Chirurgie se díky změnám ve výuce stala jedním z prvních klinických oborů, se kterými se během výuky studenti setkají. Je jasné, že většina z nich chce léčit a pracovat jako lékaři, kvůli tomu na studia nastoupili. Očekávání směrem ke klinikám jsou logická, avšak v mnohém nenaplněná a nenaplnitelná. Pojďme se zamyslet nad tím, proč tomu tak v chirurgii je a zřejmě i nadále bude.

Na straně jedné I. chirurgická klinika 1. LF UK a VFN, která historicky s výukou tohoto oboru jako první na sever od Vídně začala – a zároveň je nyní jasně největší chirurgickou klinikou v ČR s počtem operací blížícím se 10 000 a ambulantních ošetření přesahujícím 60 000 –, je teoreticky kapacitně dostatečným pracovištěm a garantem výuky chirurgie. Argumentem pro kvalitní výuku je i rozsah chirurgických oborů na klinice, jenž pokrývá téměř celé spektrum chirurgie, a dále technické vybavení operačních sálů, pooperačních oddělení, jednotek intenzivní péče, oddělení i ambulancí včetně těch specializovaných. Stesky a stížnosti se stále u části studentů opakují a ukazují, že zde dochází k výraznému míjení možností a představ. Paradoxně mají výtky na kvalitu absolventů, a tudíž na jejich pregraduální přípravu, i primáři napříč republikou a někdy také začínající lékaři sami, v důsledku toho, že s povinnostmi šedé rutiny přichází další ledová sprcha. Najít průsečík je ale velmi obtížné.

I. chirurgická klinika 1. LF UK a VFN patří ke špičkově vybaveným pracovištím.

V čem je tedy problém?

Je nepochybné, že je nutno plně sladit výuku a především pak – z pohledu studentů –, zkoušky, podmínky získání zápočtů a zkoušek se studijním řádem. To se v minulém období, vzhledem k mnohým nejasnostem a různému výkladu pravidel, ne vždy z naší strany dělo. Provedl jsem personální změny a společně se studijním oddělením děkanátu a rektorátu došlo ke standardizaci pravidel, která dnes již plně odpovídají pravidlům uvedeným v SIS. Ta nyní razantně prosazujeme na všech pracovištích, která výuku zajišťují, včetně omezení výuky na pracovištích, kde probíhala jen formálně, tedy „za docházku“. Podmínky výuky včetně jejího obsahu jsem na všechna kooperující pracoviště přenesl a budu velmi rád za zpětnou vazbu ze strany studentů.

Za informace v SIS odpovídají vedoucí výuky a totéž platí o její realizaci. Nemohu jistě garantovat plnou úspěšnost a reparaci problémů, z nichž řada vznikla na naší straně, avšak nyní probíhá pod novými vedoucími výuka podstatně průhledněji. Vzhledem k tomu, že nejen chirurgie jako taková, ale i učení studentů jsou pro mě srdeční záležitosti, a zároveň mám historické i aktivní zkušenosti s výukou v zahraničí, uvědomuji si a chci (!), aby to tak vnímali i kolegové a studenti. Zejména to, že karta studia na 1. LF UK je mimořádně vysoká jak v ČR, tak především za jejími hranicemi. Z mé strany lze proto očekávat mimořádný tlak na zlepšení a zkvalitnění výuky chirurgie, protože poslouchat jakoukoliv kritiku je pro mě osobně velmi tristní. Díky tomu hledám i další kvalitní a konzistentní pracoviště, o jejichž hodnotě jsem objektivními fakty přesvědčen.

Hledám práci. Zn.: nechci školský úvazek

V průběhu několika minulých let jsme zahájili výuku ve třech takových zařízeních, z nichž jedno ji po sdělení podmínek nakonec odmítlo a další ji počíná plnit teprve nyní, po změně vedení. V historii dlouhé mnoho desítek let jsme výuku takovým způsobem začínali v řadě pražských a mimopražských pracovišť, po stížnostech jsme ji ve spoustě z nich byli nuceni ukončit. Volný pohyb a výběr ale řešením nejsou. Program „free movers“ je totiž docela striktně limitován a kontrolován i v zahraničí. Jsem za ministerstvu zdravotnictví členem zkušebních komisí pro zahraniční lékaře, kteří skládají zkoušky k povolení odborné činnosti v ČR, a musím říci, že zkušenosti jsou tragické. Obě strany (a chápu to hlavně za stranu vyučujících) si musí uvědomit, že znalosti jsou objektivní, neoddiskutovatelné žádnou komisí ani výborem, ale musíme je umět i nabídnout a vhodně podat! Problémem je zajistit fyzicky kvalitní vyučující, na jedné straně je to logický požadavek nás i studentů do poslední chvíle studia, na straně druhé při žádosti o místo často několik dní po absolutoriu je prvním požadavkem, resp. i podmínkou „nechci školský úvazek“.

Pacient ve středu zájmu chirurga i studenta

Kompetence praktické výuky mediků jsou de facto zcela minimální a pokud pacient vůbec souhlasí, spočívají spíše v asistenci při různých výkonech. Situace je podstatně příznivější, když medici chodí mimo vlastní výuku jednotlivě a lze je do asistencí zapojit výrazně více. Tento problém je celosvětový a neznám pracoviště, kde by tomu bylo jinak. Obráceně, vžijme se do role nemocných či si představme, že pacienti jsou našimi rodiči. Jestliže předchůdci tvrdili, že každý lékař, chirurg, by měl absolvovat apendektomii, aby se vcítil do pozice pacienta, já k tomu dodávám, že by měl trvale sledovat nemocného a řešit i následné komplikace.

Je smutným faktem, že stále více pacientů si nejenže nepřeje být ošetřeno medikem, mnohdy odmítají i samotnou přítomnost studentů v ambulanci či na sále. Dále je nutno podotknout, že neatestovaný lékař může jen stěží nechat studenta provést výkon, který je oprávněn sám vykonat pouze pod dohledem atestovaného kolegy. Společným zájmem chirurga i studenta musí být na prvním místě vždy pacient.

Bércův vřed u státnic? Bohužel ano!

Základní neznalosti ze základních předmětů (anatomie, fyziologie atd.) ve výše uvedeném jsou průsečíkem stížností primářů a paradoxně i některých studentů. Chirurgie je oborem akčním, s rychlou obměnou pacientů na lůžku i v ambulanci, s nutností bezprostředního rozhodnutí. Jestliže si k nám na kliniku nachází cestu značný počet studentů programu Erasmus, z nichž se řada vrací a jsme v trvalém kontaktu, pak to jistě nebude tím, že máme nekvalitní výuku. Snad jako jediná chirurgická klinika po personální stránce rozhodně nestrádáme – ba právě naopak. Každý rok jsme nuceni odmítat desítky absolventů (především z 3. LF a Brna) i graduovaných lékařů. Musíme hledat společné cesty ke zlepšení výuky na obou stranách. Ročně na našem pracovišti stážuje 96 lékařů v předatestační přípravě, minimálně 24 studentů programu Erasmus a jistě alespoň 50 musíme z kapacitních důvodů odmítnout. Praxe u nás realizuje 30 studentů za rok.

Znalosti některých mediků nás smutně pobaví u zkoušek. Naštěstí se tyto informace nedostanou k pacientům. Z posledních SRZk k nim patří „Bércův vřed“ nazvaný podle významného maďarského chirurga z doby Rakousko-Uherska či přítomnost 4 jater u člověka, 18 koronárních tepen atd. Ani co se týká nástrojů, nejsou znalosti studentů zrovna ideální. Není raritou, když medik o proximálním femorálním hřebu prohlásí, že jde o drén. Výjimkou bohužel není ani záměna tibiálního hřebu za intubační kanylu (!) či permanentní močový katetr! Popsat, o jaký typ močového katetru jde, bývá také velký problém, přičemž tyto znalosti má průměrná zdravotní sestra. Jsme zvyklí podobné hlášky běžně slýchat u aprobačních zkoušek pro zahraniční lékaře, ale nárůst těchto „znalostí“ nás skutečně všechny zaráží a budí jen soucit s osudem potenciálních pacientů uvedených mediků.

Nejsmutnější kapitolou při praktické zkoušce ale bývá poznání nazogastrické sondy. Zhruba 80–90 % studentů 6. ročníku u SRZk má problém s jejím rozpoznáním. Zarážející je ovšem fakt, že téměř všichni přitom mají v logbooku potvrzeno, že nazogastrickou sondu osobně zaváděli! Je tedy evidentní, že potvrzení v logbooku jsou nevalidní. Velmi často se u udílení zápočtu setkáváme se zástupy mediků s žádostí o razítka do logbooku s argumentem, že si ho předtím zapomněli a danou praktickou znalost již absolvovali. Je tedy otázkou, má-li současný způsob vedení logbooku svou smysluplnost.

Extrémy v neznalostech se naštěstí netýkají většiny

Převážná část mediků však stojí mimo uvedené extrémy. Snaží se – podobně jako absolutní většina studentů anglické paralelky – v rámci uvedených možností a podmínek získat co nejvíce znalostí pro praxi. Je to každý den znát v přístupu k zastupitelnosti či pomoci na ambulanci a operačních sálech. Děje se tak průběžně, když chybí lékaři, při návštěvách trenažérové místnosti či s ohledem na stále dostupná síta s nástroji. S těmito mediky je kontakt na úplně jiné úrovni. Argument typu „chirurgii stejně dělat nebudu“ vzhledem k univerzálnosti oboru a prolínání s ostatními disciplínami vůbec neobstojí.

Děkuji těm studentům, kteří u nás a s námi stráví při operacích (ostatně tak jako my kdysi) „na hákách“ část svého života – často již od 1. ročníku. Je mi ctí, že se řada z nich v ČR i v zahraničí hlásí ke klinice, jsou i mými žáky a nezřídka přáteli. Před Vánoci jsem se s jedním z nich sešel a on mi připomenul, nyní už jako chirurg a učitel v Německu, při rozhovoru právě o výuce dvě staré pravdy: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody.“ To jistě platí pro obě strany. Dále i skutečnost, že v současnosti má největší cenu kvalitní informace, přičemž možnost jejího získání se často neopakuje. To vědí velmi dobře především naši zahraniční stážisti a studenti, ale i ti, kteří na klinice žádají o místo.

Zdeněk Krška, přednosta I. chirurgické kliniky, garant výuky chirurgie na 1. LF UK

Foto: archiv Z. Kršky

Chirurgie se díky změnám ve výuce stala jedním z prvních klinických oborů, se kterými se během výuky studenti setkají. Je jasné, že většina z nich chce léčit a pracovat jako lékaři, kvůli tomu na studia nastoupili. Očekávání směrem ke klinikám jsou logická, avšak v mnohém nenaplněná a nenaplnitelná. Pojďme se zamyslet nad tím, proč tomu tak v chirurgii je a zřejmě i nadále bude.

Na straně jedné I. chirurgická klinika 1. LF UK a VFN, která historicky s výukou tohoto oboru jako první na sever od Vídně začala – a zároveň je nyní jasně největší chirurgickou klinikou v ČR s počtem operací blížícím se 10 000 a ambulantních ošetření přesahujícím 60 000 –, je teoreticky kapacitně dostatečným pracovištěm a garantem výuky chirurgie. Argumentem pro kvalitní výuku je i rozsah chirurgických oborů na klinice, jenž pokrývá téměř celé spektrum chirurgie, a dále technické vybavení operačních sálů, pooperačních oddělení, jednotek intenzivní péče, oddělení i ambulancí včetně těch specializovaných. Stesky a stížnosti se stále u části studentů opakují a ukazují, že zde dochází k výraznému míjení možností a představ. Paradoxně mají výtky na kvalitu absolventů, a tudíž na jejich pregraduální přípravu, i primáři napříč republikou a někdy také začínající lékaři sami, v důsledku toho, že s povinnostmi šedé rutiny přichází další ledová sprcha. Najít průsečík je ale velmi obtížné.

I. chirurgická klinika 1. LF UK a VFN patří ke špičkově vybaveným pracovištím.

V čem je tedy problém?

Je nepochybné, že je nutno plně sladit výuku a především pak – z pohledu studentů –, zkoušky, podmínky získání zápočtů a zkoušek se studijním řádem. To se v minulém období, vzhledem k mnohým nejasnostem a různému výkladu pravidel, ne vždy z naší strany dělo. Provedl jsem personální změny a společně se studijním oddělením děkanátu a rektorátu došlo ke standardizaci pravidel, která dnes již plně odpovídají pravidlům uvedeným v SIS. Ta nyní razantně prosazujeme na všech pracovištích, která výuku zajišťují, včetně omezení výuky na pracovištích, kde probíhala jen formálně, tedy „za docházku“. Podmínky výuky včetně jejího obsahu jsem na všechna kooperující pracoviště přenesl a budu velmi rád za zpětnou vazbu ze strany studentů.

Za informace v SIS odpovídají vedoucí výuky a totéž platí o její realizaci. Nemohu jistě garantovat plnou úspěšnost a reparaci problémů, z nichž řada vznikla na naší straně, avšak nyní probíhá pod novými vedoucími výuka podstatně průhledněji. Vzhledem k tomu, že nejen chirurgie jako taková, ale i učení studentů jsou pro mě srdeční záležitosti, a zároveň mám historické i aktivní zkušenosti s výukou v zahraničí, uvědomuji si a chci (!), aby to tak vnímali i kolegové a studenti. Zejména to, že karta studia na 1. LF UK je mimořádně vysoká jak v ČR, tak především za jejími hranicemi. Z mé strany lze proto očekávat mimořádný tlak na zlepšení a zkvalitnění výuky chirurgie, protože poslouchat jakoukoliv kritiku je pro mě osobně velmi tristní. Díky tomu hledám i další kvalitní a konzistentní pracoviště, o jejichž hodnotě jsem objektivními fakty přesvědčen.

Hledám práci. Zn.: nechci školský úvazek

V průběhu několika minulých let jsme zahájili výuku ve třech takových zařízeních, z nichž jedno ji po sdělení podmínek nakonec odmítlo a další ji počíná plnit teprve nyní, po změně vedení. V historii dlouhé mnoho desítek let jsme výuku takovým způsobem začínali v řadě pražských a mimopražských pracovišť, po stížnostech jsme ji ve spoustě z nich byli nuceni ukončit. Volný pohyb a výběr ale řešením nejsou. Program „free movers“ je totiž docela striktně limitován a kontrolován i v zahraničí. Jsem za ministerstvu zdravotnictví členem zkušebních komisí pro zahraniční lékaře, kteří skládají zkoušky k povolení odborné činnosti v ČR, a musím říci, že zkušenosti jsou tragické. Obě strany (a chápu to hlavně za stranu vyučujících) si musí uvědomit, že znalosti jsou objektivní, neoddiskutovatelné žádnou komisí ani výborem, ale musíme je umět i nabídnout a vhodně podat! Problémem je zajistit fyzicky kvalitní vyučující, na jedné straně je to logický požadavek nás i studentů do poslední chvíle studia, na straně druhé při žádosti o místo často několik dní po absolutoriu je prvním požadavkem, resp. i podmínkou „nechci školský úvazek“.

Pacient ve středu zájmu chirurga i studenta

Kompetence praktické výuky mediků jsou de facto zcela minimální a pokud pacient vůbec souhlasí, spočívají spíše v asistenci při různých výkonech. Situace je podstatně příznivější, když medici chodí mimo vlastní výuku jednotlivě a lze je do asistencí zapojit výrazně více. Tento problém je celosvětový a neznám pracoviště, kde by tomu bylo jinak. Obráceně, vžijme se do role nemocných či si představme, že pacienti jsou našimi rodiči. Jestliže předchůdci tvrdili, že každý lékař, chirurg, by měl absolvovat apendektomii, aby se vcítil do pozice pacienta, já k tomu dodávám, že by měl trvale sledovat nemocného a řešit i následné komplikace.

Je smutným faktem, že stále více pacientů si nejenže nepřeje být ošetřeno medikem, mnohdy odmítají i samotnou přítomnost studentů v ambulanci či na sále. Dále je nutno podotknout, že neatestovaný lékař může jen stěží nechat studenta provést výkon, který je oprávněn sám vykonat pouze pod dohledem atestovaného kolegy. Společným zájmem chirurga i studenta musí být na prvním místě vždy pacient.

Bércův vřed u státnic? Bohužel ano!

Základní neznalosti ze základních předmětů (anatomie, fyziologie atd.) ve výše uvedeném jsou průsečíkem stížností primářů a paradoxně i některých studentů. Chirurgie je oborem akčním, s rychlou obměnou pacientů na lůžku i v ambulanci, s nutností bezprostředního rozhodnutí. Jestliže si k nám na kliniku nachází cestu značný počet studentů programu Erasmus, z nichž se řada vrací a jsme v trvalém kontaktu, pak to jistě nebude tím, že máme nekvalitní výuku. Snad jako jediná chirurgická klinika po personální stránce rozhodně nestrádáme – ba právě naopak. Každý rok jsme nuceni odmítat desítky absolventů (především z 3. LF a Brna) i graduovaných lékařů. Musíme hledat společné cesty ke zlepšení výuky na obou stranách. Ročně na našem pracovišti stážuje 96 lékařů v předatestační přípravě, minimálně 24 studentů programu Erasmus a jistě alespoň 50 musíme z kapacitních důvodů odmítnout. Praxe u nás realizuje 30 studentů za rok.

Znalosti některých mediků nás smutně pobaví u zkoušek. Naštěstí se tyto informace nedostanou k pacientům. Z posledních SRZk k nim patří „Bércův vřed“ nazvaný podle významného maďarského chirurga z doby Rakousko-Uherska či přítomnost 4 jater u člověka, 18 koronárních tepen atd. Ani co se týká nástrojů, nejsou znalosti studentů zrovna ideální. Není raritou, když medik o proximálním femorálním hřebu prohlásí, že jde o drén. Výjimkou bohužel není ani záměna tibiálního hřebu za intubační kanylu (!) či permanentní močový katetr! Popsat, o jaký typ močového katetru jde, bývá také velký problém, přičemž tyto znalosti má průměrná zdravotní sestra. Jsme zvyklí podobné hlášky běžně slýchat u aprobačních zkoušek pro zahraniční lékaře, ale nárůst těchto „znalostí“ nás skutečně všechny zaráží a budí jen soucit s osudem potenciálních pacientů uvedených mediků.

Nejsmutnější kapitolou při praktické zkoušce ale bývá poznání nazogastrické sondy. Zhruba 80–90 % studentů 6. ročníku u SRZk má problém s jejím rozpoznáním. Zarážející je ovšem fakt, že téměř všichni přitom mají v logbooku potvrzeno, že nazogastrickou sondu osobně zaváděli! Je tedy evidentní, že potvrzení v logbooku jsou nevalidní. Velmi často se u udílení zápočtu setkáváme se zástupy mediků s žádostí o razítka do logbooku s argumentem, že si ho předtím zapomněli a danou praktickou znalost již absolvovali. Je tedy otázkou, má-li současný způsob vedení logbooku svou smysluplnost.

Extrémy v neznalostech se naštěstí netýkají většiny

Převážná část mediků však stojí mimo uvedené extrémy. Snaží se – podobně jako absolutní většina studentů anglické paralelky – v rámci uvedených možností a podmínek získat co nejvíce znalostí pro praxi. Je to každý den znát v přístupu k zastupitelnosti či pomoci na ambulanci a operačních sálech. Děje se tak průběžně, když chybí lékaři, při návštěvách trenažérové místnosti či s ohledem na stále dostupná síta s nástroji. S těmito mediky je kontakt na úplně jiné úrovni. Argument typu „chirurgii stejně dělat nebudu“ vzhledem k univerzálnosti oboru a prolínání s ostatními disciplínami vůbec neobstojí.

Děkuji těm studentům, kteří u nás a s námi stráví při operacích (ostatně tak jako my kdysi) „na hákách“ část svého života – často již od 1. ročníku. Je mi ctí, že se řada z nich v ČR i v zahraničí hlásí ke klinice, jsou i mými žáky a nezřídka přáteli. Před Vánoci jsem se s jedním z nich sešel a on mi připomenul, nyní už jako chirurg a učitel v Německu, při rozhovoru právě o výuce dvě staré pravdy: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody.“ To jistě platí pro obě strany. Dále i skutečnost, že v současnosti má největší cenu kvalitní informace, přičemž možnost jejího získání se často neopakuje. To vědí velmi dobře především naši zahraniční stážisti a studenti, ale i ti, kteří na klinice žádají o místo.

Zdeněk Krška, přednosta I. chirurgické kliniky, garant výuky chirurgie na 1. LF UK

Foto: archiv Z. Kršky

Chirurgie se díky změnám ve výuce stala jedním z prvních klinických oborů, se kterými se během výuky studenti setkají. Je jasné, že většina z nich chce léčit a pracovat jako lékaři, kvůli tomu na studia nastoupili. Očekávání směrem ke klinikám jsou logická, avšak v mnohém nenaplněná a nenaplnitelná. Pojďme se zamyslet nad tím, proč tomu tak v chirurgii je a zřejmě i nadále bude.

Na straně jedné I. chirurgická klinika 1. LF UK a VFN, která historicky s výukou tohoto oboru jako první na sever od Vídně začala – a zároveň je nyní jasně největší chirurgickou klinikou v ČR s počtem operací blížícím se 10 000 a ambulantních ošetření přesahujícím 60 000 –, je teoreticky kapacitně dostatečným pracovištěm a garantem výuky chirurgie. Argumentem pro kvalitní výuku je i rozsah chirurgických oborů na klinice, jenž pokrývá téměř celé spektrum chirurgie, a dále technické vybavení operačních sálů, pooperačních oddělení, jednotek intenzivní péče, oddělení i ambulancí včetně těch specializovaných. Stesky a stížnosti se stále u části studentů opakují a ukazují, že zde dochází k výraznému míjení možností a představ. Paradoxně mají výtky na kvalitu absolventů, a tudíž na jejich pregraduální přípravu, i primáři napříč republikou a někdy také začínající lékaři sami, v důsledku toho, že s povinnostmi šedé rutiny přichází další ledová sprcha. Najít průsečík je ale velmi obtížné.

I. chirurgická klinika 1. LF UK a VFN patří ke špičkově vybaveným pracovištím.

V čem je tedy problém?

Je nepochybné, že je nutno plně sladit výuku a především pak – z pohledu studentů –, zkoušky, podmínky získání zápočtů a zkoušek se studijním řádem. To se v minulém období, vzhledem k mnohým nejasnostem a různému výkladu pravidel, ne vždy z naší strany dělo. Provedl jsem personální změny a společně se studijním oddělením děkanátu a rektorátu došlo ke standardizaci pravidel, která dnes již plně odpovídají pravidlům uvedeným v SIS. Ta nyní razantně prosazujeme na všech pracovištích, která výuku zajišťují, včetně omezení výuky na pracovištích, kde probíhala jen formálně, tedy „za docházku“. Podmínky výuky včetně jejího obsahu jsem na všechna kooperující pracoviště přenesl a budu velmi rád za zpětnou vazbu ze strany studentů.

Za informace v SIS odpovídají vedoucí výuky a totéž platí o její realizaci. Nemohu jistě garantovat plnou úspěšnost a reparaci problémů, z nichž řada vznikla na naší straně, avšak nyní probíhá pod novými vedoucími výuka podstatně průhledněji. Vzhledem k tomu, že nejen chirurgie jako taková, ale i učení studentů jsou pro mě srdeční záležitosti, a zároveň mám historické i aktivní zkušenosti s výukou v zahraničí, uvědomuji si a chci (!), aby to tak vnímali i kolegové a studenti. Zejména to, že karta studia na 1. LF UK je mimořádně vysoká jak v ČR, tak především za jejími hranicemi. Z mé strany lze proto očekávat mimořádný tlak na zlepšení a zkvalitnění výuky chirurgie, protože poslouchat jakoukoliv kritiku je pro mě osobně velmi tristní. Díky tomu hledám i další kvalitní a konzistentní pracoviště, o jejichž hodnotě jsem objektivními fakty přesvědčen.

Hledám práci. Zn.: nechci školský úvazek

V průběhu několika minulých let jsme zahájili výuku ve třech takových zařízeních, z nichž jedno ji po sdělení podmínek nakonec odmítlo a další ji počíná plnit teprve nyní, po změně vedení. V historii dlouhé mnoho desítek let jsme výuku takovým způsobem začínali v řadě pražských a mimopražských pracovišť, po stížnostech jsme ji ve spoustě z nich byli nuceni ukončit. Volný pohyb a výběr ale řešením nejsou. Program „free movers“ je totiž docela striktně limitován a kontrolován i v zahraničí. Jsem za ministerstvu zdravotnictví členem zkušebních komisí pro zahraniční lékaře, kteří skládají zkoušky k povolení odborné činnosti v ČR, a musím říci, že zkušenosti jsou tragické. Obě strany (a chápu to hlavně za stranu vyučujících) si musí uvědomit, že znalosti jsou objektivní, neoddiskutovatelné žádnou komisí ani výborem, ale musíme je umět i nabídnout a vhodně podat! Problémem je zajistit fyzicky kvalitní vyučující, na jedné straně je to logický požadavek nás i studentů do poslední chvíle studia, na straně druhé při žádosti o místo často několik dní po absolutoriu je prvním požadavkem, resp. i podmínkou „nechci školský úvazek“.

Pacient ve středu zájmu chirurga i studenta

Kompetence praktické výuky mediků jsou de facto zcela minimální a pokud pacient vůbec souhlasí, spočívají spíše v asistenci při různých výkonech. Situace je podstatně příznivější, když medici chodí mimo vlastní výuku jednotlivě a lze je do asistencí zapojit výrazně více. Tento problém je celosvětový a neznám pracoviště, kde by tomu bylo jinak. Obráceně, vžijme se do role nemocných či si představme, že pacienti jsou našimi rodiči. Jestliže předchůdci tvrdili, že každý lékař, chirurg, by měl absolvovat apendektomii, aby se vcítil do pozice pacienta, já k tomu dodávám, že by měl trvale sledovat nemocného a řešit i následné komplikace.

Je smutným faktem, že stále více pacientů si nejenže nepřeje být ošetřeno medikem, mnohdy odmítají i samotnou přítomnost studentů v ambulanci či na sále. Dále je nutno podotknout, že neatestovaný lékař může jen stěží nechat studenta provést výkon, který je oprávněn sám vykonat pouze pod dohledem atestovaného kolegy. Společným zájmem chirurga i studenta musí být na prvním místě vždy pacient.

Bércův vřed u státnic? Bohužel ano!

Základní neznalosti ze základních předmětů (anatomie, fyziologie atd.) ve výše uvedeném jsou průsečíkem stížností primářů a paradoxně i některých studentů. Chirurgie je oborem akčním, s rychlou obměnou pacientů na lůžku i v ambulanci, s nutností bezprostředního rozhodnutí. Jestliže si k nám na kliniku nachází cestu značný počet studentů programu Erasmus, z nichž se řada vrací a jsme v trvalém kontaktu, pak to jistě nebude tím, že máme nekvalitní výuku. Snad jako jediná chirurgická klinika po personální stránce rozhodně nestrádáme – ba právě naopak. Každý rok jsme nuceni odmítat desítky absolventů (především z 3. LF a Brna) i graduovaných lékařů. Musíme hledat společné cesty ke zlepšení výuky na obou stranách. Ročně na našem pracovišti stážuje 96 lékařů v předatestační přípravě, minimálně 24 studentů programu Erasmus a jistě alespoň 50 musíme z kapacitních důvodů odmítnout. Praxe u nás realizuje 30 studentů za rok.

Znalosti některých mediků nás smutně pobaví u zkoušek. Naštěstí se tyto informace nedostanou k pacientům. Z posledních SRZk k nim patří „Bércův vřed“ nazvaný podle významného maďarského chirurga z doby Rakousko-Uherska či přítomnost 4 jater u člověka, 18 koronárních tepen atd. Ani co se týká nástrojů, nejsou znalosti studentů zrovna ideální. Není raritou, když medik o proximálním femorálním hřebu prohlásí, že jde o drén. Výjimkou bohužel není ani záměna tibiálního hřebu za intubační kanylu (!) či permanentní močový katetr! Popsat, o jaký typ močového katetru jde, bývá také velký problém, přičemž tyto znalosti má průměrná zdravotní sestra. Jsme zvyklí podobné hlášky běžně slýchat u aprobačních zkoušek pro zahraniční lékaře, ale nárůst těchto „znalostí“ nás skutečně všechny zaráží a budí jen soucit s osudem potenciálních pacientů uvedených mediků.

Nejsmutnější kapitolou při praktické zkoušce ale bývá poznání nazogastrické sondy. Zhruba 80–90 % studentů 6. ročníku u SRZk má problém s jejím rozpoznáním. Zarážející je ovšem fakt, že téměř všichni přitom mají v logbooku potvrzeno, že nazogastrickou sondu osobně zaváděli! Je tedy evidentní, že potvrzení v logbooku jsou nevalidní. Velmi často se u udílení zápočtu setkáváme se zástupy mediků s žádostí o razítka do logbooku s argumentem, že si ho předtím zapomněli a danou praktickou znalost již absolvovali. Je tedy otázkou, má-li současný způsob vedení logbooku svou smysluplnost.

Extrémy v neznalostech se naštěstí netýkají většiny

Převážná část mediků však stojí mimo uvedené extrémy. Snaží se – podobně jako absolutní většina studentů anglické paralelky – v rámci uvedených možností a podmínek získat co nejvíce znalostí pro praxi. Je to každý den znát v přístupu k zastupitelnosti či pomoci na ambulanci a operačních sálech. Děje se tak průběžně, když chybí lékaři, při návštěvách trenažérové místnosti či s ohledem na stále dostupná síta s nástroji. S těmito mediky je kontakt na úplně jiné úrovni. Argument typu „chirurgii stejně dělat nebudu“ vzhledem k univerzálnosti oboru a prolínání s ostatními disciplínami vůbec neobstojí.

Děkuji těm studentům, kteří u nás a s námi stráví při operacích (ostatně tak jako my kdysi) „na hákách“ část svého života – často již od 1. ročníku. Je mi ctí, že se řada z nich v ČR i v zahraničí hlásí ke klinice, jsou i mými žáky a nezřídka přáteli. Před Vánoci jsem se s jedním z nich sešel a on mi připomenul, nyní už jako chirurg a učitel v Německu, při rozhovoru právě o výuce dvě staré pravdy: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody.“ To jistě platí pro obě strany. Dále i skutečnost, že v současnosti má největší cenu kvalitní informace, přičemž možnost jejího získání se často neopakuje. To vědí velmi dobře především naši zahraniční stážisti a studenti, ale i ti, kteří na klinice žádají o místo.

Zdeněk Krška, přednosta I. chirurgické kliniky, garant výuky chirurgie na 1. LF UK

Foto: archiv Z. Kršky

Chirurgie se díky změnám ve výuce stala jedním z prvních klinických oborů, se kterými se během výuky studenti setkají. Je jasné, že většina z nich chce léčit a pracovat jako lékaři, kvůli tomu na studia nastoupili. Očekávání směrem ke klinikám jsou logická, avšak v mnohém nenaplněná a nenaplnitelná. Pojďme se zamyslet nad tím, proč tomu tak v chirurgii je a zřejmě i nadále bude.

Na straně jedné I. chirurgická klinika 1. LF UK a VFN, která historicky s výukou tohoto oboru jako první na sever od Vídně začala – a zároveň je nyní jasně největší chirurgickou klinikou v ČR s počtem operací blížícím se 10 000 a ambulantních ošetření přesahujícím 60 000 –, je teoreticky kapacitně dostatečným pracovištěm a garantem výuky chirurgie. Argumentem pro kvalitní výuku je i rozsah chirurgických oborů na klinice, jenž pokrývá téměř celé spektrum chirurgie, a dále technické vybavení operačních sálů, pooperačních oddělení, jednotek intenzivní péče, oddělení i ambulancí včetně těch specializovaných. Stesky a stížnosti se stále u části studentů opakují a ukazují, že zde dochází k výraznému míjení možností a představ. Paradoxně mají výtky na kvalitu absolventů, a tudíž na jejich pregraduální přípravu, i primáři napříč republikou a někdy také začínající lékaři sami, v důsledku toho, že s povinnostmi šedé rutiny přichází další ledová sprcha. Najít průsečík je ale velmi obtížné.

I. chirurgická klinika 1. LF UK a VFN patří ke špičkově vybaveným pracovištím.

V čem je tedy problém?

Je nepochybné, že je nutno plně sladit výuku a především pak – z pohledu studentů –, zkoušky, podmínky získání zápočtů a zkoušek se studijním řádem. To se v minulém období, vzhledem k mnohým nejasnostem a různému výkladu pravidel, ne vždy z naší strany dělo. Provedl jsem personální změny a společně se studijním oddělením děkanátu a rektorátu došlo ke standardizaci pravidel, která dnes již plně odpovídají pravidlům uvedeným v SIS. Ta nyní razantně prosazujeme na všech pracovištích, která výuku zajišťují, včetně omezení výuky na pracovištích, kde probíhala jen formálně, tedy „za docházku“. Podmínky výuky včetně jejího obsahu jsem na všechna kooperující pracoviště přenesl a budu velmi rád za zpětnou vazbu ze strany studentů.

Za informace v SIS odpovídají vedoucí výuky a totéž platí o její realizaci. Nemohu jistě garantovat plnou úspěšnost a reparaci problémů, z nichž řada vznikla na naší straně, avšak nyní probíhá pod novými vedoucími výuka podstatně průhledněji. Vzhledem k tomu, že nejen chirurgie jako taková, ale i učení studentů jsou pro mě srdeční záležitosti, a zároveň mám historické i aktivní zkušenosti s výukou v zahraničí, uvědomuji si a chci (!), aby to tak vnímali i kolegové a studenti. Zejména to, že karta studia na 1. LF UK je mimořádně vysoká jak v ČR, tak především za jejími hranicemi. Z mé strany lze proto očekávat mimořádný tlak na zlepšení a zkvalitnění výuky chirurgie, protože poslouchat jakoukoliv kritiku je pro mě osobně velmi tristní. Díky tomu hledám i další kvalitní a konzistentní pracoviště, o jejichž hodnotě jsem objektivními fakty přesvědčen.

Hledám práci. Zn.: nechci školský úvazek

V průběhu několika minulých let jsme zahájili výuku ve třech takových zařízeních, z nichž jedno ji po sdělení podmínek nakonec odmítlo a další ji počíná plnit teprve nyní, po změně vedení. V historii dlouhé mnoho desítek let jsme výuku takovým způsobem začínali v řadě pražských a mimopražských pracovišť, po stížnostech jsme ji ve spoustě z nich byli nuceni ukončit. Volný pohyb a výběr ale řešením nejsou. Program „free movers“ je totiž docela striktně limitován a kontrolován i v zahraničí. Jsem za ministerstvu zdravotnictví členem zkušebních komisí pro zahraniční lékaře, kteří skládají zkoušky k povolení odborné činnosti v ČR, a musím říci, že zkušenosti jsou tragické. Obě strany (a chápu to hlavně za stranu vyučujících) si musí uvědomit, že znalosti jsou objektivní, neoddiskutovatelné žádnou komisí ani výborem, ale musíme je umět i nabídnout a vhodně podat! Problémem je zajistit fyzicky kvalitní vyučující, na jedné straně je to logický požadavek nás i studentů do poslední chvíle studia, na straně druhé při žádosti o místo často několik dní po absolutoriu je prvním požadavkem, resp. i podmínkou „nechci školský úvazek“.

Pacient ve středu zájmu chirurga i studenta

Kompetence praktické výuky mediků jsou de facto zcela minimální a pokud pacient vůbec souhlasí, spočívají spíše v asistenci při různých výkonech. Situace je podstatně příznivější, když medici chodí mimo vlastní výuku jednotlivě a lze je do asistencí zapojit výrazně více. Tento problém je celosvětový a neznám pracoviště, kde by tomu bylo jinak. Obráceně, vžijme se do role nemocných či si představme, že pacienti jsou našimi rodiči. Jestliže předchůdci tvrdili, že každý lékař, chirurg, by měl absolvovat apendektomii, aby se vcítil do pozice pacienta, já k tomu dodávám, že by měl trvale sledovat nemocného a řešit i následné komplikace.

Je smutným faktem, že stále více pacientů si nejenže nepřeje být ošetřeno medikem, mnohdy odmítají i samotnou přítomnost studentů v ambulanci či na sále. Dále je nutno podotknout, že neatestovaný lékař může jen stěží nechat studenta provést výkon, který je oprávněn sám vykonat pouze pod dohledem atestovaného kolegy. Společným zájmem chirurga i studenta musí být na prvním místě vždy pacient.

Bércův vřed u státnic? Bohužel ano!

Základní neznalosti ze základních předmětů (anatomie, fyziologie atd.) ve výše uvedeném jsou průsečíkem stížností primářů a paradoxně i některých studentů. Chirurgie je oborem akčním, s rychlou obměnou pacientů na lůžku i v ambulanci, s nutností bezprostředního rozhodnutí. Jestliže si k nám na kliniku nachází cestu značný počet studentů programu Erasmus, z nichž se řada vrací a jsme v trvalém kontaktu, pak to jistě nebude tím, že máme nekvalitní výuku. Snad jako jediná chirurgická klinika po personální stránce rozhodně nestrádáme – ba právě naopak. Každý rok jsme nuceni odmítat desítky absolventů (především z 3. LF a Brna) i graduovaných lékařů. Musíme hledat společné cesty ke zlepšení výuky na obou stranách. Ročně na našem pracovišti stážuje 96 lékařů v předatestační přípravě, minimálně 24 studentů programu Erasmus a jistě alespoň 50 musíme z kapacitních důvodů odmítnout. Praxe u nás realizuje 30 studentů za rok.

Znalosti některých mediků nás smutně pobaví u zkoušek. Naštěstí se tyto informace nedostanou k pacientům. Z posledních SRZk k nim patří „Bércův vřed“ nazvaný podle významného maďarského chirurga z doby Rakousko-Uherska či přítomnost 4 jater u člověka, 18 koronárních tepen atd. Ani co se týká nástrojů, nejsou znalosti studentů zrovna ideální. Není raritou, když medik o proximálním femorálním hřebu prohlásí, že jde o drén. Výjimkou bohužel není ani záměna tibiálního hřebu za intubační kanylu (!) či permanentní močový katetr! Popsat, o jaký typ močového katetru jde, bývá také velký problém, přičemž tyto znalosti má průměrná zdravotní sestra. Jsme zvyklí podobné hlášky běžně slýchat u aprobačních zkoušek pro zahraniční lékaře, ale nárůst těchto „znalostí“ nás skutečně všechny zaráží a budí jen soucit s osudem potenciálních pacientů uvedených mediků.

Nejsmutnější kapitolou při praktické zkoušce ale bývá poznání nazogastrické sondy. Zhruba 80–90 % studentů 6. ročníku u SRZk má problém s jejím rozpoznáním. Zarážející je ovšem fakt, že téměř všichni přitom mají v logbooku potvrzeno, že nazogastrickou sondu osobně zaváděli! Je tedy evidentní, že potvrzení v logbooku jsou nevalidní. Velmi často se u udílení zápočtu setkáváme se zástupy mediků s žádostí o razítka do logbooku s argumentem, že si ho předtím zapomněli a danou praktickou znalost již absolvovali. Je tedy otázkou, má-li současný způsob vedení logbooku svou smysluplnost.

Extrémy v neznalostech se naštěstí netýkají většiny

Převážná část mediků však stojí mimo uvedené extrémy. Snaží se – podobně jako absolutní většina studentů anglické paralelky – v rámci uvedených možností a podmínek získat co nejvíce znalostí pro praxi. Je to každý den znát v přístupu k zastupitelnosti či pomoci na ambulanci a operačních sálech. Děje se tak průběžně, když chybí lékaři, při návštěvách trenažérové místnosti či s ohledem na stále dostupná síta s nástroji. S těmito mediky je kontakt na úplně jiné úrovni. Argument typu „chirurgii stejně dělat nebudu“ vzhledem k univerzálnosti oboru a prolínání s ostatními disciplínami vůbec neobstojí.

Děkuji těm studentům, kteří u nás a s námi stráví při operacích (ostatně tak jako my kdysi) „na hákách“ část svého života – často již od 1. ročníku. Je mi ctí, že se řada z nich v ČR i v zahraničí hlásí ke klinice, jsou i mými žáky a nezřídka přáteli. Před Vánoci jsem se s jedním z nich sešel a on mi připomenul, nyní už jako chirurg a učitel v Německu, při rozhovoru právě o výuce dvě staré pravdy: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody.“ To jistě platí pro obě strany. Dále i skutečnost, že v současnosti má největší cenu kvalitní informace, přičemž možnost jejího získání se často neopakuje. To vědí velmi dobře především naši zahraniční stážisti a studenti, ale i ti, kteří na klinice žádají o místo.

Zdeněk Krška, přednosta I. chirurgické kliniky, garant výuky chirurgie na 1. LF UK

Foto: archiv Z. Kršky

Chirurgie se díky změnám ve výuce stala jedním z prvních klinických oborů, se kterými se během výuky studenti setkají. Je jasné, že většina z nich chce léčit a pracovat jako lékaři, kvůli tomu na studia nastoupili. Očekávání směrem ke klinikám jsou logická, avšak v mnohém nenaplněná a nenaplnitelná. Pojďme se zamyslet nad tím, proč tomu tak v chirurgii je a zřejmě i nadále bude.

Na straně jedné I. chirurgická klinika 1. LF UK a VFN, která historicky s výukou tohoto oboru jako první na sever od Vídně začala – a zároveň je nyní jasně největší chirurgickou klinikou v ČR s počtem operací blížícím se 10 000 a ambulantních ošetření přesahujícím 60 000 –, je teoreticky kapacitně dostatečným pracovištěm a garantem výuky chirurgie. Argumentem pro kvalitní výuku je i rozsah chirurgických oborů na klinice, jenž pokrývá téměř celé spektrum chirurgie, a dále technické vybavení operačních sálů, pooperačních oddělení, jednotek intenzivní péče, oddělení i ambulancí včetně těch specializovaných. Stesky a stížnosti se stále u části studentů opakují a ukazují, že zde dochází k výraznému míjení možností a představ. Paradoxně mají výtky na kvalitu absolventů, a tudíž na jejich pregraduální přípravu, i primáři napříč republikou a někdy také začínající lékaři sami, v důsledku toho, že s povinnostmi šedé rutiny přichází další ledová sprcha. Najít průsečík je ale velmi obtížné.

I. chirurgická klinika 1. LF UK a VFN patří ke špičkově vybaveným pracovištím.

V čem je tedy problém?

Je nepochybné, že je nutno plně sladit výuku a především pak – z pohledu studentů –, zkoušky, podmínky získání zápočtů a zkoušek se studijním řádem. To se v minulém období, vzhledem k mnohým nejasnostem a různému výkladu pravidel, ne vždy z naší strany dělo. Provedl jsem personální změny a společně se studijním oddělením děkanátu a rektorátu došlo ke standardizaci pravidel, která dnes již plně odpovídají pravidlům uvedeným v SIS. Ta nyní razantně prosazujeme na všech pracovištích, která výuku zajišťují, včetně omezení výuky na pracovištích, kde probíhala jen formálně, tedy „za docházku“. Podmínky výuky včetně jejího obsahu jsem na všechna kooperující pracoviště přenesl a budu velmi rád za zpětnou vazbu ze strany studentů.

Za informace v SIS odpovídají vedoucí výuky a totéž platí o její realizaci. Nemohu jistě garantovat plnou úspěšnost a reparaci problémů, z nichž řada vznikla na naší straně, avšak nyní probíhá pod novými vedoucími výuka podstatně průhledněji. Vzhledem k tomu, že nejen chirurgie jako taková, ale i učení studentů jsou pro mě srdeční záležitosti, a zároveň mám historické i aktivní zkušenosti s výukou v zahraničí, uvědomuji si a chci (!), aby to tak vnímali i kolegové a studenti. Zejména to, že karta studia na 1. LF UK je mimořádně vysoká jak v ČR, tak především za jejími hranicemi. Z mé strany lze proto očekávat mimořádný tlak na zlepšení a zkvalitnění výuky chirurgie, protože poslouchat jakoukoliv kritiku je pro mě osobně velmi tristní. Díky tomu hledám i další kvalitní a konzistentní pracoviště, o jejichž hodnotě jsem objektivními fakty přesvědčen.

Hledám práci. Zn.: nechci školský úvazek

V průběhu několika minulých let jsme zahájili výuku ve třech takových zařízeních, z nichž jedno ji po sdělení podmínek nakonec odmítlo a další ji počíná plnit teprve nyní, po změně vedení. V historii dlouhé mnoho desítek let jsme výuku takovým způsobem začínali v řadě pražských a mimopražských pracovišť, po stížnostech jsme ji ve spoustě z nich byli nuceni ukončit. Volný pohyb a výběr ale řešením nejsou. Program „free movers“ je totiž docela striktně limitován a kontrolován i v zahraničí. Jsem za ministerstvu zdravotnictví členem zkušebních komisí pro zahraniční lékaře, kteří skládají zkoušky k povolení odborné činnosti v ČR, a musím říci, že zkušenosti jsou tragické. Obě strany (a chápu to hlavně za stranu vyučujících) si musí uvědomit, že znalosti jsou objektivní, neoddiskutovatelné žádnou komisí ani výborem, ale musíme je umět i nabídnout a vhodně podat! Problémem je zajistit fyzicky kvalitní vyučující, na jedné straně je to logický požadavek nás i studentů do poslední chvíle studia, na straně druhé při žádosti o místo často několik dní po absolutoriu je prvním požadavkem, resp. i podmínkou „nechci školský úvazek“.

Pacient ve středu zájmu chirurga i studenta

Kompetence praktické výuky mediků jsou de facto zcela minimální a pokud pacient vůbec souhlasí, spočívají spíše v asistenci při různých výkonech. Situace je podstatně příznivější, když medici chodí mimo vlastní výuku jednotlivě a lze je do asistencí zapojit výrazně více. Tento problém je celosvětový a neznám pracoviště, kde by tomu bylo jinak. Obráceně, vžijme se do role nemocných či si představme, že pacienti jsou našimi rodiči. Jestliže předchůdci tvrdili, že každý lékař, chirurg, by měl absolvovat apendektomii, aby se vcítil do pozice pacienta, já k tomu dodávám, že by měl trvale sledovat nemocného a řešit i následné komplikace.

Je smutným faktem, že stále více pacientů si nejenže nepřeje být ošetřeno medikem, mnohdy odmítají i samotnou přítomnost studentů v ambulanci či na sále. Dále je nutno podotknout, že neatestovaný lékař může jen stěží nechat studenta provést výkon, který je oprávněn sám vykonat pouze pod dohledem atestovaného kolegy. Společným zájmem chirurga i studenta musí být na prvním místě vždy pacient.

Bércův vřed u státnic? Bohužel ano!

Základní neznalosti ze základních předmětů (anatomie, fyziologie atd.) ve výše uvedeném jsou průsečíkem stížností primářů a paradoxně i některých studentů. Chirurgie je oborem akčním, s rychlou obměnou pacientů na lůžku i v ambulanci, s nutností bezprostředního rozhodnutí. Jestliže si k nám na kliniku nachází cestu značný počet studentů programu Erasmus, z nichž se řada vrací a jsme v trvalém kontaktu, pak to jistě nebude tím, že máme nekvalitní výuku. Snad jako jediná chirurgická klinika po personální stránce rozhodně nestrádáme – ba právě naopak. Každý rok jsme nuceni odmítat desítky absolventů (především z 3. LF a Brna) i graduovaných lékařů. Musíme hledat společné cesty ke zlepšení výuky na obou stranách. Ročně na našem pracovišti stážuje 96 lékařů v předatestační přípravě, minimálně 24 studentů programu Erasmus a jistě alespoň 50 musíme z kapacitních důvodů odmítnout. Praxe u nás realizuje 30 studentů za rok.

Znalosti některých mediků nás smutně pobaví u zkoušek. Naštěstí se tyto informace nedostanou k pacientům. Z posledních SRZk k nim patří „Bércův vřed“ nazvaný podle významného maďarského chirurga z doby Rakousko-Uherska či přítomnost 4 jater u člověka, 18 koronárních tepen atd. Ani co se týká nástrojů, nejsou znalosti studentů zrovna ideální. Není raritou, když medik o proximálním femorálním hřebu prohlásí, že jde o drén. Výjimkou bohužel není ani záměna tibiálního hřebu za intubační kanylu (!) či permanentní močový katetr! Popsat, o jaký typ močového katetru jde, bývá také velký problém, přičemž tyto znalosti má průměrná zdravotní sestra. Jsme zvyklí podobné hlášky běžně slýchat u aprobačních zkoušek pro zahraniční lékaře, ale nárůst těchto „znalostí“ nás skutečně všechny zaráží a budí jen soucit s osudem potenciálních pacientů uvedených mediků.

Nejsmutnější kapitolou při praktické zkoušce ale bývá poznání nazogastrické sondy. Zhruba 80–90 % studentů 6. ročníku u SRZk má problém s jejím rozpoznáním. Zarážející je ovšem fakt, že téměř všichni přitom mají v logbooku potvrzeno, že nazogastrickou sondu osobně zaváděli! Je tedy evidentní, že potvrzení v logbooku jsou nevalidní. Velmi často se u udílení zápočtu setkáváme se zástupy mediků s žádostí o razítka do logbooku s argumentem, že si ho předtím zapomněli a danou praktickou znalost již absolvovali. Je tedy otázkou, má-li současný způsob vedení logbooku svou smysluplnost.

Extrémy v neznalostech se naštěstí netýkají většiny

Převážná část mediků však stojí mimo uvedené extrémy. Snaží se – podobně jako absolutní většina studentů anglické paralelky – v rámci uvedených možností a podmínek získat co nejvíce znalostí pro praxi. Je to každý den znát v přístupu k zastupitelnosti či pomoci na ambulanci a operačních sálech. Děje se tak průběžně, když chybí lékaři, při návštěvách trenažérové místnosti či s ohledem na stále dostupná síta s nástroji. S těmito mediky je kontakt na úplně jiné úrovni. Argument typu „chirurgii stejně dělat nebudu“ vzhledem k univerzálnosti oboru a prolínání s ostatními disciplínami vůbec neobstojí.

Děkuji těm studentům, kteří u nás a s námi stráví při operacích (ostatně tak jako my kdysi) „na hákách“ část svého života – často již od 1. ročníku. Je mi ctí, že se řada z nich v ČR i v zahraničí hlásí ke klinice, jsou i mými žáky a nezřídka přáteli. Před Vánoci jsem se s jedním z nich sešel a on mi připomenul, nyní už jako chirurg a učitel v Německu, při rozhovoru právě o výuce dvě staré pravdy: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody.“ To jistě platí pro obě strany. Dále i skutečnost, že v současnosti má největší cenu kvalitní informace, přičemž možnost jejího získání se často neopakuje. To vědí velmi dobře především naši zahraniční stážisti a studenti, ale i ti, kteří na klinice žádají o místo.

Zdeněk Krška, přednosta I. chirurgické kliniky, garant výuky chirurgie na 1. LF UK

Foto: archiv Z. Kršky

Chirurgie se díky změnám ve výuce stala jedním z prvních klinických oborů, se kterými se během výuky studenti setkají. Je jasné, že většina z nich chce léčit a pracovat jako lékaři, kvůli tomu na studia nastoupili. Očekávání směrem ke klinikám jsou logická, avšak v mnohém nenaplněná a nenaplnitelná. Pojďme se zamyslet nad tím, proč tomu tak v chirurgii je a zřejmě i nadále bude.

Na straně jedné I. chirurgická klinika 1. LF UK a VFN, která historicky s výukou tohoto oboru jako první na sever od Vídně začala – a zároveň je nyní jasně největší chirurgickou klinikou v ČR s počtem operací blížícím se 10 000 a ambulantních ošetření přesahujícím 60 000 –, je teoreticky kapacitně dostatečným pracovištěm a garantem výuky chirurgie. Argumentem pro kvalitní výuku je i rozsah chirurgických oborů na klinice, jenž pokrývá téměř celé spektrum chirurgie, a dále technické vybavení operačních sálů, pooperačních oddělení, jednotek intenzivní péče, oddělení i ambulancí včetně těch specializovaných. Stesky a stížnosti se stále u části studentů opakují a ukazují, že zde dochází k výraznému míjení možností a představ. Paradoxně mají výtky na kvalitu absolventů, a tudíž na jejich pregraduální přípravu, i primáři napříč republikou a někdy také začínající lékaři sami, v důsledku toho, že s povinnostmi šedé rutiny přichází další ledová sprcha. Najít průsečík je ale velmi obtížné.

I. chirurgická klinika 1. LF UK a VFN patří ke špičkově vybaveným pracovištím.

V čem je tedy problém?

Je nepochybné, že je nutno plně sladit výuku a především pak – z pohledu studentů –, zkoušky, podmínky získání zápočtů a zkoušek se studijním řádem. To se v minulém období, vzhledem k mnohým nejasnostem a různému výkladu pravidel, ne vždy z naší strany dělo. Provedl jsem personální změny a společně se studijním oddělením děkanátu a rektorátu došlo ke standardizaci pravidel, která dnes již plně odpovídají pravidlům uvedeným v SIS. Ta nyní razantně prosazujeme na všech pracovištích, která výuku zajišťují, včetně omezení výuky na pracovištích, kde probíhala jen formálně, tedy „za docházku“. Podmínky výuky včetně jejího obsahu jsem na všechna kooperující pracoviště přenesl a budu velmi rád za zpětnou vazbu ze strany studentů.

Za informace v SIS odpovídají vedoucí výuky a totéž platí o její realizaci. Nemohu jistě garantovat plnou úspěšnost a reparaci problémů, z nichž řada vznikla na naší straně, avšak nyní probíhá pod novými vedoucími výuka podstatně průhledněji. Vzhledem k tomu, že nejen chirurgie jako taková, ale i učení studentů jsou pro mě srdeční záležitosti, a zároveň mám historické i aktivní zkušenosti s výukou v zahraničí, uvědomuji si a chci (!), aby to tak vnímali i kolegové a studenti. Zejména to, že karta studia na 1. LF UK je mimořádně vysoká jak v ČR, tak především za jejími hranicemi. Z mé strany lze proto očekávat mimořádný tlak na zlepšení a zkvalitnění výuky chirurgie, protože poslouchat jakoukoliv kritiku je pro mě osobně velmi tristní. Díky tomu hledám i další kvalitní a konzistentní pracoviště, o jejichž hodnotě jsem objektivními fakty přesvědčen.

Hledám práci. Zn.: nechci školský úvazek

V průběhu několika minulých let jsme zahájili výuku ve třech takových zařízeních, z nichž jedno ji po sdělení podmínek nakonec odmítlo a další ji počíná plnit teprve nyní, po změně vedení. V historii dlouhé mnoho desítek let jsme výuku takovým způsobem začínali v řadě pražských a mimopražských pracovišť, po stížnostech jsme ji ve spoustě z nich byli nuceni ukončit. Volný pohyb a výběr ale řešením nejsou. Program „free movers“ je totiž docela striktně limitován a kontrolován i v zahraničí. Jsem za ministerstvu zdravotnictví členem zkušebních komisí pro zahraniční lékaře, kteří skládají zkoušky k povolení odborné činnosti v ČR, a musím říci, že zkušenosti jsou tragické. Obě strany (a chápu to hlavně za stranu vyučujících) si musí uvědomit, že znalosti jsou objektivní, neoddiskutovatelné žádnou komisí ani výborem, ale musíme je umět i nabídnout a vhodně podat! Problémem je zajistit fyzicky kvalitní vyučující, na jedné straně je to logický požadavek nás i studentů do poslední chvíle studia, na straně druhé při žádosti o místo často několik dní po absolutoriu je prvním požadavkem, resp. i podmínkou „nechci školský úvazek“.

Pacient ve středu zájmu chirurga i studenta

Kompetence praktické výuky mediků jsou de facto zcela minimální a pokud pacient vůbec souhlasí, spočívají spíše v asistenci při různých výkonech. Situace je podstatně příznivější, když medici chodí mimo vlastní výuku jednotlivě a lze je do asistencí zapojit výrazně více. Tento problém je celosvětový a neznám pracoviště, kde by tomu bylo jinak. Obráceně, vžijme se do role nemocných či si představme, že pacienti jsou našimi rodiči. Jestliže předchůdci tvrdili, že každý lékař, chirurg, by měl absolvovat apendektomii, aby se vcítil do pozice pacienta, já k tomu dodávám, že by měl trvale sledovat nemocného a řešit i následné komplikace.

Je smutným faktem, že stále více pacientů si nejenže nepřeje být ošetřeno medikem, mnohdy odmítají i samotnou přítomnost studentů v ambulanci či na sále. Dále je nutno podotknout, že neatestovaný lékař může jen stěží nechat studenta provést výkon, který je oprávněn sám vykonat pouze pod dohledem atestovaného kolegy. Společným zájmem chirurga i studenta musí být na prvním místě vždy pacient.

Bércův vřed u státnic? Bohužel ano!

Základní neznalosti ze základních předmětů (anatomie, fyziologie atd.) ve výše uvedeném jsou průsečíkem stížností primářů a paradoxně i některých studentů. Chirurgie je oborem akčním, s rychlou obměnou pacientů na lůžku i v ambulanci, s nutností bezprostředního rozhodnutí. Jestliže si k nám na kliniku nachází cestu značný počet studentů programu Erasmus, z nichž se řada vrací a jsme v trvalém kontaktu, pak to jistě nebude tím, že máme nekvalitní výuku. Snad jako jediná chirurgická klinika po personální stránce rozhodně nestrádáme – ba právě naopak. Každý rok jsme nuceni odmítat desítky absolventů (především z 3. LF a Brna) i graduovaných lékařů. Musíme hledat společné cesty ke zlepšení výuky na obou stranách. Ročně na našem pracovišti stážuje 96 lékařů v předatestační přípravě, minimálně 24 studentů programu Erasmus a jistě alespoň 50 musíme z kapacitních důvodů odmítnout. Praxe u nás realizuje 30 studentů za rok.

Znalosti některých mediků nás smutně pobaví u zkoušek. Naštěstí se tyto informace nedostanou k pacientům. Z posledních SRZk k nim patří „Bércův vřed“ nazvaný podle významného maďarského chirurga z doby Rakousko-Uherska či přítomnost 4 jater u člověka, 18 koronárních tepen atd. Ani co se týká nástrojů, nejsou znalosti studentů zrovna ideální. Není raritou, když medik o proximálním femorálním hřebu prohlásí, že jde o drén. Výjimkou bohužel není ani záměna tibiálního hřebu za intubační kanylu (!) či permanentní močový katetr! Popsat, o jaký typ močového katetru jde, bývá také velký problém, přičemž tyto znalosti má průměrná zdravotní sestra. Jsme zvyklí podobné hlášky běžně slýchat u aprobačních zkoušek pro zahraniční lékaře, ale nárůst těchto „znalostí“ nás skutečně všechny zaráží a budí jen soucit s osudem potenciálních pacientů uvedených mediků.

Nejsmutnější kapitolou při praktické zkoušce ale bývá poznání nazogastrické sondy. Zhruba 80–90 % studentů 6. ročníku u SRZk má problém s jejím rozpoznáním. Zarážející je ovšem fakt, že téměř všichni přitom mají v logbooku potvrzeno, že nazogastrickou sondu osobně zaváděli! Je tedy evidentní, že potvrzení v logbooku jsou nevalidní. Velmi často se u udílení zápočtu setkáváme se zástupy mediků s žádostí o razítka do logbooku s argumentem, že si ho předtím zapomněli a danou praktickou znalost již absolvovali. Je tedy otázkou, má-li současný způsob vedení logbooku svou smysluplnost.

Extrémy v neznalostech se naštěstí netýkají většiny

Převážná část mediků však stojí mimo uvedené extrémy. Snaží se – podobně jako absolutní většina studentů anglické paralelky – v rámci uvedených možností a podmínek získat co nejvíce znalostí pro praxi. Je to každý den znát v přístupu k zastupitelnosti či pomoci na ambulanci a operačních sálech. Děje se tak průběžně, když chybí lékaři, při návštěvách trenažérové místnosti či s ohledem na stále dostupná síta s nástroji. S těmito mediky je kontakt na úplně jiné úrovni. Argument typu „chirurgii stejně dělat nebudu“ vzhledem k univerzálnosti oboru a prolínání s ostatními disciplínami vůbec neobstojí.

Děkuji těm studentům, kteří u nás a s námi stráví při operacích (ostatně tak jako my kdysi) „na hákách“ část svého života – často již od 1. ročníku. Je mi ctí, že se řada z nich v ČR i v zahraničí hlásí ke klinice, jsou i mými žáky a nezřídka přáteli. Před Vánoci jsem se s jedním z nich sešel a on mi připomenul, nyní už jako chirurg a učitel v Německu, při rozhovoru právě o výuce dvě staré pravdy: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody.“ To jistě platí pro obě strany. Dále i skutečnost, že v současnosti má největší cenu kvalitní informace, přičemž možnost jejího získání se často neopakuje. To vědí velmi dobře především naši zahraniční stážisti a studenti, ale i ti, kteří na klinice žádají o místo.

Zdeněk Krška, přednosta I. chirurgické kliniky, garant výuky chirurgie na 1. LF UK

Foto: archiv Z. Kršky