Dvouměsíční pobyt ve státní nemocnici, kde studenti sami vyšetřují pacienty, sepisují lékařské zprávy, vysvětlují mnohdy negramotným pacientům výsledky vyšetření i možnosti léčby, kde mají stážisté možnost asistence při řadě operací či zašívání kůže, předčil všechna má očekávání.

,,Umíš se umýt k operaci?“

„No snad ano, už jsem několikrát asistovala.“

„No žádné snad. Nemáme sestry, musíš se umět sama sterilně obléct, budeš podávat nástroje a nakonec šít pacienta.“

Takto probíhal náš první rozhovor s primářem urologického oddělení státní nemocnice Univerzity São Francisco, v městečku Bragança Paulista u São Paola. Stážovat v Brazílii byl můj sen, jehož splnění předčilo všechna má očekávání. Intenzivní úvod byl doplněn dvouměsíčními zážitky, na které budu vzpomínat celý život.

Vyšetřit pacienta? Nejdřív si najdi rukavice

Přestože má stáž probíhala ve státní nemocnici, primář Marcus mě první den vzal na svou privátní kliniku, která v mnohém překonala standard zdravotnictví, jaký známe z Evropy. Ale státní sektor byl v tomto smyslu šokující. Lékaři zde často pracovali ze solidarity a na menší úvazky. Studenti předmětu urologie seděli v ambulancích po jednom a vyšetřovali pacienty, mnohdy onkologické, kteří čekali na vyšetření průměrně jeden rok. Vysvětlovali často negramotným pacientům výsledky vyšetření, další postup a možnosti léčby. Sepisovali propiskou na papír zprávy a recepty. Vyšetřit pacienta? Nejdřív bylo potřeba najít v jedné z ambulancí putovní krabici s rukavicemi. Opírající se medik přede dveřmi ambulance pak byl signálem pro lékaře, který ambulance obcházel, aby zkontroloval jeho postup a vše stvrdil razítkem. Stále mám před očima usmívající se tváře pacientů, kteří často bez otázek ale konečně s nadějí vděčně odcházejí.

Operace v 7:00? Začíná se shánět pacient

Ranní chaos na operačních sálech nikdy neumožnil začít včas. Chirurgové si vše bez sester připravovali sami – od operačního lůžka, nástrojů, až po převoz samotného pacienta na sál. Do poslední chvíle všichni pobíhali sem a tam, vše potřebné vyhledávali a přesouvali a vesele se u toho zdravili. Veškeré operace v nemocnici probíhaly na stejném místě, takže jsem mohla nahlížet i na jiné sály. Lékařky z porodnictví byly nejochotnější a uměly nejlépe anglicky, proto jsem často asistovala u císařských porodů. Naučila jsem se postupně názvy všech nástrojů v portu-galštině a intenzivně se zapojila do mnoha operací. Zašívání kůže pacientů bylo i pro nás mediky po pár týdnech samozřejmostí. Setkala jsem se často s bizarními situacemi – třeba se zapomenutými hadříky v těle pacientky po operaci v jiné nemocnici, které se objevily na kontrolním CT nebo při operační revizi. Silným zážitkem byla nedokonalá epidurální anestezie na pravé polovině těla při císařském řezu s následnou akutní celkovou anestezií.

Dvě tváře Brazílie

Do Brazílie jsem odjížděla s obavou o bezpečnost, která je určitě na místě. Po setmění člověk nemůže být sám venku a je nutné využívat služeb Uberu, který vás ovšem ne do každých míst zaveze. Situaci zjednodušovalo spolubydlení s blízkou spolužačkou Andy a s Portugalkou Sofi. A i když nám do oken zpívali papoušci, všudypřítomné třímetrové ploty okolo domů vám možné nebezpečí stále připomínali.

Na druhou stranu mě mile šokovala brazilská vřelost a srdečnost. Téměř každý den jsme měli program. Grilování a „house“ party, návštěva místního pivovaru, mnoho uvítacích party mediků plných samby nebo pozvání na brazilskou pizzu či vynikající churrasco. Den v São Paolu s medičkou Jess nám umožnil poznat město z pohledu místních. Brazilci mají pohostinnost v krvi a postarají se o to, abyste se v jejich zemi necítili ani na okamžik cizí.

Kajmani, piraně a papoušci Ara

Ještě během stáže jsme navštívili kouzelný ostrov Florianópolis a po stáži jsme zůstali další tři týdny a procestovali nejkrásnější místa Brazílie. Rio de Janeiro, tropický ostrov Ilha Grande, černošské město Salvador, absolvovali jsme třídenní trek džunglí v Chapada Diamantina a navštívili jeden z přírodních divů světa – vodopády Foz de Iguaçu. Mým favoritem se stal močálový národní park Pantanal plný kajmanů, piraní, papoušků Ara, kapybar, prasátek pekari a pokud jste trpěliví, můžete tu zahlédnout i tapíra, mravenečníka nebo jaguára.

Pro toho, kdo se odváží, má Brazílie skutečně co nabídnout a věřím, že nebude litovat. Spousta nových přátelství, úchvatná příroda, zkrátka úplně jiný svět.

Aneta Klobalová, 6. ročník VL

Dvouměsíční pobyt ve státní nemocnici, kde studenti sami vyšetřují pacienty, sepisují lékařské zprávy, vysvětlují mnohdy negramotným pacientům výsledky vyšetření i možnosti léčby, kde mají stážisté možnost asistence při řadě operací či zašívání kůže, předčil všechna má očekávání.

,,Umíš se umýt k operaci?“

„No snad ano, už jsem několikrát asistovala.“

„No žádné snad. Nemáme sestry, musíš se umět sama sterilně obléct, budeš podávat nástroje a nakonec šít pacienta.“

Takto probíhal náš první rozhovor s primářem urologického oddělení státní nemocnice Univerzity São Francisco, v městečku Bragança Paulista u São Paola. Stážovat v Brazílii byl můj sen, jehož splnění předčilo všechna má očekávání. Intenzivní úvod byl doplněn dvouměsíčními zážitky, na které budu vzpomínat celý život.

Vyšetřit pacienta? Nejdřív si najdi rukavice

Přestože má stáž probíhala ve státní nemocnici, primář Marcus mě první den vzal na svou privátní kliniku, která v mnohém překonala standard zdravotnictví, jaký známe z Evropy. Ale státní sektor byl v tomto smyslu šokující. Lékaři zde často pracovali ze solidarity a na menší úvazky. Studenti předmětu urologie seděli v ambulancích po jednom a vyšetřovali pacienty, mnohdy onkologické, kteří čekali na vyšetření průměrně jeden rok. Vysvětlovali často negramotným pacientům výsledky vyšetření, další postup a možnosti léčby. Sepisovali propiskou na papír zprávy a recepty. Vyšetřit pacienta? Nejdřív bylo potřeba najít v jedné z ambulancí putovní krabici s rukavicemi. Opírající se medik přede dveřmi ambulance pak byl signálem pro lékaře, který ambulance obcházel, aby zkontroloval jeho postup a vše stvrdil razítkem. Stále mám před očima usmívající se tváře pacientů, kteří často bez otázek ale konečně s nadějí vděčně odcházejí.

Operace v 7:00? Začíná se shánět pacient

Ranní chaos na operačních sálech nikdy neumožnil začít včas. Chirurgové si vše bez sester připravovali sami – od operačního lůžka, nástrojů, až po převoz samotného pacienta na sál. Do poslední chvíle všichni pobíhali sem a tam, vše potřebné vyhledávali a přesouvali a vesele se u toho zdravili. Veškeré operace v nemocnici probíhaly na stejném místě, takže jsem mohla nahlížet i na jiné sály. Lékařky z porodnictví byly nejochotnější a uměly nejlépe anglicky, proto jsem často asistovala u císařských porodů. Naučila jsem se postupně názvy všech nástrojů v portu-galštině a intenzivně se zapojila do mnoha operací. Zašívání kůže pacientů bylo i pro nás mediky po pár týdnech samozřejmostí. Setkala jsem se často s bizarními situacemi – třeba se zapomenutými hadříky v těle pacientky po operaci v jiné nemocnici, které se objevily na kontrolním CT nebo při operační revizi. Silným zážitkem byla nedokonalá epidurální anestezie na pravé polovině těla při císařském řezu s následnou akutní celkovou anestezií.

Dvě tváře Brazílie

Do Brazílie jsem odjížděla s obavou o bezpečnost, která je určitě na místě. Po setmění člověk nemůže být sám venku a je nutné využívat služeb Uberu, který vás ovšem ne do každých míst zaveze. Situaci zjednodušovalo spolubydlení s blízkou spolužačkou Andy a s Portugalkou Sofi. A i když nám do oken zpívali papoušci, všudypřítomné třímetrové ploty okolo domů vám možné nebezpečí stále připomínali.

Na druhou stranu mě mile šokovala brazilská vřelost a srdečnost. Téměř každý den jsme měli program. Grilování a „house“ party, návštěva místního pivovaru, mnoho uvítacích party mediků plných samby nebo pozvání na brazilskou pizzu či vynikající churrasco. Den v São Paolu s medičkou Jess nám umožnil poznat město z pohledu místních. Brazilci mají pohostinnost v krvi a postarají se o to, abyste se v jejich zemi necítili ani na okamžik cizí.

Kajmani, piraně a papoušci Ara

Ještě během stáže jsme navštívili kouzelný ostrov Florianópolis a po stáži jsme zůstali další tři týdny a procestovali nejkrásnější místa Brazílie. Rio de Janeiro, tropický ostrov Ilha Grande, černošské město Salvador, absolvovali jsme třídenní trek džunglí v Chapada Diamantina a navštívili jeden z přírodních divů světa – vodopády Foz de Iguaçu. Mým favoritem se stal močálový národní park Pantanal plný kajmanů, piraní, papoušků Ara, kapybar, prasátek pekari a pokud jste trpěliví, můžete tu zahlédnout i tapíra, mravenečníka nebo jaguára.

Pro toho, kdo se odváží, má Brazílie skutečně co nabídnout a věřím, že nebude litovat. Spousta nových přátelství, úchvatná příroda, zkrátka úplně jiný svět.

Aneta Klobalová, 6. ročník VL

Dvouměsíční pobyt ve státní nemocnici, kde studenti sami vyšetřují pacienty, sepisují lékařské zprávy, vysvětlují mnohdy negramotným pacientům výsledky vyšetření i možnosti léčby, kde mají stážisté možnost asistence při řadě operací či zašívání kůže, předčil všechna má očekávání.

,,Umíš se umýt k operaci?“

„No snad ano, už jsem několikrát asistovala.“

„No žádné snad. Nemáme sestry, musíš se umět sama sterilně obléct, budeš podávat nástroje a nakonec šít pacienta.“

Takto probíhal náš první rozhovor s primářem urologického oddělení státní nemocnice Univerzity São Francisco, v městečku Bragança Paulista u São Paola. Stážovat v Brazílii byl můj sen, jehož splnění předčilo všechna má očekávání. Intenzivní úvod byl doplněn dvouměsíčními zážitky, na které budu vzpomínat celý život.

Vyšetřit pacienta? Nejdřív si najdi rukavice

Přestože má stáž probíhala ve státní nemocnici, primář Marcus mě první den vzal na svou privátní kliniku, která v mnohém překonala standard zdravotnictví, jaký známe z Evropy. Ale státní sektor byl v tomto smyslu šokující. Lékaři zde často pracovali ze solidarity a na menší úvazky. Studenti předmětu urologie seděli v ambulancích po jednom a vyšetřovali pacienty, mnohdy onkologické, kteří čekali na vyšetření průměrně jeden rok. Vysvětlovali často negramotným pacientům výsledky vyšetření, další postup a možnosti léčby. Sepisovali propiskou na papír zprávy a recepty. Vyšetřit pacienta? Nejdřív bylo potřeba najít v jedné z ambulancí putovní krabici s rukavicemi. Opírající se medik přede dveřmi ambulance pak byl signálem pro lékaře, který ambulance obcházel, aby zkontroloval jeho postup a vše stvrdil razítkem. Stále mám před očima usmívající se tváře pacientů, kteří často bez otázek ale konečně s nadějí vděčně odcházejí.

Operace v 7:00? Začíná se shánět pacient

Ranní chaos na operačních sálech nikdy neumožnil začít včas. Chirurgové si vše bez sester připravovali sami – od operačního lůžka, nástrojů, až po převoz samotného pacienta na sál. Do poslední chvíle všichni pobíhali sem a tam, vše potřebné vyhledávali a přesouvali a vesele se u toho zdravili. Veškeré operace v nemocnici probíhaly na stejném místě, takže jsem mohla nahlížet i na jiné sály. Lékařky z porodnictví byly nejochotnější a uměly nejlépe anglicky, proto jsem často asistovala u císařských porodů. Naučila jsem se postupně názvy všech nástrojů v portu-galštině a intenzivně se zapojila do mnoha operací. Zašívání kůže pacientů bylo i pro nás mediky po pár týdnech samozřejmostí. Setkala jsem se často s bizarními situacemi – třeba se zapomenutými hadříky v těle pacientky po operaci v jiné nemocnici, které se objevily na kontrolním CT nebo při operační revizi. Silným zážitkem byla nedokonalá epidurální anestezie na pravé polovině těla při císařském řezu s následnou akutní celkovou anestezií.

Dvě tváře Brazílie

Do Brazílie jsem odjížděla s obavou o bezpečnost, která je určitě na místě. Po setmění člověk nemůže být sám venku a je nutné využívat služeb Uberu, který vás ovšem ne do každých míst zaveze. Situaci zjednodušovalo spolubydlení s blízkou spolužačkou Andy a s Portugalkou Sofi. A i když nám do oken zpívali papoušci, všudypřítomné třímetrové ploty okolo domů vám možné nebezpečí stále připomínali.

Na druhou stranu mě mile šokovala brazilská vřelost a srdečnost. Téměř každý den jsme měli program. Grilování a „house“ party, návštěva místního pivovaru, mnoho uvítacích party mediků plných samby nebo pozvání na brazilskou pizzu či vynikající churrasco. Den v São Paolu s medičkou Jess nám umožnil poznat město z pohledu místních. Brazilci mají pohostinnost v krvi a postarají se o to, abyste se v jejich zemi necítili ani na okamžik cizí.

Kajmani, piraně a papoušci Ara

Ještě během stáže jsme navštívili kouzelný ostrov Florianópolis a po stáži jsme zůstali další tři týdny a procestovali nejkrásnější místa Brazílie. Rio de Janeiro, tropický ostrov Ilha Grande, černošské město Salvador, absolvovali jsme třídenní trek džunglí v Chapada Diamantina a navštívili jeden z přírodních divů světa – vodopády Foz de Iguaçu. Mým favoritem se stal močálový národní park Pantanal plný kajmanů, piraní, papoušků Ara, kapybar, prasátek pekari a pokud jste trpěliví, můžete tu zahlédnout i tapíra, mravenečníka nebo jaguára.

Pro toho, kdo se odváží, má Brazílie skutečně co nabídnout a věřím, že nebude litovat. Spousta nových přátelství, úchvatná příroda, zkrátka úplně jiný svět.

Aneta Klobalová, 6. ročník VL

Dvouměsíční pobyt ve státní nemocnici, kde studenti sami vyšetřují pacienty, sepisují lékařské zprávy, vysvětlují mnohdy negramotným pacientům výsledky vyšetření i možnosti léčby, kde mají stážisté možnost asistence při řadě operací či zašívání kůže, předčil všechna má očekávání.

,,Umíš se umýt k operaci?“

„No snad ano, už jsem několikrát asistovala.“

„No žádné snad. Nemáme sestry, musíš se umět sama sterilně obléct, budeš podávat nástroje a nakonec šít pacienta.“

Takto probíhal náš první rozhovor s primářem urologického oddělení státní nemocnice Univerzity São Francisco, v městečku Bragança Paulista u São Paola. Stážovat v Brazílii byl můj sen, jehož splnění předčilo všechna má očekávání. Intenzivní úvod byl doplněn dvouměsíčními zážitky, na které budu vzpomínat celý život.

Vyšetřit pacienta? Nejdřív si najdi rukavice

Přestože má stáž probíhala ve státní nemocnici, primář Marcus mě první den vzal na svou privátní kliniku, která v mnohém překonala standard zdravotnictví, jaký známe z Evropy. Ale státní sektor byl v tomto smyslu šokující. Lékaři zde často pracovali ze solidarity a na menší úvazky. Studenti předmětu urologie seděli v ambulancích po jednom a vyšetřovali pacienty, mnohdy onkologické, kteří čekali na vyšetření průměrně jeden rok. Vysvětlovali často negramotným pacientům výsledky vyšetření, další postup a možnosti léčby. Sepisovali propiskou na papír zprávy a recepty. Vyšetřit pacienta? Nejdřív bylo potřeba najít v jedné z ambulancí putovní krabici s rukavicemi. Opírající se medik přede dveřmi ambulance pak byl signálem pro lékaře, který ambulance obcházel, aby zkontroloval jeho postup a vše stvrdil razítkem. Stále mám před očima usmívající se tváře pacientů, kteří často bez otázek ale konečně s nadějí vděčně odcházejí.

Operace v 7:00? Začíná se shánět pacient

Ranní chaos na operačních sálech nikdy neumožnil začít včas. Chirurgové si vše bez sester připravovali sami – od operačního lůžka, nástrojů, až po převoz samotného pacienta na sál. Do poslední chvíle všichni pobíhali sem a tam, vše potřebné vyhledávali a přesouvali a vesele se u toho zdravili. Veškeré operace v nemocnici probíhaly na stejném místě, takže jsem mohla nahlížet i na jiné sály. Lékařky z porodnictví byly nejochotnější a uměly nejlépe anglicky, proto jsem často asistovala u císařských porodů. Naučila jsem se postupně názvy všech nástrojů v portu-galštině a intenzivně se zapojila do mnoha operací. Zašívání kůže pacientů bylo i pro nás mediky po pár týdnech samozřejmostí. Setkala jsem se často s bizarními situacemi – třeba se zapomenutými hadříky v těle pacientky po operaci v jiné nemocnici, které se objevily na kontrolním CT nebo při operační revizi. Silným zážitkem byla nedokonalá epidurální anestezie na pravé polovině těla při císařském řezu s následnou akutní celkovou anestezií.

Dvě tváře Brazílie

Do Brazílie jsem odjížděla s obavou o bezpečnost, která je určitě na místě. Po setmění člověk nemůže být sám venku a je nutné využívat služeb Uberu, který vás ovšem ne do každých míst zaveze. Situaci zjednodušovalo spolubydlení s blízkou spolužačkou Andy a s Portugalkou Sofi. A i když nám do oken zpívali papoušci, všudypřítomné třímetrové ploty okolo domů vám možné nebezpečí stále připomínali.

Na druhou stranu mě mile šokovala brazilská vřelost a srdečnost. Téměř každý den jsme měli program. Grilování a „house“ party, návštěva místního pivovaru, mnoho uvítacích party mediků plných samby nebo pozvání na brazilskou pizzu či vynikající churrasco. Den v São Paolu s medičkou Jess nám umožnil poznat město z pohledu místních. Brazilci mají pohostinnost v krvi a postarají se o to, abyste se v jejich zemi necítili ani na okamžik cizí.

Kajmani, piraně a papoušci Ara

Ještě během stáže jsme navštívili kouzelný ostrov Florianópolis a po stáži jsme zůstali další tři týdny a procestovali nejkrásnější místa Brazílie. Rio de Janeiro, tropický ostrov Ilha Grande, černošské město Salvador, absolvovali jsme třídenní trek džunglí v Chapada Diamantina a navštívili jeden z přírodních divů světa – vodopády Foz de Iguaçu. Mým favoritem se stal močálový národní park Pantanal plný kajmanů, piraní, papoušků Ara, kapybar, prasátek pekari a pokud jste trpěliví, můžete tu zahlédnout i tapíra, mravenečníka nebo jaguára.

Pro toho, kdo se odváží, má Brazílie skutečně co nabídnout a věřím, že nebude litovat. Spousta nových přátelství, úchvatná příroda, zkrátka úplně jiný svět.

Aneta Klobalová, 6. ročník VL

Dvouměsíční pobyt ve státní nemocnici, kde studenti sami vyšetřují pacienty, sepisují lékařské zprávy, vysvětlují mnohdy negramotným pacientům výsledky vyšetření i možnosti léčby, kde mají stážisté možnost asistence při řadě operací či zašívání kůže, předčil všechna má očekávání.

,,Umíš se umýt k operaci?“

„No snad ano, už jsem několikrát asistovala.“

„No žádné snad. Nemáme sestry, musíš se umět sama sterilně obléct, budeš podávat nástroje a nakonec šít pacienta.“

Takto probíhal náš první rozhovor s primářem urologického oddělení státní nemocnice Univerzity São Francisco, v městečku Bragança Paulista u São Paola. Stážovat v Brazílii byl můj sen, jehož splnění předčilo všechna má očekávání. Intenzivní úvod byl doplněn dvouměsíčními zážitky, na které budu vzpomínat celý život.

Vyšetřit pacienta? Nejdřív si najdi rukavice

Přestože má stáž probíhala ve státní nemocnici, primář Marcus mě první den vzal na svou privátní kliniku, která v mnohém překonala standard zdravotnictví, jaký známe z Evropy. Ale státní sektor byl v tomto smyslu šokující. Lékaři zde často pracovali ze solidarity a na menší úvazky. Studenti předmětu urologie seděli v ambulancích po jednom a vyšetřovali pacienty, mnohdy onkologické, kteří čekali na vyšetření průměrně jeden rok. Vysvětlovali často negramotným pacientům výsledky vyšetření, další postup a možnosti léčby. Sepisovali propiskou na papír zprávy a recepty. Vyšetřit pacienta? Nejdřív bylo potřeba najít v jedné z ambulancí putovní krabici s rukavicemi. Opírající se medik přede dveřmi ambulance pak byl signálem pro lékaře, který ambulance obcházel, aby zkontroloval jeho postup a vše stvrdil razítkem. Stále mám před očima usmívající se tváře pacientů, kteří často bez otázek ale konečně s nadějí vděčně odcházejí.

Operace v 7:00? Začíná se shánět pacient

Ranní chaos na operačních sálech nikdy neumožnil začít včas. Chirurgové si vše bez sester připravovali sami – od operačního lůžka, nástrojů, až po převoz samotného pacienta na sál. Do poslední chvíle všichni pobíhali sem a tam, vše potřebné vyhledávali a přesouvali a vesele se u toho zdravili. Veškeré operace v nemocnici probíhaly na stejném místě, takže jsem mohla nahlížet i na jiné sály. Lékařky z porodnictví byly nejochotnější a uměly nejlépe anglicky, proto jsem často asistovala u císařských porodů. Naučila jsem se postupně názvy všech nástrojů v portu-galštině a intenzivně se zapojila do mnoha operací. Zašívání kůže pacientů bylo i pro nás mediky po pár týdnech samozřejmostí. Setkala jsem se často s bizarními situacemi – třeba se zapomenutými hadříky v těle pacientky po operaci v jiné nemocnici, které se objevily na kontrolním CT nebo při operační revizi. Silným zážitkem byla nedokonalá epidurální anestezie na pravé polovině těla při císařském řezu s následnou akutní celkovou anestezií.

Dvě tváře Brazílie

Do Brazílie jsem odjížděla s obavou o bezpečnost, která je určitě na místě. Po setmění člověk nemůže být sám venku a je nutné využívat služeb Uberu, který vás ovšem ne do každých míst zaveze. Situaci zjednodušovalo spolubydlení s blízkou spolužačkou Andy a s Portugalkou Sofi. A i když nám do oken zpívali papoušci, všudypřítomné třímetrové ploty okolo domů vám možné nebezpečí stále připomínali.

Na druhou stranu mě mile šokovala brazilská vřelost a srdečnost. Téměř každý den jsme měli program. Grilování a „house“ party, návštěva místního pivovaru, mnoho uvítacích party mediků plných samby nebo pozvání na brazilskou pizzu či vynikající churrasco. Den v São Paolu s medičkou Jess nám umožnil poznat město z pohledu místních. Brazilci mají pohostinnost v krvi a postarají se o to, abyste se v jejich zemi necítili ani na okamžik cizí.

Kajmani, piraně a papoušci Ara

Ještě během stáže jsme navštívili kouzelný ostrov Florianópolis a po stáži jsme zůstali další tři týdny a procestovali nejkrásnější místa Brazílie. Rio de Janeiro, tropický ostrov Ilha Grande, černošské město Salvador, absolvovali jsme třídenní trek džunglí v Chapada Diamantina a navštívili jeden z přírodních divů světa – vodopády Foz de Iguaçu. Mým favoritem se stal močálový národní park Pantanal plný kajmanů, piraní, papoušků Ara, kapybar, prasátek pekari a pokud jste trpěliví, můžete tu zahlédnout i tapíra, mravenečníka nebo jaguára.

Pro toho, kdo se odváží, má Brazílie skutečně co nabídnout a věřím, že nebude litovat. Spousta nových přátelství, úchvatná příroda, zkrátka úplně jiný svět.

Aneta Klobalová, 6. ročník VL

Dvouměsíční pobyt ve státní nemocnici, kde studenti sami vyšetřují pacienty, sepisují lékařské zprávy, vysvětlují mnohdy negramotným pacientům výsledky vyšetření i možnosti léčby, kde mají stážisté možnost asistence při řadě operací či zašívání kůže, předčil všechna má očekávání.

,,Umíš se umýt k operaci?“

„No snad ano, už jsem několikrát asistovala.“

„No žádné snad. Nemáme sestry, musíš se umět sama sterilně obléct, budeš podávat nástroje a nakonec šít pacienta.“

Takto probíhal náš první rozhovor s primářem urologického oddělení státní nemocnice Univerzity São Francisco, v městečku Bragança Paulista u São Paola. Stážovat v Brazílii byl můj sen, jehož splnění předčilo všechna má očekávání. Intenzivní úvod byl doplněn dvouměsíčními zážitky, na které budu vzpomínat celý život.

Vyšetřit pacienta? Nejdřív si najdi rukavice

Přestože má stáž probíhala ve státní nemocnici, primář Marcus mě první den vzal na svou privátní kliniku, která v mnohém překonala standard zdravotnictví, jaký známe z Evropy. Ale státní sektor byl v tomto smyslu šokující. Lékaři zde často pracovali ze solidarity a na menší úvazky. Studenti předmětu urologie seděli v ambulancích po jednom a vyšetřovali pacienty, mnohdy onkologické, kteří čekali na vyšetření průměrně jeden rok. Vysvětlovali často negramotným pacientům výsledky vyšetření, další postup a možnosti léčby. Sepisovali propiskou na papír zprávy a recepty. Vyšetřit pacienta? Nejdřív bylo potřeba najít v jedné z ambulancí putovní krabici s rukavicemi. Opírající se medik přede dveřmi ambulance pak byl signálem pro lékaře, který ambulance obcházel, aby zkontroloval jeho postup a vše stvrdil razítkem. Stále mám před očima usmívající se tváře pacientů, kteří často bez otázek ale konečně s nadějí vděčně odcházejí.

Operace v 7:00? Začíná se shánět pacient

Ranní chaos na operačních sálech nikdy neumožnil začít včas. Chirurgové si vše bez sester připravovali sami – od operačního lůžka, nástrojů, až po převoz samotného pacienta na sál. Do poslední chvíle všichni pobíhali sem a tam, vše potřebné vyhledávali a přesouvali a vesele se u toho zdravili. Veškeré operace v nemocnici probíhaly na stejném místě, takže jsem mohla nahlížet i na jiné sály. Lékařky z porodnictví byly nejochotnější a uměly nejlépe anglicky, proto jsem často asistovala u císařských porodů. Naučila jsem se postupně názvy všech nástrojů v portu-galštině a intenzivně se zapojila do mnoha operací. Zašívání kůže pacientů bylo i pro nás mediky po pár týdnech samozřejmostí. Setkala jsem se často s bizarními situacemi – třeba se zapomenutými hadříky v těle pacientky po operaci v jiné nemocnici, které se objevily na kontrolním CT nebo při operační revizi. Silným zážitkem byla nedokonalá epidurální anestezie na pravé polovině těla při císařském řezu s následnou akutní celkovou anestezií.

Dvě tváře Brazílie

Do Brazílie jsem odjížděla s obavou o bezpečnost, která je určitě na místě. Po setmění člověk nemůže být sám venku a je nutné využívat služeb Uberu, který vás ovšem ne do každých míst zaveze. Situaci zjednodušovalo spolubydlení s blízkou spolužačkou Andy a s Portugalkou Sofi. A i když nám do oken zpívali papoušci, všudypřítomné třímetrové ploty okolo domů vám možné nebezpečí stále připomínali.

Na druhou stranu mě mile šokovala brazilská vřelost a srdečnost. Téměř každý den jsme měli program. Grilování a „house“ party, návštěva místního pivovaru, mnoho uvítacích party mediků plných samby nebo pozvání na brazilskou pizzu či vynikající churrasco. Den v São Paolu s medičkou Jess nám umožnil poznat město z pohledu místních. Brazilci mají pohostinnost v krvi a postarají se o to, abyste se v jejich zemi necítili ani na okamžik cizí.

Kajmani, piraně a papoušci Ara

Ještě během stáže jsme navštívili kouzelný ostrov Florianópolis a po stáži jsme zůstali další tři týdny a procestovali nejkrásnější místa Brazílie. Rio de Janeiro, tropický ostrov Ilha Grande, černošské město Salvador, absolvovali jsme třídenní trek džunglí v Chapada Diamantina a navštívili jeden z přírodních divů světa – vodopády Foz de Iguaçu. Mým favoritem se stal močálový národní park Pantanal plný kajmanů, piraní, papoušků Ara, kapybar, prasátek pekari a pokud jste trpěliví, můžete tu zahlédnout i tapíra, mravenečníka nebo jaguára.

Pro toho, kdo se odváží, má Brazílie skutečně co nabídnout a věřím, že nebude litovat. Spousta nových přátelství, úchvatná příroda, zkrátka úplně jiný svět.

Aneta Klobalová, 6. ročník VL