Na Jedničku, tehdejší FVL, jsem byl přijat v roce 1969. Přijímačky formou písemných testů spolu s dozvuky liberálních přijímacích kritérií po Pražském jaru byly mojí záchranou, protože pohovory o mé politické (bez)angažovanosti a „jiná“ doporučení bych nedal, resp. nedodal. Retro pohled na Jedničku, to je pro mě nádherný film, defilé originálních osobností, setkání i zkušeností…


A tak se mi vybavuje třeba ke studentům vždy vstřícný pan Kos z Anatomického ústavu nebo i na přednáškách kouřící prof. Borovanský, nádherně barevnými křídami na tabuli anatomické posluchárny kreslící doc. Lemež nebo podobně zase prof. Klika na histologii, usmívající se prof. Duchoň, i když přednášel acidobazickou rovnováhu, ke studentům vždy vlídní a milí správci Fyziologického ústavu manželé Slavíkovi, senzační přednášky z imunologie prof. Johna v nabité posluchárně nebo vidím prof. Vaněčka, nosícího černý klobouk s širokou krempou, jak po přednáškách z obecné patologie rozdává své aktuální texty nacyklostylované jak nějaký samizdat (dodnes je mám schované). Nelze zapomenout ani doc. Krčílka, nabádajícího nás při výuce propedeutiky, aby každý medik měl doma močové laboratorium.

Jednička, to byla i krutá mrazivá rána v 7.00 ve štípajícím vojenském mundúru na Albertově při povinné vojenské přípravě, ale byly to někdy i nudně dlouhé prostoje na stážích z chirurgie a naopak skvěle vytěžené noční stáže na porodnici s as. Moravcovou včetně možnosti zahrát si na varhany v Apolinářské kapli. Tutor naší studijní skupiny prof. Schindler nám pragmaticky vléval optimismus v dobách „hroucení se“ před zkouškami nebo i před politickou atmosférou 70. let. Na Jedničku jsem se de facto vrátil po vojně v roce 1976, když prof. Hradec do výuky urologie zapojoval i sekundáře, a de iure jsem s ní spojen od konkurzu v roce 1993 dodnes. Není tedy divu, že plejáda skvělých učitelů (prof. Hradec, doc. Petřík, prim. Matras, prof. Dvořáček, prof. Šimon, prof. Pešková, prof. Pafko, doc. Šváb) a kolegů – zejména mezi přednosty a členy všech kolegií děkana od roku 1999 dosud (plus z Vědecké rady po dobu 12 let) – je početná a že jsem od nich mnohé získával. A tak s respektem např. sleduji koncepční myšlení a pregnantní verbální elokvenci všech tří posledních děkanů (prof. Svačiny, prof. Zimy, prof. Šeda). Rád vzpomínám na prof. Jiřího Mazánka – bývala s ním legrace, ale také v pravý čas uměl moudře vyhodnotit situaci a věcně říci něco pádného, navrhnout řešení, a při tom si udržel nadhled a beze stop animozity dal v pravý čas průchod svému laskavému a inteligentnímu humoru. Obdivuji také až renesanční celoživotní záběr doc. Petra Bartůňka, internisty par excellence, kdysi organizátora expedice do afrického Lambaréné za A. Schweitzerem, autora nejen publikací s IF, ale i knížek o lékařském humoru, a k tomu všemu – nebo asi právě proto –, lékaře s rozsáhlým předivem vztahů s pacienty, mezi nimiž jsou mnohé osobnosti české kultury aj. 

Nezapomenutelným je pro mě i Fero Marenčák, odborný asistent Katedry TV. Mnoho let totiž nezištně organizoval večerní basketbal pro mladé sekundáře i stárnoucí profesory, aby se vyřádili, třeba i pohádali, a přitom prospěli svému zdraví i kolegiální komunikaci. „Trojky“ prof. Broulíka bývaly tak přesné, že hlavou kroutili i „profíci“. K Jedničce patří i Apolinář. A tam se narodily 2/3 mých dětí a všech šest našich vnoučat. Díky! „Last but not least“ – Jednička má perfektní zázemí ve všech kancelářích děkanátu, co dveře, to ochota a vstřícnost sama. Díky! A studenti? Jistě závazek, ale i nevyčerpatelný zdroj stimulace, někdy i překvapení. A ty „non-jedničky“ mezi nimi „pořešíme“ snadno, že? Takže suma sumárum – pracovat, co pracovat, žít na 1. LF mělo, má a doufám, že i mít bude na můj profesní i osobní život velký impakt faktor. A o ten přeci jde na Jedničce dost často. Vlastně možná „až v první řadě“, ne?

Na Jedničku, tehdejší FVL, jsem byl přijat v roce 1969. Přijímačky formou písemných testů spolu s dozvuky liberálních přijímacích kritérií po Pražském jaru byly mojí záchranou, protože pohovory o mé politické (bez)angažovanosti a „jiná“ doporučení bych nedal, resp. nedodal. Retro pohled na Jedničku, to je pro mě nádherný film, defilé originálních osobností, setkání i zkušeností…


A tak se mi vybavuje třeba ke studentům vždy vstřícný pan Kos z Anatomického ústavu nebo i na přednáškách kouřící prof. Borovanský, nádherně barevnými křídami na tabuli anatomické posluchárny kreslící doc. Lemež nebo podobně zase prof. Klika na histologii, usmívající se prof. Duchoň, i když přednášel acidobazickou rovnováhu, ke studentům vždy vlídní a milí správci Fyziologického ústavu manželé Slavíkovi, senzační přednášky z imunologie prof. Johna v nabité posluchárně nebo vidím prof. Vaněčka, nosícího černý klobouk s širokou krempou, jak po přednáškách z obecné patologie rozdává své aktuální texty nacyklostylované jak nějaký samizdat (dodnes je mám schované). Nelze zapomenout ani doc. Krčílka, nabádajícího nás při výuce propedeutiky, aby každý medik měl doma močové laboratorium.

Jednička, to byla i krutá mrazivá rána v 7.00 ve štípajícím vojenském mundúru na Albertově při povinné vojenské přípravě, ale byly to někdy i nudně dlouhé prostoje na stážích z chirurgie a naopak skvěle vytěžené noční stáže na porodnici s as. Moravcovou včetně možnosti zahrát si na varhany v Apolinářské kapli. Tutor naší studijní skupiny prof. Schindler nám pragmaticky vléval optimismus v dobách „hroucení se“ před zkouškami nebo i před politickou atmosférou 70. let. Na Jedničku jsem se de facto vrátil po vojně v roce 1976, když prof. Hradec do výuky urologie zapojoval i sekundáře, a de iure jsem s ní spojen od konkurzu v roce 1993 dodnes. Není tedy divu, že plejáda skvělých učitelů (prof. Hradec, doc. Petřík, prim. Matras, prof. Dvořáček, prof. Šimon, prof. Pešková, prof. Pafko, doc. Šváb) a kolegů – zejména mezi přednosty a členy všech kolegií děkana od roku 1999 dosud (plus z Vědecké rady po dobu 12 let) – je početná a že jsem od nich mnohé získával. A tak s respektem např. sleduji koncepční myšlení a pregnantní verbální elokvenci všech tří posledních děkanů (prof. Svačiny, prof. Zimy, prof. Šeda). Rád vzpomínám na prof. Jiřího Mazánka – bývala s ním legrace, ale také v pravý čas uměl moudře vyhodnotit situaci a věcně říci něco pádného, navrhnout řešení, a při tom si udržel nadhled a beze stop animozity dal v pravý čas průchod svému laskavému a inteligentnímu humoru. Obdivuji také až renesanční celoživotní záběr doc. Petra Bartůňka, internisty par excellence, kdysi organizátora expedice do afrického Lambaréné za A. Schweitzerem, autora nejen publikací s IF, ale i knížek o lékařském humoru, a k tomu všemu – nebo asi právě proto –, lékaře s rozsáhlým předivem vztahů s pacienty, mezi nimiž jsou mnohé osobnosti české kultury aj. 

Nezapomenutelným je pro mě i Fero Marenčák, odborný asistent Katedry TV. Mnoho let totiž nezištně organizoval večerní basketbal pro mladé sekundáře i stárnoucí profesory, aby se vyřádili, třeba i pohádali, a přitom prospěli svému zdraví i kolegiální komunikaci. „Trojky“ prof. Broulíka bývaly tak přesné, že hlavou kroutili i „profíci“. K Jedničce patří i Apolinář. A tam se narodily 2/3 mých dětí a všech šest našich vnoučat. Díky! „Last but not least“ – Jednička má perfektní zázemí ve všech kancelářích děkanátu, co dveře, to ochota a vstřícnost sama. Díky! A studenti? Jistě závazek, ale i nevyčerpatelný zdroj stimulace, někdy i překvapení. A ty „non-jedničky“ mezi nimi „pořešíme“ snadno, že? Takže suma sumárum – pracovat, co pracovat, žít na 1. LF mělo, má a doufám, že i mít bude na můj profesní i osobní život velký impakt faktor. A o ten přeci jde na Jedničce dost často. Vlastně možná „až v první řadě“, ne?

Na Jedničku, tehdejší FVL, jsem byl přijat v roce 1969. Přijímačky formou písemných testů spolu s dozvuky liberálních přijímacích kritérií po Pražském jaru byly mojí záchranou, protože pohovory o mé politické (bez)angažovanosti a „jiná“ doporučení bych nedal, resp. nedodal. Retro pohled na Jedničku, to je pro mě nádherný film, defilé originálních osobností, setkání i zkušeností…


A tak se mi vybavuje třeba ke studentům vždy vstřícný pan Kos z Anatomického ústavu nebo i na přednáškách kouřící prof. Borovanský, nádherně barevnými křídami na tabuli anatomické posluchárny kreslící doc. Lemež nebo podobně zase prof. Klika na histologii, usmívající se prof. Duchoň, i když přednášel acidobazickou rovnováhu, ke studentům vždy vlídní a milí správci Fyziologického ústavu manželé Slavíkovi, senzační přednášky z imunologie prof. Johna v nabité posluchárně nebo vidím prof. Vaněčka, nosícího černý klobouk s širokou krempou, jak po přednáškách z obecné patologie rozdává své aktuální texty nacyklostylované jak nějaký samizdat (dodnes je mám schované). Nelze zapomenout ani doc. Krčílka, nabádajícího nás při výuce propedeutiky, aby každý medik měl doma močové laboratorium.

Jednička, to byla i krutá mrazivá rána v 7.00 ve štípajícím vojenském mundúru na Albertově při povinné vojenské přípravě, ale byly to někdy i nudně dlouhé prostoje na stážích z chirurgie a naopak skvěle vytěžené noční stáže na porodnici s as. Moravcovou včetně možnosti zahrát si na varhany v Apolinářské kapli. Tutor naší studijní skupiny prof. Schindler nám pragmaticky vléval optimismus v dobách „hroucení se“ před zkouškami nebo i před politickou atmosférou 70. let. Na Jedničku jsem se de facto vrátil po vojně v roce 1976, když prof. Hradec do výuky urologie zapojoval i sekundáře, a de iure jsem s ní spojen od konkurzu v roce 1993 dodnes. Není tedy divu, že plejáda skvělých učitelů (prof. Hradec, doc. Petřík, prim. Matras, prof. Dvořáček, prof. Šimon, prof. Pešková, prof. Pafko, doc. Šváb) a kolegů – zejména mezi přednosty a členy všech kolegií děkana od roku 1999 dosud (plus z Vědecké rady po dobu 12 let) – je početná a že jsem od nich mnohé získával. A tak s respektem např. sleduji koncepční myšlení a pregnantní verbální elokvenci všech tří posledních děkanů (prof. Svačiny, prof. Zimy, prof. Šeda). Rád vzpomínám na prof. Jiřího Mazánka – bývala s ním legrace, ale také v pravý čas uměl moudře vyhodnotit situaci a věcně říci něco pádného, navrhnout řešení, a při tom si udržel nadhled a beze stop animozity dal v pravý čas průchod svému laskavému a inteligentnímu humoru. Obdivuji také až renesanční celoživotní záběr doc. Petra Bartůňka, internisty par excellence, kdysi organizátora expedice do afrického Lambaréné za A. Schweitzerem, autora nejen publikací s IF, ale i knížek o lékařském humoru, a k tomu všemu – nebo asi právě proto –, lékaře s rozsáhlým předivem vztahů s pacienty, mezi nimiž jsou mnohé osobnosti české kultury aj. 

Nezapomenutelným je pro mě i Fero Marenčák, odborný asistent Katedry TV. Mnoho let totiž nezištně organizoval večerní basketbal pro mladé sekundáře i stárnoucí profesory, aby se vyřádili, třeba i pohádali, a přitom prospěli svému zdraví i kolegiální komunikaci. „Trojky“ prof. Broulíka bývaly tak přesné, že hlavou kroutili i „profíci“. K Jedničce patří i Apolinář. A tam se narodily 2/3 mých dětí a všech šest našich vnoučat. Díky! „Last but not least“ – Jednička má perfektní zázemí ve všech kancelářích děkanátu, co dveře, to ochota a vstřícnost sama. Díky! A studenti? Jistě závazek, ale i nevyčerpatelný zdroj stimulace, někdy i překvapení. A ty „non-jedničky“ mezi nimi „pořešíme“ snadno, že? Takže suma sumárum – pracovat, co pracovat, žít na 1. LF mělo, má a doufám, že i mít bude na můj profesní i osobní život velký impakt faktor. A o ten přeci jde na Jedničce dost často. Vlastně možná „až v první řadě“, ne?

Na Jedničku, tehdejší FVL, jsem byl přijat v roce 1969. Přijímačky formou písemných testů spolu s dozvuky liberálních přijímacích kritérií po Pražském jaru byly mojí záchranou, protože pohovory o mé politické (bez)angažovanosti a „jiná“ doporučení bych nedal, resp. nedodal. Retro pohled na Jedničku, to je pro mě nádherný film, defilé originálních osobností, setkání i zkušeností…


A tak se mi vybavuje třeba ke studentům vždy vstřícný pan Kos z Anatomického ústavu nebo i na přednáškách kouřící prof. Borovanský, nádherně barevnými křídami na tabuli anatomické posluchárny kreslící doc. Lemež nebo podobně zase prof. Klika na histologii, usmívající se prof. Duchoň, i když přednášel acidobazickou rovnováhu, ke studentům vždy vlídní a milí správci Fyziologického ústavu manželé Slavíkovi, senzační přednášky z imunologie prof. Johna v nabité posluchárně nebo vidím prof. Vaněčka, nosícího černý klobouk s širokou krempou, jak po přednáškách z obecné patologie rozdává své aktuální texty nacyklostylované jak nějaký samizdat (dodnes je mám schované). Nelze zapomenout ani doc. Krčílka, nabádajícího nás při výuce propedeutiky, aby každý medik měl doma močové laboratorium.

Jednička, to byla i krutá mrazivá rána v 7.00 ve štípajícím vojenském mundúru na Albertově při povinné vojenské přípravě, ale byly to někdy i nudně dlouhé prostoje na stážích z chirurgie a naopak skvěle vytěžené noční stáže na porodnici s as. Moravcovou včetně možnosti zahrát si na varhany v Apolinářské kapli. Tutor naší studijní skupiny prof. Schindler nám pragmaticky vléval optimismus v dobách „hroucení se“ před zkouškami nebo i před politickou atmosférou 70. let. Na Jedničku jsem se de facto vrátil po vojně v roce 1976, když prof. Hradec do výuky urologie zapojoval i sekundáře, a de iure jsem s ní spojen od konkurzu v roce 1993 dodnes. Není tedy divu, že plejáda skvělých učitelů (prof. Hradec, doc. Petřík, prim. Matras, prof. Dvořáček, prof. Šimon, prof. Pešková, prof. Pafko, doc. Šváb) a kolegů – zejména mezi přednosty a členy všech kolegií děkana od roku 1999 dosud (plus z Vědecké rady po dobu 12 let) – je početná a že jsem od nich mnohé získával. A tak s respektem např. sleduji koncepční myšlení a pregnantní verbální elokvenci všech tří posledních děkanů (prof. Svačiny, prof. Zimy, prof. Šeda). Rád vzpomínám na prof. Jiřího Mazánka – bývala s ním legrace, ale také v pravý čas uměl moudře vyhodnotit situaci a věcně říci něco pádného, navrhnout řešení, a při tom si udržel nadhled a beze stop animozity dal v pravý čas průchod svému laskavému a inteligentnímu humoru. Obdivuji také až renesanční celoživotní záběr doc. Petra Bartůňka, internisty par excellence, kdysi organizátora expedice do afrického Lambaréné za A. Schweitzerem, autora nejen publikací s IF, ale i knížek o lékařském humoru, a k tomu všemu – nebo asi právě proto –, lékaře s rozsáhlým předivem vztahů s pacienty, mezi nimiž jsou mnohé osobnosti české kultury aj. 

Nezapomenutelným je pro mě i Fero Marenčák, odborný asistent Katedry TV. Mnoho let totiž nezištně organizoval večerní basketbal pro mladé sekundáře i stárnoucí profesory, aby se vyřádili, třeba i pohádali, a přitom prospěli svému zdraví i kolegiální komunikaci. „Trojky“ prof. Broulíka bývaly tak přesné, že hlavou kroutili i „profíci“. K Jedničce patří i Apolinář. A tam se narodily 2/3 mých dětí a všech šest našich vnoučat. Díky! „Last but not least“ – Jednička má perfektní zázemí ve všech kancelářích děkanátu, co dveře, to ochota a vstřícnost sama. Díky! A studenti? Jistě závazek, ale i nevyčerpatelný zdroj stimulace, někdy i překvapení. A ty „non-jedničky“ mezi nimi „pořešíme“ snadno, že? Takže suma sumárum – pracovat, co pracovat, žít na 1. LF mělo, má a doufám, že i mít bude na můj profesní i osobní život velký impakt faktor. A o ten přeci jde na Jedničce dost často. Vlastně možná „až v první řadě“, ne?

Na Jedničku, tehdejší FVL, jsem byl přijat v roce 1969. Přijímačky formou písemných testů spolu s dozvuky liberálních přijímacích kritérií po Pražském jaru byly mojí záchranou, protože pohovory o mé politické (bez)angažovanosti a „jiná“ doporučení bych nedal, resp. nedodal. Retro pohled na Jedničku, to je pro mě nádherný film, defilé originálních osobností, setkání i zkušeností…


A tak se mi vybavuje třeba ke studentům vždy vstřícný pan Kos z Anatomického ústavu nebo i na přednáškách kouřící prof. Borovanský, nádherně barevnými křídami na tabuli anatomické posluchárny kreslící doc. Lemež nebo podobně zase prof. Klika na histologii, usmívající se prof. Duchoň, i když přednášel acidobazickou rovnováhu, ke studentům vždy vlídní a milí správci Fyziologického ústavu manželé Slavíkovi, senzační přednášky z imunologie prof. Johna v nabité posluchárně nebo vidím prof. Vaněčka, nosícího černý klobouk s širokou krempou, jak po přednáškách z obecné patologie rozdává své aktuální texty nacyklostylované jak nějaký samizdat (dodnes je mám schované). Nelze zapomenout ani doc. Krčílka, nabádajícího nás při výuce propedeutiky, aby každý medik měl doma močové laboratorium.

Jednička, to byla i krutá mrazivá rána v 7.00 ve štípajícím vojenském mundúru na Albertově při povinné vojenské přípravě, ale byly to někdy i nudně dlouhé prostoje na stážích z chirurgie a naopak skvěle vytěžené noční stáže na porodnici s as. Moravcovou včetně možnosti zahrát si na varhany v Apolinářské kapli. Tutor naší studijní skupiny prof. Schindler nám pragmaticky vléval optimismus v dobách „hroucení se“ před zkouškami nebo i před politickou atmosférou 70. let. Na Jedničku jsem se de facto vrátil po vojně v roce 1976, když prof. Hradec do výuky urologie zapojoval i sekundáře, a de iure jsem s ní spojen od konkurzu v roce 1993 dodnes. Není tedy divu, že plejáda skvělých učitelů (prof. Hradec, doc. Petřík, prim. Matras, prof. Dvořáček, prof. Šimon, prof. Pešková, prof. Pafko, doc. Šváb) a kolegů – zejména mezi přednosty a členy všech kolegií děkana od roku 1999 dosud (plus z Vědecké rady po dobu 12 let) – je početná a že jsem od nich mnohé získával. A tak s respektem např. sleduji koncepční myšlení a pregnantní verbální elokvenci všech tří posledních děkanů (prof. Svačiny, prof. Zimy, prof. Šeda). Rád vzpomínám na prof. Jiřího Mazánka – bývala s ním legrace, ale také v pravý čas uměl moudře vyhodnotit situaci a věcně říci něco pádného, navrhnout řešení, a při tom si udržel nadhled a beze stop animozity dal v pravý čas průchod svému laskavému a inteligentnímu humoru. Obdivuji také až renesanční celoživotní záběr doc. Petra Bartůňka, internisty par excellence, kdysi organizátora expedice do afrického Lambaréné za A. Schweitzerem, autora nejen publikací s IF, ale i knížek o lékařském humoru, a k tomu všemu – nebo asi právě proto –, lékaře s rozsáhlým předivem vztahů s pacienty, mezi nimiž jsou mnohé osobnosti české kultury aj. 

Nezapomenutelným je pro mě i Fero Marenčák, odborný asistent Katedry TV. Mnoho let totiž nezištně organizoval večerní basketbal pro mladé sekundáře i stárnoucí profesory, aby se vyřádili, třeba i pohádali, a přitom prospěli svému zdraví i kolegiální komunikaci. „Trojky“ prof. Broulíka bývaly tak přesné, že hlavou kroutili i „profíci“. K Jedničce patří i Apolinář. A tam se narodily 2/3 mých dětí a všech šest našich vnoučat. Díky! „Last but not least“ – Jednička má perfektní zázemí ve všech kancelářích děkanátu, co dveře, to ochota a vstřícnost sama. Díky! A studenti? Jistě závazek, ale i nevyčerpatelný zdroj stimulace, někdy i překvapení. A ty „non-jedničky“ mezi nimi „pořešíme“ snadno, že? Takže suma sumárum – pracovat, co pracovat, žít na 1. LF mělo, má a doufám, že i mít bude na můj profesní i osobní život velký impakt faktor. A o ten přeci jde na Jedničce dost často. Vlastně možná „až v první řadě“, ne?

Na Jedničku, tehdejší FVL, jsem byl přijat v roce 1969. Přijímačky formou písemných testů spolu s dozvuky liberálních přijímacích kritérií po Pražském jaru byly mojí záchranou, protože pohovory o mé politické (bez)angažovanosti a „jiná“ doporučení bych nedal, resp. nedodal. Retro pohled na Jedničku, to je pro mě nádherný film, defilé originálních osobností, setkání i zkušeností…


A tak se mi vybavuje třeba ke studentům vždy vstřícný pan Kos z Anatomického ústavu nebo i na přednáškách kouřící prof. Borovanský, nádherně barevnými křídami na tabuli anatomické posluchárny kreslící doc. Lemež nebo podobně zase prof. Klika na histologii, usmívající se prof. Duchoň, i když přednášel acidobazickou rovnováhu, ke studentům vždy vlídní a milí správci Fyziologického ústavu manželé Slavíkovi, senzační přednášky z imunologie prof. Johna v nabité posluchárně nebo vidím prof. Vaněčka, nosícího černý klobouk s širokou krempou, jak po přednáškách z obecné patologie rozdává své aktuální texty nacyklostylované jak nějaký samizdat (dodnes je mám schované). Nelze zapomenout ani doc. Krčílka, nabádajícího nás při výuce propedeutiky, aby každý medik měl doma močové laboratorium.

Jednička, to byla i krutá mrazivá rána v 7.00 ve štípajícím vojenském mundúru na Albertově při povinné vojenské přípravě, ale byly to někdy i nudně dlouhé prostoje na stážích z chirurgie a naopak skvěle vytěžené noční stáže na porodnici s as. Moravcovou včetně možnosti zahrát si na varhany v Apolinářské kapli. Tutor naší studijní skupiny prof. Schindler nám pragmaticky vléval optimismus v dobách „hroucení se“ před zkouškami nebo i před politickou atmosférou 70. let. Na Jedničku jsem se de facto vrátil po vojně v roce 1976, když prof. Hradec do výuky urologie zapojoval i sekundáře, a de iure jsem s ní spojen od konkurzu v roce 1993 dodnes. Není tedy divu, že plejáda skvělých učitelů (prof. Hradec, doc. Petřík, prim. Matras, prof. Dvořáček, prof. Šimon, prof. Pešková, prof. Pafko, doc. Šváb) a kolegů – zejména mezi přednosty a členy všech kolegií děkana od roku 1999 dosud (plus z Vědecké rady po dobu 12 let) – je početná a že jsem od nich mnohé získával. A tak s respektem např. sleduji koncepční myšlení a pregnantní verbální elokvenci všech tří posledních děkanů (prof. Svačiny, prof. Zimy, prof. Šeda). Rád vzpomínám na prof. Jiřího Mazánka – bývala s ním legrace, ale také v pravý čas uměl moudře vyhodnotit situaci a věcně říci něco pádného, navrhnout řešení, a při tom si udržel nadhled a beze stop animozity dal v pravý čas průchod svému laskavému a inteligentnímu humoru. Obdivuji také až renesanční celoživotní záběr doc. Petra Bartůňka, internisty par excellence, kdysi organizátora expedice do afrického Lambaréné za A. Schweitzerem, autora nejen publikací s IF, ale i knížek o lékařském humoru, a k tomu všemu – nebo asi právě proto –, lékaře s rozsáhlým předivem vztahů s pacienty, mezi nimiž jsou mnohé osobnosti české kultury aj. 

Nezapomenutelným je pro mě i Fero Marenčák, odborný asistent Katedry TV. Mnoho let totiž nezištně organizoval večerní basketbal pro mladé sekundáře i stárnoucí profesory, aby se vyřádili, třeba i pohádali, a přitom prospěli svému zdraví i kolegiální komunikaci. „Trojky“ prof. Broulíka bývaly tak přesné, že hlavou kroutili i „profíci“. K Jedničce patří i Apolinář. A tam se narodily 2/3 mých dětí a všech šest našich vnoučat. Díky! „Last but not least“ – Jednička má perfektní zázemí ve všech kancelářích děkanátu, co dveře, to ochota a vstřícnost sama. Díky! A studenti? Jistě závazek, ale i nevyčerpatelný zdroj stimulace, někdy i překvapení. A ty „non-jedničky“ mezi nimi „pořešíme“ snadno, že? Takže suma sumárum – pracovat, co pracovat, žít na 1. LF mělo, má a doufám, že i mít bude na můj profesní i osobní život velký impakt faktor. A o ten přeci jde na Jedničce dost často. Vlastně možná „až v první řadě“, ne?