Tématem aktuální Jedničky je problematika nelékařů. Od prvního momentu, kdy se nelékařské zdravotnické obory objevily na lékařských fakultách (a koneckonců ještě před tím ve stádiu takového plánu), polarizují kliniky, pedagogy i vědce na dva tábory. Argumenty obou stran mají přitom svoji váhu a relevanci.

Diskusi není možné posunout dál ani o píď, pokud se nepokusíme poctivě uchopit její tři základní rozměry: (1) kontext vývoje zdravotnictví (včetně organizace péče a dělby moci/pravomocí/zodpovědnosti) a profesních skupin v něm, (2) motivace a ambice těchto profesních skupin, (3) potřeby pacientů a naše možnosti na ně reagovat.

Začněme hned od poslední z nich. Ač si to mnoho lidí nemyslí, žijeme v materiálně bohatém světě a naše země patří k nejbohatším. Neřešíme tedy ve zdravotnictví problémy třetího světa. Naši pacienti dostávají špičkovou péči a rychle si zvykli na přístroje, materiály a servis, o jakém se dříve mohlo každému jen zdát. To je nutné reflektovat bez ohledu na to, zda se bavíme o stomatologii, chirurgii nebo jakémkoli jiném oboru. Potřeby pacientů tak mohou být – a jsou – uspokojovány v nebývalé míře a šíři spektra, přesto je stále co vylepšovat. Nejvíce asi dlužíme pacientům v kultuře komunikace (i vnitřní kultuře našich zařízení), informování, běžném zacházení mimo samotné léčebné úkony a jistě též v našich budovách a doplňkových službách. S tím vším ale souvisí také důležitý moment, který mnoho lékařů ignoruje. Postupně se zásadně mění celkový kontext organizace a charakter zdravotnictví – nejen z pohledu společenských a ekonomických vazeb, ale i změn. Špičková medicína a léčba je dnes (bohužel) vnímána jako samozřejmost a hraje se „o to okolo“. Tedy jak se lékař a další personál chová, jak komunikují, co zařízení poskytuje a jak reaguje na požadavky a přání (či stížnosti) pacienta. To vše zabaleno do tisíce lejster, certifikací kvality, právních háčků a kliček. Tím se dostávám až k meritu věci vytyčené prvním a druhým bodem výše.

Lékař přestal být mocenských hegemonem ve zdravotním systému. Zůstává logicky nejvýše postavenou specializovanou a v tomto smyslu privilegovanou profesní skupinou, tvořící středobod. Je však obklopen velmi sofistikovaným a stále složitějším prostředím tvořeným mnoha dalšími profesními skupinami. Razantně se zvýšily požadavky na lékaře z hlediska schopnosti toto komunikačně a manažersky složitější prostředí řídit a zvládat a nutí jej k doposud (pro něj) méně obvyklým formám komunikačních strategií. Princip partnerství a vzájemného respektu je dán mnohem vyšší mírou specializace a rozšířením spektra odborných činností nelékařských profesí. Nelékař již dnes není pouze pomocník či pravá ruka lékaře. Mnohé nelékařské profese vykonávají vysoce specializované činnosti, které poskytují velmi kvalifikovaně a samostatně – navazují tak na práci lékaře, nebo jí předcházejí. Již není možné vše tak jasně, jednoznačně a z jednoho místa i pohledu jediné (byť klíčové) profese nalinkovat a řídit. A zdá se, že to není dostatečně reflektováno a řešeno. Snadno se pak problémy např. vysokoškolského vzdělávání sester zaměňují za zásadní strukturální a ekonomické problémy personální stránky českého zdravotnictví. Bakalářské či magisterské programy pro sestry opravdu nejsou původci problému nedostatku sester s nižším vzděláním. Určité tápání a hledání sebepojetí sester vysokoškolaček a jejich odborných činností na obou úrovních vzdělání – bakalářské i magisterské – opravdu nejsou hlavní příčinou chybějících pracovníků na nižších pozicích. Tyto dvě skupiny nevytvářejí nějaká „pseudopracovní místa“, jen aby „se posunuly výše“, ale reagují na výše řečené celkové kontextuální proměny zdravotnictví a služeb v něm.

Co s tím s vším mohou a mohly by dělat lékařské fakulty? Pokud se chceme vyhnout excesům, jaké se přihodily našim kolegům např. na Slovensku, pak zachovejme především zdravý selský rozum. Na příkladu 1. LF to je možné dobře modelovat. Z ekonomického hlediska tvoří studenti nelékařských oborů přibližně čtvrtinu všech našich studentů, reprezentující přibližně 15–20 % příjmů pro výuku. Odchod z fakulty znamená výpadek, jenž by v této výši byl citelný pro mzdové limity všech ústavů a klinik. Spolu s tím byl opakovaně vysvětlen fakt, že naše fakulta neunese vyšší počet studentů medicíny a zubního lékařství skrze zúžené hrdlo tvořené několika pracovišti, kde dnes reálně nemůžeme jít na vyšší počet. Nelékaři tak zjednodušeně řečeno pouze využívají zbytek existující kapacity, kterou by jinak bylo obtížné vytěžit.

Kardinální otázkou zůstává, co tedy vlastně chceme? Odchod nelékařů znamená, že se obě strany vyhnou, odloží konfrontaci a učení se kompromisu i komunikaci „po škole“. Znamená zhoršení výchovy ke schopnosti pracovat v týmu a kontextu, kde již neexistuje tak jednoznačný model řízení a zodpovědnosti jako dříve. Rozchod znamená ztrátu kontinuity a především snížení kvality přípravy, výchovy, výuky a tlaku na nelékaře. Medicína dává laťku, dává rámec a nastavuje zrcadlo, chránící (nejen) nelékaře před sebeklamem, který je spojen rozchodem a izolací obou skupin od sebe. Lékaři chtějí špičkového partnera, ale zřejmě si nechtějí připustit, že se vzájemně musíme konfrontovat od začátku a že „tam někde v izolaci“ se my, nelékaři, těžko naučíme je chápat, rozumět jejich uvažování a pracovat s nimi v jednom týmu. Stejně jako se lékař nenaučí komunikovat a rozumět svému partnerovi, který není dnes v systému „nosičem jeho brašny“. Věda o nemoci, zdraví a zdravotnictví je také jen jedna a tu sdílíme. Musíme mít stejná kritéria a pohled na ni a nevytvářet virtuální světy, chránící před „nárazem“ a konfrontací. Chce to ale hodně vzájemné důvěry, tolerance a podpory. Nicméně pro partnerský vztah a jeho perspektivnost je to snad určující, ne?

Michal Miovský, proděkan pro nelékařské studijní programy

Tématem aktuální Jedničky je problematika nelékařů. Od prvního momentu, kdy se nelékařské zdravotnické obory objevily na lékařských fakultách (a koneckonců ještě před tím ve stádiu takového plánu), polarizují kliniky, pedagogy i vědce na dva tábory. Argumenty obou stran mají přitom svoji váhu a relevanci.

Diskusi není možné posunout dál ani o píď, pokud se nepokusíme poctivě uchopit její tři základní rozměry: (1) kontext vývoje zdravotnictví (včetně organizace péče a dělby moci/pravomocí/zodpovědnosti) a profesních skupin v něm, (2) motivace a ambice těchto profesních skupin, (3) potřeby pacientů a naše možnosti na ně reagovat.

Začněme hned od poslední z nich. Ač si to mnoho lidí nemyslí, žijeme v materiálně bohatém světě a naše země patří k nejbohatším. Neřešíme tedy ve zdravotnictví problémy třetího světa. Naši pacienti dostávají špičkovou péči a rychle si zvykli na přístroje, materiály a servis, o jakém se dříve mohlo každému jen zdát. To je nutné reflektovat bez ohledu na to, zda se bavíme o stomatologii, chirurgii nebo jakémkoli jiném oboru. Potřeby pacientů tak mohou být – a jsou – uspokojovány v nebývalé míře a šíři spektra, přesto je stále co vylepšovat. Nejvíce asi dlužíme pacientům v kultuře komunikace (i vnitřní kultuře našich zařízení), informování, běžném zacházení mimo samotné léčebné úkony a jistě též v našich budovách a doplňkových službách. S tím vším ale souvisí také důležitý moment, který mnoho lékařů ignoruje. Postupně se zásadně mění celkový kontext organizace a charakter zdravotnictví – nejen z pohledu společenských a ekonomických vazeb, ale i změn. Špičková medicína a léčba je dnes (bohužel) vnímána jako samozřejmost a hraje se „o to okolo“. Tedy jak se lékař a další personál chová, jak komunikují, co zařízení poskytuje a jak reaguje na požadavky a přání (či stížnosti) pacienta. To vše zabaleno do tisíce lejster, certifikací kvality, právních háčků a kliček. Tím se dostávám až k meritu věci vytyčené prvním a druhým bodem výše.

Lékař přestal být mocenských hegemonem ve zdravotním systému. Zůstává logicky nejvýše postavenou specializovanou a v tomto smyslu privilegovanou profesní skupinou, tvořící středobod. Je však obklopen velmi sofistikovaným a stále složitějším prostředím tvořeným mnoha dalšími profesními skupinami. Razantně se zvýšily požadavky na lékaře z hlediska schopnosti toto komunikačně a manažersky složitější prostředí řídit a zvládat a nutí jej k doposud (pro něj) méně obvyklým formám komunikačních strategií. Princip partnerství a vzájemného respektu je dán mnohem vyšší mírou specializace a rozšířením spektra odborných činností nelékařských profesí. Nelékař již dnes není pouze pomocník či pravá ruka lékaře. Mnohé nelékařské profese vykonávají vysoce specializované činnosti, které poskytují velmi kvalifikovaně a samostatně – navazují tak na práci lékaře, nebo jí předcházejí. Již není možné vše tak jasně, jednoznačně a z jednoho místa i pohledu jediné (byť klíčové) profese nalinkovat a řídit. A zdá se, že to není dostatečně reflektováno a řešeno. Snadno se pak problémy např. vysokoškolského vzdělávání sester zaměňují za zásadní strukturální a ekonomické problémy personální stránky českého zdravotnictví. Bakalářské či magisterské programy pro sestry opravdu nejsou původci problému nedostatku sester s nižším vzděláním. Určité tápání a hledání sebepojetí sester vysokoškolaček a jejich odborných činností na obou úrovních vzdělání – bakalářské i magisterské – opravdu nejsou hlavní příčinou chybějících pracovníků na nižších pozicích. Tyto dvě skupiny nevytvářejí nějaká „pseudopracovní místa“, jen aby „se posunuly výše“, ale reagují na výše řečené celkové kontextuální proměny zdravotnictví a služeb v něm.

Co s tím s vším mohou a mohly by dělat lékařské fakulty? Pokud se chceme vyhnout excesům, jaké se přihodily našim kolegům např. na Slovensku, pak zachovejme především zdravý selský rozum. Na příkladu 1. LF to je možné dobře modelovat. Z ekonomického hlediska tvoří studenti nelékařských oborů přibližně čtvrtinu všech našich studentů, reprezentující přibližně 15–20 % příjmů pro výuku. Odchod z fakulty znamená výpadek, jenž by v této výši byl citelný pro mzdové limity všech ústavů a klinik. Spolu s tím byl opakovaně vysvětlen fakt, že naše fakulta neunese vyšší počet studentů medicíny a zubního lékařství skrze zúžené hrdlo tvořené několika pracovišti, kde dnes reálně nemůžeme jít na vyšší počet. Nelékaři tak zjednodušeně řečeno pouze využívají zbytek existující kapacity, kterou by jinak bylo obtížné vytěžit.

Kardinální otázkou zůstává, co tedy vlastně chceme? Odchod nelékařů znamená, že se obě strany vyhnou, odloží konfrontaci a učení se kompromisu i komunikaci „po škole“. Znamená zhoršení výchovy ke schopnosti pracovat v týmu a kontextu, kde již neexistuje tak jednoznačný model řízení a zodpovědnosti jako dříve. Rozchod znamená ztrátu kontinuity a především snížení kvality přípravy, výchovy, výuky a tlaku na nelékaře. Medicína dává laťku, dává rámec a nastavuje zrcadlo, chránící (nejen) nelékaře před sebeklamem, který je spojen rozchodem a izolací obou skupin od sebe. Lékaři chtějí špičkového partnera, ale zřejmě si nechtějí připustit, že se vzájemně musíme konfrontovat od začátku a že „tam někde v izolaci“ se my, nelékaři, těžko naučíme je chápat, rozumět jejich uvažování a pracovat s nimi v jednom týmu. Stejně jako se lékař nenaučí komunikovat a rozumět svému partnerovi, který není dnes v systému „nosičem jeho brašny“. Věda o nemoci, zdraví a zdravotnictví je také jen jedna a tu sdílíme. Musíme mít stejná kritéria a pohled na ni a nevytvářet virtuální světy, chránící před „nárazem“ a konfrontací. Chce to ale hodně vzájemné důvěry, tolerance a podpory. Nicméně pro partnerský vztah a jeho perspektivnost je to snad určující, ne?

Michal Miovský, proděkan pro nelékařské studijní programy

Tématem aktuální Jedničky je problematika nelékařů. Od prvního momentu, kdy se nelékařské zdravotnické obory objevily na lékařských fakultách (a koneckonců ještě před tím ve stádiu takového plánu), polarizují kliniky, pedagogy i vědce na dva tábory. Argumenty obou stran mají přitom svoji váhu a relevanci.

Diskusi není možné posunout dál ani o píď, pokud se nepokusíme poctivě uchopit její tři základní rozměry: (1) kontext vývoje zdravotnictví (včetně organizace péče a dělby moci/pravomocí/zodpovědnosti) a profesních skupin v něm, (2) motivace a ambice těchto profesních skupin, (3) potřeby pacientů a naše možnosti na ně reagovat.

Začněme hned od poslední z nich. Ač si to mnoho lidí nemyslí, žijeme v materiálně bohatém světě a naše země patří k nejbohatším. Neřešíme tedy ve zdravotnictví problémy třetího světa. Naši pacienti dostávají špičkovou péči a rychle si zvykli na přístroje, materiály a servis, o jakém se dříve mohlo každému jen zdát. To je nutné reflektovat bez ohledu na to, zda se bavíme o stomatologii, chirurgii nebo jakémkoli jiném oboru. Potřeby pacientů tak mohou být – a jsou – uspokojovány v nebývalé míře a šíři spektra, přesto je stále co vylepšovat. Nejvíce asi dlužíme pacientům v kultuře komunikace (i vnitřní kultuře našich zařízení), informování, běžném zacházení mimo samotné léčebné úkony a jistě též v našich budovách a doplňkových službách. S tím vším ale souvisí také důležitý moment, který mnoho lékařů ignoruje. Postupně se zásadně mění celkový kontext organizace a charakter zdravotnictví – nejen z pohledu společenských a ekonomických vazeb, ale i změn. Špičková medicína a léčba je dnes (bohužel) vnímána jako samozřejmost a hraje se „o to okolo“. Tedy jak se lékař a další personál chová, jak komunikují, co zařízení poskytuje a jak reaguje na požadavky a přání (či stížnosti) pacienta. To vše zabaleno do tisíce lejster, certifikací kvality, právních háčků a kliček. Tím se dostávám až k meritu věci vytyčené prvním a druhým bodem výše.

Lékař přestal být mocenských hegemonem ve zdravotním systému. Zůstává logicky nejvýše postavenou specializovanou a v tomto smyslu privilegovanou profesní skupinou, tvořící středobod. Je však obklopen velmi sofistikovaným a stále složitějším prostředím tvořeným mnoha dalšími profesními skupinami. Razantně se zvýšily požadavky na lékaře z hlediska schopnosti toto komunikačně a manažersky složitější prostředí řídit a zvládat a nutí jej k doposud (pro něj) méně obvyklým formám komunikačních strategií. Princip partnerství a vzájemného respektu je dán mnohem vyšší mírou specializace a rozšířením spektra odborných činností nelékařských profesí. Nelékař již dnes není pouze pomocník či pravá ruka lékaře. Mnohé nelékařské profese vykonávají vysoce specializované činnosti, které poskytují velmi kvalifikovaně a samostatně – navazují tak na práci lékaře, nebo jí předcházejí. Již není možné vše tak jasně, jednoznačně a z jednoho místa i pohledu jediné (byť klíčové) profese nalinkovat a řídit. A zdá se, že to není dostatečně reflektováno a řešeno. Snadno se pak problémy např. vysokoškolského vzdělávání sester zaměňují za zásadní strukturální a ekonomické problémy personální stránky českého zdravotnictví. Bakalářské či magisterské programy pro sestry opravdu nejsou původci problému nedostatku sester s nižším vzděláním. Určité tápání a hledání sebepojetí sester vysokoškolaček a jejich odborných činností na obou úrovních vzdělání – bakalářské i magisterské – opravdu nejsou hlavní příčinou chybějících pracovníků na nižších pozicích. Tyto dvě skupiny nevytvářejí nějaká „pseudopracovní místa“, jen aby „se posunuly výše“, ale reagují na výše řečené celkové kontextuální proměny zdravotnictví a služeb v něm.

Co s tím s vším mohou a mohly by dělat lékařské fakulty? Pokud se chceme vyhnout excesům, jaké se přihodily našim kolegům např. na Slovensku, pak zachovejme především zdravý selský rozum. Na příkladu 1. LF to je možné dobře modelovat. Z ekonomického hlediska tvoří studenti nelékařských oborů přibližně čtvrtinu všech našich studentů, reprezentující přibližně 15–20 % příjmů pro výuku. Odchod z fakulty znamená výpadek, jenž by v této výši byl citelný pro mzdové limity všech ústavů a klinik. Spolu s tím byl opakovaně vysvětlen fakt, že naše fakulta neunese vyšší počet studentů medicíny a zubního lékařství skrze zúžené hrdlo tvořené několika pracovišti, kde dnes reálně nemůžeme jít na vyšší počet. Nelékaři tak zjednodušeně řečeno pouze využívají zbytek existující kapacity, kterou by jinak bylo obtížné vytěžit.

Kardinální otázkou zůstává, co tedy vlastně chceme? Odchod nelékařů znamená, že se obě strany vyhnou, odloží konfrontaci a učení se kompromisu i komunikaci „po škole“. Znamená zhoršení výchovy ke schopnosti pracovat v týmu a kontextu, kde již neexistuje tak jednoznačný model řízení a zodpovědnosti jako dříve. Rozchod znamená ztrátu kontinuity a především snížení kvality přípravy, výchovy, výuky a tlaku na nelékaře. Medicína dává laťku, dává rámec a nastavuje zrcadlo, chránící (nejen) nelékaře před sebeklamem, který je spojen rozchodem a izolací obou skupin od sebe. Lékaři chtějí špičkového partnera, ale zřejmě si nechtějí připustit, že se vzájemně musíme konfrontovat od začátku a že „tam někde v izolaci“ se my, nelékaři, těžko naučíme je chápat, rozumět jejich uvažování a pracovat s nimi v jednom týmu. Stejně jako se lékař nenaučí komunikovat a rozumět svému partnerovi, který není dnes v systému „nosičem jeho brašny“. Věda o nemoci, zdraví a zdravotnictví je také jen jedna a tu sdílíme. Musíme mít stejná kritéria a pohled na ni a nevytvářet virtuální světy, chránící před „nárazem“ a konfrontací. Chce to ale hodně vzájemné důvěry, tolerance a podpory. Nicméně pro partnerský vztah a jeho perspektivnost je to snad určující, ne?

Michal Miovský, proděkan pro nelékařské studijní programy

Tématem aktuální Jedničky je problematika nelékařů. Od prvního momentu, kdy se nelékařské zdravotnické obory objevily na lékařských fakultách (a koneckonců ještě před tím ve stádiu takového plánu), polarizují kliniky, pedagogy i vědce na dva tábory. Argumenty obou stran mají přitom svoji váhu a relevanci.

Diskusi není možné posunout dál ani o píď, pokud se nepokusíme poctivě uchopit její tři základní rozměry: (1) kontext vývoje zdravotnictví (včetně organizace péče a dělby moci/pravomocí/zodpovědnosti) a profesních skupin v něm, (2) motivace a ambice těchto profesních skupin, (3) potřeby pacientů a naše možnosti na ně reagovat.

Začněme hned od poslední z nich. Ač si to mnoho lidí nemyslí, žijeme v materiálně bohatém světě a naše země patří k nejbohatším. Neřešíme tedy ve zdravotnictví problémy třetího světa. Naši pacienti dostávají špičkovou péči a rychle si zvykli na přístroje, materiály a servis, o jakém se dříve mohlo každému jen zdát. To je nutné reflektovat bez ohledu na to, zda se bavíme o stomatologii, chirurgii nebo jakémkoli jiném oboru. Potřeby pacientů tak mohou být – a jsou – uspokojovány v nebývalé míře a šíři spektra, přesto je stále co vylepšovat. Nejvíce asi dlužíme pacientům v kultuře komunikace (i vnitřní kultuře našich zařízení), informování, běžném zacházení mimo samotné léčebné úkony a jistě též v našich budovách a doplňkových službách. S tím vším ale souvisí také důležitý moment, který mnoho lékařů ignoruje. Postupně se zásadně mění celkový kontext organizace a charakter zdravotnictví – nejen z pohledu společenských a ekonomických vazeb, ale i změn. Špičková medicína a léčba je dnes (bohužel) vnímána jako samozřejmost a hraje se „o to okolo“. Tedy jak se lékař a další personál chová, jak komunikují, co zařízení poskytuje a jak reaguje na požadavky a přání (či stížnosti) pacienta. To vše zabaleno do tisíce lejster, certifikací kvality, právních háčků a kliček. Tím se dostávám až k meritu věci vytyčené prvním a druhým bodem výše.

Lékař přestal být mocenských hegemonem ve zdravotním systému. Zůstává logicky nejvýše postavenou specializovanou a v tomto smyslu privilegovanou profesní skupinou, tvořící středobod. Je však obklopen velmi sofistikovaným a stále složitějším prostředím tvořeným mnoha dalšími profesními skupinami. Razantně se zvýšily požadavky na lékaře z hlediska schopnosti toto komunikačně a manažersky složitější prostředí řídit a zvládat a nutí jej k doposud (pro něj) méně obvyklým formám komunikačních strategií. Princip partnerství a vzájemného respektu je dán mnohem vyšší mírou specializace a rozšířením spektra odborných činností nelékařských profesí. Nelékař již dnes není pouze pomocník či pravá ruka lékaře. Mnohé nelékařské profese vykonávají vysoce specializované činnosti, které poskytují velmi kvalifikovaně a samostatně – navazují tak na práci lékaře, nebo jí předcházejí. Již není možné vše tak jasně, jednoznačně a z jednoho místa i pohledu jediné (byť klíčové) profese nalinkovat a řídit. A zdá se, že to není dostatečně reflektováno a řešeno. Snadno se pak problémy např. vysokoškolského vzdělávání sester zaměňují za zásadní strukturální a ekonomické problémy personální stránky českého zdravotnictví. Bakalářské či magisterské programy pro sestry opravdu nejsou původci problému nedostatku sester s nižším vzděláním. Určité tápání a hledání sebepojetí sester vysokoškolaček a jejich odborných činností na obou úrovních vzdělání – bakalářské i magisterské – opravdu nejsou hlavní příčinou chybějících pracovníků na nižších pozicích. Tyto dvě skupiny nevytvářejí nějaká „pseudopracovní místa“, jen aby „se posunuly výše“, ale reagují na výše řečené celkové kontextuální proměny zdravotnictví a služeb v něm.

Co s tím s vším mohou a mohly by dělat lékařské fakulty? Pokud se chceme vyhnout excesům, jaké se přihodily našim kolegům např. na Slovensku, pak zachovejme především zdravý selský rozum. Na příkladu 1. LF to je možné dobře modelovat. Z ekonomického hlediska tvoří studenti nelékařských oborů přibližně čtvrtinu všech našich studentů, reprezentující přibližně 15–20 % příjmů pro výuku. Odchod z fakulty znamená výpadek, jenž by v této výši byl citelný pro mzdové limity všech ústavů a klinik. Spolu s tím byl opakovaně vysvětlen fakt, že naše fakulta neunese vyšší počet studentů medicíny a zubního lékařství skrze zúžené hrdlo tvořené několika pracovišti, kde dnes reálně nemůžeme jít na vyšší počet. Nelékaři tak zjednodušeně řečeno pouze využívají zbytek existující kapacity, kterou by jinak bylo obtížné vytěžit.

Kardinální otázkou zůstává, co tedy vlastně chceme? Odchod nelékařů znamená, že se obě strany vyhnou, odloží konfrontaci a učení se kompromisu i komunikaci „po škole“. Znamená zhoršení výchovy ke schopnosti pracovat v týmu a kontextu, kde již neexistuje tak jednoznačný model řízení a zodpovědnosti jako dříve. Rozchod znamená ztrátu kontinuity a především snížení kvality přípravy, výchovy, výuky a tlaku na nelékaře. Medicína dává laťku, dává rámec a nastavuje zrcadlo, chránící (nejen) nelékaře před sebeklamem, který je spojen rozchodem a izolací obou skupin od sebe. Lékaři chtějí špičkového partnera, ale zřejmě si nechtějí připustit, že se vzájemně musíme konfrontovat od začátku a že „tam někde v izolaci“ se my, nelékaři, těžko naučíme je chápat, rozumět jejich uvažování a pracovat s nimi v jednom týmu. Stejně jako se lékař nenaučí komunikovat a rozumět svému partnerovi, který není dnes v systému „nosičem jeho brašny“. Věda o nemoci, zdraví a zdravotnictví je také jen jedna a tu sdílíme. Musíme mít stejná kritéria a pohled na ni a nevytvářet virtuální světy, chránící před „nárazem“ a konfrontací. Chce to ale hodně vzájemné důvěry, tolerance a podpory. Nicméně pro partnerský vztah a jeho perspektivnost je to snad určující, ne?

Michal Miovský, proděkan pro nelékařské studijní programy

Tématem aktuální Jedničky je problematika nelékařů. Od prvního momentu, kdy se nelékařské zdravotnické obory objevily na lékařských fakultách (a koneckonců ještě před tím ve stádiu takového plánu), polarizují kliniky, pedagogy i vědce na dva tábory. Argumenty obou stran mají přitom svoji váhu a relevanci.

Diskusi není možné posunout dál ani o píď, pokud se nepokusíme poctivě uchopit její tři základní rozměry: (1) kontext vývoje zdravotnictví (včetně organizace péče a dělby moci/pravomocí/zodpovědnosti) a profesních skupin v něm, (2) motivace a ambice těchto profesních skupin, (3) potřeby pacientů a naše možnosti na ně reagovat.

Začněme hned od poslední z nich. Ač si to mnoho lidí nemyslí, žijeme v materiálně bohatém světě a naše země patří k nejbohatším. Neřešíme tedy ve zdravotnictví problémy třetího světa. Naši pacienti dostávají špičkovou péči a rychle si zvykli na přístroje, materiály a servis, o jakém se dříve mohlo každému jen zdát. To je nutné reflektovat bez ohledu na to, zda se bavíme o stomatologii, chirurgii nebo jakémkoli jiném oboru. Potřeby pacientů tak mohou být – a jsou – uspokojovány v nebývalé míře a šíři spektra, přesto je stále co vylepšovat. Nejvíce asi dlužíme pacientům v kultuře komunikace (i vnitřní kultuře našich zařízení), informování, běžném zacházení mimo samotné léčebné úkony a jistě též v našich budovách a doplňkových službách. S tím vším ale souvisí také důležitý moment, který mnoho lékařů ignoruje. Postupně se zásadně mění celkový kontext organizace a charakter zdravotnictví – nejen z pohledu společenských a ekonomických vazeb, ale i změn. Špičková medicína a léčba je dnes (bohužel) vnímána jako samozřejmost a hraje se „o to okolo“. Tedy jak se lékař a další personál chová, jak komunikují, co zařízení poskytuje a jak reaguje na požadavky a přání (či stížnosti) pacienta. To vše zabaleno do tisíce lejster, certifikací kvality, právních háčků a kliček. Tím se dostávám až k meritu věci vytyčené prvním a druhým bodem výše.

Lékař přestal být mocenských hegemonem ve zdravotním systému. Zůstává logicky nejvýše postavenou specializovanou a v tomto smyslu privilegovanou profesní skupinou, tvořící středobod. Je však obklopen velmi sofistikovaným a stále složitějším prostředím tvořeným mnoha dalšími profesními skupinami. Razantně se zvýšily požadavky na lékaře z hlediska schopnosti toto komunikačně a manažersky složitější prostředí řídit a zvládat a nutí jej k doposud (pro něj) méně obvyklým formám komunikačních strategií. Princip partnerství a vzájemného respektu je dán mnohem vyšší mírou specializace a rozšířením spektra odborných činností nelékařských profesí. Nelékař již dnes není pouze pomocník či pravá ruka lékaře. Mnohé nelékařské profese vykonávají vysoce specializované činnosti, které poskytují velmi kvalifikovaně a samostatně – navazují tak na práci lékaře, nebo jí předcházejí. Již není možné vše tak jasně, jednoznačně a z jednoho místa i pohledu jediné (byť klíčové) profese nalinkovat a řídit. A zdá se, že to není dostatečně reflektováno a řešeno. Snadno se pak problémy např. vysokoškolského vzdělávání sester zaměňují za zásadní strukturální a ekonomické problémy personální stránky českého zdravotnictví. Bakalářské či magisterské programy pro sestry opravdu nejsou původci problému nedostatku sester s nižším vzděláním. Určité tápání a hledání sebepojetí sester vysokoškolaček a jejich odborných činností na obou úrovních vzdělání – bakalářské i magisterské – opravdu nejsou hlavní příčinou chybějících pracovníků na nižších pozicích. Tyto dvě skupiny nevytvářejí nějaká „pseudopracovní místa“, jen aby „se posunuly výše“, ale reagují na výše řečené celkové kontextuální proměny zdravotnictví a služeb v něm.

Co s tím s vším mohou a mohly by dělat lékařské fakulty? Pokud se chceme vyhnout excesům, jaké se přihodily našim kolegům např. na Slovensku, pak zachovejme především zdravý selský rozum. Na příkladu 1. LF to je možné dobře modelovat. Z ekonomického hlediska tvoří studenti nelékařských oborů přibližně čtvrtinu všech našich studentů, reprezentující přibližně 15–20 % příjmů pro výuku. Odchod z fakulty znamená výpadek, jenž by v této výši byl citelný pro mzdové limity všech ústavů a klinik. Spolu s tím byl opakovaně vysvětlen fakt, že naše fakulta neunese vyšší počet studentů medicíny a zubního lékařství skrze zúžené hrdlo tvořené několika pracovišti, kde dnes reálně nemůžeme jít na vyšší počet. Nelékaři tak zjednodušeně řečeno pouze využívají zbytek existující kapacity, kterou by jinak bylo obtížné vytěžit.

Kardinální otázkou zůstává, co tedy vlastně chceme? Odchod nelékařů znamená, že se obě strany vyhnou, odloží konfrontaci a učení se kompromisu i komunikaci „po škole“. Znamená zhoršení výchovy ke schopnosti pracovat v týmu a kontextu, kde již neexistuje tak jednoznačný model řízení a zodpovědnosti jako dříve. Rozchod znamená ztrátu kontinuity a především snížení kvality přípravy, výchovy, výuky a tlaku na nelékaře. Medicína dává laťku, dává rámec a nastavuje zrcadlo, chránící (nejen) nelékaře před sebeklamem, který je spojen rozchodem a izolací obou skupin od sebe. Lékaři chtějí špičkového partnera, ale zřejmě si nechtějí připustit, že se vzájemně musíme konfrontovat od začátku a že „tam někde v izolaci“ se my, nelékaři, těžko naučíme je chápat, rozumět jejich uvažování a pracovat s nimi v jednom týmu. Stejně jako se lékař nenaučí komunikovat a rozumět svému partnerovi, který není dnes v systému „nosičem jeho brašny“. Věda o nemoci, zdraví a zdravotnictví je také jen jedna a tu sdílíme. Musíme mít stejná kritéria a pohled na ni a nevytvářet virtuální světy, chránící před „nárazem“ a konfrontací. Chce to ale hodně vzájemné důvěry, tolerance a podpory. Nicméně pro partnerský vztah a jeho perspektivnost je to snad určující, ne?

Michal Miovský, proděkan pro nelékařské studijní programy

Tématem aktuální Jedničky je problematika nelékařů. Od prvního momentu, kdy se nelékařské zdravotnické obory objevily na lékařských fakultách (a koneckonců ještě před tím ve stádiu takového plánu), polarizují kliniky, pedagogy i vědce na dva tábory. Argumenty obou stran mají přitom svoji váhu a relevanci.

Diskusi není možné posunout dál ani o píď, pokud se nepokusíme poctivě uchopit její tři základní rozměry: (1) kontext vývoje zdravotnictví (včetně organizace péče a dělby moci/pravomocí/zodpovědnosti) a profesních skupin v něm, (2) motivace a ambice těchto profesních skupin, (3) potřeby pacientů a naše možnosti na ně reagovat.

Začněme hned od poslední z nich. Ač si to mnoho lidí nemyslí, žijeme v materiálně bohatém světě a naše země patří k nejbohatším. Neřešíme tedy ve zdravotnictví problémy třetího světa. Naši pacienti dostávají špičkovou péči a rychle si zvykli na přístroje, materiály a servis, o jakém se dříve mohlo každému jen zdát. To je nutné reflektovat bez ohledu na to, zda se bavíme o stomatologii, chirurgii nebo jakémkoli jiném oboru. Potřeby pacientů tak mohou být – a jsou – uspokojovány v nebývalé míře a šíři spektra, přesto je stále co vylepšovat. Nejvíce asi dlužíme pacientům v kultuře komunikace (i vnitřní kultuře našich zařízení), informování, běžném zacházení mimo samotné léčebné úkony a jistě též v našich budovách a doplňkových službách. S tím vším ale souvisí také důležitý moment, který mnoho lékařů ignoruje. Postupně se zásadně mění celkový kontext organizace a charakter zdravotnictví – nejen z pohledu společenských a ekonomických vazeb, ale i změn. Špičková medicína a léčba je dnes (bohužel) vnímána jako samozřejmost a hraje se „o to okolo“. Tedy jak se lékař a další personál chová, jak komunikují, co zařízení poskytuje a jak reaguje na požadavky a přání (či stížnosti) pacienta. To vše zabaleno do tisíce lejster, certifikací kvality, právních háčků a kliček. Tím se dostávám až k meritu věci vytyčené prvním a druhým bodem výše.

Lékař přestal být mocenských hegemonem ve zdravotním systému. Zůstává logicky nejvýše postavenou specializovanou a v tomto smyslu privilegovanou profesní skupinou, tvořící středobod. Je však obklopen velmi sofistikovaným a stále složitějším prostředím tvořeným mnoha dalšími profesními skupinami. Razantně se zvýšily požadavky na lékaře z hlediska schopnosti toto komunikačně a manažersky složitější prostředí řídit a zvládat a nutí jej k doposud (pro něj) méně obvyklým formám komunikačních strategií. Princip partnerství a vzájemného respektu je dán mnohem vyšší mírou specializace a rozšířením spektra odborných činností nelékařských profesí. Nelékař již dnes není pouze pomocník či pravá ruka lékaře. Mnohé nelékařské profese vykonávají vysoce specializované činnosti, které poskytují velmi kvalifikovaně a samostatně – navazují tak na práci lékaře, nebo jí předcházejí. Již není možné vše tak jasně, jednoznačně a z jednoho místa i pohledu jediné (byť klíčové) profese nalinkovat a řídit. A zdá se, že to není dostatečně reflektováno a řešeno. Snadno se pak problémy např. vysokoškolského vzdělávání sester zaměňují za zásadní strukturální a ekonomické problémy personální stránky českého zdravotnictví. Bakalářské či magisterské programy pro sestry opravdu nejsou původci problému nedostatku sester s nižším vzděláním. Určité tápání a hledání sebepojetí sester vysokoškolaček a jejich odborných činností na obou úrovních vzdělání – bakalářské i magisterské – opravdu nejsou hlavní příčinou chybějících pracovníků na nižších pozicích. Tyto dvě skupiny nevytvářejí nějaká „pseudopracovní místa“, jen aby „se posunuly výše“, ale reagují na výše řečené celkové kontextuální proměny zdravotnictví a služeb v něm.

Co s tím s vším mohou a mohly by dělat lékařské fakulty? Pokud se chceme vyhnout excesům, jaké se přihodily našim kolegům např. na Slovensku, pak zachovejme především zdravý selský rozum. Na příkladu 1. LF to je možné dobře modelovat. Z ekonomického hlediska tvoří studenti nelékařských oborů přibližně čtvrtinu všech našich studentů, reprezentující přibližně 15–20 % příjmů pro výuku. Odchod z fakulty znamená výpadek, jenž by v této výši byl citelný pro mzdové limity všech ústavů a klinik. Spolu s tím byl opakovaně vysvětlen fakt, že naše fakulta neunese vyšší počet studentů medicíny a zubního lékařství skrze zúžené hrdlo tvořené několika pracovišti, kde dnes reálně nemůžeme jít na vyšší počet. Nelékaři tak zjednodušeně řečeno pouze využívají zbytek existující kapacity, kterou by jinak bylo obtížné vytěžit.

Kardinální otázkou zůstává, co tedy vlastně chceme? Odchod nelékařů znamená, že se obě strany vyhnou, odloží konfrontaci a učení se kompromisu i komunikaci „po škole“. Znamená zhoršení výchovy ke schopnosti pracovat v týmu a kontextu, kde již neexistuje tak jednoznačný model řízení a zodpovědnosti jako dříve. Rozchod znamená ztrátu kontinuity a především snížení kvality přípravy, výchovy, výuky a tlaku na nelékaře. Medicína dává laťku, dává rámec a nastavuje zrcadlo, chránící (nejen) nelékaře před sebeklamem, který je spojen rozchodem a izolací obou skupin od sebe. Lékaři chtějí špičkového partnera, ale zřejmě si nechtějí připustit, že se vzájemně musíme konfrontovat od začátku a že „tam někde v izolaci“ se my, nelékaři, těžko naučíme je chápat, rozumět jejich uvažování a pracovat s nimi v jednom týmu. Stejně jako se lékař nenaučí komunikovat a rozumět svému partnerovi, který není dnes v systému „nosičem jeho brašny“. Věda o nemoci, zdraví a zdravotnictví je také jen jedna a tu sdílíme. Musíme mít stejná kritéria a pohled na ni a nevytvářet virtuální světy, chránící před „nárazem“ a konfrontací. Chce to ale hodně vzájemné důvěry, tolerance a podpory. Nicméně pro partnerský vztah a jeho perspektivnost je to snad určující, ne?

Michal Miovský, proděkan pro nelékařské studijní programy