„Jožko, viem, že si hovoril, že si bol v Egypte štyrikrát, ale uvedomuješ si, že Egypt nie je len Hurghada a päťhviezdičkové hotely s all inclusive?“ Asi tak nějak zněla slova mé spolužačky, když jsem jí nadšeně oznámil, že se chystám jet na stáž do Egypta. Díky mezinárodní organizaci IFMSA jsem v této zemi prožil jeden z nejlepších měsíců mého života. Poznal jsem studenty medicíny z celého světa, nahlédl do zdravotnického systému Egypta a zužitkoval nabyté vědomosti v praxi.

O zahraniční stáži jsem přemýšlel už před nástupem na vysokou školu. Měl jsem ale strach, strach z neznáma. Na výběr jsem měl několik zemí, chtěl jsem jet ale někam, kde to nebude podobné jako v Čechách. Tak jsem zvolil Egypt. „Byl jsem tam několikrát na dovolené, tam to znám,“ myslel jsem si. Po příletu do Káhiry mě na letišti vyzvedl Ahmed – student lékařské fakulty – a odvezl mě do 120 km vzdáleného města Ismailie, které se nachází uprostřed Suezského průplavu. Předjíždění zleva i zprava, stálé troubení, plyn, brzda, kličkování mezi auty a kamiony. Zcela normální egyptská jízda.

Ležící, křičící, mlčící. Dokonce i mrtví…

Mou hostující nemocnicí byla Suez Canal University Hospital, kde jsem strávil celý srpen a absolvoval tam klinickou stáž. Vzhledem k tomu, že mám nakročeno k interní medicíně, umožnili mi měsíc stážovat na interním oddělení. Nejvíc času jsem strávil na vysněné kardiologii, kde jsem viděl nejméně deset pacientů s akutním infarktem myokardu, převodními vadami, embolií a mnohým dalším. Zavítal jsem také na nefrologii, hematologii, operační sál, kde se provádí gastroskopie nebo katetrizační vyšetření srdce, chirurgickou ambulanci, gynekologii k porodu nebo do laboratoře klinického patologa.

Nejhorší zážitek mám z oddělení Emergency, kam mě vyslali s jednou studentkou z pátého ročníku. Všude plno lidí, kteří mě tahali za plášť a řvali: „Doctor, doctor!“ Všichni chtěli pomoct. Když jsme se dostali k lůžkům, kde žádní doktoři nebyli – asi jen tak tři sestry na sto lidí –, prošli jsme pouze jednu stranu místnosti. Většina pacientů měla bolesti na hrudi, dušnost, krvácení. Ležící, křičící, mlčící. Byli zde dokonce i mrtví. Takový byl můj první den. Žádné nástroje, jen fonendoskop. Vyšetřoval jsem a ptal se. Pak si pro nemocné přišel lékař a já jen mohl doporučit, kdo si zaslouží pomoc dříve.

S anestetiky se zbytečně neplýtvá

Suez Canal University Hospital je státní nemocnice. Lidé v Egyptě neplatí žádné pojištění, stát dává do zdravotnictví pouze 2 % ze svého rozpočtu a podle toho také nemocnice vypadají. Nedostatek rukavic a dezinfekcí, pokoje a oddělení v katastrofálním stavu. Někde chyběla dokonce i okna. Všude je slyšet šílený řev. S anestetiky se zbytečně neplýtvá, takže Egypťané musí hodně vydržet. Pacienta přidrží pět lidí a nějak se to zvládne. Na ošetření se tu čeká i tři dny. Lékaři a zdravotnický personál mají můj obdiv, jen těžko si u nás dokážeme představit, jak mohou v takových podmínkách pracovat. Pokud je ovšem člověk bohatý, stačí, aby zajel do privátní nemocnice a za pomoc zaplatil. To si ale nemůže dovolit 85 % obyvatelstva. Každý den jsem byl něčím překvapen, i když jsem si po týdnu myslel, že už mě nic dalšího ohromit nemůže. Vždycky se však něco našlo. Dost často jsem jen nechápavě zíral a neměl slov.

Nepopsatelný zážitek na Sinaji

V nemocnici jsem býval od neděle do čtvrtka a o víkendech jezdil na výlety. Navštívil jsem plno zajímavých míst v Alexandrii a Káhiře, samozřejmostí byly pyramidy v Gíze. Dokonce pro nás místní pobočka IMFSA zorganizovala International Weekend na Sinaji, kde se sešli všichni stážisti, kteří v srpnu v Egyptě byli. Ministerstvo zahraničních věcí obecně nedoporučuje jezdit na Sinaj, a tak jsme procestovali pouze dolní část poloostrova – od Taby přes Mount Catherine do Dahábu a zpět přes Sharm el Sheikh k Suezu. Asi největší zážitek (hned po pyramidách) byl noční výšlap na nejvyšší horu Egypta na Sinaji, Mount Catherine, a to jen proto, abychom viděli východ slunce z nejvyššího možného bodu. Nepopsatelný zážitek!

Věřte, že se není čeho bát

Vše, co jsem od stáže očekával, jsem dostal. Od komunikace v cizím jazyce přes poznání a pochopení odlišné kultury a náboženství až k nahlédnutí do zdravotnického systému, nabytí zkušeností, využití dosavadních znalostí a navázání nových přátelství. Stáž mi otevřela oči a jsem vděčný za to, že jsem mohl vycestovat a prožít nezapomenutelný měsíc. Takže pokud někdo váháte nebo máte strach, věřte, že se není čeho bát.

Josef Holub, 4. ročník VL

„Jožko, viem, že si hovoril, že si bol v Egypte štyrikrát, ale uvedomuješ si, že Egypt nie je len Hurghada a päťhviezdičkové hotely s all inclusive?“ Asi tak nějak zněla slova mé spolužačky, když jsem jí nadšeně oznámil, že se chystám jet na stáž do Egypta. Díky mezinárodní organizaci IFMSA jsem v této zemi prožil jeden z nejlepších měsíců mého života. Poznal jsem studenty medicíny z celého světa, nahlédl do zdravotnického systému Egypta a zužitkoval nabyté vědomosti v praxi.

O zahraniční stáži jsem přemýšlel už před nástupem na vysokou školu. Měl jsem ale strach, strach z neznáma. Na výběr jsem měl několik zemí, chtěl jsem jet ale někam, kde to nebude podobné jako v Čechách. Tak jsem zvolil Egypt. „Byl jsem tam několikrát na dovolené, tam to znám,“ myslel jsem si. Po příletu do Káhiry mě na letišti vyzvedl Ahmed – student lékařské fakulty – a odvezl mě do 120 km vzdáleného města Ismailie, které se nachází uprostřed Suezského průplavu. Předjíždění zleva i zprava, stálé troubení, plyn, brzda, kličkování mezi auty a kamiony. Zcela normální egyptská jízda.

Ležící, křičící, mlčící. Dokonce i mrtví…

Mou hostující nemocnicí byla Suez Canal University Hospital, kde jsem strávil celý srpen a absolvoval tam klinickou stáž. Vzhledem k tomu, že mám nakročeno k interní medicíně, umožnili mi měsíc stážovat na interním oddělení. Nejvíc času jsem strávil na vysněné kardiologii, kde jsem viděl nejméně deset pacientů s akutním infarktem myokardu, převodními vadami, embolií a mnohým dalším. Zavítal jsem také na nefrologii, hematologii, operační sál, kde se provádí gastroskopie nebo katetrizační vyšetření srdce, chirurgickou ambulanci, gynekologii k porodu nebo do laboratoře klinického patologa.

Nejhorší zážitek mám z oddělení Emergency, kam mě vyslali s jednou studentkou z pátého ročníku. Všude plno lidí, kteří mě tahali za plášť a řvali: „Doctor, doctor!“ Všichni chtěli pomoct. Když jsme se dostali k lůžkům, kde žádní doktoři nebyli – asi jen tak tři sestry na sto lidí –, prošli jsme pouze jednu stranu místnosti. Většina pacientů měla bolesti na hrudi, dušnost, krvácení. Ležící, křičící, mlčící. Byli zde dokonce i mrtví. Takový byl můj první den. Žádné nástroje, jen fonendoskop. Vyšetřoval jsem a ptal se. Pak si pro nemocné přišel lékař a já jen mohl doporučit, kdo si zaslouží pomoc dříve.

S anestetiky se zbytečně neplýtvá

Suez Canal University Hospital je státní nemocnice. Lidé v Egyptě neplatí žádné pojištění, stát dává do zdravotnictví pouze 2 % ze svého rozpočtu a podle toho také nemocnice vypadají. Nedostatek rukavic a dezinfekcí, pokoje a oddělení v katastrofálním stavu. Někde chyběla dokonce i okna. Všude je slyšet šílený řev. S anestetiky se zbytečně neplýtvá, takže Egypťané musí hodně vydržet. Pacienta přidrží pět lidí a nějak se to zvládne. Na ošetření se tu čeká i tři dny. Lékaři a zdravotnický personál mají můj obdiv, jen těžko si u nás dokážeme představit, jak mohou v takových podmínkách pracovat. Pokud je ovšem člověk bohatý, stačí, aby zajel do privátní nemocnice a za pomoc zaplatil. To si ale nemůže dovolit 85 % obyvatelstva. Každý den jsem byl něčím překvapen, i když jsem si po týdnu myslel, že už mě nic dalšího ohromit nemůže. Vždycky se však něco našlo. Dost často jsem jen nechápavě zíral a neměl slov.

Nepopsatelný zážitek na Sinaji

V nemocnici jsem býval od neděle do čtvrtka a o víkendech jezdil na výlety. Navštívil jsem plno zajímavých míst v Alexandrii a Káhiře, samozřejmostí byly pyramidy v Gíze. Dokonce pro nás místní pobočka IMFSA zorganizovala International Weekend na Sinaji, kde se sešli všichni stážisti, kteří v srpnu v Egyptě byli. Ministerstvo zahraničních věcí obecně nedoporučuje jezdit na Sinaj, a tak jsme procestovali pouze dolní část poloostrova – od Taby přes Mount Catherine do Dahábu a zpět přes Sharm el Sheikh k Suezu. Asi největší zážitek (hned po pyramidách) byl noční výšlap na nejvyšší horu Egypta na Sinaji, Mount Catherine, a to jen proto, abychom viděli východ slunce z nejvyššího možného bodu. Nepopsatelný zážitek!

Věřte, že se není čeho bát

Vše, co jsem od stáže očekával, jsem dostal. Od komunikace v cizím jazyce přes poznání a pochopení odlišné kultury a náboženství až k nahlédnutí do zdravotnického systému, nabytí zkušeností, využití dosavadních znalostí a navázání nových přátelství. Stáž mi otevřela oči a jsem vděčný za to, že jsem mohl vycestovat a prožít nezapomenutelný měsíc. Takže pokud někdo váháte nebo máte strach, věřte, že se není čeho bát.

Josef Holub, 4. ročník VL

„Jožko, viem, že si hovoril, že si bol v Egypte štyrikrát, ale uvedomuješ si, že Egypt nie je len Hurghada a päťhviezdičkové hotely s all inclusive?“ Asi tak nějak zněla slova mé spolužačky, když jsem jí nadšeně oznámil, že se chystám jet na stáž do Egypta. Díky mezinárodní organizaci IFMSA jsem v této zemi prožil jeden z nejlepších měsíců mého života. Poznal jsem studenty medicíny z celého světa, nahlédl do zdravotnického systému Egypta a zužitkoval nabyté vědomosti v praxi.

O zahraniční stáži jsem přemýšlel už před nástupem na vysokou školu. Měl jsem ale strach, strach z neznáma. Na výběr jsem měl několik zemí, chtěl jsem jet ale někam, kde to nebude podobné jako v Čechách. Tak jsem zvolil Egypt. „Byl jsem tam několikrát na dovolené, tam to znám,“ myslel jsem si. Po příletu do Káhiry mě na letišti vyzvedl Ahmed – student lékařské fakulty – a odvezl mě do 120 km vzdáleného města Ismailie, které se nachází uprostřed Suezského průplavu. Předjíždění zleva i zprava, stálé troubení, plyn, brzda, kličkování mezi auty a kamiony. Zcela normální egyptská jízda.

Ležící, křičící, mlčící. Dokonce i mrtví…

Mou hostující nemocnicí byla Suez Canal University Hospital, kde jsem strávil celý srpen a absolvoval tam klinickou stáž. Vzhledem k tomu, že mám nakročeno k interní medicíně, umožnili mi měsíc stážovat na interním oddělení. Nejvíc času jsem strávil na vysněné kardiologii, kde jsem viděl nejméně deset pacientů s akutním infarktem myokardu, převodními vadami, embolií a mnohým dalším. Zavítal jsem také na nefrologii, hematologii, operační sál, kde se provádí gastroskopie nebo katetrizační vyšetření srdce, chirurgickou ambulanci, gynekologii k porodu nebo do laboratoře klinického patologa.

Nejhorší zážitek mám z oddělení Emergency, kam mě vyslali s jednou studentkou z pátého ročníku. Všude plno lidí, kteří mě tahali za plášť a řvali: „Doctor, doctor!“ Všichni chtěli pomoct. Když jsme se dostali k lůžkům, kde žádní doktoři nebyli – asi jen tak tři sestry na sto lidí –, prošli jsme pouze jednu stranu místnosti. Většina pacientů měla bolesti na hrudi, dušnost, krvácení. Ležící, křičící, mlčící. Byli zde dokonce i mrtví. Takový byl můj první den. Žádné nástroje, jen fonendoskop. Vyšetřoval jsem a ptal se. Pak si pro nemocné přišel lékař a já jen mohl doporučit, kdo si zaslouží pomoc dříve.

S anestetiky se zbytečně neplýtvá

Suez Canal University Hospital je státní nemocnice. Lidé v Egyptě neplatí žádné pojištění, stát dává do zdravotnictví pouze 2 % ze svého rozpočtu a podle toho také nemocnice vypadají. Nedostatek rukavic a dezinfekcí, pokoje a oddělení v katastrofálním stavu. Někde chyběla dokonce i okna. Všude je slyšet šílený řev. S anestetiky se zbytečně neplýtvá, takže Egypťané musí hodně vydržet. Pacienta přidrží pět lidí a nějak se to zvládne. Na ošetření se tu čeká i tři dny. Lékaři a zdravotnický personál mají můj obdiv, jen těžko si u nás dokážeme představit, jak mohou v takových podmínkách pracovat. Pokud je ovšem člověk bohatý, stačí, aby zajel do privátní nemocnice a za pomoc zaplatil. To si ale nemůže dovolit 85 % obyvatelstva. Každý den jsem byl něčím překvapen, i když jsem si po týdnu myslel, že už mě nic dalšího ohromit nemůže. Vždycky se však něco našlo. Dost často jsem jen nechápavě zíral a neměl slov.

Nepopsatelný zážitek na Sinaji

V nemocnici jsem býval od neděle do čtvrtka a o víkendech jezdil na výlety. Navštívil jsem plno zajímavých míst v Alexandrii a Káhiře, samozřejmostí byly pyramidy v Gíze. Dokonce pro nás místní pobočka IMFSA zorganizovala International Weekend na Sinaji, kde se sešli všichni stážisti, kteří v srpnu v Egyptě byli. Ministerstvo zahraničních věcí obecně nedoporučuje jezdit na Sinaj, a tak jsme procestovali pouze dolní část poloostrova – od Taby přes Mount Catherine do Dahábu a zpět přes Sharm el Sheikh k Suezu. Asi největší zážitek (hned po pyramidách) byl noční výšlap na nejvyšší horu Egypta na Sinaji, Mount Catherine, a to jen proto, abychom viděli východ slunce z nejvyššího možného bodu. Nepopsatelný zážitek!

Věřte, že se není čeho bát

Vše, co jsem od stáže očekával, jsem dostal. Od komunikace v cizím jazyce přes poznání a pochopení odlišné kultury a náboženství až k nahlédnutí do zdravotnického systému, nabytí zkušeností, využití dosavadních znalostí a navázání nových přátelství. Stáž mi otevřela oči a jsem vděčný za to, že jsem mohl vycestovat a prožít nezapomenutelný měsíc. Takže pokud někdo váháte nebo máte strach, věřte, že se není čeho bát.

Josef Holub, 4. ročník VL

„Jožko, viem, že si hovoril, že si bol v Egypte štyrikrát, ale uvedomuješ si, že Egypt nie je len Hurghada a päťhviezdičkové hotely s all inclusive?“ Asi tak nějak zněla slova mé spolužačky, když jsem jí nadšeně oznámil, že se chystám jet na stáž do Egypta. Díky mezinárodní organizaci IFMSA jsem v této zemi prožil jeden z nejlepších měsíců mého života. Poznal jsem studenty medicíny z celého světa, nahlédl do zdravotnického systému Egypta a zužitkoval nabyté vědomosti v praxi.

O zahraniční stáži jsem přemýšlel už před nástupem na vysokou školu. Měl jsem ale strach, strach z neznáma. Na výběr jsem měl několik zemí, chtěl jsem jet ale někam, kde to nebude podobné jako v Čechách. Tak jsem zvolil Egypt. „Byl jsem tam několikrát na dovolené, tam to znám,“ myslel jsem si. Po příletu do Káhiry mě na letišti vyzvedl Ahmed – student lékařské fakulty – a odvezl mě do 120 km vzdáleného města Ismailie, které se nachází uprostřed Suezského průplavu. Předjíždění zleva i zprava, stálé troubení, plyn, brzda, kličkování mezi auty a kamiony. Zcela normální egyptská jízda.

Ležící, křičící, mlčící. Dokonce i mrtví…

Mou hostující nemocnicí byla Suez Canal University Hospital, kde jsem strávil celý srpen a absolvoval tam klinickou stáž. Vzhledem k tomu, že mám nakročeno k interní medicíně, umožnili mi měsíc stážovat na interním oddělení. Nejvíc času jsem strávil na vysněné kardiologii, kde jsem viděl nejméně deset pacientů s akutním infarktem myokardu, převodními vadami, embolií a mnohým dalším. Zavítal jsem také na nefrologii, hematologii, operační sál, kde se provádí gastroskopie nebo katetrizační vyšetření srdce, chirurgickou ambulanci, gynekologii k porodu nebo do laboratoře klinického patologa.

Nejhorší zážitek mám z oddělení Emergency, kam mě vyslali s jednou studentkou z pátého ročníku. Všude plno lidí, kteří mě tahali za plášť a řvali: „Doctor, doctor!“ Všichni chtěli pomoct. Když jsme se dostali k lůžkům, kde žádní doktoři nebyli – asi jen tak tři sestry na sto lidí –, prošli jsme pouze jednu stranu místnosti. Většina pacientů měla bolesti na hrudi, dušnost, krvácení. Ležící, křičící, mlčící. Byli zde dokonce i mrtví. Takový byl můj první den. Žádné nástroje, jen fonendoskop. Vyšetřoval jsem a ptal se. Pak si pro nemocné přišel lékař a já jen mohl doporučit, kdo si zaslouží pomoc dříve.

S anestetiky se zbytečně neplýtvá

Suez Canal University Hospital je státní nemocnice. Lidé v Egyptě neplatí žádné pojištění, stát dává do zdravotnictví pouze 2 % ze svého rozpočtu a podle toho také nemocnice vypadají. Nedostatek rukavic a dezinfekcí, pokoje a oddělení v katastrofálním stavu. Někde chyběla dokonce i okna. Všude je slyšet šílený řev. S anestetiky se zbytečně neplýtvá, takže Egypťané musí hodně vydržet. Pacienta přidrží pět lidí a nějak se to zvládne. Na ošetření se tu čeká i tři dny. Lékaři a zdravotnický personál mají můj obdiv, jen těžko si u nás dokážeme představit, jak mohou v takových podmínkách pracovat. Pokud je ovšem člověk bohatý, stačí, aby zajel do privátní nemocnice a za pomoc zaplatil. To si ale nemůže dovolit 85 % obyvatelstva. Každý den jsem byl něčím překvapen, i když jsem si po týdnu myslel, že už mě nic dalšího ohromit nemůže. Vždycky se však něco našlo. Dost často jsem jen nechápavě zíral a neměl slov.

Nepopsatelný zážitek na Sinaji

V nemocnici jsem býval od neděle do čtvrtka a o víkendech jezdil na výlety. Navštívil jsem plno zajímavých míst v Alexandrii a Káhiře, samozřejmostí byly pyramidy v Gíze. Dokonce pro nás místní pobočka IMFSA zorganizovala International Weekend na Sinaji, kde se sešli všichni stážisti, kteří v srpnu v Egyptě byli. Ministerstvo zahraničních věcí obecně nedoporučuje jezdit na Sinaj, a tak jsme procestovali pouze dolní část poloostrova – od Taby přes Mount Catherine do Dahábu a zpět přes Sharm el Sheikh k Suezu. Asi největší zážitek (hned po pyramidách) byl noční výšlap na nejvyšší horu Egypta na Sinaji, Mount Catherine, a to jen proto, abychom viděli východ slunce z nejvyššího možného bodu. Nepopsatelný zážitek!

Věřte, že se není čeho bát

Vše, co jsem od stáže očekával, jsem dostal. Od komunikace v cizím jazyce přes poznání a pochopení odlišné kultury a náboženství až k nahlédnutí do zdravotnického systému, nabytí zkušeností, využití dosavadních znalostí a navázání nových přátelství. Stáž mi otevřela oči a jsem vděčný za to, že jsem mohl vycestovat a prožít nezapomenutelný měsíc. Takže pokud někdo váháte nebo máte strach, věřte, že se není čeho bát.

Josef Holub, 4. ročník VL

„Jožko, viem, že si hovoril, že si bol v Egypte štyrikrát, ale uvedomuješ si, že Egypt nie je len Hurghada a päťhviezdičkové hotely s all inclusive?“ Asi tak nějak zněla slova mé spolužačky, když jsem jí nadšeně oznámil, že se chystám jet na stáž do Egypta. Díky mezinárodní organizaci IFMSA jsem v této zemi prožil jeden z nejlepších měsíců mého života. Poznal jsem studenty medicíny z celého světa, nahlédl do zdravotnického systému Egypta a zužitkoval nabyté vědomosti v praxi.

O zahraniční stáži jsem přemýšlel už před nástupem na vysokou školu. Měl jsem ale strach, strach z neznáma. Na výběr jsem měl několik zemí, chtěl jsem jet ale někam, kde to nebude podobné jako v Čechách. Tak jsem zvolil Egypt. „Byl jsem tam několikrát na dovolené, tam to znám,“ myslel jsem si. Po příletu do Káhiry mě na letišti vyzvedl Ahmed – student lékařské fakulty – a odvezl mě do 120 km vzdáleného města Ismailie, které se nachází uprostřed Suezského průplavu. Předjíždění zleva i zprava, stálé troubení, plyn, brzda, kličkování mezi auty a kamiony. Zcela normální egyptská jízda.

Ležící, křičící, mlčící. Dokonce i mrtví…

Mou hostující nemocnicí byla Suez Canal University Hospital, kde jsem strávil celý srpen a absolvoval tam klinickou stáž. Vzhledem k tomu, že mám nakročeno k interní medicíně, umožnili mi měsíc stážovat na interním oddělení. Nejvíc času jsem strávil na vysněné kardiologii, kde jsem viděl nejméně deset pacientů s akutním infarktem myokardu, převodními vadami, embolií a mnohým dalším. Zavítal jsem také na nefrologii, hematologii, operační sál, kde se provádí gastroskopie nebo katetrizační vyšetření srdce, chirurgickou ambulanci, gynekologii k porodu nebo do laboratoře klinického patologa.

Nejhorší zážitek mám z oddělení Emergency, kam mě vyslali s jednou studentkou z pátého ročníku. Všude plno lidí, kteří mě tahali za plášť a řvali: „Doctor, doctor!“ Všichni chtěli pomoct. Když jsme se dostali k lůžkům, kde žádní doktoři nebyli – asi jen tak tři sestry na sto lidí –, prošli jsme pouze jednu stranu místnosti. Většina pacientů měla bolesti na hrudi, dušnost, krvácení. Ležící, křičící, mlčící. Byli zde dokonce i mrtví. Takový byl můj první den. Žádné nástroje, jen fonendoskop. Vyšetřoval jsem a ptal se. Pak si pro nemocné přišel lékař a já jen mohl doporučit, kdo si zaslouží pomoc dříve.

S anestetiky se zbytečně neplýtvá

Suez Canal University Hospital je státní nemocnice. Lidé v Egyptě neplatí žádné pojištění, stát dává do zdravotnictví pouze 2 % ze svého rozpočtu a podle toho také nemocnice vypadají. Nedostatek rukavic a dezinfekcí, pokoje a oddělení v katastrofálním stavu. Někde chyběla dokonce i okna. Všude je slyšet šílený řev. S anestetiky se zbytečně neplýtvá, takže Egypťané musí hodně vydržet. Pacienta přidrží pět lidí a nějak se to zvládne. Na ošetření se tu čeká i tři dny. Lékaři a zdravotnický personál mají můj obdiv, jen těžko si u nás dokážeme představit, jak mohou v takových podmínkách pracovat. Pokud je ovšem člověk bohatý, stačí, aby zajel do privátní nemocnice a za pomoc zaplatil. To si ale nemůže dovolit 85 % obyvatelstva. Každý den jsem byl něčím překvapen, i když jsem si po týdnu myslel, že už mě nic dalšího ohromit nemůže. Vždycky se však něco našlo. Dost často jsem jen nechápavě zíral a neměl slov.

Nepopsatelný zážitek na Sinaji

V nemocnici jsem býval od neděle do čtvrtka a o víkendech jezdil na výlety. Navštívil jsem plno zajímavých míst v Alexandrii a Káhiře, samozřejmostí byly pyramidy v Gíze. Dokonce pro nás místní pobočka IMFSA zorganizovala International Weekend na Sinaji, kde se sešli všichni stážisti, kteří v srpnu v Egyptě byli. Ministerstvo zahraničních věcí obecně nedoporučuje jezdit na Sinaj, a tak jsme procestovali pouze dolní část poloostrova – od Taby přes Mount Catherine do Dahábu a zpět přes Sharm el Sheikh k Suezu. Asi největší zážitek (hned po pyramidách) byl noční výšlap na nejvyšší horu Egypta na Sinaji, Mount Catherine, a to jen proto, abychom viděli východ slunce z nejvyššího možného bodu. Nepopsatelný zážitek!

Věřte, že se není čeho bát

Vše, co jsem od stáže očekával, jsem dostal. Od komunikace v cizím jazyce přes poznání a pochopení odlišné kultury a náboženství až k nahlédnutí do zdravotnického systému, nabytí zkušeností, využití dosavadních znalostí a navázání nových přátelství. Stáž mi otevřela oči a jsem vděčný za to, že jsem mohl vycestovat a prožít nezapomenutelný měsíc. Takže pokud někdo váháte nebo máte strach, věřte, že se není čeho bát.

Josef Holub, 4. ročník VL

„Jožko, viem, že si hovoril, že si bol v Egypte štyrikrát, ale uvedomuješ si, že Egypt nie je len Hurghada a päťhviezdičkové hotely s all inclusive?“ Asi tak nějak zněla slova mé spolužačky, když jsem jí nadšeně oznámil, že se chystám jet na stáž do Egypta. Díky mezinárodní organizaci IFMSA jsem v této zemi prožil jeden z nejlepších měsíců mého života. Poznal jsem studenty medicíny z celého světa, nahlédl do zdravotnického systému Egypta a zužitkoval nabyté vědomosti v praxi.

O zahraniční stáži jsem přemýšlel už před nástupem na vysokou školu. Měl jsem ale strach, strach z neznáma. Na výběr jsem měl několik zemí, chtěl jsem jet ale někam, kde to nebude podobné jako v Čechách. Tak jsem zvolil Egypt. „Byl jsem tam několikrát na dovolené, tam to znám,“ myslel jsem si. Po příletu do Káhiry mě na letišti vyzvedl Ahmed – student lékařské fakulty – a odvezl mě do 120 km vzdáleného města Ismailie, které se nachází uprostřed Suezského průplavu. Předjíždění zleva i zprava, stálé troubení, plyn, brzda, kličkování mezi auty a kamiony. Zcela normální egyptská jízda.

Ležící, křičící, mlčící. Dokonce i mrtví…

Mou hostující nemocnicí byla Suez Canal University Hospital, kde jsem strávil celý srpen a absolvoval tam klinickou stáž. Vzhledem k tomu, že mám nakročeno k interní medicíně, umožnili mi měsíc stážovat na interním oddělení. Nejvíc času jsem strávil na vysněné kardiologii, kde jsem viděl nejméně deset pacientů s akutním infarktem myokardu, převodními vadami, embolií a mnohým dalším. Zavítal jsem také na nefrologii, hematologii, operační sál, kde se provádí gastroskopie nebo katetrizační vyšetření srdce, chirurgickou ambulanci, gynekologii k porodu nebo do laboratoře klinického patologa.

Nejhorší zážitek mám z oddělení Emergency, kam mě vyslali s jednou studentkou z pátého ročníku. Všude plno lidí, kteří mě tahali za plášť a řvali: „Doctor, doctor!“ Všichni chtěli pomoct. Když jsme se dostali k lůžkům, kde žádní doktoři nebyli – asi jen tak tři sestry na sto lidí –, prošli jsme pouze jednu stranu místnosti. Většina pacientů měla bolesti na hrudi, dušnost, krvácení. Ležící, křičící, mlčící. Byli zde dokonce i mrtví. Takový byl můj první den. Žádné nástroje, jen fonendoskop. Vyšetřoval jsem a ptal se. Pak si pro nemocné přišel lékař a já jen mohl doporučit, kdo si zaslouží pomoc dříve.

S anestetiky se zbytečně neplýtvá

Suez Canal University Hospital je státní nemocnice. Lidé v Egyptě neplatí žádné pojištění, stát dává do zdravotnictví pouze 2 % ze svého rozpočtu a podle toho také nemocnice vypadají. Nedostatek rukavic a dezinfekcí, pokoje a oddělení v katastrofálním stavu. Někde chyběla dokonce i okna. Všude je slyšet šílený řev. S anestetiky se zbytečně neplýtvá, takže Egypťané musí hodně vydržet. Pacienta přidrží pět lidí a nějak se to zvládne. Na ošetření se tu čeká i tři dny. Lékaři a zdravotnický personál mají můj obdiv, jen těžko si u nás dokážeme představit, jak mohou v takových podmínkách pracovat. Pokud je ovšem člověk bohatý, stačí, aby zajel do privátní nemocnice a za pomoc zaplatil. To si ale nemůže dovolit 85 % obyvatelstva. Každý den jsem byl něčím překvapen, i když jsem si po týdnu myslel, že už mě nic dalšího ohromit nemůže. Vždycky se však něco našlo. Dost často jsem jen nechápavě zíral a neměl slov.

Nepopsatelný zážitek na Sinaji

V nemocnici jsem býval od neděle do čtvrtka a o víkendech jezdil na výlety. Navštívil jsem plno zajímavých míst v Alexandrii a Káhiře, samozřejmostí byly pyramidy v Gíze. Dokonce pro nás místní pobočka IMFSA zorganizovala International Weekend na Sinaji, kde se sešli všichni stážisti, kteří v srpnu v Egyptě byli. Ministerstvo zahraničních věcí obecně nedoporučuje jezdit na Sinaj, a tak jsme procestovali pouze dolní část poloostrova – od Taby přes Mount Catherine do Dahábu a zpět přes Sharm el Sheikh k Suezu. Asi největší zážitek (hned po pyramidách) byl noční výšlap na nejvyšší horu Egypta na Sinaji, Mount Catherine, a to jen proto, abychom viděli východ slunce z nejvyššího možného bodu. Nepopsatelný zážitek!

Věřte, že se není čeho bát

Vše, co jsem od stáže očekával, jsem dostal. Od komunikace v cizím jazyce přes poznání a pochopení odlišné kultury a náboženství až k nahlédnutí do zdravotnického systému, nabytí zkušeností, využití dosavadních znalostí a navázání nových přátelství. Stáž mi otevřela oči a jsem vděčný za to, že jsem mohl vycestovat a prožít nezapomenutelný měsíc. Takže pokud někdo váháte nebo máte strach, věřte, že se není čeho bát.

Josef Holub, 4. ročník VL