Měří 194 cm. Závodně plaval, hrál kopanou a volejbal – jeho maximální dosah ve výskoku byl 336 cm. Je diplomovaným trenérem volejbalu, rekreačně ale zkusil spoustu dalších sportů včetně potápění nebo paraglidingu. Rád taky chodí na houby, hlavně na lišky, a začal se učit hrát na bicí, což mu bere veškerý volný čas. Až bude jednou opouštět Jedničku, chtěl by své pracoviště předávat v dobré kondici a s respektem u ostatních. I proto se nedávno rozhodl založit První lékařskou tělovýchovnou jednotu (PLTJ), z. s., která bude sdružovat sportující studenty na naší fakultě. PaedDr. Josef Marcoň, přednosta Ústavu tělesné výchovy.

Je život na fakultě kontaktní sport?
Spíš bych použil přirovnání ke sparingu. Myslím si totiž, že vztah učitele a studenta funguje velmi dobře. Že jsou spolu schopni komunikovat, prožít spoustu dobrého, ale zároveň si být i soupeři a pak si podat ruku. 

 
Co bylo hlavním impulzem pro vznik PLTJ?
Když jsem v roce 1992 nastoupil na fakultu, dostal jsem posléze od vedení úkol vést její tělovýchovnou jednotu VŠTJ Medicina Praha, která vznikla už v 60. letech a měla dlouholetou tradici. Stal jsem se tedy jejím předsedou a deset let stál v jejím čele. V té době bylo na celé fakultě asi 2000 studentů, jednota přitom měla 22 oddílů a přes 520 členů, takže každého zhruba čtvrtého medika. Fungovala velmi dobře nejen co se týká sportu, ale i provázanosti s ÚTV.
Mou současnou vizí je tedy znovuoživení tohoto spolku, s cílem sdružovat studenty stávající i nově příchozí, kteří chtějí sportovat a najít na 1. LF UK zázemí, stejně naladěné lidi, partu… To je můj primární zájem. Postupně bych pak velmi rád stabilizoval tým trenérů a tok financí.

A proč vzniká nový spolek? Co se stalo s VŠTJ Medicina Praha?
Před 14 lety došlo k tomu, že se části členů VŠTJ Medicina podařilo převést jednotu na jinou činnost. Smyslem bylo poskytnout pacientům III. interní kliniky – především těm obézním – možnost sportovat pod vedením lékařů a lektorů. To je nepochybně bohulibá věc a po odborné stránce proti ní nic nemám. Ale bohužel došlo k odklonu od studentského sportu a po odvolání tehdejšího výboru i k odklonu od ÚTV. Na akademickém světě si mj. vážím toho, že se lidé dokážou domluvit, jsou rozumní, většinou chápou argumenty druhé strany a najdou konsenzus. Před lety nalezen nebyl a VŠTJ Medicina začala pod původním názvem žít vlastním životem, na úkor studentů.

Proč by se tedy studenti měli stát členy PLTJ?
Toť otázka! :) Myslím si, že v současnosti přichází na fakultu spousta zajímavých sportovců, kteří se zabývají i netradičními sporty, jako jsou lezení, lukostřelba, střelba, šerm, bowling, taneční rokenrol, běh na dlouhé tratě… Máme tady i házenkáře, který vyhrál s Duklou Praha mistrovský titul, a skvěle fungující florbalový oddíl. Nejen okolo nich se tedy mohou ostatní sdružovat, protože ani studium medicíny neznamená, že člověk musí skončit se sportováním. Chtěli bychom taky oživit tradiční kolektivní sporty, jako jsou volejbal, kopaná nebo basketbal, které stály u zrodu vysokých škol bývalého Československa. U nás ve výuce sice existují, ale nemají žádnou nadstavbu.
Budeme proto rádi, když se k nám studenti naší fakulty přidají a pomohou nám PLTJ rozvíjet dál – je to sice běh na dlouho trať, ale chtěli bychom se postupně vrátit k původním tradicím sportovním i spolkovým.

Kde se zájemci mohou hlásit a co získají díky členství?
Do stanov našeho spolku bylo zaneseno, že řádnými členy se mohou stát jen studenti 1. LF UK, kteří také budou rozhodovat o tom, jak bude PLTJ fungovat a nakládat se získanými prostředky. Registrovat se mohou prostřednictvím formulářů, které dostanou v hodinách tělesné výchovy nebo na našem ústavu. Doufám, že časem získají dobrou partu J Pokud se týká materiálních výhod, v současnosti nejsou žádné, protože začínáme a musíme nejdříve vytvořit členskou základnu, abychom se mohli zařadit do vyšších struktur, které nám zpětně budou přispívat na činnost. Počítám, že toto období bude trvat zhruba rok. Materiální výhody by tedy měly přicházet v druhém, třetím roce. 

 
A to bude znamenat?
Díky tomu, že jsme byli v listopadu přijati Českou asociací univerzitního sportu do rodiny sportovních klubů, měli bychom od ní získávat dotace na členy studenty, a tedy i na aktivity PLTJ. Později bych se spolkem také rád vstoupil do Pražské tělovýchovné unie, opět z důvodu finanční podpory.

Je spolek určen opravdu jen studentům?
Budeme rádi za každého člena, který se k nám přidá a pomůže nám s rozvojem. Bude mít ovšem jedno velké omezení – a sice, že nebude mít rozhodující hlas na valné hromadě. Což znamená, že musí přijmout skutečnost, že se nebude přímo podílet na řízení spolku. To bude přenecháno pouze studentům a zaměstnancům ÚTV.

Máme na Jedničce hodně dobrých sportovců?
Máme tady spoustu studentů, kteří reprezentují fakultu – a dosahují dobrých výsledků ať na úrovni akademické, tak i národní či světové –, proto si myslím, že by měli být zviditelněni. V mých dalších plánech tedy je, že bychom každý rok na konci letního semestru vyhlašovali tři sportovce daného období s tím, že by od vedení fakulty mohli získat třeba podporu ve formě stipendia. Šlo by i o určité morální ohodnocení jejich sportovních činností. Do budoucna by asi taky nebylo od věci, kdybychom vytvořili fakultní dresy v kombinaci vybraných barev, které by sportovce identifikovaly s životem Jedničky. Věřím, že spousta z nich by to ocenila.

Jak vnímáte současný univerzitní sport v ČR?
Na letošní olympiádě v Pchjongčchangu naši hokejisté slavně porazili výběr USA, ale málokdo už řekl, že porazili výběr univerzitní. To jen svědčí o podpoře sportu v rozvinutých zemích. Na naší univerzitě bohužel trochu vázne komunikace ohledně toku financí. Přesněji řečeno, tok financí by se měl časem zviditelnit a celý systém trochu „učesat“, aby i vedoucí jednotlivých ústavů a kateder tělesné výchovy neoborových fakult – tedy ostatních, než jsou FTVS nebo Pedagogická fakulta –, které také mají výuku sportů ve své pracovní náplni, měli přehled, co je z poskytnutých peněz hrazeno a mohli se plnohodnotně podílet na reprezentaci univerzity. Velmi rád bych si k tomu sjednal schůzku s panem rektorem. Pravdou je, že již v letošním nebo příštím roce dojde k celkové rekonstrukci atletického stadionu včetně zázemí ve Sportovním centru UK v Hostivaři. Jedná se totiž dost možná o poslední stadion v Evropě, ne-li ve světě, který má škvárovou běžeckou dráhu. Takže už asi třikrát tam natáčeli film o Emilu Zátopkovi, Paavo Nurmim a dalších, protože filmaři těžko hledají atletický ovál, který by odpovídal parametrům 60. let. 

 
Jak jste se vlastně dostal ke sportu a posléze na lékařskou fakultu?
Řekl bych, že jsem to měl napsáno v osudu. Když mě v roce 1992 přijímal emeritní přednosta ústavu Milan Jílek, vzpomínal, jak mě táta přivezl na Rošického stadion v péráku coby tříměsíčního kluka… Tak asi tam to začalo.
Odmalička jsem vyrůstal ve sportovní rodině, maminka hrála první ligu ve volejbale, tenkrát za Slavii, a táta byl trenérem národního družstva v plavání, takže patřil do skupiny lidí, kteří řídili vrcholový sport. Pro mě to bylo hodně motivující, protože k nám chodili slavní trenéři, kteří byli mediálně známí. Sám jsem se pak věnoval plavání, fotbalu a volejbalu, ten jsem hrál i na extraligové úrovni. Po střední průmyslové škole spojovací techniky jsem se rozhodl pro vysokoškolské vzdělání a vystudoval FTVS UK. Poté jsem pracoval ve středisku vrcholového sportu ministerstva školství, na ČSTV jako vedoucí tréninkového střediska mládeže, takže před nástupem na naši fakultu jsem působil jako trenér extraligového volejbalového týmu. Z vrcholového sportu jsem nakonec úmyslně odešel, protože jsem zjistil, že to není moje parketa a že nechci žít v neustálém stresu, honbě za výsledky, postupem do play off… a pořád na cestách.

A líbí se vám na Jedničce?
Vzhledem k tomu, že končím 26. sezónu, tak se mi tady asi líbí :) Na fakultě mě hned na začátku velmi mile překvapilo, že stres zmizel a zároveň jsem zde našel opravdu přátelské, kolegiální prostředí. Starší kolegové mě okamžitě vzali mezi sebe.

Mění se vztah vrcholových sportovců ke sportu?
Asi nejsem schopen to posoudit. Nicméně nesourodost a nesystematičnost podpory sportu je evidentní v celé společnosti, v celé ČR, nejen na univerzitě, a po olympijských hrách v Pchjongčchangu se to znovu zviditelnilo. Naše úspěchy jsou postaveny pouze na podporách rodin, příkladem za všechny jsou Ester Ledecká, Martina Sáblíková nebo Eva Samková, či osamělých center, která náhodně vyprodukují dobré sportovce. Ale co se týká kolektivních sportů, tam oproti situaci v 90. letech zaostáváme naprosto všude. Málokdo si uvědomuje, že třeba zlatí hoši z Nagana byli ještě produktem tréninkových středisek mládeže z doby před rokem 1989, která se po revoluci rozbourala jako jakýsi přežitek socialismu. Dnes ale systematická péče o mládež velmi pokulhává. Snad se naše společnost začne k organizaci vrcholového sportu zase vracet.

A je patrna i změna postoje ke sportu u studentů?
Musím říci, že to jde ruku v ruce s postojem společnosti. Koncentrace mediků, kteří se zabývali sportem, byla dřív určitě vyšší. Dnes na fakultu přichází dvojnásobek studentů, mnoho z nich je ze zahraničí, a rozdíly vidět jsou – už v přístupu k tělesné výchově na základních školách. Z dlouhodobých statistik víme, že v ČR studuje 10–15 % lidí, kteří si sport zařadili do svého portfolia životního stylu. Přesně to se ukazuje i u nás na fakultě. Ať máme studentů více, či méně, maximálně 15 % jich stabilně sportuje. Možná se to odrazí i na PLTJ… Naší ambicí je, že bychom chtěli mít zhruba 500 členů, jako tomu bylo kdysi. Myslím si ale, že když dokážeme oslovit 300 studentů, bude to odpovídat realitě.

Co vás baví na práci s mladými lidmi?
Asi fakt, že člověk nestihne zestárnout. A taky jejich nadšení pro věc, které nás asi všechny nabíjí a motivuje do další činnosti. Jsem třeba hrozně rád, že jeden náš kolega, outdoorový specialista, dokáže už dlouhodobě oslovit skupinku studentů, se kterými jede přes víkend na Slovensko a ve vánici přejdou na sněžnicích Malou Fatru. Pro mě je pak odměnou, když se na sociálních sítích objeví fotky našich absolventů, jak vylezli na Mont Blanc. A já vím, že jejich vášeň pro to začala kdysi u nás na fakultě.
Podobných sportovních akcí mimo povinnou výuku pořádáme zhruba dvacet do roka, a právě i k jejich financování bych chtěl využít prostředky získané v rámci PLTJ.

Čím jsou pro vás za ta léta Dobronice?
Vším. Dobrým i tím špatným. Přes léto tam trávím asi 7 týdnů nonstop. Mnoho lidí nám závidí, že v Dobronicích můžeme být, a já bych určitě neměnil. Ale jen málokdo si uvědomí, že tam od svítání do soumraku žijeme veřejný život a musíme se přizpůsobovat kolektivu. A to člověka časem vyčerpává sociálně i fyzicky, takže se musí naučit zalézt si, být sám a odpočívat.

Jaký největší pracovní úkol před sebou ještě máte?
Když jsem po bývalé přednostce Janě Doležalové přebíral vedení ústavu, říkal jsem si, že bych ho rád vedl v přátelském duchu a rozvíjel to, co začala. Zjistil jsem, že sousloví „přátelský šéf“ nejde moc k sobě, protože brzy člověk narazí na některé věci, které nečekal. A co je můj úkol? Rád bych jednou předával ústav v dobré kondici a také bych rád povznesl náš stav :) Tělesná výchova by měla být vnímána jako předmět, který má své pevné místo ve výuce studentů. Moji kolegové jsou vzdělaní, zcestovalí, umí jazyky, odpovídají portfoliu mladých lidí v jiných oborech a jen proto, že si zvolili tělesnou výchovu jako svou pracovní náplň, ještě neznamená, že se na ně má koukat s despektem. Ze strany studentů uznání dlouhodobě máme, byl bych ale rád, aby si všichni uvědomovali, že na fakultě pracujeme a děláme dobré věci.

Co vám teď dělá sportovní radosti?
Asi jako všem bývalým sportovcům fakt, že mohu po těch všech zraněních vstát, chodit a být na hřišti :)

Vyzkoušel jste nějaký méně tradiční sport?
Vždycky když jsem potkal někoho, kdo dělal zajímavý sport, chtěl jsem, aby mi ukázal svůj svět. Ale pokaždé jsem narazil na jednu věc, která mě pak eliminovala. V 90. letech jsem si třeba vyzkoušel přístrojové potápění a při něm různé simulované krizové situace. Jednou z nich bylo, že jsme se měli nadechnout z přepouštěcího ventilu, který je u nafukovací vesty, pomocí níž se reguluje vztlak potápěče. Zapomněl jsem ovšem, že tehdy se do vest ještě dostávala voda, a tak jsem se nadechl vody. V tu ránu jsem zapomněl na všechny bezpečnostní předpisy a chtěl jsem se jen rychle vynořit. To se mi sice povedlo, ale ani jsem se nevydýchl a objem vzduchu v mých plicích byl pochopitelně dvojnásobný než v deseti metrech pod hladinou. Musím říci, že mi vzduch „vylézal“ všude, ušní bubínky mi ale naštěstí nepraskly. Tím skončila moje potápěčská kariéra… S jiným kamarádem, který dělal vyhlídkové lety ve dvojicích, jsem zase vyzkoušel paragliding. Bohužel se mnou přistál tak nešťastně, že jsem měl po nárazu vyhřezlé ploténky. Tím skončila moje éra paraglidového létání… Tak jsem začal hrát squash – a co se nestalo, praskla mi přitom achilovka. Takže skončilo mé squashové období… 

 
Jaké další koníčky máte?
Teď mám jednoho velkého – učím se hrát na bicí. Rozhodl jsem se k tomu asi před rokem a půl, když jsme si s kamarádem povídali o tom, co bychom ještě chtěli od života. Tehdy jsem mu řekl, že až budu v důchodu, dopiluju italštinu a začnu s bicími. A on na to: „A proč nezačneš hned?“ Tak jsem začal i s vědomím, že v důchodu už ze mě bude italsky mluvící bubeník :) Veškerý svůj volný čas proto trávím za soupravou, ale kam to povede, zatím nevím… Doufám, že se mi otevře další, hudební svět. Teprve ho začínám objevovat. 

Měří 194 cm. Závodně plaval, hrál kopanou a volejbal – jeho maximální dosah ve výskoku byl 336 cm. Je diplomovaným trenérem volejbalu, rekreačně ale zkusil spoustu dalších sportů včetně potápění nebo paraglidingu. Rád taky chodí na houby, hlavně na lišky, a začal se učit hrát na bicí, což mu bere veškerý volný čas. Až bude jednou opouštět Jedničku, chtěl by své pracoviště předávat v dobré kondici a s respektem u ostatních. I proto se nedávno rozhodl založit První lékařskou tělovýchovnou jednotu (PLTJ), z. s., která bude sdružovat sportující studenty na naší fakultě. PaedDr. Josef Marcoň, přednosta Ústavu tělesné výchovy.

Je život na fakultě kontaktní sport?
Spíš bych použil přirovnání ke sparingu. Myslím si totiž, že vztah učitele a studenta funguje velmi dobře. Že jsou spolu schopni komunikovat, prožít spoustu dobrého, ale zároveň si být i soupeři a pak si podat ruku. 

 
Co bylo hlavním impulzem pro vznik PLTJ?
Když jsem v roce 1992 nastoupil na fakultu, dostal jsem posléze od vedení úkol vést její tělovýchovnou jednotu VŠTJ Medicina Praha, která vznikla už v 60. letech a měla dlouholetou tradici. Stal jsem se tedy jejím předsedou a deset let stál v jejím čele. V té době bylo na celé fakultě asi 2000 studentů, jednota přitom měla 22 oddílů a přes 520 členů, takže každého zhruba čtvrtého medika. Fungovala velmi dobře nejen co se týká sportu, ale i provázanosti s ÚTV.
Mou současnou vizí je tedy znovuoživení tohoto spolku, s cílem sdružovat studenty stávající i nově příchozí, kteří chtějí sportovat a najít na 1. LF UK zázemí, stejně naladěné lidi, partu… To je můj primární zájem. Postupně bych pak velmi rád stabilizoval tým trenérů a tok financí.

A proč vzniká nový spolek? Co se stalo s VŠTJ Medicina Praha?
Před 14 lety došlo k tomu, že se části členů VŠTJ Medicina podařilo převést jednotu na jinou činnost. Smyslem bylo poskytnout pacientům III. interní kliniky – především těm obézním – možnost sportovat pod vedením lékařů a lektorů. To je nepochybně bohulibá věc a po odborné stránce proti ní nic nemám. Ale bohužel došlo k odklonu od studentského sportu a po odvolání tehdejšího výboru i k odklonu od ÚTV. Na akademickém světě si mj. vážím toho, že se lidé dokážou domluvit, jsou rozumní, většinou chápou argumenty druhé strany a najdou konsenzus. Před lety nalezen nebyl a VŠTJ Medicina začala pod původním názvem žít vlastním životem, na úkor studentů.

Proč by se tedy studenti měli stát členy PLTJ?
Toť otázka! :) Myslím si, že v současnosti přichází na fakultu spousta zajímavých sportovců, kteří se zabývají i netradičními sporty, jako jsou lezení, lukostřelba, střelba, šerm, bowling, taneční rokenrol, běh na dlouhé tratě… Máme tady i házenkáře, který vyhrál s Duklou Praha mistrovský titul, a skvěle fungující florbalový oddíl. Nejen okolo nich se tedy mohou ostatní sdružovat, protože ani studium medicíny neznamená, že člověk musí skončit se sportováním. Chtěli bychom taky oživit tradiční kolektivní sporty, jako jsou volejbal, kopaná nebo basketbal, které stály u zrodu vysokých škol bývalého Československa. U nás ve výuce sice existují, ale nemají žádnou nadstavbu.
Budeme proto rádi, když se k nám studenti naší fakulty přidají a pomohou nám PLTJ rozvíjet dál – je to sice běh na dlouho trať, ale chtěli bychom se postupně vrátit k původním tradicím sportovním i spolkovým.

Kde se zájemci mohou hlásit a co získají díky členství?
Do stanov našeho spolku bylo zaneseno, že řádnými členy se mohou stát jen studenti 1. LF UK, kteří také budou rozhodovat o tom, jak bude PLTJ fungovat a nakládat se získanými prostředky. Registrovat se mohou prostřednictvím formulářů, které dostanou v hodinách tělesné výchovy nebo na našem ústavu. Doufám, že časem získají dobrou partu J Pokud se týká materiálních výhod, v současnosti nejsou žádné, protože začínáme a musíme nejdříve vytvořit členskou základnu, abychom se mohli zařadit do vyšších struktur, které nám zpětně budou přispívat na činnost. Počítám, že toto období bude trvat zhruba rok. Materiální výhody by tedy měly přicházet v druhém, třetím roce. 

 
A to bude znamenat?
Díky tomu, že jsme byli v listopadu přijati Českou asociací univerzitního sportu do rodiny sportovních klubů, měli bychom od ní získávat dotace na členy studenty, a tedy i na aktivity PLTJ. Později bych se spolkem také rád vstoupil do Pražské tělovýchovné unie, opět z důvodu finanční podpory.

Je spolek určen opravdu jen studentům?
Budeme rádi za každého člena, který se k nám přidá a pomůže nám s rozvojem. Bude mít ovšem jedno velké omezení – a sice, že nebude mít rozhodující hlas na valné hromadě. Což znamená, že musí přijmout skutečnost, že se nebude přímo podílet na řízení spolku. To bude přenecháno pouze studentům a zaměstnancům ÚTV.

Máme na Jedničce hodně dobrých sportovců?
Máme tady spoustu studentů, kteří reprezentují fakultu – a dosahují dobrých výsledků ať na úrovni akademické, tak i národní či světové –, proto si myslím, že by měli být zviditelněni. V mých dalších plánech tedy je, že bychom každý rok na konci letního semestru vyhlašovali tři sportovce daného období s tím, že by od vedení fakulty mohli získat třeba podporu ve formě stipendia. Šlo by i o určité morální ohodnocení jejich sportovních činností. Do budoucna by asi taky nebylo od věci, kdybychom vytvořili fakultní dresy v kombinaci vybraných barev, které by sportovce identifikovaly s životem Jedničky. Věřím, že spousta z nich by to ocenila.

Jak vnímáte současný univerzitní sport v ČR?
Na letošní olympiádě v Pchjongčchangu naši hokejisté slavně porazili výběr USA, ale málokdo už řekl, že porazili výběr univerzitní. To jen svědčí o podpoře sportu v rozvinutých zemích. Na naší univerzitě bohužel trochu vázne komunikace ohledně toku financí. Přesněji řečeno, tok financí by se měl časem zviditelnit a celý systém trochu „učesat“, aby i vedoucí jednotlivých ústavů a kateder tělesné výchovy neoborových fakult – tedy ostatních, než jsou FTVS nebo Pedagogická fakulta –, které také mají výuku sportů ve své pracovní náplni, měli přehled, co je z poskytnutých peněz hrazeno a mohli se plnohodnotně podílet na reprezentaci univerzity. Velmi rád bych si k tomu sjednal schůzku s panem rektorem. Pravdou je, že již v letošním nebo příštím roce dojde k celkové rekonstrukci atletického stadionu včetně zázemí ve Sportovním centru UK v Hostivaři. Jedná se totiž dost možná o poslední stadion v Evropě, ne-li ve světě, který má škvárovou běžeckou dráhu. Takže už asi třikrát tam natáčeli film o Emilu Zátopkovi, Paavo Nurmim a dalších, protože filmaři těžko hledají atletický ovál, který by odpovídal parametrům 60. let. 

 
Jak jste se vlastně dostal ke sportu a posléze na lékařskou fakultu?
Řekl bych, že jsem to měl napsáno v osudu. Když mě v roce 1992 přijímal emeritní přednosta ústavu Milan Jílek, vzpomínal, jak mě táta přivezl na Rošického stadion v péráku coby tříměsíčního kluka… Tak asi tam to začalo.
Odmalička jsem vyrůstal ve sportovní rodině, maminka hrála první ligu ve volejbale, tenkrát za Slavii, a táta byl trenérem národního družstva v plavání, takže patřil do skupiny lidí, kteří řídili vrcholový sport. Pro mě to bylo hodně motivující, protože k nám chodili slavní trenéři, kteří byli mediálně známí. Sám jsem se pak věnoval plavání, fotbalu a volejbalu, ten jsem hrál i na extraligové úrovni. Po střední průmyslové škole spojovací techniky jsem se rozhodl pro vysokoškolské vzdělání a vystudoval FTVS UK. Poté jsem pracoval ve středisku vrcholového sportu ministerstva školství, na ČSTV jako vedoucí tréninkového střediska mládeže, takže před nástupem na naši fakultu jsem působil jako trenér extraligového volejbalového týmu. Z vrcholového sportu jsem nakonec úmyslně odešel, protože jsem zjistil, že to není moje parketa a že nechci žít v neustálém stresu, honbě za výsledky, postupem do play off… a pořád na cestách.

A líbí se vám na Jedničce?
Vzhledem k tomu, že končím 26. sezónu, tak se mi tady asi líbí :) Na fakultě mě hned na začátku velmi mile překvapilo, že stres zmizel a zároveň jsem zde našel opravdu přátelské, kolegiální prostředí. Starší kolegové mě okamžitě vzali mezi sebe.

Mění se vztah vrcholových sportovců ke sportu?
Asi nejsem schopen to posoudit. Nicméně nesourodost a nesystematičnost podpory sportu je evidentní v celé společnosti, v celé ČR, nejen na univerzitě, a po olympijských hrách v Pchjongčchangu se to znovu zviditelnilo. Naše úspěchy jsou postaveny pouze na podporách rodin, příkladem za všechny jsou Ester Ledecká, Martina Sáblíková nebo Eva Samková, či osamělých center, která náhodně vyprodukují dobré sportovce. Ale co se týká kolektivních sportů, tam oproti situaci v 90. letech zaostáváme naprosto všude. Málokdo si uvědomuje, že třeba zlatí hoši z Nagana byli ještě produktem tréninkových středisek mládeže z doby před rokem 1989, která se po revoluci rozbourala jako jakýsi přežitek socialismu. Dnes ale systematická péče o mládež velmi pokulhává. Snad se naše společnost začne k organizaci vrcholového sportu zase vracet.

A je patrna i změna postoje ke sportu u studentů?
Musím říci, že to jde ruku v ruce s postojem společnosti. Koncentrace mediků, kteří se zabývali sportem, byla dřív určitě vyšší. Dnes na fakultu přichází dvojnásobek studentů, mnoho z nich je ze zahraničí, a rozdíly vidět jsou – už v přístupu k tělesné výchově na základních školách. Z dlouhodobých statistik víme, že v ČR studuje 10–15 % lidí, kteří si sport zařadili do svého portfolia životního stylu. Přesně to se ukazuje i u nás na fakultě. Ať máme studentů více, či méně, maximálně 15 % jich stabilně sportuje. Možná se to odrazí i na PLTJ… Naší ambicí je, že bychom chtěli mít zhruba 500 členů, jako tomu bylo kdysi. Myslím si ale, že když dokážeme oslovit 300 studentů, bude to odpovídat realitě.

Co vás baví na práci s mladými lidmi?
Asi fakt, že člověk nestihne zestárnout. A taky jejich nadšení pro věc, které nás asi všechny nabíjí a motivuje do další činnosti. Jsem třeba hrozně rád, že jeden náš kolega, outdoorový specialista, dokáže už dlouhodobě oslovit skupinku studentů, se kterými jede přes víkend na Slovensko a ve vánici přejdou na sněžnicích Malou Fatru. Pro mě je pak odměnou, když se na sociálních sítích objeví fotky našich absolventů, jak vylezli na Mont Blanc. A já vím, že jejich vášeň pro to začala kdysi u nás na fakultě.
Podobných sportovních akcí mimo povinnou výuku pořádáme zhruba dvacet do roka, a právě i k jejich financování bych chtěl využít prostředky získané v rámci PLTJ.

Čím jsou pro vás za ta léta Dobronice?
Vším. Dobrým i tím špatným. Přes léto tam trávím asi 7 týdnů nonstop. Mnoho lidí nám závidí, že v Dobronicích můžeme být, a já bych určitě neměnil. Ale jen málokdo si uvědomí, že tam od svítání do soumraku žijeme veřejný život a musíme se přizpůsobovat kolektivu. A to člověka časem vyčerpává sociálně i fyzicky, takže se musí naučit zalézt si, být sám a odpočívat.

Jaký největší pracovní úkol před sebou ještě máte?
Když jsem po bývalé přednostce Janě Doležalové přebíral vedení ústavu, říkal jsem si, že bych ho rád vedl v přátelském duchu a rozvíjel to, co začala. Zjistil jsem, že sousloví „přátelský šéf“ nejde moc k sobě, protože brzy člověk narazí na některé věci, které nečekal. A co je můj úkol? Rád bych jednou předával ústav v dobré kondici a také bych rád povznesl náš stav :) Tělesná výchova by měla být vnímána jako předmět, který má své pevné místo ve výuce studentů. Moji kolegové jsou vzdělaní, zcestovalí, umí jazyky, odpovídají portfoliu mladých lidí v jiných oborech a jen proto, že si zvolili tělesnou výchovu jako svou pracovní náplň, ještě neznamená, že se na ně má koukat s despektem. Ze strany studentů uznání dlouhodobě máme, byl bych ale rád, aby si všichni uvědomovali, že na fakultě pracujeme a děláme dobré věci.

Co vám teď dělá sportovní radosti?
Asi jako všem bývalým sportovcům fakt, že mohu po těch všech zraněních vstát, chodit a být na hřišti :)

Vyzkoušel jste nějaký méně tradiční sport?
Vždycky když jsem potkal někoho, kdo dělal zajímavý sport, chtěl jsem, aby mi ukázal svůj svět. Ale pokaždé jsem narazil na jednu věc, která mě pak eliminovala. V 90. letech jsem si třeba vyzkoušel přístrojové potápění a při něm různé simulované krizové situace. Jednou z nich bylo, že jsme se měli nadechnout z přepouštěcího ventilu, který je u nafukovací vesty, pomocí níž se reguluje vztlak potápěče. Zapomněl jsem ovšem, že tehdy se do vest ještě dostávala voda, a tak jsem se nadechl vody. V tu ránu jsem zapomněl na všechny bezpečnostní předpisy a chtěl jsem se jen rychle vynořit. To se mi sice povedlo, ale ani jsem se nevydýchl a objem vzduchu v mých plicích byl pochopitelně dvojnásobný než v deseti metrech pod hladinou. Musím říci, že mi vzduch „vylézal“ všude, ušní bubínky mi ale naštěstí nepraskly. Tím skončila moje potápěčská kariéra… S jiným kamarádem, který dělal vyhlídkové lety ve dvojicích, jsem zase vyzkoušel paragliding. Bohužel se mnou přistál tak nešťastně, že jsem měl po nárazu vyhřezlé ploténky. Tím skončila moje éra paraglidového létání… Tak jsem začal hrát squash – a co se nestalo, praskla mi přitom achilovka. Takže skončilo mé squashové období… 

 
Jaké další koníčky máte?
Teď mám jednoho velkého – učím se hrát na bicí. Rozhodl jsem se k tomu asi před rokem a půl, když jsme si s kamarádem povídali o tom, co bychom ještě chtěli od života. Tehdy jsem mu řekl, že až budu v důchodu, dopiluju italštinu a začnu s bicími. A on na to: „A proč nezačneš hned?“ Tak jsem začal i s vědomím, že v důchodu už ze mě bude italsky mluvící bubeník :) Veškerý svůj volný čas proto trávím za soupravou, ale kam to povede, zatím nevím… Doufám, že se mi otevře další, hudební svět. Teprve ho začínám objevovat. 

Měří 194 cm. Závodně plaval, hrál kopanou a volejbal – jeho maximální dosah ve výskoku byl 336 cm. Je diplomovaným trenérem volejbalu, rekreačně ale zkusil spoustu dalších sportů včetně potápění nebo paraglidingu. Rád taky chodí na houby, hlavně na lišky, a začal se učit hrát na bicí, což mu bere veškerý volný čas. Až bude jednou opouštět Jedničku, chtěl by své pracoviště předávat v dobré kondici a s respektem u ostatních. I proto se nedávno rozhodl založit První lékařskou tělovýchovnou jednotu (PLTJ), z. s., která bude sdružovat sportující studenty na naší fakultě. PaedDr. Josef Marcoň, přednosta Ústavu tělesné výchovy.

Je život na fakultě kontaktní sport?
Spíš bych použil přirovnání ke sparingu. Myslím si totiž, že vztah učitele a studenta funguje velmi dobře. Že jsou spolu schopni komunikovat, prožít spoustu dobrého, ale zároveň si být i soupeři a pak si podat ruku. 

 
Co bylo hlavním impulzem pro vznik PLTJ?
Když jsem v roce 1992 nastoupil na fakultu, dostal jsem posléze od vedení úkol vést její tělovýchovnou jednotu VŠTJ Medicina Praha, která vznikla už v 60. letech a měla dlouholetou tradici. Stal jsem se tedy jejím předsedou a deset let stál v jejím čele. V té době bylo na celé fakultě asi 2000 studentů, jednota přitom měla 22 oddílů a přes 520 členů, takže každého zhruba čtvrtého medika. Fungovala velmi dobře nejen co se týká sportu, ale i provázanosti s ÚTV.
Mou současnou vizí je tedy znovuoživení tohoto spolku, s cílem sdružovat studenty stávající i nově příchozí, kteří chtějí sportovat a najít na 1. LF UK zázemí, stejně naladěné lidi, partu… To je můj primární zájem. Postupně bych pak velmi rád stabilizoval tým trenérů a tok financí.

A proč vzniká nový spolek? Co se stalo s VŠTJ Medicina Praha?
Před 14 lety došlo k tomu, že se části členů VŠTJ Medicina podařilo převést jednotu na jinou činnost. Smyslem bylo poskytnout pacientům III. interní kliniky – především těm obézním – možnost sportovat pod vedením lékařů a lektorů. To je nepochybně bohulibá věc a po odborné stránce proti ní nic nemám. Ale bohužel došlo k odklonu od studentského sportu a po odvolání tehdejšího výboru i k odklonu od ÚTV. Na akademickém světě si mj. vážím toho, že se lidé dokážou domluvit, jsou rozumní, většinou chápou argumenty druhé strany a najdou konsenzus. Před lety nalezen nebyl a VŠTJ Medicina začala pod původním názvem žít vlastním životem, na úkor studentů.

Proč by se tedy studenti měli stát členy PLTJ?
Toť otázka! :) Myslím si, že v současnosti přichází na fakultu spousta zajímavých sportovců, kteří se zabývají i netradičními sporty, jako jsou lezení, lukostřelba, střelba, šerm, bowling, taneční rokenrol, běh na dlouhé tratě… Máme tady i házenkáře, který vyhrál s Duklou Praha mistrovský titul, a skvěle fungující florbalový oddíl. Nejen okolo nich se tedy mohou ostatní sdružovat, protože ani studium medicíny neznamená, že člověk musí skončit se sportováním. Chtěli bychom taky oživit tradiční kolektivní sporty, jako jsou volejbal, kopaná nebo basketbal, které stály u zrodu vysokých škol bývalého Československa. U nás ve výuce sice existují, ale nemají žádnou nadstavbu.
Budeme proto rádi, když se k nám studenti naší fakulty přidají a pomohou nám PLTJ rozvíjet dál – je to sice běh na dlouho trať, ale chtěli bychom se postupně vrátit k původním tradicím sportovním i spolkovým.

Kde se zájemci mohou hlásit a co získají díky členství?
Do stanov našeho spolku bylo zaneseno, že řádnými členy se mohou stát jen studenti 1. LF UK, kteří také budou rozhodovat o tom, jak bude PLTJ fungovat a nakládat se získanými prostředky. Registrovat se mohou prostřednictvím formulářů, které dostanou v hodinách tělesné výchovy nebo na našem ústavu. Doufám, že časem získají dobrou partu J Pokud se týká materiálních výhod, v současnosti nejsou žádné, protože začínáme a musíme nejdříve vytvořit členskou základnu, abychom se mohli zařadit do vyšších struktur, které nám zpětně budou přispívat na činnost. Počítám, že toto období bude trvat zhruba rok. Materiální výhody by tedy měly přicházet v druhém, třetím roce. 

 
A to bude znamenat?
Díky tomu, že jsme byli v listopadu přijati Českou asociací univerzitního sportu do rodiny sportovních klubů, měli bychom od ní získávat dotace na členy studenty, a tedy i na aktivity PLTJ. Později bych se spolkem také rád vstoupil do Pražské tělovýchovné unie, opět z důvodu finanční podpory.

Je spolek určen opravdu jen studentům?
Budeme rádi za každého člena, který se k nám přidá a pomůže nám s rozvojem. Bude mít ovšem jedno velké omezení – a sice, že nebude mít rozhodující hlas na valné hromadě. Což znamená, že musí přijmout skutečnost, že se nebude přímo podílet na řízení spolku. To bude přenecháno pouze studentům a zaměstnancům ÚTV.

Máme na Jedničce hodně dobrých sportovců?
Máme tady spoustu studentů, kteří reprezentují fakultu – a dosahují dobrých výsledků ať na úrovni akademické, tak i národní či světové –, proto si myslím, že by měli být zviditelněni. V mých dalších plánech tedy je, že bychom každý rok na konci letního semestru vyhlašovali tři sportovce daného období s tím, že by od vedení fakulty mohli získat třeba podporu ve formě stipendia. Šlo by i o určité morální ohodnocení jejich sportovních činností. Do budoucna by asi taky nebylo od věci, kdybychom vytvořili fakultní dresy v kombinaci vybraných barev, které by sportovce identifikovaly s životem Jedničky. Věřím, že spousta z nich by to ocenila.

Jak vnímáte současný univerzitní sport v ČR?
Na letošní olympiádě v Pchjongčchangu naši hokejisté slavně porazili výběr USA, ale málokdo už řekl, že porazili výběr univerzitní. To jen svědčí o podpoře sportu v rozvinutých zemích. Na naší univerzitě bohužel trochu vázne komunikace ohledně toku financí. Přesněji řečeno, tok financí by se měl časem zviditelnit a celý systém trochu „učesat“, aby i vedoucí jednotlivých ústavů a kateder tělesné výchovy neoborových fakult – tedy ostatních, než jsou FTVS nebo Pedagogická fakulta –, které také mají výuku sportů ve své pracovní náplni, měli přehled, co je z poskytnutých peněz hrazeno a mohli se plnohodnotně podílet na reprezentaci univerzity. Velmi rád bych si k tomu sjednal schůzku s panem rektorem. Pravdou je, že již v letošním nebo příštím roce dojde k celkové rekonstrukci atletického stadionu včetně zázemí ve Sportovním centru UK v Hostivaři. Jedná se totiž dost možná o poslední stadion v Evropě, ne-li ve světě, který má škvárovou běžeckou dráhu. Takže už asi třikrát tam natáčeli film o Emilu Zátopkovi, Paavo Nurmim a dalších, protože filmaři těžko hledají atletický ovál, který by odpovídal parametrům 60. let. 

 
Jak jste se vlastně dostal ke sportu a posléze na lékařskou fakultu?
Řekl bych, že jsem to měl napsáno v osudu. Když mě v roce 1992 přijímal emeritní přednosta ústavu Milan Jílek, vzpomínal, jak mě táta přivezl na Rošického stadion v péráku coby tříměsíčního kluka… Tak asi tam to začalo.
Odmalička jsem vyrůstal ve sportovní rodině, maminka hrála první ligu ve volejbale, tenkrát za Slavii, a táta byl trenérem národního družstva v plavání, takže patřil do skupiny lidí, kteří řídili vrcholový sport. Pro mě to bylo hodně motivující, protože k nám chodili slavní trenéři, kteří byli mediálně známí. Sám jsem se pak věnoval plavání, fotbalu a volejbalu, ten jsem hrál i na extraligové úrovni. Po střední průmyslové škole spojovací techniky jsem se rozhodl pro vysokoškolské vzdělání a vystudoval FTVS UK. Poté jsem pracoval ve středisku vrcholového sportu ministerstva školství, na ČSTV jako vedoucí tréninkového střediska mládeže, takže před nástupem na naši fakultu jsem působil jako trenér extraligového volejbalového týmu. Z vrcholového sportu jsem nakonec úmyslně odešel, protože jsem zjistil, že to není moje parketa a že nechci žít v neustálém stresu, honbě za výsledky, postupem do play off… a pořád na cestách.

A líbí se vám na Jedničce?
Vzhledem k tomu, že končím 26. sezónu, tak se mi tady asi líbí :) Na fakultě mě hned na začátku velmi mile překvapilo, že stres zmizel a zároveň jsem zde našel opravdu přátelské, kolegiální prostředí. Starší kolegové mě okamžitě vzali mezi sebe.

Mění se vztah vrcholových sportovců ke sportu?
Asi nejsem schopen to posoudit. Nicméně nesourodost a nesystematičnost podpory sportu je evidentní v celé společnosti, v celé ČR, nejen na univerzitě, a po olympijských hrách v Pchjongčchangu se to znovu zviditelnilo. Naše úspěchy jsou postaveny pouze na podporách rodin, příkladem za všechny jsou Ester Ledecká, Martina Sáblíková nebo Eva Samková, či osamělých center, která náhodně vyprodukují dobré sportovce. Ale co se týká kolektivních sportů, tam oproti situaci v 90. letech zaostáváme naprosto všude. Málokdo si uvědomuje, že třeba zlatí hoši z Nagana byli ještě produktem tréninkových středisek mládeže z doby před rokem 1989, která se po revoluci rozbourala jako jakýsi přežitek socialismu. Dnes ale systematická péče o mládež velmi pokulhává. Snad se naše společnost začne k organizaci vrcholového sportu zase vracet.

A je patrna i změna postoje ke sportu u studentů?
Musím říci, že to jde ruku v ruce s postojem společnosti. Koncentrace mediků, kteří se zabývali sportem, byla dřív určitě vyšší. Dnes na fakultu přichází dvojnásobek studentů, mnoho z nich je ze zahraničí, a rozdíly vidět jsou – už v přístupu k tělesné výchově na základních školách. Z dlouhodobých statistik víme, že v ČR studuje 10–15 % lidí, kteří si sport zařadili do svého portfolia životního stylu. Přesně to se ukazuje i u nás na fakultě. Ať máme studentů více, či méně, maximálně 15 % jich stabilně sportuje. Možná se to odrazí i na PLTJ… Naší ambicí je, že bychom chtěli mít zhruba 500 členů, jako tomu bylo kdysi. Myslím si ale, že když dokážeme oslovit 300 studentů, bude to odpovídat realitě.

Co vás baví na práci s mladými lidmi?
Asi fakt, že člověk nestihne zestárnout. A taky jejich nadšení pro věc, které nás asi všechny nabíjí a motivuje do další činnosti. Jsem třeba hrozně rád, že jeden náš kolega, outdoorový specialista, dokáže už dlouhodobě oslovit skupinku studentů, se kterými jede přes víkend na Slovensko a ve vánici přejdou na sněžnicích Malou Fatru. Pro mě je pak odměnou, když se na sociálních sítích objeví fotky našich absolventů, jak vylezli na Mont Blanc. A já vím, že jejich vášeň pro to začala kdysi u nás na fakultě.
Podobných sportovních akcí mimo povinnou výuku pořádáme zhruba dvacet do roka, a právě i k jejich financování bych chtěl využít prostředky získané v rámci PLTJ.

Čím jsou pro vás za ta léta Dobronice?
Vším. Dobrým i tím špatným. Přes léto tam trávím asi 7 týdnů nonstop. Mnoho lidí nám závidí, že v Dobronicích můžeme být, a já bych určitě neměnil. Ale jen málokdo si uvědomí, že tam od svítání do soumraku žijeme veřejný život a musíme se přizpůsobovat kolektivu. A to člověka časem vyčerpává sociálně i fyzicky, takže se musí naučit zalézt si, být sám a odpočívat.

Jaký největší pracovní úkol před sebou ještě máte?
Když jsem po bývalé přednostce Janě Doležalové přebíral vedení ústavu, říkal jsem si, že bych ho rád vedl v přátelském duchu a rozvíjel to, co začala. Zjistil jsem, že sousloví „přátelský šéf“ nejde moc k sobě, protože brzy člověk narazí na některé věci, které nečekal. A co je můj úkol? Rád bych jednou předával ústav v dobré kondici a také bych rád povznesl náš stav :) Tělesná výchova by měla být vnímána jako předmět, který má své pevné místo ve výuce studentů. Moji kolegové jsou vzdělaní, zcestovalí, umí jazyky, odpovídají portfoliu mladých lidí v jiných oborech a jen proto, že si zvolili tělesnou výchovu jako svou pracovní náplň, ještě neznamená, že se na ně má koukat s despektem. Ze strany studentů uznání dlouhodobě máme, byl bych ale rád, aby si všichni uvědomovali, že na fakultě pracujeme a děláme dobré věci.

Co vám teď dělá sportovní radosti?
Asi jako všem bývalým sportovcům fakt, že mohu po těch všech zraněních vstát, chodit a být na hřišti :)

Vyzkoušel jste nějaký méně tradiční sport?
Vždycky když jsem potkal někoho, kdo dělal zajímavý sport, chtěl jsem, aby mi ukázal svůj svět. Ale pokaždé jsem narazil na jednu věc, která mě pak eliminovala. V 90. letech jsem si třeba vyzkoušel přístrojové potápění a při něm různé simulované krizové situace. Jednou z nich bylo, že jsme se měli nadechnout z přepouštěcího ventilu, který je u nafukovací vesty, pomocí níž se reguluje vztlak potápěče. Zapomněl jsem ovšem, že tehdy se do vest ještě dostávala voda, a tak jsem se nadechl vody. V tu ránu jsem zapomněl na všechny bezpečnostní předpisy a chtěl jsem se jen rychle vynořit. To se mi sice povedlo, ale ani jsem se nevydýchl a objem vzduchu v mých plicích byl pochopitelně dvojnásobný než v deseti metrech pod hladinou. Musím říci, že mi vzduch „vylézal“ všude, ušní bubínky mi ale naštěstí nepraskly. Tím skončila moje potápěčská kariéra… S jiným kamarádem, který dělal vyhlídkové lety ve dvojicích, jsem zase vyzkoušel paragliding. Bohužel se mnou přistál tak nešťastně, že jsem měl po nárazu vyhřezlé ploténky. Tím skončila moje éra paraglidového létání… Tak jsem začal hrát squash – a co se nestalo, praskla mi přitom achilovka. Takže skončilo mé squashové období… 

 
Jaké další koníčky máte?
Teď mám jednoho velkého – učím se hrát na bicí. Rozhodl jsem se k tomu asi před rokem a půl, když jsme si s kamarádem povídali o tom, co bychom ještě chtěli od života. Tehdy jsem mu řekl, že až budu v důchodu, dopiluju italštinu a začnu s bicími. A on na to: „A proč nezačneš hned?“ Tak jsem začal i s vědomím, že v důchodu už ze mě bude italsky mluvící bubeník :) Veškerý svůj volný čas proto trávím za soupravou, ale kam to povede, zatím nevím… Doufám, že se mi otevře další, hudební svět. Teprve ho začínám objevovat. 

Měří 194 cm. Závodně plaval, hrál kopanou a volejbal – jeho maximální dosah ve výskoku byl 336 cm. Je diplomovaným trenérem volejbalu, rekreačně ale zkusil spoustu dalších sportů včetně potápění nebo paraglidingu. Rád taky chodí na houby, hlavně na lišky, a začal se učit hrát na bicí, což mu bere veškerý volný čas. Až bude jednou opouštět Jedničku, chtěl by své pracoviště předávat v dobré kondici a s respektem u ostatních. I proto se nedávno rozhodl založit První lékařskou tělovýchovnou jednotu (PLTJ), z. s., která bude sdružovat sportující studenty na naší fakultě. PaedDr. Josef Marcoň, přednosta Ústavu tělesné výchovy.

Je život na fakultě kontaktní sport?
Spíš bych použil přirovnání ke sparingu. Myslím si totiž, že vztah učitele a studenta funguje velmi dobře. Že jsou spolu schopni komunikovat, prožít spoustu dobrého, ale zároveň si být i soupeři a pak si podat ruku. 

 
Co bylo hlavním impulzem pro vznik PLTJ?
Když jsem v roce 1992 nastoupil na fakultu, dostal jsem posléze od vedení úkol vést její tělovýchovnou jednotu VŠTJ Medicina Praha, která vznikla už v 60. letech a měla dlouholetou tradici. Stal jsem se tedy jejím předsedou a deset let stál v jejím čele. V té době bylo na celé fakultě asi 2000 studentů, jednota přitom měla 22 oddílů a přes 520 členů, takže každého zhruba čtvrtého medika. Fungovala velmi dobře nejen co se týká sportu, ale i provázanosti s ÚTV.
Mou současnou vizí je tedy znovuoživení tohoto spolku, s cílem sdružovat studenty stávající i nově příchozí, kteří chtějí sportovat a najít na 1. LF UK zázemí, stejně naladěné lidi, partu… To je můj primární zájem. Postupně bych pak velmi rád stabilizoval tým trenérů a tok financí.

A proč vzniká nový spolek? Co se stalo s VŠTJ Medicina Praha?
Před 14 lety došlo k tomu, že se části členů VŠTJ Medicina podařilo převést jednotu na jinou činnost. Smyslem bylo poskytnout pacientům III. interní kliniky – především těm obézním – možnost sportovat pod vedením lékařů a lektorů. To je nepochybně bohulibá věc a po odborné stránce proti ní nic nemám. Ale bohužel došlo k odklonu od studentského sportu a po odvolání tehdejšího výboru i k odklonu od ÚTV. Na akademickém světě si mj. vážím toho, že se lidé dokážou domluvit, jsou rozumní, většinou chápou argumenty druhé strany a najdou konsenzus. Před lety nalezen nebyl a VŠTJ Medicina začala pod původním názvem žít vlastním životem, na úkor studentů.

Proč by se tedy studenti měli stát členy PLTJ?
Toť otázka! :) Myslím si, že v současnosti přichází na fakultu spousta zajímavých sportovců, kteří se zabývají i netradičními sporty, jako jsou lezení, lukostřelba, střelba, šerm, bowling, taneční rokenrol, běh na dlouhé tratě… Máme tady i házenkáře, který vyhrál s Duklou Praha mistrovský titul, a skvěle fungující florbalový oddíl. Nejen okolo nich se tedy mohou ostatní sdružovat, protože ani studium medicíny neznamená, že člověk musí skončit se sportováním. Chtěli bychom taky oživit tradiční kolektivní sporty, jako jsou volejbal, kopaná nebo basketbal, které stály u zrodu vysokých škol bývalého Československa. U nás ve výuce sice existují, ale nemají žádnou nadstavbu.
Budeme proto rádi, když se k nám studenti naší fakulty přidají a pomohou nám PLTJ rozvíjet dál – je to sice běh na dlouho trať, ale chtěli bychom se postupně vrátit k původním tradicím sportovním i spolkovým.

Kde se zájemci mohou hlásit a co získají díky členství?
Do stanov našeho spolku bylo zaneseno, že řádnými členy se mohou stát jen studenti 1. LF UK, kteří také budou rozhodovat o tom, jak bude PLTJ fungovat a nakládat se získanými prostředky. Registrovat se mohou prostřednictvím formulářů, které dostanou v hodinách tělesné výchovy nebo na našem ústavu. Doufám, že časem získají dobrou partu J Pokud se týká materiálních výhod, v současnosti nejsou žádné, protože začínáme a musíme nejdříve vytvořit členskou základnu, abychom se mohli zařadit do vyšších struktur, které nám zpětně budou přispívat na činnost. Počítám, že toto období bude trvat zhruba rok. Materiální výhody by tedy měly přicházet v druhém, třetím roce. 

 
A to bude znamenat?
Díky tomu, že jsme byli v listopadu přijati Českou asociací univerzitního sportu do rodiny sportovních klubů, měli bychom od ní získávat dotace na členy studenty, a tedy i na aktivity PLTJ. Později bych se spolkem také rád vstoupil do Pražské tělovýchovné unie, opět z důvodu finanční podpory.

Je spolek určen opravdu jen studentům?
Budeme rádi za každého člena, který se k nám přidá a pomůže nám s rozvojem. Bude mít ovšem jedno velké omezení – a sice, že nebude mít rozhodující hlas na valné hromadě. Což znamená, že musí přijmout skutečnost, že se nebude přímo podílet na řízení spolku. To bude přenecháno pouze studentům a zaměstnancům ÚTV.

Máme na Jedničce hodně dobrých sportovců?
Máme tady spoustu studentů, kteří reprezentují fakultu – a dosahují dobrých výsledků ať na úrovni akademické, tak i národní či světové –, proto si myslím, že by měli být zviditelněni. V mých dalších plánech tedy je, že bychom každý rok na konci letního semestru vyhlašovali tři sportovce daného období s tím, že by od vedení fakulty mohli získat třeba podporu ve formě stipendia. Šlo by i o určité morální ohodnocení jejich sportovních činností. Do budoucna by asi taky nebylo od věci, kdybychom vytvořili fakultní dresy v kombinaci vybraných barev, které by sportovce identifikovaly s životem Jedničky. Věřím, že spousta z nich by to ocenila.

Jak vnímáte současný univerzitní sport v ČR?
Na letošní olympiádě v Pchjongčchangu naši hokejisté slavně porazili výběr USA, ale málokdo už řekl, že porazili výběr univerzitní. To jen svědčí o podpoře sportu v rozvinutých zemích. Na naší univerzitě bohužel trochu vázne komunikace ohledně toku financí. Přesněji řečeno, tok financí by se měl časem zviditelnit a celý systém trochu „učesat“, aby i vedoucí jednotlivých ústavů a kateder tělesné výchovy neoborových fakult – tedy ostatních, než jsou FTVS nebo Pedagogická fakulta –, které také mají výuku sportů ve své pracovní náplni, měli přehled, co je z poskytnutých peněz hrazeno a mohli se plnohodnotně podílet na reprezentaci univerzity. Velmi rád bych si k tomu sjednal schůzku s panem rektorem. Pravdou je, že již v letošním nebo příštím roce dojde k celkové rekonstrukci atletického stadionu včetně zázemí ve Sportovním centru UK v Hostivaři. Jedná se totiž dost možná o poslední stadion v Evropě, ne-li ve světě, který má škvárovou běžeckou dráhu. Takže už asi třikrát tam natáčeli film o Emilu Zátopkovi, Paavo Nurmim a dalších, protože filmaři těžko hledají atletický ovál, který by odpovídal parametrům 60. let. 

 
Jak jste se vlastně dostal ke sportu a posléze na lékařskou fakultu?
Řekl bych, že jsem to měl napsáno v osudu. Když mě v roce 1992 přijímal emeritní přednosta ústavu Milan Jílek, vzpomínal, jak mě táta přivezl na Rošického stadion v péráku coby tříměsíčního kluka… Tak asi tam to začalo.
Odmalička jsem vyrůstal ve sportovní rodině, maminka hrála první ligu ve volejbale, tenkrát za Slavii, a táta byl trenérem národního družstva v plavání, takže patřil do skupiny lidí, kteří řídili vrcholový sport. Pro mě to bylo hodně motivující, protože k nám chodili slavní trenéři, kteří byli mediálně známí. Sám jsem se pak věnoval plavání, fotbalu a volejbalu, ten jsem hrál i na extraligové úrovni. Po střední průmyslové škole spojovací techniky jsem se rozhodl pro vysokoškolské vzdělání a vystudoval FTVS UK. Poté jsem pracoval ve středisku vrcholového sportu ministerstva školství, na ČSTV jako vedoucí tréninkového střediska mládeže, takže před nástupem na naši fakultu jsem působil jako trenér extraligového volejbalového týmu. Z vrcholového sportu jsem nakonec úmyslně odešel, protože jsem zjistil, že to není moje parketa a že nechci žít v neustálém stresu, honbě za výsledky, postupem do play off… a pořád na cestách.

A líbí se vám na Jedničce?
Vzhledem k tomu, že končím 26. sezónu, tak se mi tady asi líbí :) Na fakultě mě hned na začátku velmi mile překvapilo, že stres zmizel a zároveň jsem zde našel opravdu přátelské, kolegiální prostředí. Starší kolegové mě okamžitě vzali mezi sebe.

Mění se vztah vrcholových sportovců ke sportu?
Asi nejsem schopen to posoudit. Nicméně nesourodost a nesystematičnost podpory sportu je evidentní v celé společnosti, v celé ČR, nejen na univerzitě, a po olympijských hrách v Pchjongčchangu se to znovu zviditelnilo. Naše úspěchy jsou postaveny pouze na podporách rodin, příkladem za všechny jsou Ester Ledecká, Martina Sáblíková nebo Eva Samková, či osamělých center, která náhodně vyprodukují dobré sportovce. Ale co se týká kolektivních sportů, tam oproti situaci v 90. letech zaostáváme naprosto všude. Málokdo si uvědomuje, že třeba zlatí hoši z Nagana byli ještě produktem tréninkových středisek mládeže z doby před rokem 1989, která se po revoluci rozbourala jako jakýsi přežitek socialismu. Dnes ale systematická péče o mládež velmi pokulhává. Snad se naše společnost začne k organizaci vrcholového sportu zase vracet.

A je patrna i změna postoje ke sportu u studentů?
Musím říci, že to jde ruku v ruce s postojem společnosti. Koncentrace mediků, kteří se zabývali sportem, byla dřív určitě vyšší. Dnes na fakultu přichází dvojnásobek studentů, mnoho z nich je ze zahraničí, a rozdíly vidět jsou – už v přístupu k tělesné výchově na základních školách. Z dlouhodobých statistik víme, že v ČR studuje 10–15 % lidí, kteří si sport zařadili do svého portfolia životního stylu. Přesně to se ukazuje i u nás na fakultě. Ať máme studentů více, či méně, maximálně 15 % jich stabilně sportuje. Možná se to odrazí i na PLTJ… Naší ambicí je, že bychom chtěli mít zhruba 500 členů, jako tomu bylo kdysi. Myslím si ale, že když dokážeme oslovit 300 studentů, bude to odpovídat realitě.

Co vás baví na práci s mladými lidmi?
Asi fakt, že člověk nestihne zestárnout. A taky jejich nadšení pro věc, které nás asi všechny nabíjí a motivuje do další činnosti. Jsem třeba hrozně rád, že jeden náš kolega, outdoorový specialista, dokáže už dlouhodobě oslovit skupinku studentů, se kterými jede přes víkend na Slovensko a ve vánici přejdou na sněžnicích Malou Fatru. Pro mě je pak odměnou, když se na sociálních sítích objeví fotky našich absolventů, jak vylezli na Mont Blanc. A já vím, že jejich vášeň pro to začala kdysi u nás na fakultě.
Podobných sportovních akcí mimo povinnou výuku pořádáme zhruba dvacet do roka, a právě i k jejich financování bych chtěl využít prostředky získané v rámci PLTJ.

Čím jsou pro vás za ta léta Dobronice?
Vším. Dobrým i tím špatným. Přes léto tam trávím asi 7 týdnů nonstop. Mnoho lidí nám závidí, že v Dobronicích můžeme být, a já bych určitě neměnil. Ale jen málokdo si uvědomí, že tam od svítání do soumraku žijeme veřejný život a musíme se přizpůsobovat kolektivu. A to člověka časem vyčerpává sociálně i fyzicky, takže se musí naučit zalézt si, být sám a odpočívat.

Jaký největší pracovní úkol před sebou ještě máte?
Když jsem po bývalé přednostce Janě Doležalové přebíral vedení ústavu, říkal jsem si, že bych ho rád vedl v přátelském duchu a rozvíjel to, co začala. Zjistil jsem, že sousloví „přátelský šéf“ nejde moc k sobě, protože brzy člověk narazí na některé věci, které nečekal. A co je můj úkol? Rád bych jednou předával ústav v dobré kondici a také bych rád povznesl náš stav :) Tělesná výchova by měla být vnímána jako předmět, který má své pevné místo ve výuce studentů. Moji kolegové jsou vzdělaní, zcestovalí, umí jazyky, odpovídají portfoliu mladých lidí v jiných oborech a jen proto, že si zvolili tělesnou výchovu jako svou pracovní náplň, ještě neznamená, že se na ně má koukat s despektem. Ze strany studentů uznání dlouhodobě máme, byl bych ale rád, aby si všichni uvědomovali, že na fakultě pracujeme a děláme dobré věci.

Co vám teď dělá sportovní radosti?
Asi jako všem bývalým sportovcům fakt, že mohu po těch všech zraněních vstát, chodit a být na hřišti :)

Vyzkoušel jste nějaký méně tradiční sport?
Vždycky když jsem potkal někoho, kdo dělal zajímavý sport, chtěl jsem, aby mi ukázal svůj svět. Ale pokaždé jsem narazil na jednu věc, která mě pak eliminovala. V 90. letech jsem si třeba vyzkoušel přístrojové potápění a při něm různé simulované krizové situace. Jednou z nich bylo, že jsme se měli nadechnout z přepouštěcího ventilu, který je u nafukovací vesty, pomocí níž se reguluje vztlak potápěče. Zapomněl jsem ovšem, že tehdy se do vest ještě dostávala voda, a tak jsem se nadechl vody. V tu ránu jsem zapomněl na všechny bezpečnostní předpisy a chtěl jsem se jen rychle vynořit. To se mi sice povedlo, ale ani jsem se nevydýchl a objem vzduchu v mých plicích byl pochopitelně dvojnásobný než v deseti metrech pod hladinou. Musím říci, že mi vzduch „vylézal“ všude, ušní bubínky mi ale naštěstí nepraskly. Tím skončila moje potápěčská kariéra… S jiným kamarádem, který dělal vyhlídkové lety ve dvojicích, jsem zase vyzkoušel paragliding. Bohužel se mnou přistál tak nešťastně, že jsem měl po nárazu vyhřezlé ploténky. Tím skončila moje éra paraglidového létání… Tak jsem začal hrát squash – a co se nestalo, praskla mi přitom achilovka. Takže skončilo mé squashové období… 

 
Jaké další koníčky máte?
Teď mám jednoho velkého – učím se hrát na bicí. Rozhodl jsem se k tomu asi před rokem a půl, když jsme si s kamarádem povídali o tom, co bychom ještě chtěli od života. Tehdy jsem mu řekl, že až budu v důchodu, dopiluju italštinu a začnu s bicími. A on na to: „A proč nezačneš hned?“ Tak jsem začal i s vědomím, že v důchodu už ze mě bude italsky mluvící bubeník :) Veškerý svůj volný čas proto trávím za soupravou, ale kam to povede, zatím nevím… Doufám, že se mi otevře další, hudební svět. Teprve ho začínám objevovat. 

Měří 194 cm. Závodně plaval, hrál kopanou a volejbal – jeho maximální dosah ve výskoku byl 336 cm. Je diplomovaným trenérem volejbalu, rekreačně ale zkusil spoustu dalších sportů včetně potápění nebo paraglidingu. Rád taky chodí na houby, hlavně na lišky, a začal se učit hrát na bicí, což mu bere veškerý volný čas. Až bude jednou opouštět Jedničku, chtěl by své pracoviště předávat v dobré kondici a s respektem u ostatních. I proto se nedávno rozhodl založit První lékařskou tělovýchovnou jednotu (PLTJ), z. s., která bude sdružovat sportující studenty na naší fakultě. PaedDr. Josef Marcoň, přednosta Ústavu tělesné výchovy.

Je život na fakultě kontaktní sport?
Spíš bych použil přirovnání ke sparingu. Myslím si totiž, že vztah učitele a studenta funguje velmi dobře. Že jsou spolu schopni komunikovat, prožít spoustu dobrého, ale zároveň si být i soupeři a pak si podat ruku. 

 
Co bylo hlavním impulzem pro vznik PLTJ?
Když jsem v roce 1992 nastoupil na fakultu, dostal jsem posléze od vedení úkol vést její tělovýchovnou jednotu VŠTJ Medicina Praha, která vznikla už v 60. letech a měla dlouholetou tradici. Stal jsem se tedy jejím předsedou a deset let stál v jejím čele. V té době bylo na celé fakultě asi 2000 studentů, jednota přitom měla 22 oddílů a přes 520 členů, takže každého zhruba čtvrtého medika. Fungovala velmi dobře nejen co se týká sportu, ale i provázanosti s ÚTV.
Mou současnou vizí je tedy znovuoživení tohoto spolku, s cílem sdružovat studenty stávající i nově příchozí, kteří chtějí sportovat a najít na 1. LF UK zázemí, stejně naladěné lidi, partu… To je můj primární zájem. Postupně bych pak velmi rád stabilizoval tým trenérů a tok financí.

A proč vzniká nový spolek? Co se stalo s VŠTJ Medicina Praha?
Před 14 lety došlo k tomu, že se části členů VŠTJ Medicina podařilo převést jednotu na jinou činnost. Smyslem bylo poskytnout pacientům III. interní kliniky – především těm obézním – možnost sportovat pod vedením lékařů a lektorů. To je nepochybně bohulibá věc a po odborné stránce proti ní nic nemám. Ale bohužel došlo k odklonu od studentského sportu a po odvolání tehdejšího výboru i k odklonu od ÚTV. Na akademickém světě si mj. vážím toho, že se lidé dokážou domluvit, jsou rozumní, většinou chápou argumenty druhé strany a najdou konsenzus. Před lety nalezen nebyl a VŠTJ Medicina začala pod původním názvem žít vlastním životem, na úkor studentů.

Proč by se tedy studenti měli stát členy PLTJ?
Toť otázka! :) Myslím si, že v současnosti přichází na fakultu spousta zajímavých sportovců, kteří se zabývají i netradičními sporty, jako jsou lezení, lukostřelba, střelba, šerm, bowling, taneční rokenrol, běh na dlouhé tratě… Máme tady i házenkáře, který vyhrál s Duklou Praha mistrovský titul, a skvěle fungující florbalový oddíl. Nejen okolo nich se tedy mohou ostatní sdružovat, protože ani studium medicíny neznamená, že člověk musí skončit se sportováním. Chtěli bychom taky oživit tradiční kolektivní sporty, jako jsou volejbal, kopaná nebo basketbal, které stály u zrodu vysokých škol bývalého Československa. U nás ve výuce sice existují, ale nemají žádnou nadstavbu.
Budeme proto rádi, když se k nám studenti naší fakulty přidají a pomohou nám PLTJ rozvíjet dál – je to sice běh na dlouho trať, ale chtěli bychom se postupně vrátit k původním tradicím sportovním i spolkovým.

Kde se zájemci mohou hlásit a co získají díky členství?
Do stanov našeho spolku bylo zaneseno, že řádnými členy se mohou stát jen studenti 1. LF UK, kteří také budou rozhodovat o tom, jak bude PLTJ fungovat a nakládat se získanými prostředky. Registrovat se mohou prostřednictvím formulářů, které dostanou v hodinách tělesné výchovy nebo na našem ústavu. Doufám, že časem získají dobrou partu J Pokud se týká materiálních výhod, v současnosti nejsou žádné, protože začínáme a musíme nejdříve vytvořit členskou základnu, abychom se mohli zařadit do vyšších struktur, které nám zpětně budou přispívat na činnost. Počítám, že toto období bude trvat zhruba rok. Materiální výhody by tedy měly přicházet v druhém, třetím roce. 

 
A to bude znamenat?
Díky tomu, že jsme byli v listopadu přijati Českou asociací univerzitního sportu do rodiny sportovních klubů, měli bychom od ní získávat dotace na členy studenty, a tedy i na aktivity PLTJ. Později bych se spolkem také rád vstoupil do Pražské tělovýchovné unie, opět z důvodu finanční podpory.

Je spolek určen opravdu jen studentům?
Budeme rádi za každého člena, který se k nám přidá a pomůže nám s rozvojem. Bude mít ovšem jedno velké omezení – a sice, že nebude mít rozhodující hlas na valné hromadě. Což znamená, že musí přijmout skutečnost, že se nebude přímo podílet na řízení spolku. To bude přenecháno pouze studentům a zaměstnancům ÚTV.

Máme na Jedničce hodně dobrých sportovců?
Máme tady spoustu studentů, kteří reprezentují fakultu – a dosahují dobrých výsledků ať na úrovni akademické, tak i národní či světové –, proto si myslím, že by měli být zviditelněni. V mých dalších plánech tedy je, že bychom každý rok na konci letního semestru vyhlašovali tři sportovce daného období s tím, že by od vedení fakulty mohli získat třeba podporu ve formě stipendia. Šlo by i o určité morální ohodnocení jejich sportovních činností. Do budoucna by asi taky nebylo od věci, kdybychom vytvořili fakultní dresy v kombinaci vybraných barev, které by sportovce identifikovaly s životem Jedničky. Věřím, že spousta z nich by to ocenila.

Jak vnímáte současný univerzitní sport v ČR?
Na letošní olympiádě v Pchjongčchangu naši hokejisté slavně porazili výběr USA, ale málokdo už řekl, že porazili výběr univerzitní. To jen svědčí o podpoře sportu v rozvinutých zemích. Na naší univerzitě bohužel trochu vázne komunikace ohledně toku financí. Přesněji řečeno, tok financí by se měl časem zviditelnit a celý systém trochu „učesat“, aby i vedoucí jednotlivých ústavů a kateder tělesné výchovy neoborových fakult – tedy ostatních, než jsou FTVS nebo Pedagogická fakulta –, které také mají výuku sportů ve své pracovní náplni, měli přehled, co je z poskytnutých peněz hrazeno a mohli se plnohodnotně podílet na reprezentaci univerzity. Velmi rád bych si k tomu sjednal schůzku s panem rektorem. Pravdou je, že již v letošním nebo příštím roce dojde k celkové rekonstrukci atletického stadionu včetně zázemí ve Sportovním centru UK v Hostivaři. Jedná se totiž dost možná o poslední stadion v Evropě, ne-li ve světě, který má škvárovou běžeckou dráhu. Takže už asi třikrát tam natáčeli film o Emilu Zátopkovi, Paavo Nurmim a dalších, protože filmaři těžko hledají atletický ovál, který by odpovídal parametrům 60. let. 

 
Jak jste se vlastně dostal ke sportu a posléze na lékařskou fakultu?
Řekl bych, že jsem to měl napsáno v osudu. Když mě v roce 1992 přijímal emeritní přednosta ústavu Milan Jílek, vzpomínal, jak mě táta přivezl na Rošického stadion v péráku coby tříměsíčního kluka… Tak asi tam to začalo.
Odmalička jsem vyrůstal ve sportovní rodině, maminka hrála první ligu ve volejbale, tenkrát za Slavii, a táta byl trenérem národního družstva v plavání, takže patřil do skupiny lidí, kteří řídili vrcholový sport. Pro mě to bylo hodně motivující, protože k nám chodili slavní trenéři, kteří byli mediálně známí. Sám jsem se pak věnoval plavání, fotbalu a volejbalu, ten jsem hrál i na extraligové úrovni. Po střední průmyslové škole spojovací techniky jsem se rozhodl pro vysokoškolské vzdělání a vystudoval FTVS UK. Poté jsem pracoval ve středisku vrcholového sportu ministerstva školství, na ČSTV jako vedoucí tréninkového střediska mládeže, takže před nástupem na naši fakultu jsem působil jako trenér extraligového volejbalového týmu. Z vrcholového sportu jsem nakonec úmyslně odešel, protože jsem zjistil, že to není moje parketa a že nechci žít v neustálém stresu, honbě za výsledky, postupem do play off… a pořád na cestách.

A líbí se vám na Jedničce?
Vzhledem k tomu, že končím 26. sezónu, tak se mi tady asi líbí :) Na fakultě mě hned na začátku velmi mile překvapilo, že stres zmizel a zároveň jsem zde našel opravdu přátelské, kolegiální prostředí. Starší kolegové mě okamžitě vzali mezi sebe.

Mění se vztah vrcholových sportovců ke sportu?
Asi nejsem schopen to posoudit. Nicméně nesourodost a nesystematičnost podpory sportu je evidentní v celé společnosti, v celé ČR, nejen na univerzitě, a po olympijských hrách v Pchjongčchangu se to znovu zviditelnilo. Naše úspěchy jsou postaveny pouze na podporách rodin, příkladem za všechny jsou Ester Ledecká, Martina Sáblíková nebo Eva Samková, či osamělých center, která náhodně vyprodukují dobré sportovce. Ale co se týká kolektivních sportů, tam oproti situaci v 90. letech zaostáváme naprosto všude. Málokdo si uvědomuje, že třeba zlatí hoši z Nagana byli ještě produktem tréninkových středisek mládeže z doby před rokem 1989, která se po revoluci rozbourala jako jakýsi přežitek socialismu. Dnes ale systematická péče o mládež velmi pokulhává. Snad se naše společnost začne k organizaci vrcholového sportu zase vracet.

A je patrna i změna postoje ke sportu u studentů?
Musím říci, že to jde ruku v ruce s postojem společnosti. Koncentrace mediků, kteří se zabývali sportem, byla dřív určitě vyšší. Dnes na fakultu přichází dvojnásobek studentů, mnoho z nich je ze zahraničí, a rozdíly vidět jsou – už v přístupu k tělesné výchově na základních školách. Z dlouhodobých statistik víme, že v ČR studuje 10–15 % lidí, kteří si sport zařadili do svého portfolia životního stylu. Přesně to se ukazuje i u nás na fakultě. Ať máme studentů více, či méně, maximálně 15 % jich stabilně sportuje. Možná se to odrazí i na PLTJ… Naší ambicí je, že bychom chtěli mít zhruba 500 členů, jako tomu bylo kdysi. Myslím si ale, že když dokážeme oslovit 300 studentů, bude to odpovídat realitě.

Co vás baví na práci s mladými lidmi?
Asi fakt, že člověk nestihne zestárnout. A taky jejich nadšení pro věc, které nás asi všechny nabíjí a motivuje do další činnosti. Jsem třeba hrozně rád, že jeden náš kolega, outdoorový specialista, dokáže už dlouhodobě oslovit skupinku studentů, se kterými jede přes víkend na Slovensko a ve vánici přejdou na sněžnicích Malou Fatru. Pro mě je pak odměnou, když se na sociálních sítích objeví fotky našich absolventů, jak vylezli na Mont Blanc. A já vím, že jejich vášeň pro to začala kdysi u nás na fakultě.
Podobných sportovních akcí mimo povinnou výuku pořádáme zhruba dvacet do roka, a právě i k jejich financování bych chtěl využít prostředky získané v rámci PLTJ.

Čím jsou pro vás za ta léta Dobronice?
Vším. Dobrým i tím špatným. Přes léto tam trávím asi 7 týdnů nonstop. Mnoho lidí nám závidí, že v Dobronicích můžeme být, a já bych určitě neměnil. Ale jen málokdo si uvědomí, že tam od svítání do soumraku žijeme veřejný život a musíme se přizpůsobovat kolektivu. A to člověka časem vyčerpává sociálně i fyzicky, takže se musí naučit zalézt si, být sám a odpočívat.

Jaký největší pracovní úkol před sebou ještě máte?
Když jsem po bývalé přednostce Janě Doležalové přebíral vedení ústavu, říkal jsem si, že bych ho rád vedl v přátelském duchu a rozvíjel to, co začala. Zjistil jsem, že sousloví „přátelský šéf“ nejde moc k sobě, protože brzy člověk narazí na některé věci, které nečekal. A co je můj úkol? Rád bych jednou předával ústav v dobré kondici a také bych rád povznesl náš stav :) Tělesná výchova by měla být vnímána jako předmět, který má své pevné místo ve výuce studentů. Moji kolegové jsou vzdělaní, zcestovalí, umí jazyky, odpovídají portfoliu mladých lidí v jiných oborech a jen proto, že si zvolili tělesnou výchovu jako svou pracovní náplň, ještě neznamená, že se na ně má koukat s despektem. Ze strany studentů uznání dlouhodobě máme, byl bych ale rád, aby si všichni uvědomovali, že na fakultě pracujeme a děláme dobré věci.

Co vám teď dělá sportovní radosti?
Asi jako všem bývalým sportovcům fakt, že mohu po těch všech zraněních vstát, chodit a být na hřišti :)

Vyzkoušel jste nějaký méně tradiční sport?
Vždycky když jsem potkal někoho, kdo dělal zajímavý sport, chtěl jsem, aby mi ukázal svůj svět. Ale pokaždé jsem narazil na jednu věc, která mě pak eliminovala. V 90. letech jsem si třeba vyzkoušel přístrojové potápění a při něm různé simulované krizové situace. Jednou z nich bylo, že jsme se měli nadechnout z přepouštěcího ventilu, který je u nafukovací vesty, pomocí níž se reguluje vztlak potápěče. Zapomněl jsem ovšem, že tehdy se do vest ještě dostávala voda, a tak jsem se nadechl vody. V tu ránu jsem zapomněl na všechny bezpečnostní předpisy a chtěl jsem se jen rychle vynořit. To se mi sice povedlo, ale ani jsem se nevydýchl a objem vzduchu v mých plicích byl pochopitelně dvojnásobný než v deseti metrech pod hladinou. Musím říci, že mi vzduch „vylézal“ všude, ušní bubínky mi ale naštěstí nepraskly. Tím skončila moje potápěčská kariéra… S jiným kamarádem, který dělal vyhlídkové lety ve dvojicích, jsem zase vyzkoušel paragliding. Bohužel se mnou přistál tak nešťastně, že jsem měl po nárazu vyhřezlé ploténky. Tím skončila moje éra paraglidového létání… Tak jsem začal hrát squash – a co se nestalo, praskla mi přitom achilovka. Takže skončilo mé squashové období… 

 
Jaké další koníčky máte?
Teď mám jednoho velkého – učím se hrát na bicí. Rozhodl jsem se k tomu asi před rokem a půl, když jsme si s kamarádem povídali o tom, co bychom ještě chtěli od života. Tehdy jsem mu řekl, že až budu v důchodu, dopiluju italštinu a začnu s bicími. A on na to: „A proč nezačneš hned?“ Tak jsem začal i s vědomím, že v důchodu už ze mě bude italsky mluvící bubeník :) Veškerý svůj volný čas proto trávím za soupravou, ale kam to povede, zatím nevím… Doufám, že se mi otevře další, hudební svět. Teprve ho začínám objevovat. 

Měří 194 cm. Závodně plaval, hrál kopanou a volejbal – jeho maximální dosah ve výskoku byl 336 cm. Je diplomovaným trenérem volejbalu, rekreačně ale zkusil spoustu dalších sportů včetně potápění nebo paraglidingu. Rád taky chodí na houby, hlavně na lišky, a začal se učit hrát na bicí, což mu bere veškerý volný čas. Až bude jednou opouštět Jedničku, chtěl by své pracoviště předávat v dobré kondici a s respektem u ostatních. I proto se nedávno rozhodl založit První lékařskou tělovýchovnou jednotu (PLTJ), z. s., která bude sdružovat sportující studenty na naší fakultě. PaedDr. Josef Marcoň, přednosta Ústavu tělesné výchovy.

Je život na fakultě kontaktní sport?
Spíš bych použil přirovnání ke sparingu. Myslím si totiž, že vztah učitele a studenta funguje velmi dobře. Že jsou spolu schopni komunikovat, prožít spoustu dobrého, ale zároveň si být i soupeři a pak si podat ruku. 

 
Co bylo hlavním impulzem pro vznik PLTJ?
Když jsem v roce 1992 nastoupil na fakultu, dostal jsem posléze od vedení úkol vést její tělovýchovnou jednotu VŠTJ Medicina Praha, která vznikla už v 60. letech a měla dlouholetou tradici. Stal jsem se tedy jejím předsedou a deset let stál v jejím čele. V té době bylo na celé fakultě asi 2000 studentů, jednota přitom měla 22 oddílů a přes 520 členů, takže každého zhruba čtvrtého medika. Fungovala velmi dobře nejen co se týká sportu, ale i provázanosti s ÚTV.
Mou současnou vizí je tedy znovuoživení tohoto spolku, s cílem sdružovat studenty stávající i nově příchozí, kteří chtějí sportovat a najít na 1. LF UK zázemí, stejně naladěné lidi, partu… To je můj primární zájem. Postupně bych pak velmi rád stabilizoval tým trenérů a tok financí.

A proč vzniká nový spolek? Co se stalo s VŠTJ Medicina Praha?
Před 14 lety došlo k tomu, že se části členů VŠTJ Medicina podařilo převést jednotu na jinou činnost. Smyslem bylo poskytnout pacientům III. interní kliniky – především těm obézním – možnost sportovat pod vedením lékařů a lektorů. To je nepochybně bohulibá věc a po odborné stránce proti ní nic nemám. Ale bohužel došlo k odklonu od studentského sportu a po odvolání tehdejšího výboru i k odklonu od ÚTV. Na akademickém světě si mj. vážím toho, že se lidé dokážou domluvit, jsou rozumní, většinou chápou argumenty druhé strany a najdou konsenzus. Před lety nalezen nebyl a VŠTJ Medicina začala pod původním názvem žít vlastním životem, na úkor studentů.

Proč by se tedy studenti měli stát členy PLTJ?
Toť otázka! :) Myslím si, že v současnosti přichází na fakultu spousta zajímavých sportovců, kteří se zabývají i netradičními sporty, jako jsou lezení, lukostřelba, střelba, šerm, bowling, taneční rokenrol, běh na dlouhé tratě… Máme tady i házenkáře, který vyhrál s Duklou Praha mistrovský titul, a skvěle fungující florbalový oddíl. Nejen okolo nich se tedy mohou ostatní sdružovat, protože ani studium medicíny neznamená, že člověk musí skončit se sportováním. Chtěli bychom taky oživit tradiční kolektivní sporty, jako jsou volejbal, kopaná nebo basketbal, které stály u zrodu vysokých škol bývalého Československa. U nás ve výuce sice existují, ale nemají žádnou nadstavbu.
Budeme proto rádi, když se k nám studenti naší fakulty přidají a pomohou nám PLTJ rozvíjet dál – je to sice běh na dlouho trať, ale chtěli bychom se postupně vrátit k původním tradicím sportovním i spolkovým.

Kde se zájemci mohou hlásit a co získají díky členství?
Do stanov našeho spolku bylo zaneseno, že řádnými členy se mohou stát jen studenti 1. LF UK, kteří také budou rozhodovat o tom, jak bude PLTJ fungovat a nakládat se získanými prostředky. Registrovat se mohou prostřednictvím formulářů, které dostanou v hodinách tělesné výchovy nebo na našem ústavu. Doufám, že časem získají dobrou partu J Pokud se týká materiálních výhod, v současnosti nejsou žádné, protože začínáme a musíme nejdříve vytvořit členskou základnu, abychom se mohli zařadit do vyšších struktur, které nám zpětně budou přispívat na činnost. Počítám, že toto období bude trvat zhruba rok. Materiální výhody by tedy měly přicházet v druhém, třetím roce. 

 
A to bude znamenat?
Díky tomu, že jsme byli v listopadu přijati Českou asociací univerzitního sportu do rodiny sportovních klubů, měli bychom od ní získávat dotace na členy studenty, a tedy i na aktivity PLTJ. Později bych se spolkem také rád vstoupil do Pražské tělovýchovné unie, opět z důvodu finanční podpory.

Je spolek určen opravdu jen studentům?
Budeme rádi za každého člena, který se k nám přidá a pomůže nám s rozvojem. Bude mít ovšem jedno velké omezení – a sice, že nebude mít rozhodující hlas na valné hromadě. Což znamená, že musí přijmout skutečnost, že se nebude přímo podílet na řízení spolku. To bude přenecháno pouze studentům a zaměstnancům ÚTV.

Máme na Jedničce hodně dobrých sportovců?
Máme tady spoustu studentů, kteří reprezentují fakultu – a dosahují dobrých výsledků ať na úrovni akademické, tak i národní či světové –, proto si myslím, že by měli být zviditelněni. V mých dalších plánech tedy je, že bychom každý rok na konci letního semestru vyhlašovali tři sportovce daného období s tím, že by od vedení fakulty mohli získat třeba podporu ve formě stipendia. Šlo by i o určité morální ohodnocení jejich sportovních činností. Do budoucna by asi taky nebylo od věci, kdybychom vytvořili fakultní dresy v kombinaci vybraných barev, které by sportovce identifikovaly s životem Jedničky. Věřím, že spousta z nich by to ocenila.

Jak vnímáte současný univerzitní sport v ČR?
Na letošní olympiádě v Pchjongčchangu naši hokejisté slavně porazili výběr USA, ale málokdo už řekl, že porazili výběr univerzitní. To jen svědčí o podpoře sportu v rozvinutých zemích. Na naší univerzitě bohužel trochu vázne komunikace ohledně toku financí. Přesněji řečeno, tok financí by se měl časem zviditelnit a celý systém trochu „učesat“, aby i vedoucí jednotlivých ústavů a kateder tělesné výchovy neoborových fakult – tedy ostatních, než jsou FTVS nebo Pedagogická fakulta –, které také mají výuku sportů ve své pracovní náplni, měli přehled, co je z poskytnutých peněz hrazeno a mohli se plnohodnotně podílet na reprezentaci univerzity. Velmi rád bych si k tomu sjednal schůzku s panem rektorem. Pravdou je, že již v letošním nebo příštím roce dojde k celkové rekonstrukci atletického stadionu včetně zázemí ve Sportovním centru UK v Hostivaři. Jedná se totiž dost možná o poslední stadion v Evropě, ne-li ve světě, který má škvárovou běžeckou dráhu. Takže už asi třikrát tam natáčeli film o Emilu Zátopkovi, Paavo Nurmim a dalších, protože filmaři těžko hledají atletický ovál, který by odpovídal parametrům 60. let. 

 
Jak jste se vlastně dostal ke sportu a posléze na lékařskou fakultu?
Řekl bych, že jsem to měl napsáno v osudu. Když mě v roce 1992 přijímal emeritní přednosta ústavu Milan Jílek, vzpomínal, jak mě táta přivezl na Rošického stadion v péráku coby tříměsíčního kluka… Tak asi tam to začalo.
Odmalička jsem vyrůstal ve sportovní rodině, maminka hrála první ligu ve volejbale, tenkrát za Slavii, a táta byl trenérem národního družstva v plavání, takže patřil do skupiny lidí, kteří řídili vrcholový sport. Pro mě to bylo hodně motivující, protože k nám chodili slavní trenéři, kteří byli mediálně známí. Sám jsem se pak věnoval plavání, fotbalu a volejbalu, ten jsem hrál i na extraligové úrovni. Po střední průmyslové škole spojovací techniky jsem se rozhodl pro vysokoškolské vzdělání a vystudoval FTVS UK. Poté jsem pracoval ve středisku vrcholového sportu ministerstva školství, na ČSTV jako vedoucí tréninkového střediska mládeže, takže před nástupem na naši fakultu jsem působil jako trenér extraligového volejbalového týmu. Z vrcholového sportu jsem nakonec úmyslně odešel, protože jsem zjistil, že to není moje parketa a že nechci žít v neustálém stresu, honbě za výsledky, postupem do play off… a pořád na cestách.

A líbí se vám na Jedničce?
Vzhledem k tomu, že končím 26. sezónu, tak se mi tady asi líbí :) Na fakultě mě hned na začátku velmi mile překvapilo, že stres zmizel a zároveň jsem zde našel opravdu přátelské, kolegiální prostředí. Starší kolegové mě okamžitě vzali mezi sebe.

Mění se vztah vrcholových sportovců ke sportu?
Asi nejsem schopen to posoudit. Nicméně nesourodost a nesystematičnost podpory sportu je evidentní v celé společnosti, v celé ČR, nejen na univerzitě, a po olympijských hrách v Pchjongčchangu se to znovu zviditelnilo. Naše úspěchy jsou postaveny pouze na podporách rodin, příkladem za všechny jsou Ester Ledecká, Martina Sáblíková nebo Eva Samková, či osamělých center, která náhodně vyprodukují dobré sportovce. Ale co se týká kolektivních sportů, tam oproti situaci v 90. letech zaostáváme naprosto všude. Málokdo si uvědomuje, že třeba zlatí hoši z Nagana byli ještě produktem tréninkových středisek mládeže z doby před rokem 1989, která se po revoluci rozbourala jako jakýsi přežitek socialismu. Dnes ale systematická péče o mládež velmi pokulhává. Snad se naše společnost začne k organizaci vrcholového sportu zase vracet.

A je patrna i změna postoje ke sportu u studentů?
Musím říci, že to jde ruku v ruce s postojem společnosti. Koncentrace mediků, kteří se zabývali sportem, byla dřív určitě vyšší. Dnes na fakultu přichází dvojnásobek studentů, mnoho z nich je ze zahraničí, a rozdíly vidět jsou – už v přístupu k tělesné výchově na základních školách. Z dlouhodobých statistik víme, že v ČR studuje 10–15 % lidí, kteří si sport zařadili do svého portfolia životního stylu. Přesně to se ukazuje i u nás na fakultě. Ať máme studentů více, či méně, maximálně 15 % jich stabilně sportuje. Možná se to odrazí i na PLTJ… Naší ambicí je, že bychom chtěli mít zhruba 500 členů, jako tomu bylo kdysi. Myslím si ale, že když dokážeme oslovit 300 studentů, bude to odpovídat realitě.

Co vás baví na práci s mladými lidmi?
Asi fakt, že člověk nestihne zestárnout. A taky jejich nadšení pro věc, které nás asi všechny nabíjí a motivuje do další činnosti. Jsem třeba hrozně rád, že jeden náš kolega, outdoorový specialista, dokáže už dlouhodobě oslovit skupinku studentů, se kterými jede přes víkend na Slovensko a ve vánici přejdou na sněžnicích Malou Fatru. Pro mě je pak odměnou, když se na sociálních sítích objeví fotky našich absolventů, jak vylezli na Mont Blanc. A já vím, že jejich vášeň pro to začala kdysi u nás na fakultě.
Podobných sportovních akcí mimo povinnou výuku pořádáme zhruba dvacet do roka, a právě i k jejich financování bych chtěl využít prostředky získané v rámci PLTJ.

Čím jsou pro vás za ta léta Dobronice?
Vším. Dobrým i tím špatným. Přes léto tam trávím asi 7 týdnů nonstop. Mnoho lidí nám závidí, že v Dobronicích můžeme být, a já bych určitě neměnil. Ale jen málokdo si uvědomí, že tam od svítání do soumraku žijeme veřejný život a musíme se přizpůsobovat kolektivu. A to člověka časem vyčerpává sociálně i fyzicky, takže se musí naučit zalézt si, být sám a odpočívat.

Jaký největší pracovní úkol před sebou ještě máte?
Když jsem po bývalé přednostce Janě Doležalové přebíral vedení ústavu, říkal jsem si, že bych ho rád vedl v přátelském duchu a rozvíjel to, co začala. Zjistil jsem, že sousloví „přátelský šéf“ nejde moc k sobě, protože brzy člověk narazí na některé věci, které nečekal. A co je můj úkol? Rád bych jednou předával ústav v dobré kondici a také bych rád povznesl náš stav :) Tělesná výchova by měla být vnímána jako předmět, který má své pevné místo ve výuce studentů. Moji kolegové jsou vzdělaní, zcestovalí, umí jazyky, odpovídají portfoliu mladých lidí v jiných oborech a jen proto, že si zvolili tělesnou výchovu jako svou pracovní náplň, ještě neznamená, že se na ně má koukat s despektem. Ze strany studentů uznání dlouhodobě máme, byl bych ale rád, aby si všichni uvědomovali, že na fakultě pracujeme a děláme dobré věci.

Co vám teď dělá sportovní radosti?
Asi jako všem bývalým sportovcům fakt, že mohu po těch všech zraněních vstát, chodit a být na hřišti :)

Vyzkoušel jste nějaký méně tradiční sport?
Vždycky když jsem potkal někoho, kdo dělal zajímavý sport, chtěl jsem, aby mi ukázal svůj svět. Ale pokaždé jsem narazil na jednu věc, která mě pak eliminovala. V 90. letech jsem si třeba vyzkoušel přístrojové potápění a při něm různé simulované krizové situace. Jednou z nich bylo, že jsme se měli nadechnout z přepouštěcího ventilu, který je u nafukovací vesty, pomocí níž se reguluje vztlak potápěče. Zapomněl jsem ovšem, že tehdy se do vest ještě dostávala voda, a tak jsem se nadechl vody. V tu ránu jsem zapomněl na všechny bezpečnostní předpisy a chtěl jsem se jen rychle vynořit. To se mi sice povedlo, ale ani jsem se nevydýchl a objem vzduchu v mých plicích byl pochopitelně dvojnásobný než v deseti metrech pod hladinou. Musím říci, že mi vzduch „vylézal“ všude, ušní bubínky mi ale naštěstí nepraskly. Tím skončila moje potápěčská kariéra… S jiným kamarádem, který dělal vyhlídkové lety ve dvojicích, jsem zase vyzkoušel paragliding. Bohužel se mnou přistál tak nešťastně, že jsem měl po nárazu vyhřezlé ploténky. Tím skončila moje éra paraglidového létání… Tak jsem začal hrát squash – a co se nestalo, praskla mi přitom achilovka. Takže skončilo mé squashové období… 

 
Jaké další koníčky máte?
Teď mám jednoho velkého – učím se hrát na bicí. Rozhodl jsem se k tomu asi před rokem a půl, když jsme si s kamarádem povídali o tom, co bychom ještě chtěli od života. Tehdy jsem mu řekl, že až budu v důchodu, dopiluju italštinu a začnu s bicími. A on na to: „A proč nezačneš hned?“ Tak jsem začal i s vědomím, že v důchodu už ze mě bude italsky mluvící bubeník :) Veškerý svůj volný čas proto trávím za soupravou, ale kam to povede, zatím nevím… Doufám, že se mi otevře další, hudební svět. Teprve ho začínám objevovat.