Celý profesní život včetně studia jsem strávil na Fakultě všeobecného lékařství, předchůdkyni Jedničky. A již během studentských let jsem se potkával s velikány medicíny – v teoretických oborech s Borovanským při anatomii, s Karáskem při fyziologii a s mnoha dalšími, v oborech klinických pak s Charvátem, Hennerem nebo Vondráčkem. Téměř by se dalo říci, co obor, to jeho „tvůrce“! Po promoci jsem za dva roky nastoupil na III. interní kliniku a měl jsem to pravé štěstí na učitele, kteří člověka formují a přivedou ho k tomu, že se později ze žáka stane partnerem a pak i učitelem.

Musím vyjmenovat alespoň několik z nich, protože dodnes vím, že právě oni mě nasměrovali správně: páni profesoři Charvát, Pacovský, Holeček, Petrášek, Horký, Kölbel, Schreiber, pak mnoho chytrých docentů a dříve či později kamarádů. V prostředí velmi zajímavém – vždyť nemocnice k 1. LF náležící vznikla v 18. století a „uvnitř“ se stále modernizovala, což umožnilo odborný vývoj srovnatelný s vyspělým světem, se kterým byla komunikace zprvu jen prostřednictvím „current content“ a žádostí o separátky článků z časopisů. I v době politického temna zde byly ostrůvky lékařů, kteří neztratili tvář a teprve po roce 1989 mohli přejít do pozic, jež jim odborně dávno příslušely.

A proč jsme zde zůstávali? Asi právě pro ty vzájemné lidské vazby, které přesahovaly medicínu, které umožňovaly chodit do práce rád, protože právě ten základ – medicína – se zde dělal na vysoké úrovni. A když se k tomu přidával i pocit, že za světem nezaostáváme až tak moc, nebylo co řešit. Jinde by jistě lépe nebylo.

Celý profesní život včetně studia jsem strávil na Fakultě všeobecného lékařství, předchůdkyni Jedničky. A již během studentských let jsem se potkával s velikány medicíny – v teoretických oborech s Borovanským při anatomii, s Karáskem při fyziologii a s mnoha dalšími, v oborech klinických pak s Charvátem, Hennerem nebo Vondráčkem. Téměř by se dalo říci, co obor, to jeho „tvůrce“! Po promoci jsem za dva roky nastoupil na III. interní kliniku a měl jsem to pravé štěstí na učitele, kteří člověka formují a přivedou ho k tomu, že se později ze žáka stane partnerem a pak i učitelem.

Musím vyjmenovat alespoň několik z nich, protože dodnes vím, že právě oni mě nasměrovali správně: páni profesoři Charvát, Pacovský, Holeček, Petrášek, Horký, Kölbel, Schreiber, pak mnoho chytrých docentů a dříve či později kamarádů. V prostředí velmi zajímavém – vždyť nemocnice k 1. LF náležící vznikla v 18. století a „uvnitř“ se stále modernizovala, což umožnilo odborný vývoj srovnatelný s vyspělým světem, se kterým byla komunikace zprvu jen prostřednictvím „current content“ a žádostí o separátky článků z časopisů. I v době politického temna zde byly ostrůvky lékařů, kteří neztratili tvář a teprve po roce 1989 mohli přejít do pozic, jež jim odborně dávno příslušely.

A proč jsme zde zůstávali? Asi právě pro ty vzájemné lidské vazby, které přesahovaly medicínu, které umožňovaly chodit do práce rád, protože právě ten základ – medicína – se zde dělal na vysoké úrovni. A když se k tomu přidával i pocit, že za světem nezaostáváme až tak moc, nebylo co řešit. Jinde by jistě lépe nebylo.

Celý profesní život včetně studia jsem strávil na Fakultě všeobecného lékařství, předchůdkyni Jedničky. A již během studentských let jsem se potkával s velikány medicíny – v teoretických oborech s Borovanským při anatomii, s Karáskem při fyziologii a s mnoha dalšími, v oborech klinických pak s Charvátem, Hennerem nebo Vondráčkem. Téměř by se dalo říci, co obor, to jeho „tvůrce“! Po promoci jsem za dva roky nastoupil na III. interní kliniku a měl jsem to pravé štěstí na učitele, kteří člověka formují a přivedou ho k tomu, že se později ze žáka stane partnerem a pak i učitelem.

Musím vyjmenovat alespoň několik z nich, protože dodnes vím, že právě oni mě nasměrovali správně: páni profesoři Charvát, Pacovský, Holeček, Petrášek, Horký, Kölbel, Schreiber, pak mnoho chytrých docentů a dříve či později kamarádů. V prostředí velmi zajímavém – vždyť nemocnice k 1. LF náležící vznikla v 18. století a „uvnitř“ se stále modernizovala, což umožnilo odborný vývoj srovnatelný s vyspělým světem, se kterým byla komunikace zprvu jen prostřednictvím „current content“ a žádostí o separátky článků z časopisů. I v době politického temna zde byly ostrůvky lékařů, kteří neztratili tvář a teprve po roce 1989 mohli přejít do pozic, jež jim odborně dávno příslušely.

A proč jsme zde zůstávali? Asi právě pro ty vzájemné lidské vazby, které přesahovaly medicínu, které umožňovaly chodit do práce rád, protože právě ten základ – medicína – se zde dělal na vysoké úrovni. A když se k tomu přidával i pocit, že za světem nezaostáváme až tak moc, nebylo co řešit. Jinde by jistě lépe nebylo.

Celý profesní život včetně studia jsem strávil na Fakultě všeobecného lékařství, předchůdkyni Jedničky. A již během studentských let jsem se potkával s velikány medicíny – v teoretických oborech s Borovanským při anatomii, s Karáskem při fyziologii a s mnoha dalšími, v oborech klinických pak s Charvátem, Hennerem nebo Vondráčkem. Téměř by se dalo říci, co obor, to jeho „tvůrce“! Po promoci jsem za dva roky nastoupil na III. interní kliniku a měl jsem to pravé štěstí na učitele, kteří člověka formují a přivedou ho k tomu, že se později ze žáka stane partnerem a pak i učitelem.

Musím vyjmenovat alespoň několik z nich, protože dodnes vím, že právě oni mě nasměrovali správně: páni profesoři Charvát, Pacovský, Holeček, Petrášek, Horký, Kölbel, Schreiber, pak mnoho chytrých docentů a dříve či později kamarádů. V prostředí velmi zajímavém – vždyť nemocnice k 1. LF náležící vznikla v 18. století a „uvnitř“ se stále modernizovala, což umožnilo odborný vývoj srovnatelný s vyspělým světem, se kterým byla komunikace zprvu jen prostřednictvím „current content“ a žádostí o separátky článků z časopisů. I v době politického temna zde byly ostrůvky lékařů, kteří neztratili tvář a teprve po roce 1989 mohli přejít do pozic, jež jim odborně dávno příslušely.

A proč jsme zde zůstávali? Asi právě pro ty vzájemné lidské vazby, které přesahovaly medicínu, které umožňovaly chodit do práce rád, protože právě ten základ – medicína – se zde dělal na vysoké úrovni. A když se k tomu přidával i pocit, že za světem nezaostáváme až tak moc, nebylo co řešit. Jinde by jistě lépe nebylo.

Celý profesní život včetně studia jsem strávil na Fakultě všeobecného lékařství, předchůdkyni Jedničky. A již během studentských let jsem se potkával s velikány medicíny – v teoretických oborech s Borovanským při anatomii, s Karáskem při fyziologii a s mnoha dalšími, v oborech klinických pak s Charvátem, Hennerem nebo Vondráčkem. Téměř by se dalo říci, co obor, to jeho „tvůrce“! Po promoci jsem za dva roky nastoupil na III. interní kliniku a měl jsem to pravé štěstí na učitele, kteří člověka formují a přivedou ho k tomu, že se později ze žáka stane partnerem a pak i učitelem.

Musím vyjmenovat alespoň několik z nich, protože dodnes vím, že právě oni mě nasměrovali správně: páni profesoři Charvát, Pacovský, Holeček, Petrášek, Horký, Kölbel, Schreiber, pak mnoho chytrých docentů a dříve či později kamarádů. V prostředí velmi zajímavém – vždyť nemocnice k 1. LF náležící vznikla v 18. století a „uvnitř“ se stále modernizovala, což umožnilo odborný vývoj srovnatelný s vyspělým světem, se kterým byla komunikace zprvu jen prostřednictvím „current content“ a žádostí o separátky článků z časopisů. I v době politického temna zde byly ostrůvky lékařů, kteří neztratili tvář a teprve po roce 1989 mohli přejít do pozic, jež jim odborně dávno příslušely.

A proč jsme zde zůstávali? Asi právě pro ty vzájemné lidské vazby, které přesahovaly medicínu, které umožňovaly chodit do práce rád, protože právě ten základ – medicína – se zde dělal na vysoké úrovni. A když se k tomu přidával i pocit, že za světem nezaostáváme až tak moc, nebylo co řešit. Jinde by jistě lépe nebylo.

Celý profesní život včetně studia jsem strávil na Fakultě všeobecného lékařství, předchůdkyni Jedničky. A již během studentských let jsem se potkával s velikány medicíny – v teoretických oborech s Borovanským při anatomii, s Karáskem při fyziologii a s mnoha dalšími, v oborech klinických pak s Charvátem, Hennerem nebo Vondráčkem. Téměř by se dalo říci, co obor, to jeho „tvůrce“! Po promoci jsem za dva roky nastoupil na III. interní kliniku a měl jsem to pravé štěstí na učitele, kteří člověka formují a přivedou ho k tomu, že se později ze žáka stane partnerem a pak i učitelem.

Musím vyjmenovat alespoň několik z nich, protože dodnes vím, že právě oni mě nasměrovali správně: páni profesoři Charvát, Pacovský, Holeček, Petrášek, Horký, Kölbel, Schreiber, pak mnoho chytrých docentů a dříve či později kamarádů. V prostředí velmi zajímavém – vždyť nemocnice k 1. LF náležící vznikla v 18. století a „uvnitř“ se stále modernizovala, což umožnilo odborný vývoj srovnatelný s vyspělým světem, se kterým byla komunikace zprvu jen prostřednictvím „current content“ a žádostí o separátky článků z časopisů. I v době politického temna zde byly ostrůvky lékařů, kteří neztratili tvář a teprve po roce 1989 mohli přejít do pozic, jež jim odborně dávno příslušely.

A proč jsme zde zůstávali? Asi právě pro ty vzájemné lidské vazby, které přesahovaly medicínu, které umožňovaly chodit do práce rád, protože právě ten základ – medicína – se zde dělal na vysoké úrovni. A když se k tomu přidával i pocit, že za světem nezaostáváme až tak moc, nebylo co řešit. Jinde by jistě lépe nebylo.