Oba jste nastoupili do funkce v poměrně bouřlivém období: prof. Feltl přebíral nemocnici před rokem, brzy po změně ministra zdravotnictví, v době odvolávání ředitelů velkých nemocnic. Doc. Vokurka nastoupil v době covidové, kdy lékařské fakulty fungují z velké části distančně. Jak se přebírá funkce v takové situaci?

Jak v tomto světle vidíte současnou spolupráci fakulty a nemocnice?

D. Feltl: V klidných dobách se vždycky říká „ano, zlepšíme, zintenzivníme“, a i když to všichni myslí upřímně, zní to trochu prázdně. Teď nám virus trochu řídí dění. Ale studenti si díky tomu v reálu uvědomují, jak úžasný obor medicína je a že jsou to oni, kteří pomáhají držet zemi nad vodou. Dělat doktora dává nyní úplně nejhlubší smysl. A fakt, že máme mediky ve frontové linii, je zároveň odpovědí na občasné stížnosti, proč není více praktické výuky. Studenti mají praxi tady a teď. 
M. Vokurka: Jsme v situaci, kdy řadu věcí řešíme za pochodu, ať už jde o spolupráci v PR, v oblasti IT, nebo o možnosti vzájemného uznávání různých školení. Nastala doba, kdy se z obou stran otvírají oblasti, které můžeme zlepšit, vnímám velkou snahu všechny problémy řešit. Energie k tomu je, snažil jsem se i do kolegia děkana vybrat lidi, kteří pro to mají cit a mají tuto agendu přímo na starosti. Dobrá spolupráce je pro nás nezbytná, protože výuka je na ní bytostně závislá. Ale velké možnosti jsou i ve vědě.

Jak vnímáte projekt „univerzitní nemocnice“, kde by se obě instituce spojily do jedné? Je to inspirace, jak zjednodušit tu často skloňovanou dvojkolejnost? 

D. Feltl: Návrh univerzitní nemocnice jako společné instituce moc slibně nevnímám. Viděl bych to spíše na inteligentní koexistenci a cestu po menších krocích. Nyní jsme se například dohodli na společném pracovišti Ústavu vědeckých informací a intenzivnějším sdílení knihovny a databází. Takových kroků může být ještě tisíc dalších. Jsem spíše pro konkrétní činy a posouvání věcí, které posunout lze. 
M. Vokurka: Inspirace to je možná pro dořešení některých konkrétních problémů. Určitá vícekolejnost ale v tomto povolání bude vždy, lékař zároveň léčí, učí a věnuje se vědě. 

Studenti byli nyní vyzváni k povinné pomoci ve zdravotnictví, další část pomáhá dobrovolně. Kde jsou nyní medici ve VFN potřeba? Kde pracují? 

D. Feltl: Studenti nám velmi pomohli, když nastoupili do odběrového místa VFN, kde jich působí téměř sto. Odběrové místo vzniklo na zelené louce a personální obsazení bylo nad možnosti nemocnice. Bez mediků bychom nebyli schopni vůbec odběry provozovat. Po srpnovém a zářijovém náporu lidí na odběrová místa tam nyní provoz trochu opadá, o to víc ale začal silný náběh pacientů na oddělení intenzivní medicíny. Tam nám studenti pomáhají ohromně a asi je ještě nějaký čas budeme potřebovat. Další studenti docházejí na různá oddělení už od jara, líbilo se jim u nás a jsou tu vlastně pořád. 
M. Vokurka: Ve spolupráci našich učitelů a lékařů vznikl v SIM centru během dvou týdnů kurz ošetřovatelství u lůžka a nácvik práce v nemocničním provozu. Předpokládáme, že to prospěje jak medikům, kteří si procvičí potřebné znalosti, tak i personálu, který získá částečně zaškolené pomocníky. Taková praxe na odděleních intenzivní péče či obecně u lůžka je pro mediky určitě zajímavá, zároveň jim fakulta může činnost lépe uznat jako náhradu výuky. S tím souvisí také otázka kompetencí medika, které by měly být navýšeny. Máme nějaké možnosti i v rámci úprav kurikula, kdy by medici mohli po třetím ročníku získat statut ošetřovatele, protože ukončí ošetřovatelství zkouškou. Ale s ostatními děkany probíráme i další možnosti. Pokud budou medici více zapojeni do praxe v nemocnici, kam by jako ošetřovatelé mohli chodit i na brigády, získávali by k nemocnici daleko silnější vztah. 
D. Feltl: Přesně tak. Je to nádherný scénář, že studenty nadchneme pro práci u nás a oni tu poté zůstanou pracovat. Jde o to, motivovat je. Protože tady, právě v téhle obtížné době, medici vidí, že jejich obor dává absolutní smysl.

Setkáváte se s tím, že by lékaři na některých klinikách vnímali výuku jako břemeno?
D. Feltl: Buď na oddělení funguje všechno, nebo nefunguje nic. Buď jsou lidé, kteří mají se vším problém, nebo jsou lidé, kteří problém nemají, protože ho vyřeší. Jde o to, najít ty správné lidi, kteří budou hledat spíš řešení než problémy.
M. Vokurka: Záleží na klimatu pracovišť, je třeba dosazovat na konkrétní posty správné lidi. Noví členové kolegia nebo proděkani se pouští do diskuzí s lékaři a většina z nich nemá negativní vztah k učení, naopak v tom vidí smysl. Je potřeba, aby pocítili taky podporu a ocenění, včetně finančního. Možná i současná přítomnost mediků v nemocnici napomůže větší motivaci na obou stranách.

Když si vybavíte svoje studia, co dnešním medikům a mladým absolventům závidíte a co mají oproti vám těžší?
D. Feltl: Studoval jsem v 90. letech, ta léta miluju a mám pocit, že nám je každý může závidět.
M. Vokurka: Já studoval v 80. letech, ale i tehdy byl studentský život krásný. Oproti 90. letům poněkud omezenější, co se možností týče. Jednodušší tehdy byla ona zmíněná možnost pracovat jako ošetřovatelé na brigádě v nemocnici a už během studia si vyzkoušet nemocniční provoz. To nyní kvůli nulovým kompetencím mediků nelze. Současným studentům bych mohl závidět volnou cestu do světa. Ale velké množství nabídek může člověka odvádět z cesty k cíli.

Jaký absolvent lékařské fakulty je pro vás ideální?
D. Feltl: Měl by být motivovaný a těšit se na svůj lékařský obor. A je úplně jedno, jestli chce být odborníkem, který bude pracovat „pouze rukama“, nebo půjde o vědecky zaměřeného lékaře, který chce pracovat na svém Ph.D., a kliniku mít jako doplněk, oboje je skvělé. Měl by ale mít kariérní plán, vidět svou budoucí cestu a být ve svém budoucím oboru zorientovaný, znát třeba některé jeho vůdčí osobnosti, stážovat u nich, spolupracovat s nimi. Ale pokud přijde člověk, který chce dělat tři různé obory a zatím neví přesně jaký, není to úplně ideální. 
M. Vokurka: Měli by mít chuť a důvěru pustit se do praxe, respekt před tím, co ještě neví nebo neumí, ale s vědomím toho, že jsou dobře připraveni. Těšit se na nové poznatky, které medicína neustále přináší. Skloubit znalosti a invenci. A být připraveni na těžké chvíle, které práce lékaře mnohdy přináší, a proto mít dobré osobní i profesní zázemí.

Z nedávného průzkumu Mladých lékařů vzešla informace, že si studenti nepřipadají připraveni na praxi a mají z toho obavy. Jsou oprávněné?
D. Feltl: Už od dob starého Egypta před 6000 lety se mladý lékař bojí na začátku sáhnout na pacienta a za příštích 5000 let to asi bude stejné. A netýká se to jen oboru lékařů. Stejnou bázeň má třeba právník před prvním stáním u soudu. To je přece úplně normální.
M. Vokurka: Je třeba rozlišit, o jaký druh obav jde. Pokud srovnáme naše mediky například s těmi ve Velké Británii, tam jsou oproti našim už během 5. a 6. ročníku více zapojení do nemocničního provozu. Budeme se nyní snažit některé praktické úkony učit dříve. Může pomoci i již zmiňované zvýšení kompetencí a zapojení se do práce v nemocnici. Na druhou stranu určitá míra respektu z některých situací je spíš na místě, protože brání člověku pustit se do příliš velkého hazardu.

S jakým očekáváním a vizemi jste šel do vedení nemocnice, jaká jsou vaše předsevzetí v pozici děkana? A kde vidíte svou instituci za 10 let?
D. Feltl: V tomhle to má pan děkan jednodušší, protože zná délku svého funkčního období, kdežto já takový milník nemám. Při svém rozhodování si dávám sedmiletý horizont a podle toho strategicky plánuji. V současnosti jsme srovnali výkonnost a vnitřní fungování nemocnice, vymysleli jsme generel rozvoje, a ten teď začínáme naplňovat. Za 10 let si VFN představuji centralizovanou do hlavního areálu, z velké části opravenou a plnou lidí, které práce baví.
M. Vokurka: Já mám čtyřletou volenou funkci. Fakultu jsem přebíral personálně i ekonomicky stabilní, takže nejsou za potřebí žádná drakonická opatření. Spíš budu pokračovat v rozvoji, zaměříme se na propojení výuky, lepší klinickou přípravu a větší připravenost mediků na praxi. Další významnou oblastí je rozvoj vědy, kde bych byl rád, aby vznikly nové špičkové projekty skvělých vědeckých týmů. I zde počítám s VFN, nabízí se například oblast translační medicíny. Pro takový záměr či jeho výsledky je ale čtyřleté období příliš krátké… Vždy ale stojí za to začít.

Co je náročnější, onkologie a výuka patofyziologie, tedy vaše původní obory, nebo vedení jedné z největších nemocnic a největší lékařské fakulty v zemi?
D. Feltl: Pracuji na onkologii dva půldny v týdnu a mám ji za odměnu, já při té klinické práci relaxuji.
M. Vokurka: Ve srovnání s prací proděkana nebo přednosty při řízení fakulty už nikdy nejste sám, neustále jste vystavován kontaktům, rozhodováním a podobně. Je třeba najít si čas a klid i na vlastní práci.

Stihnete v této době relaxovat?
D. Feltl: Ale jo, musím. Běhám, jezdím na silničním kole. Taky rád cestuji, což teď nejde, takže trpím. Baví mě nevšední destinace – Botswana, Tádžikistán, Omán, Sibiř. Cestování mi přináší nadhled, kdy vidím, co je u nás skutečně v pořádku a co není.
M. Vokurka: Teď v začátcích mého vedení fakulty moc nerelaxuji. Ohledně cestování se asi nechám inspirovat panem ředitelem. Jinak odpočívám u čtení a autorského psaní.

Co byste na konci letošního roku přáli svým institucím – nemocnici, fakultě a všem, kdo zde pracují a studují?
D. Feltl: Přál bych nám všem, abychom z téhle divné a nervní doby vyšli moudřejší a silnější. Všechno na světě má nějaký smysl, nic se neděje jen tak. Měli bychom to tak brát.
M. Vokurka: První je přání zdraví, ukončení pandemie, možnost prezenční výuky a obnovení společných setkání. Přeji nám stabilitu, ale zároveň vnitřní chvění a nadšení, které posouvá vše kupředu. Dobrou spolupráci a společné projekty ve výuce i vědě. Studentům úspěšné studium a všem pak krásný rok.

Oba jste nastoupili do funkce v poměrně bouřlivém období: prof. Feltl přebíral nemocnici před rokem, brzy po změně ministra zdravotnictví, v době odvolávání ředitelů velkých nemocnic. Doc. Vokurka nastoupil v době covidové, kdy lékařské fakulty fungují z velké části distančně. Jak se přebírá funkce v takové situaci?

Jak v tomto světle vidíte současnou spolupráci fakulty a nemocnice?

D. Feltl: V klidných dobách se vždycky říká „ano, zlepšíme, zintenzivníme“, a i když to všichni myslí upřímně, zní to trochu prázdně. Teď nám virus trochu řídí dění. Ale studenti si díky tomu v reálu uvědomují, jak úžasný obor medicína je a že jsou to oni, kteří pomáhají držet zemi nad vodou. Dělat doktora dává nyní úplně nejhlubší smysl. A fakt, že máme mediky ve frontové linii, je zároveň odpovědí na občasné stížnosti, proč není více praktické výuky. Studenti mají praxi tady a teď. 
M. Vokurka: Jsme v situaci, kdy řadu věcí řešíme za pochodu, ať už jde o spolupráci v PR, v oblasti IT, nebo o možnosti vzájemného uznávání různých školení. Nastala doba, kdy se z obou stran otvírají oblasti, které můžeme zlepšit, vnímám velkou snahu všechny problémy řešit. Energie k tomu je, snažil jsem se i do kolegia děkana vybrat lidi, kteří pro to mají cit a mají tuto agendu přímo na starosti. Dobrá spolupráce je pro nás nezbytná, protože výuka je na ní bytostně závislá. Ale velké možnosti jsou i ve vědě.

Jak vnímáte projekt „univerzitní nemocnice“, kde by se obě instituce spojily do jedné? Je to inspirace, jak zjednodušit tu často skloňovanou dvojkolejnost? 

D. Feltl: Návrh univerzitní nemocnice jako společné instituce moc slibně nevnímám. Viděl bych to spíše na inteligentní koexistenci a cestu po menších krocích. Nyní jsme se například dohodli na společném pracovišti Ústavu vědeckých informací a intenzivnějším sdílení knihovny a databází. Takových kroků může být ještě tisíc dalších. Jsem spíše pro konkrétní činy a posouvání věcí, které posunout lze. 
M. Vokurka: Inspirace to je možná pro dořešení některých konkrétních problémů. Určitá vícekolejnost ale v tomto povolání bude vždy, lékař zároveň léčí, učí a věnuje se vědě. 

Studenti byli nyní vyzváni k povinné pomoci ve zdravotnictví, další část pomáhá dobrovolně. Kde jsou nyní medici ve VFN potřeba? Kde pracují? 

D. Feltl: Studenti nám velmi pomohli, když nastoupili do odběrového místa VFN, kde jich působí téměř sto. Odběrové místo vzniklo na zelené louce a personální obsazení bylo nad možnosti nemocnice. Bez mediků bychom nebyli schopni vůbec odběry provozovat. Po srpnovém a zářijovém náporu lidí na odběrová místa tam nyní provoz trochu opadá, o to víc ale začal silný náběh pacientů na oddělení intenzivní medicíny. Tam nám studenti pomáhají ohromně a asi je ještě nějaký čas budeme potřebovat. Další studenti docházejí na různá oddělení už od jara, líbilo se jim u nás a jsou tu vlastně pořád. 
M. Vokurka: Ve spolupráci našich učitelů a lékařů vznikl v SIM centru během dvou týdnů kurz ošetřovatelství u lůžka a nácvik práce v nemocničním provozu. Předpokládáme, že to prospěje jak medikům, kteří si procvičí potřebné znalosti, tak i personálu, který získá částečně zaškolené pomocníky. Taková praxe na odděleních intenzivní péče či obecně u lůžka je pro mediky určitě zajímavá, zároveň jim fakulta může činnost lépe uznat jako náhradu výuky. S tím souvisí také otázka kompetencí medika, které by měly být navýšeny. Máme nějaké možnosti i v rámci úprav kurikula, kdy by medici mohli po třetím ročníku získat statut ošetřovatele, protože ukončí ošetřovatelství zkouškou. Ale s ostatními děkany probíráme i další možnosti. Pokud budou medici více zapojeni do praxe v nemocnici, kam by jako ošetřovatelé mohli chodit i na brigády, získávali by k nemocnici daleko silnější vztah. 
D. Feltl: Přesně tak. Je to nádherný scénář, že studenty nadchneme pro práci u nás a oni tu poté zůstanou pracovat. Jde o to, motivovat je. Protože tady, právě v téhle obtížné době, medici vidí, že jejich obor dává absolutní smysl.

Setkáváte se s tím, že by lékaři na některých klinikách vnímali výuku jako břemeno?
D. Feltl: Buď na oddělení funguje všechno, nebo nefunguje nic. Buď jsou lidé, kteří mají se vším problém, nebo jsou lidé, kteří problém nemají, protože ho vyřeší. Jde o to, najít ty správné lidi, kteří budou hledat spíš řešení než problémy.
M. Vokurka: Záleží na klimatu pracovišť, je třeba dosazovat na konkrétní posty správné lidi. Noví členové kolegia nebo proděkani se pouští do diskuzí s lékaři a většina z nich nemá negativní vztah k učení, naopak v tom vidí smysl. Je potřeba, aby pocítili taky podporu a ocenění, včetně finančního. Možná i současná přítomnost mediků v nemocnici napomůže větší motivaci na obou stranách.

Když si vybavíte svoje studia, co dnešním medikům a mladým absolventům závidíte a co mají oproti vám těžší?
D. Feltl: Studoval jsem v 90. letech, ta léta miluju a mám pocit, že nám je každý může závidět.
M. Vokurka: Já studoval v 80. letech, ale i tehdy byl studentský život krásný. Oproti 90. letům poněkud omezenější, co se možností týče. Jednodušší tehdy byla ona zmíněná možnost pracovat jako ošetřovatelé na brigádě v nemocnici a už během studia si vyzkoušet nemocniční provoz. To nyní kvůli nulovým kompetencím mediků nelze. Současným studentům bych mohl závidět volnou cestu do světa. Ale velké množství nabídek může člověka odvádět z cesty k cíli.

Jaký absolvent lékařské fakulty je pro vás ideální?
D. Feltl: Měl by být motivovaný a těšit se na svůj lékařský obor. A je úplně jedno, jestli chce být odborníkem, který bude pracovat „pouze rukama“, nebo půjde o vědecky zaměřeného lékaře, který chce pracovat na svém Ph.D., a kliniku mít jako doplněk, oboje je skvělé. Měl by ale mít kariérní plán, vidět svou budoucí cestu a být ve svém budoucím oboru zorientovaný, znát třeba některé jeho vůdčí osobnosti, stážovat u nich, spolupracovat s nimi. Ale pokud přijde člověk, který chce dělat tři různé obory a zatím neví přesně jaký, není to úplně ideální. 
M. Vokurka: Měli by mít chuť a důvěru pustit se do praxe, respekt před tím, co ještě neví nebo neumí, ale s vědomím toho, že jsou dobře připraveni. Těšit se na nové poznatky, které medicína neustále přináší. Skloubit znalosti a invenci. A být připraveni na těžké chvíle, které práce lékaře mnohdy přináší, a proto mít dobré osobní i profesní zázemí.

Z nedávného průzkumu Mladých lékařů vzešla informace, že si studenti nepřipadají připraveni na praxi a mají z toho obavy. Jsou oprávněné?
D. Feltl: Už od dob starého Egypta před 6000 lety se mladý lékař bojí na začátku sáhnout na pacienta a za příštích 5000 let to asi bude stejné. A netýká se to jen oboru lékařů. Stejnou bázeň má třeba právník před prvním stáním u soudu. To je přece úplně normální.
M. Vokurka: Je třeba rozlišit, o jaký druh obav jde. Pokud srovnáme naše mediky například s těmi ve Velké Británii, tam jsou oproti našim už během 5. a 6. ročníku více zapojení do nemocničního provozu. Budeme se nyní snažit některé praktické úkony učit dříve. Může pomoci i již zmiňované zvýšení kompetencí a zapojení se do práce v nemocnici. Na druhou stranu určitá míra respektu z některých situací je spíš na místě, protože brání člověku pustit se do příliš velkého hazardu.

S jakým očekáváním a vizemi jste šel do vedení nemocnice, jaká jsou vaše předsevzetí v pozici děkana? A kde vidíte svou instituci za 10 let?
D. Feltl: V tomhle to má pan děkan jednodušší, protože zná délku svého funkčního období, kdežto já takový milník nemám. Při svém rozhodování si dávám sedmiletý horizont a podle toho strategicky plánuji. V současnosti jsme srovnali výkonnost a vnitřní fungování nemocnice, vymysleli jsme generel rozvoje, a ten teď začínáme naplňovat. Za 10 let si VFN představuji centralizovanou do hlavního areálu, z velké části opravenou a plnou lidí, které práce baví.
M. Vokurka: Já mám čtyřletou volenou funkci. Fakultu jsem přebíral personálně i ekonomicky stabilní, takže nejsou za potřebí žádná drakonická opatření. Spíš budu pokračovat v rozvoji, zaměříme se na propojení výuky, lepší klinickou přípravu a větší připravenost mediků na praxi. Další významnou oblastí je rozvoj vědy, kde bych byl rád, aby vznikly nové špičkové projekty skvělých vědeckých týmů. I zde počítám s VFN, nabízí se například oblast translační medicíny. Pro takový záměr či jeho výsledky je ale čtyřleté období příliš krátké… Vždy ale stojí za to začít.

Co je náročnější, onkologie a výuka patofyziologie, tedy vaše původní obory, nebo vedení jedné z největších nemocnic a největší lékařské fakulty v zemi?
D. Feltl: Pracuji na onkologii dva půldny v týdnu a mám ji za odměnu, já při té klinické práci relaxuji.
M. Vokurka: Ve srovnání s prací proděkana nebo přednosty při řízení fakulty už nikdy nejste sám, neustále jste vystavován kontaktům, rozhodováním a podobně. Je třeba najít si čas a klid i na vlastní práci.

Stihnete v této době relaxovat?
D. Feltl: Ale jo, musím. Běhám, jezdím na silničním kole. Taky rád cestuji, což teď nejde, takže trpím. Baví mě nevšední destinace – Botswana, Tádžikistán, Omán, Sibiř. Cestování mi přináší nadhled, kdy vidím, co je u nás skutečně v pořádku a co není.
M. Vokurka: Teď v začátcích mého vedení fakulty moc nerelaxuji. Ohledně cestování se asi nechám inspirovat panem ředitelem. Jinak odpočívám u čtení a autorského psaní.

Co byste na konci letošního roku přáli svým institucím – nemocnici, fakultě a všem, kdo zde pracují a studují?
D. Feltl: Přál bych nám všem, abychom z téhle divné a nervní doby vyšli moudřejší a silnější. Všechno na světě má nějaký smysl, nic se neděje jen tak. Měli bychom to tak brát.
M. Vokurka: První je přání zdraví, ukončení pandemie, možnost prezenční výuky a obnovení společných setkání. Přeji nám stabilitu, ale zároveň vnitřní chvění a nadšení, které posouvá vše kupředu. Dobrou spolupráci a společné projekty ve výuce i vědě. Studentům úspěšné studium a všem pak krásný rok.

Oba jste nastoupili do funkce v poměrně bouřlivém období: prof. Feltl přebíral nemocnici před rokem, brzy po změně ministra zdravotnictví, v době odvolávání ředitelů velkých nemocnic. Doc. Vokurka nastoupil v době covidové, kdy lékařské fakulty fungují z velké části distančně. Jak se přebírá funkce v takové situaci?

Jak v tomto světle vidíte současnou spolupráci fakulty a nemocnice?

D. Feltl: V klidných dobách se vždycky říká „ano, zlepšíme, zintenzivníme“, a i když to všichni myslí upřímně, zní to trochu prázdně. Teď nám virus trochu řídí dění. Ale studenti si díky tomu v reálu uvědomují, jak úžasný obor medicína je a že jsou to oni, kteří pomáhají držet zemi nad vodou. Dělat doktora dává nyní úplně nejhlubší smysl. A fakt, že máme mediky ve frontové linii, je zároveň odpovědí na občasné stížnosti, proč není více praktické výuky. Studenti mají praxi tady a teď. 
M. Vokurka: Jsme v situaci, kdy řadu věcí řešíme za pochodu, ať už jde o spolupráci v PR, v oblasti IT, nebo o možnosti vzájemného uznávání různých školení. Nastala doba, kdy se z obou stran otvírají oblasti, které můžeme zlepšit, vnímám velkou snahu všechny problémy řešit. Energie k tomu je, snažil jsem se i do kolegia děkana vybrat lidi, kteří pro to mají cit a mají tuto agendu přímo na starosti. Dobrá spolupráce je pro nás nezbytná, protože výuka je na ní bytostně závislá. Ale velké možnosti jsou i ve vědě.

Jak vnímáte projekt „univerzitní nemocnice“, kde by se obě instituce spojily do jedné? Je to inspirace, jak zjednodušit tu často skloňovanou dvojkolejnost? 

D. Feltl: Návrh univerzitní nemocnice jako společné instituce moc slibně nevnímám. Viděl bych to spíše na inteligentní koexistenci a cestu po menších krocích. Nyní jsme se například dohodli na společném pracovišti Ústavu vědeckých informací a intenzivnějším sdílení knihovny a databází. Takových kroků může být ještě tisíc dalších. Jsem spíše pro konkrétní činy a posouvání věcí, které posunout lze. 
M. Vokurka: Inspirace to je možná pro dořešení některých konkrétních problémů. Určitá vícekolejnost ale v tomto povolání bude vždy, lékař zároveň léčí, učí a věnuje se vědě. 

Studenti byli nyní vyzváni k povinné pomoci ve zdravotnictví, další část pomáhá dobrovolně. Kde jsou nyní medici ve VFN potřeba? Kde pracují? 

D. Feltl: Studenti nám velmi pomohli, když nastoupili do odběrového místa VFN, kde jich působí téměř sto. Odběrové místo vzniklo na zelené louce a personální obsazení bylo nad možnosti nemocnice. Bez mediků bychom nebyli schopni vůbec odběry provozovat. Po srpnovém a zářijovém náporu lidí na odběrová místa tam nyní provoz trochu opadá, o to víc ale začal silný náběh pacientů na oddělení intenzivní medicíny. Tam nám studenti pomáhají ohromně a asi je ještě nějaký čas budeme potřebovat. Další studenti docházejí na různá oddělení už od jara, líbilo se jim u nás a jsou tu vlastně pořád. 
M. Vokurka: Ve spolupráci našich učitelů a lékařů vznikl v SIM centru během dvou týdnů kurz ošetřovatelství u lůžka a nácvik práce v nemocničním provozu. Předpokládáme, že to prospěje jak medikům, kteří si procvičí potřebné znalosti, tak i personálu, který získá částečně zaškolené pomocníky. Taková praxe na odděleních intenzivní péče či obecně u lůžka je pro mediky určitě zajímavá, zároveň jim fakulta může činnost lépe uznat jako náhradu výuky. S tím souvisí také otázka kompetencí medika, které by měly být navýšeny. Máme nějaké možnosti i v rámci úprav kurikula, kdy by medici mohli po třetím ročníku získat statut ošetřovatele, protože ukončí ošetřovatelství zkouškou. Ale s ostatními děkany probíráme i další možnosti. Pokud budou medici více zapojeni do praxe v nemocnici, kam by jako ošetřovatelé mohli chodit i na brigády, získávali by k nemocnici daleko silnější vztah. 
D. Feltl: Přesně tak. Je to nádherný scénář, že studenty nadchneme pro práci u nás a oni tu poté zůstanou pracovat. Jde o to, motivovat je. Protože tady, právě v téhle obtížné době, medici vidí, že jejich obor dává absolutní smysl.

Setkáváte se s tím, že by lékaři na některých klinikách vnímali výuku jako břemeno?
D. Feltl: Buď na oddělení funguje všechno, nebo nefunguje nic. Buď jsou lidé, kteří mají se vším problém, nebo jsou lidé, kteří problém nemají, protože ho vyřeší. Jde o to, najít ty správné lidi, kteří budou hledat spíš řešení než problémy.
M. Vokurka: Záleží na klimatu pracovišť, je třeba dosazovat na konkrétní posty správné lidi. Noví členové kolegia nebo proděkani se pouští do diskuzí s lékaři a většina z nich nemá negativní vztah k učení, naopak v tom vidí smysl. Je potřeba, aby pocítili taky podporu a ocenění, včetně finančního. Možná i současná přítomnost mediků v nemocnici napomůže větší motivaci na obou stranách.

Když si vybavíte svoje studia, co dnešním medikům a mladým absolventům závidíte a co mají oproti vám těžší?
D. Feltl: Studoval jsem v 90. letech, ta léta miluju a mám pocit, že nám je každý může závidět.
M. Vokurka: Já studoval v 80. letech, ale i tehdy byl studentský život krásný. Oproti 90. letům poněkud omezenější, co se možností týče. Jednodušší tehdy byla ona zmíněná možnost pracovat jako ošetřovatelé na brigádě v nemocnici a už během studia si vyzkoušet nemocniční provoz. To nyní kvůli nulovým kompetencím mediků nelze. Současným studentům bych mohl závidět volnou cestu do světa. Ale velké množství nabídek může člověka odvádět z cesty k cíli.

Jaký absolvent lékařské fakulty je pro vás ideální?
D. Feltl: Měl by být motivovaný a těšit se na svůj lékařský obor. A je úplně jedno, jestli chce být odborníkem, který bude pracovat „pouze rukama“, nebo půjde o vědecky zaměřeného lékaře, který chce pracovat na svém Ph.D., a kliniku mít jako doplněk, oboje je skvělé. Měl by ale mít kariérní plán, vidět svou budoucí cestu a být ve svém budoucím oboru zorientovaný, znát třeba některé jeho vůdčí osobnosti, stážovat u nich, spolupracovat s nimi. Ale pokud přijde člověk, který chce dělat tři různé obory a zatím neví přesně jaký, není to úplně ideální. 
M. Vokurka: Měli by mít chuť a důvěru pustit se do praxe, respekt před tím, co ještě neví nebo neumí, ale s vědomím toho, že jsou dobře připraveni. Těšit se na nové poznatky, které medicína neustále přináší. Skloubit znalosti a invenci. A být připraveni na těžké chvíle, které práce lékaře mnohdy přináší, a proto mít dobré osobní i profesní zázemí.

Z nedávného průzkumu Mladých lékařů vzešla informace, že si studenti nepřipadají připraveni na praxi a mají z toho obavy. Jsou oprávněné?
D. Feltl: Už od dob starého Egypta před 6000 lety se mladý lékař bojí na začátku sáhnout na pacienta a za příštích 5000 let to asi bude stejné. A netýká se to jen oboru lékařů. Stejnou bázeň má třeba právník před prvním stáním u soudu. To je přece úplně normální.
M. Vokurka: Je třeba rozlišit, o jaký druh obav jde. Pokud srovnáme naše mediky například s těmi ve Velké Británii, tam jsou oproti našim už během 5. a 6. ročníku více zapojení do nemocničního provozu. Budeme se nyní snažit některé praktické úkony učit dříve. Může pomoci i již zmiňované zvýšení kompetencí a zapojení se do práce v nemocnici. Na druhou stranu určitá míra respektu z některých situací je spíš na místě, protože brání člověku pustit se do příliš velkého hazardu.

S jakým očekáváním a vizemi jste šel do vedení nemocnice, jaká jsou vaše předsevzetí v pozici děkana? A kde vidíte svou instituci za 10 let?
D. Feltl: V tomhle to má pan děkan jednodušší, protože zná délku svého funkčního období, kdežto já takový milník nemám. Při svém rozhodování si dávám sedmiletý horizont a podle toho strategicky plánuji. V současnosti jsme srovnali výkonnost a vnitřní fungování nemocnice, vymysleli jsme generel rozvoje, a ten teď začínáme naplňovat. Za 10 let si VFN představuji centralizovanou do hlavního areálu, z velké části opravenou a plnou lidí, které práce baví.
M. Vokurka: Já mám čtyřletou volenou funkci. Fakultu jsem přebíral personálně i ekonomicky stabilní, takže nejsou za potřebí žádná drakonická opatření. Spíš budu pokračovat v rozvoji, zaměříme se na propojení výuky, lepší klinickou přípravu a větší připravenost mediků na praxi. Další významnou oblastí je rozvoj vědy, kde bych byl rád, aby vznikly nové špičkové projekty skvělých vědeckých týmů. I zde počítám s VFN, nabízí se například oblast translační medicíny. Pro takový záměr či jeho výsledky je ale čtyřleté období příliš krátké… Vždy ale stojí za to začít.

Co je náročnější, onkologie a výuka patofyziologie, tedy vaše původní obory, nebo vedení jedné z největších nemocnic a největší lékařské fakulty v zemi?
D. Feltl: Pracuji na onkologii dva půldny v týdnu a mám ji za odměnu, já při té klinické práci relaxuji.
M. Vokurka: Ve srovnání s prací proděkana nebo přednosty při řízení fakulty už nikdy nejste sám, neustále jste vystavován kontaktům, rozhodováním a podobně. Je třeba najít si čas a klid i na vlastní práci.

Stihnete v této době relaxovat?
D. Feltl: Ale jo, musím. Běhám, jezdím na silničním kole. Taky rád cestuji, což teď nejde, takže trpím. Baví mě nevšední destinace – Botswana, Tádžikistán, Omán, Sibiř. Cestování mi přináší nadhled, kdy vidím, co je u nás skutečně v pořádku a co není.
M. Vokurka: Teď v začátcích mého vedení fakulty moc nerelaxuji. Ohledně cestování se asi nechám inspirovat panem ředitelem. Jinak odpočívám u čtení a autorského psaní.

Co byste na konci letošního roku přáli svým institucím – nemocnici, fakultě a všem, kdo zde pracují a studují?
D. Feltl: Přál bych nám všem, abychom z téhle divné a nervní doby vyšli moudřejší a silnější. Všechno na světě má nějaký smysl, nic se neděje jen tak. Měli bychom to tak brát.
M. Vokurka: První je přání zdraví, ukončení pandemie, možnost prezenční výuky a obnovení společných setkání. Přeji nám stabilitu, ale zároveň vnitřní chvění a nadšení, které posouvá vše kupředu. Dobrou spolupráci a společné projekty ve výuce i vědě. Studentům úspěšné studium a všem pak krásný rok.

Oba jste nastoupili do funkce v poměrně bouřlivém období: prof. Feltl přebíral nemocnici před rokem, brzy po změně ministra zdravotnictví, v době odvolávání ředitelů velkých nemocnic. Doc. Vokurka nastoupil v době covidové, kdy lékařské fakulty fungují z velké části distančně. Jak se přebírá funkce v takové situaci?

Jak v tomto světle vidíte současnou spolupráci fakulty a nemocnice?

D. Feltl: V klidných dobách se vždycky říká „ano, zlepšíme, zintenzivníme“, a i když to všichni myslí upřímně, zní to trochu prázdně. Teď nám virus trochu řídí dění. Ale studenti si díky tomu v reálu uvědomují, jak úžasný obor medicína je a že jsou to oni, kteří pomáhají držet zemi nad vodou. Dělat doktora dává nyní úplně nejhlubší smysl. A fakt, že máme mediky ve frontové linii, je zároveň odpovědí na občasné stížnosti, proč není více praktické výuky. Studenti mají praxi tady a teď. 
M. Vokurka: Jsme v situaci, kdy řadu věcí řešíme za pochodu, ať už jde o spolupráci v PR, v oblasti IT, nebo o možnosti vzájemného uznávání různých školení. Nastala doba, kdy se z obou stran otvírají oblasti, které můžeme zlepšit, vnímám velkou snahu všechny problémy řešit. Energie k tomu je, snažil jsem se i do kolegia děkana vybrat lidi, kteří pro to mají cit a mají tuto agendu přímo na starosti. Dobrá spolupráce je pro nás nezbytná, protože výuka je na ní bytostně závislá. Ale velké možnosti jsou i ve vědě.

Jak vnímáte projekt „univerzitní nemocnice“, kde by se obě instituce spojily do jedné? Je to inspirace, jak zjednodušit tu často skloňovanou dvojkolejnost? 

D. Feltl: Návrh univerzitní nemocnice jako společné instituce moc slibně nevnímám. Viděl bych to spíše na inteligentní koexistenci a cestu po menších krocích. Nyní jsme se například dohodli na společném pracovišti Ústavu vědeckých informací a intenzivnějším sdílení knihovny a databází. Takových kroků může být ještě tisíc dalších. Jsem spíše pro konkrétní činy a posouvání věcí, které posunout lze. 
M. Vokurka: Inspirace to je možná pro dořešení některých konkrétních problémů. Určitá vícekolejnost ale v tomto povolání bude vždy, lékař zároveň léčí, učí a věnuje se vědě. 

Studenti byli nyní vyzváni k povinné pomoci ve zdravotnictví, další část pomáhá dobrovolně. Kde jsou nyní medici ve VFN potřeba? Kde pracují? 

D. Feltl: Studenti nám velmi pomohli, když nastoupili do odběrového místa VFN, kde jich působí téměř sto. Odběrové místo vzniklo na zelené louce a personální obsazení bylo nad možnosti nemocnice. Bez mediků bychom nebyli schopni vůbec odběry provozovat. Po srpnovém a zářijovém náporu lidí na odběrová místa tam nyní provoz trochu opadá, o to víc ale začal silný náběh pacientů na oddělení intenzivní medicíny. Tam nám studenti pomáhají ohromně a asi je ještě nějaký čas budeme potřebovat. Další studenti docházejí na různá oddělení už od jara, líbilo se jim u nás a jsou tu vlastně pořád. 
M. Vokurka: Ve spolupráci našich učitelů a lékařů vznikl v SIM centru během dvou týdnů kurz ošetřovatelství u lůžka a nácvik práce v nemocničním provozu. Předpokládáme, že to prospěje jak medikům, kteří si procvičí potřebné znalosti, tak i personálu, který získá částečně zaškolené pomocníky. Taková praxe na odděleních intenzivní péče či obecně u lůžka je pro mediky určitě zajímavá, zároveň jim fakulta může činnost lépe uznat jako náhradu výuky. S tím souvisí také otázka kompetencí medika, které by měly být navýšeny. Máme nějaké možnosti i v rámci úprav kurikula, kdy by medici mohli po třetím ročníku získat statut ošetřovatele, protože ukončí ošetřovatelství zkouškou. Ale s ostatními děkany probíráme i další možnosti. Pokud budou medici více zapojeni do praxe v nemocnici, kam by jako ošetřovatelé mohli chodit i na brigády, získávali by k nemocnici daleko silnější vztah. 
D. Feltl: Přesně tak. Je to nádherný scénář, že studenty nadchneme pro práci u nás a oni tu poté zůstanou pracovat. Jde o to, motivovat je. Protože tady, právě v téhle obtížné době, medici vidí, že jejich obor dává absolutní smysl.

Setkáváte se s tím, že by lékaři na některých klinikách vnímali výuku jako břemeno?
D. Feltl: Buď na oddělení funguje všechno, nebo nefunguje nic. Buď jsou lidé, kteří mají se vším problém, nebo jsou lidé, kteří problém nemají, protože ho vyřeší. Jde o to, najít ty správné lidi, kteří budou hledat spíš řešení než problémy.
M. Vokurka: Záleží na klimatu pracovišť, je třeba dosazovat na konkrétní posty správné lidi. Noví členové kolegia nebo proděkani se pouští do diskuzí s lékaři a většina z nich nemá negativní vztah k učení, naopak v tom vidí smysl. Je potřeba, aby pocítili taky podporu a ocenění, včetně finančního. Možná i současná přítomnost mediků v nemocnici napomůže větší motivaci na obou stranách.

Když si vybavíte svoje studia, co dnešním medikům a mladým absolventům závidíte a co mají oproti vám těžší?
D. Feltl: Studoval jsem v 90. letech, ta léta miluju a mám pocit, že nám je každý může závidět.
M. Vokurka: Já studoval v 80. letech, ale i tehdy byl studentský život krásný. Oproti 90. letům poněkud omezenější, co se možností týče. Jednodušší tehdy byla ona zmíněná možnost pracovat jako ošetřovatelé na brigádě v nemocnici a už během studia si vyzkoušet nemocniční provoz. To nyní kvůli nulovým kompetencím mediků nelze. Současným studentům bych mohl závidět volnou cestu do světa. Ale velké množství nabídek může člověka odvádět z cesty k cíli.

Jaký absolvent lékařské fakulty je pro vás ideální?
D. Feltl: Měl by být motivovaný a těšit se na svůj lékařský obor. A je úplně jedno, jestli chce být odborníkem, který bude pracovat „pouze rukama“, nebo půjde o vědecky zaměřeného lékaře, který chce pracovat na svém Ph.D., a kliniku mít jako doplněk, oboje je skvělé. Měl by ale mít kariérní plán, vidět svou budoucí cestu a být ve svém budoucím oboru zorientovaný, znát třeba některé jeho vůdčí osobnosti, stážovat u nich, spolupracovat s nimi. Ale pokud přijde člověk, který chce dělat tři různé obory a zatím neví přesně jaký, není to úplně ideální. 
M. Vokurka: Měli by mít chuť a důvěru pustit se do praxe, respekt před tím, co ještě neví nebo neumí, ale s vědomím toho, že jsou dobře připraveni. Těšit se na nové poznatky, které medicína neustále přináší. Skloubit znalosti a invenci. A být připraveni na těžké chvíle, které práce lékaře mnohdy přináší, a proto mít dobré osobní i profesní zázemí.

Z nedávného průzkumu Mladých lékařů vzešla informace, že si studenti nepřipadají připraveni na praxi a mají z toho obavy. Jsou oprávněné?
D. Feltl: Už od dob starého Egypta před 6000 lety se mladý lékař bojí na začátku sáhnout na pacienta a za příštích 5000 let to asi bude stejné. A netýká se to jen oboru lékařů. Stejnou bázeň má třeba právník před prvním stáním u soudu. To je přece úplně normální.
M. Vokurka: Je třeba rozlišit, o jaký druh obav jde. Pokud srovnáme naše mediky například s těmi ve Velké Británii, tam jsou oproti našim už během 5. a 6. ročníku více zapojení do nemocničního provozu. Budeme se nyní snažit některé praktické úkony učit dříve. Může pomoci i již zmiňované zvýšení kompetencí a zapojení se do práce v nemocnici. Na druhou stranu určitá míra respektu z některých situací je spíš na místě, protože brání člověku pustit se do příliš velkého hazardu.

S jakým očekáváním a vizemi jste šel do vedení nemocnice, jaká jsou vaše předsevzetí v pozici děkana? A kde vidíte svou instituci za 10 let?
D. Feltl: V tomhle to má pan děkan jednodušší, protože zná délku svého funkčního období, kdežto já takový milník nemám. Při svém rozhodování si dávám sedmiletý horizont a podle toho strategicky plánuji. V současnosti jsme srovnali výkonnost a vnitřní fungování nemocnice, vymysleli jsme generel rozvoje, a ten teď začínáme naplňovat. Za 10 let si VFN představuji centralizovanou do hlavního areálu, z velké části opravenou a plnou lidí, které práce baví.
M. Vokurka: Já mám čtyřletou volenou funkci. Fakultu jsem přebíral personálně i ekonomicky stabilní, takže nejsou za potřebí žádná drakonická opatření. Spíš budu pokračovat v rozvoji, zaměříme se na propojení výuky, lepší klinickou přípravu a větší připravenost mediků na praxi. Další významnou oblastí je rozvoj vědy, kde bych byl rád, aby vznikly nové špičkové projekty skvělých vědeckých týmů. I zde počítám s VFN, nabízí se například oblast translační medicíny. Pro takový záměr či jeho výsledky je ale čtyřleté období příliš krátké… Vždy ale stojí za to začít.

Co je náročnější, onkologie a výuka patofyziologie, tedy vaše původní obory, nebo vedení jedné z největších nemocnic a největší lékařské fakulty v zemi?
D. Feltl: Pracuji na onkologii dva půldny v týdnu a mám ji za odměnu, já při té klinické práci relaxuji.
M. Vokurka: Ve srovnání s prací proděkana nebo přednosty při řízení fakulty už nikdy nejste sám, neustále jste vystavován kontaktům, rozhodováním a podobně. Je třeba najít si čas a klid i na vlastní práci.

Stihnete v této době relaxovat?
D. Feltl: Ale jo, musím. Běhám, jezdím na silničním kole. Taky rád cestuji, což teď nejde, takže trpím. Baví mě nevšední destinace – Botswana, Tádžikistán, Omán, Sibiř. Cestování mi přináší nadhled, kdy vidím, co je u nás skutečně v pořádku a co není.
M. Vokurka: Teď v začátcích mého vedení fakulty moc nerelaxuji. Ohledně cestování se asi nechám inspirovat panem ředitelem. Jinak odpočívám u čtení a autorského psaní.

Co byste na konci letošního roku přáli svým institucím – nemocnici, fakultě a všem, kdo zde pracují a studují?
D. Feltl: Přál bych nám všem, abychom z téhle divné a nervní doby vyšli moudřejší a silnější. Všechno na světě má nějaký smysl, nic se neděje jen tak. Měli bychom to tak brát.
M. Vokurka: První je přání zdraví, ukončení pandemie, možnost prezenční výuky a obnovení společných setkání. Přeji nám stabilitu, ale zároveň vnitřní chvění a nadšení, které posouvá vše kupředu. Dobrou spolupráci a společné projekty ve výuce i vědě. Studentům úspěšné studium a všem pak krásný rok.

Oba jste nastoupili do funkce v poměrně bouřlivém období: prof. Feltl přebíral nemocnici před rokem, brzy po změně ministra zdravotnictví, v době odvolávání ředitelů velkých nemocnic. Doc. Vokurka nastoupil v době covidové, kdy lékařské fakulty fungují z velké části distančně. Jak se přebírá funkce v takové situaci?

Jak v tomto světle vidíte současnou spolupráci fakulty a nemocnice?

D. Feltl: V klidných dobách se vždycky říká „ano, zlepšíme, zintenzivníme“, a i když to všichni myslí upřímně, zní to trochu prázdně. Teď nám virus trochu řídí dění. Ale studenti si díky tomu v reálu uvědomují, jak úžasný obor medicína je a že jsou to oni, kteří pomáhají držet zemi nad vodou. Dělat doktora dává nyní úplně nejhlubší smysl. A fakt, že máme mediky ve frontové linii, je zároveň odpovědí na občasné stížnosti, proč není více praktické výuky. Studenti mají praxi tady a teď. 
M. Vokurka: Jsme v situaci, kdy řadu věcí řešíme za pochodu, ať už jde o spolupráci v PR, v oblasti IT, nebo o možnosti vzájemného uznávání různých školení. Nastala doba, kdy se z obou stran otvírají oblasti, které můžeme zlepšit, vnímám velkou snahu všechny problémy řešit. Energie k tomu je, snažil jsem se i do kolegia děkana vybrat lidi, kteří pro to mají cit a mají tuto agendu přímo na starosti. Dobrá spolupráce je pro nás nezbytná, protože výuka je na ní bytostně závislá. Ale velké možnosti jsou i ve vědě.

Jak vnímáte projekt „univerzitní nemocnice“, kde by se obě instituce spojily do jedné? Je to inspirace, jak zjednodušit tu často skloňovanou dvojkolejnost? 

D. Feltl: Návrh univerzitní nemocnice jako společné instituce moc slibně nevnímám. Viděl bych to spíše na inteligentní koexistenci a cestu po menších krocích. Nyní jsme se například dohodli na společném pracovišti Ústavu vědeckých informací a intenzivnějším sdílení knihovny a databází. Takových kroků může být ještě tisíc dalších. Jsem spíše pro konkrétní činy a posouvání věcí, které posunout lze. 
M. Vokurka: Inspirace to je možná pro dořešení některých konkrétních problémů. Určitá vícekolejnost ale v tomto povolání bude vždy, lékař zároveň léčí, učí a věnuje se vědě. 

Studenti byli nyní vyzváni k povinné pomoci ve zdravotnictví, další část pomáhá dobrovolně. Kde jsou nyní medici ve VFN potřeba? Kde pracují? 

D. Feltl: Studenti nám velmi pomohli, když nastoupili do odběrového místa VFN, kde jich působí téměř sto. Odběrové místo vzniklo na zelené louce a personální obsazení bylo nad možnosti nemocnice. Bez mediků bychom nebyli schopni vůbec odběry provozovat. Po srpnovém a zářijovém náporu lidí na odběrová místa tam nyní provoz trochu opadá, o to víc ale začal silný náběh pacientů na oddělení intenzivní medicíny. Tam nám studenti pomáhají ohromně a asi je ještě nějaký čas budeme potřebovat. Další studenti docházejí na různá oddělení už od jara, líbilo se jim u nás a jsou tu vlastně pořád. 
M. Vokurka: Ve spolupráci našich učitelů a lékařů vznikl v SIM centru během dvou týdnů kurz ošetřovatelství u lůžka a nácvik práce v nemocničním provozu. Předpokládáme, že to prospěje jak medikům, kteří si procvičí potřebné znalosti, tak i personálu, který získá částečně zaškolené pomocníky. Taková praxe na odděleních intenzivní péče či obecně u lůžka je pro mediky určitě zajímavá, zároveň jim fakulta může činnost lépe uznat jako náhradu výuky. S tím souvisí také otázka kompetencí medika, které by měly být navýšeny. Máme nějaké možnosti i v rámci úprav kurikula, kdy by medici mohli po třetím ročníku získat statut ošetřovatele, protože ukončí ošetřovatelství zkouškou. Ale s ostatními děkany probíráme i další možnosti. Pokud budou medici více zapojeni do praxe v nemocnici, kam by jako ošetřovatelé mohli chodit i na brigády, získávali by k nemocnici daleko silnější vztah. 
D. Feltl: Přesně tak. Je to nádherný scénář, že studenty nadchneme pro práci u nás a oni tu poté zůstanou pracovat. Jde o to, motivovat je. Protože tady, právě v téhle obtížné době, medici vidí, že jejich obor dává absolutní smysl.

Setkáváte se s tím, že by lékaři na některých klinikách vnímali výuku jako břemeno?
D. Feltl: Buď na oddělení funguje všechno, nebo nefunguje nic. Buď jsou lidé, kteří mají se vším problém, nebo jsou lidé, kteří problém nemají, protože ho vyřeší. Jde o to, najít ty správné lidi, kteří budou hledat spíš řešení než problémy.
M. Vokurka: Záleží na klimatu pracovišť, je třeba dosazovat na konkrétní posty správné lidi. Noví členové kolegia nebo proděkani se pouští do diskuzí s lékaři a většina z nich nemá negativní vztah k učení, naopak v tom vidí smysl. Je potřeba, aby pocítili taky podporu a ocenění, včetně finančního. Možná i současná přítomnost mediků v nemocnici napomůže větší motivaci na obou stranách.

Když si vybavíte svoje studia, co dnešním medikům a mladým absolventům závidíte a co mají oproti vám těžší?
D. Feltl: Studoval jsem v 90. letech, ta léta miluju a mám pocit, že nám je každý může závidět.
M. Vokurka: Já studoval v 80. letech, ale i tehdy byl studentský život krásný. Oproti 90. letům poněkud omezenější, co se možností týče. Jednodušší tehdy byla ona zmíněná možnost pracovat jako ošetřovatelé na brigádě v nemocnici a už během studia si vyzkoušet nemocniční provoz. To nyní kvůli nulovým kompetencím mediků nelze. Současným studentům bych mohl závidět volnou cestu do světa. Ale velké množství nabídek může člověka odvádět z cesty k cíli.

Jaký absolvent lékařské fakulty je pro vás ideální?
D. Feltl: Měl by být motivovaný a těšit se na svůj lékařský obor. A je úplně jedno, jestli chce být odborníkem, který bude pracovat „pouze rukama“, nebo půjde o vědecky zaměřeného lékaře, který chce pracovat na svém Ph.D., a kliniku mít jako doplněk, oboje je skvělé. Měl by ale mít kariérní plán, vidět svou budoucí cestu a být ve svém budoucím oboru zorientovaný, znát třeba některé jeho vůdčí osobnosti, stážovat u nich, spolupracovat s nimi. Ale pokud přijde člověk, který chce dělat tři různé obory a zatím neví přesně jaký, není to úplně ideální. 
M. Vokurka: Měli by mít chuť a důvěru pustit se do praxe, respekt před tím, co ještě neví nebo neumí, ale s vědomím toho, že jsou dobře připraveni. Těšit se na nové poznatky, které medicína neustále přináší. Skloubit znalosti a invenci. A být připraveni na těžké chvíle, které práce lékaře mnohdy přináší, a proto mít dobré osobní i profesní zázemí.

Z nedávného průzkumu Mladých lékařů vzešla informace, že si studenti nepřipadají připraveni na praxi a mají z toho obavy. Jsou oprávněné?
D. Feltl: Už od dob starého Egypta před 6000 lety se mladý lékař bojí na začátku sáhnout na pacienta a za příštích 5000 let to asi bude stejné. A netýká se to jen oboru lékařů. Stejnou bázeň má třeba právník před prvním stáním u soudu. To je přece úplně normální.
M. Vokurka: Je třeba rozlišit, o jaký druh obav jde. Pokud srovnáme naše mediky například s těmi ve Velké Británii, tam jsou oproti našim už během 5. a 6. ročníku více zapojení do nemocničního provozu. Budeme se nyní snažit některé praktické úkony učit dříve. Může pomoci i již zmiňované zvýšení kompetencí a zapojení se do práce v nemocnici. Na druhou stranu určitá míra respektu z některých situací je spíš na místě, protože brání člověku pustit se do příliš velkého hazardu.

S jakým očekáváním a vizemi jste šel do vedení nemocnice, jaká jsou vaše předsevzetí v pozici děkana? A kde vidíte svou instituci za 10 let?
D. Feltl: V tomhle to má pan děkan jednodušší, protože zná délku svého funkčního období, kdežto já takový milník nemám. Při svém rozhodování si dávám sedmiletý horizont a podle toho strategicky plánuji. V současnosti jsme srovnali výkonnost a vnitřní fungování nemocnice, vymysleli jsme generel rozvoje, a ten teď začínáme naplňovat. Za 10 let si VFN představuji centralizovanou do hlavního areálu, z velké části opravenou a plnou lidí, které práce baví.
M. Vokurka: Já mám čtyřletou volenou funkci. Fakultu jsem přebíral personálně i ekonomicky stabilní, takže nejsou za potřebí žádná drakonická opatření. Spíš budu pokračovat v rozvoji, zaměříme se na propojení výuky, lepší klinickou přípravu a větší připravenost mediků na praxi. Další významnou oblastí je rozvoj vědy, kde bych byl rád, aby vznikly nové špičkové projekty skvělých vědeckých týmů. I zde počítám s VFN, nabízí se například oblast translační medicíny. Pro takový záměr či jeho výsledky je ale čtyřleté období příliš krátké… Vždy ale stojí za to začít.

Co je náročnější, onkologie a výuka patofyziologie, tedy vaše původní obory, nebo vedení jedné z největších nemocnic a největší lékařské fakulty v zemi?
D. Feltl: Pracuji na onkologii dva půldny v týdnu a mám ji za odměnu, já při té klinické práci relaxuji.
M. Vokurka: Ve srovnání s prací proděkana nebo přednosty při řízení fakulty už nikdy nejste sám, neustále jste vystavován kontaktům, rozhodováním a podobně. Je třeba najít si čas a klid i na vlastní práci.

Stihnete v této době relaxovat?
D. Feltl: Ale jo, musím. Běhám, jezdím na silničním kole. Taky rád cestuji, což teď nejde, takže trpím. Baví mě nevšední destinace – Botswana, Tádžikistán, Omán, Sibiř. Cestování mi přináší nadhled, kdy vidím, co je u nás skutečně v pořádku a co není.
M. Vokurka: Teď v začátcích mého vedení fakulty moc nerelaxuji. Ohledně cestování se asi nechám inspirovat panem ředitelem. Jinak odpočívám u čtení a autorského psaní.

Co byste na konci letošního roku přáli svým institucím – nemocnici, fakultě a všem, kdo zde pracují a studují?
D. Feltl: Přál bych nám všem, abychom z téhle divné a nervní doby vyšli moudřejší a silnější. Všechno na světě má nějaký smysl, nic se neděje jen tak. Měli bychom to tak brát.
M. Vokurka: První je přání zdraví, ukončení pandemie, možnost prezenční výuky a obnovení společných setkání. Přeji nám stabilitu, ale zároveň vnitřní chvění a nadšení, které posouvá vše kupředu. Dobrou spolupráci a společné projekty ve výuce i vědě. Studentům úspěšné studium a všem pak krásný rok.

Oba jste nastoupili do funkce v poměrně bouřlivém období: prof. Feltl přebíral nemocnici před rokem, brzy po změně ministra zdravotnictví, v době odvolávání ředitelů velkých nemocnic. Doc. Vokurka nastoupil v době covidové, kdy lékařské fakulty fungují z velké části distančně. Jak se přebírá funkce v takové situaci?

Jak v tomto světle vidíte současnou spolupráci fakulty a nemocnice?

D. Feltl: V klidných dobách se vždycky říká „ano, zlepšíme, zintenzivníme“, a i když to všichni myslí upřímně, zní to trochu prázdně. Teď nám virus trochu řídí dění. Ale studenti si díky tomu v reálu uvědomují, jak úžasný obor medicína je a že jsou to oni, kteří pomáhají držet zemi nad vodou. Dělat doktora dává nyní úplně nejhlubší smysl. A fakt, že máme mediky ve frontové linii, je zároveň odpovědí na občasné stížnosti, proč není více praktické výuky. Studenti mají praxi tady a teď. 
M. Vokurka: Jsme v situaci, kdy řadu věcí řešíme za pochodu, ať už jde o spolupráci v PR, v oblasti IT, nebo o možnosti vzájemného uznávání různých školení. Nastala doba, kdy se z obou stran otvírají oblasti, které můžeme zlepšit, vnímám velkou snahu všechny problémy řešit. Energie k tomu je, snažil jsem se i do kolegia děkana vybrat lidi, kteří pro to mají cit a mají tuto agendu přímo na starosti. Dobrá spolupráce je pro nás nezbytná, protože výuka je na ní bytostně závislá. Ale velké možnosti jsou i ve vědě.

Jak vnímáte projekt „univerzitní nemocnice“, kde by se obě instituce spojily do jedné? Je to inspirace, jak zjednodušit tu často skloňovanou dvojkolejnost? 

D. Feltl: Návrh univerzitní nemocnice jako společné instituce moc slibně nevnímám. Viděl bych to spíše na inteligentní koexistenci a cestu po menších krocích. Nyní jsme se například dohodli na společném pracovišti Ústavu vědeckých informací a intenzivnějším sdílení knihovny a databází. Takových kroků může být ještě tisíc dalších. Jsem spíše pro konkrétní činy a posouvání věcí, které posunout lze. 
M. Vokurka: Inspirace to je možná pro dořešení některých konkrétních problémů. Určitá vícekolejnost ale v tomto povolání bude vždy, lékař zároveň léčí, učí a věnuje se vědě. 

Studenti byli nyní vyzváni k povinné pomoci ve zdravotnictví, další část pomáhá dobrovolně. Kde jsou nyní medici ve VFN potřeba? Kde pracují? 

D. Feltl: Studenti nám velmi pomohli, když nastoupili do odběrového místa VFN, kde jich působí téměř sto. Odběrové místo vzniklo na zelené louce a personální obsazení bylo nad možnosti nemocnice. Bez mediků bychom nebyli schopni vůbec odběry provozovat. Po srpnovém a zářijovém náporu lidí na odběrová místa tam nyní provoz trochu opadá, o to víc ale začal silný náběh pacientů na oddělení intenzivní medicíny. Tam nám studenti pomáhají ohromně a asi je ještě nějaký čas budeme potřebovat. Další studenti docházejí na různá oddělení už od jara, líbilo se jim u nás a jsou tu vlastně pořád. 
M. Vokurka: Ve spolupráci našich učitelů a lékařů vznikl v SIM centru během dvou týdnů kurz ošetřovatelství u lůžka a nácvik práce v nemocničním provozu. Předpokládáme, že to prospěje jak medikům, kteří si procvičí potřebné znalosti, tak i personálu, který získá částečně zaškolené pomocníky. Taková praxe na odděleních intenzivní péče či obecně u lůžka je pro mediky určitě zajímavá, zároveň jim fakulta může činnost lépe uznat jako náhradu výuky. S tím souvisí také otázka kompetencí medika, které by měly být navýšeny. Máme nějaké možnosti i v rámci úprav kurikula, kdy by medici mohli po třetím ročníku získat statut ošetřovatele, protože ukončí ošetřovatelství zkouškou. Ale s ostatními děkany probíráme i další možnosti. Pokud budou medici více zapojeni do praxe v nemocnici, kam by jako ošetřovatelé mohli chodit i na brigády, získávali by k nemocnici daleko silnější vztah. 
D. Feltl: Přesně tak. Je to nádherný scénář, že studenty nadchneme pro práci u nás a oni tu poté zůstanou pracovat. Jde o to, motivovat je. Protože tady, právě v téhle obtížné době, medici vidí, že jejich obor dává absolutní smysl.

Setkáváte se s tím, že by lékaři na některých klinikách vnímali výuku jako břemeno?
D. Feltl: Buď na oddělení funguje všechno, nebo nefunguje nic. Buď jsou lidé, kteří mají se vším problém, nebo jsou lidé, kteří problém nemají, protože ho vyřeší. Jde o to, najít ty správné lidi, kteří budou hledat spíš řešení než problémy.
M. Vokurka: Záleží na klimatu pracovišť, je třeba dosazovat na konkrétní posty správné lidi. Noví členové kolegia nebo proděkani se pouští do diskuzí s lékaři a většina z nich nemá negativní vztah k učení, naopak v tom vidí smysl. Je potřeba, aby pocítili taky podporu a ocenění, včetně finančního. Možná i současná přítomnost mediků v nemocnici napomůže větší motivaci na obou stranách.

Když si vybavíte svoje studia, co dnešním medikům a mladým absolventům závidíte a co mají oproti vám těžší?
D. Feltl: Studoval jsem v 90. letech, ta léta miluju a mám pocit, že nám je každý může závidět.
M. Vokurka: Já studoval v 80. letech, ale i tehdy byl studentský život krásný. Oproti 90. letům poněkud omezenější, co se možností týče. Jednodušší tehdy byla ona zmíněná možnost pracovat jako ošetřovatelé na brigádě v nemocnici a už během studia si vyzkoušet nemocniční provoz. To nyní kvůli nulovým kompetencím mediků nelze. Současným studentům bych mohl závidět volnou cestu do světa. Ale velké množství nabídek může člověka odvádět z cesty k cíli.

Jaký absolvent lékařské fakulty je pro vás ideální?
D. Feltl: Měl by být motivovaný a těšit se na svůj lékařský obor. A je úplně jedno, jestli chce být odborníkem, který bude pracovat „pouze rukama“, nebo půjde o vědecky zaměřeného lékaře, který chce pracovat na svém Ph.D., a kliniku mít jako doplněk, oboje je skvělé. Měl by ale mít kariérní plán, vidět svou budoucí cestu a být ve svém budoucím oboru zorientovaný, znát třeba některé jeho vůdčí osobnosti, stážovat u nich, spolupracovat s nimi. Ale pokud přijde člověk, který chce dělat tři různé obory a zatím neví přesně jaký, není to úplně ideální. 
M. Vokurka: Měli by mít chuť a důvěru pustit se do praxe, respekt před tím, co ještě neví nebo neumí, ale s vědomím toho, že jsou dobře připraveni. Těšit se na nové poznatky, které medicína neustále přináší. Skloubit znalosti a invenci. A být připraveni na těžké chvíle, které práce lékaře mnohdy přináší, a proto mít dobré osobní i profesní zázemí.

Z nedávného průzkumu Mladých lékařů vzešla informace, že si studenti nepřipadají připraveni na praxi a mají z toho obavy. Jsou oprávněné?
D. Feltl: Už od dob starého Egypta před 6000 lety se mladý lékař bojí na začátku sáhnout na pacienta a za příštích 5000 let to asi bude stejné. A netýká se to jen oboru lékařů. Stejnou bázeň má třeba právník před prvním stáním u soudu. To je přece úplně normální.
M. Vokurka: Je třeba rozlišit, o jaký druh obav jde. Pokud srovnáme naše mediky například s těmi ve Velké Británii, tam jsou oproti našim už během 5. a 6. ročníku více zapojení do nemocničního provozu. Budeme se nyní snažit některé praktické úkony učit dříve. Může pomoci i již zmiňované zvýšení kompetencí a zapojení se do práce v nemocnici. Na druhou stranu určitá míra respektu z některých situací je spíš na místě, protože brání člověku pustit se do příliš velkého hazardu.

S jakým očekáváním a vizemi jste šel do vedení nemocnice, jaká jsou vaše předsevzetí v pozici děkana? A kde vidíte svou instituci za 10 let?
D. Feltl: V tomhle to má pan děkan jednodušší, protože zná délku svého funkčního období, kdežto já takový milník nemám. Při svém rozhodování si dávám sedmiletý horizont a podle toho strategicky plánuji. V současnosti jsme srovnali výkonnost a vnitřní fungování nemocnice, vymysleli jsme generel rozvoje, a ten teď začínáme naplňovat. Za 10 let si VFN představuji centralizovanou do hlavního areálu, z velké části opravenou a plnou lidí, které práce baví.
M. Vokurka: Já mám čtyřletou volenou funkci. Fakultu jsem přebíral personálně i ekonomicky stabilní, takže nejsou za potřebí žádná drakonická opatření. Spíš budu pokračovat v rozvoji, zaměříme se na propojení výuky, lepší klinickou přípravu a větší připravenost mediků na praxi. Další významnou oblastí je rozvoj vědy, kde bych byl rád, aby vznikly nové špičkové projekty skvělých vědeckých týmů. I zde počítám s VFN, nabízí se například oblast translační medicíny. Pro takový záměr či jeho výsledky je ale čtyřleté období příliš krátké… Vždy ale stojí za to začít.

Co je náročnější, onkologie a výuka patofyziologie, tedy vaše původní obory, nebo vedení jedné z největších nemocnic a největší lékařské fakulty v zemi?
D. Feltl: Pracuji na onkologii dva půldny v týdnu a mám ji za odměnu, já při té klinické práci relaxuji.
M. Vokurka: Ve srovnání s prací proděkana nebo přednosty při řízení fakulty už nikdy nejste sám, neustále jste vystavován kontaktům, rozhodováním a podobně. Je třeba najít si čas a klid i na vlastní práci.

Stihnete v této době relaxovat?
D. Feltl: Ale jo, musím. Běhám, jezdím na silničním kole. Taky rád cestuji, což teď nejde, takže trpím. Baví mě nevšední destinace – Botswana, Tádžikistán, Omán, Sibiř. Cestování mi přináší nadhled, kdy vidím, co je u nás skutečně v pořádku a co není.
M. Vokurka: Teď v začátcích mého vedení fakulty moc nerelaxuji. Ohledně cestování se asi nechám inspirovat panem ředitelem. Jinak odpočívám u čtení a autorského psaní.

Co byste na konci letošního roku přáli svým institucím – nemocnici, fakultě a všem, kdo zde pracují a studují?
D. Feltl: Přál bych nám všem, abychom z téhle divné a nervní doby vyšli moudřejší a silnější. Všechno na světě má nějaký smysl, nic se neděje jen tak. Měli bychom to tak brát.
M. Vokurka: První je přání zdraví, ukončení pandemie, možnost prezenční výuky a obnovení společných setkání. Přeji nám stabilitu, ale zároveň vnitřní chvění a nadšení, které posouvá vše kupředu. Dobrou spolupráci a společné projekty ve výuce i vědě. Studentům úspěšné studium a všem pak krásný rok.