Díky programu Erasmus jsem dostala příležitost studovat půl roku na univerzitě Tor Vergata v Římě. Kdo by kdy řekl, že se mým přechodným domovem stane právě Apeninský poloostrov? Já rozhodně ne! Představovala jsem si samu sebe v různých destinacích, ale tohle místo mě opravdu nenapadlo, snad proto, že před rokem jsem italsky uměla „buongiorno“, „si“, „pizza“ a „fetucciny“. Nic víc! Na Erasmus jsem vyrážela se svojí velmi dobrou kamarádkou Karin.

Celý pobyt bych nazvala takovým dobrodružným chaosem. Už před odjezdem jsme měly problém sehnat ubytování, protože na internetu je těžké odlišit podvod od relevantní nabídky. Jelikož jsme byly ve svatém městě, vyhledaly jsme pomoc u jeptišek, které nás ubytovaly za rozumnou cenu. Nebyly jsme sice v klášteře, ale měly jsme značně omezenou svobodu: žádné návštěvy a večerka. Zkrátka pro Erasmus to nebylo optimální místo k bydlení. Jeptišky neuměly anglicky, takže jsme se většinou dorozumívaly rukama a nohama, přesto jsme se s jeptiškami rády bavily. Zvykem bylo, že když jsme procházely vrátnicí, měly jsme připravenou nějakou italskou větu a po ruce italský slovník. Po 10 dnech jsme našly byt, kde jsme bydlely do konce Erasmu.

Proces adaptace První dny v Římě nás naučily používat Google Translate a Google Maps. Samé „buongiorno“ a špatně značené památky. Nevím, jak se tam lidi pohybovali před vynálezem internetu, protože turista bez průvodčího a bez internetu je tam ztracený turista. Ale po měsíci začnete nějak chápat, jak to zhruba funguje, a už vás nepřekvapuje, že autobus nepřijel nebo že jede jinudy nebo že konečná zastávka je o pět zastávek dřív, než má. Zvláštní je, že vám to přestane vadit, a vy najednou pochopíte italskou náturu. Není kam pospíchat.

Asi za to může atmosféra města nebo fakt, že Řím dýchá současně historii i elánem. Ve kterém jiném městě byste si zahráli basketbal hned vedle skvostného Kolosea? Umíte si představit, co všechno ty památky zažily? Panteon, Fontana di Trevi, Vittoriano! Řím však nejsou jen památky, je to opravdové epicentrum italského života. Večer jsme rády chodily do městské oblasti vedle Tibery – Trastevere, kde je ohromná síť restaurací, barů, živé hudby. Jednoduše dokonalé místo, kde si užít Itálii. Italský život prostě musíte milovat. Ráno vstávat nejdřív v půl osmé a končit kolem dvanácté, samozřejmě s přestávkami na „uno café normale“. Já rozhodně nejsem ranní ptáče a miluju kafe, takže jsem do této rutiny skočila po hlavě. Ani nevím, kdy to přišlo, ale najednou jsme s mou kolegyní každý den profitovaly z poobědního „apperitivo“ a na večeři jsme degustovaly různé druhy pizz a vín. Proces adaptace byl u konce.

Nemocnice Tor Vergata

V pracovní dny jsme jako správné medičky stážovaly na různých odděleních interní medicíny. Hlavním problémem byl jazyk. Najít anglicky mluvícího Itala, je asi jako najít čínsky mluvícího Čecha, ale jelikož Italové výrazně gestikulují, častokrát pochopíte to podstatné jen z gest. Doktoři byli vždy v dobré náladě, někteří se nám doopravdy snažili něco předat ze svých zkušeností. Během jednotlivých stáží v nemocnicích jsme si všimly, že italská nátura bere za své u pacientů i doktorů. Za celý čas jsme tam nepotkaly nikoho podrážděného, nespolupracujícího. Tam prostě panuje klid a pohoda.

Kde jsme všude byly?

Protože škola v Římě nebyla tak stresující jako u nás, víkendy jsme využily k cestování. Je jedno, jak dobře si cestu naplánujete, vždy se musí něco pokazit. My jsme to pak nazývaly „turistickou taxou“. Italové jsou prostě obchodníci a jedno se tam nedá – ušetřit. S každým naším výletem se pojí historka, které se teď už jenom smějeme (od předražené nejedlé pizzy ve Frascati, přes snídani v Neapoli, které jsme se nikdy nedočkaly, setkání s revizory v Perugii, kteří na nás málem zavolali policii, až po předražené taxíky). Všechno to za to ale stálo! Dovolila bych si říct, že jsme toho prošly celkem dost, i když bych chtěla víc. Na jihu jsme se podívaly do Pompejí a do Neapoli, navštívily jsme i překrásnou Florencii, Pisu, Peruggiu, Tivoli, Frascati, pohádkové Benátky, Miláno či Padovu a nesmělo chybět pověstné Lido di Ostia s nádhernými plážemi. Každé město je v něčem jiné, ani jedno se nepodobá tomu druhému, zkrátka je úplně jedinečné. Vůbec se nedá popsat v tomto krátkém článku, co všechno jsme prožily a jak báječné to bylo! Do Itálie jsem se jednoduše zamilovala. A přes léto bych tam ráda zavítala zas!

Miroslava Machalová, studentka všeobecného lékařství

Díky programu Erasmus jsem dostala příležitost studovat půl roku na univerzitě Tor Vergata v Římě. Kdo by kdy řekl, že se mým přechodným domovem stane právě Apeninský poloostrov? Já rozhodně ne! Představovala jsem si samu sebe v různých destinacích, ale tohle místo mě opravdu nenapadlo, snad proto, že před rokem jsem italsky uměla „buongiorno“, „si“, „pizza“ a „fetucciny“. Nic víc! Na Erasmus jsem vyrážela se svojí velmi dobrou kamarádkou Karin.

Celý pobyt bych nazvala takovým dobrodružným chaosem. Už před odjezdem jsme měly problém sehnat ubytování, protože na internetu je těžké odlišit podvod od relevantní nabídky. Jelikož jsme byly ve svatém městě, vyhledaly jsme pomoc u jeptišek, které nás ubytovaly za rozumnou cenu. Nebyly jsme sice v klášteře, ale měly jsme značně omezenou svobodu: žádné návštěvy a večerka. Zkrátka pro Erasmus to nebylo optimální místo k bydlení. Jeptišky neuměly anglicky, takže jsme se většinou dorozumívaly rukama a nohama, přesto jsme se s jeptiškami rády bavily. Zvykem bylo, že když jsme procházely vrátnicí, měly jsme připravenou nějakou italskou větu a po ruce italský slovník. Po 10 dnech jsme našly byt, kde jsme bydlely do konce Erasmu.

Proces adaptace První dny v Římě nás naučily používat Google Translate a Google Maps. Samé „buongiorno“ a špatně značené památky. Nevím, jak se tam lidi pohybovali před vynálezem internetu, protože turista bez průvodčího a bez internetu je tam ztracený turista. Ale po měsíci začnete nějak chápat, jak to zhruba funguje, a už vás nepřekvapuje, že autobus nepřijel nebo že jede jinudy nebo že konečná zastávka je o pět zastávek dřív, než má. Zvláštní je, že vám to přestane vadit, a vy najednou pochopíte italskou náturu. Není kam pospíchat.

Asi za to může atmosféra města nebo fakt, že Řím dýchá současně historii i elánem. Ve kterém jiném městě byste si zahráli basketbal hned vedle skvostného Kolosea? Umíte si představit, co všechno ty památky zažily? Panteon, Fontana di Trevi, Vittoriano! Řím však nejsou jen památky, je to opravdové epicentrum italského života. Večer jsme rády chodily do městské oblasti vedle Tibery – Trastevere, kde je ohromná síť restaurací, barů, živé hudby. Jednoduše dokonalé místo, kde si užít Itálii. Italský život prostě musíte milovat. Ráno vstávat nejdřív v půl osmé a končit kolem dvanácté, samozřejmě s přestávkami na „uno café normale“. Já rozhodně nejsem ranní ptáče a miluju kafe, takže jsem do této rutiny skočila po hlavě. Ani nevím, kdy to přišlo, ale najednou jsme s mou kolegyní každý den profitovaly z poobědního „apperitivo“ a na večeři jsme degustovaly různé druhy pizz a vín. Proces adaptace byl u konce.

Nemocnice Tor Vergata

V pracovní dny jsme jako správné medičky stážovaly na různých odděleních interní medicíny. Hlavním problémem byl jazyk. Najít anglicky mluvícího Itala, je asi jako najít čínsky mluvícího Čecha, ale jelikož Italové výrazně gestikulují, častokrát pochopíte to podstatné jen z gest. Doktoři byli vždy v dobré náladě, někteří se nám doopravdy snažili něco předat ze svých zkušeností. Během jednotlivých stáží v nemocnicích jsme si všimly, že italská nátura bere za své u pacientů i doktorů. Za celý čas jsme tam nepotkaly nikoho podrážděného, nespolupracujícího. Tam prostě panuje klid a pohoda.

Kde jsme všude byly?

Protože škola v Římě nebyla tak stresující jako u nás, víkendy jsme využily k cestování. Je jedno, jak dobře si cestu naplánujete, vždy se musí něco pokazit. My jsme to pak nazývaly „turistickou taxou“. Italové jsou prostě obchodníci a jedno se tam nedá – ušetřit. S každým naším výletem se pojí historka, které se teď už jenom smějeme (od předražené nejedlé pizzy ve Frascati, přes snídani v Neapoli, které jsme se nikdy nedočkaly, setkání s revizory v Perugii, kteří na nás málem zavolali policii, až po předražené taxíky). Všechno to za to ale stálo! Dovolila bych si říct, že jsme toho prošly celkem dost, i když bych chtěla víc. Na jihu jsme se podívaly do Pompejí a do Neapoli, navštívily jsme i překrásnou Florencii, Pisu, Peruggiu, Tivoli, Frascati, pohádkové Benátky, Miláno či Padovu a nesmělo chybět pověstné Lido di Ostia s nádhernými plážemi. Každé město je v něčem jiné, ani jedno se nepodobá tomu druhému, zkrátka je úplně jedinečné. Vůbec se nedá popsat v tomto krátkém článku, co všechno jsme prožily a jak báječné to bylo! Do Itálie jsem se jednoduše zamilovala. A přes léto bych tam ráda zavítala zas!

Miroslava Machalová, studentka všeobecného lékařství

Díky programu Erasmus jsem dostala příležitost studovat půl roku na univerzitě Tor Vergata v Římě. Kdo by kdy řekl, že se mým přechodným domovem stane právě Apeninský poloostrov? Já rozhodně ne! Představovala jsem si samu sebe v různých destinacích, ale tohle místo mě opravdu nenapadlo, snad proto, že před rokem jsem italsky uměla „buongiorno“, „si“, „pizza“ a „fetucciny“. Nic víc! Na Erasmus jsem vyrážela se svojí velmi dobrou kamarádkou Karin.

Celý pobyt bych nazvala takovým dobrodružným chaosem. Už před odjezdem jsme měly problém sehnat ubytování, protože na internetu je těžké odlišit podvod od relevantní nabídky. Jelikož jsme byly ve svatém městě, vyhledaly jsme pomoc u jeptišek, které nás ubytovaly za rozumnou cenu. Nebyly jsme sice v klášteře, ale měly jsme značně omezenou svobodu: žádné návštěvy a večerka. Zkrátka pro Erasmus to nebylo optimální místo k bydlení. Jeptišky neuměly anglicky, takže jsme se většinou dorozumívaly rukama a nohama, přesto jsme se s jeptiškami rády bavily. Zvykem bylo, že když jsme procházely vrátnicí, měly jsme připravenou nějakou italskou větu a po ruce italský slovník. Po 10 dnech jsme našly byt, kde jsme bydlely do konce Erasmu.

Proces adaptace První dny v Římě nás naučily používat Google Translate a Google Maps. Samé „buongiorno“ a špatně značené památky. Nevím, jak se tam lidi pohybovali před vynálezem internetu, protože turista bez průvodčího a bez internetu je tam ztracený turista. Ale po měsíci začnete nějak chápat, jak to zhruba funguje, a už vás nepřekvapuje, že autobus nepřijel nebo že jede jinudy nebo že konečná zastávka je o pět zastávek dřív, než má. Zvláštní je, že vám to přestane vadit, a vy najednou pochopíte italskou náturu. Není kam pospíchat.

Asi za to může atmosféra města nebo fakt, že Řím dýchá současně historii i elánem. Ve kterém jiném městě byste si zahráli basketbal hned vedle skvostného Kolosea? Umíte si představit, co všechno ty památky zažily? Panteon, Fontana di Trevi, Vittoriano! Řím však nejsou jen památky, je to opravdové epicentrum italského života. Večer jsme rády chodily do městské oblasti vedle Tibery – Trastevere, kde je ohromná síť restaurací, barů, živé hudby. Jednoduše dokonalé místo, kde si užít Itálii. Italský život prostě musíte milovat. Ráno vstávat nejdřív v půl osmé a končit kolem dvanácté, samozřejmě s přestávkami na „uno café normale“. Já rozhodně nejsem ranní ptáče a miluju kafe, takže jsem do této rutiny skočila po hlavě. Ani nevím, kdy to přišlo, ale najednou jsme s mou kolegyní každý den profitovaly z poobědního „apperitivo“ a na večeři jsme degustovaly různé druhy pizz a vín. Proces adaptace byl u konce.

Nemocnice Tor Vergata

V pracovní dny jsme jako správné medičky stážovaly na různých odděleních interní medicíny. Hlavním problémem byl jazyk. Najít anglicky mluvícího Itala, je asi jako najít čínsky mluvícího Čecha, ale jelikož Italové výrazně gestikulují, častokrát pochopíte to podstatné jen z gest. Doktoři byli vždy v dobré náladě, někteří se nám doopravdy snažili něco předat ze svých zkušeností. Během jednotlivých stáží v nemocnicích jsme si všimly, že italská nátura bere za své u pacientů i doktorů. Za celý čas jsme tam nepotkaly nikoho podrážděného, nespolupracujícího. Tam prostě panuje klid a pohoda.

Kde jsme všude byly?

Protože škola v Římě nebyla tak stresující jako u nás, víkendy jsme využily k cestování. Je jedno, jak dobře si cestu naplánujete, vždy se musí něco pokazit. My jsme to pak nazývaly „turistickou taxou“. Italové jsou prostě obchodníci a jedno se tam nedá – ušetřit. S každým naším výletem se pojí historka, které se teď už jenom smějeme (od předražené nejedlé pizzy ve Frascati, přes snídani v Neapoli, které jsme se nikdy nedočkaly, setkání s revizory v Perugii, kteří na nás málem zavolali policii, až po předražené taxíky). Všechno to za to ale stálo! Dovolila bych si říct, že jsme toho prošly celkem dost, i když bych chtěla víc. Na jihu jsme se podívaly do Pompejí a do Neapoli, navštívily jsme i překrásnou Florencii, Pisu, Peruggiu, Tivoli, Frascati, pohádkové Benátky, Miláno či Padovu a nesmělo chybět pověstné Lido di Ostia s nádhernými plážemi. Každé město je v něčem jiné, ani jedno se nepodobá tomu druhému, zkrátka je úplně jedinečné. Vůbec se nedá popsat v tomto krátkém článku, co všechno jsme prožily a jak báječné to bylo! Do Itálie jsem se jednoduše zamilovala. A přes léto bych tam ráda zavítala zas!

Miroslava Machalová, studentka všeobecného lékařství

Díky programu Erasmus jsem dostala příležitost studovat půl roku na univerzitě Tor Vergata v Římě. Kdo by kdy řekl, že se mým přechodným domovem stane právě Apeninský poloostrov? Já rozhodně ne! Představovala jsem si samu sebe v různých destinacích, ale tohle místo mě opravdu nenapadlo, snad proto, že před rokem jsem italsky uměla „buongiorno“, „si“, „pizza“ a „fetucciny“. Nic víc! Na Erasmus jsem vyrážela se svojí velmi dobrou kamarádkou Karin.

Celý pobyt bych nazvala takovým dobrodružným chaosem. Už před odjezdem jsme měly problém sehnat ubytování, protože na internetu je těžké odlišit podvod od relevantní nabídky. Jelikož jsme byly ve svatém městě, vyhledaly jsme pomoc u jeptišek, které nás ubytovaly za rozumnou cenu. Nebyly jsme sice v klášteře, ale měly jsme značně omezenou svobodu: žádné návštěvy a večerka. Zkrátka pro Erasmus to nebylo optimální místo k bydlení. Jeptišky neuměly anglicky, takže jsme se většinou dorozumívaly rukama a nohama, přesto jsme se s jeptiškami rády bavily. Zvykem bylo, že když jsme procházely vrátnicí, měly jsme připravenou nějakou italskou větu a po ruce italský slovník. Po 10 dnech jsme našly byt, kde jsme bydlely do konce Erasmu.

Proces adaptace První dny v Římě nás naučily používat Google Translate a Google Maps. Samé „buongiorno“ a špatně značené památky. Nevím, jak se tam lidi pohybovali před vynálezem internetu, protože turista bez průvodčího a bez internetu je tam ztracený turista. Ale po měsíci začnete nějak chápat, jak to zhruba funguje, a už vás nepřekvapuje, že autobus nepřijel nebo že jede jinudy nebo že konečná zastávka je o pět zastávek dřív, než má. Zvláštní je, že vám to přestane vadit, a vy najednou pochopíte italskou náturu. Není kam pospíchat.

Asi za to může atmosféra města nebo fakt, že Řím dýchá současně historii i elánem. Ve kterém jiném městě byste si zahráli basketbal hned vedle skvostného Kolosea? Umíte si představit, co všechno ty památky zažily? Panteon, Fontana di Trevi, Vittoriano! Řím však nejsou jen památky, je to opravdové epicentrum italského života. Večer jsme rády chodily do městské oblasti vedle Tibery – Trastevere, kde je ohromná síť restaurací, barů, živé hudby. Jednoduše dokonalé místo, kde si užít Itálii. Italský život prostě musíte milovat. Ráno vstávat nejdřív v půl osmé a končit kolem dvanácté, samozřejmě s přestávkami na „uno café normale“. Já rozhodně nejsem ranní ptáče a miluju kafe, takže jsem do této rutiny skočila po hlavě. Ani nevím, kdy to přišlo, ale najednou jsme s mou kolegyní každý den profitovaly z poobědního „apperitivo“ a na večeři jsme degustovaly různé druhy pizz a vín. Proces adaptace byl u konce.

Nemocnice Tor Vergata

V pracovní dny jsme jako správné medičky stážovaly na různých odděleních interní medicíny. Hlavním problémem byl jazyk. Najít anglicky mluvícího Itala, je asi jako najít čínsky mluvícího Čecha, ale jelikož Italové výrazně gestikulují, častokrát pochopíte to podstatné jen z gest. Doktoři byli vždy v dobré náladě, někteří se nám doopravdy snažili něco předat ze svých zkušeností. Během jednotlivých stáží v nemocnicích jsme si všimly, že italská nátura bere za své u pacientů i doktorů. Za celý čas jsme tam nepotkaly nikoho podrážděného, nespolupracujícího. Tam prostě panuje klid a pohoda.

Kde jsme všude byly?

Protože škola v Římě nebyla tak stresující jako u nás, víkendy jsme využily k cestování. Je jedno, jak dobře si cestu naplánujete, vždy se musí něco pokazit. My jsme to pak nazývaly „turistickou taxou“. Italové jsou prostě obchodníci a jedno se tam nedá – ušetřit. S každým naším výletem se pojí historka, které se teď už jenom smějeme (od předražené nejedlé pizzy ve Frascati, přes snídani v Neapoli, které jsme se nikdy nedočkaly, setkání s revizory v Perugii, kteří na nás málem zavolali policii, až po předražené taxíky). Všechno to za to ale stálo! Dovolila bych si říct, že jsme toho prošly celkem dost, i když bych chtěla víc. Na jihu jsme se podívaly do Pompejí a do Neapoli, navštívily jsme i překrásnou Florencii, Pisu, Peruggiu, Tivoli, Frascati, pohádkové Benátky, Miláno či Padovu a nesmělo chybět pověstné Lido di Ostia s nádhernými plážemi. Každé město je v něčem jiné, ani jedno se nepodobá tomu druhému, zkrátka je úplně jedinečné. Vůbec se nedá popsat v tomto krátkém článku, co všechno jsme prožily a jak báječné to bylo! Do Itálie jsem se jednoduše zamilovala. A přes léto bych tam ráda zavítala zas!

Miroslava Machalová, studentka všeobecného lékařství

Díky programu Erasmus jsem dostala příležitost studovat půl roku na univerzitě Tor Vergata v Římě. Kdo by kdy řekl, že se mým přechodným domovem stane právě Apeninský poloostrov? Já rozhodně ne! Představovala jsem si samu sebe v různých destinacích, ale tohle místo mě opravdu nenapadlo, snad proto, že před rokem jsem italsky uměla „buongiorno“, „si“, „pizza“ a „fetucciny“. Nic víc! Na Erasmus jsem vyrážela se svojí velmi dobrou kamarádkou Karin.

Celý pobyt bych nazvala takovým dobrodružným chaosem. Už před odjezdem jsme měly problém sehnat ubytování, protože na internetu je těžké odlišit podvod od relevantní nabídky. Jelikož jsme byly ve svatém městě, vyhledaly jsme pomoc u jeptišek, které nás ubytovaly za rozumnou cenu. Nebyly jsme sice v klášteře, ale měly jsme značně omezenou svobodu: žádné návštěvy a večerka. Zkrátka pro Erasmus to nebylo optimální místo k bydlení. Jeptišky neuměly anglicky, takže jsme se většinou dorozumívaly rukama a nohama, přesto jsme se s jeptiškami rády bavily. Zvykem bylo, že když jsme procházely vrátnicí, měly jsme připravenou nějakou italskou větu a po ruce italský slovník. Po 10 dnech jsme našly byt, kde jsme bydlely do konce Erasmu.

Proces adaptace První dny v Římě nás naučily používat Google Translate a Google Maps. Samé „buongiorno“ a špatně značené památky. Nevím, jak se tam lidi pohybovali před vynálezem internetu, protože turista bez průvodčího a bez internetu je tam ztracený turista. Ale po měsíci začnete nějak chápat, jak to zhruba funguje, a už vás nepřekvapuje, že autobus nepřijel nebo že jede jinudy nebo že konečná zastávka je o pět zastávek dřív, než má. Zvláštní je, že vám to přestane vadit, a vy najednou pochopíte italskou náturu. Není kam pospíchat.

Asi za to může atmosféra města nebo fakt, že Řím dýchá současně historii i elánem. Ve kterém jiném městě byste si zahráli basketbal hned vedle skvostného Kolosea? Umíte si představit, co všechno ty památky zažily? Panteon, Fontana di Trevi, Vittoriano! Řím však nejsou jen památky, je to opravdové epicentrum italského života. Večer jsme rády chodily do městské oblasti vedle Tibery – Trastevere, kde je ohromná síť restaurací, barů, živé hudby. Jednoduše dokonalé místo, kde si užít Itálii. Italský život prostě musíte milovat. Ráno vstávat nejdřív v půl osmé a končit kolem dvanácté, samozřejmě s přestávkami na „uno café normale“. Já rozhodně nejsem ranní ptáče a miluju kafe, takže jsem do této rutiny skočila po hlavě. Ani nevím, kdy to přišlo, ale najednou jsme s mou kolegyní každý den profitovaly z poobědního „apperitivo“ a na večeři jsme degustovaly různé druhy pizz a vín. Proces adaptace byl u konce.

Nemocnice Tor Vergata

V pracovní dny jsme jako správné medičky stážovaly na různých odděleních interní medicíny. Hlavním problémem byl jazyk. Najít anglicky mluvícího Itala, je asi jako najít čínsky mluvícího Čecha, ale jelikož Italové výrazně gestikulují, častokrát pochopíte to podstatné jen z gest. Doktoři byli vždy v dobré náladě, někteří se nám doopravdy snažili něco předat ze svých zkušeností. Během jednotlivých stáží v nemocnicích jsme si všimly, že italská nátura bere za své u pacientů i doktorů. Za celý čas jsme tam nepotkaly nikoho podrážděného, nespolupracujícího. Tam prostě panuje klid a pohoda.

Kde jsme všude byly?

Protože škola v Římě nebyla tak stresující jako u nás, víkendy jsme využily k cestování. Je jedno, jak dobře si cestu naplánujete, vždy se musí něco pokazit. My jsme to pak nazývaly „turistickou taxou“. Italové jsou prostě obchodníci a jedno se tam nedá – ušetřit. S každým naším výletem se pojí historka, které se teď už jenom smějeme (od předražené nejedlé pizzy ve Frascati, přes snídani v Neapoli, které jsme se nikdy nedočkaly, setkání s revizory v Perugii, kteří na nás málem zavolali policii, až po předražené taxíky). Všechno to za to ale stálo! Dovolila bych si říct, že jsme toho prošly celkem dost, i když bych chtěla víc. Na jihu jsme se podívaly do Pompejí a do Neapoli, navštívily jsme i překrásnou Florencii, Pisu, Peruggiu, Tivoli, Frascati, pohádkové Benátky, Miláno či Padovu a nesmělo chybět pověstné Lido di Ostia s nádhernými plážemi. Každé město je v něčem jiné, ani jedno se nepodobá tomu druhému, zkrátka je úplně jedinečné. Vůbec se nedá popsat v tomto krátkém článku, co všechno jsme prožily a jak báječné to bylo! Do Itálie jsem se jednoduše zamilovala. A přes léto bych tam ráda zavítala zas!

Miroslava Machalová, studentka všeobecného lékařství

Díky programu Erasmus jsem dostala příležitost studovat půl roku na univerzitě Tor Vergata v Římě. Kdo by kdy řekl, že se mým přechodným domovem stane právě Apeninský poloostrov? Já rozhodně ne! Představovala jsem si samu sebe v různých destinacích, ale tohle místo mě opravdu nenapadlo, snad proto, že před rokem jsem italsky uměla „buongiorno“, „si“, „pizza“ a „fetucciny“. Nic víc! Na Erasmus jsem vyrážela se svojí velmi dobrou kamarádkou Karin.

Celý pobyt bych nazvala takovým dobrodružným chaosem. Už před odjezdem jsme měly problém sehnat ubytování, protože na internetu je těžké odlišit podvod od relevantní nabídky. Jelikož jsme byly ve svatém městě, vyhledaly jsme pomoc u jeptišek, které nás ubytovaly za rozumnou cenu. Nebyly jsme sice v klášteře, ale měly jsme značně omezenou svobodu: žádné návštěvy a večerka. Zkrátka pro Erasmus to nebylo optimální místo k bydlení. Jeptišky neuměly anglicky, takže jsme se většinou dorozumívaly rukama a nohama, přesto jsme se s jeptiškami rády bavily. Zvykem bylo, že když jsme procházely vrátnicí, měly jsme připravenou nějakou italskou větu a po ruce italský slovník. Po 10 dnech jsme našly byt, kde jsme bydlely do konce Erasmu.

Proces adaptace První dny v Římě nás naučily používat Google Translate a Google Maps. Samé „buongiorno“ a špatně značené památky. Nevím, jak se tam lidi pohybovali před vynálezem internetu, protože turista bez průvodčího a bez internetu je tam ztracený turista. Ale po měsíci začnete nějak chápat, jak to zhruba funguje, a už vás nepřekvapuje, že autobus nepřijel nebo že jede jinudy nebo že konečná zastávka je o pět zastávek dřív, než má. Zvláštní je, že vám to přestane vadit, a vy najednou pochopíte italskou náturu. Není kam pospíchat.

Asi za to může atmosféra města nebo fakt, že Řím dýchá současně historii i elánem. Ve kterém jiném městě byste si zahráli basketbal hned vedle skvostného Kolosea? Umíte si představit, co všechno ty památky zažily? Panteon, Fontana di Trevi, Vittoriano! Řím však nejsou jen památky, je to opravdové epicentrum italského života. Večer jsme rády chodily do městské oblasti vedle Tibery – Trastevere, kde je ohromná síť restaurací, barů, živé hudby. Jednoduše dokonalé místo, kde si užít Itálii. Italský život prostě musíte milovat. Ráno vstávat nejdřív v půl osmé a končit kolem dvanácté, samozřejmě s přestávkami na „uno café normale“. Já rozhodně nejsem ranní ptáče a miluju kafe, takže jsem do této rutiny skočila po hlavě. Ani nevím, kdy to přišlo, ale najednou jsme s mou kolegyní každý den profitovaly z poobědního „apperitivo“ a na večeři jsme degustovaly různé druhy pizz a vín. Proces adaptace byl u konce.

Nemocnice Tor Vergata

V pracovní dny jsme jako správné medičky stážovaly na různých odděleních interní medicíny. Hlavním problémem byl jazyk. Najít anglicky mluvícího Itala, je asi jako najít čínsky mluvícího Čecha, ale jelikož Italové výrazně gestikulují, častokrát pochopíte to podstatné jen z gest. Doktoři byli vždy v dobré náladě, někteří se nám doopravdy snažili něco předat ze svých zkušeností. Během jednotlivých stáží v nemocnicích jsme si všimly, že italská nátura bere za své u pacientů i doktorů. Za celý čas jsme tam nepotkaly nikoho podrážděného, nespolupracujícího. Tam prostě panuje klid a pohoda.

Kde jsme všude byly?

Protože škola v Římě nebyla tak stresující jako u nás, víkendy jsme využily k cestování. Je jedno, jak dobře si cestu naplánujete, vždy se musí něco pokazit. My jsme to pak nazývaly „turistickou taxou“. Italové jsou prostě obchodníci a jedno se tam nedá – ušetřit. S každým naším výletem se pojí historka, které se teď už jenom smějeme (od předražené nejedlé pizzy ve Frascati, přes snídani v Neapoli, které jsme se nikdy nedočkaly, setkání s revizory v Perugii, kteří na nás málem zavolali policii, až po předražené taxíky). Všechno to za to ale stálo! Dovolila bych si říct, že jsme toho prošly celkem dost, i když bych chtěla víc. Na jihu jsme se podívaly do Pompejí a do Neapoli, navštívily jsme i překrásnou Florencii, Pisu, Peruggiu, Tivoli, Frascati, pohádkové Benátky, Miláno či Padovu a nesmělo chybět pověstné Lido di Ostia s nádhernými plážemi. Každé město je v něčem jiné, ani jedno se nepodobá tomu druhému, zkrátka je úplně jedinečné. Vůbec se nedá popsat v tomto krátkém článku, co všechno jsme prožily a jak báječné to bylo! Do Itálie jsem se jednoduše zamilovala. A přes léto bych tam ráda zavítala zas!

Miroslava Machalová, studentka všeobecného lékařství