Dřív tancovala street dance a hip hop. Dnes má ráda indie rock, růžovou a bílou barvu, kynutý švestkový koláč – a taky snowboardcross. Není divu, nedávno totiž na své třetí zimní univerziádě získala v této disciplíně druhou medaili. Po stříbru z her v Trentu v roce 2013 si letos z Kazachstánu přivezla bronz. Katka Chourová, studentka fyzioterapie na 1. LF UK, působí v akademické reprezentaci. Jak sama říká, teď ale spíš studuje, než závodí.

Kdy jsi začala jezdit snowboardcross?

Když mi bylo devět – přivedl mě k tomu starší brácha Václav, který začal jezdit taky. Postupně se přidala ještě starší sestra Adéla a nejmladší bratr Kryštof. Ten je nyní v juniorské reprezentaci ČR. Jednu sezónu jsme měli dokonce rodinné družstvo.

Kolik že to máš sourozenců?

Dohromady pět. Ještě staršího bratra Jakuba, hraje florbal, a nejstarší je sestra Lucie, která se dřív věnovala házené. Náš táta je totiž velký sportovec, hraje fotbal, hokej, jezdí na kole, běhá, takže nás od mala ke sportu nutil :)

Zpátky ke snowboardu. Co bylo nejtěžší se naučit a jaký je tvůj oblíbený kopec?

Od 15 let, co jezdím v reprezentaci, jsem absolvovala desítky závodů a poznala spoustu svahů i v zahraničí. Musím ale říct, že nejradši mám kopec ve Strážném, kde bydlím. Jmenuje se Kotváč. Nejtěžší bylo naučit se jezdit rychle a nebát se.

A umíš i nějaké triky?

Dřív jsem uměla. Třistašedesátka byla moje maximum. Ale teď už bych to asi nedala, protože prkna na snowboardcross se liší.

Na jednom tvém profilu jsem četla motto: „Nezáleží, jak jezdíš, hlavně jak u toho vypadáš.“

To jsem si vmyslela jeden rok, kdy mi závodění moc nešlo, abych nebyla smutná. Byla to spíš narážka na ty, co se na snowboardu snaží hrozně moc dobře vypadat, přitom nic moc neumí.

Co tě přilákalo právě na 1. LF UK?

To je dlouhá historie. Začala jsem nejdřív studovat fyzioterapii v Kladně na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. Protože jsem se ale chystala na olympiádu, musela jsem studium přerušit a v mezičase jsem si uvědomila, že mi tamní způsob výuky úplně nevyhovuje. Moje kamarádka byla v tu dobu na fyzioterapii na 1. LF UK a tvrdila, že je to super. Tak jsem se rozhodla jít na Jedničku – byl to vlastně vždycky můj sen – a musím říct, že je to tu famózní :)

A proč sis vybrala zrovna fyzioterapii?

Přemýšlela jsem i o stomatologii, protože mamka a děda jsou zubaři, ale nakonec vyhrála fyzioterapie, která je hodně propojená se sportem. Při závodech a po pádech jsem sama poznala, že díky fyzioterapeutkám jsem se druhý den mohla postavit na svah a nic mě nebolelo. To bylo fakt nejlepší! Přijde mi navíc fajn, že člověk může jezdit se závodníky a má k nim hodně blízko.

Aktuálně se připravuješ na bakalářské státnice. Jaké je téma tvé bakalářské práce?

Zabývám se možnostmi fyzioterapie u pacientů po cévní mozkové příhodě u paretické dolní končetiny – s využitím prvků senzomotorické stimulace. Téma jsem si zvolila z důvodu mého studijního zájmu o neurologii a také díky absolvování velice zajímavé praxe na Neurologické klinice 1. LF UK a VFN. Pokud bych se dostala na magisterské studium, ráda bych toto téma zpracovala blíže.

Plánuješ tedy u fyzioterapie zůstat?

Mrzí mě, že v magisterském studiu nemůžu pokračovat na naší fakultě. Zkusím se proto dostat na 2. LF UK nebo FTVS, případně do Olomouce. Pokud to vyjde, chtěla bych pak po absolvování pracovat chvíli v nemocnici, kde se člověk hodně naučí a získá odbornou způsobilost. No a jednou z možností je, že poté zůstanu jako fyzioterapeut u sportovců. Láká mě hodně zahraničí, možná nakonec skončím v Anglii, kde mám bráchu.

Těší tě víc úspěchy ve škole, nebo na svahu?

Myslím si, že skoro všechny v mém okolí spíš potěší výsledky na snowboardu. Třeba děda je vždycky víc nadšený, když získám medaili, než když dostanu jedničku ze zkoušky. Ale mamka stejně jako já ocení školní úspěchy víc. I když medaili z olympiády bych brala, ta by byla hodně vysoko :) Sportovat ale plánuju už jen rekreačně a chci se opravdu spíš soustředit na to, jak propojit snowboardcross s fyzioterapií.

Pomohlo ti závodění při studiu?

Hrozně moc. Naučila jsem se zvládat stres, takže jsem mnohem silnější i ve škole. Když totiž člověk stojí nahoře na svahu, vidí, co ho čeká, a kolem něj je pět dalších soupeřů, je to docela náročné na psychiku. Navíc celý sjezd trvá zhruba minutu, což je obtížné i fyzicky.

Potkal tě někdy vážnější úraz na snowboardu?

Asi nejhorší úraz se mi stal na mistrovství světa juniorů na Novém Zélandě, kde jsem byla po pádu přibližně 5 minut v bezvědomí a museli mě převézt do nemocnice. Pak jsem měla spíš už jen drobnější zranění – různé zlomeniny nebo taky rozseknutou hlavu. Ale od závodění mě to v žádném případě neodradilo :)

Co se ti honí hlavou těsně před startem? A co před zkouškou?

Trenér nám vždycky říkal, že máme přemýšlet nad tím, která překážka nás čeká jako první. Takže se snažím soustředit jen na to a dýchat, abych nebyla vystresovaná.

Před zkouškou si říkám, že to dopadne tak, jak má a že jsem se učila.

Zkoušíš si své praktické znalosti ze školy na rodině nebo třeba na sobě?

Musím říct, že mě naštěstí nic moc nebolí. Když mám občas problémy se zády, tak si zacvičím a je mi líp. S rodiči nebo se sourozenci je to trochu horší, protože po mě vždycky chtějí masáže, které nedělám, a cvičit se jim nechce :) Ale musím přiznat, že by mi stejně nebylo úplně příjemné si zkoušet nějaké techniky na blízkých.

Co tě baví kromě snowboardu?

Ráda běhám, chodím do fitka nebo čtu, teď zrovna Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Taky mě baví pečení – koláčů, buchet, bábovek… Nejoblíbenější je kynutý švestkový koláč, který mě naučila mamka. Přemýšlela jsem dokonce, že bych si otevřela kavárnu, kde bych pekla a vařila dobrou kávu. Po škole bych chtěla taky hodně cestovat, ze závodů znám jenom kopec a hotel, nic jiného. Láká mě východ, kde lidé žijí jinak, vyrazit do Himalájí, Indie, Kambodži.

Kterou osobnost ve sportu a ve fyzioterapii bys označila za jedničku?

Možná to bude znít jako klišé, ale ve fyzioterapii určitě profesora Pavla Koláře. Nicméně i u nás na fakultě máme skvělé fyzioterapeuty, třeba pana magistra Jakuba Jeníčka, garanta oboru, který nám ukázal fyzioterapii z trochu jiného úhlu pohledu. No, a ve sportu? To bude Jarda Jágr, kterého si vážím za to, co dokázal :)

jat

Dřív tancovala street dance a hip hop. Dnes má ráda indie rock, růžovou a bílou barvu, kynutý švestkový koláč – a taky snowboardcross. Není divu, nedávno totiž na své třetí zimní univerziádě získala v této disciplíně druhou medaili. Po stříbru z her v Trentu v roce 2013 si letos z Kazachstánu přivezla bronz. Katka Chourová, studentka fyzioterapie na 1. LF UK, působí v akademické reprezentaci. Jak sama říká, teď ale spíš studuje, než závodí.

Kdy jsi začala jezdit snowboardcross?

Když mi bylo devět – přivedl mě k tomu starší brácha Václav, který začal jezdit taky. Postupně se přidala ještě starší sestra Adéla a nejmladší bratr Kryštof. Ten je nyní v juniorské reprezentaci ČR. Jednu sezónu jsme měli dokonce rodinné družstvo.

Kolik že to máš sourozenců?

Dohromady pět. Ještě staršího bratra Jakuba, hraje florbal, a nejstarší je sestra Lucie, která se dřív věnovala házené. Náš táta je totiž velký sportovec, hraje fotbal, hokej, jezdí na kole, běhá, takže nás od mala ke sportu nutil :)

Zpátky ke snowboardu. Co bylo nejtěžší se naučit a jaký je tvůj oblíbený kopec?

Od 15 let, co jezdím v reprezentaci, jsem absolvovala desítky závodů a poznala spoustu svahů i v zahraničí. Musím ale říct, že nejradši mám kopec ve Strážném, kde bydlím. Jmenuje se Kotváč. Nejtěžší bylo naučit se jezdit rychle a nebát se.

A umíš i nějaké triky?

Dřív jsem uměla. Třistašedesátka byla moje maximum. Ale teď už bych to asi nedala, protože prkna na snowboardcross se liší.

Na jednom tvém profilu jsem četla motto: „Nezáleží, jak jezdíš, hlavně jak u toho vypadáš.“

To jsem si vmyslela jeden rok, kdy mi závodění moc nešlo, abych nebyla smutná. Byla to spíš narážka na ty, co se na snowboardu snaží hrozně moc dobře vypadat, přitom nic moc neumí.

Co tě přilákalo právě na 1. LF UK?

To je dlouhá historie. Začala jsem nejdřív studovat fyzioterapii v Kladně na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. Protože jsem se ale chystala na olympiádu, musela jsem studium přerušit a v mezičase jsem si uvědomila, že mi tamní způsob výuky úplně nevyhovuje. Moje kamarádka byla v tu dobu na fyzioterapii na 1. LF UK a tvrdila, že je to super. Tak jsem se rozhodla jít na Jedničku – byl to vlastně vždycky můj sen – a musím říct, že je to tu famózní :)

A proč sis vybrala zrovna fyzioterapii?

Přemýšlela jsem i o stomatologii, protože mamka a děda jsou zubaři, ale nakonec vyhrála fyzioterapie, která je hodně propojená se sportem. Při závodech a po pádech jsem sama poznala, že díky fyzioterapeutkám jsem se druhý den mohla postavit na svah a nic mě nebolelo. To bylo fakt nejlepší! Přijde mi navíc fajn, že člověk může jezdit se závodníky a má k nim hodně blízko.

Aktuálně se připravuješ na bakalářské státnice. Jaké je téma tvé bakalářské práce?

Zabývám se možnostmi fyzioterapie u pacientů po cévní mozkové příhodě u paretické dolní končetiny – s využitím prvků senzomotorické stimulace. Téma jsem si zvolila z důvodu mého studijního zájmu o neurologii a také díky absolvování velice zajímavé praxe na Neurologické klinice 1. LF UK a VFN. Pokud bych se dostala na magisterské studium, ráda bych toto téma zpracovala blíže.

Plánuješ tedy u fyzioterapie zůstat?

Mrzí mě, že v magisterském studiu nemůžu pokračovat na naší fakultě. Zkusím se proto dostat na 2. LF UK nebo FTVS, případně do Olomouce. Pokud to vyjde, chtěla bych pak po absolvování pracovat chvíli v nemocnici, kde se člověk hodně naučí a získá odbornou způsobilost. No a jednou z možností je, že poté zůstanu jako fyzioterapeut u sportovců. Láká mě hodně zahraničí, možná nakonec skončím v Anglii, kde mám bráchu.

Těší tě víc úspěchy ve škole, nebo na svahu?

Myslím si, že skoro všechny v mém okolí spíš potěší výsledky na snowboardu. Třeba děda je vždycky víc nadšený, když získám medaili, než když dostanu jedničku ze zkoušky. Ale mamka stejně jako já ocení školní úspěchy víc. I když medaili z olympiády bych brala, ta by byla hodně vysoko :) Sportovat ale plánuju už jen rekreačně a chci se opravdu spíš soustředit na to, jak propojit snowboardcross s fyzioterapií.

Pomohlo ti závodění při studiu?

Hrozně moc. Naučila jsem se zvládat stres, takže jsem mnohem silnější i ve škole. Když totiž člověk stojí nahoře na svahu, vidí, co ho čeká, a kolem něj je pět dalších soupeřů, je to docela náročné na psychiku. Navíc celý sjezd trvá zhruba minutu, což je obtížné i fyzicky.

Potkal tě někdy vážnější úraz na snowboardu?

Asi nejhorší úraz se mi stal na mistrovství světa juniorů na Novém Zélandě, kde jsem byla po pádu přibližně 5 minut v bezvědomí a museli mě převézt do nemocnice. Pak jsem měla spíš už jen drobnější zranění – různé zlomeniny nebo taky rozseknutou hlavu. Ale od závodění mě to v žádném případě neodradilo :)

Co se ti honí hlavou těsně před startem? A co před zkouškou?

Trenér nám vždycky říkal, že máme přemýšlet nad tím, která překážka nás čeká jako první. Takže se snažím soustředit jen na to a dýchat, abych nebyla vystresovaná.

Před zkouškou si říkám, že to dopadne tak, jak má a že jsem se učila.

Zkoušíš si své praktické znalosti ze školy na rodině nebo třeba na sobě?

Musím říct, že mě naštěstí nic moc nebolí. Když mám občas problémy se zády, tak si zacvičím a je mi líp. S rodiči nebo se sourozenci je to trochu horší, protože po mě vždycky chtějí masáže, které nedělám, a cvičit se jim nechce :) Ale musím přiznat, že by mi stejně nebylo úplně příjemné si zkoušet nějaké techniky na blízkých.

Co tě baví kromě snowboardu?

Ráda běhám, chodím do fitka nebo čtu, teď zrovna Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Taky mě baví pečení – koláčů, buchet, bábovek… Nejoblíbenější je kynutý švestkový koláč, který mě naučila mamka. Přemýšlela jsem dokonce, že bych si otevřela kavárnu, kde bych pekla a vařila dobrou kávu. Po škole bych chtěla taky hodně cestovat, ze závodů znám jenom kopec a hotel, nic jiného. Láká mě východ, kde lidé žijí jinak, vyrazit do Himalájí, Indie, Kambodži.

Kterou osobnost ve sportu a ve fyzioterapii bys označila za jedničku?

Možná to bude znít jako klišé, ale ve fyzioterapii určitě profesora Pavla Koláře. Nicméně i u nás na fakultě máme skvělé fyzioterapeuty, třeba pana magistra Jakuba Jeníčka, garanta oboru, který nám ukázal fyzioterapii z trochu jiného úhlu pohledu. No, a ve sportu? To bude Jarda Jágr, kterého si vážím za to, co dokázal :)

jat

Dřív tancovala street dance a hip hop. Dnes má ráda indie rock, růžovou a bílou barvu, kynutý švestkový koláč – a taky snowboardcross. Není divu, nedávno totiž na své třetí zimní univerziádě získala v této disciplíně druhou medaili. Po stříbru z her v Trentu v roce 2013 si letos z Kazachstánu přivezla bronz. Katka Chourová, studentka fyzioterapie na 1. LF UK, působí v akademické reprezentaci. Jak sama říká, teď ale spíš studuje, než závodí.

Kdy jsi začala jezdit snowboardcross?

Když mi bylo devět – přivedl mě k tomu starší brácha Václav, který začal jezdit taky. Postupně se přidala ještě starší sestra Adéla a nejmladší bratr Kryštof. Ten je nyní v juniorské reprezentaci ČR. Jednu sezónu jsme měli dokonce rodinné družstvo.

Kolik že to máš sourozenců?

Dohromady pět. Ještě staršího bratra Jakuba, hraje florbal, a nejstarší je sestra Lucie, která se dřív věnovala házené. Náš táta je totiž velký sportovec, hraje fotbal, hokej, jezdí na kole, běhá, takže nás od mala ke sportu nutil :)

Zpátky ke snowboardu. Co bylo nejtěžší se naučit a jaký je tvůj oblíbený kopec?

Od 15 let, co jezdím v reprezentaci, jsem absolvovala desítky závodů a poznala spoustu svahů i v zahraničí. Musím ale říct, že nejradši mám kopec ve Strážném, kde bydlím. Jmenuje se Kotváč. Nejtěžší bylo naučit se jezdit rychle a nebát se.

A umíš i nějaké triky?

Dřív jsem uměla. Třistašedesátka byla moje maximum. Ale teď už bych to asi nedala, protože prkna na snowboardcross se liší.

Na jednom tvém profilu jsem četla motto: „Nezáleží, jak jezdíš, hlavně jak u toho vypadáš.“

To jsem si vmyslela jeden rok, kdy mi závodění moc nešlo, abych nebyla smutná. Byla to spíš narážka na ty, co se na snowboardu snaží hrozně moc dobře vypadat, přitom nic moc neumí.

Co tě přilákalo právě na 1. LF UK?

To je dlouhá historie. Začala jsem nejdřív studovat fyzioterapii v Kladně na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. Protože jsem se ale chystala na olympiádu, musela jsem studium přerušit a v mezičase jsem si uvědomila, že mi tamní způsob výuky úplně nevyhovuje. Moje kamarádka byla v tu dobu na fyzioterapii na 1. LF UK a tvrdila, že je to super. Tak jsem se rozhodla jít na Jedničku – byl to vlastně vždycky můj sen – a musím říct, že je to tu famózní :)

A proč sis vybrala zrovna fyzioterapii?

Přemýšlela jsem i o stomatologii, protože mamka a děda jsou zubaři, ale nakonec vyhrála fyzioterapie, která je hodně propojená se sportem. Při závodech a po pádech jsem sama poznala, že díky fyzioterapeutkám jsem se druhý den mohla postavit na svah a nic mě nebolelo. To bylo fakt nejlepší! Přijde mi navíc fajn, že člověk může jezdit se závodníky a má k nim hodně blízko.

Aktuálně se připravuješ na bakalářské státnice. Jaké je téma tvé bakalářské práce?

Zabývám se možnostmi fyzioterapie u pacientů po cévní mozkové příhodě u paretické dolní končetiny – s využitím prvků senzomotorické stimulace. Téma jsem si zvolila z důvodu mého studijního zájmu o neurologii a také díky absolvování velice zajímavé praxe na Neurologické klinice 1. LF UK a VFN. Pokud bych se dostala na magisterské studium, ráda bych toto téma zpracovala blíže.

Plánuješ tedy u fyzioterapie zůstat?

Mrzí mě, že v magisterském studiu nemůžu pokračovat na naší fakultě. Zkusím se proto dostat na 2. LF UK nebo FTVS, případně do Olomouce. Pokud to vyjde, chtěla bych pak po absolvování pracovat chvíli v nemocnici, kde se člověk hodně naučí a získá odbornou způsobilost. No a jednou z možností je, že poté zůstanu jako fyzioterapeut u sportovců. Láká mě hodně zahraničí, možná nakonec skončím v Anglii, kde mám bráchu.

Těší tě víc úspěchy ve škole, nebo na svahu?

Myslím si, že skoro všechny v mém okolí spíš potěší výsledky na snowboardu. Třeba děda je vždycky víc nadšený, když získám medaili, než když dostanu jedničku ze zkoušky. Ale mamka stejně jako já ocení školní úspěchy víc. I když medaili z olympiády bych brala, ta by byla hodně vysoko :) Sportovat ale plánuju už jen rekreačně a chci se opravdu spíš soustředit na to, jak propojit snowboardcross s fyzioterapií.

Pomohlo ti závodění při studiu?

Hrozně moc. Naučila jsem se zvládat stres, takže jsem mnohem silnější i ve škole. Když totiž člověk stojí nahoře na svahu, vidí, co ho čeká, a kolem něj je pět dalších soupeřů, je to docela náročné na psychiku. Navíc celý sjezd trvá zhruba minutu, což je obtížné i fyzicky.

Potkal tě někdy vážnější úraz na snowboardu?

Asi nejhorší úraz se mi stal na mistrovství světa juniorů na Novém Zélandě, kde jsem byla po pádu přibližně 5 minut v bezvědomí a museli mě převézt do nemocnice. Pak jsem měla spíš už jen drobnější zranění – různé zlomeniny nebo taky rozseknutou hlavu. Ale od závodění mě to v žádném případě neodradilo :)

Co se ti honí hlavou těsně před startem? A co před zkouškou?

Trenér nám vždycky říkal, že máme přemýšlet nad tím, která překážka nás čeká jako první. Takže se snažím soustředit jen na to a dýchat, abych nebyla vystresovaná.

Před zkouškou si říkám, že to dopadne tak, jak má a že jsem se učila.

Zkoušíš si své praktické znalosti ze školy na rodině nebo třeba na sobě?

Musím říct, že mě naštěstí nic moc nebolí. Když mám občas problémy se zády, tak si zacvičím a je mi líp. S rodiči nebo se sourozenci je to trochu horší, protože po mě vždycky chtějí masáže, které nedělám, a cvičit se jim nechce :) Ale musím přiznat, že by mi stejně nebylo úplně příjemné si zkoušet nějaké techniky na blízkých.

Co tě baví kromě snowboardu?

Ráda běhám, chodím do fitka nebo čtu, teď zrovna Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Taky mě baví pečení – koláčů, buchet, bábovek… Nejoblíbenější je kynutý švestkový koláč, který mě naučila mamka. Přemýšlela jsem dokonce, že bych si otevřela kavárnu, kde bych pekla a vařila dobrou kávu. Po škole bych chtěla taky hodně cestovat, ze závodů znám jenom kopec a hotel, nic jiného. Láká mě východ, kde lidé žijí jinak, vyrazit do Himalájí, Indie, Kambodži.

Kterou osobnost ve sportu a ve fyzioterapii bys označila za jedničku?

Možná to bude znít jako klišé, ale ve fyzioterapii určitě profesora Pavla Koláře. Nicméně i u nás na fakultě máme skvělé fyzioterapeuty, třeba pana magistra Jakuba Jeníčka, garanta oboru, který nám ukázal fyzioterapii z trochu jiného úhlu pohledu. No, a ve sportu? To bude Jarda Jágr, kterého si vážím za to, co dokázal :)

jat

Dřív tancovala street dance a hip hop. Dnes má ráda indie rock, růžovou a bílou barvu, kynutý švestkový koláč – a taky snowboardcross. Není divu, nedávno totiž na své třetí zimní univerziádě získala v této disciplíně druhou medaili. Po stříbru z her v Trentu v roce 2013 si letos z Kazachstánu přivezla bronz. Katka Chourová, studentka fyzioterapie na 1. LF UK, působí v akademické reprezentaci. Jak sama říká, teď ale spíš studuje, než závodí.

Kdy jsi začala jezdit snowboardcross?

Když mi bylo devět – přivedl mě k tomu starší brácha Václav, který začal jezdit taky. Postupně se přidala ještě starší sestra Adéla a nejmladší bratr Kryštof. Ten je nyní v juniorské reprezentaci ČR. Jednu sezónu jsme měli dokonce rodinné družstvo.

Kolik že to máš sourozenců?

Dohromady pět. Ještě staršího bratra Jakuba, hraje florbal, a nejstarší je sestra Lucie, která se dřív věnovala házené. Náš táta je totiž velký sportovec, hraje fotbal, hokej, jezdí na kole, běhá, takže nás od mala ke sportu nutil :)

Zpátky ke snowboardu. Co bylo nejtěžší se naučit a jaký je tvůj oblíbený kopec?

Od 15 let, co jezdím v reprezentaci, jsem absolvovala desítky závodů a poznala spoustu svahů i v zahraničí. Musím ale říct, že nejradši mám kopec ve Strážném, kde bydlím. Jmenuje se Kotváč. Nejtěžší bylo naučit se jezdit rychle a nebát se.

A umíš i nějaké triky?

Dřív jsem uměla. Třistašedesátka byla moje maximum. Ale teď už bych to asi nedala, protože prkna na snowboardcross se liší.

Na jednom tvém profilu jsem četla motto: „Nezáleží, jak jezdíš, hlavně jak u toho vypadáš.“

To jsem si vmyslela jeden rok, kdy mi závodění moc nešlo, abych nebyla smutná. Byla to spíš narážka na ty, co se na snowboardu snaží hrozně moc dobře vypadat, přitom nic moc neumí.

Co tě přilákalo právě na 1. LF UK?

To je dlouhá historie. Začala jsem nejdřív studovat fyzioterapii v Kladně na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. Protože jsem se ale chystala na olympiádu, musela jsem studium přerušit a v mezičase jsem si uvědomila, že mi tamní způsob výuky úplně nevyhovuje. Moje kamarádka byla v tu dobu na fyzioterapii na 1. LF UK a tvrdila, že je to super. Tak jsem se rozhodla jít na Jedničku – byl to vlastně vždycky můj sen – a musím říct, že je to tu famózní :)

A proč sis vybrala zrovna fyzioterapii?

Přemýšlela jsem i o stomatologii, protože mamka a děda jsou zubaři, ale nakonec vyhrála fyzioterapie, která je hodně propojená se sportem. Při závodech a po pádech jsem sama poznala, že díky fyzioterapeutkám jsem se druhý den mohla postavit na svah a nic mě nebolelo. To bylo fakt nejlepší! Přijde mi navíc fajn, že člověk může jezdit se závodníky a má k nim hodně blízko.

Aktuálně se připravuješ na bakalářské státnice. Jaké je téma tvé bakalářské práce?

Zabývám se možnostmi fyzioterapie u pacientů po cévní mozkové příhodě u paretické dolní končetiny – s využitím prvků senzomotorické stimulace. Téma jsem si zvolila z důvodu mého studijního zájmu o neurologii a také díky absolvování velice zajímavé praxe na Neurologické klinice 1. LF UK a VFN. Pokud bych se dostala na magisterské studium, ráda bych toto téma zpracovala blíže.

Plánuješ tedy u fyzioterapie zůstat?

Mrzí mě, že v magisterském studiu nemůžu pokračovat na naší fakultě. Zkusím se proto dostat na 2. LF UK nebo FTVS, případně do Olomouce. Pokud to vyjde, chtěla bych pak po absolvování pracovat chvíli v nemocnici, kde se člověk hodně naučí a získá odbornou způsobilost. No a jednou z možností je, že poté zůstanu jako fyzioterapeut u sportovců. Láká mě hodně zahraničí, možná nakonec skončím v Anglii, kde mám bráchu.

Těší tě víc úspěchy ve škole, nebo na svahu?

Myslím si, že skoro všechny v mém okolí spíš potěší výsledky na snowboardu. Třeba děda je vždycky víc nadšený, když získám medaili, než když dostanu jedničku ze zkoušky. Ale mamka stejně jako já ocení školní úspěchy víc. I když medaili z olympiády bych brala, ta by byla hodně vysoko :) Sportovat ale plánuju už jen rekreačně a chci se opravdu spíš soustředit na to, jak propojit snowboardcross s fyzioterapií.

Pomohlo ti závodění při studiu?

Hrozně moc. Naučila jsem se zvládat stres, takže jsem mnohem silnější i ve škole. Když totiž člověk stojí nahoře na svahu, vidí, co ho čeká, a kolem něj je pět dalších soupeřů, je to docela náročné na psychiku. Navíc celý sjezd trvá zhruba minutu, což je obtížné i fyzicky.

Potkal tě někdy vážnější úraz na snowboardu?

Asi nejhorší úraz se mi stal na mistrovství světa juniorů na Novém Zélandě, kde jsem byla po pádu přibližně 5 minut v bezvědomí a museli mě převézt do nemocnice. Pak jsem měla spíš už jen drobnější zranění – různé zlomeniny nebo taky rozseknutou hlavu. Ale od závodění mě to v žádném případě neodradilo :)

Co se ti honí hlavou těsně před startem? A co před zkouškou?

Trenér nám vždycky říkal, že máme přemýšlet nad tím, která překážka nás čeká jako první. Takže se snažím soustředit jen na to a dýchat, abych nebyla vystresovaná.

Před zkouškou si říkám, že to dopadne tak, jak má a že jsem se učila.

Zkoušíš si své praktické znalosti ze školy na rodině nebo třeba na sobě?

Musím říct, že mě naštěstí nic moc nebolí. Když mám občas problémy se zády, tak si zacvičím a je mi líp. S rodiči nebo se sourozenci je to trochu horší, protože po mě vždycky chtějí masáže, které nedělám, a cvičit se jim nechce :) Ale musím přiznat, že by mi stejně nebylo úplně příjemné si zkoušet nějaké techniky na blízkých.

Co tě baví kromě snowboardu?

Ráda běhám, chodím do fitka nebo čtu, teď zrovna Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Taky mě baví pečení – koláčů, buchet, bábovek… Nejoblíbenější je kynutý švestkový koláč, který mě naučila mamka. Přemýšlela jsem dokonce, že bych si otevřela kavárnu, kde bych pekla a vařila dobrou kávu. Po škole bych chtěla taky hodně cestovat, ze závodů znám jenom kopec a hotel, nic jiného. Láká mě východ, kde lidé žijí jinak, vyrazit do Himalájí, Indie, Kambodži.

Kterou osobnost ve sportu a ve fyzioterapii bys označila za jedničku?

Možná to bude znít jako klišé, ale ve fyzioterapii určitě profesora Pavla Koláře. Nicméně i u nás na fakultě máme skvělé fyzioterapeuty, třeba pana magistra Jakuba Jeníčka, garanta oboru, který nám ukázal fyzioterapii z trochu jiného úhlu pohledu. No, a ve sportu? To bude Jarda Jágr, kterého si vážím za to, co dokázal :)

jat

Dřív tancovala street dance a hip hop. Dnes má ráda indie rock, růžovou a bílou barvu, kynutý švestkový koláč – a taky snowboardcross. Není divu, nedávno totiž na své třetí zimní univerziádě získala v této disciplíně druhou medaili. Po stříbru z her v Trentu v roce 2013 si letos z Kazachstánu přivezla bronz. Katka Chourová, studentka fyzioterapie na 1. LF UK, působí v akademické reprezentaci. Jak sama říká, teď ale spíš studuje, než závodí.

Kdy jsi začala jezdit snowboardcross?

Když mi bylo devět – přivedl mě k tomu starší brácha Václav, který začal jezdit taky. Postupně se přidala ještě starší sestra Adéla a nejmladší bratr Kryštof. Ten je nyní v juniorské reprezentaci ČR. Jednu sezónu jsme měli dokonce rodinné družstvo.

Kolik že to máš sourozenců?

Dohromady pět. Ještě staršího bratra Jakuba, hraje florbal, a nejstarší je sestra Lucie, která se dřív věnovala házené. Náš táta je totiž velký sportovec, hraje fotbal, hokej, jezdí na kole, běhá, takže nás od mala ke sportu nutil :)

Zpátky ke snowboardu. Co bylo nejtěžší se naučit a jaký je tvůj oblíbený kopec?

Od 15 let, co jezdím v reprezentaci, jsem absolvovala desítky závodů a poznala spoustu svahů i v zahraničí. Musím ale říct, že nejradši mám kopec ve Strážném, kde bydlím. Jmenuje se Kotváč. Nejtěžší bylo naučit se jezdit rychle a nebát se.

A umíš i nějaké triky?

Dřív jsem uměla. Třistašedesátka byla moje maximum. Ale teď už bych to asi nedala, protože prkna na snowboardcross se liší.

Na jednom tvém profilu jsem četla motto: „Nezáleží, jak jezdíš, hlavně jak u toho vypadáš.“

To jsem si vmyslela jeden rok, kdy mi závodění moc nešlo, abych nebyla smutná. Byla to spíš narážka na ty, co se na snowboardu snaží hrozně moc dobře vypadat, přitom nic moc neumí.

Co tě přilákalo právě na 1. LF UK?

To je dlouhá historie. Začala jsem nejdřív studovat fyzioterapii v Kladně na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. Protože jsem se ale chystala na olympiádu, musela jsem studium přerušit a v mezičase jsem si uvědomila, že mi tamní způsob výuky úplně nevyhovuje. Moje kamarádka byla v tu dobu na fyzioterapii na 1. LF UK a tvrdila, že je to super. Tak jsem se rozhodla jít na Jedničku – byl to vlastně vždycky můj sen – a musím říct, že je to tu famózní :)

A proč sis vybrala zrovna fyzioterapii?

Přemýšlela jsem i o stomatologii, protože mamka a děda jsou zubaři, ale nakonec vyhrála fyzioterapie, která je hodně propojená se sportem. Při závodech a po pádech jsem sama poznala, že díky fyzioterapeutkám jsem se druhý den mohla postavit na svah a nic mě nebolelo. To bylo fakt nejlepší! Přijde mi navíc fajn, že člověk může jezdit se závodníky a má k nim hodně blízko.

Aktuálně se připravuješ na bakalářské státnice. Jaké je téma tvé bakalářské práce?

Zabývám se možnostmi fyzioterapie u pacientů po cévní mozkové příhodě u paretické dolní končetiny – s využitím prvků senzomotorické stimulace. Téma jsem si zvolila z důvodu mého studijního zájmu o neurologii a také díky absolvování velice zajímavé praxe na Neurologické klinice 1. LF UK a VFN. Pokud bych se dostala na magisterské studium, ráda bych toto téma zpracovala blíže.

Plánuješ tedy u fyzioterapie zůstat?

Mrzí mě, že v magisterském studiu nemůžu pokračovat na naší fakultě. Zkusím se proto dostat na 2. LF UK nebo FTVS, případně do Olomouce. Pokud to vyjde, chtěla bych pak po absolvování pracovat chvíli v nemocnici, kde se člověk hodně naučí a získá odbornou způsobilost. No a jednou z možností je, že poté zůstanu jako fyzioterapeut u sportovců. Láká mě hodně zahraničí, možná nakonec skončím v Anglii, kde mám bráchu.

Těší tě víc úspěchy ve škole, nebo na svahu?

Myslím si, že skoro všechny v mém okolí spíš potěší výsledky na snowboardu. Třeba děda je vždycky víc nadšený, když získám medaili, než když dostanu jedničku ze zkoušky. Ale mamka stejně jako já ocení školní úspěchy víc. I když medaili z olympiády bych brala, ta by byla hodně vysoko :) Sportovat ale plánuju už jen rekreačně a chci se opravdu spíš soustředit na to, jak propojit snowboardcross s fyzioterapií.

Pomohlo ti závodění při studiu?

Hrozně moc. Naučila jsem se zvládat stres, takže jsem mnohem silnější i ve škole. Když totiž člověk stojí nahoře na svahu, vidí, co ho čeká, a kolem něj je pět dalších soupeřů, je to docela náročné na psychiku. Navíc celý sjezd trvá zhruba minutu, což je obtížné i fyzicky.

Potkal tě někdy vážnější úraz na snowboardu?

Asi nejhorší úraz se mi stal na mistrovství světa juniorů na Novém Zélandě, kde jsem byla po pádu přibližně 5 minut v bezvědomí a museli mě převézt do nemocnice. Pak jsem měla spíš už jen drobnější zranění – různé zlomeniny nebo taky rozseknutou hlavu. Ale od závodění mě to v žádném případě neodradilo :)

Co se ti honí hlavou těsně před startem? A co před zkouškou?

Trenér nám vždycky říkal, že máme přemýšlet nad tím, která překážka nás čeká jako první. Takže se snažím soustředit jen na to a dýchat, abych nebyla vystresovaná.

Před zkouškou si říkám, že to dopadne tak, jak má a že jsem se učila.

Zkoušíš si své praktické znalosti ze školy na rodině nebo třeba na sobě?

Musím říct, že mě naštěstí nic moc nebolí. Když mám občas problémy se zády, tak si zacvičím a je mi líp. S rodiči nebo se sourozenci je to trochu horší, protože po mě vždycky chtějí masáže, které nedělám, a cvičit se jim nechce :) Ale musím přiznat, že by mi stejně nebylo úplně příjemné si zkoušet nějaké techniky na blízkých.

Co tě baví kromě snowboardu?

Ráda běhám, chodím do fitka nebo čtu, teď zrovna Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Taky mě baví pečení – koláčů, buchet, bábovek… Nejoblíbenější je kynutý švestkový koláč, který mě naučila mamka. Přemýšlela jsem dokonce, že bych si otevřela kavárnu, kde bych pekla a vařila dobrou kávu. Po škole bych chtěla taky hodně cestovat, ze závodů znám jenom kopec a hotel, nic jiného. Láká mě východ, kde lidé žijí jinak, vyrazit do Himalájí, Indie, Kambodži.

Kterou osobnost ve sportu a ve fyzioterapii bys označila za jedničku?

Možná to bude znít jako klišé, ale ve fyzioterapii určitě profesora Pavla Koláře. Nicméně i u nás na fakultě máme skvělé fyzioterapeuty, třeba pana magistra Jakuba Jeníčka, garanta oboru, který nám ukázal fyzioterapii z trochu jiného úhlu pohledu. No, a ve sportu? To bude Jarda Jágr, kterého si vážím za to, co dokázal :)

jat

Dřív tancovala street dance a hip hop. Dnes má ráda indie rock, růžovou a bílou barvu, kynutý švestkový koláč – a taky snowboardcross. Není divu, nedávno totiž na své třetí zimní univerziádě získala v této disciplíně druhou medaili. Po stříbru z her v Trentu v roce 2013 si letos z Kazachstánu přivezla bronz. Katka Chourová, studentka fyzioterapie na 1. LF UK, působí v akademické reprezentaci. Jak sama říká, teď ale spíš studuje, než závodí.

Kdy jsi začala jezdit snowboardcross?

Když mi bylo devět – přivedl mě k tomu starší brácha Václav, který začal jezdit taky. Postupně se přidala ještě starší sestra Adéla a nejmladší bratr Kryštof. Ten je nyní v juniorské reprezentaci ČR. Jednu sezónu jsme měli dokonce rodinné družstvo.

Kolik že to máš sourozenců?

Dohromady pět. Ještě staršího bratra Jakuba, hraje florbal, a nejstarší je sestra Lucie, která se dřív věnovala házené. Náš táta je totiž velký sportovec, hraje fotbal, hokej, jezdí na kole, běhá, takže nás od mala ke sportu nutil :)

Zpátky ke snowboardu. Co bylo nejtěžší se naučit a jaký je tvůj oblíbený kopec?

Od 15 let, co jezdím v reprezentaci, jsem absolvovala desítky závodů a poznala spoustu svahů i v zahraničí. Musím ale říct, že nejradši mám kopec ve Strážném, kde bydlím. Jmenuje se Kotváč. Nejtěžší bylo naučit se jezdit rychle a nebát se.

A umíš i nějaké triky?

Dřív jsem uměla. Třistašedesátka byla moje maximum. Ale teď už bych to asi nedala, protože prkna na snowboardcross se liší.

Na jednom tvém profilu jsem četla motto: „Nezáleží, jak jezdíš, hlavně jak u toho vypadáš.“

To jsem si vmyslela jeden rok, kdy mi závodění moc nešlo, abych nebyla smutná. Byla to spíš narážka na ty, co se na snowboardu snaží hrozně moc dobře vypadat, přitom nic moc neumí.

Co tě přilákalo právě na 1. LF UK?

To je dlouhá historie. Začala jsem nejdřív studovat fyzioterapii v Kladně na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. Protože jsem se ale chystala na olympiádu, musela jsem studium přerušit a v mezičase jsem si uvědomila, že mi tamní způsob výuky úplně nevyhovuje. Moje kamarádka byla v tu dobu na fyzioterapii na 1. LF UK a tvrdila, že je to super. Tak jsem se rozhodla jít na Jedničku – byl to vlastně vždycky můj sen – a musím říct, že je to tu famózní :)

A proč sis vybrala zrovna fyzioterapii?

Přemýšlela jsem i o stomatologii, protože mamka a děda jsou zubaři, ale nakonec vyhrála fyzioterapie, která je hodně propojená se sportem. Při závodech a po pádech jsem sama poznala, že díky fyzioterapeutkám jsem se druhý den mohla postavit na svah a nic mě nebolelo. To bylo fakt nejlepší! Přijde mi navíc fajn, že člověk může jezdit se závodníky a má k nim hodně blízko.

Aktuálně se připravuješ na bakalářské státnice. Jaké je téma tvé bakalářské práce?

Zabývám se možnostmi fyzioterapie u pacientů po cévní mozkové příhodě u paretické dolní končetiny – s využitím prvků senzomotorické stimulace. Téma jsem si zvolila z důvodu mého studijního zájmu o neurologii a také díky absolvování velice zajímavé praxe na Neurologické klinice 1. LF UK a VFN. Pokud bych se dostala na magisterské studium, ráda bych toto téma zpracovala blíže.

Plánuješ tedy u fyzioterapie zůstat?

Mrzí mě, že v magisterském studiu nemůžu pokračovat na naší fakultě. Zkusím se proto dostat na 2. LF UK nebo FTVS, případně do Olomouce. Pokud to vyjde, chtěla bych pak po absolvování pracovat chvíli v nemocnici, kde se člověk hodně naučí a získá odbornou způsobilost. No a jednou z možností je, že poté zůstanu jako fyzioterapeut u sportovců. Láká mě hodně zahraničí, možná nakonec skončím v Anglii, kde mám bráchu.

Těší tě víc úspěchy ve škole, nebo na svahu?

Myslím si, že skoro všechny v mém okolí spíš potěší výsledky na snowboardu. Třeba děda je vždycky víc nadšený, když získám medaili, než když dostanu jedničku ze zkoušky. Ale mamka stejně jako já ocení školní úspěchy víc. I když medaili z olympiády bych brala, ta by byla hodně vysoko :) Sportovat ale plánuju už jen rekreačně a chci se opravdu spíš soustředit na to, jak propojit snowboardcross s fyzioterapií.

Pomohlo ti závodění při studiu?

Hrozně moc. Naučila jsem se zvládat stres, takže jsem mnohem silnější i ve škole. Když totiž člověk stojí nahoře na svahu, vidí, co ho čeká, a kolem něj je pět dalších soupeřů, je to docela náročné na psychiku. Navíc celý sjezd trvá zhruba minutu, což je obtížné i fyzicky.

Potkal tě někdy vážnější úraz na snowboardu?

Asi nejhorší úraz se mi stal na mistrovství světa juniorů na Novém Zélandě, kde jsem byla po pádu přibližně 5 minut v bezvědomí a museli mě převézt do nemocnice. Pak jsem měla spíš už jen drobnější zranění – různé zlomeniny nebo taky rozseknutou hlavu. Ale od závodění mě to v žádném případě neodradilo :)

Co se ti honí hlavou těsně před startem? A co před zkouškou?

Trenér nám vždycky říkal, že máme přemýšlet nad tím, která překážka nás čeká jako první. Takže se snažím soustředit jen na to a dýchat, abych nebyla vystresovaná.

Před zkouškou si říkám, že to dopadne tak, jak má a že jsem se učila.

Zkoušíš si své praktické znalosti ze školy na rodině nebo třeba na sobě?

Musím říct, že mě naštěstí nic moc nebolí. Když mám občas problémy se zády, tak si zacvičím a je mi líp. S rodiči nebo se sourozenci je to trochu horší, protože po mě vždycky chtějí masáže, které nedělám, a cvičit se jim nechce :) Ale musím přiznat, že by mi stejně nebylo úplně příjemné si zkoušet nějaké techniky na blízkých.

Co tě baví kromě snowboardu?

Ráda běhám, chodím do fitka nebo čtu, teď zrovna Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Taky mě baví pečení – koláčů, buchet, bábovek… Nejoblíbenější je kynutý švestkový koláč, který mě naučila mamka. Přemýšlela jsem dokonce, že bych si otevřela kavárnu, kde bych pekla a vařila dobrou kávu. Po škole bych chtěla taky hodně cestovat, ze závodů znám jenom kopec a hotel, nic jiného. Láká mě východ, kde lidé žijí jinak, vyrazit do Himalájí, Indie, Kambodži.

Kterou osobnost ve sportu a ve fyzioterapii bys označila za jedničku?

Možná to bude znít jako klišé, ale ve fyzioterapii určitě profesora Pavla Koláře. Nicméně i u nás na fakultě máme skvělé fyzioterapeuty, třeba pana magistra Jakuba Jeníčka, garanta oboru, který nám ukázal fyzioterapii z trochu jiného úhlu pohledu. No, a ve sportu? To bude Jarda Jágr, kterého si vážím za to, co dokázal :)

jat