno i tím, že existují dvě významné evropské odborné společnosti – European Association of Neuro-Oncology (EANO) a European Association of Neurosurgical Societies (EANS), jejímž prezidentem je právě pan profesor Beneš a jejíž poslední kongres se konal nedávno v Praze. To je velmi prestižní záležitost. Aktuálně se snažíme o uspořádání kongresu EANO v roce 2018 taktéž v Praze.

V. B.: Letošního pražského setkání se zúčastnili neurochirurgové z 86 zemí světa a v programu suverénně dominovala právě neuroonkologie.

* Jak tedy vypadá váš typický neuroonkologický pacient?

V. B.: Jde o člověka ve věku 44–45 let s nádorem o průměru 3–4 cm. Má-li štěstí, přichází pouze s iritací, tedy po prvním nebo druhém epileptickém záchvatu. Nepříjemné je, pokud se nádor projeví už hemiparézou, fatickou poruchou či poruchou zraku, tedy když roste v elokventních oblastech. Pak jsme samozřejmě limitováni jen částečnou resekcí.

* A co se týká přežití?

V. B.: V ČR jsou to u glioblastomu 3 měsíce pro celou populaci nemocných. Pokud má pacient štěstí, že podstoupí operaci včas, že je nádor radikálně resekabilní a že se mu dostane adekvátní léčby, pak je to 12–14 měsíců. Máme i několik málo jednotlivců přežívajících dlouhodobě. Ta chmurnost je nejlépe dokumentovatelná tím, že v případě glioblastomu přidalo každé desetiletí od 2. světové války na prognóze jeden měsíc.

* Co bude znamenat přejmenování kliniky pro pregraduální studenty – není pro ně neuroonkologie až moc specializovaná?

V. B.: Jsme jediná fakulta v ČR, kde má neurochirurgie samostatnou výuku trvající 2 týdny, jež je ukončena zkouškou. Už nyní zde dominuje onkoproblematika. Myslím si ale, že učit v současnosti studenty pouze praktické věci typu „epileptický záchvat = udělej CT“, je trochu málo. Absolventi 1. LF by měli odcházet i s povědomím o molekulární biologii a genetice mozkových nádorů. Proto bychom chtěli náplň výuky od příštího akademického roku trochu pozměnit.

* A pokud jde o postgraduální studenty?

A. Š.: Myslím si, že pro ně to představuje podstatně větší příležitost, jak kombinovat autentickou klinickou práci s teorií a vědeckým základem – tedy i kvalitnější přípravu pro budoucnost a šanci, že z nich budou skuteční odborníci v neurochirurgii či neuroonkologii, nejen u laboratorního stolu, nebo u lůžka pacienta. Mnohdy bývá problém v tom, že na klinických pracovištích je zanedbávána vědecká část a na těch teoretických naopak není velký klinický přesah. Náš přístup spojuje obojí, tím je pro studenty stimulující a lákavý. Zároveň je také správný, protože dělat postgraduální studenty z kliniků, kteří nemají faktický vědecký zájem, je jen formální šaráda.

V. B.: Osobně mám tak trochu představu, že by nám to mohlo pomoci najít ty nejchytřejší, protože pro kreativního a zvídavého člověka jde o nesmírně atraktivní oblast. Ale ne každý na to stačí.

* Je neurochirurgie opravdu tak atraktivní?

V. B.: Díky ohromné variabilitě a neuvěřitelnému spektru pacientů je suverénně nejhezčí chirurgií, ale i nejhezčí neurologií. Obojí. A když k tomu přidáme ještě vědu, kde jsou různé výzvy, může to přinést mnohé.

jat