Když se řekne Itálie, tak si téměř každý představí bohatou historii, nádhernou a rozmanitou krajinu, výbornou kuchyni, módu, zběsilé řidiče, uřvané Italy a jejich nepřehlédnutelná gesta. Já si ale pod pojmem Itálie představuji svůj druhý domov. Právě teď sedím ve své oblíbené kavárně v malebné Perugii, která se stala mým domovem během druhého Erasmu, a vzpomínám na své italské začátky v dechberoucí Florencii.

Pro Itálii jsem se rozhodla z několika důvodů. Byla vždy mou nejoblíbenější destinací pro letní i zimní dovolené. Zároveň jsem na střední škole studovala francouzštinu, kterou jsem ale nikdy pořádně nevyužila v praxi, byl to pro mě mrtvý jazyk. A tak jsem si řekla, že se naučím italštinu, protože je francouzštině podobná a bude určitě jednodušší a zábavnější. A když to nepůjde, budu gestikulovat. Jsem neskutečně ráda, že existuje program jako Erasmus+, protože i když se rozhodneme studovat medicínu nebo jiný obor, jehož hlavní náplní jazyky nejsou, vždy můžeme vycestovat a naučit se nový jazyk.

Šárka u Ponte Vecchio – proslulého mostu přes řeku Arno ve Florencii, hlavním městě Toskánska.

Non è un problema!

Začátky ve Florencii byly krušné. Domlouvala jsem se rukama nohama. Téměř ničemu jsem nerozuměla. Medicína se naštěstí z velké části opírá o latinské názvy, a tak jsem alespoň tušila, o jakou orgánovou soustavu se jedná. Nicméně jsem se naučila vybruslit i ze složitých situací. V Itálii se naučíte řešit problémy, protože téměř vše je “un problema”! Jednoho běžného pracovního dne na interním oddělení jsem dostala za úkol udělat anamnézu. Když jsem stála na chodbě před pokojem, ve kterém ležel pacient, v klidu jsem si připravila větu, že jsem studentka medicíny a jdu odebrat anamnézu. Pacienta jsem se zeptala. Začal mluvit šíleně rychle, chrchlal, kašlal a gestikuloval. Nerozuměla jsem ani jedno slovo. A tak jsem využila začátečnické věty. Jste unavený? Chcete spát? Na vše odpověděl: Sì. A tak jsme byli oba spokojení. Pacient mohl odpočívat a já jsem nemusela dělat anamnézu.

La medicina

Díky pobytu v Itálii jsem si uvědomila, jak by si měli čeští studenti vážit našeho vzdělávacího systému. Italští medici nemají téměř žádnou praktickou výuku a veškeré informace získávají pouze z učebnic a během nekonečných přednášek. Od druhého ročníku sice mají stáže, ale není jich mnoho a většina z nich je dobrovolná. Během posledního ročníku musí napsat diplomovou práci a stážovat na oddělení, které má co do činění s jejich prací. A pokud se chce čerstvý absolvent dále specializovat, čeká ho rozřazovací test a podle jeho výsledku mu je přidělena specializace a nemocnice v daném městě.

Doktor, který ti zachrání život!

Jako zahraniční studentka jsem měla možnost účastnit se přednášek i stáží. Ty byly skvělé a doktoři i přes spoustu svých povinností měli vždy trpělivost s mojí italštinou a snažili se mi vše vysvětlit. Uvědomila jsem si, že co se týká komunikace s pacientem, máme se co učit. Italové jsou díky víře a často přítomné rodině pozitivně naladění a doktorů si velmi váží. Nechybí ani solidarita ze strany lékařů, a tak se stal vztah doktora s pacientem v italském podání mým vzorem. Dalším rozdílem je, že Italové jsou od narození elegáni. Nosí sice bílý plášť, ale pod ním nažehlenou košili, ženy nosí šaty a boty na podpatku.

Měla jsem příležitost poznat medicínu i ze strany „nemocného“. V Perugii jsem totiž byla darovat krev. Na tuto akci jsme šli s velkou skupinou mezinárodních studentů. Bylo to opravdu vydařené dopoledne. Veškerý personál byl velmi přátelský, před i po dárcovství nám nabídli bohatý bufet plný italských dobrůtek a za statečnost jsme navíc dostali Baci Perugina, tedy čokoládovou pusinku z Perugie. A co je úplně nejlepší? Moje krev bude navždy proudit v italských žilách! Abych nepřeháněla, v případě červených krvinek asi čtyři měsíce, tedy stejně dlouhou dobu jako můj Erasmus.

Firenze oppure Perugia?

Na tuhle otázku nelze jednoznačně odpovědět. Florencie je metropole italského Toskánska, je sídlem uměleckých pokladů a architektonických památek. Žít zde je však poměrně drahé, navíc je tu plno turistů. Naopak Perugia je malebné rodinné italské městečko, kde žijí snad jen studenti a každý zná každého. Úroveň medicíny je v obou městech srovnatelná. V obou nemocnicích jsem měla příležitost stážovat na interním a gynekologickém oddělení a obě jsou velmi dobře zařízeny, moderně vybaveny.

Porta Sole, Perugia, Umbria.

Když jsem byla ve Florencii, byla jsem limitována jazykem, protože jsem se ho teprve začínala učit. Nyní je mi italština bližší než angličtina, a tak se tady cítím opravdu jako doma. Ale ať jedno, nebo druhé, obě města mají neuvěřitelné kouzlo a lze v nich začít opravdový italský “la dolce vita” i během náročného studia mladého medika!

Šárka Varvařovská, 6. ročník VL

Foto: archiv Š. Varvařovské

Když se řekne Itálie, tak si téměř každý představí bohatou historii, nádhernou a rozmanitou krajinu, výbornou kuchyni, módu, zběsilé řidiče, uřvané Italy a jejich nepřehlédnutelná gesta. Já si ale pod pojmem Itálie představuji svůj druhý domov. Právě teď sedím ve své oblíbené kavárně v malebné Perugii, která se stala mým domovem během druhého Erasmu, a vzpomínám na své italské začátky v dechberoucí Florencii.

Pro Itálii jsem se rozhodla z několika důvodů. Byla vždy mou nejoblíbenější destinací pro letní i zimní dovolené. Zároveň jsem na střední škole studovala francouzštinu, kterou jsem ale nikdy pořádně nevyužila v praxi, byl to pro mě mrtvý jazyk. A tak jsem si řekla, že se naučím italštinu, protože je francouzštině podobná a bude určitě jednodušší a zábavnější. A když to nepůjde, budu gestikulovat. Jsem neskutečně ráda, že existuje program jako Erasmus+, protože i když se rozhodneme studovat medicínu nebo jiný obor, jehož hlavní náplní jazyky nejsou, vždy můžeme vycestovat a naučit se nový jazyk.

Šárka u Ponte Vecchio – proslulého mostu přes řeku Arno ve Florencii, hlavním městě Toskánska.

Non è un problema!

Začátky ve Florencii byly krušné. Domlouvala jsem se rukama nohama. Téměř ničemu jsem nerozuměla. Medicína se naštěstí z velké části opírá o latinské názvy, a tak jsem alespoň tušila, o jakou orgánovou soustavu se jedná. Nicméně jsem se naučila vybruslit i ze složitých situací. V Itálii se naučíte řešit problémy, protože téměř vše je “un problema”! Jednoho běžného pracovního dne na interním oddělení jsem dostala za úkol udělat anamnézu. Když jsem stála na chodbě před pokojem, ve kterém ležel pacient, v klidu jsem si připravila větu, že jsem studentka medicíny a jdu odebrat anamnézu. Pacienta jsem se zeptala. Začal mluvit šíleně rychle, chrchlal, kašlal a gestikuloval. Nerozuměla jsem ani jedno slovo. A tak jsem využila začátečnické věty. Jste unavený? Chcete spát? Na vše odpověděl: Sì. A tak jsme byli oba spokojení. Pacient mohl odpočívat a já jsem nemusela dělat anamnézu.

La medicina

Díky pobytu v Itálii jsem si uvědomila, jak by si měli čeští studenti vážit našeho vzdělávacího systému. Italští medici nemají téměř žádnou praktickou výuku a veškeré informace získávají pouze z učebnic a během nekonečných přednášek. Od druhého ročníku sice mají stáže, ale není jich mnoho a většina z nich je dobrovolná. Během posledního ročníku musí napsat diplomovou práci a stážovat na oddělení, které má co do činění s jejich prací. A pokud se chce čerstvý absolvent dále specializovat, čeká ho rozřazovací test a podle jeho výsledku mu je přidělena specializace a nemocnice v daném městě.

Doktor, který ti zachrání život!

Jako zahraniční studentka jsem měla možnost účastnit se přednášek i stáží. Ty byly skvělé a doktoři i přes spoustu svých povinností měli vždy trpělivost s mojí italštinou a snažili se mi vše vysvětlit. Uvědomila jsem si, že co se týká komunikace s pacientem, máme se co učit. Italové jsou díky víře a často přítomné rodině pozitivně naladění a doktorů si velmi váží. Nechybí ani solidarita ze strany lékařů, a tak se stal vztah doktora s pacientem v italském podání mým vzorem. Dalším rozdílem je, že Italové jsou od narození elegáni. Nosí sice bílý plášť, ale pod ním nažehlenou košili, ženy nosí šaty a boty na podpatku.

Měla jsem příležitost poznat medicínu i ze strany „nemocného“. V Perugii jsem totiž byla darovat krev. Na tuto akci jsme šli s velkou skupinou mezinárodních studentů. Bylo to opravdu vydařené dopoledne. Veškerý personál byl velmi přátelský, před i po dárcovství nám nabídli bohatý bufet plný italských dobrůtek a za statečnost jsme navíc dostali Baci Perugina, tedy čokoládovou pusinku z Perugie. A co je úplně nejlepší? Moje krev bude navždy proudit v italských žilách! Abych nepřeháněla, v případě červených krvinek asi čtyři měsíce, tedy stejně dlouhou dobu jako můj Erasmus.

Firenze oppure Perugia?

Na tuhle otázku nelze jednoznačně odpovědět. Florencie je metropole italského Toskánska, je sídlem uměleckých pokladů a architektonických památek. Žít zde je však poměrně drahé, navíc je tu plno turistů. Naopak Perugia je malebné rodinné italské městečko, kde žijí snad jen studenti a každý zná každého. Úroveň medicíny je v obou městech srovnatelná. V obou nemocnicích jsem měla příležitost stážovat na interním a gynekologickém oddělení a obě jsou velmi dobře zařízeny, moderně vybaveny.

Porta Sole, Perugia, Umbria.

Když jsem byla ve Florencii, byla jsem limitována jazykem, protože jsem se ho teprve začínala učit. Nyní je mi italština bližší než angličtina, a tak se tady cítím opravdu jako doma. Ale ať jedno, nebo druhé, obě města mají neuvěřitelné kouzlo a lze v nich začít opravdový italský “la dolce vita” i během náročného studia mladého medika!

Šárka Varvařovská, 6. ročník VL

Foto: archiv Š. Varvařovské

Když se řekne Itálie, tak si téměř každý představí bohatou historii, nádhernou a rozmanitou krajinu, výbornou kuchyni, módu, zběsilé řidiče, uřvané Italy a jejich nepřehlédnutelná gesta. Já si ale pod pojmem Itálie představuji svůj druhý domov. Právě teď sedím ve své oblíbené kavárně v malebné Perugii, která se stala mým domovem během druhého Erasmu, a vzpomínám na své italské začátky v dechberoucí Florencii.

Pro Itálii jsem se rozhodla z několika důvodů. Byla vždy mou nejoblíbenější destinací pro letní i zimní dovolené. Zároveň jsem na střední škole studovala francouzštinu, kterou jsem ale nikdy pořádně nevyužila v praxi, byl to pro mě mrtvý jazyk. A tak jsem si řekla, že se naučím italštinu, protože je francouzštině podobná a bude určitě jednodušší a zábavnější. A když to nepůjde, budu gestikulovat. Jsem neskutečně ráda, že existuje program jako Erasmus+, protože i když se rozhodneme studovat medicínu nebo jiný obor, jehož hlavní náplní jazyky nejsou, vždy můžeme vycestovat a naučit se nový jazyk.

Šárka u Ponte Vecchio – proslulého mostu přes řeku Arno ve Florencii, hlavním městě Toskánska.

Non è un problema!

Začátky ve Florencii byly krušné. Domlouvala jsem se rukama nohama. Téměř ničemu jsem nerozuměla. Medicína se naštěstí z velké části opírá o latinské názvy, a tak jsem alespoň tušila, o jakou orgánovou soustavu se jedná. Nicméně jsem se naučila vybruslit i ze složitých situací. V Itálii se naučíte řešit problémy, protože téměř vše je “un problema”! Jednoho běžného pracovního dne na interním oddělení jsem dostala za úkol udělat anamnézu. Když jsem stála na chodbě před pokojem, ve kterém ležel pacient, v klidu jsem si připravila větu, že jsem studentka medicíny a jdu odebrat anamnézu. Pacienta jsem se zeptala. Začal mluvit šíleně rychle, chrchlal, kašlal a gestikuloval. Nerozuměla jsem ani jedno slovo. A tak jsem využila začátečnické věty. Jste unavený? Chcete spát? Na vše odpověděl: Sì. A tak jsme byli oba spokojení. Pacient mohl odpočívat a já jsem nemusela dělat anamnézu.

La medicina

Díky pobytu v Itálii jsem si uvědomila, jak by si měli čeští studenti vážit našeho vzdělávacího systému. Italští medici nemají téměř žádnou praktickou výuku a veškeré informace získávají pouze z učebnic a během nekonečných přednášek. Od druhého ročníku sice mají stáže, ale není jich mnoho a většina z nich je dobrovolná. Během posledního ročníku musí napsat diplomovou práci a stážovat na oddělení, které má co do činění s jejich prací. A pokud se chce čerstvý absolvent dále specializovat, čeká ho rozřazovací test a podle jeho výsledku mu je přidělena specializace a nemocnice v daném městě.

Doktor, který ti zachrání život!

Jako zahraniční studentka jsem měla možnost účastnit se přednášek i stáží. Ty byly skvělé a doktoři i přes spoustu svých povinností měli vždy trpělivost s mojí italštinou a snažili se mi vše vysvětlit. Uvědomila jsem si, že co se týká komunikace s pacientem, máme se co učit. Italové jsou díky víře a často přítomné rodině pozitivně naladění a doktorů si velmi váží. Nechybí ani solidarita ze strany lékařů, a tak se stal vztah doktora s pacientem v italském podání mým vzorem. Dalším rozdílem je, že Italové jsou od narození elegáni. Nosí sice bílý plášť, ale pod ním nažehlenou košili, ženy nosí šaty a boty na podpatku.

Měla jsem příležitost poznat medicínu i ze strany „nemocného“. V Perugii jsem totiž byla darovat krev. Na tuto akci jsme šli s velkou skupinou mezinárodních studentů. Bylo to opravdu vydařené dopoledne. Veškerý personál byl velmi přátelský, před i po dárcovství nám nabídli bohatý bufet plný italských dobrůtek a za statečnost jsme navíc dostali Baci Perugina, tedy čokoládovou pusinku z Perugie. A co je úplně nejlepší? Moje krev bude navždy proudit v italských žilách! Abych nepřeháněla, v případě červených krvinek asi čtyři měsíce, tedy stejně dlouhou dobu jako můj Erasmus.

Firenze oppure Perugia?

Na tuhle otázku nelze jednoznačně odpovědět. Florencie je metropole italského Toskánska, je sídlem uměleckých pokladů a architektonických památek. Žít zde je však poměrně drahé, navíc je tu plno turistů. Naopak Perugia je malebné rodinné italské městečko, kde žijí snad jen studenti a každý zná každého. Úroveň medicíny je v obou městech srovnatelná. V obou nemocnicích jsem měla příležitost stážovat na interním a gynekologickém oddělení a obě jsou velmi dobře zařízeny, moderně vybaveny.

Porta Sole, Perugia, Umbria.

Když jsem byla ve Florencii, byla jsem limitována jazykem, protože jsem se ho teprve začínala učit. Nyní je mi italština bližší než angličtina, a tak se tady cítím opravdu jako doma. Ale ať jedno, nebo druhé, obě města mají neuvěřitelné kouzlo a lze v nich začít opravdový italský “la dolce vita” i během náročného studia mladého medika!

Šárka Varvařovská, 6. ročník VL

Foto: archiv Š. Varvařovské

Když se řekne Itálie, tak si téměř každý představí bohatou historii, nádhernou a rozmanitou krajinu, výbornou kuchyni, módu, zběsilé řidiče, uřvané Italy a jejich nepřehlédnutelná gesta. Já si ale pod pojmem Itálie představuji svůj druhý domov. Právě teď sedím ve své oblíbené kavárně v malebné Perugii, která se stala mým domovem během druhého Erasmu, a vzpomínám na své italské začátky v dechberoucí Florencii.

Pro Itálii jsem se rozhodla z několika důvodů. Byla vždy mou nejoblíbenější destinací pro letní i zimní dovolené. Zároveň jsem na střední škole studovala francouzštinu, kterou jsem ale nikdy pořádně nevyužila v praxi, byl to pro mě mrtvý jazyk. A tak jsem si řekla, že se naučím italštinu, protože je francouzštině podobná a bude určitě jednodušší a zábavnější. A když to nepůjde, budu gestikulovat. Jsem neskutečně ráda, že existuje program jako Erasmus+, protože i když se rozhodneme studovat medicínu nebo jiný obor, jehož hlavní náplní jazyky nejsou, vždy můžeme vycestovat a naučit se nový jazyk.

Šárka u Ponte Vecchio – proslulého mostu přes řeku Arno ve Florencii, hlavním městě Toskánska.

Non è un problema!

Začátky ve Florencii byly krušné. Domlouvala jsem se rukama nohama. Téměř ničemu jsem nerozuměla. Medicína se naštěstí z velké části opírá o latinské názvy, a tak jsem alespoň tušila, o jakou orgánovou soustavu se jedná. Nicméně jsem se naučila vybruslit i ze složitých situací. V Itálii se naučíte řešit problémy, protože téměř vše je “un problema”! Jednoho běžného pracovního dne na interním oddělení jsem dostala za úkol udělat anamnézu. Když jsem stála na chodbě před pokojem, ve kterém ležel pacient, v klidu jsem si připravila větu, že jsem studentka medicíny a jdu odebrat anamnézu. Pacienta jsem se zeptala. Začal mluvit šíleně rychle, chrchlal, kašlal a gestikuloval. Nerozuměla jsem ani jedno slovo. A tak jsem využila začátečnické věty. Jste unavený? Chcete spát? Na vše odpověděl: Sì. A tak jsme byli oba spokojení. Pacient mohl odpočívat a já jsem nemusela dělat anamnézu.

La medicina

Díky pobytu v Itálii jsem si uvědomila, jak by si měli čeští studenti vážit našeho vzdělávacího systému. Italští medici nemají téměř žádnou praktickou výuku a veškeré informace získávají pouze z učebnic a během nekonečných přednášek. Od druhého ročníku sice mají stáže, ale není jich mnoho a většina z nich je dobrovolná. Během posledního ročníku musí napsat diplomovou práci a stážovat na oddělení, které má co do činění s jejich prací. A pokud se chce čerstvý absolvent dále specializovat, čeká ho rozřazovací test a podle jeho výsledku mu je přidělena specializace a nemocnice v daném městě.

Doktor, který ti zachrání život!

Jako zahraniční studentka jsem měla možnost účastnit se přednášek i stáží. Ty byly skvělé a doktoři i přes spoustu svých povinností měli vždy trpělivost s mojí italštinou a snažili se mi vše vysvětlit. Uvědomila jsem si, že co se týká komunikace s pacientem, máme se co učit. Italové jsou díky víře a často přítomné rodině pozitivně naladění a doktorů si velmi váží. Nechybí ani solidarita ze strany lékařů, a tak se stal vztah doktora s pacientem v italském podání mým vzorem. Dalším rozdílem je, že Italové jsou od narození elegáni. Nosí sice bílý plášť, ale pod ním nažehlenou košili, ženy nosí šaty a boty na podpatku.

Měla jsem příležitost poznat medicínu i ze strany „nemocného“. V Perugii jsem totiž byla darovat krev. Na tuto akci jsme šli s velkou skupinou mezinárodních studentů. Bylo to opravdu vydařené dopoledne. Veškerý personál byl velmi přátelský, před i po dárcovství nám nabídli bohatý bufet plný italských dobrůtek a za statečnost jsme navíc dostali Baci Perugina, tedy čokoládovou pusinku z Perugie. A co je úplně nejlepší? Moje krev bude navždy proudit v italských žilách! Abych nepřeháněla, v případě červených krvinek asi čtyři měsíce, tedy stejně dlouhou dobu jako můj Erasmus.

Firenze oppure Perugia?

Na tuhle otázku nelze jednoznačně odpovědět. Florencie je metropole italského Toskánska, je sídlem uměleckých pokladů a architektonických památek. Žít zde je však poměrně drahé, navíc je tu plno turistů. Naopak Perugia je malebné rodinné italské městečko, kde žijí snad jen studenti a každý zná každého. Úroveň medicíny je v obou městech srovnatelná. V obou nemocnicích jsem měla příležitost stážovat na interním a gynekologickém oddělení a obě jsou velmi dobře zařízeny, moderně vybaveny.

Porta Sole, Perugia, Umbria.

Když jsem byla ve Florencii, byla jsem limitována jazykem, protože jsem se ho teprve začínala učit. Nyní je mi italština bližší než angličtina, a tak se tady cítím opravdu jako doma. Ale ať jedno, nebo druhé, obě města mají neuvěřitelné kouzlo a lze v nich začít opravdový italský “la dolce vita” i během náročného studia mladého medika!

Šárka Varvařovská, 6. ročník VL

Foto: archiv Š. Varvařovské

Když se řekne Itálie, tak si téměř každý představí bohatou historii, nádhernou a rozmanitou krajinu, výbornou kuchyni, módu, zběsilé řidiče, uřvané Italy a jejich nepřehlédnutelná gesta. Já si ale pod pojmem Itálie představuji svůj druhý domov. Právě teď sedím ve své oblíbené kavárně v malebné Perugii, která se stala mým domovem během druhého Erasmu, a vzpomínám na své italské začátky v dechberoucí Florencii.

Pro Itálii jsem se rozhodla z několika důvodů. Byla vždy mou nejoblíbenější destinací pro letní i zimní dovolené. Zároveň jsem na střední škole studovala francouzštinu, kterou jsem ale nikdy pořádně nevyužila v praxi, byl to pro mě mrtvý jazyk. A tak jsem si řekla, že se naučím italštinu, protože je francouzštině podobná a bude určitě jednodušší a zábavnější. A když to nepůjde, budu gestikulovat. Jsem neskutečně ráda, že existuje program jako Erasmus+, protože i když se rozhodneme studovat medicínu nebo jiný obor, jehož hlavní náplní jazyky nejsou, vždy můžeme vycestovat a naučit se nový jazyk.

Šárka u Ponte Vecchio – proslulého mostu přes řeku Arno ve Florencii, hlavním městě Toskánska.

Non è un problema!

Začátky ve Florencii byly krušné. Domlouvala jsem se rukama nohama. Téměř ničemu jsem nerozuměla. Medicína se naštěstí z velké části opírá o latinské názvy, a tak jsem alespoň tušila, o jakou orgánovou soustavu se jedná. Nicméně jsem se naučila vybruslit i ze složitých situací. V Itálii se naučíte řešit problémy, protože téměř vše je “un problema”! Jednoho běžného pracovního dne na interním oddělení jsem dostala za úkol udělat anamnézu. Když jsem stála na chodbě před pokojem, ve kterém ležel pacient, v klidu jsem si připravila větu, že jsem studentka medicíny a jdu odebrat anamnézu. Pacienta jsem se zeptala. Začal mluvit šíleně rychle, chrchlal, kašlal a gestikuloval. Nerozuměla jsem ani jedno slovo. A tak jsem využila začátečnické věty. Jste unavený? Chcete spát? Na vše odpověděl: Sì. A tak jsme byli oba spokojení. Pacient mohl odpočívat a já jsem nemusela dělat anamnézu.

La medicina

Díky pobytu v Itálii jsem si uvědomila, jak by si měli čeští studenti vážit našeho vzdělávacího systému. Italští medici nemají téměř žádnou praktickou výuku a veškeré informace získávají pouze z učebnic a během nekonečných přednášek. Od druhého ročníku sice mají stáže, ale není jich mnoho a většina z nich je dobrovolná. Během posledního ročníku musí napsat diplomovou práci a stážovat na oddělení, které má co do činění s jejich prací. A pokud se chce čerstvý absolvent dále specializovat, čeká ho rozřazovací test a podle jeho výsledku mu je přidělena specializace a nemocnice v daném městě.

Doktor, který ti zachrání život!

Jako zahraniční studentka jsem měla možnost účastnit se přednášek i stáží. Ty byly skvělé a doktoři i přes spoustu svých povinností měli vždy trpělivost s mojí italštinou a snažili se mi vše vysvětlit. Uvědomila jsem si, že co se týká komunikace s pacientem, máme se co učit. Italové jsou díky víře a často přítomné rodině pozitivně naladění a doktorů si velmi váží. Nechybí ani solidarita ze strany lékařů, a tak se stal vztah doktora s pacientem v italském podání mým vzorem. Dalším rozdílem je, že Italové jsou od narození elegáni. Nosí sice bílý plášť, ale pod ním nažehlenou košili, ženy nosí šaty a boty na podpatku.

Měla jsem příležitost poznat medicínu i ze strany „nemocného“. V Perugii jsem totiž byla darovat krev. Na tuto akci jsme šli s velkou skupinou mezinárodních studentů. Bylo to opravdu vydařené dopoledne. Veškerý personál byl velmi přátelský, před i po dárcovství nám nabídli bohatý bufet plný italských dobrůtek a za statečnost jsme navíc dostali Baci Perugina, tedy čokoládovou pusinku z Perugie. A co je úplně nejlepší? Moje krev bude navždy proudit v italských žilách! Abych nepřeháněla, v případě červených krvinek asi čtyři měsíce, tedy stejně dlouhou dobu jako můj Erasmus.

Firenze oppure Perugia?

Na tuhle otázku nelze jednoznačně odpovědět. Florencie je metropole italského Toskánska, je sídlem uměleckých pokladů a architektonických památek. Žít zde je však poměrně drahé, navíc je tu plno turistů. Naopak Perugia je malebné rodinné italské městečko, kde žijí snad jen studenti a každý zná každého. Úroveň medicíny je v obou městech srovnatelná. V obou nemocnicích jsem měla příležitost stážovat na interním a gynekologickém oddělení a obě jsou velmi dobře zařízeny, moderně vybaveny.

Porta Sole, Perugia, Umbria.

Když jsem byla ve Florencii, byla jsem limitována jazykem, protože jsem se ho teprve začínala učit. Nyní je mi italština bližší než angličtina, a tak se tady cítím opravdu jako doma. Ale ať jedno, nebo druhé, obě města mají neuvěřitelné kouzlo a lze v nich začít opravdový italský “la dolce vita” i během náročného studia mladého medika!

Šárka Varvařovská, 6. ročník VL

Foto: archiv Š. Varvařovské

Když se řekne Itálie, tak si téměř každý představí bohatou historii, nádhernou a rozmanitou krajinu, výbornou kuchyni, módu, zběsilé řidiče, uřvané Italy a jejich nepřehlédnutelná gesta. Já si ale pod pojmem Itálie představuji svůj druhý domov. Právě teď sedím ve své oblíbené kavárně v malebné Perugii, která se stala mým domovem během druhého Erasmu, a vzpomínám na své italské začátky v dechberoucí Florencii.

Pro Itálii jsem se rozhodla z několika důvodů. Byla vždy mou nejoblíbenější destinací pro letní i zimní dovolené. Zároveň jsem na střední škole studovala francouzštinu, kterou jsem ale nikdy pořádně nevyužila v praxi, byl to pro mě mrtvý jazyk. A tak jsem si řekla, že se naučím italštinu, protože je francouzštině podobná a bude určitě jednodušší a zábavnější. A když to nepůjde, budu gestikulovat. Jsem neskutečně ráda, že existuje program jako Erasmus+, protože i když se rozhodneme studovat medicínu nebo jiný obor, jehož hlavní náplní jazyky nejsou, vždy můžeme vycestovat a naučit se nový jazyk.

Šárka u Ponte Vecchio – proslulého mostu přes řeku Arno ve Florencii, hlavním městě Toskánska.

Non è un problema!

Začátky ve Florencii byly krušné. Domlouvala jsem se rukama nohama. Téměř ničemu jsem nerozuměla. Medicína se naštěstí z velké části opírá o latinské názvy, a tak jsem alespoň tušila, o jakou orgánovou soustavu se jedná. Nicméně jsem se naučila vybruslit i ze složitých situací. V Itálii se naučíte řešit problémy, protože téměř vše je “un problema”! Jednoho běžného pracovního dne na interním oddělení jsem dostala za úkol udělat anamnézu. Když jsem stála na chodbě před pokojem, ve kterém ležel pacient, v klidu jsem si připravila větu, že jsem studentka medicíny a jdu odebrat anamnézu. Pacienta jsem se zeptala. Začal mluvit šíleně rychle, chrchlal, kašlal a gestikuloval. Nerozuměla jsem ani jedno slovo. A tak jsem využila začátečnické věty. Jste unavený? Chcete spát? Na vše odpověděl: Sì. A tak jsme byli oba spokojení. Pacient mohl odpočívat a já jsem nemusela dělat anamnézu.

La medicina

Díky pobytu v Itálii jsem si uvědomila, jak by si měli čeští studenti vážit našeho vzdělávacího systému. Italští medici nemají téměř žádnou praktickou výuku a veškeré informace získávají pouze z učebnic a během nekonečných přednášek. Od druhého ročníku sice mají stáže, ale není jich mnoho a většina z nich je dobrovolná. Během posledního ročníku musí napsat diplomovou práci a stážovat na oddělení, které má co do činění s jejich prací. A pokud se chce čerstvý absolvent dále specializovat, čeká ho rozřazovací test a podle jeho výsledku mu je přidělena specializace a nemocnice v daném městě.

Doktor, který ti zachrání život!

Jako zahraniční studentka jsem měla možnost účastnit se přednášek i stáží. Ty byly skvělé a doktoři i přes spoustu svých povinností měli vždy trpělivost s mojí italštinou a snažili se mi vše vysvětlit. Uvědomila jsem si, že co se týká komunikace s pacientem, máme se co učit. Italové jsou díky víře a často přítomné rodině pozitivně naladění a doktorů si velmi váží. Nechybí ani solidarita ze strany lékařů, a tak se stal vztah doktora s pacientem v italském podání mým vzorem. Dalším rozdílem je, že Italové jsou od narození elegáni. Nosí sice bílý plášť, ale pod ním nažehlenou košili, ženy nosí šaty a boty na podpatku.

Měla jsem příležitost poznat medicínu i ze strany „nemocného“. V Perugii jsem totiž byla darovat krev. Na tuto akci jsme šli s velkou skupinou mezinárodních studentů. Bylo to opravdu vydařené dopoledne. Veškerý personál byl velmi přátelský, před i po dárcovství nám nabídli bohatý bufet plný italských dobrůtek a za statečnost jsme navíc dostali Baci Perugina, tedy čokoládovou pusinku z Perugie. A co je úplně nejlepší? Moje krev bude navždy proudit v italských žilách! Abych nepřeháněla, v případě červených krvinek asi čtyři měsíce, tedy stejně dlouhou dobu jako můj Erasmus.

Firenze oppure Perugia?

Na tuhle otázku nelze jednoznačně odpovědět. Florencie je metropole italského Toskánska, je sídlem uměleckých pokladů a architektonických památek. Žít zde je však poměrně drahé, navíc je tu plno turistů. Naopak Perugia je malebné rodinné italské městečko, kde žijí snad jen studenti a každý zná každého. Úroveň medicíny je v obou městech srovnatelná. V obou nemocnicích jsem měla příležitost stážovat na interním a gynekologickém oddělení a obě jsou velmi dobře zařízeny, moderně vybaveny.

Porta Sole, Perugia, Umbria.

Když jsem byla ve Florencii, byla jsem limitována jazykem, protože jsem se ho teprve začínala učit. Nyní je mi italština bližší než angličtina, a tak se tady cítím opravdu jako doma. Ale ať jedno, nebo druhé, obě města mají neuvěřitelné kouzlo a lze v nich začít opravdový italský “la dolce vita” i během náročného studia mladého medika!

Šárka Varvařovská, 6. ročník VL

Foto: archiv Š. Varvařovské