Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí přátelé – a dnes také všichni Alumni 1. LF UK!

Aktuální „otvírák“ Jedničky si dovolím zahájit kazuistikou. Před několika týdny jsme se sešli s kolegy z našeho promočního ročníku tehdejší Fakulty všeobecného lékařství UK. Setkání po velmi těsně nekulatých 29 letech. Vzpomínkový optimismus při příjemné projížďce parníkem po Vltavě, se ztemnělou Prahou za okny, akcentovaný sklenkou vína (u zlobivějších spolužáků několika), byl přirozenou příležitostí k připomenutí společných bohatýrských historek. K připomenutí – někdy více a jindy méně lichotivého a laskavého – osobností, osob, postaviček a také tehdejší „normalizační“ době poplatných, někdy i bizarních figurek, které nás cestou po fakultě provázely a nejrůznějšími způsoby ovlivňovaly.

I v poněkud hédonicko-triviální atmosféře setkání spolužáků na chvíli omládlých virtuálním vstupem do „starých zlatých časů“ společných studií (a tou zmíněnou sklenkou vína), bylo zjevné, že za historkami uváděnými slovy „Vzpomínáš jak...“ či dokonce „Pamatuješ, že existoval předmět...“ je i něco více. Uvědomovali jsme si, že fakulta, jíž jsme byli studenty, není pro mnohé z nás jen sbírkou více či méně zábavných příhod, řádkou profesního životopisu a vzdálenou uzavřenou vytrácející se minulostí. Naše fakulta zůstává naší součástí po celý život. V dobrém i v tom horším. Pro někoho více v rovině racionální, pro jiného emočně-sentimentální. Je naší součástí nejen tím, co jsme se naučili (případně nenaučili) podle sylabů, ale i tím, koho jsme poznali, s kým jsme se spřátelili, komu a čemu jsme se naučili vyhýbat a podle jakých vzorů si vybíráme svou cestu dodnes. A platí to i naopak – my absolventi zůstáváme v různé míře součástí své fakulty – a to zdaleka nejen ti z nás, kteří jsme dnes jejími akademickými občany. I ti, co alma mater po promoci opustili, ji většinou neopouštějí zcela. Jejich cesta se s fakultou protíná ve vědecké práci, specializačním vzdělávání, ale i v profesních kontaktech všedního dne. A také často tím, že u nás studují jejich děti. Máme tedy vlastně mezigenerační odpovědnost i za kolegy, kteří přicházejí po nás a kteří nás budou oprávněně a kriticky hodnotit, stejně jako jsme my hodnotili ty „před námi“.

Je skvělé, že absolventky a absolventi naší fakulty představují významnou součást české i světové medicíny a lékařské vědy. Víme, že množství našich absolventů, kteří se stali primáři, řediteli nemocnic, přednosty napříč fakultními nemocnicemi, vedoucími odborných a profesních společností, zkrátka těmi, kteří „vedou“ naši medicínu, je více, než by odpovídalo jen numericky vyjádřenému faktu, že jsme největší lékařskou fakultou s nejdelší tradicí v naší republice. Pro mnoho dalších, kteří představují elitu oboru mimo funkční místa, nemáme statistiku a v mnoha případech ani kontakt. Zmiňuji-li světovost našich absolventů, není to jen obecné klišé. Ve světě se velmi dobře uplatnili ti, kteří bohužel naši republiku opouštěli v důsledku normalizačních pořádků a nesvobody, ale velmi dobře se v zahraničí uplatňují i ti, kteří odcházejí na základě svého svobodného rozhodnutí dnes. Spolupráce s úspěšnými absolventy v zahraničí je logickou součástí mezinárodního kontextu každé dobré školy. Podílejí se na našich vědeckých projektech, někteří se stali hostujícími profesory Jedničky a fakticky pomáhají třeba s vedením kurzů pro naše současné postgraduální studenty, další pomáhají našim absolventům se získáváním praxe na zahraničních pracovištích. Jsme také upřímně rádi, že se k nám, coby své fakultní komunitě, hlásí absolventi z řad zahraničních studentů. Mimochodem, tradice Alumni klubů je právě ve světě mnohem silnější, než je tomu dosud u nás. Je zjevné, že pocit sounáležitosti a vzájemného obohacování se svými school-mates a svou alma mater je u zahraničních studentů opravdu silný a vnímají jej velmi autenticky.

Abychom usnadnili a podpořili setkávání a faktické i virtuální sdílení komunity 1. LF UK, začali jsme v letošním roce tvořit a budovat platformu absolventského klubu Alumni. Potěší nás, pokud jej budete svou spoluúčastí budovat s námi. Věřím, že Alumni 1. LF UK bude nejen užitečným prostředníkem znovunalezení a příjemného společenského setkávání spolužáků, ale i produktivním zprostředkovatelem mezinárodní a mezigenerační soudržnosti, spolupráce, vzájemné kolegiality a inspirace. Setkávání a spolupráce lidí a „stále jejich“ 1. lékařské fakulty – Jedničky.

Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK

Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí přátelé – a dnes také všichni Alumni 1. LF UK!

Aktuální „otvírák“ Jedničky si dovolím zahájit kazuistikou. Před několika týdny jsme se sešli s kolegy z našeho promočního ročníku tehdejší Fakulty všeobecného lékařství UK. Setkání po velmi těsně nekulatých 29 letech. Vzpomínkový optimismus při příjemné projížďce parníkem po Vltavě, se ztemnělou Prahou za okny, akcentovaný sklenkou vína (u zlobivějších spolužáků několika), byl přirozenou příležitostí k připomenutí společných bohatýrských historek. K připomenutí – někdy více a jindy méně lichotivého a laskavého – osobností, osob, postaviček a také tehdejší „normalizační“ době poplatných, někdy i bizarních figurek, které nás cestou po fakultě provázely a nejrůznějšími způsoby ovlivňovaly.

I v poněkud hédonicko-triviální atmosféře setkání spolužáků na chvíli omládlých virtuálním vstupem do „starých zlatých časů“ společných studií (a tou zmíněnou sklenkou vína), bylo zjevné, že za historkami uváděnými slovy „Vzpomínáš jak...“ či dokonce „Pamatuješ, že existoval předmět...“ je i něco více. Uvědomovali jsme si, že fakulta, jíž jsme byli studenty, není pro mnohé z nás jen sbírkou více či méně zábavných příhod, řádkou profesního životopisu a vzdálenou uzavřenou vytrácející se minulostí. Naše fakulta zůstává naší součástí po celý život. V dobrém i v tom horším. Pro někoho více v rovině racionální, pro jiného emočně-sentimentální. Je naší součástí nejen tím, co jsme se naučili (případně nenaučili) podle sylabů, ale i tím, koho jsme poznali, s kým jsme se spřátelili, komu a čemu jsme se naučili vyhýbat a podle jakých vzorů si vybíráme svou cestu dodnes. A platí to i naopak – my absolventi zůstáváme v různé míře součástí své fakulty – a to zdaleka nejen ti z nás, kteří jsme dnes jejími akademickými občany. I ti, co alma mater po promoci opustili, ji většinou neopouštějí zcela. Jejich cesta se s fakultou protíná ve vědecké práci, specializačním vzdělávání, ale i v profesních kontaktech všedního dne. A také často tím, že u nás studují jejich děti. Máme tedy vlastně mezigenerační odpovědnost i za kolegy, kteří přicházejí po nás a kteří nás budou oprávněně a kriticky hodnotit, stejně jako jsme my hodnotili ty „před námi“.

Je skvělé, že absolventky a absolventi naší fakulty představují významnou součást české i světové medicíny a lékařské vědy. Víme, že množství našich absolventů, kteří se stali primáři, řediteli nemocnic, přednosty napříč fakultními nemocnicemi, vedoucími odborných a profesních společností, zkrátka těmi, kteří „vedou“ naši medicínu, je více, než by odpovídalo jen numericky vyjádřenému faktu, že jsme největší lékařskou fakultou s nejdelší tradicí v naší republice. Pro mnoho dalších, kteří představují elitu oboru mimo funkční místa, nemáme statistiku a v mnoha případech ani kontakt. Zmiňuji-li světovost našich absolventů, není to jen obecné klišé. Ve světě se velmi dobře uplatnili ti, kteří bohužel naši republiku opouštěli v důsledku normalizačních pořádků a nesvobody, ale velmi dobře se v zahraničí uplatňují i ti, kteří odcházejí na základě svého svobodného rozhodnutí dnes. Spolupráce s úspěšnými absolventy v zahraničí je logickou součástí mezinárodního kontextu každé dobré školy. Podílejí se na našich vědeckých projektech, někteří se stali hostujícími profesory Jedničky a fakticky pomáhají třeba s vedením kurzů pro naše současné postgraduální studenty, další pomáhají našim absolventům se získáváním praxe na zahraničních pracovištích. Jsme také upřímně rádi, že se k nám, coby své fakultní komunitě, hlásí absolventi z řad zahraničních studentů. Mimochodem, tradice Alumni klubů je právě ve světě mnohem silnější, než je tomu dosud u nás. Je zjevné, že pocit sounáležitosti a vzájemného obohacování se svými school-mates a svou alma mater je u zahraničních studentů opravdu silný a vnímají jej velmi autenticky.

Abychom usnadnili a podpořili setkávání a faktické i virtuální sdílení komunity 1. LF UK, začali jsme v letošním roce tvořit a budovat platformu absolventského klubu Alumni. Potěší nás, pokud jej budete svou spoluúčastí budovat s námi. Věřím, že Alumni 1. LF UK bude nejen užitečným prostředníkem znovunalezení a příjemného společenského setkávání spolužáků, ale i produktivním zprostředkovatelem mezinárodní a mezigenerační soudržnosti, spolupráce, vzájemné kolegiality a inspirace. Setkávání a spolupráce lidí a „stále jejich“ 1. lékařské fakulty – Jedničky.

Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK

Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí přátelé – a dnes také všichni Alumni 1. LF UK!

Aktuální „otvírák“ Jedničky si dovolím zahájit kazuistikou. Před několika týdny jsme se sešli s kolegy z našeho promočního ročníku tehdejší Fakulty všeobecného lékařství UK. Setkání po velmi těsně nekulatých 29 letech. Vzpomínkový optimismus při příjemné projížďce parníkem po Vltavě, se ztemnělou Prahou za okny, akcentovaný sklenkou vína (u zlobivějších spolužáků několika), byl přirozenou příležitostí k připomenutí společných bohatýrských historek. K připomenutí – někdy více a jindy méně lichotivého a laskavého – osobností, osob, postaviček a také tehdejší „normalizační“ době poplatných, někdy i bizarních figurek, které nás cestou po fakultě provázely a nejrůznějšími způsoby ovlivňovaly.

I v poněkud hédonicko-triviální atmosféře setkání spolužáků na chvíli omládlých virtuálním vstupem do „starých zlatých časů“ společných studií (a tou zmíněnou sklenkou vína), bylo zjevné, že za historkami uváděnými slovy „Vzpomínáš jak...“ či dokonce „Pamatuješ, že existoval předmět...“ je i něco více. Uvědomovali jsme si, že fakulta, jíž jsme byli studenty, není pro mnohé z nás jen sbírkou více či méně zábavných příhod, řádkou profesního životopisu a vzdálenou uzavřenou vytrácející se minulostí. Naše fakulta zůstává naší součástí po celý život. V dobrém i v tom horším. Pro někoho více v rovině racionální, pro jiného emočně-sentimentální. Je naší součástí nejen tím, co jsme se naučili (případně nenaučili) podle sylabů, ale i tím, koho jsme poznali, s kým jsme se spřátelili, komu a čemu jsme se naučili vyhýbat a podle jakých vzorů si vybíráme svou cestu dodnes. A platí to i naopak – my absolventi zůstáváme v různé míře součástí své fakulty – a to zdaleka nejen ti z nás, kteří jsme dnes jejími akademickými občany. I ti, co alma mater po promoci opustili, ji většinou neopouštějí zcela. Jejich cesta se s fakultou protíná ve vědecké práci, specializačním vzdělávání, ale i v profesních kontaktech všedního dne. A také často tím, že u nás studují jejich děti. Máme tedy vlastně mezigenerační odpovědnost i za kolegy, kteří přicházejí po nás a kteří nás budou oprávněně a kriticky hodnotit, stejně jako jsme my hodnotili ty „před námi“.

Je skvělé, že absolventky a absolventi naší fakulty představují významnou součást české i světové medicíny a lékařské vědy. Víme, že množství našich absolventů, kteří se stali primáři, řediteli nemocnic, přednosty napříč fakultními nemocnicemi, vedoucími odborných a profesních společností, zkrátka těmi, kteří „vedou“ naši medicínu, je více, než by odpovídalo jen numericky vyjádřenému faktu, že jsme největší lékařskou fakultou s nejdelší tradicí v naší republice. Pro mnoho dalších, kteří představují elitu oboru mimo funkční místa, nemáme statistiku a v mnoha případech ani kontakt. Zmiňuji-li světovost našich absolventů, není to jen obecné klišé. Ve světě se velmi dobře uplatnili ti, kteří bohužel naši republiku opouštěli v důsledku normalizačních pořádků a nesvobody, ale velmi dobře se v zahraničí uplatňují i ti, kteří odcházejí na základě svého svobodného rozhodnutí dnes. Spolupráce s úspěšnými absolventy v zahraničí je logickou součástí mezinárodního kontextu každé dobré školy. Podílejí se na našich vědeckých projektech, někteří se stali hostujícími profesory Jedničky a fakticky pomáhají třeba s vedením kurzů pro naše současné postgraduální studenty, další pomáhají našim absolventům se získáváním praxe na zahraničních pracovištích. Jsme také upřímně rádi, že se k nám, coby své fakultní komunitě, hlásí absolventi z řad zahraničních studentů. Mimochodem, tradice Alumni klubů je právě ve světě mnohem silnější, než je tomu dosud u nás. Je zjevné, že pocit sounáležitosti a vzájemného obohacování se svými school-mates a svou alma mater je u zahraničních studentů opravdu silný a vnímají jej velmi autenticky.

Abychom usnadnili a podpořili setkávání a faktické i virtuální sdílení komunity 1. LF UK, začali jsme v letošním roce tvořit a budovat platformu absolventského klubu Alumni. Potěší nás, pokud jej budete svou spoluúčastí budovat s námi. Věřím, že Alumni 1. LF UK bude nejen užitečným prostředníkem znovunalezení a příjemného společenského setkávání spolužáků, ale i produktivním zprostředkovatelem mezinárodní a mezigenerační soudržnosti, spolupráce, vzájemné kolegiality a inspirace. Setkávání a spolupráce lidí a „stále jejich“ 1. lékařské fakulty – Jedničky.

Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK

Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí přátelé – a dnes také všichni Alumni 1. LF UK!

Aktuální „otvírák“ Jedničky si dovolím zahájit kazuistikou. Před několika týdny jsme se sešli s kolegy z našeho promočního ročníku tehdejší Fakulty všeobecného lékařství UK. Setkání po velmi těsně nekulatých 29 letech. Vzpomínkový optimismus při příjemné projížďce parníkem po Vltavě, se ztemnělou Prahou za okny, akcentovaný sklenkou vína (u zlobivějších spolužáků několika), byl přirozenou příležitostí k připomenutí společných bohatýrských historek. K připomenutí – někdy více a jindy méně lichotivého a laskavého – osobností, osob, postaviček a také tehdejší „normalizační“ době poplatných, někdy i bizarních figurek, které nás cestou po fakultě provázely a nejrůznějšími způsoby ovlivňovaly.

I v poněkud hédonicko-triviální atmosféře setkání spolužáků na chvíli omládlých virtuálním vstupem do „starých zlatých časů“ společných studií (a tou zmíněnou sklenkou vína), bylo zjevné, že za historkami uváděnými slovy „Vzpomínáš jak...“ či dokonce „Pamatuješ, že existoval předmět...“ je i něco více. Uvědomovali jsme si, že fakulta, jíž jsme byli studenty, není pro mnohé z nás jen sbírkou více či méně zábavných příhod, řádkou profesního životopisu a vzdálenou uzavřenou vytrácející se minulostí. Naše fakulta zůstává naší součástí po celý život. V dobrém i v tom horším. Pro někoho více v rovině racionální, pro jiného emočně-sentimentální. Je naší součástí nejen tím, co jsme se naučili (případně nenaučili) podle sylabů, ale i tím, koho jsme poznali, s kým jsme se spřátelili, komu a čemu jsme se naučili vyhýbat a podle jakých vzorů si vybíráme svou cestu dodnes. A platí to i naopak – my absolventi zůstáváme v různé míře součástí své fakulty – a to zdaleka nejen ti z nás, kteří jsme dnes jejími akademickými občany. I ti, co alma mater po promoci opustili, ji většinou neopouštějí zcela. Jejich cesta se s fakultou protíná ve vědecké práci, specializačním vzdělávání, ale i v profesních kontaktech všedního dne. A také často tím, že u nás studují jejich děti. Máme tedy vlastně mezigenerační odpovědnost i za kolegy, kteří přicházejí po nás a kteří nás budou oprávněně a kriticky hodnotit, stejně jako jsme my hodnotili ty „před námi“.

Je skvělé, že absolventky a absolventi naší fakulty představují významnou součást české i světové medicíny a lékařské vědy. Víme, že množství našich absolventů, kteří se stali primáři, řediteli nemocnic, přednosty napříč fakultními nemocnicemi, vedoucími odborných a profesních společností, zkrátka těmi, kteří „vedou“ naši medicínu, je více, než by odpovídalo jen numericky vyjádřenému faktu, že jsme největší lékařskou fakultou s nejdelší tradicí v naší republice. Pro mnoho dalších, kteří představují elitu oboru mimo funkční místa, nemáme statistiku a v mnoha případech ani kontakt. Zmiňuji-li světovost našich absolventů, není to jen obecné klišé. Ve světě se velmi dobře uplatnili ti, kteří bohužel naši republiku opouštěli v důsledku normalizačních pořádků a nesvobody, ale velmi dobře se v zahraničí uplatňují i ti, kteří odcházejí na základě svého svobodného rozhodnutí dnes. Spolupráce s úspěšnými absolventy v zahraničí je logickou součástí mezinárodního kontextu každé dobré školy. Podílejí se na našich vědeckých projektech, někteří se stali hostujícími profesory Jedničky a fakticky pomáhají třeba s vedením kurzů pro naše současné postgraduální studenty, další pomáhají našim absolventům se získáváním praxe na zahraničních pracovištích. Jsme také upřímně rádi, že se k nám, coby své fakultní komunitě, hlásí absolventi z řad zahraničních studentů. Mimochodem, tradice Alumni klubů je právě ve světě mnohem silnější, než je tomu dosud u nás. Je zjevné, že pocit sounáležitosti a vzájemného obohacování se svými school-mates a svou alma mater je u zahraničních studentů opravdu silný a vnímají jej velmi autenticky.

Abychom usnadnili a podpořili setkávání a faktické i virtuální sdílení komunity 1. LF UK, začali jsme v letošním roce tvořit a budovat platformu absolventského klubu Alumni. Potěší nás, pokud jej budete svou spoluúčastí budovat s námi. Věřím, že Alumni 1. LF UK bude nejen užitečným prostředníkem znovunalezení a příjemného společenského setkávání spolužáků, ale i produktivním zprostředkovatelem mezinárodní a mezigenerační soudržnosti, spolupráce, vzájemné kolegiality a inspirace. Setkávání a spolupráce lidí a „stále jejich“ 1. lékařské fakulty – Jedničky.

Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK

Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí přátelé – a dnes také všichni Alumni 1. LF UK!

Aktuální „otvírák“ Jedničky si dovolím zahájit kazuistikou. Před několika týdny jsme se sešli s kolegy z našeho promočního ročníku tehdejší Fakulty všeobecného lékařství UK. Setkání po velmi těsně nekulatých 29 letech. Vzpomínkový optimismus při příjemné projížďce parníkem po Vltavě, se ztemnělou Prahou za okny, akcentovaný sklenkou vína (u zlobivějších spolužáků několika), byl přirozenou příležitostí k připomenutí společných bohatýrských historek. K připomenutí – někdy více a jindy méně lichotivého a laskavého – osobností, osob, postaviček a také tehdejší „normalizační“ době poplatných, někdy i bizarních figurek, které nás cestou po fakultě provázely a nejrůznějšími způsoby ovlivňovaly.

I v poněkud hédonicko-triviální atmosféře setkání spolužáků na chvíli omládlých virtuálním vstupem do „starých zlatých časů“ společných studií (a tou zmíněnou sklenkou vína), bylo zjevné, že za historkami uváděnými slovy „Vzpomínáš jak...“ či dokonce „Pamatuješ, že existoval předmět...“ je i něco více. Uvědomovali jsme si, že fakulta, jíž jsme byli studenty, není pro mnohé z nás jen sbírkou více či méně zábavných příhod, řádkou profesního životopisu a vzdálenou uzavřenou vytrácející se minulostí. Naše fakulta zůstává naší součástí po celý život. V dobrém i v tom horším. Pro někoho více v rovině racionální, pro jiného emočně-sentimentální. Je naší součástí nejen tím, co jsme se naučili (případně nenaučili) podle sylabů, ale i tím, koho jsme poznali, s kým jsme se spřátelili, komu a čemu jsme se naučili vyhýbat a podle jakých vzorů si vybíráme svou cestu dodnes. A platí to i naopak – my absolventi zůstáváme v různé míře součástí své fakulty – a to zdaleka nejen ti z nás, kteří jsme dnes jejími akademickými občany. I ti, co alma mater po promoci opustili, ji většinou neopouštějí zcela. Jejich cesta se s fakultou protíná ve vědecké práci, specializačním vzdělávání, ale i v profesních kontaktech všedního dne. A také často tím, že u nás studují jejich děti. Máme tedy vlastně mezigenerační odpovědnost i za kolegy, kteří přicházejí po nás a kteří nás budou oprávněně a kriticky hodnotit, stejně jako jsme my hodnotili ty „před námi“.

Je skvělé, že absolventky a absolventi naší fakulty představují významnou součást české i světové medicíny a lékařské vědy. Víme, že množství našich absolventů, kteří se stali primáři, řediteli nemocnic, přednosty napříč fakultními nemocnicemi, vedoucími odborných a profesních společností, zkrátka těmi, kteří „vedou“ naši medicínu, je více, než by odpovídalo jen numericky vyjádřenému faktu, že jsme největší lékařskou fakultou s nejdelší tradicí v naší republice. Pro mnoho dalších, kteří představují elitu oboru mimo funkční místa, nemáme statistiku a v mnoha případech ani kontakt. Zmiňuji-li světovost našich absolventů, není to jen obecné klišé. Ve světě se velmi dobře uplatnili ti, kteří bohužel naši republiku opouštěli v důsledku normalizačních pořádků a nesvobody, ale velmi dobře se v zahraničí uplatňují i ti, kteří odcházejí na základě svého svobodného rozhodnutí dnes. Spolupráce s úspěšnými absolventy v zahraničí je logickou součástí mezinárodního kontextu každé dobré školy. Podílejí se na našich vědeckých projektech, někteří se stali hostujícími profesory Jedničky a fakticky pomáhají třeba s vedením kurzů pro naše současné postgraduální studenty, další pomáhají našim absolventům se získáváním praxe na zahraničních pracovištích. Jsme také upřímně rádi, že se k nám, coby své fakultní komunitě, hlásí absolventi z řad zahraničních studentů. Mimochodem, tradice Alumni klubů je právě ve světě mnohem silnější, než je tomu dosud u nás. Je zjevné, že pocit sounáležitosti a vzájemného obohacování se svými school-mates a svou alma mater je u zahraničních studentů opravdu silný a vnímají jej velmi autenticky.

Abychom usnadnili a podpořili setkávání a faktické i virtuální sdílení komunity 1. LF UK, začali jsme v letošním roce tvořit a budovat platformu absolventského klubu Alumni. Potěší nás, pokud jej budete svou spoluúčastí budovat s námi. Věřím, že Alumni 1. LF UK bude nejen užitečným prostředníkem znovunalezení a příjemného společenského setkávání spolužáků, ale i produktivním zprostředkovatelem mezinárodní a mezigenerační soudržnosti, spolupráce, vzájemné kolegiality a inspirace. Setkávání a spolupráce lidí a „stále jejich“ 1. lékařské fakulty – Jedničky.

Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK

Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí přátelé – a dnes také všichni Alumni 1. LF UK!

Aktuální „otvírák“ Jedničky si dovolím zahájit kazuistikou. Před několika týdny jsme se sešli s kolegy z našeho promočního ročníku tehdejší Fakulty všeobecného lékařství UK. Setkání po velmi těsně nekulatých 29 letech. Vzpomínkový optimismus při příjemné projížďce parníkem po Vltavě, se ztemnělou Prahou za okny, akcentovaný sklenkou vína (u zlobivějších spolužáků několika), byl přirozenou příležitostí k připomenutí společných bohatýrských historek. K připomenutí – někdy více a jindy méně lichotivého a laskavého – osobností, osob, postaviček a také tehdejší „normalizační“ době poplatných, někdy i bizarních figurek, které nás cestou po fakultě provázely a nejrůznějšími způsoby ovlivňovaly.

I v poněkud hédonicko-triviální atmosféře setkání spolužáků na chvíli omládlých virtuálním vstupem do „starých zlatých časů“ společných studií (a tou zmíněnou sklenkou vína), bylo zjevné, že za historkami uváděnými slovy „Vzpomínáš jak...“ či dokonce „Pamatuješ, že existoval předmět...“ je i něco více. Uvědomovali jsme si, že fakulta, jíž jsme byli studenty, není pro mnohé z nás jen sbírkou více či méně zábavných příhod, řádkou profesního životopisu a vzdálenou uzavřenou vytrácející se minulostí. Naše fakulta zůstává naší součástí po celý život. V dobrém i v tom horším. Pro někoho více v rovině racionální, pro jiného emočně-sentimentální. Je naší součástí nejen tím, co jsme se naučili (případně nenaučili) podle sylabů, ale i tím, koho jsme poznali, s kým jsme se spřátelili, komu a čemu jsme se naučili vyhýbat a podle jakých vzorů si vybíráme svou cestu dodnes. A platí to i naopak – my absolventi zůstáváme v různé míře součástí své fakulty – a to zdaleka nejen ti z nás, kteří jsme dnes jejími akademickými občany. I ti, co alma mater po promoci opustili, ji většinou neopouštějí zcela. Jejich cesta se s fakultou protíná ve vědecké práci, specializačním vzdělávání, ale i v profesních kontaktech všedního dne. A také často tím, že u nás studují jejich děti. Máme tedy vlastně mezigenerační odpovědnost i za kolegy, kteří přicházejí po nás a kteří nás budou oprávněně a kriticky hodnotit, stejně jako jsme my hodnotili ty „před námi“.

Je skvělé, že absolventky a absolventi naší fakulty představují významnou součást české i světové medicíny a lékařské vědy. Víme, že množství našich absolventů, kteří se stali primáři, řediteli nemocnic, přednosty napříč fakultními nemocnicemi, vedoucími odborných a profesních společností, zkrátka těmi, kteří „vedou“ naši medicínu, je více, než by odpovídalo jen numericky vyjádřenému faktu, že jsme největší lékařskou fakultou s nejdelší tradicí v naší republice. Pro mnoho dalších, kteří představují elitu oboru mimo funkční místa, nemáme statistiku a v mnoha případech ani kontakt. Zmiňuji-li světovost našich absolventů, není to jen obecné klišé. Ve světě se velmi dobře uplatnili ti, kteří bohužel naši republiku opouštěli v důsledku normalizačních pořádků a nesvobody, ale velmi dobře se v zahraničí uplatňují i ti, kteří odcházejí na základě svého svobodného rozhodnutí dnes. Spolupráce s úspěšnými absolventy v zahraničí je logickou součástí mezinárodního kontextu každé dobré školy. Podílejí se na našich vědeckých projektech, někteří se stali hostujícími profesory Jedničky a fakticky pomáhají třeba s vedením kurzů pro naše současné postgraduální studenty, další pomáhají našim absolventům se získáváním praxe na zahraničních pracovištích. Jsme také upřímně rádi, že se k nám, coby své fakultní komunitě, hlásí absolventi z řad zahraničních studentů. Mimochodem, tradice Alumni klubů je právě ve světě mnohem silnější, než je tomu dosud u nás. Je zjevné, že pocit sounáležitosti a vzájemného obohacování se svými school-mates a svou alma mater je u zahraničních studentů opravdu silný a vnímají jej velmi autenticky.

Abychom usnadnili a podpořili setkávání a faktické i virtuální sdílení komunity 1. LF UK, začali jsme v letošním roce tvořit a budovat platformu absolventského klubu Alumni. Potěší nás, pokud jej budete svou spoluúčastí budovat s námi. Věřím, že Alumni 1. LF UK bude nejen užitečným prostředníkem znovunalezení a příjemného společenského setkávání spolužáků, ale i produktivním zprostředkovatelem mezinárodní a mezigenerační soudržnosti, spolupráce, vzájemné kolegiality a inspirace. Setkávání a spolupráce lidí a „stále jejich“ 1. lékařské fakulty – Jedničky.

Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK