Nad otázkou, jak mne v životě ovlivnila 1. LF UK, jsem v záchvatu časové i prostorové úspornosti chtěl odpovědět tím nejkratším a nejvýstižnějším termínem: „Moc!“ Ale čeština je někdy zrádná a mou odpověď by namísto pojmu „mnoho“ mohl leckdo vnímat jako „sílu vládnutí“. Myslel jsem samozřejmě pojem první, hlavně výčet pozitiv, i když ten druhý jsem se na fakultě naučil také a na škole i ve fakultních nemocnicích, kde v managementu stále působím, snad vhodně využil.

Fakulta ovlivnila můj osud ještě před narozením. Vystudoval ji můj děd, studovala ji několik semestrů i maminka. Ambice předků se někdy přenesou také na děti, možná i to mělo vliv na můj výběr medicíny, tehdy Fakulty všeobecného lékařství. Studium jsem začal doslova od nuly, přijetím do „nultého ročníku“. Již tam, poté během studentských let a následně v zaměstnání ve fakultní nemocnici a na fakultě jsem získal to nejcennější. Přátele. Mezi nimi i mou současnou manželku. Přátelství, vzájemná podpora, respekt, pomoc v případě potřeby – pro nás vzájemně, pro příbuzné, známé, ale i pro naše pacienty –, nadšení pro věc, pro medicínu, pozitivní přístup, vědomí sounáležitosti, umění kolektivního rozhodování… To vše je asi tím nejvzácnějším, co si z života na fakultě odnášíme. Naučili jsme se poprat s nemocemi, vědeckými dogmaty či jinou praxí, neúspěchy a ztrátami, tvrdohlavostí a nekázní nejen našich pacientů, ale i s těmi vlastními. Naučili jsme se vzpurnosti i pokoře, nadšení z vítězství i tomu, že musíme čelit zklamání z proher, kterých není na medicíně málo. Výčet toho, co mně dala lékařská fakulta, by byl ještě dlouhý.

Samozřejmě tím nejpodstatnějším je vlastní vzdělání v jednom z nejnáročnějších humanitních oborů a vědomí, že toto vzdělávání pro doktora nikdy nekončí. Pro mne i možnost poznatky předávat studentům dále – dříve jako asistent ORL kliniky, nyní Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva.

Nad otázkou, jak mne v životě ovlivnila 1. LF UK, jsem v záchvatu časové i prostorové úspornosti chtěl odpovědět tím nejkratším a nejvýstižnějším termínem: „Moc!“ Ale čeština je někdy zrádná a mou odpověď by namísto pojmu „mnoho“ mohl leckdo vnímat jako „sílu vládnutí“. Myslel jsem samozřejmě pojem první, hlavně výčet pozitiv, i když ten druhý jsem se na fakultě naučil také a na škole i ve fakultních nemocnicích, kde v managementu stále působím, snad vhodně využil.

Fakulta ovlivnila můj osud ještě před narozením. Vystudoval ji můj děd, studovala ji několik semestrů i maminka. Ambice předků se někdy přenesou také na děti, možná i to mělo vliv na můj výběr medicíny, tehdy Fakulty všeobecného lékařství. Studium jsem začal doslova od nuly, přijetím do „nultého ročníku“. Již tam, poté během studentských let a následně v zaměstnání ve fakultní nemocnici a na fakultě jsem získal to nejcennější. Přátele. Mezi nimi i mou současnou manželku. Přátelství, vzájemná podpora, respekt, pomoc v případě potřeby – pro nás vzájemně, pro příbuzné, známé, ale i pro naše pacienty –, nadšení pro věc, pro medicínu, pozitivní přístup, vědomí sounáležitosti, umění kolektivního rozhodování… To vše je asi tím nejvzácnějším, co si z života na fakultě odnášíme. Naučili jsme se poprat s nemocemi, vědeckými dogmaty či jinou praxí, neúspěchy a ztrátami, tvrdohlavostí a nekázní nejen našich pacientů, ale i s těmi vlastními. Naučili jsme se vzpurnosti i pokoře, nadšení z vítězství i tomu, že musíme čelit zklamání z proher, kterých není na medicíně málo. Výčet toho, co mně dala lékařská fakulta, by byl ještě dlouhý.

Samozřejmě tím nejpodstatnějším je vlastní vzdělání v jednom z nejnáročnějších humanitních oborů a vědomí, že toto vzdělávání pro doktora nikdy nekončí. Pro mne i možnost poznatky předávat studentům dále – dříve jako asistent ORL kliniky, nyní Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva.

Nad otázkou, jak mne v životě ovlivnila 1. LF UK, jsem v záchvatu časové i prostorové úspornosti chtěl odpovědět tím nejkratším a nejvýstižnějším termínem: „Moc!“ Ale čeština je někdy zrádná a mou odpověď by namísto pojmu „mnoho“ mohl leckdo vnímat jako „sílu vládnutí“. Myslel jsem samozřejmě pojem první, hlavně výčet pozitiv, i když ten druhý jsem se na fakultě naučil také a na škole i ve fakultních nemocnicích, kde v managementu stále působím, snad vhodně využil.

Fakulta ovlivnila můj osud ještě před narozením. Vystudoval ji můj děd, studovala ji několik semestrů i maminka. Ambice předků se někdy přenesou také na děti, možná i to mělo vliv na můj výběr medicíny, tehdy Fakulty všeobecného lékařství. Studium jsem začal doslova od nuly, přijetím do „nultého ročníku“. Již tam, poté během studentských let a následně v zaměstnání ve fakultní nemocnici a na fakultě jsem získal to nejcennější. Přátele. Mezi nimi i mou současnou manželku. Přátelství, vzájemná podpora, respekt, pomoc v případě potřeby – pro nás vzájemně, pro příbuzné, známé, ale i pro naše pacienty –, nadšení pro věc, pro medicínu, pozitivní přístup, vědomí sounáležitosti, umění kolektivního rozhodování… To vše je asi tím nejvzácnějším, co si z života na fakultě odnášíme. Naučili jsme se poprat s nemocemi, vědeckými dogmaty či jinou praxí, neúspěchy a ztrátami, tvrdohlavostí a nekázní nejen našich pacientů, ale i s těmi vlastními. Naučili jsme se vzpurnosti i pokoře, nadšení z vítězství i tomu, že musíme čelit zklamání z proher, kterých není na medicíně málo. Výčet toho, co mně dala lékařská fakulta, by byl ještě dlouhý.

Samozřejmě tím nejpodstatnějším je vlastní vzdělání v jednom z nejnáročnějších humanitních oborů a vědomí, že toto vzdělávání pro doktora nikdy nekončí. Pro mne i možnost poznatky předávat studentům dále – dříve jako asistent ORL kliniky, nyní Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva.

Nad otázkou, jak mne v životě ovlivnila 1. LF UK, jsem v záchvatu časové i prostorové úspornosti chtěl odpovědět tím nejkratším a nejvýstižnějším termínem: „Moc!“ Ale čeština je někdy zrádná a mou odpověď by namísto pojmu „mnoho“ mohl leckdo vnímat jako „sílu vládnutí“. Myslel jsem samozřejmě pojem první, hlavně výčet pozitiv, i když ten druhý jsem se na fakultě naučil také a na škole i ve fakultních nemocnicích, kde v managementu stále působím, snad vhodně využil.

Fakulta ovlivnila můj osud ještě před narozením. Vystudoval ji můj děd, studovala ji několik semestrů i maminka. Ambice předků se někdy přenesou také na děti, možná i to mělo vliv na můj výběr medicíny, tehdy Fakulty všeobecného lékařství. Studium jsem začal doslova od nuly, přijetím do „nultého ročníku“. Již tam, poté během studentských let a následně v zaměstnání ve fakultní nemocnici a na fakultě jsem získal to nejcennější. Přátele. Mezi nimi i mou současnou manželku. Přátelství, vzájemná podpora, respekt, pomoc v případě potřeby – pro nás vzájemně, pro příbuzné, známé, ale i pro naše pacienty –, nadšení pro věc, pro medicínu, pozitivní přístup, vědomí sounáležitosti, umění kolektivního rozhodování… To vše je asi tím nejvzácnějším, co si z života na fakultě odnášíme. Naučili jsme se poprat s nemocemi, vědeckými dogmaty či jinou praxí, neúspěchy a ztrátami, tvrdohlavostí a nekázní nejen našich pacientů, ale i s těmi vlastními. Naučili jsme se vzpurnosti i pokoře, nadšení z vítězství i tomu, že musíme čelit zklamání z proher, kterých není na medicíně málo. Výčet toho, co mně dala lékařská fakulta, by byl ještě dlouhý.

Samozřejmě tím nejpodstatnějším je vlastní vzdělání v jednom z nejnáročnějších humanitních oborů a vědomí, že toto vzdělávání pro doktora nikdy nekončí. Pro mne i možnost poznatky předávat studentům dále – dříve jako asistent ORL kliniky, nyní Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva.

Nad otázkou, jak mne v životě ovlivnila 1. LF UK, jsem v záchvatu časové i prostorové úspornosti chtěl odpovědět tím nejkratším a nejvýstižnějším termínem: „Moc!“ Ale čeština je někdy zrádná a mou odpověď by namísto pojmu „mnoho“ mohl leckdo vnímat jako „sílu vládnutí“. Myslel jsem samozřejmě pojem první, hlavně výčet pozitiv, i když ten druhý jsem se na fakultě naučil také a na škole i ve fakultních nemocnicích, kde v managementu stále působím, snad vhodně využil.

Fakulta ovlivnila můj osud ještě před narozením. Vystudoval ji můj děd, studovala ji několik semestrů i maminka. Ambice předků se někdy přenesou také na děti, možná i to mělo vliv na můj výběr medicíny, tehdy Fakulty všeobecného lékařství. Studium jsem začal doslova od nuly, přijetím do „nultého ročníku“. Již tam, poté během studentských let a následně v zaměstnání ve fakultní nemocnici a na fakultě jsem získal to nejcennější. Přátele. Mezi nimi i mou současnou manželku. Přátelství, vzájemná podpora, respekt, pomoc v případě potřeby – pro nás vzájemně, pro příbuzné, známé, ale i pro naše pacienty –, nadšení pro věc, pro medicínu, pozitivní přístup, vědomí sounáležitosti, umění kolektivního rozhodování… To vše je asi tím nejvzácnějším, co si z života na fakultě odnášíme. Naučili jsme se poprat s nemocemi, vědeckými dogmaty či jinou praxí, neúspěchy a ztrátami, tvrdohlavostí a nekázní nejen našich pacientů, ale i s těmi vlastními. Naučili jsme se vzpurnosti i pokoře, nadšení z vítězství i tomu, že musíme čelit zklamání z proher, kterých není na medicíně málo. Výčet toho, co mně dala lékařská fakulta, by byl ještě dlouhý.

Samozřejmě tím nejpodstatnějším je vlastní vzdělání v jednom z nejnáročnějších humanitních oborů a vědomí, že toto vzdělávání pro doktora nikdy nekončí. Pro mne i možnost poznatky předávat studentům dále – dříve jako asistent ORL kliniky, nyní Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva.

Nad otázkou, jak mne v životě ovlivnila 1. LF UK, jsem v záchvatu časové i prostorové úspornosti chtěl odpovědět tím nejkratším a nejvýstižnějším termínem: „Moc!“ Ale čeština je někdy zrádná a mou odpověď by namísto pojmu „mnoho“ mohl leckdo vnímat jako „sílu vládnutí“. Myslel jsem samozřejmě pojem první, hlavně výčet pozitiv, i když ten druhý jsem se na fakultě naučil také a na škole i ve fakultních nemocnicích, kde v managementu stále působím, snad vhodně využil.

Fakulta ovlivnila můj osud ještě před narozením. Vystudoval ji můj děd, studovala ji několik semestrů i maminka. Ambice předků se někdy přenesou také na děti, možná i to mělo vliv na můj výběr medicíny, tehdy Fakulty všeobecného lékařství. Studium jsem začal doslova od nuly, přijetím do „nultého ročníku“. Již tam, poté během studentských let a následně v zaměstnání ve fakultní nemocnici a na fakultě jsem získal to nejcennější. Přátele. Mezi nimi i mou současnou manželku. Přátelství, vzájemná podpora, respekt, pomoc v případě potřeby – pro nás vzájemně, pro příbuzné, známé, ale i pro naše pacienty –, nadšení pro věc, pro medicínu, pozitivní přístup, vědomí sounáležitosti, umění kolektivního rozhodování… To vše je asi tím nejvzácnějším, co si z života na fakultě odnášíme. Naučili jsme se poprat s nemocemi, vědeckými dogmaty či jinou praxí, neúspěchy a ztrátami, tvrdohlavostí a nekázní nejen našich pacientů, ale i s těmi vlastními. Naučili jsme se vzpurnosti i pokoře, nadšení z vítězství i tomu, že musíme čelit zklamání z proher, kterých není na medicíně málo. Výčet toho, co mně dala lékařská fakulta, by byl ještě dlouhý.

Samozřejmě tím nejpodstatnějším je vlastní vzdělání v jednom z nejnáročnějších humanitních oborů a vědomí, že toto vzdělávání pro doktora nikdy nekončí. Pro mne i možnost poznatky předávat studentům dále – dříve jako asistent ORL kliniky, nyní Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva.