Jako student medicíny se vědeckou činností nijak zvlášť nezabýval. Dnes ovšem vede Lymfomovou laboratoř na Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK, má pět postgraduálních studentů a od 1. října se stal proděkanem pro vědeckou činnost naší fakulty. K tomu stíhá služby a dvakrát v týdnu ambulanci na I. interní klinice a je přesvědčen, že vědu s klinikou skloubit jde a že by to měl dělat každý lékař ve fakultní nemocnici. Docent Pavel Klener – hemato(onko)log, pro kterého je prý věda kreativním koníčkem.

Když se řekne Klener, asi většina medicínské veřejnosti si okamžitě vybaví vašeho tatínka, špičkového onkologa profesora Pavla Klenera. Je těžké být synem takového otce?

Řekl bych, že to není nic zvláštního. Lidé se mě ptají spíš ze zvědavosti, ale nikdy to pro mě neneslo žádné konotace ani v negativním, ani v pozitivním smyslu.

Kam až sahá dynastie lékařů Klenerů?

Jen k tátovi a jeho o deset let staršímu bratrovi Vladislavovi, jenž působil ve Státním ústavu radiační ochrany. Medicíně se věnuje ještě můj bratranec Jan Klener, neurochirurg z Homolky. Dědeček byl ovšem úředník a žádní doktoři v rodině předtím nebyli.

Poznamenal vás tatínek ve výběru povolání?

Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neuvažoval o tom, že bych dělal něco jiného než medicínu, předpokládám, že jsem byl těžce indoktrinován. Na tátovi se mi líbí jeho systematický přístup k řešení problémů, modus operandi. Máme na spoustu věcí stejný názor, napsali jsme spolu dvě monografie, takže se známe i po odborné stránce… Možná líp než po té rodičovské :)

Jak se vám s ním na knihách spolupracovalo?

Dobře. Šel jsem do toho i z důvodu, abych měl vzpomínku, památku na to, že jsem napsal monografii se svým tátou.

Proč u vás padla volba právě na hemato(onko)logii?

Přemýšlím, jak jsem se k ní vlastně dostal. Asi se mi líbily krvinky a mikroskop. Hematoonkologie je obor mladý, ale dynamicky se rozvíjející. V době, kdy tátovi bylo, jako je dnes mně, šlo o infaustní oblast medicíny, takřka bez možnosti léčit, zatímco v současnosti se vyléčí 80–90 % pacientů. Líbí se mi na ní, že je velmi komplexní a není rutinní, protože zejména lymfomy, kterými se zabývám, postihují jakýkoli orgán, jakoukoli tkáň. Jednou přijde pacient s lymfomem CNS, jindy zase s lymfomem břicha, varlete, kůže… Je to pokaždé jiné, a je skvělé, že ve velkém procentu případů s dobrým koncem.

Jak vnímáte svou funkci proděkana pro vědu?

Svou funkci teprve poznávám :) Ale fakultu vnímám velmi pozitivně, protože je to akademické prostředí, které umožňuje vědu a výzkum vůbec dělat. Budu se snažit, abychom ve spolupráci s panem děkanem mou agendu – tedy problematiku habilitačních a jmenovacích řízení a směřování vědy a její evaluace – posouvali kupředu.

Co pro vás věda znamená?

Je to můj profesní život, koníček. Protože dělám i klinickou medicínu, na jinou zábavu mi de facto nezbývá čas…

… a co vás na ní baví?

Všechno, je to strašně kreativní proces, který u mě vyvolává skvělé pocity a je pro mě obrovsky zajímavý. Člověk si může klást pořád ty stejné základní dotazy, a i když objeví „jen“ něco malého, je to důležité. Zkrátka je to taková hra, skládačka. Někdo hraje videohry a někdo dělá vědu. Obojí je prostě zábava.

Kterým vědeckým tématům se věnujete?

Jak jsem se už zmínil, klinicky i experimentálně agresivním lymfomům, tj. skupině nádorových onemocnění jednoho typu bílých krvinek, lymfocytů. Zajímavé je, že byť představují nejčastější hematologickou malignitu, pro veřejnost je to ve srovnání s leukémií pojem naprosto neznámý.

Jednou z oblastí našeho zájmu je vývoj nových preklinických modelů lymfomů. Nejen buněčných linií, ale především myších modelů založených na transplantaci pacientských buněk – „patient-derived xenografts“. Jde o nejrelevantnější modely pro preklinické studium, ať už biologie, chování, vlastností či třeba angiogeneze nádorů, které musejí být řádně charakterizovány, což znamená poměrně velký kus práce. V našem týmu je využíváme zejména pro preklinickou analýzu experimentálních léčebných postupů jak při vlastních projektech, tak v poslední době i v rámci smluvního výzkumu pro farmaceutické firmy. Druhým směrem, kterým se ubíráme, je hledání molekulárních mechanismů lékové rezistence u lymfomů a možností jejich překonávání. Skutečnost, že pacient nereaguje na určitý typ léčby nebo u něj dojde k relapsu či recidivě choroby, nemusí nutně znamenat, že už nemá šanci na vyléčení. Nádorové buňky mohou paradoxně získat nové vlastnosti, které sice umožnily vznik rezistence, ale zároveň nabízejí možnost cíleně je zasáhnout jiným přístupem.

O jaké konkrétní cílové struktury jde?

V poslední práci, kterou teď máme zaslanou k recenznímu řízení, řešíme nový léčebný postup. Zatímco klasická cytostatika se vážou na buněčnou DNA a vyvolávají genotoxický stres, nová léčiva cílí na mitochondrie. Tedy na organely, kde probíhá oxidativní fosforylace a které jsou plné toxických molekul. Takže když mitochondrii, zjednodušeně řečeno, rozbijeme, buňka spáchá sebevraždu – apoptózu. Ukazuje se, že tento přístup funguje i u silně předléčených pacientů s nádorovými buňkami rezistentními vůči klasickým cytostatikům, ale naopak velmi citlivými na mitochondriální terapii. Jedná se o BH3 mimetika, která blokují antiapoptotické proteiny, přičemž první lék z této skupiny byl již schválen k terapii chronické lymfocytární leukémie. S naší skupinou jsme BH3 mimetika testovali v léčbě lymfomů a ukázali jsme, že jsou velmi účinná.

To vše se děje v Lymfomové laboratoři, kterou vedete?

Ano – a děje se to i díky fakultnímu zázemí. Na zmíněné recentní publikaci jsme spolupracovali s Centrem nádorové cytogenetiky ÚLBLD 1. LF UK a VFN nebo s centrem BIOCEV, ale také s Laboratoří molekulární terapie v Biotechnologickém ústavu AV ČR nebo se skupinou Childhood Leukaemia Investigation Prague, působící ve FN Motol. A samozřejmě s I. interní klinikou – klinikou hematologie. Snažíme se co nejvíc dovedností outsourcovat a z naší strany přinášet hlavně ideu a finance, protože bez nich se věda dělat nedá.

Kterých úspěchů si ceníte nejvíc?

Zavedení pacientských xenograftů, které teď využíváme pro většinu běžících projektů a jež nám umožnily navázat spolupráci i se zahraničními partnery. Například s profesorem Georgem Lenzem z univerzity v Münsteru, jenž se věnuje agresivním lymfomům, nebo s řadou kolegů z European Mantle Cell Lymphoma Network, skvěle vedenou profesorem Martinem Dreylingem. Pacientské xenografty navíc představují platformu, která není – zatím – úplně běžná ani ve světových laboratořích, takže jsme v dané oblasti získali jistou konkurenční výhodu. I když si nemyslím, že to bude trvat dlouho.

Sám jste byl na zkušené v zahraničí?

Během doktorského studia jsem byl dva roky v laboratoři experimentální hematologie v Bruselu. Tam jsem se zabýval hodně specializovanou oblastí – a sice mechanismy vzniku T-buněčné leukémie dospělých, „adult T-cell leukemia“, což je malignita asociovaná s retrovirem HTLV. Zajímavé je, že model této choroby se studuje na ovcích, kterým se vpíchne „bovine leukemia virus“ a během 2 až 3 let u nich dojde k rozvoji onemocnění, jež je velmi blízké tomu lidskému. Na danou práci jsem ale po návratu do ČR nenavázal, protože jde o velmi úzkou tematiku, na které v celém světě pracuje jen pár laboratoří, zejména v Japonsku a Kanadě.

Máte raději výzkum základní, nebo aplikovaný? Nebo to nerozlišujete?

Rozlišuji, i když vím, že jsou tací, kteří to nenávidí. A jak vnímám to rozdělení? Třeba zkoumání rezistence vůči konkrétnímu cytostatiku je klasickým příkladem aplikovaného výzkumu – v okamžiku, kdy se dané léčivo přestane používat, ztrácí bádání smysl. Takže aplikovaný, nebo spíš translační výzkum, protože ten aplikovaný má hlavně ekonomický přínos, odpovídá na konkrétní, relativně jednoduché otázky z klinické medicíny. Jaké mutace jsou spojeny s rozvojem choroby, rezistencí, rekurencí, se špatnou prognózou, jak to vše překonat…? A to jsou otázky, které si základní výzkum neklade, protože si je ani klást nemůže. Sám jsem vzděláním především lékař, nejsem přírodovědec a nemám ambice ani znalosti na to, abych se pouštěl například do genových manipulací. K tomu využívám spolupráci s lidmi, kteří to umí.

Vadí vám něco na přístupu k vědě a výzkumu v ČR?

Nejvíc asi fakt, že současné resortní granty GA ČR a AZV ČR jsou koncipovány na krátkou dobu, tedy 3, maximálně 3,5 roku. To podle mě nenaplňuje základní premisu, že bude vědec něco zkoumat, protože za 3 roky zkrátka nestihne něco vyzkoumat, sepsat rukopis a publikovat jej. Takže většina řešitelů už částečné výsledky má a granty píše až na ně. Kdyby granty byly například 5leté, s určitou evaluací po dvou nebo třech letech a s možností prodloužení, nebo kdyby existovaly návazné granty na dané projekty, pak by to umožnilo systematicky pracovat a přinášet třeba i lepší výsledky.

Jde skloubit vědeckou práci s tou klinickou?

Jde. A myslím si, že by to ve fakultní nemocnici měli dělat všichni. Každý lékař může alespoň malým dílem přispět do vědeckých projektů a podílet se na řešení otázek spojených s léčbou dané choroby – ať už sběrem vzorků, statistickou analýzou nebo čímkoli jiným. Já sám pracuji na I. interní klinice, kde jsem prošel lůžkovým oddělením a po získání atestace jsem zakotvil na hematologické ambulanci, kterou mám dva dny v týdnu plus k tomu sloužím.

S jakým nejzajímavějším pacientem jste se dosud setkal?

Vybavují se mi hlavně ti mladí nemocní, kterým jsme nedokázali pomoct. To utkví v paměti. Nicméně nedávno jsme léčili hodně kuriózního pacienta, který získal lymfom spolu s transplantací ledviny. Je to unikátní a dosud nepopsaná situace, kdy na orgánovou transplantaci a následnou imunosupresivní léčbu, kterou nemocný musí podstoupit, navázal rozvoj lymfomu, jenž byl na pacienta přenesen od dárce ledviny.

Dokáže vás ještě něco překvapit?

Určitě. Každý den. V okamžiku, kdy člověk přestane být překvapený, může nabýt dojmu, že všechno ví, a to je náběh na průšvih.

Jak relaxujete?

Trochu s dětmi, ale jinak bohužel moc nerelaxuji a budu to muset změnit. Snažím se běhat, ale z hlediska morálky mi to zatím moc nejde :)

Koho považujete za Jedničku ve svém oboru?

V české hematoonkologii jednoznačně profesora Marka Trněného. Svým vhledem do problematiky lymfomů představuje výjimečnou, mezinárodně respektovanou osobnost. Na druhé straně, hematologie – jako každý jiný obor – samozřejmě není o jednom člověku a těch jedniček by byla celá řada.

jat

Jako student medicíny se vědeckou činností nijak zvlášť nezabýval. Dnes ovšem vede Lymfomovou laboratoř na Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK, má pět postgraduálních studentů a od 1. října se stal proděkanem pro vědeckou činnost naší fakulty. K tomu stíhá služby a dvakrát v týdnu ambulanci na I. interní klinice a je přesvědčen, že vědu s klinikou skloubit jde a že by to měl dělat každý lékař ve fakultní nemocnici. Docent Pavel Klener – hemato(onko)log, pro kterého je prý věda kreativním koníčkem.

Když se řekne Klener, asi většina medicínské veřejnosti si okamžitě vybaví vašeho tatínka, špičkového onkologa profesora Pavla Klenera. Je těžké být synem takového otce?

Řekl bych, že to není nic zvláštního. Lidé se mě ptají spíš ze zvědavosti, ale nikdy to pro mě neneslo žádné konotace ani v negativním, ani v pozitivním smyslu.

Kam až sahá dynastie lékařů Klenerů?

Jen k tátovi a jeho o deset let staršímu bratrovi Vladislavovi, jenž působil ve Státním ústavu radiační ochrany. Medicíně se věnuje ještě můj bratranec Jan Klener, neurochirurg z Homolky. Dědeček byl ovšem úředník a žádní doktoři v rodině předtím nebyli.

Poznamenal vás tatínek ve výběru povolání?

Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neuvažoval o tom, že bych dělal něco jiného než medicínu, předpokládám, že jsem byl těžce indoktrinován. Na tátovi se mi líbí jeho systematický přístup k řešení problémů, modus operandi. Máme na spoustu věcí stejný názor, napsali jsme spolu dvě monografie, takže se známe i po odborné stránce… Možná líp než po té rodičovské :)

Jak se vám s ním na knihách spolupracovalo?

Dobře. Šel jsem do toho i z důvodu, abych měl vzpomínku, památku na to, že jsem napsal monografii se svým tátou.

Proč u vás padla volba právě na hemato(onko)logii?

Přemýšlím, jak jsem se k ní vlastně dostal. Asi se mi líbily krvinky a mikroskop. Hematoonkologie je obor mladý, ale dynamicky se rozvíjející. V době, kdy tátovi bylo, jako je dnes mně, šlo o infaustní oblast medicíny, takřka bez možnosti léčit, zatímco v současnosti se vyléčí 80–90 % pacientů. Líbí se mi na ní, že je velmi komplexní a není rutinní, protože zejména lymfomy, kterými se zabývám, postihují jakýkoli orgán, jakoukoli tkáň. Jednou přijde pacient s lymfomem CNS, jindy zase s lymfomem břicha, varlete, kůže… Je to pokaždé jiné, a je skvělé, že ve velkém procentu případů s dobrým koncem.

Jak vnímáte svou funkci proděkana pro vědu?

Svou funkci teprve poznávám :) Ale fakultu vnímám velmi pozitivně, protože je to akademické prostředí, které umožňuje vědu a výzkum vůbec dělat. Budu se snažit, abychom ve spolupráci s panem děkanem mou agendu – tedy problematiku habilitačních a jmenovacích řízení a směřování vědy a její evaluace – posouvali kupředu.

Co pro vás věda znamená?

Je to můj profesní život, koníček. Protože dělám i klinickou medicínu, na jinou zábavu mi de facto nezbývá čas…

… a co vás na ní baví?

Všechno, je to strašně kreativní proces, který u mě vyvolává skvělé pocity a je pro mě obrovsky zajímavý. Člověk si může klást pořád ty stejné základní dotazy, a i když objeví „jen“ něco malého, je to důležité. Zkrátka je to taková hra, skládačka. Někdo hraje videohry a někdo dělá vědu. Obojí je prostě zábava.

Kterým vědeckým tématům se věnujete?

Jak jsem se už zmínil, klinicky i experimentálně agresivním lymfomům, tj. skupině nádorových onemocnění jednoho typu bílých krvinek, lymfocytů. Zajímavé je, že byť představují nejčastější hematologickou malignitu, pro veřejnost je to ve srovnání s leukémií pojem naprosto neznámý.

Jednou z oblastí našeho zájmu je vývoj nových preklinických modelů lymfomů. Nejen buněčných linií, ale především myších modelů založených na transplantaci pacientských buněk – „patient-derived xenografts“. Jde o nejrelevantnější modely pro preklinické studium, ať už biologie, chování, vlastností či třeba angiogeneze nádorů, které musejí být řádně charakterizovány, což znamená poměrně velký kus práce. V našem týmu je využíváme zejména pro preklinickou analýzu experimentálních léčebných postupů jak při vlastních projektech, tak v poslední době i v rámci smluvního výzkumu pro farmaceutické firmy. Druhým směrem, kterým se ubíráme, je hledání molekulárních mechanismů lékové rezistence u lymfomů a možností jejich překonávání. Skutečnost, že pacient nereaguje na určitý typ léčby nebo u něj dojde k relapsu či recidivě choroby, nemusí nutně znamenat, že už nemá šanci na vyléčení. Nádorové buňky mohou paradoxně získat nové vlastnosti, které sice umožnily vznik rezistence, ale zároveň nabízejí možnost cíleně je zasáhnout jiným přístupem.

O jaké konkrétní cílové struktury jde?

V poslední práci, kterou teď máme zaslanou k recenznímu řízení, řešíme nový léčebný postup. Zatímco klasická cytostatika se vážou na buněčnou DNA a vyvolávají genotoxický stres, nová léčiva cílí na mitochondrie. Tedy na organely, kde probíhá oxidativní fosforylace a které jsou plné toxických molekul. Takže když mitochondrii, zjednodušeně řečeno, rozbijeme, buňka spáchá sebevraždu – apoptózu. Ukazuje se, že tento přístup funguje i u silně předléčených pacientů s nádorovými buňkami rezistentními vůči klasickým cytostatikům, ale naopak velmi citlivými na mitochondriální terapii. Jedná se o BH3 mimetika, která blokují antiapoptotické proteiny, přičemž první lék z této skupiny byl již schválen k terapii chronické lymfocytární leukémie. S naší skupinou jsme BH3 mimetika testovali v léčbě lymfomů a ukázali jsme, že jsou velmi účinná.

To vše se děje v Lymfomové laboratoři, kterou vedete?

Ano – a děje se to i díky fakultnímu zázemí. Na zmíněné recentní publikaci jsme spolupracovali s Centrem nádorové cytogenetiky ÚLBLD 1. LF UK a VFN nebo s centrem BIOCEV, ale také s Laboratoří molekulární terapie v Biotechnologickém ústavu AV ČR nebo se skupinou Childhood Leukaemia Investigation Prague, působící ve FN Motol. A samozřejmě s I. interní klinikou – klinikou hematologie. Snažíme se co nejvíc dovedností outsourcovat a z naší strany přinášet hlavně ideu a finance, protože bez nich se věda dělat nedá.

Kterých úspěchů si ceníte nejvíc?

Zavedení pacientských xenograftů, které teď využíváme pro většinu běžících projektů a jež nám umožnily navázat spolupráci i se zahraničními partnery. Například s profesorem Georgem Lenzem z univerzity v Münsteru, jenž se věnuje agresivním lymfomům, nebo s řadou kolegů z European Mantle Cell Lymphoma Network, skvěle vedenou profesorem Martinem Dreylingem. Pacientské xenografty navíc představují platformu, která není – zatím – úplně běžná ani ve světových laboratořích, takže jsme v dané oblasti získali jistou konkurenční výhodu. I když si nemyslím, že to bude trvat dlouho.

Sám jste byl na zkušené v zahraničí?

Během doktorského studia jsem byl dva roky v laboratoři experimentální hematologie v Bruselu. Tam jsem se zabýval hodně specializovanou oblastí – a sice mechanismy vzniku T-buněčné leukémie dospělých, „adult T-cell leukemia“, což je malignita asociovaná s retrovirem HTLV. Zajímavé je, že model této choroby se studuje na ovcích, kterým se vpíchne „bovine leukemia virus“ a během 2 až 3 let u nich dojde k rozvoji onemocnění, jež je velmi blízké tomu lidskému. Na danou práci jsem ale po návratu do ČR nenavázal, protože jde o velmi úzkou tematiku, na které v celém světě pracuje jen pár laboratoří, zejména v Japonsku a Kanadě.

Máte raději výzkum základní, nebo aplikovaný? Nebo to nerozlišujete?

Rozlišuji, i když vím, že jsou tací, kteří to nenávidí. A jak vnímám to rozdělení? Třeba zkoumání rezistence vůči konkrétnímu cytostatiku je klasickým příkladem aplikovaného výzkumu – v okamžiku, kdy se dané léčivo přestane používat, ztrácí bádání smysl. Takže aplikovaný, nebo spíš translační výzkum, protože ten aplikovaný má hlavně ekonomický přínos, odpovídá na konkrétní, relativně jednoduché otázky z klinické medicíny. Jaké mutace jsou spojeny s rozvojem choroby, rezistencí, rekurencí, se špatnou prognózou, jak to vše překonat…? A to jsou otázky, které si základní výzkum neklade, protože si je ani klást nemůže. Sám jsem vzděláním především lékař, nejsem přírodovědec a nemám ambice ani znalosti na to, abych se pouštěl například do genových manipulací. K tomu využívám spolupráci s lidmi, kteří to umí.

Vadí vám něco na přístupu k vědě a výzkumu v ČR?

Nejvíc asi fakt, že současné resortní granty GA ČR a AZV ČR jsou koncipovány na krátkou dobu, tedy 3, maximálně 3,5 roku. To podle mě nenaplňuje základní premisu, že bude vědec něco zkoumat, protože za 3 roky zkrátka nestihne něco vyzkoumat, sepsat rukopis a publikovat jej. Takže většina řešitelů už částečné výsledky má a granty píše až na ně. Kdyby granty byly například 5leté, s určitou evaluací po dvou nebo třech letech a s možností prodloužení, nebo kdyby existovaly návazné granty na dané projekty, pak by to umožnilo systematicky pracovat a přinášet třeba i lepší výsledky.

Jde skloubit vědeckou práci s tou klinickou?

Jde. A myslím si, že by to ve fakultní nemocnici měli dělat všichni. Každý lékař může alespoň malým dílem přispět do vědeckých projektů a podílet se na řešení otázek spojených s léčbou dané choroby – ať už sběrem vzorků, statistickou analýzou nebo čímkoli jiným. Já sám pracuji na I. interní klinice, kde jsem prošel lůžkovým oddělením a po získání atestace jsem zakotvil na hematologické ambulanci, kterou mám dva dny v týdnu plus k tomu sloužím.

S jakým nejzajímavějším pacientem jste se dosud setkal?

Vybavují se mi hlavně ti mladí nemocní, kterým jsme nedokázali pomoct. To utkví v paměti. Nicméně nedávno jsme léčili hodně kuriózního pacienta, který získal lymfom spolu s transplantací ledviny. Je to unikátní a dosud nepopsaná situace, kdy na orgánovou transplantaci a následnou imunosupresivní léčbu, kterou nemocný musí podstoupit, navázal rozvoj lymfomu, jenž byl na pacienta přenesen od dárce ledviny.

Dokáže vás ještě něco překvapit?

Určitě. Každý den. V okamžiku, kdy člověk přestane být překvapený, může nabýt dojmu, že všechno ví, a to je náběh na průšvih.

Jak relaxujete?

Trochu s dětmi, ale jinak bohužel moc nerelaxuji a budu to muset změnit. Snažím se běhat, ale z hlediska morálky mi to zatím moc nejde :)

Koho považujete za Jedničku ve svém oboru?

V české hematoonkologii jednoznačně profesora Marka Trněného. Svým vhledem do problematiky lymfomů představuje výjimečnou, mezinárodně respektovanou osobnost. Na druhé straně, hematologie – jako každý jiný obor – samozřejmě není o jednom člověku a těch jedniček by byla celá řada.

jat

Jako student medicíny se vědeckou činností nijak zvlášť nezabýval. Dnes ovšem vede Lymfomovou laboratoř na Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK, má pět postgraduálních studentů a od 1. října se stal proděkanem pro vědeckou činnost naší fakulty. K tomu stíhá služby a dvakrát v týdnu ambulanci na I. interní klinice a je přesvědčen, že vědu s klinikou skloubit jde a že by to měl dělat každý lékař ve fakultní nemocnici. Docent Pavel Klener – hemato(onko)log, pro kterého je prý věda kreativním koníčkem.

Když se řekne Klener, asi většina medicínské veřejnosti si okamžitě vybaví vašeho tatínka, špičkového onkologa profesora Pavla Klenera. Je těžké být synem takového otce?

Řekl bych, že to není nic zvláštního. Lidé se mě ptají spíš ze zvědavosti, ale nikdy to pro mě neneslo žádné konotace ani v negativním, ani v pozitivním smyslu.

Kam až sahá dynastie lékařů Klenerů?

Jen k tátovi a jeho o deset let staršímu bratrovi Vladislavovi, jenž působil ve Státním ústavu radiační ochrany. Medicíně se věnuje ještě můj bratranec Jan Klener, neurochirurg z Homolky. Dědeček byl ovšem úředník a žádní doktoři v rodině předtím nebyli.

Poznamenal vás tatínek ve výběru povolání?

Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neuvažoval o tom, že bych dělal něco jiného než medicínu, předpokládám, že jsem byl těžce indoktrinován. Na tátovi se mi líbí jeho systematický přístup k řešení problémů, modus operandi. Máme na spoustu věcí stejný názor, napsali jsme spolu dvě monografie, takže se známe i po odborné stránce… Možná líp než po té rodičovské :)

Jak se vám s ním na knihách spolupracovalo?

Dobře. Šel jsem do toho i z důvodu, abych měl vzpomínku, památku na to, že jsem napsal monografii se svým tátou.

Proč u vás padla volba právě na hemato(onko)logii?

Přemýšlím, jak jsem se k ní vlastně dostal. Asi se mi líbily krvinky a mikroskop. Hematoonkologie je obor mladý, ale dynamicky se rozvíjející. V době, kdy tátovi bylo, jako je dnes mně, šlo o infaustní oblast medicíny, takřka bez možnosti léčit, zatímco v současnosti se vyléčí 80–90 % pacientů. Líbí se mi na ní, že je velmi komplexní a není rutinní, protože zejména lymfomy, kterými se zabývám, postihují jakýkoli orgán, jakoukoli tkáň. Jednou přijde pacient s lymfomem CNS, jindy zase s lymfomem břicha, varlete, kůže… Je to pokaždé jiné, a je skvělé, že ve velkém procentu případů s dobrým koncem.

Jak vnímáte svou funkci proděkana pro vědu?

Svou funkci teprve poznávám :) Ale fakultu vnímám velmi pozitivně, protože je to akademické prostředí, které umožňuje vědu a výzkum vůbec dělat. Budu se snažit, abychom ve spolupráci s panem děkanem mou agendu – tedy problematiku habilitačních a jmenovacích řízení a směřování vědy a její evaluace – posouvali kupředu.

Co pro vás věda znamená?

Je to můj profesní život, koníček. Protože dělám i klinickou medicínu, na jinou zábavu mi de facto nezbývá čas…

… a co vás na ní baví?

Všechno, je to strašně kreativní proces, který u mě vyvolává skvělé pocity a je pro mě obrovsky zajímavý. Člověk si může klást pořád ty stejné základní dotazy, a i když objeví „jen“ něco malého, je to důležité. Zkrátka je to taková hra, skládačka. Někdo hraje videohry a někdo dělá vědu. Obojí je prostě zábava.

Kterým vědeckým tématům se věnujete?

Jak jsem se už zmínil, klinicky i experimentálně agresivním lymfomům, tj. skupině nádorových onemocnění jednoho typu bílých krvinek, lymfocytů. Zajímavé je, že byť představují nejčastější hematologickou malignitu, pro veřejnost je to ve srovnání s leukémií pojem naprosto neznámý.

Jednou z oblastí našeho zájmu je vývoj nových preklinických modelů lymfomů. Nejen buněčných linií, ale především myších modelů založených na transplantaci pacientských buněk – „patient-derived xenografts“. Jde o nejrelevantnější modely pro preklinické studium, ať už biologie, chování, vlastností či třeba angiogeneze nádorů, které musejí být řádně charakterizovány, což znamená poměrně velký kus práce. V našem týmu je využíváme zejména pro preklinickou analýzu experimentálních léčebných postupů jak při vlastních projektech, tak v poslední době i v rámci smluvního výzkumu pro farmaceutické firmy. Druhým směrem, kterým se ubíráme, je hledání molekulárních mechanismů lékové rezistence u lymfomů a možností jejich překonávání. Skutečnost, že pacient nereaguje na určitý typ léčby nebo u něj dojde k relapsu či recidivě choroby, nemusí nutně znamenat, že už nemá šanci na vyléčení. Nádorové buňky mohou paradoxně získat nové vlastnosti, které sice umožnily vznik rezistence, ale zároveň nabízejí možnost cíleně je zasáhnout jiným přístupem.

O jaké konkrétní cílové struktury jde?

V poslední práci, kterou teď máme zaslanou k recenznímu řízení, řešíme nový léčebný postup. Zatímco klasická cytostatika se vážou na buněčnou DNA a vyvolávají genotoxický stres, nová léčiva cílí na mitochondrie. Tedy na organely, kde probíhá oxidativní fosforylace a které jsou plné toxických molekul. Takže když mitochondrii, zjednodušeně řečeno, rozbijeme, buňka spáchá sebevraždu – apoptózu. Ukazuje se, že tento přístup funguje i u silně předléčených pacientů s nádorovými buňkami rezistentními vůči klasickým cytostatikům, ale naopak velmi citlivými na mitochondriální terapii. Jedná se o BH3 mimetika, která blokují antiapoptotické proteiny, přičemž první lék z této skupiny byl již schválen k terapii chronické lymfocytární leukémie. S naší skupinou jsme BH3 mimetika testovali v léčbě lymfomů a ukázali jsme, že jsou velmi účinná.

To vše se děje v Lymfomové laboratoři, kterou vedete?

Ano – a děje se to i díky fakultnímu zázemí. Na zmíněné recentní publikaci jsme spolupracovali s Centrem nádorové cytogenetiky ÚLBLD 1. LF UK a VFN nebo s centrem BIOCEV, ale také s Laboratoří molekulární terapie v Biotechnologickém ústavu AV ČR nebo se skupinou Childhood Leukaemia Investigation Prague, působící ve FN Motol. A samozřejmě s I. interní klinikou – klinikou hematologie. Snažíme se co nejvíc dovedností outsourcovat a z naší strany přinášet hlavně ideu a finance, protože bez nich se věda dělat nedá.

Kterých úspěchů si ceníte nejvíc?

Zavedení pacientských xenograftů, které teď využíváme pro většinu běžících projektů a jež nám umožnily navázat spolupráci i se zahraničními partnery. Například s profesorem Georgem Lenzem z univerzity v Münsteru, jenž se věnuje agresivním lymfomům, nebo s řadou kolegů z European Mantle Cell Lymphoma Network, skvěle vedenou profesorem Martinem Dreylingem. Pacientské xenografty navíc představují platformu, která není – zatím – úplně běžná ani ve světových laboratořích, takže jsme v dané oblasti získali jistou konkurenční výhodu. I když si nemyslím, že to bude trvat dlouho.

Sám jste byl na zkušené v zahraničí?

Během doktorského studia jsem byl dva roky v laboratoři experimentální hematologie v Bruselu. Tam jsem se zabýval hodně specializovanou oblastí – a sice mechanismy vzniku T-buněčné leukémie dospělých, „adult T-cell leukemia“, což je malignita asociovaná s retrovirem HTLV. Zajímavé je, že model této choroby se studuje na ovcích, kterým se vpíchne „bovine leukemia virus“ a během 2 až 3 let u nich dojde k rozvoji onemocnění, jež je velmi blízké tomu lidskému. Na danou práci jsem ale po návratu do ČR nenavázal, protože jde o velmi úzkou tematiku, na které v celém světě pracuje jen pár laboratoří, zejména v Japonsku a Kanadě.

Máte raději výzkum základní, nebo aplikovaný? Nebo to nerozlišujete?

Rozlišuji, i když vím, že jsou tací, kteří to nenávidí. A jak vnímám to rozdělení? Třeba zkoumání rezistence vůči konkrétnímu cytostatiku je klasickým příkladem aplikovaného výzkumu – v okamžiku, kdy se dané léčivo přestane používat, ztrácí bádání smysl. Takže aplikovaný, nebo spíš translační výzkum, protože ten aplikovaný má hlavně ekonomický přínos, odpovídá na konkrétní, relativně jednoduché otázky z klinické medicíny. Jaké mutace jsou spojeny s rozvojem choroby, rezistencí, rekurencí, se špatnou prognózou, jak to vše překonat…? A to jsou otázky, které si základní výzkum neklade, protože si je ani klást nemůže. Sám jsem vzděláním především lékař, nejsem přírodovědec a nemám ambice ani znalosti na to, abych se pouštěl například do genových manipulací. K tomu využívám spolupráci s lidmi, kteří to umí.

Vadí vám něco na přístupu k vědě a výzkumu v ČR?

Nejvíc asi fakt, že současné resortní granty GA ČR a AZV ČR jsou koncipovány na krátkou dobu, tedy 3, maximálně 3,5 roku. To podle mě nenaplňuje základní premisu, že bude vědec něco zkoumat, protože za 3 roky zkrátka nestihne něco vyzkoumat, sepsat rukopis a publikovat jej. Takže většina řešitelů už částečné výsledky má a granty píše až na ně. Kdyby granty byly například 5leté, s určitou evaluací po dvou nebo třech letech a s možností prodloužení, nebo kdyby existovaly návazné granty na dané projekty, pak by to umožnilo systematicky pracovat a přinášet třeba i lepší výsledky.

Jde skloubit vědeckou práci s tou klinickou?

Jde. A myslím si, že by to ve fakultní nemocnici měli dělat všichni. Každý lékař může alespoň malým dílem přispět do vědeckých projektů a podílet se na řešení otázek spojených s léčbou dané choroby – ať už sběrem vzorků, statistickou analýzou nebo čímkoli jiným. Já sám pracuji na I. interní klinice, kde jsem prošel lůžkovým oddělením a po získání atestace jsem zakotvil na hematologické ambulanci, kterou mám dva dny v týdnu plus k tomu sloužím.

S jakým nejzajímavějším pacientem jste se dosud setkal?

Vybavují se mi hlavně ti mladí nemocní, kterým jsme nedokázali pomoct. To utkví v paměti. Nicméně nedávno jsme léčili hodně kuriózního pacienta, který získal lymfom spolu s transplantací ledviny. Je to unikátní a dosud nepopsaná situace, kdy na orgánovou transplantaci a následnou imunosupresivní léčbu, kterou nemocný musí podstoupit, navázal rozvoj lymfomu, jenž byl na pacienta přenesen od dárce ledviny.

Dokáže vás ještě něco překvapit?

Určitě. Každý den. V okamžiku, kdy člověk přestane být překvapený, může nabýt dojmu, že všechno ví, a to je náběh na průšvih.

Jak relaxujete?

Trochu s dětmi, ale jinak bohužel moc nerelaxuji a budu to muset změnit. Snažím se běhat, ale z hlediska morálky mi to zatím moc nejde :)

Koho považujete za Jedničku ve svém oboru?

V české hematoonkologii jednoznačně profesora Marka Trněného. Svým vhledem do problematiky lymfomů představuje výjimečnou, mezinárodně respektovanou osobnost. Na druhé straně, hematologie – jako každý jiný obor – samozřejmě není o jednom člověku a těch jedniček by byla celá řada.

jat

Jako student medicíny se vědeckou činností nijak zvlášť nezabýval. Dnes ovšem vede Lymfomovou laboratoř na Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK, má pět postgraduálních studentů a od 1. října se stal proděkanem pro vědeckou činnost naší fakulty. K tomu stíhá služby a dvakrát v týdnu ambulanci na I. interní klinice a je přesvědčen, že vědu s klinikou skloubit jde a že by to měl dělat každý lékař ve fakultní nemocnici. Docent Pavel Klener – hemato(onko)log, pro kterého je prý věda kreativním koníčkem.

Když se řekne Klener, asi většina medicínské veřejnosti si okamžitě vybaví vašeho tatínka, špičkového onkologa profesora Pavla Klenera. Je těžké být synem takového otce?

Řekl bych, že to není nic zvláštního. Lidé se mě ptají spíš ze zvědavosti, ale nikdy to pro mě neneslo žádné konotace ani v negativním, ani v pozitivním smyslu.

Kam až sahá dynastie lékařů Klenerů?

Jen k tátovi a jeho o deset let staršímu bratrovi Vladislavovi, jenž působil ve Státním ústavu radiační ochrany. Medicíně se věnuje ještě můj bratranec Jan Klener, neurochirurg z Homolky. Dědeček byl ovšem úředník a žádní doktoři v rodině předtím nebyli.

Poznamenal vás tatínek ve výběru povolání?

Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neuvažoval o tom, že bych dělal něco jiného než medicínu, předpokládám, že jsem byl těžce indoktrinován. Na tátovi se mi líbí jeho systematický přístup k řešení problémů, modus operandi. Máme na spoustu věcí stejný názor, napsali jsme spolu dvě monografie, takže se známe i po odborné stránce… Možná líp než po té rodičovské :)

Jak se vám s ním na knihách spolupracovalo?

Dobře. Šel jsem do toho i z důvodu, abych měl vzpomínku, památku na to, že jsem napsal monografii se svým tátou.

Proč u vás padla volba právě na hemato(onko)logii?

Přemýšlím, jak jsem se k ní vlastně dostal. Asi se mi líbily krvinky a mikroskop. Hematoonkologie je obor mladý, ale dynamicky se rozvíjející. V době, kdy tátovi bylo, jako je dnes mně, šlo o infaustní oblast medicíny, takřka bez možnosti léčit, zatímco v současnosti se vyléčí 80–90 % pacientů. Líbí se mi na ní, že je velmi komplexní a není rutinní, protože zejména lymfomy, kterými se zabývám, postihují jakýkoli orgán, jakoukoli tkáň. Jednou přijde pacient s lymfomem CNS, jindy zase s lymfomem břicha, varlete, kůže… Je to pokaždé jiné, a je skvělé, že ve velkém procentu případů s dobrým koncem.

Jak vnímáte svou funkci proděkana pro vědu?

Svou funkci teprve poznávám :) Ale fakultu vnímám velmi pozitivně, protože je to akademické prostředí, které umožňuje vědu a výzkum vůbec dělat. Budu se snažit, abychom ve spolupráci s panem děkanem mou agendu – tedy problematiku habilitačních a jmenovacích řízení a směřování vědy a její evaluace – posouvali kupředu.

Co pro vás věda znamená?

Je to můj profesní život, koníček. Protože dělám i klinickou medicínu, na jinou zábavu mi de facto nezbývá čas…

… a co vás na ní baví?

Všechno, je to strašně kreativní proces, který u mě vyvolává skvělé pocity a je pro mě obrovsky zajímavý. Člověk si může klást pořád ty stejné základní dotazy, a i když objeví „jen“ něco malého, je to důležité. Zkrátka je to taková hra, skládačka. Někdo hraje videohry a někdo dělá vědu. Obojí je prostě zábava.

Kterým vědeckým tématům se věnujete?

Jak jsem se už zmínil, klinicky i experimentálně agresivním lymfomům, tj. skupině nádorových onemocnění jednoho typu bílých krvinek, lymfocytů. Zajímavé je, že byť představují nejčastější hematologickou malignitu, pro veřejnost je to ve srovnání s leukémií pojem naprosto neznámý.

Jednou z oblastí našeho zájmu je vývoj nových preklinických modelů lymfomů. Nejen buněčných linií, ale především myších modelů založených na transplantaci pacientských buněk – „patient-derived xenografts“. Jde o nejrelevantnější modely pro preklinické studium, ať už biologie, chování, vlastností či třeba angiogeneze nádorů, které musejí být řádně charakterizovány, což znamená poměrně velký kus práce. V našem týmu je využíváme zejména pro preklinickou analýzu experimentálních léčebných postupů jak při vlastních projektech, tak v poslední době i v rámci smluvního výzkumu pro farmaceutické firmy. Druhým směrem, kterým se ubíráme, je hledání molekulárních mechanismů lékové rezistence u lymfomů a možností jejich překonávání. Skutečnost, že pacient nereaguje na určitý typ léčby nebo u něj dojde k relapsu či recidivě choroby, nemusí nutně znamenat, že už nemá šanci na vyléčení. Nádorové buňky mohou paradoxně získat nové vlastnosti, které sice umožnily vznik rezistence, ale zároveň nabízejí možnost cíleně je zasáhnout jiným přístupem.

O jaké konkrétní cílové struktury jde?

V poslední práci, kterou teď máme zaslanou k recenznímu řízení, řešíme nový léčebný postup. Zatímco klasická cytostatika se vážou na buněčnou DNA a vyvolávají genotoxický stres, nová léčiva cílí na mitochondrie. Tedy na organely, kde probíhá oxidativní fosforylace a které jsou plné toxických molekul. Takže když mitochondrii, zjednodušeně řečeno, rozbijeme, buňka spáchá sebevraždu – apoptózu. Ukazuje se, že tento přístup funguje i u silně předléčených pacientů s nádorovými buňkami rezistentními vůči klasickým cytostatikům, ale naopak velmi citlivými na mitochondriální terapii. Jedná se o BH3 mimetika, která blokují antiapoptotické proteiny, přičemž první lék z této skupiny byl již schválen k terapii chronické lymfocytární leukémie. S naší skupinou jsme BH3 mimetika testovali v léčbě lymfomů a ukázali jsme, že jsou velmi účinná.

To vše se děje v Lymfomové laboratoři, kterou vedete?

Ano – a děje se to i díky fakultnímu zázemí. Na zmíněné recentní publikaci jsme spolupracovali s Centrem nádorové cytogenetiky ÚLBLD 1. LF UK a VFN nebo s centrem BIOCEV, ale také s Laboratoří molekulární terapie v Biotechnologickém ústavu AV ČR nebo se skupinou Childhood Leukaemia Investigation Prague, působící ve FN Motol. A samozřejmě s I. interní klinikou – klinikou hematologie. Snažíme se co nejvíc dovedností outsourcovat a z naší strany přinášet hlavně ideu a finance, protože bez nich se věda dělat nedá.

Kterých úspěchů si ceníte nejvíc?

Zavedení pacientských xenograftů, které teď využíváme pro většinu běžících projektů a jež nám umožnily navázat spolupráci i se zahraničními partnery. Například s profesorem Georgem Lenzem z univerzity v Münsteru, jenž se věnuje agresivním lymfomům, nebo s řadou kolegů z European Mantle Cell Lymphoma Network, skvěle vedenou profesorem Martinem Dreylingem. Pacientské xenografty navíc představují platformu, která není – zatím – úplně běžná ani ve světových laboratořích, takže jsme v dané oblasti získali jistou konkurenční výhodu. I když si nemyslím, že to bude trvat dlouho.

Sám jste byl na zkušené v zahraničí?

Během doktorského studia jsem byl dva roky v laboratoři experimentální hematologie v Bruselu. Tam jsem se zabýval hodně specializovanou oblastí – a sice mechanismy vzniku T-buněčné leukémie dospělých, „adult T-cell leukemia“, což je malignita asociovaná s retrovirem HTLV. Zajímavé je, že model této choroby se studuje na ovcích, kterým se vpíchne „bovine leukemia virus“ a během 2 až 3 let u nich dojde k rozvoji onemocnění, jež je velmi blízké tomu lidskému. Na danou práci jsem ale po návratu do ČR nenavázal, protože jde o velmi úzkou tematiku, na které v celém světě pracuje jen pár laboratoří, zejména v Japonsku a Kanadě.

Máte raději výzkum základní, nebo aplikovaný? Nebo to nerozlišujete?

Rozlišuji, i když vím, že jsou tací, kteří to nenávidí. A jak vnímám to rozdělení? Třeba zkoumání rezistence vůči konkrétnímu cytostatiku je klasickým příkladem aplikovaného výzkumu – v okamžiku, kdy se dané léčivo přestane používat, ztrácí bádání smysl. Takže aplikovaný, nebo spíš translační výzkum, protože ten aplikovaný má hlavně ekonomický přínos, odpovídá na konkrétní, relativně jednoduché otázky z klinické medicíny. Jaké mutace jsou spojeny s rozvojem choroby, rezistencí, rekurencí, se špatnou prognózou, jak to vše překonat…? A to jsou otázky, které si základní výzkum neklade, protože si je ani klást nemůže. Sám jsem vzděláním především lékař, nejsem přírodovědec a nemám ambice ani znalosti na to, abych se pouštěl například do genových manipulací. K tomu využívám spolupráci s lidmi, kteří to umí.

Vadí vám něco na přístupu k vědě a výzkumu v ČR?

Nejvíc asi fakt, že současné resortní granty GA ČR a AZV ČR jsou koncipovány na krátkou dobu, tedy 3, maximálně 3,5 roku. To podle mě nenaplňuje základní premisu, že bude vědec něco zkoumat, protože za 3 roky zkrátka nestihne něco vyzkoumat, sepsat rukopis a publikovat jej. Takže většina řešitelů už částečné výsledky má a granty píše až na ně. Kdyby granty byly například 5leté, s určitou evaluací po dvou nebo třech letech a s možností prodloužení, nebo kdyby existovaly návazné granty na dané projekty, pak by to umožnilo systematicky pracovat a přinášet třeba i lepší výsledky.

Jde skloubit vědeckou práci s tou klinickou?

Jde. A myslím si, že by to ve fakultní nemocnici měli dělat všichni. Každý lékař může alespoň malým dílem přispět do vědeckých projektů a podílet se na řešení otázek spojených s léčbou dané choroby – ať už sběrem vzorků, statistickou analýzou nebo čímkoli jiným. Já sám pracuji na I. interní klinice, kde jsem prošel lůžkovým oddělením a po získání atestace jsem zakotvil na hematologické ambulanci, kterou mám dva dny v týdnu plus k tomu sloužím.

S jakým nejzajímavějším pacientem jste se dosud setkal?

Vybavují se mi hlavně ti mladí nemocní, kterým jsme nedokázali pomoct. To utkví v paměti. Nicméně nedávno jsme léčili hodně kuriózního pacienta, který získal lymfom spolu s transplantací ledviny. Je to unikátní a dosud nepopsaná situace, kdy na orgánovou transplantaci a následnou imunosupresivní léčbu, kterou nemocný musí podstoupit, navázal rozvoj lymfomu, jenž byl na pacienta přenesen od dárce ledviny.

Dokáže vás ještě něco překvapit?

Určitě. Každý den. V okamžiku, kdy člověk přestane být překvapený, může nabýt dojmu, že všechno ví, a to je náběh na průšvih.

Jak relaxujete?

Trochu s dětmi, ale jinak bohužel moc nerelaxuji a budu to muset změnit. Snažím se běhat, ale z hlediska morálky mi to zatím moc nejde :)

Koho považujete za Jedničku ve svém oboru?

V české hematoonkologii jednoznačně profesora Marka Trněného. Svým vhledem do problematiky lymfomů představuje výjimečnou, mezinárodně respektovanou osobnost. Na druhé straně, hematologie – jako každý jiný obor – samozřejmě není o jednom člověku a těch jedniček by byla celá řada.

jat

Jako student medicíny se vědeckou činností nijak zvlášť nezabýval. Dnes ovšem vede Lymfomovou laboratoř na Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK, má pět postgraduálních studentů a od 1. října se stal proděkanem pro vědeckou činnost naší fakulty. K tomu stíhá služby a dvakrát v týdnu ambulanci na I. interní klinice a je přesvědčen, že vědu s klinikou skloubit jde a že by to měl dělat každý lékař ve fakultní nemocnici. Docent Pavel Klener – hemato(onko)log, pro kterého je prý věda kreativním koníčkem.

Když se řekne Klener, asi většina medicínské veřejnosti si okamžitě vybaví vašeho tatínka, špičkového onkologa profesora Pavla Klenera. Je těžké být synem takového otce?

Řekl bych, že to není nic zvláštního. Lidé se mě ptají spíš ze zvědavosti, ale nikdy to pro mě neneslo žádné konotace ani v negativním, ani v pozitivním smyslu.

Kam až sahá dynastie lékařů Klenerů?

Jen k tátovi a jeho o deset let staršímu bratrovi Vladislavovi, jenž působil ve Státním ústavu radiační ochrany. Medicíně se věnuje ještě můj bratranec Jan Klener, neurochirurg z Homolky. Dědeček byl ovšem úředník a žádní doktoři v rodině předtím nebyli.

Poznamenal vás tatínek ve výběru povolání?

Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neuvažoval o tom, že bych dělal něco jiného než medicínu, předpokládám, že jsem byl těžce indoktrinován. Na tátovi se mi líbí jeho systematický přístup k řešení problémů, modus operandi. Máme na spoustu věcí stejný názor, napsali jsme spolu dvě monografie, takže se známe i po odborné stránce… Možná líp než po té rodičovské :)

Jak se vám s ním na knihách spolupracovalo?

Dobře. Šel jsem do toho i z důvodu, abych měl vzpomínku, památku na to, že jsem napsal monografii se svým tátou.

Proč u vás padla volba právě na hemato(onko)logii?

Přemýšlím, jak jsem se k ní vlastně dostal. Asi se mi líbily krvinky a mikroskop. Hematoonkologie je obor mladý, ale dynamicky se rozvíjející. V době, kdy tátovi bylo, jako je dnes mně, šlo o infaustní oblast medicíny, takřka bez možnosti léčit, zatímco v současnosti se vyléčí 80–90 % pacientů. Líbí se mi na ní, že je velmi komplexní a není rutinní, protože zejména lymfomy, kterými se zabývám, postihují jakýkoli orgán, jakoukoli tkáň. Jednou přijde pacient s lymfomem CNS, jindy zase s lymfomem břicha, varlete, kůže… Je to pokaždé jiné, a je skvělé, že ve velkém procentu případů s dobrým koncem.

Jak vnímáte svou funkci proděkana pro vědu?

Svou funkci teprve poznávám :) Ale fakultu vnímám velmi pozitivně, protože je to akademické prostředí, které umožňuje vědu a výzkum vůbec dělat. Budu se snažit, abychom ve spolupráci s panem děkanem mou agendu – tedy problematiku habilitačních a jmenovacích řízení a směřování vědy a její evaluace – posouvali kupředu.

Co pro vás věda znamená?

Je to můj profesní život, koníček. Protože dělám i klinickou medicínu, na jinou zábavu mi de facto nezbývá čas…

… a co vás na ní baví?

Všechno, je to strašně kreativní proces, který u mě vyvolává skvělé pocity a je pro mě obrovsky zajímavý. Člověk si může klást pořád ty stejné základní dotazy, a i když objeví „jen“ něco malého, je to důležité. Zkrátka je to taková hra, skládačka. Někdo hraje videohry a někdo dělá vědu. Obojí je prostě zábava.

Kterým vědeckým tématům se věnujete?

Jak jsem se už zmínil, klinicky i experimentálně agresivním lymfomům, tj. skupině nádorových onemocnění jednoho typu bílých krvinek, lymfocytů. Zajímavé je, že byť představují nejčastější hematologickou malignitu, pro veřejnost je to ve srovnání s leukémií pojem naprosto neznámý.

Jednou z oblastí našeho zájmu je vývoj nových preklinických modelů lymfomů. Nejen buněčných linií, ale především myších modelů založených na transplantaci pacientských buněk – „patient-derived xenografts“. Jde o nejrelevantnější modely pro preklinické studium, ať už biologie, chování, vlastností či třeba angiogeneze nádorů, které musejí být řádně charakterizovány, což znamená poměrně velký kus práce. V našem týmu je využíváme zejména pro preklinickou analýzu experimentálních léčebných postupů jak při vlastních projektech, tak v poslední době i v rámci smluvního výzkumu pro farmaceutické firmy. Druhým směrem, kterým se ubíráme, je hledání molekulárních mechanismů lékové rezistence u lymfomů a možností jejich překonávání. Skutečnost, že pacient nereaguje na určitý typ léčby nebo u něj dojde k relapsu či recidivě choroby, nemusí nutně znamenat, že už nemá šanci na vyléčení. Nádorové buňky mohou paradoxně získat nové vlastnosti, které sice umožnily vznik rezistence, ale zároveň nabízejí možnost cíleně je zasáhnout jiným přístupem.

O jaké konkrétní cílové struktury jde?

V poslední práci, kterou teď máme zaslanou k recenznímu řízení, řešíme nový léčebný postup. Zatímco klasická cytostatika se vážou na buněčnou DNA a vyvolávají genotoxický stres, nová léčiva cílí na mitochondrie. Tedy na organely, kde probíhá oxidativní fosforylace a které jsou plné toxických molekul. Takže když mitochondrii, zjednodušeně řečeno, rozbijeme, buňka spáchá sebevraždu – apoptózu. Ukazuje se, že tento přístup funguje i u silně předléčených pacientů s nádorovými buňkami rezistentními vůči klasickým cytostatikům, ale naopak velmi citlivými na mitochondriální terapii. Jedná se o BH3 mimetika, která blokují antiapoptotické proteiny, přičemž první lék z této skupiny byl již schválen k terapii chronické lymfocytární leukémie. S naší skupinou jsme BH3 mimetika testovali v léčbě lymfomů a ukázali jsme, že jsou velmi účinná.

To vše se děje v Lymfomové laboratoři, kterou vedete?

Ano – a děje se to i díky fakultnímu zázemí. Na zmíněné recentní publikaci jsme spolupracovali s Centrem nádorové cytogenetiky ÚLBLD 1. LF UK a VFN nebo s centrem BIOCEV, ale také s Laboratoří molekulární terapie v Biotechnologickém ústavu AV ČR nebo se skupinou Childhood Leukaemia Investigation Prague, působící ve FN Motol. A samozřejmě s I. interní klinikou – klinikou hematologie. Snažíme se co nejvíc dovedností outsourcovat a z naší strany přinášet hlavně ideu a finance, protože bez nich se věda dělat nedá.

Kterých úspěchů si ceníte nejvíc?

Zavedení pacientských xenograftů, které teď využíváme pro většinu běžících projektů a jež nám umožnily navázat spolupráci i se zahraničními partnery. Například s profesorem Georgem Lenzem z univerzity v Münsteru, jenž se věnuje agresivním lymfomům, nebo s řadou kolegů z European Mantle Cell Lymphoma Network, skvěle vedenou profesorem Martinem Dreylingem. Pacientské xenografty navíc představují platformu, která není – zatím – úplně běžná ani ve světových laboratořích, takže jsme v dané oblasti získali jistou konkurenční výhodu. I když si nemyslím, že to bude trvat dlouho.

Sám jste byl na zkušené v zahraničí?

Během doktorského studia jsem byl dva roky v laboratoři experimentální hematologie v Bruselu. Tam jsem se zabýval hodně specializovanou oblastí – a sice mechanismy vzniku T-buněčné leukémie dospělých, „adult T-cell leukemia“, což je malignita asociovaná s retrovirem HTLV. Zajímavé je, že model této choroby se studuje na ovcích, kterým se vpíchne „bovine leukemia virus“ a během 2 až 3 let u nich dojde k rozvoji onemocnění, jež je velmi blízké tomu lidskému. Na danou práci jsem ale po návratu do ČR nenavázal, protože jde o velmi úzkou tematiku, na které v celém světě pracuje jen pár laboratoří, zejména v Japonsku a Kanadě.

Máte raději výzkum základní, nebo aplikovaný? Nebo to nerozlišujete?

Rozlišuji, i když vím, že jsou tací, kteří to nenávidí. A jak vnímám to rozdělení? Třeba zkoumání rezistence vůči konkrétnímu cytostatiku je klasickým příkladem aplikovaného výzkumu – v okamžiku, kdy se dané léčivo přestane používat, ztrácí bádání smysl. Takže aplikovaný, nebo spíš translační výzkum, protože ten aplikovaný má hlavně ekonomický přínos, odpovídá na konkrétní, relativně jednoduché otázky z klinické medicíny. Jaké mutace jsou spojeny s rozvojem choroby, rezistencí, rekurencí, se špatnou prognózou, jak to vše překonat…? A to jsou otázky, které si základní výzkum neklade, protože si je ani klást nemůže. Sám jsem vzděláním především lékař, nejsem přírodovědec a nemám ambice ani znalosti na to, abych se pouštěl například do genových manipulací. K tomu využívám spolupráci s lidmi, kteří to umí.

Vadí vám něco na přístupu k vědě a výzkumu v ČR?

Nejvíc asi fakt, že současné resortní granty GA ČR a AZV ČR jsou koncipovány na krátkou dobu, tedy 3, maximálně 3,5 roku. To podle mě nenaplňuje základní premisu, že bude vědec něco zkoumat, protože za 3 roky zkrátka nestihne něco vyzkoumat, sepsat rukopis a publikovat jej. Takže většina řešitelů už částečné výsledky má a granty píše až na ně. Kdyby granty byly například 5leté, s určitou evaluací po dvou nebo třech letech a s možností prodloužení, nebo kdyby existovaly návazné granty na dané projekty, pak by to umožnilo systematicky pracovat a přinášet třeba i lepší výsledky.

Jde skloubit vědeckou práci s tou klinickou?

Jde. A myslím si, že by to ve fakultní nemocnici měli dělat všichni. Každý lékař může alespoň malým dílem přispět do vědeckých projektů a podílet se na řešení otázek spojených s léčbou dané choroby – ať už sběrem vzorků, statistickou analýzou nebo čímkoli jiným. Já sám pracuji na I. interní klinice, kde jsem prošel lůžkovým oddělením a po získání atestace jsem zakotvil na hematologické ambulanci, kterou mám dva dny v týdnu plus k tomu sloužím.

S jakým nejzajímavějším pacientem jste se dosud setkal?

Vybavují se mi hlavně ti mladí nemocní, kterým jsme nedokázali pomoct. To utkví v paměti. Nicméně nedávno jsme léčili hodně kuriózního pacienta, který získal lymfom spolu s transplantací ledviny. Je to unikátní a dosud nepopsaná situace, kdy na orgánovou transplantaci a následnou imunosupresivní léčbu, kterou nemocný musí podstoupit, navázal rozvoj lymfomu, jenž byl na pacienta přenesen od dárce ledviny.

Dokáže vás ještě něco překvapit?

Určitě. Každý den. V okamžiku, kdy člověk přestane být překvapený, může nabýt dojmu, že všechno ví, a to je náběh na průšvih.

Jak relaxujete?

Trochu s dětmi, ale jinak bohužel moc nerelaxuji a budu to muset změnit. Snažím se běhat, ale z hlediska morálky mi to zatím moc nejde :)

Koho považujete za Jedničku ve svém oboru?

V české hematoonkologii jednoznačně profesora Marka Trněného. Svým vhledem do problematiky lymfomů představuje výjimečnou, mezinárodně respektovanou osobnost. Na druhé straně, hematologie – jako každý jiný obor – samozřejmě není o jednom člověku a těch jedniček by byla celá řada.

jat

Jako student medicíny se vědeckou činností nijak zvlášť nezabýval. Dnes ovšem vede Lymfomovou laboratoř na Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK, má pět postgraduálních studentů a od 1. října se stal proděkanem pro vědeckou činnost naší fakulty. K tomu stíhá služby a dvakrát v týdnu ambulanci na I. interní klinice a je přesvědčen, že vědu s klinikou skloubit jde a že by to měl dělat každý lékař ve fakultní nemocnici. Docent Pavel Klener – hemato(onko)log, pro kterého je prý věda kreativním koníčkem.

Když se řekne Klener, asi většina medicínské veřejnosti si okamžitě vybaví vašeho tatínka, špičkového onkologa profesora Pavla Klenera. Je těžké být synem takového otce?

Řekl bych, že to není nic zvláštního. Lidé se mě ptají spíš ze zvědavosti, ale nikdy to pro mě neneslo žádné konotace ani v negativním, ani v pozitivním smyslu.

Kam až sahá dynastie lékařů Klenerů?

Jen k tátovi a jeho o deset let staršímu bratrovi Vladislavovi, jenž působil ve Státním ústavu radiační ochrany. Medicíně se věnuje ještě můj bratranec Jan Klener, neurochirurg z Homolky. Dědeček byl ovšem úředník a žádní doktoři v rodině předtím nebyli.

Poznamenal vás tatínek ve výběru povolání?

Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neuvažoval o tom, že bych dělal něco jiného než medicínu, předpokládám, že jsem byl těžce indoktrinován. Na tátovi se mi líbí jeho systematický přístup k řešení problémů, modus operandi. Máme na spoustu věcí stejný názor, napsali jsme spolu dvě monografie, takže se známe i po odborné stránce… Možná líp než po té rodičovské :)

Jak se vám s ním na knihách spolupracovalo?

Dobře. Šel jsem do toho i z důvodu, abych měl vzpomínku, památku na to, že jsem napsal monografii se svým tátou.

Proč u vás padla volba právě na hemato(onko)logii?

Přemýšlím, jak jsem se k ní vlastně dostal. Asi se mi líbily krvinky a mikroskop. Hematoonkologie je obor mladý, ale dynamicky se rozvíjející. V době, kdy tátovi bylo, jako je dnes mně, šlo o infaustní oblast medicíny, takřka bez možnosti léčit, zatímco v současnosti se vyléčí 80–90 % pacientů. Líbí se mi na ní, že je velmi komplexní a není rutinní, protože zejména lymfomy, kterými se zabývám, postihují jakýkoli orgán, jakoukoli tkáň. Jednou přijde pacient s lymfomem CNS, jindy zase s lymfomem břicha, varlete, kůže… Je to pokaždé jiné, a je skvělé, že ve velkém procentu případů s dobrým koncem.

Jak vnímáte svou funkci proděkana pro vědu?

Svou funkci teprve poznávám :) Ale fakultu vnímám velmi pozitivně, protože je to akademické prostředí, které umožňuje vědu a výzkum vůbec dělat. Budu se snažit, abychom ve spolupráci s panem děkanem mou agendu – tedy problematiku habilitačních a jmenovacích řízení a směřování vědy a její evaluace – posouvali kupředu.

Co pro vás věda znamená?

Je to můj profesní život, koníček. Protože dělám i klinickou medicínu, na jinou zábavu mi de facto nezbývá čas…

… a co vás na ní baví?

Všechno, je to strašně kreativní proces, který u mě vyvolává skvělé pocity a je pro mě obrovsky zajímavý. Člověk si může klást pořád ty stejné základní dotazy, a i když objeví „jen“ něco malého, je to důležité. Zkrátka je to taková hra, skládačka. Někdo hraje videohry a někdo dělá vědu. Obojí je prostě zábava.

Kterým vědeckým tématům se věnujete?

Jak jsem se už zmínil, klinicky i experimentálně agresivním lymfomům, tj. skupině nádorových onemocnění jednoho typu bílých krvinek, lymfocytů. Zajímavé je, že byť představují nejčastější hematologickou malignitu, pro veřejnost je to ve srovnání s leukémií pojem naprosto neznámý.

Jednou z oblastí našeho zájmu je vývoj nových preklinických modelů lymfomů. Nejen buněčných linií, ale především myších modelů založených na transplantaci pacientských buněk – „patient-derived xenografts“. Jde o nejrelevantnější modely pro preklinické studium, ať už biologie, chování, vlastností či třeba angiogeneze nádorů, které musejí být řádně charakterizovány, což znamená poměrně velký kus práce. V našem týmu je využíváme zejména pro preklinickou analýzu experimentálních léčebných postupů jak při vlastních projektech, tak v poslední době i v rámci smluvního výzkumu pro farmaceutické firmy. Druhým směrem, kterým se ubíráme, je hledání molekulárních mechanismů lékové rezistence u lymfomů a možností jejich překonávání. Skutečnost, že pacient nereaguje na určitý typ léčby nebo u něj dojde k relapsu či recidivě choroby, nemusí nutně znamenat, že už nemá šanci na vyléčení. Nádorové buňky mohou paradoxně získat nové vlastnosti, které sice umožnily vznik rezistence, ale zároveň nabízejí možnost cíleně je zasáhnout jiným přístupem.

O jaké konkrétní cílové struktury jde?

V poslední práci, kterou teď máme zaslanou k recenznímu řízení, řešíme nový léčebný postup. Zatímco klasická cytostatika se vážou na buněčnou DNA a vyvolávají genotoxický stres, nová léčiva cílí na mitochondrie. Tedy na organely, kde probíhá oxidativní fosforylace a které jsou plné toxických molekul. Takže když mitochondrii, zjednodušeně řečeno, rozbijeme, buňka spáchá sebevraždu – apoptózu. Ukazuje se, že tento přístup funguje i u silně předléčených pacientů s nádorovými buňkami rezistentními vůči klasickým cytostatikům, ale naopak velmi citlivými na mitochondriální terapii. Jedná se o BH3 mimetika, která blokují antiapoptotické proteiny, přičemž první lék z této skupiny byl již schválen k terapii chronické lymfocytární leukémie. S naší skupinou jsme BH3 mimetika testovali v léčbě lymfomů a ukázali jsme, že jsou velmi účinná.

To vše se děje v Lymfomové laboratoři, kterou vedete?

Ano – a děje se to i díky fakultnímu zázemí. Na zmíněné recentní publikaci jsme spolupracovali s Centrem nádorové cytogenetiky ÚLBLD 1. LF UK a VFN nebo s centrem BIOCEV, ale také s Laboratoří molekulární terapie v Biotechnologickém ústavu AV ČR nebo se skupinou Childhood Leukaemia Investigation Prague, působící ve FN Motol. A samozřejmě s I. interní klinikou – klinikou hematologie. Snažíme se co nejvíc dovedností outsourcovat a z naší strany přinášet hlavně ideu a finance, protože bez nich se věda dělat nedá.

Kterých úspěchů si ceníte nejvíc?

Zavedení pacientských xenograftů, které teď využíváme pro většinu běžících projektů a jež nám umožnily navázat spolupráci i se zahraničními partnery. Například s profesorem Georgem Lenzem z univerzity v Münsteru, jenž se věnuje agresivním lymfomům, nebo s řadou kolegů z European Mantle Cell Lymphoma Network, skvěle vedenou profesorem Martinem Dreylingem. Pacientské xenografty navíc představují platformu, která není – zatím – úplně běžná ani ve světových laboratořích, takže jsme v dané oblasti získali jistou konkurenční výhodu. I když si nemyslím, že to bude trvat dlouho.

Sám jste byl na zkušené v zahraničí?

Během doktorského studia jsem byl dva roky v laboratoři experimentální hematologie v Bruselu. Tam jsem se zabýval hodně specializovanou oblastí – a sice mechanismy vzniku T-buněčné leukémie dospělých, „adult T-cell leukemia“, což je malignita asociovaná s retrovirem HTLV. Zajímavé je, že model této choroby se studuje na ovcích, kterým se vpíchne „bovine leukemia virus“ a během 2 až 3 let u nich dojde k rozvoji onemocnění, jež je velmi blízké tomu lidskému. Na danou práci jsem ale po návratu do ČR nenavázal, protože jde o velmi úzkou tematiku, na které v celém světě pracuje jen pár laboratoří, zejména v Japonsku a Kanadě.

Máte raději výzkum základní, nebo aplikovaný? Nebo to nerozlišujete?

Rozlišuji, i když vím, že jsou tací, kteří to nenávidí. A jak vnímám to rozdělení? Třeba zkoumání rezistence vůči konkrétnímu cytostatiku je klasickým příkladem aplikovaného výzkumu – v okamžiku, kdy se dané léčivo přestane používat, ztrácí bádání smysl. Takže aplikovaný, nebo spíš translační výzkum, protože ten aplikovaný má hlavně ekonomický přínos, odpovídá na konkrétní, relativně jednoduché otázky z klinické medicíny. Jaké mutace jsou spojeny s rozvojem choroby, rezistencí, rekurencí, se špatnou prognózou, jak to vše překonat…? A to jsou otázky, které si základní výzkum neklade, protože si je ani klást nemůže. Sám jsem vzděláním především lékař, nejsem přírodovědec a nemám ambice ani znalosti na to, abych se pouštěl například do genových manipulací. K tomu využívám spolupráci s lidmi, kteří to umí.

Vadí vám něco na přístupu k vědě a výzkumu v ČR?

Nejvíc asi fakt, že současné resortní granty GA ČR a AZV ČR jsou koncipovány na krátkou dobu, tedy 3, maximálně 3,5 roku. To podle mě nenaplňuje základní premisu, že bude vědec něco zkoumat, protože za 3 roky zkrátka nestihne něco vyzkoumat, sepsat rukopis a publikovat jej. Takže většina řešitelů už částečné výsledky má a granty píše až na ně. Kdyby granty byly například 5leté, s určitou evaluací po dvou nebo třech letech a s možností prodloužení, nebo kdyby existovaly návazné granty na dané projekty, pak by to umožnilo systematicky pracovat a přinášet třeba i lepší výsledky.

Jde skloubit vědeckou práci s tou klinickou?

Jde. A myslím si, že by to ve fakultní nemocnici měli dělat všichni. Každý lékař může alespoň malým dílem přispět do vědeckých projektů a podílet se na řešení otázek spojených s léčbou dané choroby – ať už sběrem vzorků, statistickou analýzou nebo čímkoli jiným. Já sám pracuji na I. interní klinice, kde jsem prošel lůžkovým oddělením a po získání atestace jsem zakotvil na hematologické ambulanci, kterou mám dva dny v týdnu plus k tomu sloužím.

S jakým nejzajímavějším pacientem jste se dosud setkal?

Vybavují se mi hlavně ti mladí nemocní, kterým jsme nedokázali pomoct. To utkví v paměti. Nicméně nedávno jsme léčili hodně kuriózního pacienta, který získal lymfom spolu s transplantací ledviny. Je to unikátní a dosud nepopsaná situace, kdy na orgánovou transplantaci a následnou imunosupresivní léčbu, kterou nemocný musí podstoupit, navázal rozvoj lymfomu, jenž byl na pacienta přenesen od dárce ledviny.

Dokáže vás ještě něco překvapit?

Určitě. Každý den. V okamžiku, kdy člověk přestane být překvapený, může nabýt dojmu, že všechno ví, a to je náběh na průšvih.

Jak relaxujete?

Trochu s dětmi, ale jinak bohužel moc nerelaxuji a budu to muset změnit. Snažím se běhat, ale z hlediska morálky mi to zatím moc nejde :)

Koho považujete za Jedničku ve svém oboru?

V české hematoonkologii jednoznačně profesora Marka Trněného. Svým vhledem do problematiky lymfomů představuje výjimečnou, mezinárodně respektovanou osobnost. Na druhé straně, hematologie – jako každý jiný obor – samozřejmě není o jednom člověku a těch jedniček by byla celá řada.

jat