Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí přátelé,

jedním z témat dnešní Jedničky je „zahraniční zkušenost“ jako součást vzdělání lékaře. Žijeme již naštěstí v otevřené době, která nabízí široké spektrum voleb. Můžeme svobodně vyhledávat a cestovat, není třeba doprošovat se souhlasu či dokonce emigrovat, nejsme stavěni před dilemata a více či méně vynucované kompromisy „pustíme tě do zahraničí, ale...“. Takže v první řadě jde dnes o uplatnění vůle, energie a prověrku motivace každého z nás.

V mém zamyšlení implicitně předpokládám, že hovoříme-li o zahraniční zkušenosti, máme na mysli nějaké profesně relevantní, pokud možno špičkové pracoviště, nikoli sběr jahod ve Španělsku či prázdniny v baru na Kanárských ostrovech (jakkoliv i takové zkušenosti mohou být z různých hledisek určitě také užitečné). A zároveň předpokládám, že onu zkušenost získává připravený a schopný adept. Ale popořádku. Tedy podle „gradientu“ medik – po promoci – postdok.

Pro medika, stejně tak jako pro kohokoliv jiného, je určitě dobré, získává-li náhled i mimo rámec svého domácího prostředí – může si upravit svůj názor na režim a složení studia, přístup učitelů ke studentům (a naopak), rozšíří si svou sociální zkušenost. Vždyť i proto musel Honza do světa na zkušenou. Ovšem vzhledem k tomu, že naše medicínské školství – a naše fakulta, Jednička, obzvlášť – patří mezi vysoce kvalitní a že cestovat za mimoškolními informacemi lze bez omezení, je pregraduální studijní pobyt určitě lidsky užitečný, ale profesionálně spíš „hodně prima“ než „zcela nezbytný“. Samozřejmě, že už i při takovém pregraduálním pobytu mohou vzniknout základy dlouhodobé spolupráce, setkání s budoucím „osudovým“ školitelem, nicméně obyčejně se dějí věci obyčejné a většina krátkých pobytů zásadní dopad na budoucí kariéru studenta nemá.

Naprosto jiná situace je v případě profesních výjezdů mladých lékařů po promoci či dokonce hotových postdoků – tedy těch, kteří již ukončili Ph.D. přípravu. Tam si totiž již kandidát pečlivě a fokusovaně vybírá místo podle tematiky a zároveň je alespoň do jisté míry i sám prověřován a vybírán potenciálním hostitelským pracovištěm. Tam je jeho ambicí nejen vykonávat, co se mu řekne, ale být i aktivním hráčem, v případě vědeckých projektů jejich spolutvůrcem. Zde se tedy blížíme opačnému konci pomyslné stupnice „prima – užitečné – skvělé – nezbytné“. A právě takové pobyty většinou zásadní profesní dopad mívají (mám na mysli ty, které jsou definovány skutečnými projekty a trvají zpravidla rok či více, nikoliv několikatýdenní návštěvy). Ukážou nejen, jak lékaři obstojí v silném zavedeném fungujícím týmu, ale prověří i jak si dokážou zařídit mimoprofesní život – existenci v novém prostředí s jeho kulturními a administrativními „jinostmi“. Zahraniční pobyty, kdy host přestává být jen hostem, ale stává se autentickou součástí pracoviště, mívají také opravdu měřitelné výsledky, publikace, další navazující společné projekty, dopad na budoucí rozvoj spolupráce vysílajícího a hostitelského pracoviště. Jistě, ani v takových případech se nemusí zadařit. Ovšem právě tyto opravdu pracovní pobyty prověří kvality krajánků komplexně a posouvají je v jejich profesi na kvalitativně vyšší úroveň.

A je také zajímavé sledovat proces jejich návratu, pokud k němu dojde. Ti, kdo pracovali delší dobu v zahraničí, se shodují, že není obtížný jen odchod a adaptace na novém pracovišti, ale že i návrat může dát dost zabrat. A to z důvodů jak objektivních, tak subjektivních. I na úspěšnosti návratu se totiž podílí nejen vlastní profesní kvalita a kvalifikace, ale také sociální schopnosti navrátilců. Většina přetavuje nabytou zkušenost do nových projektů a posouvá dále hranice tematiky i oboru. Asi se výjimečně nalezne i pár méně úspěšných, kteří v zahraničí dokázali fungovat jako součást zavedeného týmu, ale po návratu nejsou schopni se postavit na vlastní nohy a dávají nevoli ze svého „nedocenění“ najevo v historkách „... jó, to v Americe“, případně „... to já bych, kdybych“.

Osobně jsem strávil v zahraničí téměř pět let, která (nepochybně i na vrub starší generaci vlastnímu vzpomínkovému optimismu) patří k těm, na něž moc rád vzpomínám. A těší mě, že se nejedná jen o uzavřené vzpomínání, ale že navázané spolupráce měly a mají svůj dosah dodnes. Zároveň vím i to, jak může při odjezdu chybět podpora školitele či jak je obtížné vracet se na bídně vybavené pracoviště, které je teprve třeba vybudovat.

Jsem moc rád, že dnes jsme opravdu o hodně dál – technicky i lidsky – než před více než dvaceti třemi lety, kdy jsem vycestoval vůbec poprvé. Zatímco dříve „zahraniční“ znamenalo jaksi automaticky „lepší“, dnes již mnohem víc záleží na konkrétním pracovišti a týmu, kterým si „ozdobíme“ profesní kurikulum. Jsem hrdý na to, že v současnosti na naší fakultě pracuje několik navrátilců, kteří byli úspěšní ve svých „zahraničních misích“ a nyní jsou úspěšní u nás. Jsou to lidé, kteří se svými výsledky podílejí na stírání smyslu dělit pracoviště na zahraniční a tuzemská, ale kteří prostě činí svá stávající domácí pracoviště světovými – publikují ve špičkových mezinárodních časopisech, renomovaní vydavatelé vydávají jejich knihy a na jimi pořádané konference přijíždějí tisíce světových odborníků. Prostě jsou jedničky.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí přátelé,

jedním z témat dnešní Jedničky je „zahraniční zkušenost“ jako součást vzdělání lékaře. Žijeme již naštěstí v otevřené době, která nabízí široké spektrum voleb. Můžeme svobodně vyhledávat a cestovat, není třeba doprošovat se souhlasu či dokonce emigrovat, nejsme stavěni před dilemata a více či méně vynucované kompromisy „pustíme tě do zahraničí, ale...“. Takže v první řadě jde dnes o uplatnění vůle, energie a prověrku motivace každého z nás.

V mém zamyšlení implicitně předpokládám, že hovoříme-li o zahraniční zkušenosti, máme na mysli nějaké profesně relevantní, pokud možno špičkové pracoviště, nikoli sběr jahod ve Španělsku či prázdniny v baru na Kanárských ostrovech (jakkoliv i takové zkušenosti mohou být z různých hledisek určitě také užitečné). A zároveň předpokládám, že onu zkušenost získává připravený a schopný adept. Ale popořádku. Tedy podle „gradientu“ medik – po promoci – postdok.

Pro medika, stejně tak jako pro kohokoliv jiného, je určitě dobré, získává-li náhled i mimo rámec svého domácího prostředí – může si upravit svůj názor na režim a složení studia, přístup učitelů ke studentům (a naopak), rozšíří si svou sociální zkušenost. Vždyť i proto musel Honza do světa na zkušenou. Ovšem vzhledem k tomu, že naše medicínské školství – a naše fakulta, Jednička, obzvlášť – patří mezi vysoce kvalitní a že cestovat za mimoškolními informacemi lze bez omezení, je pregraduální studijní pobyt určitě lidsky užitečný, ale profesionálně spíš „hodně prima“ než „zcela nezbytný“. Samozřejmě, že už i při takovém pregraduálním pobytu mohou vzniknout základy dlouhodobé spolupráce, setkání s budoucím „osudovým“ školitelem, nicméně obyčejně se dějí věci obyčejné a většina krátkých pobytů zásadní dopad na budoucí kariéru studenta nemá.

Naprosto jiná situace je v případě profesních výjezdů mladých lékařů po promoci či dokonce hotových postdoků – tedy těch, kteří již ukončili Ph.D. přípravu. Tam si totiž již kandidát pečlivě a fokusovaně vybírá místo podle tematiky a zároveň je alespoň do jisté míry i sám prověřován a vybírán potenciálním hostitelským pracovištěm. Tam je jeho ambicí nejen vykonávat, co se mu řekne, ale být i aktivním hráčem, v případě vědeckých projektů jejich spolutvůrcem. Zde se tedy blížíme opačnému konci pomyslné stupnice „prima – užitečné – skvělé – nezbytné“. A právě takové pobyty většinou zásadní profesní dopad mívají (mám na mysli ty, které jsou definovány skutečnými projekty a trvají zpravidla rok či více, nikoliv několikatýdenní návštěvy). Ukážou nejen, jak lékaři obstojí v silném zavedeném fungujícím týmu, ale prověří i jak si dokážou zařídit mimoprofesní život – existenci v novém prostředí s jeho kulturními a administrativními „jinostmi“. Zahraniční pobyty, kdy host přestává být jen hostem, ale stává se autentickou součástí pracoviště, mívají také opravdu měřitelné výsledky, publikace, další navazující společné projekty, dopad na budoucí rozvoj spolupráce vysílajícího a hostitelského pracoviště. Jistě, ani v takových případech se nemusí zadařit. Ovšem právě tyto opravdu pracovní pobyty prověří kvality krajánků komplexně a posouvají je v jejich profesi na kvalitativně vyšší úroveň.

A je také zajímavé sledovat proces jejich návratu, pokud k němu dojde. Ti, kdo pracovali delší dobu v zahraničí, se shodují, že není obtížný jen odchod a adaptace na novém pracovišti, ale že i návrat může dát dost zabrat. A to z důvodů jak objektivních, tak subjektivních. I na úspěšnosti návratu se totiž podílí nejen vlastní profesní kvalita a kvalifikace, ale také sociální schopnosti navrátilců. Většina přetavuje nabytou zkušenost do nových projektů a posouvá dále hranice tematiky i oboru. Asi se výjimečně nalezne i pár méně úspěšných, kteří v zahraničí dokázali fungovat jako součást zavedeného týmu, ale po návratu nejsou schopni se postavit na vlastní nohy a dávají nevoli ze svého „nedocenění“ najevo v historkách „... jó, to v Americe“, případně „... to já bych, kdybych“.

Osobně jsem strávil v zahraničí téměř pět let, která (nepochybně i na vrub starší generaci vlastnímu vzpomínkovému optimismu) patří k těm, na něž moc rád vzpomínám. A těší mě, že se nejedná jen o uzavřené vzpomínání, ale že navázané spolupráce měly a mají svůj dosah dodnes. Zároveň vím i to, jak může při odjezdu chybět podpora školitele či jak je obtížné vracet se na bídně vybavené pracoviště, které je teprve třeba vybudovat.

Jsem moc rád, že dnes jsme opravdu o hodně dál – technicky i lidsky – než před více než dvaceti třemi lety, kdy jsem vycestoval vůbec poprvé. Zatímco dříve „zahraniční“ znamenalo jaksi automaticky „lepší“, dnes již mnohem víc záleží na konkrétním pracovišti a týmu, kterým si „ozdobíme“ profesní kurikulum. Jsem hrdý na to, že v současnosti na naší fakultě pracuje několik navrátilců, kteří byli úspěšní ve svých „zahraničních misích“ a nyní jsou úspěšní u nás. Jsou to lidé, kteří se svými výsledky podílejí na stírání smyslu dělit pracoviště na zahraniční a tuzemská, ale kteří prostě činí svá stávající domácí pracoviště světovými – publikují ve špičkových mezinárodních časopisech, renomovaní vydavatelé vydávají jejich knihy a na jimi pořádané konference přijíždějí tisíce světových odborníků. Prostě jsou jedničky.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí přátelé,

jedním z témat dnešní Jedničky je „zahraniční zkušenost“ jako součást vzdělání lékaře. Žijeme již naštěstí v otevřené době, která nabízí široké spektrum voleb. Můžeme svobodně vyhledávat a cestovat, není třeba doprošovat se souhlasu či dokonce emigrovat, nejsme stavěni před dilemata a více či méně vynucované kompromisy „pustíme tě do zahraničí, ale...“. Takže v první řadě jde dnes o uplatnění vůle, energie a prověrku motivace každého z nás.

V mém zamyšlení implicitně předpokládám, že hovoříme-li o zahraniční zkušenosti, máme na mysli nějaké profesně relevantní, pokud možno špičkové pracoviště, nikoli sběr jahod ve Španělsku či prázdniny v baru na Kanárských ostrovech (jakkoliv i takové zkušenosti mohou být z různých hledisek určitě také užitečné). A zároveň předpokládám, že onu zkušenost získává připravený a schopný adept. Ale popořádku. Tedy podle „gradientu“ medik – po promoci – postdok.

Pro medika, stejně tak jako pro kohokoliv jiného, je určitě dobré, získává-li náhled i mimo rámec svého domácího prostředí – může si upravit svůj názor na režim a složení studia, přístup učitelů ke studentům (a naopak), rozšíří si svou sociální zkušenost. Vždyť i proto musel Honza do světa na zkušenou. Ovšem vzhledem k tomu, že naše medicínské školství – a naše fakulta, Jednička, obzvlášť – patří mezi vysoce kvalitní a že cestovat za mimoškolními informacemi lze bez omezení, je pregraduální studijní pobyt určitě lidsky užitečný, ale profesionálně spíš „hodně prima“ než „zcela nezbytný“. Samozřejmě, že už i při takovém pregraduálním pobytu mohou vzniknout základy dlouhodobé spolupráce, setkání s budoucím „osudovým“ školitelem, nicméně obyčejně se dějí věci obyčejné a většina krátkých pobytů zásadní dopad na budoucí kariéru studenta nemá.

Naprosto jiná situace je v případě profesních výjezdů mladých lékařů po promoci či dokonce hotových postdoků – tedy těch, kteří již ukončili Ph.D. přípravu. Tam si totiž již kandidát pečlivě a fokusovaně vybírá místo podle tematiky a zároveň je alespoň do jisté míry i sám prověřován a vybírán potenciálním hostitelským pracovištěm. Tam je jeho ambicí nejen vykonávat, co se mu řekne, ale být i aktivním hráčem, v případě vědeckých projektů jejich spolutvůrcem. Zde se tedy blížíme opačnému konci pomyslné stupnice „prima – užitečné – skvělé – nezbytné“. A právě takové pobyty většinou zásadní profesní dopad mívají (mám na mysli ty, které jsou definovány skutečnými projekty a trvají zpravidla rok či více, nikoliv několikatýdenní návštěvy). Ukážou nejen, jak lékaři obstojí v silném zavedeném fungujícím týmu, ale prověří i jak si dokážou zařídit mimoprofesní život – existenci v novém prostředí s jeho kulturními a administrativními „jinostmi“. Zahraniční pobyty, kdy host přestává být jen hostem, ale stává se autentickou součástí pracoviště, mívají také opravdu měřitelné výsledky, publikace, další navazující společné projekty, dopad na budoucí rozvoj spolupráce vysílajícího a hostitelského pracoviště. Jistě, ani v takových případech se nemusí zadařit. Ovšem právě tyto opravdu pracovní pobyty prověří kvality krajánků komplexně a posouvají je v jejich profesi na kvalitativně vyšší úroveň.

A je také zajímavé sledovat proces jejich návratu, pokud k němu dojde. Ti, kdo pracovali delší dobu v zahraničí, se shodují, že není obtížný jen odchod a adaptace na novém pracovišti, ale že i návrat může dát dost zabrat. A to z důvodů jak objektivních, tak subjektivních. I na úspěšnosti návratu se totiž podílí nejen vlastní profesní kvalita a kvalifikace, ale také sociální schopnosti navrátilců. Většina přetavuje nabytou zkušenost do nových projektů a posouvá dále hranice tematiky i oboru. Asi se výjimečně nalezne i pár méně úspěšných, kteří v zahraničí dokázali fungovat jako součást zavedeného týmu, ale po návratu nejsou schopni se postavit na vlastní nohy a dávají nevoli ze svého „nedocenění“ najevo v historkách „... jó, to v Americe“, případně „... to já bych, kdybych“.

Osobně jsem strávil v zahraničí téměř pět let, která (nepochybně i na vrub starší generaci vlastnímu vzpomínkovému optimismu) patří k těm, na něž moc rád vzpomínám. A těší mě, že se nejedná jen o uzavřené vzpomínání, ale že navázané spolupráce měly a mají svůj dosah dodnes. Zároveň vím i to, jak může při odjezdu chybět podpora školitele či jak je obtížné vracet se na bídně vybavené pracoviště, které je teprve třeba vybudovat.

Jsem moc rád, že dnes jsme opravdu o hodně dál – technicky i lidsky – než před více než dvaceti třemi lety, kdy jsem vycestoval vůbec poprvé. Zatímco dříve „zahraniční“ znamenalo jaksi automaticky „lepší“, dnes již mnohem víc záleží na konkrétním pracovišti a týmu, kterým si „ozdobíme“ profesní kurikulum. Jsem hrdý na to, že v současnosti na naší fakultě pracuje několik navrátilců, kteří byli úspěšní ve svých „zahraničních misích“ a nyní jsou úspěšní u nás. Jsou to lidé, kteří se svými výsledky podílejí na stírání smyslu dělit pracoviště na zahraniční a tuzemská, ale kteří prostě činí svá stávající domácí pracoviště světovými – publikují ve špičkových mezinárodních časopisech, renomovaní vydavatelé vydávají jejich knihy a na jimi pořádané konference přijíždějí tisíce světových odborníků. Prostě jsou jedničky.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí přátelé,

jedním z témat dnešní Jedničky je „zahraniční zkušenost“ jako součást vzdělání lékaře. Žijeme již naštěstí v otevřené době, která nabízí široké spektrum voleb. Můžeme svobodně vyhledávat a cestovat, není třeba doprošovat se souhlasu či dokonce emigrovat, nejsme stavěni před dilemata a více či méně vynucované kompromisy „pustíme tě do zahraničí, ale...“. Takže v první řadě jde dnes o uplatnění vůle, energie a prověrku motivace každého z nás.

V mém zamyšlení implicitně předpokládám, že hovoříme-li o zahraniční zkušenosti, máme na mysli nějaké profesně relevantní, pokud možno špičkové pracoviště, nikoli sběr jahod ve Španělsku či prázdniny v baru na Kanárských ostrovech (jakkoliv i takové zkušenosti mohou být z různých hledisek určitě také užitečné). A zároveň předpokládám, že onu zkušenost získává připravený a schopný adept. Ale popořádku. Tedy podle „gradientu“ medik – po promoci – postdok.

Pro medika, stejně tak jako pro kohokoliv jiného, je určitě dobré, získává-li náhled i mimo rámec svého domácího prostředí – může si upravit svůj názor na režim a složení studia, přístup učitelů ke studentům (a naopak), rozšíří si svou sociální zkušenost. Vždyť i proto musel Honza do světa na zkušenou. Ovšem vzhledem k tomu, že naše medicínské školství – a naše fakulta, Jednička, obzvlášť – patří mezi vysoce kvalitní a že cestovat za mimoškolními informacemi lze bez omezení, je pregraduální studijní pobyt určitě lidsky užitečný, ale profesionálně spíš „hodně prima“ než „zcela nezbytný“. Samozřejmě, že už i při takovém pregraduálním pobytu mohou vzniknout základy dlouhodobé spolupráce, setkání s budoucím „osudovým“ školitelem, nicméně obyčejně se dějí věci obyčejné a většina krátkých pobytů zásadní dopad na budoucí kariéru studenta nemá.

Naprosto jiná situace je v případě profesních výjezdů mladých lékařů po promoci či dokonce hotových postdoků – tedy těch, kteří již ukončili Ph.D. přípravu. Tam si totiž již kandidát pečlivě a fokusovaně vybírá místo podle tematiky a zároveň je alespoň do jisté míry i sám prověřován a vybírán potenciálním hostitelským pracovištěm. Tam je jeho ambicí nejen vykonávat, co se mu řekne, ale být i aktivním hráčem, v případě vědeckých projektů jejich spolutvůrcem. Zde se tedy blížíme opačnému konci pomyslné stupnice „prima – užitečné – skvělé – nezbytné“. A právě takové pobyty většinou zásadní profesní dopad mívají (mám na mysli ty, které jsou definovány skutečnými projekty a trvají zpravidla rok či více, nikoliv několikatýdenní návštěvy). Ukážou nejen, jak lékaři obstojí v silném zavedeném fungujícím týmu, ale prověří i jak si dokážou zařídit mimoprofesní život – existenci v novém prostředí s jeho kulturními a administrativními „jinostmi“. Zahraniční pobyty, kdy host přestává být jen hostem, ale stává se autentickou součástí pracoviště, mívají také opravdu měřitelné výsledky, publikace, další navazující společné projekty, dopad na budoucí rozvoj spolupráce vysílajícího a hostitelského pracoviště. Jistě, ani v takových případech se nemusí zadařit. Ovšem právě tyto opravdu pracovní pobyty prověří kvality krajánků komplexně a posouvají je v jejich profesi na kvalitativně vyšší úroveň.

A je také zajímavé sledovat proces jejich návratu, pokud k němu dojde. Ti, kdo pracovali delší dobu v zahraničí, se shodují, že není obtížný jen odchod a adaptace na novém pracovišti, ale že i návrat může dát dost zabrat. A to z důvodů jak objektivních, tak subjektivních. I na úspěšnosti návratu se totiž podílí nejen vlastní profesní kvalita a kvalifikace, ale také sociální schopnosti navrátilců. Většina přetavuje nabytou zkušenost do nových projektů a posouvá dále hranice tematiky i oboru. Asi se výjimečně nalezne i pár méně úspěšných, kteří v zahraničí dokázali fungovat jako součást zavedeného týmu, ale po návratu nejsou schopni se postavit na vlastní nohy a dávají nevoli ze svého „nedocenění“ najevo v historkách „... jó, to v Americe“, případně „... to já bych, kdybych“.

Osobně jsem strávil v zahraničí téměř pět let, která (nepochybně i na vrub starší generaci vlastnímu vzpomínkovému optimismu) patří k těm, na něž moc rád vzpomínám. A těší mě, že se nejedná jen o uzavřené vzpomínání, ale že navázané spolupráce měly a mají svůj dosah dodnes. Zároveň vím i to, jak může při odjezdu chybět podpora školitele či jak je obtížné vracet se na bídně vybavené pracoviště, které je teprve třeba vybudovat.

Jsem moc rád, že dnes jsme opravdu o hodně dál – technicky i lidsky – než před více než dvaceti třemi lety, kdy jsem vycestoval vůbec poprvé. Zatímco dříve „zahraniční“ znamenalo jaksi automaticky „lepší“, dnes již mnohem víc záleží na konkrétním pracovišti a týmu, kterým si „ozdobíme“ profesní kurikulum. Jsem hrdý na to, že v současnosti na naší fakultě pracuje několik navrátilců, kteří byli úspěšní ve svých „zahraničních misích“ a nyní jsou úspěšní u nás. Jsou to lidé, kteří se svými výsledky podílejí na stírání smyslu dělit pracoviště na zahraniční a tuzemská, ale kteří prostě činí svá stávající domácí pracoviště světovými – publikují ve špičkových mezinárodních časopisech, renomovaní vydavatelé vydávají jejich knihy a na jimi pořádané konference přijíždějí tisíce světových odborníků. Prostě jsou jedničky.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí přátelé,

jedním z témat dnešní Jedničky je „zahraniční zkušenost“ jako součást vzdělání lékaře. Žijeme již naštěstí v otevřené době, která nabízí široké spektrum voleb. Můžeme svobodně vyhledávat a cestovat, není třeba doprošovat se souhlasu či dokonce emigrovat, nejsme stavěni před dilemata a více či méně vynucované kompromisy „pustíme tě do zahraničí, ale...“. Takže v první řadě jde dnes o uplatnění vůle, energie a prověrku motivace každého z nás.

V mém zamyšlení implicitně předpokládám, že hovoříme-li o zahraniční zkušenosti, máme na mysli nějaké profesně relevantní, pokud možno špičkové pracoviště, nikoli sběr jahod ve Španělsku či prázdniny v baru na Kanárských ostrovech (jakkoliv i takové zkušenosti mohou být z různých hledisek určitě také užitečné). A zároveň předpokládám, že onu zkušenost získává připravený a schopný adept. Ale popořádku. Tedy podle „gradientu“ medik – po promoci – postdok.

Pro medika, stejně tak jako pro kohokoliv jiného, je určitě dobré, získává-li náhled i mimo rámec svého domácího prostředí – může si upravit svůj názor na režim a složení studia, přístup učitelů ke studentům (a naopak), rozšíří si svou sociální zkušenost. Vždyť i proto musel Honza do světa na zkušenou. Ovšem vzhledem k tomu, že naše medicínské školství – a naše fakulta, Jednička, obzvlášť – patří mezi vysoce kvalitní a že cestovat za mimoškolními informacemi lze bez omezení, je pregraduální studijní pobyt určitě lidsky užitečný, ale profesionálně spíš „hodně prima“ než „zcela nezbytný“. Samozřejmě, že už i při takovém pregraduálním pobytu mohou vzniknout základy dlouhodobé spolupráce, setkání s budoucím „osudovým“ školitelem, nicméně obyčejně se dějí věci obyčejné a většina krátkých pobytů zásadní dopad na budoucí kariéru studenta nemá.

Naprosto jiná situace je v případě profesních výjezdů mladých lékařů po promoci či dokonce hotových postdoků – tedy těch, kteří již ukončili Ph.D. přípravu. Tam si totiž již kandidát pečlivě a fokusovaně vybírá místo podle tematiky a zároveň je alespoň do jisté míry i sám prověřován a vybírán potenciálním hostitelským pracovištěm. Tam je jeho ambicí nejen vykonávat, co se mu řekne, ale být i aktivním hráčem, v případě vědeckých projektů jejich spolutvůrcem. Zde se tedy blížíme opačnému konci pomyslné stupnice „prima – užitečné – skvělé – nezbytné“. A právě takové pobyty většinou zásadní profesní dopad mívají (mám na mysli ty, které jsou definovány skutečnými projekty a trvají zpravidla rok či více, nikoliv několikatýdenní návštěvy). Ukážou nejen, jak lékaři obstojí v silném zavedeném fungujícím týmu, ale prověří i jak si dokážou zařídit mimoprofesní život – existenci v novém prostředí s jeho kulturními a administrativními „jinostmi“. Zahraniční pobyty, kdy host přestává být jen hostem, ale stává se autentickou součástí pracoviště, mívají také opravdu měřitelné výsledky, publikace, další navazující společné projekty, dopad na budoucí rozvoj spolupráce vysílajícího a hostitelského pracoviště. Jistě, ani v takových případech se nemusí zadařit. Ovšem právě tyto opravdu pracovní pobyty prověří kvality krajánků komplexně a posouvají je v jejich profesi na kvalitativně vyšší úroveň.

A je také zajímavé sledovat proces jejich návratu, pokud k němu dojde. Ti, kdo pracovali delší dobu v zahraničí, se shodují, že není obtížný jen odchod a adaptace na novém pracovišti, ale že i návrat může dát dost zabrat. A to z důvodů jak objektivních, tak subjektivních. I na úspěšnosti návratu se totiž podílí nejen vlastní profesní kvalita a kvalifikace, ale také sociální schopnosti navrátilců. Většina přetavuje nabytou zkušenost do nových projektů a posouvá dále hranice tematiky i oboru. Asi se výjimečně nalezne i pár méně úspěšných, kteří v zahraničí dokázali fungovat jako součást zavedeného týmu, ale po návratu nejsou schopni se postavit na vlastní nohy a dávají nevoli ze svého „nedocenění“ najevo v historkách „... jó, to v Americe“, případně „... to já bych, kdybych“.

Osobně jsem strávil v zahraničí téměř pět let, která (nepochybně i na vrub starší generaci vlastnímu vzpomínkovému optimismu) patří k těm, na něž moc rád vzpomínám. A těší mě, že se nejedná jen o uzavřené vzpomínání, ale že navázané spolupráce měly a mají svůj dosah dodnes. Zároveň vím i to, jak může při odjezdu chybět podpora školitele či jak je obtížné vracet se na bídně vybavené pracoviště, které je teprve třeba vybudovat.

Jsem moc rád, že dnes jsme opravdu o hodně dál – technicky i lidsky – než před více než dvaceti třemi lety, kdy jsem vycestoval vůbec poprvé. Zatímco dříve „zahraniční“ znamenalo jaksi automaticky „lepší“, dnes již mnohem víc záleží na konkrétním pracovišti a týmu, kterým si „ozdobíme“ profesní kurikulum. Jsem hrdý na to, že v současnosti na naší fakultě pracuje několik navrátilců, kteří byli úspěšní ve svých „zahraničních misích“ a nyní jsou úspěšní u nás. Jsou to lidé, kteří se svými výsledky podílejí na stírání smyslu dělit pracoviště na zahraniční a tuzemská, ale kteří prostě činí svá stávající domácí pracoviště světovými – publikují ve špičkových mezinárodních časopisech, renomovaní vydavatelé vydávají jejich knihy a na jimi pořádané konference přijíždějí tisíce světových odborníků. Prostě jsou jedničky.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí přátelé,

jedním z témat dnešní Jedničky je „zahraniční zkušenost“ jako součást vzdělání lékaře. Žijeme již naštěstí v otevřené době, která nabízí široké spektrum voleb. Můžeme svobodně vyhledávat a cestovat, není třeba doprošovat se souhlasu či dokonce emigrovat, nejsme stavěni před dilemata a více či méně vynucované kompromisy „pustíme tě do zahraničí, ale...“. Takže v první řadě jde dnes o uplatnění vůle, energie a prověrku motivace každého z nás.

V mém zamyšlení implicitně předpokládám, že hovoříme-li o zahraniční zkušenosti, máme na mysli nějaké profesně relevantní, pokud možno špičkové pracoviště, nikoli sběr jahod ve Španělsku či prázdniny v baru na Kanárských ostrovech (jakkoliv i takové zkušenosti mohou být z různých hledisek určitě také užitečné). A zároveň předpokládám, že onu zkušenost získává připravený a schopný adept. Ale popořádku. Tedy podle „gradientu“ medik – po promoci – postdok.

Pro medika, stejně tak jako pro kohokoliv jiného, je určitě dobré, získává-li náhled i mimo rámec svého domácího prostředí – může si upravit svůj názor na režim a složení studia, přístup učitelů ke studentům (a naopak), rozšíří si svou sociální zkušenost. Vždyť i proto musel Honza do světa na zkušenou. Ovšem vzhledem k tomu, že naše medicínské školství – a naše fakulta, Jednička, obzvlášť – patří mezi vysoce kvalitní a že cestovat za mimoškolními informacemi lze bez omezení, je pregraduální studijní pobyt určitě lidsky užitečný, ale profesionálně spíš „hodně prima“ než „zcela nezbytný“. Samozřejmě, že už i při takovém pregraduálním pobytu mohou vzniknout základy dlouhodobé spolupráce, setkání s budoucím „osudovým“ školitelem, nicméně obyčejně se dějí věci obyčejné a většina krátkých pobytů zásadní dopad na budoucí kariéru studenta nemá.

Naprosto jiná situace je v případě profesních výjezdů mladých lékařů po promoci či dokonce hotových postdoků – tedy těch, kteří již ukončili Ph.D. přípravu. Tam si totiž již kandidát pečlivě a fokusovaně vybírá místo podle tematiky a zároveň je alespoň do jisté míry i sám prověřován a vybírán potenciálním hostitelským pracovištěm. Tam je jeho ambicí nejen vykonávat, co se mu řekne, ale být i aktivním hráčem, v případě vědeckých projektů jejich spolutvůrcem. Zde se tedy blížíme opačnému konci pomyslné stupnice „prima – užitečné – skvělé – nezbytné“. A právě takové pobyty většinou zásadní profesní dopad mívají (mám na mysli ty, které jsou definovány skutečnými projekty a trvají zpravidla rok či více, nikoliv několikatýdenní návštěvy). Ukážou nejen, jak lékaři obstojí v silném zavedeném fungujícím týmu, ale prověří i jak si dokážou zařídit mimoprofesní život – existenci v novém prostředí s jeho kulturními a administrativními „jinostmi“. Zahraniční pobyty, kdy host přestává být jen hostem, ale stává se autentickou součástí pracoviště, mívají také opravdu měřitelné výsledky, publikace, další navazující společné projekty, dopad na budoucí rozvoj spolupráce vysílajícího a hostitelského pracoviště. Jistě, ani v takových případech se nemusí zadařit. Ovšem právě tyto opravdu pracovní pobyty prověří kvality krajánků komplexně a posouvají je v jejich profesi na kvalitativně vyšší úroveň.

A je také zajímavé sledovat proces jejich návratu, pokud k němu dojde. Ti, kdo pracovali delší dobu v zahraničí, se shodují, že není obtížný jen odchod a adaptace na novém pracovišti, ale že i návrat může dát dost zabrat. A to z důvodů jak objektivních, tak subjektivních. I na úspěšnosti návratu se totiž podílí nejen vlastní profesní kvalita a kvalifikace, ale také sociální schopnosti navrátilců. Většina přetavuje nabytou zkušenost do nových projektů a posouvá dále hranice tematiky i oboru. Asi se výjimečně nalezne i pár méně úspěšných, kteří v zahraničí dokázali fungovat jako součást zavedeného týmu, ale po návratu nejsou schopni se postavit na vlastní nohy a dávají nevoli ze svého „nedocenění“ najevo v historkách „... jó, to v Americe“, případně „... to já bych, kdybych“.

Osobně jsem strávil v zahraničí téměř pět let, která (nepochybně i na vrub starší generaci vlastnímu vzpomínkovému optimismu) patří k těm, na něž moc rád vzpomínám. A těší mě, že se nejedná jen o uzavřené vzpomínání, ale že navázané spolupráce měly a mají svůj dosah dodnes. Zároveň vím i to, jak může při odjezdu chybět podpora školitele či jak je obtížné vracet se na bídně vybavené pracoviště, které je teprve třeba vybudovat.

Jsem moc rád, že dnes jsme opravdu o hodně dál – technicky i lidsky – než před více než dvaceti třemi lety, kdy jsem vycestoval vůbec poprvé. Zatímco dříve „zahraniční“ znamenalo jaksi automaticky „lepší“, dnes již mnohem víc záleží na konkrétním pracovišti a týmu, kterým si „ozdobíme“ profesní kurikulum. Jsem hrdý na to, že v současnosti na naší fakultě pracuje několik navrátilců, kteří byli úspěšní ve svých „zahraničních misích“ a nyní jsou úspěšní u nás. Jsou to lidé, kteří se svými výsledky podílejí na stírání smyslu dělit pracoviště na zahraniční a tuzemská, ale kteří prostě činí svá stávající domácí pracoviště světovými – publikují ve špičkových mezinárodních časopisech, renomovaní vydavatelé vydávají jejich knihy a na jimi pořádané konference přijíždějí tisíce světových odborníků. Prostě jsou jedničky.