S Markem Havrdou jsme se sešli bezprostředně poté, co převzal z rukou děkana 1. LF UK a zástupce studentských spolků šek na více než 58 tisíc korun, které studenti získali s podporou fakulty díky několika benefičním akcím a které věnovali spolku Medici na ulici (více si přečtete na straně 19). Z Markových reakcí byla cítit zkušenost studenta, který během náročné přípravy na povolání lékaře pracuje na dalších třech zdravotnických či zdravotně-sociálních pracovištích. Je zastáncem aktivního přístupu ke studiu a řídí se heslem: „Když ti něco nevyhovuje, změň to.“

Na co darované prostředky od studentů 1. LF UK využijete?

Hlavně na ošetřovatelský materiál, na jeho nákup půjde naprostá většina peněz. Nakoupený ošetřovatelský materiál nám umožní tři měsíce fungování. To je obrovská pomoc. Menšinu použijeme na provoz spolku nebo organizaci školení, soustředíme se teď více i na naše členy a pořádáme pro ně semináře. Díky velké podpoře různých subjektů jsme v situaci, kdy můžeme členům koupit na školeních třeba i kafe a poděkovat jim tak za čas, který zdarma a ve volném čase klientům bez domova věnují.

Jsi ve vedení, ale jakou má spolek Medici na ulici vlastně strukturu?

Až do letošního léta jsme byli občanská iniciativa. Pak jsme založili zapsaný spolek, který má svůj trojčlenný výbor, ten spolek zastupuje. Výbor tvoří Karolína Jelínková z 3. LF UK, Jan Pokorný z LF MU v Brně a já. V Praze i v Brně pak pracuje osmičlenný vedoucí tým, v němž mají všichni stejné postavení a rozhodují společně. Tyto týmy pak řídí desítky studentů, kteří jsou členy spolku. Studenti pracují na ošetřovně vždy ve dvojici „zkušený“ a „nováček“. Spousta našich mediků je z 1. LF UK a letos byl tady i nábor nováčků extrémně úspěšný, přidalo se k nám mnoho kamarádů a kolegů z fakulty.

O čem užší vedení vlastně rozhoduje?

Jednou týdně máme hodinovou poradu. Primárním úkolem je, aby fungovaly ošetřovny, které musí být dobře zásobené, byly otevřené v deklarované době a nerušily se jejich provoz-ní termíny. Taky kontrolujeme, zda máme dostatečný počet studentů, a z dlouhodobého hlediska řešíme, jestli naplňujeme naši vizi.

Zabýváte se také vývojem zdravotního stavu pacientů?

Konkrétní kazuistiky samozřejmě probíráme, jde hlavně o klienty, o které se dlouhodobě staráme a pokoušíme se je třeba ubytovat, najít pro ně místo v azylovém domě. Někdy se v péči také střídáme s jinou pomáhající službou, například Armádou spásy, což také vyžaduje kooperaci.

S kým se radíte, když je zdravotní stav klienta komplikovaný?

Charitativní organizace Naděje má v Praze vedle Hlavního nádraží ordinaci praktického lékaře. Pokud má klient například vysoký tlak, posíláme ho sem, do ordinace. Pro každodenní konzultace ale voláme řadě spřízněných lékařů nebo našim do-studovaným kamarádům. Letos máme velkou výhodou, protože první generace Mediků na ulici absolvovala, jsou z nich lékaři a pracují v nemocnicích. V Brně máme třeba spojku v mladém chirurgovi, za kterým plánujeme jet a nechat se proškolit. V Praze máme zase naše absolventy v interních oborech.

Z toho je patrné, že získáváte ještě během studia medicíny velké spektrum odborných zkušeností. Naučíte se některé věci dříve na ulici, než na fakultě?

Zkušenosti z ošetřoven jsou neocenitelné. Spoustu věcí tam můžeme vidět. Zároveň ale klademe velký důraz na to, abychom neexperimentovali. I proto je na ošetřovnách vždy jeden zkušený a jeden nováček. Naším standardem je, že poskytujeme pomoc při převazu ran. Pokud máme podezření na vážnější stav, konzultujeme ho s lékařem a podle toho buď doporučíme klientovi zajít k praktikovi, nebo někdy voláme i záchranku. Takové zkušenosti pak výborně propojujeme i s tím, co se učíme ve škole. Snadno si vzpomenu, že jsem přednášený stav vlastně už na ošetřovně viděl. A vnímám to, co říkají absolventi, že škola jim hodně dala, ale nejvíc se naučili v praxi. U mě určitě platí, že když jdu na jednodenní stáž, je to pro mě ekvivalent několikadenního sezení nad knihami. Být na ošetřovně je pro studium velký benefit.

Ale asi to není praxe pro každého. Musí to být dost náročné přicházet do kontaktu s lidmi z ulice…

Celá řada situací je psychicky velmi náročná. Ačkoli často zmiňujeme, že při dostatečné úrovni komunikace je spolupráce s klienty funkční, bylo by neférové říct, že to funguje vždycky. Je skupina lidí, kteří jsou problematičtí. Pro náročné situace a zpracování takových zážitků máme nyní ve vedoucí skupi-ně supervize, což by podle mě v budoucnu měla být součást každého zdravotnického týmu. A snažíme se vytvářet bezpečné prostředí i během školení, kde tato témata otevíráme a motivujeme mediky, aby o nich sami mluvili.

Je nějaký náznak pouliční medicíny v kurikulu na 1. LF UK?

Na 3. LF UK je volitelný předmět Zdravotní péče o osoby bez domova, který je otevřený i pro studenty ostatních fakult. Snažíme se vždy na začátku zimního semestru připomínat, že tato možnost je tu i pro mediky z 1. LF UK.

Chybí ti ve výuce něco, co vnímáš z pohledu pouliční medicíny jako důležité?

Nejen pro naše členy, ale pro jakéhokoli zdravotníka by byla prospěšná možnost získat na fakultě vzdělání třeba v krizové intervenci nebo komunikaci s problematickými pacienty.

S takovými situacemi se každý zdravotník setká, a pokud chce pacientovi opravdu pomoci, a ne ho jen přeposlat na jiný nemocniční příjem, je třeba vyřešit komunikační bariéru. Nemusí jít jen o osobu na ulici nebo v sociálně složité situaci, může to být kdokoli náročný. Přestože už jsem v pátém ročníku VL, nebyla příležitost nacvičit si, jak takové situace řešit. A to ani ve výuce psychologie a psychoterapie, kde by se pro nácvik problematických situací mohla najít časová dotace.

To by asi zahrnovalo i neodsuzující komunikaci, co ji vlastně v reálu definuje?

Při neodsuzující komunikaci přijímám pacienta nebo klienta takového, jaký je. Reaguji na jeho aktuální situaci a vnímám právě ten problém, který je potřeba řešit. Uvedu příklad. Pracuji ještě v kontaktním centru Sananim, které pomáhá lidem se závislost-mi. Měl jsem zde v péči klienta, u kterého jsem měl podezření na akutní uzávěr tepny levé dolní končetiny. Jde o akutní stav, kdy může člověk přijít o nohu, protože ta odumře, v horším případě dostane plicní embolii, která ho vážně ohrozí na životě. Zároveň jsem věděl, že když jsme dříve stejnému klientovi volali záchranku v jiné indikaci, utekl. Tentokrát jsem se předtím, než jsem zavolal záchranku, pokusil o komunikační intervenci. Vysvětlil jsem mu, že jde o život ohrožující stav a že jsem na jeho straně. Trvalo mi 15 minut, než situaci porozuměl a já získal jeho důvěru. Výsledkem takové komunikace je, že klient neuteče před péčí, která mu zachrání život, a někdy i projeví osobní zájem se léčit. To je častým problémem těchto lidí, že neprojeví zájem se léčit. Proč by to pak měl řešit zdravotník?

S jakými diagnózami se u lidí z ulice nejčastěji setkáváte?

Jsou to hlavně různé kožní afekce a defekty, často chronické kožní infekce. Velmi aktuální je také psychiatrická problematika, přičemž jde zároveň o skupinu, kde je psychiatrie řešena nejméně. Psychiatrů, kteří by se věnovali problematice psychického zdraví těchto lidí, je velmi málo.

I s ohledem na spektrum onemocnění těchto lidí je zřejmé, že zajímavou praxi zde najde řada studentů, ať už se chtějí v budoucnu zaměřit na internu, adiktologii, dermatovenerologii, psychiatrii, akutní medicínu.

Určitě. Jsem zastáncem toho, že student nemá být pasivní a má mít aktivní přístup ke studiu. Občas slyším od spolužáků, že je to chyba fakulty, že je málo praxe nebo že je něco nedokonalé. Samozřejmě, v celé řadě věcí je prostor ke zlepšení. Ale když jsme s něčím nespokojení, tak si přestaňme stěžovat a pojďme to vy-řešit. Pokud má někdo pocit, že má málo praxe, nejjednodušší je dojít u VFN přes ulici na SPIN a zeptat se, jestli by nemohl přijít o víkendu do služby. Nebo když nás v pátém ročníku pustí z praxe místo v poledne už v deset, lze přece jít na ty zbylé dvě hodiny do jiné ambulance. Vnímám to tak, že organizací aktivit Mediků na ulici vytváříme další možnost, jak se do kontaktu s praxí dostat.

Změnila vaši praxi epidemie covidu-19?

Kromě toho, že se hodně zintenzivnila práce Mediků na ulici, mi přibyla práce na Centrálním příjmu interních klinik ve FN Královské Vinohrady. Pracuje tam můj táta, kterého jsem zde v minulosti mnohokrát navštěvoval, když sloužil. Díky tomu pracoviště znám. Zkrátil jsem si tak proces zaškolování, takže z mého pohledu byla pomoc efektivní. Proto jsem si toto pracoviště vybral. V první vlně covidu-19 na jaře jsem také byl členem organizačního týmu Dobrovolníků z řad studentů 1. LF UK.

Magistrát hl. m. Prahy během epidemie ubytoval některé lidi z ulice v různých ubytovacích zařízeních – ubytovnách a hostelech. Docházíte za klienty i sem? Má fakt, že jsou pod střechou, vliv na jejich zdraví?

Ze zdravotního hlediska je efekt obrovský. Na jaře jsme třikrát týdně jezdili po hostelech a stanových městečkách, kde jsme se starali o chronické rány pravidelně stejným lidem. Na začátku epidemie jsme začínali v 8.00 a končili v 18.00, klientů a požadavků bylo mnoho. Na konci června jsme už na každém stanovišti měli pouze jednoho či dva klienty, kteří potřebovali ošetřit. Za dobu několika měsíců se jejich chronické kožní obtíže vyřešily. V těchto zařízeních dál ošetřujeme, ale vrátili jsme se i k našim ošetřovnám a do terénu. Docházíme také do centra zřízeného magistrátem pro pacienty s covidem, o které se nemá kdo postarat.

Nelze nyní odhadnout, jak se bude situace takto ubytovaných lidí měnit po odeznění epidemie, ale jistě je teď příležitost využít této situace k rozvoji projektů jako je Housing First, kde je snaha indikované klienty učit bydlet za pomoci asistence a dál se postupně osamostatňovat.

S Markem Havrdou jsme se sešli bezprostředně poté, co převzal z rukou děkana 1. LF UK a zástupce studentských spolků šek na více než 58 tisíc korun, které studenti získali s podporou fakulty díky několika benefičním akcím a které věnovali spolku Medici na ulici (více si přečtete na straně 19). Z Markových reakcí byla cítit zkušenost studenta, který během náročné přípravy na povolání lékaře pracuje na dalších třech zdravotnických či zdravotně-sociálních pracovištích. Je zastáncem aktivního přístupu ke studiu a řídí se heslem: „Když ti něco nevyhovuje, změň to.“

Na co darované prostředky od studentů 1. LF UK využijete?

Hlavně na ošetřovatelský materiál, na jeho nákup půjde naprostá většina peněz. Nakoupený ošetřovatelský materiál nám umožní tři měsíce fungování. To je obrovská pomoc. Menšinu použijeme na provoz spolku nebo organizaci školení, soustředíme se teď více i na naše členy a pořádáme pro ně semináře. Díky velké podpoře různých subjektů jsme v situaci, kdy můžeme členům koupit na školeních třeba i kafe a poděkovat jim tak za čas, který zdarma a ve volném čase klientům bez domova věnují.

Jsi ve vedení, ale jakou má spolek Medici na ulici vlastně strukturu?

Až do letošního léta jsme byli občanská iniciativa. Pak jsme založili zapsaný spolek, který má svůj trojčlenný výbor, ten spolek zastupuje. Výbor tvoří Karolína Jelínková z 3. LF UK, Jan Pokorný z LF MU v Brně a já. V Praze i v Brně pak pracuje osmičlenný vedoucí tým, v němž mají všichni stejné postavení a rozhodují společně. Tyto týmy pak řídí desítky studentů, kteří jsou členy spolku. Studenti pracují na ošetřovně vždy ve dvojici „zkušený“ a „nováček“. Spousta našich mediků je z 1. LF UK a letos byl tady i nábor nováčků extrémně úspěšný, přidalo se k nám mnoho kamarádů a kolegů z fakulty.

O čem užší vedení vlastně rozhoduje?

Jednou týdně máme hodinovou poradu. Primárním úkolem je, aby fungovaly ošetřovny, které musí být dobře zásobené, byly otevřené v deklarované době a nerušily se jejich provoz-ní termíny. Taky kontrolujeme, zda máme dostatečný počet studentů, a z dlouhodobého hlediska řešíme, jestli naplňujeme naši vizi.

Zabýváte se také vývojem zdravotního stavu pacientů?

Konkrétní kazuistiky samozřejmě probíráme, jde hlavně o klienty, o které se dlouhodobě staráme a pokoušíme se je třeba ubytovat, najít pro ně místo v azylovém domě. Někdy se v péči také střídáme s jinou pomáhající službou, například Armádou spásy, což také vyžaduje kooperaci.

S kým se radíte, když je zdravotní stav klienta komplikovaný?

Charitativní organizace Naděje má v Praze vedle Hlavního nádraží ordinaci praktického lékaře. Pokud má klient například vysoký tlak, posíláme ho sem, do ordinace. Pro každodenní konzultace ale voláme řadě spřízněných lékařů nebo našim do-studovaným kamarádům. Letos máme velkou výhodou, protože první generace Mediků na ulici absolvovala, jsou z nich lékaři a pracují v nemocnicích. V Brně máme třeba spojku v mladém chirurgovi, za kterým plánujeme jet a nechat se proškolit. V Praze máme zase naše absolventy v interních oborech.

Z toho je patrné, že získáváte ještě během studia medicíny velké spektrum odborných zkušeností. Naučíte se některé věci dříve na ulici, než na fakultě?

Zkušenosti z ošetřoven jsou neocenitelné. Spoustu věcí tam můžeme vidět. Zároveň ale klademe velký důraz na to, abychom neexperimentovali. I proto je na ošetřovnách vždy jeden zkušený a jeden nováček. Naším standardem je, že poskytujeme pomoc při převazu ran. Pokud máme podezření na vážnější stav, konzultujeme ho s lékařem a podle toho buď doporučíme klientovi zajít k praktikovi, nebo někdy voláme i záchranku. Takové zkušenosti pak výborně propojujeme i s tím, co se učíme ve škole. Snadno si vzpomenu, že jsem přednášený stav vlastně už na ošetřovně viděl. A vnímám to, co říkají absolventi, že škola jim hodně dala, ale nejvíc se naučili v praxi. U mě určitě platí, že když jdu na jednodenní stáž, je to pro mě ekvivalent několikadenního sezení nad knihami. Být na ošetřovně je pro studium velký benefit.

Ale asi to není praxe pro každého. Musí to být dost náročné přicházet do kontaktu s lidmi z ulice…

Celá řada situací je psychicky velmi náročná. Ačkoli často zmiňujeme, že při dostatečné úrovni komunikace je spolupráce s klienty funkční, bylo by neférové říct, že to funguje vždycky. Je skupina lidí, kteří jsou problematičtí. Pro náročné situace a zpracování takových zážitků máme nyní ve vedoucí skupi-ně supervize, což by podle mě v budoucnu měla být součást každého zdravotnického týmu. A snažíme se vytvářet bezpečné prostředí i během školení, kde tato témata otevíráme a motivujeme mediky, aby o nich sami mluvili.

Je nějaký náznak pouliční medicíny v kurikulu na 1. LF UK?

Na 3. LF UK je volitelný předmět Zdravotní péče o osoby bez domova, který je otevřený i pro studenty ostatních fakult. Snažíme se vždy na začátku zimního semestru připomínat, že tato možnost je tu i pro mediky z 1. LF UK.

Chybí ti ve výuce něco, co vnímáš z pohledu pouliční medicíny jako důležité?

Nejen pro naše členy, ale pro jakéhokoli zdravotníka by byla prospěšná možnost získat na fakultě vzdělání třeba v krizové intervenci nebo komunikaci s problematickými pacienty.

S takovými situacemi se každý zdravotník setká, a pokud chce pacientovi opravdu pomoci, a ne ho jen přeposlat na jiný nemocniční příjem, je třeba vyřešit komunikační bariéru. Nemusí jít jen o osobu na ulici nebo v sociálně složité situaci, může to být kdokoli náročný. Přestože už jsem v pátém ročníku VL, nebyla příležitost nacvičit si, jak takové situace řešit. A to ani ve výuce psychologie a psychoterapie, kde by se pro nácvik problematických situací mohla najít časová dotace.

To by asi zahrnovalo i neodsuzující komunikaci, co ji vlastně v reálu definuje?

Při neodsuzující komunikaci přijímám pacienta nebo klienta takového, jaký je. Reaguji na jeho aktuální situaci a vnímám právě ten problém, který je potřeba řešit. Uvedu příklad. Pracuji ještě v kontaktním centru Sananim, které pomáhá lidem se závislost-mi. Měl jsem zde v péči klienta, u kterého jsem měl podezření na akutní uzávěr tepny levé dolní končetiny. Jde o akutní stav, kdy může člověk přijít o nohu, protože ta odumře, v horším případě dostane plicní embolii, která ho vážně ohrozí na životě. Zároveň jsem věděl, že když jsme dříve stejnému klientovi volali záchranku v jiné indikaci, utekl. Tentokrát jsem se předtím, než jsem zavolal záchranku, pokusil o komunikační intervenci. Vysvětlil jsem mu, že jde o život ohrožující stav a že jsem na jeho straně. Trvalo mi 15 minut, než situaci porozuměl a já získal jeho důvěru. Výsledkem takové komunikace je, že klient neuteče před péčí, která mu zachrání život, a někdy i projeví osobní zájem se léčit. To je častým problémem těchto lidí, že neprojeví zájem se léčit. Proč by to pak měl řešit zdravotník?

S jakými diagnózami se u lidí z ulice nejčastěji setkáváte?

Jsou to hlavně různé kožní afekce a defekty, často chronické kožní infekce. Velmi aktuální je také psychiatrická problematika, přičemž jde zároveň o skupinu, kde je psychiatrie řešena nejméně. Psychiatrů, kteří by se věnovali problematice psychického zdraví těchto lidí, je velmi málo.

I s ohledem na spektrum onemocnění těchto lidí je zřejmé, že zajímavou praxi zde najde řada studentů, ať už se chtějí v budoucnu zaměřit na internu, adiktologii, dermatovenerologii, psychiatrii, akutní medicínu.

Určitě. Jsem zastáncem toho, že student nemá být pasivní a má mít aktivní přístup ke studiu. Občas slyším od spolužáků, že je to chyba fakulty, že je málo praxe nebo že je něco nedokonalé. Samozřejmě, v celé řadě věcí je prostor ke zlepšení. Ale když jsme s něčím nespokojení, tak si přestaňme stěžovat a pojďme to vy-řešit. Pokud má někdo pocit, že má málo praxe, nejjednodušší je dojít u VFN přes ulici na SPIN a zeptat se, jestli by nemohl přijít o víkendu do služby. Nebo když nás v pátém ročníku pustí z praxe místo v poledne už v deset, lze přece jít na ty zbylé dvě hodiny do jiné ambulance. Vnímám to tak, že organizací aktivit Mediků na ulici vytváříme další možnost, jak se do kontaktu s praxí dostat.

Změnila vaši praxi epidemie covidu-19?

Kromě toho, že se hodně zintenzivnila práce Mediků na ulici, mi přibyla práce na Centrálním příjmu interních klinik ve FN Královské Vinohrady. Pracuje tam můj táta, kterého jsem zde v minulosti mnohokrát navštěvoval, když sloužil. Díky tomu pracoviště znám. Zkrátil jsem si tak proces zaškolování, takže z mého pohledu byla pomoc efektivní. Proto jsem si toto pracoviště vybral. V první vlně covidu-19 na jaře jsem také byl členem organizačního týmu Dobrovolníků z řad studentů 1. LF UK.

Magistrát hl. m. Prahy během epidemie ubytoval některé lidi z ulice v různých ubytovacích zařízeních – ubytovnách a hostelech. Docházíte za klienty i sem? Má fakt, že jsou pod střechou, vliv na jejich zdraví?

Ze zdravotního hlediska je efekt obrovský. Na jaře jsme třikrát týdně jezdili po hostelech a stanových městečkách, kde jsme se starali o chronické rány pravidelně stejným lidem. Na začátku epidemie jsme začínali v 8.00 a končili v 18.00, klientů a požadavků bylo mnoho. Na konci června jsme už na každém stanovišti měli pouze jednoho či dva klienty, kteří potřebovali ošetřit. Za dobu několika měsíců se jejich chronické kožní obtíže vyřešily. V těchto zařízeních dál ošetřujeme, ale vrátili jsme se i k našim ošetřovnám a do terénu. Docházíme také do centra zřízeného magistrátem pro pacienty s covidem, o které se nemá kdo postarat.

Nelze nyní odhadnout, jak se bude situace takto ubytovaných lidí měnit po odeznění epidemie, ale jistě je teď příležitost využít této situace k rozvoji projektů jako je Housing First, kde je snaha indikované klienty učit bydlet za pomoci asistence a dál se postupně osamostatňovat.

S Markem Havrdou jsme se sešli bezprostředně poté, co převzal z rukou děkana 1. LF UK a zástupce studentských spolků šek na více než 58 tisíc korun, které studenti získali s podporou fakulty díky několika benefičním akcím a které věnovali spolku Medici na ulici (více si přečtete na straně 19). Z Markových reakcí byla cítit zkušenost studenta, který během náročné přípravy na povolání lékaře pracuje na dalších třech zdravotnických či zdravotně-sociálních pracovištích. Je zastáncem aktivního přístupu ke studiu a řídí se heslem: „Když ti něco nevyhovuje, změň to.“

Na co darované prostředky od studentů 1. LF UK využijete?

Hlavně na ošetřovatelský materiál, na jeho nákup půjde naprostá většina peněz. Nakoupený ošetřovatelský materiál nám umožní tři měsíce fungování. To je obrovská pomoc. Menšinu použijeme na provoz spolku nebo organizaci školení, soustředíme se teď více i na naše členy a pořádáme pro ně semináře. Díky velké podpoře různých subjektů jsme v situaci, kdy můžeme členům koupit na školeních třeba i kafe a poděkovat jim tak za čas, který zdarma a ve volném čase klientům bez domova věnují.

Jsi ve vedení, ale jakou má spolek Medici na ulici vlastně strukturu?

Až do letošního léta jsme byli občanská iniciativa. Pak jsme založili zapsaný spolek, který má svůj trojčlenný výbor, ten spolek zastupuje. Výbor tvoří Karolína Jelínková z 3. LF UK, Jan Pokorný z LF MU v Brně a já. V Praze i v Brně pak pracuje osmičlenný vedoucí tým, v němž mají všichni stejné postavení a rozhodují společně. Tyto týmy pak řídí desítky studentů, kteří jsou členy spolku. Studenti pracují na ošetřovně vždy ve dvojici „zkušený“ a „nováček“. Spousta našich mediků je z 1. LF UK a letos byl tady i nábor nováčků extrémně úspěšný, přidalo se k nám mnoho kamarádů a kolegů z fakulty.

O čem užší vedení vlastně rozhoduje?

Jednou týdně máme hodinovou poradu. Primárním úkolem je, aby fungovaly ošetřovny, které musí být dobře zásobené, byly otevřené v deklarované době a nerušily se jejich provoz-ní termíny. Taky kontrolujeme, zda máme dostatečný počet studentů, a z dlouhodobého hlediska řešíme, jestli naplňujeme naši vizi.

Zabýváte se také vývojem zdravotního stavu pacientů?

Konkrétní kazuistiky samozřejmě probíráme, jde hlavně o klienty, o které se dlouhodobě staráme a pokoušíme se je třeba ubytovat, najít pro ně místo v azylovém domě. Někdy se v péči také střídáme s jinou pomáhající službou, například Armádou spásy, což také vyžaduje kooperaci.

S kým se radíte, když je zdravotní stav klienta komplikovaný?

Charitativní organizace Naděje má v Praze vedle Hlavního nádraží ordinaci praktického lékaře. Pokud má klient například vysoký tlak, posíláme ho sem, do ordinace. Pro každodenní konzultace ale voláme řadě spřízněných lékařů nebo našim do-studovaným kamarádům. Letos máme velkou výhodou, protože první generace Mediků na ulici absolvovala, jsou z nich lékaři a pracují v nemocnicích. V Brně máme třeba spojku v mladém chirurgovi, za kterým plánujeme jet a nechat se proškolit. V Praze máme zase naše absolventy v interních oborech.

Z toho je patrné, že získáváte ještě během studia medicíny velké spektrum odborných zkušeností. Naučíte se některé věci dříve na ulici, než na fakultě?

Zkušenosti z ošetřoven jsou neocenitelné. Spoustu věcí tam můžeme vidět. Zároveň ale klademe velký důraz na to, abychom neexperimentovali. I proto je na ošetřovnách vždy jeden zkušený a jeden nováček. Naším standardem je, že poskytujeme pomoc při převazu ran. Pokud máme podezření na vážnější stav, konzultujeme ho s lékařem a podle toho buď doporučíme klientovi zajít k praktikovi, nebo někdy voláme i záchranku. Takové zkušenosti pak výborně propojujeme i s tím, co se učíme ve škole. Snadno si vzpomenu, že jsem přednášený stav vlastně už na ošetřovně viděl. A vnímám to, co říkají absolventi, že škola jim hodně dala, ale nejvíc se naučili v praxi. U mě určitě platí, že když jdu na jednodenní stáž, je to pro mě ekvivalent několikadenního sezení nad knihami. Být na ošetřovně je pro studium velký benefit.

Ale asi to není praxe pro každého. Musí to být dost náročné přicházet do kontaktu s lidmi z ulice…

Celá řada situací je psychicky velmi náročná. Ačkoli často zmiňujeme, že při dostatečné úrovni komunikace je spolupráce s klienty funkční, bylo by neférové říct, že to funguje vždycky. Je skupina lidí, kteří jsou problematičtí. Pro náročné situace a zpracování takových zážitků máme nyní ve vedoucí skupi-ně supervize, což by podle mě v budoucnu měla být součást každého zdravotnického týmu. A snažíme se vytvářet bezpečné prostředí i během školení, kde tato témata otevíráme a motivujeme mediky, aby o nich sami mluvili.

Je nějaký náznak pouliční medicíny v kurikulu na 1. LF UK?

Na 3. LF UK je volitelný předmět Zdravotní péče o osoby bez domova, který je otevřený i pro studenty ostatních fakult. Snažíme se vždy na začátku zimního semestru připomínat, že tato možnost je tu i pro mediky z 1. LF UK.

Chybí ti ve výuce něco, co vnímáš z pohledu pouliční medicíny jako důležité?

Nejen pro naše členy, ale pro jakéhokoli zdravotníka by byla prospěšná možnost získat na fakultě vzdělání třeba v krizové intervenci nebo komunikaci s problematickými pacienty.

S takovými situacemi se každý zdravotník setká, a pokud chce pacientovi opravdu pomoci, a ne ho jen přeposlat na jiný nemocniční příjem, je třeba vyřešit komunikační bariéru. Nemusí jít jen o osobu na ulici nebo v sociálně složité situaci, může to být kdokoli náročný. Přestože už jsem v pátém ročníku VL, nebyla příležitost nacvičit si, jak takové situace řešit. A to ani ve výuce psychologie a psychoterapie, kde by se pro nácvik problematických situací mohla najít časová dotace.

To by asi zahrnovalo i neodsuzující komunikaci, co ji vlastně v reálu definuje?

Při neodsuzující komunikaci přijímám pacienta nebo klienta takového, jaký je. Reaguji na jeho aktuální situaci a vnímám právě ten problém, který je potřeba řešit. Uvedu příklad. Pracuji ještě v kontaktním centru Sananim, které pomáhá lidem se závislost-mi. Měl jsem zde v péči klienta, u kterého jsem měl podezření na akutní uzávěr tepny levé dolní končetiny. Jde o akutní stav, kdy může člověk přijít o nohu, protože ta odumře, v horším případě dostane plicní embolii, která ho vážně ohrozí na životě. Zároveň jsem věděl, že když jsme dříve stejnému klientovi volali záchranku v jiné indikaci, utekl. Tentokrát jsem se předtím, než jsem zavolal záchranku, pokusil o komunikační intervenci. Vysvětlil jsem mu, že jde o život ohrožující stav a že jsem na jeho straně. Trvalo mi 15 minut, než situaci porozuměl a já získal jeho důvěru. Výsledkem takové komunikace je, že klient neuteče před péčí, která mu zachrání život, a někdy i projeví osobní zájem se léčit. To je častým problémem těchto lidí, že neprojeví zájem se léčit. Proč by to pak měl řešit zdravotník?

S jakými diagnózami se u lidí z ulice nejčastěji setkáváte?

Jsou to hlavně různé kožní afekce a defekty, často chronické kožní infekce. Velmi aktuální je také psychiatrická problematika, přičemž jde zároveň o skupinu, kde je psychiatrie řešena nejméně. Psychiatrů, kteří by se věnovali problematice psychického zdraví těchto lidí, je velmi málo.

I s ohledem na spektrum onemocnění těchto lidí je zřejmé, že zajímavou praxi zde najde řada studentů, ať už se chtějí v budoucnu zaměřit na internu, adiktologii, dermatovenerologii, psychiatrii, akutní medicínu.

Určitě. Jsem zastáncem toho, že student nemá být pasivní a má mít aktivní přístup ke studiu. Občas slyším od spolužáků, že je to chyba fakulty, že je málo praxe nebo že je něco nedokonalé. Samozřejmě, v celé řadě věcí je prostor ke zlepšení. Ale když jsme s něčím nespokojení, tak si přestaňme stěžovat a pojďme to vy-řešit. Pokud má někdo pocit, že má málo praxe, nejjednodušší je dojít u VFN přes ulici na SPIN a zeptat se, jestli by nemohl přijít o víkendu do služby. Nebo když nás v pátém ročníku pustí z praxe místo v poledne už v deset, lze přece jít na ty zbylé dvě hodiny do jiné ambulance. Vnímám to tak, že organizací aktivit Mediků na ulici vytváříme další možnost, jak se do kontaktu s praxí dostat.

Změnila vaši praxi epidemie covidu-19?

Kromě toho, že se hodně zintenzivnila práce Mediků na ulici, mi přibyla práce na Centrálním příjmu interních klinik ve FN Královské Vinohrady. Pracuje tam můj táta, kterého jsem zde v minulosti mnohokrát navštěvoval, když sloužil. Díky tomu pracoviště znám. Zkrátil jsem si tak proces zaškolování, takže z mého pohledu byla pomoc efektivní. Proto jsem si toto pracoviště vybral. V první vlně covidu-19 na jaře jsem také byl členem organizačního týmu Dobrovolníků z řad studentů 1. LF UK.

Magistrát hl. m. Prahy během epidemie ubytoval některé lidi z ulice v různých ubytovacích zařízeních – ubytovnách a hostelech. Docházíte za klienty i sem? Má fakt, že jsou pod střechou, vliv na jejich zdraví?

Ze zdravotního hlediska je efekt obrovský. Na jaře jsme třikrát týdně jezdili po hostelech a stanových městečkách, kde jsme se starali o chronické rány pravidelně stejným lidem. Na začátku epidemie jsme začínali v 8.00 a končili v 18.00, klientů a požadavků bylo mnoho. Na konci června jsme už na každém stanovišti měli pouze jednoho či dva klienty, kteří potřebovali ošetřit. Za dobu několika měsíců se jejich chronické kožní obtíže vyřešily. V těchto zařízeních dál ošetřujeme, ale vrátili jsme se i k našim ošetřovnám a do terénu. Docházíme také do centra zřízeného magistrátem pro pacienty s covidem, o které se nemá kdo postarat.

Nelze nyní odhadnout, jak se bude situace takto ubytovaných lidí měnit po odeznění epidemie, ale jistě je teď příležitost využít této situace k rozvoji projektů jako je Housing First, kde je snaha indikované klienty učit bydlet za pomoci asistence a dál se postupně osamostatňovat.

S Markem Havrdou jsme se sešli bezprostředně poté, co převzal z rukou děkana 1. LF UK a zástupce studentských spolků šek na více než 58 tisíc korun, které studenti získali s podporou fakulty díky několika benefičním akcím a které věnovali spolku Medici na ulici (více si přečtete na straně 19). Z Markových reakcí byla cítit zkušenost studenta, který během náročné přípravy na povolání lékaře pracuje na dalších třech zdravotnických či zdravotně-sociálních pracovištích. Je zastáncem aktivního přístupu ke studiu a řídí se heslem: „Když ti něco nevyhovuje, změň to.“

Na co darované prostředky od studentů 1. LF UK využijete?

Hlavně na ošetřovatelský materiál, na jeho nákup půjde naprostá většina peněz. Nakoupený ošetřovatelský materiál nám umožní tři měsíce fungování. To je obrovská pomoc. Menšinu použijeme na provoz spolku nebo organizaci školení, soustředíme se teď více i na naše členy a pořádáme pro ně semináře. Díky velké podpoře různých subjektů jsme v situaci, kdy můžeme členům koupit na školeních třeba i kafe a poděkovat jim tak za čas, který zdarma a ve volném čase klientům bez domova věnují.

Jsi ve vedení, ale jakou má spolek Medici na ulici vlastně strukturu?

Až do letošního léta jsme byli občanská iniciativa. Pak jsme založili zapsaný spolek, který má svůj trojčlenný výbor, ten spolek zastupuje. Výbor tvoří Karolína Jelínková z 3. LF UK, Jan Pokorný z LF MU v Brně a já. V Praze i v Brně pak pracuje osmičlenný vedoucí tým, v němž mají všichni stejné postavení a rozhodují společně. Tyto týmy pak řídí desítky studentů, kteří jsou členy spolku. Studenti pracují na ošetřovně vždy ve dvojici „zkušený“ a „nováček“. Spousta našich mediků je z 1. LF UK a letos byl tady i nábor nováčků extrémně úspěšný, přidalo se k nám mnoho kamarádů a kolegů z fakulty.

O čem užší vedení vlastně rozhoduje?

Jednou týdně máme hodinovou poradu. Primárním úkolem je, aby fungovaly ošetřovny, které musí být dobře zásobené, byly otevřené v deklarované době a nerušily se jejich provoz-ní termíny. Taky kontrolujeme, zda máme dostatečný počet studentů, a z dlouhodobého hlediska řešíme, jestli naplňujeme naši vizi.

Zabýváte se také vývojem zdravotního stavu pacientů?

Konkrétní kazuistiky samozřejmě probíráme, jde hlavně o klienty, o které se dlouhodobě staráme a pokoušíme se je třeba ubytovat, najít pro ně místo v azylovém domě. Někdy se v péči také střídáme s jinou pomáhající službou, například Armádou spásy, což také vyžaduje kooperaci.

S kým se radíte, když je zdravotní stav klienta komplikovaný?

Charitativní organizace Naděje má v Praze vedle Hlavního nádraží ordinaci praktického lékaře. Pokud má klient například vysoký tlak, posíláme ho sem, do ordinace. Pro každodenní konzultace ale voláme řadě spřízněných lékařů nebo našim do-studovaným kamarádům. Letos máme velkou výhodou, protože první generace Mediků na ulici absolvovala, jsou z nich lékaři a pracují v nemocnicích. V Brně máme třeba spojku v mladém chirurgovi, za kterým plánujeme jet a nechat se proškolit. V Praze máme zase naše absolventy v interních oborech.

Z toho je patrné, že získáváte ještě během studia medicíny velké spektrum odborných zkušeností. Naučíte se některé věci dříve na ulici, než na fakultě?

Zkušenosti z ošetřoven jsou neocenitelné. Spoustu věcí tam můžeme vidět. Zároveň ale klademe velký důraz na to, abychom neexperimentovali. I proto je na ošetřovnách vždy jeden zkušený a jeden nováček. Naším standardem je, že poskytujeme pomoc při převazu ran. Pokud máme podezření na vážnější stav, konzultujeme ho s lékařem a podle toho buď doporučíme klientovi zajít k praktikovi, nebo někdy voláme i záchranku. Takové zkušenosti pak výborně propojujeme i s tím, co se učíme ve škole. Snadno si vzpomenu, že jsem přednášený stav vlastně už na ošetřovně viděl. A vnímám to, co říkají absolventi, že škola jim hodně dala, ale nejvíc se naučili v praxi. U mě určitě platí, že když jdu na jednodenní stáž, je to pro mě ekvivalent několikadenního sezení nad knihami. Být na ošetřovně je pro studium velký benefit.

Ale asi to není praxe pro každého. Musí to být dost náročné přicházet do kontaktu s lidmi z ulice…

Celá řada situací je psychicky velmi náročná. Ačkoli často zmiňujeme, že při dostatečné úrovni komunikace je spolupráce s klienty funkční, bylo by neférové říct, že to funguje vždycky. Je skupina lidí, kteří jsou problematičtí. Pro náročné situace a zpracování takových zážitků máme nyní ve vedoucí skupi-ně supervize, což by podle mě v budoucnu měla být součást každého zdravotnického týmu. A snažíme se vytvářet bezpečné prostředí i během školení, kde tato témata otevíráme a motivujeme mediky, aby o nich sami mluvili.

Je nějaký náznak pouliční medicíny v kurikulu na 1. LF UK?

Na 3. LF UK je volitelný předmět Zdravotní péče o osoby bez domova, který je otevřený i pro studenty ostatních fakult. Snažíme se vždy na začátku zimního semestru připomínat, že tato možnost je tu i pro mediky z 1. LF UK.

Chybí ti ve výuce něco, co vnímáš z pohledu pouliční medicíny jako důležité?

Nejen pro naše členy, ale pro jakéhokoli zdravotníka by byla prospěšná možnost získat na fakultě vzdělání třeba v krizové intervenci nebo komunikaci s problematickými pacienty.

S takovými situacemi se každý zdravotník setká, a pokud chce pacientovi opravdu pomoci, a ne ho jen přeposlat na jiný nemocniční příjem, je třeba vyřešit komunikační bariéru. Nemusí jít jen o osobu na ulici nebo v sociálně složité situaci, může to být kdokoli náročný. Přestože už jsem v pátém ročníku VL, nebyla příležitost nacvičit si, jak takové situace řešit. A to ani ve výuce psychologie a psychoterapie, kde by se pro nácvik problematických situací mohla najít časová dotace.

To by asi zahrnovalo i neodsuzující komunikaci, co ji vlastně v reálu definuje?

Při neodsuzující komunikaci přijímám pacienta nebo klienta takového, jaký je. Reaguji na jeho aktuální situaci a vnímám právě ten problém, který je potřeba řešit. Uvedu příklad. Pracuji ještě v kontaktním centru Sananim, které pomáhá lidem se závislost-mi. Měl jsem zde v péči klienta, u kterého jsem měl podezření na akutní uzávěr tepny levé dolní končetiny. Jde o akutní stav, kdy může člověk přijít o nohu, protože ta odumře, v horším případě dostane plicní embolii, která ho vážně ohrozí na životě. Zároveň jsem věděl, že když jsme dříve stejnému klientovi volali záchranku v jiné indikaci, utekl. Tentokrát jsem se předtím, než jsem zavolal záchranku, pokusil o komunikační intervenci. Vysvětlil jsem mu, že jde o život ohrožující stav a že jsem na jeho straně. Trvalo mi 15 minut, než situaci porozuměl a já získal jeho důvěru. Výsledkem takové komunikace je, že klient neuteče před péčí, která mu zachrání život, a někdy i projeví osobní zájem se léčit. To je častým problémem těchto lidí, že neprojeví zájem se léčit. Proč by to pak měl řešit zdravotník?

S jakými diagnózami se u lidí z ulice nejčastěji setkáváte?

Jsou to hlavně různé kožní afekce a defekty, často chronické kožní infekce. Velmi aktuální je také psychiatrická problematika, přičemž jde zároveň o skupinu, kde je psychiatrie řešena nejméně. Psychiatrů, kteří by se věnovali problematice psychického zdraví těchto lidí, je velmi málo.

I s ohledem na spektrum onemocnění těchto lidí je zřejmé, že zajímavou praxi zde najde řada studentů, ať už se chtějí v budoucnu zaměřit na internu, adiktologii, dermatovenerologii, psychiatrii, akutní medicínu.

Určitě. Jsem zastáncem toho, že student nemá být pasivní a má mít aktivní přístup ke studiu. Občas slyším od spolužáků, že je to chyba fakulty, že je málo praxe nebo že je něco nedokonalé. Samozřejmě, v celé řadě věcí je prostor ke zlepšení. Ale když jsme s něčím nespokojení, tak si přestaňme stěžovat a pojďme to vy-řešit. Pokud má někdo pocit, že má málo praxe, nejjednodušší je dojít u VFN přes ulici na SPIN a zeptat se, jestli by nemohl přijít o víkendu do služby. Nebo když nás v pátém ročníku pustí z praxe místo v poledne už v deset, lze přece jít na ty zbylé dvě hodiny do jiné ambulance. Vnímám to tak, že organizací aktivit Mediků na ulici vytváříme další možnost, jak se do kontaktu s praxí dostat.

Změnila vaši praxi epidemie covidu-19?

Kromě toho, že se hodně zintenzivnila práce Mediků na ulici, mi přibyla práce na Centrálním příjmu interních klinik ve FN Královské Vinohrady. Pracuje tam můj táta, kterého jsem zde v minulosti mnohokrát navštěvoval, když sloužil. Díky tomu pracoviště znám. Zkrátil jsem si tak proces zaškolování, takže z mého pohledu byla pomoc efektivní. Proto jsem si toto pracoviště vybral. V první vlně covidu-19 na jaře jsem také byl členem organizačního týmu Dobrovolníků z řad studentů 1. LF UK.

Magistrát hl. m. Prahy během epidemie ubytoval některé lidi z ulice v různých ubytovacích zařízeních – ubytovnách a hostelech. Docházíte za klienty i sem? Má fakt, že jsou pod střechou, vliv na jejich zdraví?

Ze zdravotního hlediska je efekt obrovský. Na jaře jsme třikrát týdně jezdili po hostelech a stanových městečkách, kde jsme se starali o chronické rány pravidelně stejným lidem. Na začátku epidemie jsme začínali v 8.00 a končili v 18.00, klientů a požadavků bylo mnoho. Na konci června jsme už na každém stanovišti měli pouze jednoho či dva klienty, kteří potřebovali ošetřit. Za dobu několika měsíců se jejich chronické kožní obtíže vyřešily. V těchto zařízeních dál ošetřujeme, ale vrátili jsme se i k našim ošetřovnám a do terénu. Docházíme také do centra zřízeného magistrátem pro pacienty s covidem, o které se nemá kdo postarat.

Nelze nyní odhadnout, jak se bude situace takto ubytovaných lidí měnit po odeznění epidemie, ale jistě je teď příležitost využít této situace k rozvoji projektů jako je Housing First, kde je snaha indikované klienty učit bydlet za pomoci asistence a dál se postupně osamostatňovat.

S Markem Havrdou jsme se sešli bezprostředně poté, co převzal z rukou děkana 1. LF UK a zástupce studentských spolků šek na více než 58 tisíc korun, které studenti získali s podporou fakulty díky několika benefičním akcím a které věnovali spolku Medici na ulici (více si přečtete na straně 19). Z Markových reakcí byla cítit zkušenost studenta, který během náročné přípravy na povolání lékaře pracuje na dalších třech zdravotnických či zdravotně-sociálních pracovištích. Je zastáncem aktivního přístupu ke studiu a řídí se heslem: „Když ti něco nevyhovuje, změň to.“

Na co darované prostředky od studentů 1. LF UK využijete?

Hlavně na ošetřovatelský materiál, na jeho nákup půjde naprostá většina peněz. Nakoupený ošetřovatelský materiál nám umožní tři měsíce fungování. To je obrovská pomoc. Menšinu použijeme na provoz spolku nebo organizaci školení, soustředíme se teď více i na naše členy a pořádáme pro ně semináře. Díky velké podpoře různých subjektů jsme v situaci, kdy můžeme členům koupit na školeních třeba i kafe a poděkovat jim tak za čas, který zdarma a ve volném čase klientům bez domova věnují.

Jsi ve vedení, ale jakou má spolek Medici na ulici vlastně strukturu?

Až do letošního léta jsme byli občanská iniciativa. Pak jsme založili zapsaný spolek, který má svůj trojčlenný výbor, ten spolek zastupuje. Výbor tvoří Karolína Jelínková z 3. LF UK, Jan Pokorný z LF MU v Brně a já. V Praze i v Brně pak pracuje osmičlenný vedoucí tým, v němž mají všichni stejné postavení a rozhodují společně. Tyto týmy pak řídí desítky studentů, kteří jsou členy spolku. Studenti pracují na ošetřovně vždy ve dvojici „zkušený“ a „nováček“. Spousta našich mediků je z 1. LF UK a letos byl tady i nábor nováčků extrémně úspěšný, přidalo se k nám mnoho kamarádů a kolegů z fakulty.

O čem užší vedení vlastně rozhoduje?

Jednou týdně máme hodinovou poradu. Primárním úkolem je, aby fungovaly ošetřovny, které musí být dobře zásobené, byly otevřené v deklarované době a nerušily se jejich provoz-ní termíny. Taky kontrolujeme, zda máme dostatečný počet studentů, a z dlouhodobého hlediska řešíme, jestli naplňujeme naši vizi.

Zabýváte se také vývojem zdravotního stavu pacientů?

Konkrétní kazuistiky samozřejmě probíráme, jde hlavně o klienty, o které se dlouhodobě staráme a pokoušíme se je třeba ubytovat, najít pro ně místo v azylovém domě. Někdy se v péči také střídáme s jinou pomáhající službou, například Armádou spásy, což také vyžaduje kooperaci.

S kým se radíte, když je zdravotní stav klienta komplikovaný?

Charitativní organizace Naděje má v Praze vedle Hlavního nádraží ordinaci praktického lékaře. Pokud má klient například vysoký tlak, posíláme ho sem, do ordinace. Pro každodenní konzultace ale voláme řadě spřízněných lékařů nebo našim do-studovaným kamarádům. Letos máme velkou výhodou, protože první generace Mediků na ulici absolvovala, jsou z nich lékaři a pracují v nemocnicích. V Brně máme třeba spojku v mladém chirurgovi, za kterým plánujeme jet a nechat se proškolit. V Praze máme zase naše absolventy v interních oborech.

Z toho je patrné, že získáváte ještě během studia medicíny velké spektrum odborných zkušeností. Naučíte se některé věci dříve na ulici, než na fakultě?

Zkušenosti z ošetřoven jsou neocenitelné. Spoustu věcí tam můžeme vidět. Zároveň ale klademe velký důraz na to, abychom neexperimentovali. I proto je na ošetřovnách vždy jeden zkušený a jeden nováček. Naším standardem je, že poskytujeme pomoc při převazu ran. Pokud máme podezření na vážnější stav, konzultujeme ho s lékařem a podle toho buď doporučíme klientovi zajít k praktikovi, nebo někdy voláme i záchranku. Takové zkušenosti pak výborně propojujeme i s tím, co se učíme ve škole. Snadno si vzpomenu, že jsem přednášený stav vlastně už na ošetřovně viděl. A vnímám to, co říkají absolventi, že škola jim hodně dala, ale nejvíc se naučili v praxi. U mě určitě platí, že když jdu na jednodenní stáž, je to pro mě ekvivalent několikadenního sezení nad knihami. Být na ošetřovně je pro studium velký benefit.

Ale asi to není praxe pro každého. Musí to být dost náročné přicházet do kontaktu s lidmi z ulice…

Celá řada situací je psychicky velmi náročná. Ačkoli často zmiňujeme, že při dostatečné úrovni komunikace je spolupráce s klienty funkční, bylo by neférové říct, že to funguje vždycky. Je skupina lidí, kteří jsou problematičtí. Pro náročné situace a zpracování takových zážitků máme nyní ve vedoucí skupi-ně supervize, což by podle mě v budoucnu měla být součást každého zdravotnického týmu. A snažíme se vytvářet bezpečné prostředí i během školení, kde tato témata otevíráme a motivujeme mediky, aby o nich sami mluvili.

Je nějaký náznak pouliční medicíny v kurikulu na 1. LF UK?

Na 3. LF UK je volitelný předmět Zdravotní péče o osoby bez domova, který je otevřený i pro studenty ostatních fakult. Snažíme se vždy na začátku zimního semestru připomínat, že tato možnost je tu i pro mediky z 1. LF UK.

Chybí ti ve výuce něco, co vnímáš z pohledu pouliční medicíny jako důležité?

Nejen pro naše členy, ale pro jakéhokoli zdravotníka by byla prospěšná možnost získat na fakultě vzdělání třeba v krizové intervenci nebo komunikaci s problematickými pacienty.

S takovými situacemi se každý zdravotník setká, a pokud chce pacientovi opravdu pomoci, a ne ho jen přeposlat na jiný nemocniční příjem, je třeba vyřešit komunikační bariéru. Nemusí jít jen o osobu na ulici nebo v sociálně složité situaci, může to být kdokoli náročný. Přestože už jsem v pátém ročníku VL, nebyla příležitost nacvičit si, jak takové situace řešit. A to ani ve výuce psychologie a psychoterapie, kde by se pro nácvik problematických situací mohla najít časová dotace.

To by asi zahrnovalo i neodsuzující komunikaci, co ji vlastně v reálu definuje?

Při neodsuzující komunikaci přijímám pacienta nebo klienta takového, jaký je. Reaguji na jeho aktuální situaci a vnímám právě ten problém, který je potřeba řešit. Uvedu příklad. Pracuji ještě v kontaktním centru Sananim, které pomáhá lidem se závislost-mi. Měl jsem zde v péči klienta, u kterého jsem měl podezření na akutní uzávěr tepny levé dolní končetiny. Jde o akutní stav, kdy může člověk přijít o nohu, protože ta odumře, v horším případě dostane plicní embolii, která ho vážně ohrozí na životě. Zároveň jsem věděl, že když jsme dříve stejnému klientovi volali záchranku v jiné indikaci, utekl. Tentokrát jsem se předtím, než jsem zavolal záchranku, pokusil o komunikační intervenci. Vysvětlil jsem mu, že jde o život ohrožující stav a že jsem na jeho straně. Trvalo mi 15 minut, než situaci porozuměl a já získal jeho důvěru. Výsledkem takové komunikace je, že klient neuteče před péčí, která mu zachrání život, a někdy i projeví osobní zájem se léčit. To je častým problémem těchto lidí, že neprojeví zájem se léčit. Proč by to pak měl řešit zdravotník?

S jakými diagnózami se u lidí z ulice nejčastěji setkáváte?

Jsou to hlavně různé kožní afekce a defekty, často chronické kožní infekce. Velmi aktuální je také psychiatrická problematika, přičemž jde zároveň o skupinu, kde je psychiatrie řešena nejméně. Psychiatrů, kteří by se věnovali problematice psychického zdraví těchto lidí, je velmi málo.

I s ohledem na spektrum onemocnění těchto lidí je zřejmé, že zajímavou praxi zde najde řada studentů, ať už se chtějí v budoucnu zaměřit na internu, adiktologii, dermatovenerologii, psychiatrii, akutní medicínu.

Určitě. Jsem zastáncem toho, že student nemá být pasivní a má mít aktivní přístup ke studiu. Občas slyším od spolužáků, že je to chyba fakulty, že je málo praxe nebo že je něco nedokonalé. Samozřejmě, v celé řadě věcí je prostor ke zlepšení. Ale když jsme s něčím nespokojení, tak si přestaňme stěžovat a pojďme to vy-řešit. Pokud má někdo pocit, že má málo praxe, nejjednodušší je dojít u VFN přes ulici na SPIN a zeptat se, jestli by nemohl přijít o víkendu do služby. Nebo když nás v pátém ročníku pustí z praxe místo v poledne už v deset, lze přece jít na ty zbylé dvě hodiny do jiné ambulance. Vnímám to tak, že organizací aktivit Mediků na ulici vytváříme další možnost, jak se do kontaktu s praxí dostat.

Změnila vaši praxi epidemie covidu-19?

Kromě toho, že se hodně zintenzivnila práce Mediků na ulici, mi přibyla práce na Centrálním příjmu interních klinik ve FN Královské Vinohrady. Pracuje tam můj táta, kterého jsem zde v minulosti mnohokrát navštěvoval, když sloužil. Díky tomu pracoviště znám. Zkrátil jsem si tak proces zaškolování, takže z mého pohledu byla pomoc efektivní. Proto jsem si toto pracoviště vybral. V první vlně covidu-19 na jaře jsem také byl členem organizačního týmu Dobrovolníků z řad studentů 1. LF UK.

Magistrát hl. m. Prahy během epidemie ubytoval některé lidi z ulice v různých ubytovacích zařízeních – ubytovnách a hostelech. Docházíte za klienty i sem? Má fakt, že jsou pod střechou, vliv na jejich zdraví?

Ze zdravotního hlediska je efekt obrovský. Na jaře jsme třikrát týdně jezdili po hostelech a stanových městečkách, kde jsme se starali o chronické rány pravidelně stejným lidem. Na začátku epidemie jsme začínali v 8.00 a končili v 18.00, klientů a požadavků bylo mnoho. Na konci června jsme už na každém stanovišti měli pouze jednoho či dva klienty, kteří potřebovali ošetřit. Za dobu několika měsíců se jejich chronické kožní obtíže vyřešily. V těchto zařízeních dál ošetřujeme, ale vrátili jsme se i k našim ošetřovnám a do terénu. Docházíme také do centra zřízeného magistrátem pro pacienty s covidem, o které se nemá kdo postarat.

Nelze nyní odhadnout, jak se bude situace takto ubytovaných lidí měnit po odeznění epidemie, ale jistě je teď příležitost využít této situace k rozvoji projektů jako je Housing First, kde je snaha indikované klienty učit bydlet za pomoci asistence a dál se postupně osamostatňovat.

S Markem Havrdou jsme se sešli bezprostředně poté, co převzal z rukou děkana 1. LF UK a zástupce studentských spolků šek na více než 58 tisíc korun, které studenti získali s podporou fakulty díky několika benefičním akcím a které věnovali spolku Medici na ulici (více si přečtete na straně 19). Z Markových reakcí byla cítit zkušenost studenta, který během náročné přípravy na povolání lékaře pracuje na dalších třech zdravotnických či zdravotně-sociálních pracovištích. Je zastáncem aktivního přístupu ke studiu a řídí se heslem: „Když ti něco nevyhovuje, změň to.“

Na co darované prostředky od studentů 1. LF UK využijete?

Hlavně na ošetřovatelský materiál, na jeho nákup půjde naprostá většina peněz. Nakoupený ošetřovatelský materiál nám umožní tři měsíce fungování. To je obrovská pomoc. Menšinu použijeme na provoz spolku nebo organizaci školení, soustředíme se teď více i na naše členy a pořádáme pro ně semináře. Díky velké podpoře různých subjektů jsme v situaci, kdy můžeme členům koupit na školeních třeba i kafe a poděkovat jim tak za čas, který zdarma a ve volném čase klientům bez domova věnují.

Jsi ve vedení, ale jakou má spolek Medici na ulici vlastně strukturu?

Až do letošního léta jsme byli občanská iniciativa. Pak jsme založili zapsaný spolek, který má svůj trojčlenný výbor, ten spolek zastupuje. Výbor tvoří Karolína Jelínková z 3. LF UK, Jan Pokorný z LF MU v Brně a já. V Praze i v Brně pak pracuje osmičlenný vedoucí tým, v němž mají všichni stejné postavení a rozhodují společně. Tyto týmy pak řídí desítky studentů, kteří jsou členy spolku. Studenti pracují na ošetřovně vždy ve dvojici „zkušený“ a „nováček“. Spousta našich mediků je z 1. LF UK a letos byl tady i nábor nováčků extrémně úspěšný, přidalo se k nám mnoho kamarádů a kolegů z fakulty.

O čem užší vedení vlastně rozhoduje?

Jednou týdně máme hodinovou poradu. Primárním úkolem je, aby fungovaly ošetřovny, které musí být dobře zásobené, byly otevřené v deklarované době a nerušily se jejich provoz-ní termíny. Taky kontrolujeme, zda máme dostatečný počet studentů, a z dlouhodobého hlediska řešíme, jestli naplňujeme naši vizi.

Zabýváte se také vývojem zdravotního stavu pacientů?

Konkrétní kazuistiky samozřejmě probíráme, jde hlavně o klienty, o které se dlouhodobě staráme a pokoušíme se je třeba ubytovat, najít pro ně místo v azylovém domě. Někdy se v péči také střídáme s jinou pomáhající službou, například Armádou spásy, což také vyžaduje kooperaci.

S kým se radíte, když je zdravotní stav klienta komplikovaný?

Charitativní organizace Naděje má v Praze vedle Hlavního nádraží ordinaci praktického lékaře. Pokud má klient například vysoký tlak, posíláme ho sem, do ordinace. Pro každodenní konzultace ale voláme řadě spřízněných lékařů nebo našim do-studovaným kamarádům. Letos máme velkou výhodou, protože první generace Mediků na ulici absolvovala, jsou z nich lékaři a pracují v nemocnicích. V Brně máme třeba spojku v mladém chirurgovi, za kterým plánujeme jet a nechat se proškolit. V Praze máme zase naše absolventy v interních oborech.

Z toho je patrné, že získáváte ještě během studia medicíny velké spektrum odborných zkušeností. Naučíte se některé věci dříve na ulici, než na fakultě?

Zkušenosti z ošetřoven jsou neocenitelné. Spoustu věcí tam můžeme vidět. Zároveň ale klademe velký důraz na to, abychom neexperimentovali. I proto je na ošetřovnách vždy jeden zkušený a jeden nováček. Naším standardem je, že poskytujeme pomoc při převazu ran. Pokud máme podezření na vážnější stav, konzultujeme ho s lékařem a podle toho buď doporučíme klientovi zajít k praktikovi, nebo někdy voláme i záchranku. Takové zkušenosti pak výborně propojujeme i s tím, co se učíme ve škole. Snadno si vzpomenu, že jsem přednášený stav vlastně už na ošetřovně viděl. A vnímám to, co říkají absolventi, že škola jim hodně dala, ale nejvíc se naučili v praxi. U mě určitě platí, že když jdu na jednodenní stáž, je to pro mě ekvivalent několikadenního sezení nad knihami. Být na ošetřovně je pro studium velký benefit.

Ale asi to není praxe pro každého. Musí to být dost náročné přicházet do kontaktu s lidmi z ulice…

Celá řada situací je psychicky velmi náročná. Ačkoli často zmiňujeme, že při dostatečné úrovni komunikace je spolupráce s klienty funkční, bylo by neférové říct, že to funguje vždycky. Je skupina lidí, kteří jsou problematičtí. Pro náročné situace a zpracování takových zážitků máme nyní ve vedoucí skupi-ně supervize, což by podle mě v budoucnu měla být součást každého zdravotnického týmu. A snažíme se vytvářet bezpečné prostředí i během školení, kde tato témata otevíráme a motivujeme mediky, aby o nich sami mluvili.

Je nějaký náznak pouliční medicíny v kurikulu na 1. LF UK?

Na 3. LF UK je volitelný předmět Zdravotní péče o osoby bez domova, který je otevřený i pro studenty ostatních fakult. Snažíme se vždy na začátku zimního semestru připomínat, že tato možnost je tu i pro mediky z 1. LF UK.

Chybí ti ve výuce něco, co vnímáš z pohledu pouliční medicíny jako důležité?

Nejen pro naše členy, ale pro jakéhokoli zdravotníka by byla prospěšná možnost získat na fakultě vzdělání třeba v krizové intervenci nebo komunikaci s problematickými pacienty.

S takovými situacemi se každý zdravotník setká, a pokud chce pacientovi opravdu pomoci, a ne ho jen přeposlat na jiný nemocniční příjem, je třeba vyřešit komunikační bariéru. Nemusí jít jen o osobu na ulici nebo v sociálně složité situaci, může to být kdokoli náročný. Přestože už jsem v pátém ročníku VL, nebyla příležitost nacvičit si, jak takové situace řešit. A to ani ve výuce psychologie a psychoterapie, kde by se pro nácvik problematických situací mohla najít časová dotace.

To by asi zahrnovalo i neodsuzující komunikaci, co ji vlastně v reálu definuje?

Při neodsuzující komunikaci přijímám pacienta nebo klienta takového, jaký je. Reaguji na jeho aktuální situaci a vnímám právě ten problém, který je potřeba řešit. Uvedu příklad. Pracuji ještě v kontaktním centru Sananim, které pomáhá lidem se závislost-mi. Měl jsem zde v péči klienta, u kterého jsem měl podezření na akutní uzávěr tepny levé dolní končetiny. Jde o akutní stav, kdy může člověk přijít o nohu, protože ta odumře, v horším případě dostane plicní embolii, která ho vážně ohrozí na životě. Zároveň jsem věděl, že když jsme dříve stejnému klientovi volali záchranku v jiné indikaci, utekl. Tentokrát jsem se předtím, než jsem zavolal záchranku, pokusil o komunikační intervenci. Vysvětlil jsem mu, že jde o život ohrožující stav a že jsem na jeho straně. Trvalo mi 15 minut, než situaci porozuměl a já získal jeho důvěru. Výsledkem takové komunikace je, že klient neuteče před péčí, která mu zachrání život, a někdy i projeví osobní zájem se léčit. To je častým problémem těchto lidí, že neprojeví zájem se léčit. Proč by to pak měl řešit zdravotník?

S jakými diagnózami se u lidí z ulice nejčastěji setkáváte?

Jsou to hlavně různé kožní afekce a defekty, často chronické kožní infekce. Velmi aktuální je také psychiatrická problematika, přičemž jde zároveň o skupinu, kde je psychiatrie řešena nejméně. Psychiatrů, kteří by se věnovali problematice psychického zdraví těchto lidí, je velmi málo.

I s ohledem na spektrum onemocnění těchto lidí je zřejmé, že zajímavou praxi zde najde řada studentů, ať už se chtějí v budoucnu zaměřit na internu, adiktologii, dermatovenerologii, psychiatrii, akutní medicínu.

Určitě. Jsem zastáncem toho, že student nemá být pasivní a má mít aktivní přístup ke studiu. Občas slyším od spolužáků, že je to chyba fakulty, že je málo praxe nebo že je něco nedokonalé. Samozřejmě, v celé řadě věcí je prostor ke zlepšení. Ale když jsme s něčím nespokojení, tak si přestaňme stěžovat a pojďme to vy-řešit. Pokud má někdo pocit, že má málo praxe, nejjednodušší je dojít u VFN přes ulici na SPIN a zeptat se, jestli by nemohl přijít o víkendu do služby. Nebo když nás v pátém ročníku pustí z praxe místo v poledne už v deset, lze přece jít na ty zbylé dvě hodiny do jiné ambulance. Vnímám to tak, že organizací aktivit Mediků na ulici vytváříme další možnost, jak se do kontaktu s praxí dostat.

Změnila vaši praxi epidemie covidu-19?

Kromě toho, že se hodně zintenzivnila práce Mediků na ulici, mi přibyla práce na Centrálním příjmu interních klinik ve FN Královské Vinohrady. Pracuje tam můj táta, kterého jsem zde v minulosti mnohokrát navštěvoval, když sloužil. Díky tomu pracoviště znám. Zkrátil jsem si tak proces zaškolování, takže z mého pohledu byla pomoc efektivní. Proto jsem si toto pracoviště vybral. V první vlně covidu-19 na jaře jsem také byl členem organizačního týmu Dobrovolníků z řad studentů 1. LF UK.

Magistrát hl. m. Prahy během epidemie ubytoval některé lidi z ulice v různých ubytovacích zařízeních – ubytovnách a hostelech. Docházíte za klienty i sem? Má fakt, že jsou pod střechou, vliv na jejich zdraví?

Ze zdravotního hlediska je efekt obrovský. Na jaře jsme třikrát týdně jezdili po hostelech a stanových městečkách, kde jsme se starali o chronické rány pravidelně stejným lidem. Na začátku epidemie jsme začínali v 8.00 a končili v 18.00, klientů a požadavků bylo mnoho. Na konci června jsme už na každém stanovišti měli pouze jednoho či dva klienty, kteří potřebovali ošetřit. Za dobu několika měsíců se jejich chronické kožní obtíže vyřešily. V těchto zařízeních dál ošetřujeme, ale vrátili jsme se i k našim ošetřovnám a do terénu. Docházíme také do centra zřízeného magistrátem pro pacienty s covidem, o které se nemá kdo postarat.

Nelze nyní odhadnout, jak se bude situace takto ubytovaných lidí měnit po odeznění epidemie, ale jistě je teď příležitost využít této situace k rozvoji projektů jako je Housing First, kde je snaha indikované klienty učit bydlet za pomoci asistence a dál se postupně osamostatňovat.