Vystudoval molekulární biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Záhy po absolutoriu však nastoupil na naši fakultu, konkrétně do Ústavu patologické fyziologie, kde se mj. zabýval krvetvornými kmenovými buňkami a buněčnou hypoxií. Nyní už se experimentální práci tolik nevěnuje, ale experimentálním zvířatům zůstal věrný. Je totiž šéfem fakultního zvířetníku. Zároveň svůj vztah k vědě a přírodě spojil do svého koníčku – fotografování – a navíc velmi úspěšně. Jeho vědecké mikrofotografie vytvořené pomocí elektronového skenovacího mikroskopu totiž v současnosti obíhají takřka celý svět na mezinárodních výstavách. Pro Jedničku vytvořil již druhý benefiční kalendář, který pomáhá neziskovým organizacím. Přiznává, že sám se fotí nerad a že přechod na digitální fotku vnímal dlouho negativně. Mgr. Viktor Sýkora, vedoucí Centra pro experimentální biomodely.

Co vše vaše centrum zajišťuje?

Jsme pracovištěm servisním, takže zajišťujeme vědcům z fakulty i mimo ni přístup k laboratorním zvířatům. V našem případě jsou to především myši a potkani, minoritně králíci, o které se musíme starat, aby byli zdraví, měli správnou teplotu a vlhkost v klecích, potravu, dostatek vody a podobně. S tím souvisí i administrativa včetně všech správných povolení a zpracování projektu pokusů, který musí být schválen ministerstvem školství. Akreditaci nám uděluje ministerstvo zemědělství, o geneticky modifikovaných organismech komunikuji s ministerstvem životního prostředí, o certifikacích pro správnou laboratorní praxi zase se Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Dále nás navštěvují ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, Státní veterinární správy, České inspekce životního prostředí… Takže jsme opravdu pod drobnohledem a pro uvedené instituce musíme mít všechny papíry v pořádku.

Jak v té administrativě proplouváte?

Je to složité, ale nemůžu se tím nechat ubít. Musím být neustále odolný a korektní. Za celou dobu mého působení jsme během kontrol neměli žádný negativní zápis. Zatím tedy procházíme bez ztráty kytičky. Neustále se ale musíme přizpůsobovat měnící se legislativě, třeba předepsaným velikostem klecí či nádob pro zvířata.

Odkud se k nám zvířata dostávají?

Některé geneticky modifikované kmeny jsou komerčně dostupné a lze si je objednat, s patřičným vyřízením administrativy včetně veterinárních podmínek převozu. Ve většině případů se kupuje malá skupina zvířat, která se pak u nás množí, aby jich byl dostatek pro experiment. Jedna taková transgenní myš totiž může vyjít až na 10 000 korun. Pro srovnání, ani „obyčejná“ laboratorní myš, která není geneticky modifikovaná, není úplně levnou záležitostí a její cena se pohybuje okolo 600 korun. Takže se ji při větším množství také vyplatí rozmnožovat. Další typy experimentálních zvířat se k nám dostávají většinou přes jednotlivé výzkumné týmy, které mají navázanou spolupráci s pracovišti v ČR i kdekoli ve světě a kde třeba vyvinuli specifický kmen.

U vás ve zvířetníku tedy musí být přívětivé prostředí, aby se myši dobře rozmnožovaly…

To ano. Zvířata musí pobývat v přísně stanovených podmínkách a jakákoli manipulace s nimi musí být schválena. Třeba již zmiňovaná teplota se nesmí odchýlit na rozdíl více než dvou stupňů, pokud k tomu dojde, jsme povinni do 24 hodin zajistit návrat do normálu. Srovnáme-li to s podmínkami pro pacienty
v nemocnicích, z nichž některé stále nejsou vybaveny klimatizací a v létě může být na pokojích opravdu horko, mají se u nás myši a potkani skvěle. Pusu, prosím! S tímto snímkem sosáku mouchy letos vyhrál Viktor Sýkora 1. cenu v kategorii Humor ve vědě na kodaňské výstavě Art in science.

Chov experimentálních zvířat je ve společnosti stále kontroverzním tématem, setkáváte se s tím, že musíte svou práci obhajovat?

Na fakultě až tolik ne, protože celkem všichni chápou, že bez preklinického výzkumu na zvířatech se medicína posouvat nedá. Někdo si dal tu práci a vzal všechny Nobelovy ceny za lékařství, které byly uděleny, a zjistil, že až na dvě byly všechny práce spojeny s experimentálními biomodely. Myslím, že to hovoří za vše. Zejména dnes – s ohledem na vývoj nových léků – se bez preklinického testování na zvířatech nelze dostat do testování klinického. Nebo by někdo musel navrhnout, že budeme léky ve vývoji zkoušet rovnou na lidech, což si asi nikdo netroufne.

Dalším argumentem je, že počet experimentálních biomodelů představuje jen mizivý zlomek procenta, nebo spíš promile, ve srovnání s tím, kolik zvířat zabíjíme pro kožešiny, maso nebo zkrátka proto, že jsou nám nepohodlná. Třeba hlavní město Praha sype ročně do kanalizace asi 3000 kg otrávených granulí, které potkany zahubí ne úplně příjemným způsobem. Naproti tomu laboratorní zvíře lze usmrtit jen předepsaným humánním způsobem, například předávkováním anestetikem. Rozumný člověk tedy jistě pochopí, že existují daleko problematičtější části vztahu lidstva ke zvířatům, než jsou laboratorní biomodely.

Co vás na vaší práci baví nejvíce?

Baví mě, že mám možnost nahlížet do různých projektů a občas se můžu do některého zapojit. Snažím se tak neztratit kontakt s experimentální částí biomedicíny. V současnosti mě zajímá především tracking kmenových buněk na myším modelu, tedy sledování toho, jak se buňky v organismu pohybují a co se
s nimi děje – a to pomocí různých zobrazovacích metod.

Na Jedničce jste znám také jako fotograf – v posledních dvou letech jste vytvořil fakultní benefiční kalendáře. Jak dlouho se fotografování věnujete?

Už od základní školy, kdy jsem poprvé dostal fotoaparát a asi dva roky jsem chodil na Lidovou školu umění. Byl jsem klasickým amatérským fotografem, který fotí, co se mu líbí – život na ulici, architekturu, přírodu… Když jsem nastoupil na fakultu, trochu jsem fotografování zanedbával, ale po roce 2000 jsme
s kolegy založili fotoklub Třináctá komora. Začal jsem tedy fotit častěji a hledat své téma. Protože jsem se pohyboval ve vědeckém prostředí, skončil jsem nakonec u vědecké fotografie a mikrofotografie, které se věnuji od roku 2005. Šťastnou shodou náhod jsem hned s mou první fotkou semínka, které jsem sebral doma na zahradě, vyfotil ho tenkrát ještě na film zrcadlovkou přes světelný mikroskop, získal třetí místo
v mezinárodní soutěži. To byl takový impuls, abych se mikrofotografii zkusil věnovat soustavněji... Květ dávivce. Foto: Viktor Sýkora

Při vytváření snímků využíváte i skenovací elektronový mikroskop. Jak vás to napadlo?

Přivedl mě k němu kolega Petr Juračka z Přírodovědy, který byl součástí našeho fotoklubu a s elektronovým mikroskopem hodně pracoval. Já se pro tu metodu okamžitě nadchnul a od té doby jsem ji už neopustil.

A jak mikrofotografie ze skenovacího mikroskopu vlastně vzniká?

Prvním krokem je příprava vzorku – pro skenovací elektronovou mikroskopii totiž musí být naprosto suchý, protože snímkování probíhá ve vakuu. Voda se odstraňuje pomocí rostoucích koncentrací etanolu, až ke 100 %, vzorky se potom suší v kapalném oxidu uhličitém. Výsledkem je suchý vzorek, ovšem se zachovanými strukturami. Následně ho musím přenést na vodivou podložku a jelikož vlastní povrch není vhodný pro odrážení elektronů, aplikuji na něj většinou vrstvičku zlata. Poté přijde na řadu vlastní snímání vzorku pomocí elektronového mikroskopu, kdy je třeba najít správné zvětšení a místo, což může trvat někdy až desítky minut. Když se podaří najít ten správný obrázek, pak je potřeba ho v počítači zpracovat. Především vyretušovat vše, co tam nepatří, protože při třeba 3000násobném zvětšení – větší vzhledem ke kvalitě obrazu nevyužívám –, je vidět každé smítko prachu, následuje kolorování, jež v mém případě trvá od 2 do 10 hodin. Ovšem jeden švýcarský kolega, který má k dispozici lepší technické zázemí, a tudíž
i detailnější obrázky, tvrdí, že mu některé barevné úpravy zabraly až 100 hodin. Takže jsem proti němu rychlokreslíř :).

Kolik jste takových snímků vytvořil a máte v mikrosvětě preferovaná témata?

Za ty roky asi 300 mikrofotografií, což představuje opravdu hodně času. Zajímají mě objekty, které se mi líbí a podle toho je i barevně zpracovávám. Vznikají pak de facto neexistující předměty a „krajiny“. Zatím nejzajímavější pro mě byly rostliny, které mají hodně různorodé povrchy, a to jsem doposud jen ojediněle pracoval s pylovými zrny, jež jsou hodně líbivá. Potom je to hmyz, který má také hodně rozmanité struktury, ale je to pro mě ještě docela neznámá země a chtěl bych ji poznat blíže.

Čeho byste chtěl v mikrofotografii dosáhnout?

Žádnou jasně vytyčenou metu nemám. Spíš bych chtěl vyzkoušet nové metody, na které jsem zatím neměl čas, třeba konfokální mikroskopii. A pak už jen udržovat povědomí o své fotografické práci. Proto také posílám fotky do mezinárodních soutěží, ekonomický benefit z toho totiž není prakticky žádný. V zahraničí se o vědeckou fotografii zajímají mnohem více a mají v tomto ohledu lepší PR, takže i moje fotky jsou známější venku než doma. Nedávno jsem listoval jednou americkou monografií o laboratorním zobrazování a fotografii a náhodou jsem zjistil, že tam v souvislosti s mikrofotografií zmiňují moje jméno. Z toho jsem měl radost.

Existuje něco, co byste fotit nedokázal?

Jeden čas jsem se věnoval dokumentární fotografii a vím, že bych měl problém fotit válečné konflikty nebo přírodní katastrofy. Při tom musí zůstat člověk nezúčastněný, a já si nejsem jist, zda bych to dokázal. Spokojenější jsem, když mi objekty neutíkají a můžu s nimi pracovat.

Získal jste mnoho domácích i zahraničních ocenění za fotografie. Kterého si vážíte nejvíce?

Nebyla to sice žádná cena, ale pravdu nejvíc si vážím toho, že mě před lety sami oslovili z National Geographic. Bylo to pro mě obrovské ohodnocení, protože jde o časopis, kam se dostane jen absolutní fotografická špička. Kromě toho moji fotografii otiskli i v časopisu Science, což je myslím také docela úspěch. Z těch aktuálních ocenění mě potěšilo, že na výběrové výstavě prestižní soutěže Science Photographer Awards 2019 v Londýně mám fotografii mezi Top 10, zároveň mám dva obrázky na výstavě
v Rochesteru, jež bude obíhat USA a Čínu, a v soutěži Art in Science, kterou pořádá univerzita v Kodani, jsem zvítězil v kategorii humor ve vědě se snímkem kolorovaného sosáku mouchy. Takže se mi teď ze zahraničí sešlo několik pozitivních zpráv. Z ČR mám pak už pěknou hromádku ocenění, včetně absolutního vítězství ze soutěže Věda je krásná.

Je tedy věda (nejen) pohledem fotografa opravdu krásná?

Myslím, že ano. Záleží na tom, zda se člověk umí dívat. Pod mikroskop často dávám objekty, které jsou lidem a priori nepříjemné nebo jim připadají ošklivé. Ale i ta moucha, kterou v reálném životě také nemám rád, je pod mikroskopem zajímavá. A když už mám díky zobrazovacím metodám tu příležitost vidět rostliny či zvířata jinak, proč toho nevyužít a nezprostředkovat to ostatním.

Máte ještě jiné koníčky? Kreslíte třeba?

Musím přiznat, že na kreslení a malování opravdu nejsem. Možná že by mi to šlo v počítači, ale rukou ne.
Z dalších koníčků jsem se dříve zajímal o film a literaturu, ale v současnosti mi na ně nezbývá čas. Bohužel moc ani na to focení…

jat
Foto: Markéta Sýkorová

Významná fotografická ocenění Viktora Sýkory

2019 Art in science (Kodaň, Dánsko) – 1. cena v kategorii Humor ve vědě

2019 Royal Photographic Society’s science photographer of the year (Londýn, Velká Británie) – Top ten

2014 Věda je krásná (Praha, Česká republika) – absolutní vítěz

2013 German Prize for Scientific Photography 2013 (Bremen, Německo)

2013 International Photographer Awards 2013 (New York, USA), Special Photography – 1. cena

2012 International Science & Engineering (USA) – Honorable mention

2010 Deutscher preis für wissenschaftsfotografie (Bremen, Německo)

2010 Nikon Small World (New York, USA) – 5. místo

2009 Národní soutěž amatérské fotografie (Svitavy, Česká republika) – 1. místo v kategorii Experiment
a Cena primátora města Svitavy

2008 American Photo, Images of the Year (New York, USA) – Honorable mention

2007 Czech Press Photo (Praha, Česká republika) – cena Academic

2006 Microscience (Londýn, Velká Británie) – 1. místo v kategorii Light Microscopy

2005 Olympus BIOSCAPES (San Francisco, USA) – 3. místo

Vystudoval molekulární biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Záhy po absolutoriu však nastoupil na naši fakultu, konkrétně do Ústavu patologické fyziologie, kde se mj. zabýval krvetvornými kmenovými buňkami a buněčnou hypoxií. Nyní už se experimentální práci tolik nevěnuje, ale experimentálním zvířatům zůstal věrný. Je totiž šéfem fakultního zvířetníku. Zároveň svůj vztah k vědě a přírodě spojil do svého koníčku – fotografování – a navíc velmi úspěšně. Jeho vědecké mikrofotografie vytvořené pomocí elektronového skenovacího mikroskopu totiž v současnosti obíhají takřka celý svět na mezinárodních výstavách. Pro Jedničku vytvořil již druhý benefiční kalendář, který pomáhá neziskovým organizacím. Přiznává, že sám se fotí nerad a že přechod na digitální fotku vnímal dlouho negativně. Mgr. Viktor Sýkora, vedoucí Centra pro experimentální biomodely.

Co vše vaše centrum zajišťuje?

Jsme pracovištěm servisním, takže zajišťujeme vědcům z fakulty i mimo ni přístup k laboratorním zvířatům. V našem případě jsou to především myši a potkani, minoritně králíci, o které se musíme starat, aby byli zdraví, měli správnou teplotu a vlhkost v klecích, potravu, dostatek vody a podobně. S tím souvisí i administrativa včetně všech správných povolení a zpracování projektu pokusů, který musí být schválen ministerstvem školství. Akreditaci nám uděluje ministerstvo zemědělství, o geneticky modifikovaných organismech komunikuji s ministerstvem životního prostředí, o certifikacích pro správnou laboratorní praxi zase se Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Dále nás navštěvují ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, Státní veterinární správy, České inspekce životního prostředí… Takže jsme opravdu pod drobnohledem a pro uvedené instituce musíme mít všechny papíry v pořádku.

Jak v té administrativě proplouváte?

Je to složité, ale nemůžu se tím nechat ubít. Musím být neustále odolný a korektní. Za celou dobu mého působení jsme během kontrol neměli žádný negativní zápis. Zatím tedy procházíme bez ztráty kytičky. Neustále se ale musíme přizpůsobovat měnící se legislativě, třeba předepsaným velikostem klecí či nádob pro zvířata.

Odkud se k nám zvířata dostávají?

Některé geneticky modifikované kmeny jsou komerčně dostupné a lze si je objednat, s patřičným vyřízením administrativy včetně veterinárních podmínek převozu. Ve většině případů se kupuje malá skupina zvířat, která se pak u nás množí, aby jich byl dostatek pro experiment. Jedna taková transgenní myš totiž může vyjít až na 10 000 korun. Pro srovnání, ani „obyčejná“ laboratorní myš, která není geneticky modifikovaná, není úplně levnou záležitostí a její cena se pohybuje okolo 600 korun. Takže se ji při větším množství také vyplatí rozmnožovat. Další typy experimentálních zvířat se k nám dostávají většinou přes jednotlivé výzkumné týmy, které mají navázanou spolupráci s pracovišti v ČR i kdekoli ve světě a kde třeba vyvinuli specifický kmen.

U vás ve zvířetníku tedy musí být přívětivé prostředí, aby se myši dobře rozmnožovaly…

To ano. Zvířata musí pobývat v přísně stanovených podmínkách a jakákoli manipulace s nimi musí být schválena. Třeba již zmiňovaná teplota se nesmí odchýlit na rozdíl více než dvou stupňů, pokud k tomu dojde, jsme povinni do 24 hodin zajistit návrat do normálu. Srovnáme-li to s podmínkami pro pacienty
v nemocnicích, z nichž některé stále nejsou vybaveny klimatizací a v létě může být na pokojích opravdu horko, mají se u nás myši a potkani skvěle. Pusu, prosím! S tímto snímkem sosáku mouchy letos vyhrál Viktor Sýkora 1. cenu v kategorii Humor ve vědě na kodaňské výstavě Art in science.

Chov experimentálních zvířat je ve společnosti stále kontroverzním tématem, setkáváte se s tím, že musíte svou práci obhajovat?

Na fakultě až tolik ne, protože celkem všichni chápou, že bez preklinického výzkumu na zvířatech se medicína posouvat nedá. Někdo si dal tu práci a vzal všechny Nobelovy ceny za lékařství, které byly uděleny, a zjistil, že až na dvě byly všechny práce spojeny s experimentálními biomodely. Myslím, že to hovoří za vše. Zejména dnes – s ohledem na vývoj nových léků – se bez preklinického testování na zvířatech nelze dostat do testování klinického. Nebo by někdo musel navrhnout, že budeme léky ve vývoji zkoušet rovnou na lidech, což si asi nikdo netroufne.

Dalším argumentem je, že počet experimentálních biomodelů představuje jen mizivý zlomek procenta, nebo spíš promile, ve srovnání s tím, kolik zvířat zabíjíme pro kožešiny, maso nebo zkrátka proto, že jsou nám nepohodlná. Třeba hlavní město Praha sype ročně do kanalizace asi 3000 kg otrávených granulí, které potkany zahubí ne úplně příjemným způsobem. Naproti tomu laboratorní zvíře lze usmrtit jen předepsaným humánním způsobem, například předávkováním anestetikem. Rozumný člověk tedy jistě pochopí, že existují daleko problematičtější části vztahu lidstva ke zvířatům, než jsou laboratorní biomodely.

Co vás na vaší práci baví nejvíce?

Baví mě, že mám možnost nahlížet do různých projektů a občas se můžu do některého zapojit. Snažím se tak neztratit kontakt s experimentální částí biomedicíny. V současnosti mě zajímá především tracking kmenových buněk na myším modelu, tedy sledování toho, jak se buňky v organismu pohybují a co se
s nimi děje – a to pomocí různých zobrazovacích metod.

Na Jedničce jste znám také jako fotograf – v posledních dvou letech jste vytvořil fakultní benefiční kalendáře. Jak dlouho se fotografování věnujete?

Už od základní školy, kdy jsem poprvé dostal fotoaparát a asi dva roky jsem chodil na Lidovou školu umění. Byl jsem klasickým amatérským fotografem, který fotí, co se mu líbí – život na ulici, architekturu, přírodu… Když jsem nastoupil na fakultu, trochu jsem fotografování zanedbával, ale po roce 2000 jsme
s kolegy založili fotoklub Třináctá komora. Začal jsem tedy fotit častěji a hledat své téma. Protože jsem se pohyboval ve vědeckém prostředí, skončil jsem nakonec u vědecké fotografie a mikrofotografie, které se věnuji od roku 2005. Šťastnou shodou náhod jsem hned s mou první fotkou semínka, které jsem sebral doma na zahradě, vyfotil ho tenkrát ještě na film zrcadlovkou přes světelný mikroskop, získal třetí místo
v mezinárodní soutěži. To byl takový impuls, abych se mikrofotografii zkusil věnovat soustavněji... Květ dávivce. Foto: Viktor Sýkora

Při vytváření snímků využíváte i skenovací elektronový mikroskop. Jak vás to napadlo?

Přivedl mě k němu kolega Petr Juračka z Přírodovědy, který byl součástí našeho fotoklubu a s elektronovým mikroskopem hodně pracoval. Já se pro tu metodu okamžitě nadchnul a od té doby jsem ji už neopustil.

A jak mikrofotografie ze skenovacího mikroskopu vlastně vzniká?

Prvním krokem je příprava vzorku – pro skenovací elektronovou mikroskopii totiž musí být naprosto suchý, protože snímkování probíhá ve vakuu. Voda se odstraňuje pomocí rostoucích koncentrací etanolu, až ke 100 %, vzorky se potom suší v kapalném oxidu uhličitém. Výsledkem je suchý vzorek, ovšem se zachovanými strukturami. Následně ho musím přenést na vodivou podložku a jelikož vlastní povrch není vhodný pro odrážení elektronů, aplikuji na něj většinou vrstvičku zlata. Poté přijde na řadu vlastní snímání vzorku pomocí elektronového mikroskopu, kdy je třeba najít správné zvětšení a místo, což může trvat někdy až desítky minut. Když se podaří najít ten správný obrázek, pak je potřeba ho v počítači zpracovat. Především vyretušovat vše, co tam nepatří, protože při třeba 3000násobném zvětšení – větší vzhledem ke kvalitě obrazu nevyužívám –, je vidět každé smítko prachu, následuje kolorování, jež v mém případě trvá od 2 do 10 hodin. Ovšem jeden švýcarský kolega, který má k dispozici lepší technické zázemí, a tudíž
i detailnější obrázky, tvrdí, že mu některé barevné úpravy zabraly až 100 hodin. Takže jsem proti němu rychlokreslíř :).

Kolik jste takových snímků vytvořil a máte v mikrosvětě preferovaná témata?

Za ty roky asi 300 mikrofotografií, což představuje opravdu hodně času. Zajímají mě objekty, které se mi líbí a podle toho je i barevně zpracovávám. Vznikají pak de facto neexistující předměty a „krajiny“. Zatím nejzajímavější pro mě byly rostliny, které mají hodně různorodé povrchy, a to jsem doposud jen ojediněle pracoval s pylovými zrny, jež jsou hodně líbivá. Potom je to hmyz, který má také hodně rozmanité struktury, ale je to pro mě ještě docela neznámá země a chtěl bych ji poznat blíže.

Čeho byste chtěl v mikrofotografii dosáhnout?

Žádnou jasně vytyčenou metu nemám. Spíš bych chtěl vyzkoušet nové metody, na které jsem zatím neměl čas, třeba konfokální mikroskopii. A pak už jen udržovat povědomí o své fotografické práci. Proto také posílám fotky do mezinárodních soutěží, ekonomický benefit z toho totiž není prakticky žádný. V zahraničí se o vědeckou fotografii zajímají mnohem více a mají v tomto ohledu lepší PR, takže i moje fotky jsou známější venku než doma. Nedávno jsem listoval jednou americkou monografií o laboratorním zobrazování a fotografii a náhodou jsem zjistil, že tam v souvislosti s mikrofotografií zmiňují moje jméno. Z toho jsem měl radost.

Existuje něco, co byste fotit nedokázal?

Jeden čas jsem se věnoval dokumentární fotografii a vím, že bych měl problém fotit válečné konflikty nebo přírodní katastrofy. Při tom musí zůstat člověk nezúčastněný, a já si nejsem jist, zda bych to dokázal. Spokojenější jsem, když mi objekty neutíkají a můžu s nimi pracovat.

Získal jste mnoho domácích i zahraničních ocenění za fotografie. Kterého si vážíte nejvíce?

Nebyla to sice žádná cena, ale pravdu nejvíc si vážím toho, že mě před lety sami oslovili z National Geographic. Bylo to pro mě obrovské ohodnocení, protože jde o časopis, kam se dostane jen absolutní fotografická špička. Kromě toho moji fotografii otiskli i v časopisu Science, což je myslím také docela úspěch. Z těch aktuálních ocenění mě potěšilo, že na výběrové výstavě prestižní soutěže Science Photographer Awards 2019 v Londýně mám fotografii mezi Top 10, zároveň mám dva obrázky na výstavě
v Rochesteru, jež bude obíhat USA a Čínu, a v soutěži Art in Science, kterou pořádá univerzita v Kodani, jsem zvítězil v kategorii humor ve vědě se snímkem kolorovaného sosáku mouchy. Takže se mi teď ze zahraničí sešlo několik pozitivních zpráv. Z ČR mám pak už pěknou hromádku ocenění, včetně absolutního vítězství ze soutěže Věda je krásná.

Je tedy věda (nejen) pohledem fotografa opravdu krásná?

Myslím, že ano. Záleží na tom, zda se člověk umí dívat. Pod mikroskop často dávám objekty, které jsou lidem a priori nepříjemné nebo jim připadají ošklivé. Ale i ta moucha, kterou v reálném životě také nemám rád, je pod mikroskopem zajímavá. A když už mám díky zobrazovacím metodám tu příležitost vidět rostliny či zvířata jinak, proč toho nevyužít a nezprostředkovat to ostatním.

Máte ještě jiné koníčky? Kreslíte třeba?

Musím přiznat, že na kreslení a malování opravdu nejsem. Možná že by mi to šlo v počítači, ale rukou ne.
Z dalších koníčků jsem se dříve zajímal o film a literaturu, ale v současnosti mi na ně nezbývá čas. Bohužel moc ani na to focení…

jat
Foto: Markéta Sýkorová

Významná fotografická ocenění Viktora Sýkory

2019 Art in science (Kodaň, Dánsko) – 1. cena v kategorii Humor ve vědě

2019 Royal Photographic Society’s science photographer of the year (Londýn, Velká Británie) – Top ten

2014 Věda je krásná (Praha, Česká republika) – absolutní vítěz

2013 German Prize for Scientific Photography 2013 (Bremen, Německo)

2013 International Photographer Awards 2013 (New York, USA), Special Photography – 1. cena

2012 International Science & Engineering (USA) – Honorable mention

2010 Deutscher preis für wissenschaftsfotografie (Bremen, Německo)

2010 Nikon Small World (New York, USA) – 5. místo

2009 Národní soutěž amatérské fotografie (Svitavy, Česká republika) – 1. místo v kategorii Experiment
a Cena primátora města Svitavy

2008 American Photo, Images of the Year (New York, USA) – Honorable mention

2007 Czech Press Photo (Praha, Česká republika) – cena Academic

2006 Microscience (Londýn, Velká Británie) – 1. místo v kategorii Light Microscopy

2005 Olympus BIOSCAPES (San Francisco, USA) – 3. místo

Vystudoval molekulární biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Záhy po absolutoriu však nastoupil na naši fakultu, konkrétně do Ústavu patologické fyziologie, kde se mj. zabýval krvetvornými kmenovými buňkami a buněčnou hypoxií. Nyní už se experimentální práci tolik nevěnuje, ale experimentálním zvířatům zůstal věrný. Je totiž šéfem fakultního zvířetníku. Zároveň svůj vztah k vědě a přírodě spojil do svého koníčku – fotografování – a navíc velmi úspěšně. Jeho vědecké mikrofotografie vytvořené pomocí elektronového skenovacího mikroskopu totiž v současnosti obíhají takřka celý svět na mezinárodních výstavách. Pro Jedničku vytvořil již druhý benefiční kalendář, který pomáhá neziskovým organizacím. Přiznává, že sám se fotí nerad a že přechod na digitální fotku vnímal dlouho negativně. Mgr. Viktor Sýkora, vedoucí Centra pro experimentální biomodely.

Co vše vaše centrum zajišťuje?

Jsme pracovištěm servisním, takže zajišťujeme vědcům z fakulty i mimo ni přístup k laboratorním zvířatům. V našem případě jsou to především myši a potkani, minoritně králíci, o které se musíme starat, aby byli zdraví, měli správnou teplotu a vlhkost v klecích, potravu, dostatek vody a podobně. S tím souvisí i administrativa včetně všech správných povolení a zpracování projektu pokusů, který musí být schválen ministerstvem školství. Akreditaci nám uděluje ministerstvo zemědělství, o geneticky modifikovaných organismech komunikuji s ministerstvem životního prostředí, o certifikacích pro správnou laboratorní praxi zase se Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Dále nás navštěvují ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, Státní veterinární správy, České inspekce životního prostředí… Takže jsme opravdu pod drobnohledem a pro uvedené instituce musíme mít všechny papíry v pořádku.

Jak v té administrativě proplouváte?

Je to složité, ale nemůžu se tím nechat ubít. Musím být neustále odolný a korektní. Za celou dobu mého působení jsme během kontrol neměli žádný negativní zápis. Zatím tedy procházíme bez ztráty kytičky. Neustále se ale musíme přizpůsobovat měnící se legislativě, třeba předepsaným velikostem klecí či nádob pro zvířata.

Odkud se k nám zvířata dostávají?

Některé geneticky modifikované kmeny jsou komerčně dostupné a lze si je objednat, s patřičným vyřízením administrativy včetně veterinárních podmínek převozu. Ve většině případů se kupuje malá skupina zvířat, která se pak u nás množí, aby jich byl dostatek pro experiment. Jedna taková transgenní myš totiž může vyjít až na 10 000 korun. Pro srovnání, ani „obyčejná“ laboratorní myš, která není geneticky modifikovaná, není úplně levnou záležitostí a její cena se pohybuje okolo 600 korun. Takže se ji při větším množství také vyplatí rozmnožovat. Další typy experimentálních zvířat se k nám dostávají většinou přes jednotlivé výzkumné týmy, které mají navázanou spolupráci s pracovišti v ČR i kdekoli ve světě a kde třeba vyvinuli specifický kmen.

U vás ve zvířetníku tedy musí být přívětivé prostředí, aby se myši dobře rozmnožovaly…

To ano. Zvířata musí pobývat v přísně stanovených podmínkách a jakákoli manipulace s nimi musí být schválena. Třeba již zmiňovaná teplota se nesmí odchýlit na rozdíl více než dvou stupňů, pokud k tomu dojde, jsme povinni do 24 hodin zajistit návrat do normálu. Srovnáme-li to s podmínkami pro pacienty
v nemocnicích, z nichž některé stále nejsou vybaveny klimatizací a v létě může být na pokojích opravdu horko, mají se u nás myši a potkani skvěle. Pusu, prosím! S tímto snímkem sosáku mouchy letos vyhrál Viktor Sýkora 1. cenu v kategorii Humor ve vědě na kodaňské výstavě Art in science.

Chov experimentálních zvířat je ve společnosti stále kontroverzním tématem, setkáváte se s tím, že musíte svou práci obhajovat?

Na fakultě až tolik ne, protože celkem všichni chápou, že bez preklinického výzkumu na zvířatech se medicína posouvat nedá. Někdo si dal tu práci a vzal všechny Nobelovy ceny za lékařství, které byly uděleny, a zjistil, že až na dvě byly všechny práce spojeny s experimentálními biomodely. Myslím, že to hovoří za vše. Zejména dnes – s ohledem na vývoj nových léků – se bez preklinického testování na zvířatech nelze dostat do testování klinického. Nebo by někdo musel navrhnout, že budeme léky ve vývoji zkoušet rovnou na lidech, což si asi nikdo netroufne.

Dalším argumentem je, že počet experimentálních biomodelů představuje jen mizivý zlomek procenta, nebo spíš promile, ve srovnání s tím, kolik zvířat zabíjíme pro kožešiny, maso nebo zkrátka proto, že jsou nám nepohodlná. Třeba hlavní město Praha sype ročně do kanalizace asi 3000 kg otrávených granulí, které potkany zahubí ne úplně příjemným způsobem. Naproti tomu laboratorní zvíře lze usmrtit jen předepsaným humánním způsobem, například předávkováním anestetikem. Rozumný člověk tedy jistě pochopí, že existují daleko problematičtější části vztahu lidstva ke zvířatům, než jsou laboratorní biomodely.

Co vás na vaší práci baví nejvíce?

Baví mě, že mám možnost nahlížet do různých projektů a občas se můžu do některého zapojit. Snažím se tak neztratit kontakt s experimentální částí biomedicíny. V současnosti mě zajímá především tracking kmenových buněk na myším modelu, tedy sledování toho, jak se buňky v organismu pohybují a co se
s nimi děje – a to pomocí různých zobrazovacích metod.

Na Jedničce jste znám také jako fotograf – v posledních dvou letech jste vytvořil fakultní benefiční kalendáře. Jak dlouho se fotografování věnujete?

Už od základní školy, kdy jsem poprvé dostal fotoaparát a asi dva roky jsem chodil na Lidovou školu umění. Byl jsem klasickým amatérským fotografem, který fotí, co se mu líbí – život na ulici, architekturu, přírodu… Když jsem nastoupil na fakultu, trochu jsem fotografování zanedbával, ale po roce 2000 jsme
s kolegy založili fotoklub Třináctá komora. Začal jsem tedy fotit častěji a hledat své téma. Protože jsem se pohyboval ve vědeckém prostředí, skončil jsem nakonec u vědecké fotografie a mikrofotografie, které se věnuji od roku 2005. Šťastnou shodou náhod jsem hned s mou první fotkou semínka, které jsem sebral doma na zahradě, vyfotil ho tenkrát ještě na film zrcadlovkou přes světelný mikroskop, získal třetí místo
v mezinárodní soutěži. To byl takový impuls, abych se mikrofotografii zkusil věnovat soustavněji... Květ dávivce. Foto: Viktor Sýkora

Při vytváření snímků využíváte i skenovací elektronový mikroskop. Jak vás to napadlo?

Přivedl mě k němu kolega Petr Juračka z Přírodovědy, který byl součástí našeho fotoklubu a s elektronovým mikroskopem hodně pracoval. Já se pro tu metodu okamžitě nadchnul a od té doby jsem ji už neopustil.

A jak mikrofotografie ze skenovacího mikroskopu vlastně vzniká?

Prvním krokem je příprava vzorku – pro skenovací elektronovou mikroskopii totiž musí být naprosto suchý, protože snímkování probíhá ve vakuu. Voda se odstraňuje pomocí rostoucích koncentrací etanolu, až ke 100 %, vzorky se potom suší v kapalném oxidu uhličitém. Výsledkem je suchý vzorek, ovšem se zachovanými strukturami. Následně ho musím přenést na vodivou podložku a jelikož vlastní povrch není vhodný pro odrážení elektronů, aplikuji na něj většinou vrstvičku zlata. Poté přijde na řadu vlastní snímání vzorku pomocí elektronového mikroskopu, kdy je třeba najít správné zvětšení a místo, což může trvat někdy až desítky minut. Když se podaří najít ten správný obrázek, pak je potřeba ho v počítači zpracovat. Především vyretušovat vše, co tam nepatří, protože při třeba 3000násobném zvětšení – větší vzhledem ke kvalitě obrazu nevyužívám –, je vidět každé smítko prachu, následuje kolorování, jež v mém případě trvá od 2 do 10 hodin. Ovšem jeden švýcarský kolega, který má k dispozici lepší technické zázemí, a tudíž
i detailnější obrázky, tvrdí, že mu některé barevné úpravy zabraly až 100 hodin. Takže jsem proti němu rychlokreslíř :).

Kolik jste takových snímků vytvořil a máte v mikrosvětě preferovaná témata?

Za ty roky asi 300 mikrofotografií, což představuje opravdu hodně času. Zajímají mě objekty, které se mi líbí a podle toho je i barevně zpracovávám. Vznikají pak de facto neexistující předměty a „krajiny“. Zatím nejzajímavější pro mě byly rostliny, které mají hodně různorodé povrchy, a to jsem doposud jen ojediněle pracoval s pylovými zrny, jež jsou hodně líbivá. Potom je to hmyz, který má také hodně rozmanité struktury, ale je to pro mě ještě docela neznámá země a chtěl bych ji poznat blíže.

Čeho byste chtěl v mikrofotografii dosáhnout?

Žádnou jasně vytyčenou metu nemám. Spíš bych chtěl vyzkoušet nové metody, na které jsem zatím neměl čas, třeba konfokální mikroskopii. A pak už jen udržovat povědomí o své fotografické práci. Proto také posílám fotky do mezinárodních soutěží, ekonomický benefit z toho totiž není prakticky žádný. V zahraničí se o vědeckou fotografii zajímají mnohem více a mají v tomto ohledu lepší PR, takže i moje fotky jsou známější venku než doma. Nedávno jsem listoval jednou americkou monografií o laboratorním zobrazování a fotografii a náhodou jsem zjistil, že tam v souvislosti s mikrofotografií zmiňují moje jméno. Z toho jsem měl radost.

Existuje něco, co byste fotit nedokázal?

Jeden čas jsem se věnoval dokumentární fotografii a vím, že bych měl problém fotit válečné konflikty nebo přírodní katastrofy. Při tom musí zůstat člověk nezúčastněný, a já si nejsem jist, zda bych to dokázal. Spokojenější jsem, když mi objekty neutíkají a můžu s nimi pracovat.

Získal jste mnoho domácích i zahraničních ocenění za fotografie. Kterého si vážíte nejvíce?

Nebyla to sice žádná cena, ale pravdu nejvíc si vážím toho, že mě před lety sami oslovili z National Geographic. Bylo to pro mě obrovské ohodnocení, protože jde o časopis, kam se dostane jen absolutní fotografická špička. Kromě toho moji fotografii otiskli i v časopisu Science, což je myslím také docela úspěch. Z těch aktuálních ocenění mě potěšilo, že na výběrové výstavě prestižní soutěže Science Photographer Awards 2019 v Londýně mám fotografii mezi Top 10, zároveň mám dva obrázky na výstavě
v Rochesteru, jež bude obíhat USA a Čínu, a v soutěži Art in Science, kterou pořádá univerzita v Kodani, jsem zvítězil v kategorii humor ve vědě se snímkem kolorovaného sosáku mouchy. Takže se mi teď ze zahraničí sešlo několik pozitivních zpráv. Z ČR mám pak už pěknou hromádku ocenění, včetně absolutního vítězství ze soutěže Věda je krásná.

Je tedy věda (nejen) pohledem fotografa opravdu krásná?

Myslím, že ano. Záleží na tom, zda se člověk umí dívat. Pod mikroskop často dávám objekty, které jsou lidem a priori nepříjemné nebo jim připadají ošklivé. Ale i ta moucha, kterou v reálném životě také nemám rád, je pod mikroskopem zajímavá. A když už mám díky zobrazovacím metodám tu příležitost vidět rostliny či zvířata jinak, proč toho nevyužít a nezprostředkovat to ostatním.

Máte ještě jiné koníčky? Kreslíte třeba?

Musím přiznat, že na kreslení a malování opravdu nejsem. Možná že by mi to šlo v počítači, ale rukou ne.
Z dalších koníčků jsem se dříve zajímal o film a literaturu, ale v současnosti mi na ně nezbývá čas. Bohužel moc ani na to focení…

jat
Foto: Markéta Sýkorová

Významná fotografická ocenění Viktora Sýkory

2019 Art in science (Kodaň, Dánsko) – 1. cena v kategorii Humor ve vědě

2019 Royal Photographic Society’s science photographer of the year (Londýn, Velká Británie) – Top ten

2014 Věda je krásná (Praha, Česká republika) – absolutní vítěz

2013 German Prize for Scientific Photography 2013 (Bremen, Německo)

2013 International Photographer Awards 2013 (New York, USA), Special Photography – 1. cena

2012 International Science & Engineering (USA) – Honorable mention

2010 Deutscher preis für wissenschaftsfotografie (Bremen, Německo)

2010 Nikon Small World (New York, USA) – 5. místo

2009 Národní soutěž amatérské fotografie (Svitavy, Česká republika) – 1. místo v kategorii Experiment
a Cena primátora města Svitavy

2008 American Photo, Images of the Year (New York, USA) – Honorable mention

2007 Czech Press Photo (Praha, Česká republika) – cena Academic

2006 Microscience (Londýn, Velká Británie) – 1. místo v kategorii Light Microscopy

2005 Olympus BIOSCAPES (San Francisco, USA) – 3. místo

Vystudoval molekulární biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Záhy po absolutoriu však nastoupil na naši fakultu, konkrétně do Ústavu patologické fyziologie, kde se mj. zabýval krvetvornými kmenovými buňkami a buněčnou hypoxií. Nyní už se experimentální práci tolik nevěnuje, ale experimentálním zvířatům zůstal věrný. Je totiž šéfem fakultního zvířetníku. Zároveň svůj vztah k vědě a přírodě spojil do svého koníčku – fotografování – a navíc velmi úspěšně. Jeho vědecké mikrofotografie vytvořené pomocí elektronového skenovacího mikroskopu totiž v současnosti obíhají takřka celý svět na mezinárodních výstavách. Pro Jedničku vytvořil již druhý benefiční kalendář, který pomáhá neziskovým organizacím. Přiznává, že sám se fotí nerad a že přechod na digitální fotku vnímal dlouho negativně. Mgr. Viktor Sýkora, vedoucí Centra pro experimentální biomodely.

Co vše vaše centrum zajišťuje?

Jsme pracovištěm servisním, takže zajišťujeme vědcům z fakulty i mimo ni přístup k laboratorním zvířatům. V našem případě jsou to především myši a potkani, minoritně králíci, o které se musíme starat, aby byli zdraví, měli správnou teplotu a vlhkost v klecích, potravu, dostatek vody a podobně. S tím souvisí i administrativa včetně všech správných povolení a zpracování projektu pokusů, který musí být schválen ministerstvem školství. Akreditaci nám uděluje ministerstvo zemědělství, o geneticky modifikovaných organismech komunikuji s ministerstvem životního prostředí, o certifikacích pro správnou laboratorní praxi zase se Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Dále nás navštěvují ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, Státní veterinární správy, České inspekce životního prostředí… Takže jsme opravdu pod drobnohledem a pro uvedené instituce musíme mít všechny papíry v pořádku.

Jak v té administrativě proplouváte?

Je to složité, ale nemůžu se tím nechat ubít. Musím být neustále odolný a korektní. Za celou dobu mého působení jsme během kontrol neměli žádný negativní zápis. Zatím tedy procházíme bez ztráty kytičky. Neustále se ale musíme přizpůsobovat měnící se legislativě, třeba předepsaným velikostem klecí či nádob pro zvířata.

Odkud se k nám zvířata dostávají?

Některé geneticky modifikované kmeny jsou komerčně dostupné a lze si je objednat, s patřičným vyřízením administrativy včetně veterinárních podmínek převozu. Ve většině případů se kupuje malá skupina zvířat, která se pak u nás množí, aby jich byl dostatek pro experiment. Jedna taková transgenní myš totiž může vyjít až na 10 000 korun. Pro srovnání, ani „obyčejná“ laboratorní myš, která není geneticky modifikovaná, není úplně levnou záležitostí a její cena se pohybuje okolo 600 korun. Takže se ji při větším množství také vyplatí rozmnožovat. Další typy experimentálních zvířat se k nám dostávají většinou přes jednotlivé výzkumné týmy, které mají navázanou spolupráci s pracovišti v ČR i kdekoli ve světě a kde třeba vyvinuli specifický kmen.

U vás ve zvířetníku tedy musí být přívětivé prostředí, aby se myši dobře rozmnožovaly…

To ano. Zvířata musí pobývat v přísně stanovených podmínkách a jakákoli manipulace s nimi musí být schválena. Třeba již zmiňovaná teplota se nesmí odchýlit na rozdíl více než dvou stupňů, pokud k tomu dojde, jsme povinni do 24 hodin zajistit návrat do normálu. Srovnáme-li to s podmínkami pro pacienty
v nemocnicích, z nichž některé stále nejsou vybaveny klimatizací a v létě může být na pokojích opravdu horko, mají se u nás myši a potkani skvěle. Pusu, prosím! S tímto snímkem sosáku mouchy letos vyhrál Viktor Sýkora 1. cenu v kategorii Humor ve vědě na kodaňské výstavě Art in science.

Chov experimentálních zvířat je ve společnosti stále kontroverzním tématem, setkáváte se s tím, že musíte svou práci obhajovat?

Na fakultě až tolik ne, protože celkem všichni chápou, že bez preklinického výzkumu na zvířatech se medicína posouvat nedá. Někdo si dal tu práci a vzal všechny Nobelovy ceny za lékařství, které byly uděleny, a zjistil, že až na dvě byly všechny práce spojeny s experimentálními biomodely. Myslím, že to hovoří za vše. Zejména dnes – s ohledem na vývoj nových léků – se bez preklinického testování na zvířatech nelze dostat do testování klinického. Nebo by někdo musel navrhnout, že budeme léky ve vývoji zkoušet rovnou na lidech, což si asi nikdo netroufne.

Dalším argumentem je, že počet experimentálních biomodelů představuje jen mizivý zlomek procenta, nebo spíš promile, ve srovnání s tím, kolik zvířat zabíjíme pro kožešiny, maso nebo zkrátka proto, že jsou nám nepohodlná. Třeba hlavní město Praha sype ročně do kanalizace asi 3000 kg otrávených granulí, které potkany zahubí ne úplně příjemným způsobem. Naproti tomu laboratorní zvíře lze usmrtit jen předepsaným humánním způsobem, například předávkováním anestetikem. Rozumný člověk tedy jistě pochopí, že existují daleko problematičtější části vztahu lidstva ke zvířatům, než jsou laboratorní biomodely.

Co vás na vaší práci baví nejvíce?

Baví mě, že mám možnost nahlížet do různých projektů a občas se můžu do některého zapojit. Snažím se tak neztratit kontakt s experimentální částí biomedicíny. V současnosti mě zajímá především tracking kmenových buněk na myším modelu, tedy sledování toho, jak se buňky v organismu pohybují a co se
s nimi děje – a to pomocí různých zobrazovacích metod.

Na Jedničce jste znám také jako fotograf – v posledních dvou letech jste vytvořil fakultní benefiční kalendáře. Jak dlouho se fotografování věnujete?

Už od základní školy, kdy jsem poprvé dostal fotoaparát a asi dva roky jsem chodil na Lidovou školu umění. Byl jsem klasickým amatérským fotografem, který fotí, co se mu líbí – život na ulici, architekturu, přírodu… Když jsem nastoupil na fakultu, trochu jsem fotografování zanedbával, ale po roce 2000 jsme
s kolegy založili fotoklub Třináctá komora. Začal jsem tedy fotit častěji a hledat své téma. Protože jsem se pohyboval ve vědeckém prostředí, skončil jsem nakonec u vědecké fotografie a mikrofotografie, které se věnuji od roku 2005. Šťastnou shodou náhod jsem hned s mou první fotkou semínka, které jsem sebral doma na zahradě, vyfotil ho tenkrát ještě na film zrcadlovkou přes světelný mikroskop, získal třetí místo
v mezinárodní soutěži. To byl takový impuls, abych se mikrofotografii zkusil věnovat soustavněji... Květ dávivce. Foto: Viktor Sýkora

Při vytváření snímků využíváte i skenovací elektronový mikroskop. Jak vás to napadlo?

Přivedl mě k němu kolega Petr Juračka z Přírodovědy, který byl součástí našeho fotoklubu a s elektronovým mikroskopem hodně pracoval. Já se pro tu metodu okamžitě nadchnul a od té doby jsem ji už neopustil.

A jak mikrofotografie ze skenovacího mikroskopu vlastně vzniká?

Prvním krokem je příprava vzorku – pro skenovací elektronovou mikroskopii totiž musí být naprosto suchý, protože snímkování probíhá ve vakuu. Voda se odstraňuje pomocí rostoucích koncentrací etanolu, až ke 100 %, vzorky se potom suší v kapalném oxidu uhličitém. Výsledkem je suchý vzorek, ovšem se zachovanými strukturami. Následně ho musím přenést na vodivou podložku a jelikož vlastní povrch není vhodný pro odrážení elektronů, aplikuji na něj většinou vrstvičku zlata. Poté přijde na řadu vlastní snímání vzorku pomocí elektronového mikroskopu, kdy je třeba najít správné zvětšení a místo, což může trvat někdy až desítky minut. Když se podaří najít ten správný obrázek, pak je potřeba ho v počítači zpracovat. Především vyretušovat vše, co tam nepatří, protože při třeba 3000násobném zvětšení – větší vzhledem ke kvalitě obrazu nevyužívám –, je vidět každé smítko prachu, následuje kolorování, jež v mém případě trvá od 2 do 10 hodin. Ovšem jeden švýcarský kolega, který má k dispozici lepší technické zázemí, a tudíž
i detailnější obrázky, tvrdí, že mu některé barevné úpravy zabraly až 100 hodin. Takže jsem proti němu rychlokreslíř :).

Kolik jste takových snímků vytvořil a máte v mikrosvětě preferovaná témata?

Za ty roky asi 300 mikrofotografií, což představuje opravdu hodně času. Zajímají mě objekty, které se mi líbí a podle toho je i barevně zpracovávám. Vznikají pak de facto neexistující předměty a „krajiny“. Zatím nejzajímavější pro mě byly rostliny, které mají hodně různorodé povrchy, a to jsem doposud jen ojediněle pracoval s pylovými zrny, jež jsou hodně líbivá. Potom je to hmyz, který má také hodně rozmanité struktury, ale je to pro mě ještě docela neznámá země a chtěl bych ji poznat blíže.

Čeho byste chtěl v mikrofotografii dosáhnout?

Žádnou jasně vytyčenou metu nemám. Spíš bych chtěl vyzkoušet nové metody, na které jsem zatím neměl čas, třeba konfokální mikroskopii. A pak už jen udržovat povědomí o své fotografické práci. Proto také posílám fotky do mezinárodních soutěží, ekonomický benefit z toho totiž není prakticky žádný. V zahraničí se o vědeckou fotografii zajímají mnohem více a mají v tomto ohledu lepší PR, takže i moje fotky jsou známější venku než doma. Nedávno jsem listoval jednou americkou monografií o laboratorním zobrazování a fotografii a náhodou jsem zjistil, že tam v souvislosti s mikrofotografií zmiňují moje jméno. Z toho jsem měl radost.

Existuje něco, co byste fotit nedokázal?

Jeden čas jsem se věnoval dokumentární fotografii a vím, že bych měl problém fotit válečné konflikty nebo přírodní katastrofy. Při tom musí zůstat člověk nezúčastněný, a já si nejsem jist, zda bych to dokázal. Spokojenější jsem, když mi objekty neutíkají a můžu s nimi pracovat.

Získal jste mnoho domácích i zahraničních ocenění za fotografie. Kterého si vážíte nejvíce?

Nebyla to sice žádná cena, ale pravdu nejvíc si vážím toho, že mě před lety sami oslovili z National Geographic. Bylo to pro mě obrovské ohodnocení, protože jde o časopis, kam se dostane jen absolutní fotografická špička. Kromě toho moji fotografii otiskli i v časopisu Science, což je myslím také docela úspěch. Z těch aktuálních ocenění mě potěšilo, že na výběrové výstavě prestižní soutěže Science Photographer Awards 2019 v Londýně mám fotografii mezi Top 10, zároveň mám dva obrázky na výstavě
v Rochesteru, jež bude obíhat USA a Čínu, a v soutěži Art in Science, kterou pořádá univerzita v Kodani, jsem zvítězil v kategorii humor ve vědě se snímkem kolorovaného sosáku mouchy. Takže se mi teď ze zahraničí sešlo několik pozitivních zpráv. Z ČR mám pak už pěknou hromádku ocenění, včetně absolutního vítězství ze soutěže Věda je krásná.

Je tedy věda (nejen) pohledem fotografa opravdu krásná?

Myslím, že ano. Záleží na tom, zda se člověk umí dívat. Pod mikroskop často dávám objekty, které jsou lidem a priori nepříjemné nebo jim připadají ošklivé. Ale i ta moucha, kterou v reálném životě také nemám rád, je pod mikroskopem zajímavá. A když už mám díky zobrazovacím metodám tu příležitost vidět rostliny či zvířata jinak, proč toho nevyužít a nezprostředkovat to ostatním.

Máte ještě jiné koníčky? Kreslíte třeba?

Musím přiznat, že na kreslení a malování opravdu nejsem. Možná že by mi to šlo v počítači, ale rukou ne.
Z dalších koníčků jsem se dříve zajímal o film a literaturu, ale v současnosti mi na ně nezbývá čas. Bohužel moc ani na to focení…

jat
Foto: Markéta Sýkorová

Významná fotografická ocenění Viktora Sýkory

2019 Art in science (Kodaň, Dánsko) – 1. cena v kategorii Humor ve vědě

2019 Royal Photographic Society’s science photographer of the year (Londýn, Velká Británie) – Top ten

2014 Věda je krásná (Praha, Česká republika) – absolutní vítěz

2013 German Prize for Scientific Photography 2013 (Bremen, Německo)

2013 International Photographer Awards 2013 (New York, USA), Special Photography – 1. cena

2012 International Science & Engineering (USA) – Honorable mention

2010 Deutscher preis für wissenschaftsfotografie (Bremen, Německo)

2010 Nikon Small World (New York, USA) – 5. místo

2009 Národní soutěž amatérské fotografie (Svitavy, Česká republika) – 1. místo v kategorii Experiment
a Cena primátora města Svitavy

2008 American Photo, Images of the Year (New York, USA) – Honorable mention

2007 Czech Press Photo (Praha, Česká republika) – cena Academic

2006 Microscience (Londýn, Velká Británie) – 1. místo v kategorii Light Microscopy

2005 Olympus BIOSCAPES (San Francisco, USA) – 3. místo

Vystudoval molekulární biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Záhy po absolutoriu však nastoupil na naši fakultu, konkrétně do Ústavu patologické fyziologie, kde se mj. zabýval krvetvornými kmenovými buňkami a buněčnou hypoxií. Nyní už se experimentální práci tolik nevěnuje, ale experimentálním zvířatům zůstal věrný. Je totiž šéfem fakultního zvířetníku. Zároveň svůj vztah k vědě a přírodě spojil do svého koníčku – fotografování – a navíc velmi úspěšně. Jeho vědecké mikrofotografie vytvořené pomocí elektronového skenovacího mikroskopu totiž v současnosti obíhají takřka celý svět na mezinárodních výstavách. Pro Jedničku vytvořil již druhý benefiční kalendář, který pomáhá neziskovým organizacím. Přiznává, že sám se fotí nerad a že přechod na digitální fotku vnímal dlouho negativně. Mgr. Viktor Sýkora, vedoucí Centra pro experimentální biomodely.

Co vše vaše centrum zajišťuje?

Jsme pracovištěm servisním, takže zajišťujeme vědcům z fakulty i mimo ni přístup k laboratorním zvířatům. V našem případě jsou to především myši a potkani, minoritně králíci, o které se musíme starat, aby byli zdraví, měli správnou teplotu a vlhkost v klecích, potravu, dostatek vody a podobně. S tím souvisí i administrativa včetně všech správných povolení a zpracování projektu pokusů, který musí být schválen ministerstvem školství. Akreditaci nám uděluje ministerstvo zemědělství, o geneticky modifikovaných organismech komunikuji s ministerstvem životního prostředí, o certifikacích pro správnou laboratorní praxi zase se Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Dále nás navštěvují ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, Státní veterinární správy, České inspekce životního prostředí… Takže jsme opravdu pod drobnohledem a pro uvedené instituce musíme mít všechny papíry v pořádku.

Jak v té administrativě proplouváte?

Je to složité, ale nemůžu se tím nechat ubít. Musím být neustále odolný a korektní. Za celou dobu mého působení jsme během kontrol neměli žádný negativní zápis. Zatím tedy procházíme bez ztráty kytičky. Neustále se ale musíme přizpůsobovat měnící se legislativě, třeba předepsaným velikostem klecí či nádob pro zvířata.

Odkud se k nám zvířata dostávají?

Některé geneticky modifikované kmeny jsou komerčně dostupné a lze si je objednat, s patřičným vyřízením administrativy včetně veterinárních podmínek převozu. Ve většině případů se kupuje malá skupina zvířat, která se pak u nás množí, aby jich byl dostatek pro experiment. Jedna taková transgenní myš totiž může vyjít až na 10 000 korun. Pro srovnání, ani „obyčejná“ laboratorní myš, která není geneticky modifikovaná, není úplně levnou záležitostí a její cena se pohybuje okolo 600 korun. Takže se ji při větším množství také vyplatí rozmnožovat. Další typy experimentálních zvířat se k nám dostávají většinou přes jednotlivé výzkumné týmy, které mají navázanou spolupráci s pracovišti v ČR i kdekoli ve světě a kde třeba vyvinuli specifický kmen.

U vás ve zvířetníku tedy musí být přívětivé prostředí, aby se myši dobře rozmnožovaly…

To ano. Zvířata musí pobývat v přísně stanovených podmínkách a jakákoli manipulace s nimi musí být schválena. Třeba již zmiňovaná teplota se nesmí odchýlit na rozdíl více než dvou stupňů, pokud k tomu dojde, jsme povinni do 24 hodin zajistit návrat do normálu. Srovnáme-li to s podmínkami pro pacienty
v nemocnicích, z nichž některé stále nejsou vybaveny klimatizací a v létě může být na pokojích opravdu horko, mají se u nás myši a potkani skvěle. Pusu, prosím! S tímto snímkem sosáku mouchy letos vyhrál Viktor Sýkora 1. cenu v kategorii Humor ve vědě na kodaňské výstavě Art in science.

Chov experimentálních zvířat je ve společnosti stále kontroverzním tématem, setkáváte se s tím, že musíte svou práci obhajovat?

Na fakultě až tolik ne, protože celkem všichni chápou, že bez preklinického výzkumu na zvířatech se medicína posouvat nedá. Někdo si dal tu práci a vzal všechny Nobelovy ceny za lékařství, které byly uděleny, a zjistil, že až na dvě byly všechny práce spojeny s experimentálními biomodely. Myslím, že to hovoří za vše. Zejména dnes – s ohledem na vývoj nových léků – se bez preklinického testování na zvířatech nelze dostat do testování klinického. Nebo by někdo musel navrhnout, že budeme léky ve vývoji zkoušet rovnou na lidech, což si asi nikdo netroufne.

Dalším argumentem je, že počet experimentálních biomodelů představuje jen mizivý zlomek procenta, nebo spíš promile, ve srovnání s tím, kolik zvířat zabíjíme pro kožešiny, maso nebo zkrátka proto, že jsou nám nepohodlná. Třeba hlavní město Praha sype ročně do kanalizace asi 3000 kg otrávených granulí, které potkany zahubí ne úplně příjemným způsobem. Naproti tomu laboratorní zvíře lze usmrtit jen předepsaným humánním způsobem, například předávkováním anestetikem. Rozumný člověk tedy jistě pochopí, že existují daleko problematičtější části vztahu lidstva ke zvířatům, než jsou laboratorní biomodely.

Co vás na vaší práci baví nejvíce?

Baví mě, že mám možnost nahlížet do různých projektů a občas se můžu do některého zapojit. Snažím se tak neztratit kontakt s experimentální částí biomedicíny. V současnosti mě zajímá především tracking kmenových buněk na myším modelu, tedy sledování toho, jak se buňky v organismu pohybují a co se
s nimi děje – a to pomocí různých zobrazovacích metod.

Na Jedničce jste znám také jako fotograf – v posledních dvou letech jste vytvořil fakultní benefiční kalendáře. Jak dlouho se fotografování věnujete?

Už od základní školy, kdy jsem poprvé dostal fotoaparát a asi dva roky jsem chodil na Lidovou školu umění. Byl jsem klasickým amatérským fotografem, který fotí, co se mu líbí – život na ulici, architekturu, přírodu… Když jsem nastoupil na fakultu, trochu jsem fotografování zanedbával, ale po roce 2000 jsme
s kolegy založili fotoklub Třináctá komora. Začal jsem tedy fotit častěji a hledat své téma. Protože jsem se pohyboval ve vědeckém prostředí, skončil jsem nakonec u vědecké fotografie a mikrofotografie, které se věnuji od roku 2005. Šťastnou shodou náhod jsem hned s mou první fotkou semínka, které jsem sebral doma na zahradě, vyfotil ho tenkrát ještě na film zrcadlovkou přes světelný mikroskop, získal třetí místo
v mezinárodní soutěži. To byl takový impuls, abych se mikrofotografii zkusil věnovat soustavněji... Květ dávivce. Foto: Viktor Sýkora

Při vytváření snímků využíváte i skenovací elektronový mikroskop. Jak vás to napadlo?

Přivedl mě k němu kolega Petr Juračka z Přírodovědy, který byl součástí našeho fotoklubu a s elektronovým mikroskopem hodně pracoval. Já se pro tu metodu okamžitě nadchnul a od té doby jsem ji už neopustil.

A jak mikrofotografie ze skenovacího mikroskopu vlastně vzniká?

Prvním krokem je příprava vzorku – pro skenovací elektronovou mikroskopii totiž musí být naprosto suchý, protože snímkování probíhá ve vakuu. Voda se odstraňuje pomocí rostoucích koncentrací etanolu, až ke 100 %, vzorky se potom suší v kapalném oxidu uhličitém. Výsledkem je suchý vzorek, ovšem se zachovanými strukturami. Následně ho musím přenést na vodivou podložku a jelikož vlastní povrch není vhodný pro odrážení elektronů, aplikuji na něj většinou vrstvičku zlata. Poté přijde na řadu vlastní snímání vzorku pomocí elektronového mikroskopu, kdy je třeba najít správné zvětšení a místo, což může trvat někdy až desítky minut. Když se podaří najít ten správný obrázek, pak je potřeba ho v počítači zpracovat. Především vyretušovat vše, co tam nepatří, protože při třeba 3000násobném zvětšení – větší vzhledem ke kvalitě obrazu nevyužívám –, je vidět každé smítko prachu, následuje kolorování, jež v mém případě trvá od 2 do 10 hodin. Ovšem jeden švýcarský kolega, který má k dispozici lepší technické zázemí, a tudíž
i detailnější obrázky, tvrdí, že mu některé barevné úpravy zabraly až 100 hodin. Takže jsem proti němu rychlokreslíř :).

Kolik jste takových snímků vytvořil a máte v mikrosvětě preferovaná témata?

Za ty roky asi 300 mikrofotografií, což představuje opravdu hodně času. Zajímají mě objekty, které se mi líbí a podle toho je i barevně zpracovávám. Vznikají pak de facto neexistující předměty a „krajiny“. Zatím nejzajímavější pro mě byly rostliny, které mají hodně různorodé povrchy, a to jsem doposud jen ojediněle pracoval s pylovými zrny, jež jsou hodně líbivá. Potom je to hmyz, který má také hodně rozmanité struktury, ale je to pro mě ještě docela neznámá země a chtěl bych ji poznat blíže.

Čeho byste chtěl v mikrofotografii dosáhnout?

Žádnou jasně vytyčenou metu nemám. Spíš bych chtěl vyzkoušet nové metody, na které jsem zatím neměl čas, třeba konfokální mikroskopii. A pak už jen udržovat povědomí o své fotografické práci. Proto také posílám fotky do mezinárodních soutěží, ekonomický benefit z toho totiž není prakticky žádný. V zahraničí se o vědeckou fotografii zajímají mnohem více a mají v tomto ohledu lepší PR, takže i moje fotky jsou známější venku než doma. Nedávno jsem listoval jednou americkou monografií o laboratorním zobrazování a fotografii a náhodou jsem zjistil, že tam v souvislosti s mikrofotografií zmiňují moje jméno. Z toho jsem měl radost.

Existuje něco, co byste fotit nedokázal?

Jeden čas jsem se věnoval dokumentární fotografii a vím, že bych měl problém fotit válečné konflikty nebo přírodní katastrofy. Při tom musí zůstat člověk nezúčastněný, a já si nejsem jist, zda bych to dokázal. Spokojenější jsem, když mi objekty neutíkají a můžu s nimi pracovat.

Získal jste mnoho domácích i zahraničních ocenění za fotografie. Kterého si vážíte nejvíce?

Nebyla to sice žádná cena, ale pravdu nejvíc si vážím toho, že mě před lety sami oslovili z National Geographic. Bylo to pro mě obrovské ohodnocení, protože jde o časopis, kam se dostane jen absolutní fotografická špička. Kromě toho moji fotografii otiskli i v časopisu Science, což je myslím také docela úspěch. Z těch aktuálních ocenění mě potěšilo, že na výběrové výstavě prestižní soutěže Science Photographer Awards 2019 v Londýně mám fotografii mezi Top 10, zároveň mám dva obrázky na výstavě
v Rochesteru, jež bude obíhat USA a Čínu, a v soutěži Art in Science, kterou pořádá univerzita v Kodani, jsem zvítězil v kategorii humor ve vědě se snímkem kolorovaného sosáku mouchy. Takže se mi teď ze zahraničí sešlo několik pozitivních zpráv. Z ČR mám pak už pěknou hromádku ocenění, včetně absolutního vítězství ze soutěže Věda je krásná.

Je tedy věda (nejen) pohledem fotografa opravdu krásná?

Myslím, že ano. Záleží na tom, zda se člověk umí dívat. Pod mikroskop často dávám objekty, které jsou lidem a priori nepříjemné nebo jim připadají ošklivé. Ale i ta moucha, kterou v reálném životě také nemám rád, je pod mikroskopem zajímavá. A když už mám díky zobrazovacím metodám tu příležitost vidět rostliny či zvířata jinak, proč toho nevyužít a nezprostředkovat to ostatním.

Máte ještě jiné koníčky? Kreslíte třeba?

Musím přiznat, že na kreslení a malování opravdu nejsem. Možná že by mi to šlo v počítači, ale rukou ne.
Z dalších koníčků jsem se dříve zajímal o film a literaturu, ale v současnosti mi na ně nezbývá čas. Bohužel moc ani na to focení…

jat
Foto: Markéta Sýkorová

Významná fotografická ocenění Viktora Sýkory

2019 Art in science (Kodaň, Dánsko) – 1. cena v kategorii Humor ve vědě

2019 Royal Photographic Society’s science photographer of the year (Londýn, Velká Británie) – Top ten

2014 Věda je krásná (Praha, Česká republika) – absolutní vítěz

2013 German Prize for Scientific Photography 2013 (Bremen, Německo)

2013 International Photographer Awards 2013 (New York, USA), Special Photography – 1. cena

2012 International Science & Engineering (USA) – Honorable mention

2010 Deutscher preis für wissenschaftsfotografie (Bremen, Německo)

2010 Nikon Small World (New York, USA) – 5. místo

2009 Národní soutěž amatérské fotografie (Svitavy, Česká republika) – 1. místo v kategorii Experiment
a Cena primátora města Svitavy

2008 American Photo, Images of the Year (New York, USA) – Honorable mention

2007 Czech Press Photo (Praha, Česká republika) – cena Academic

2006 Microscience (Londýn, Velká Británie) – 1. místo v kategorii Light Microscopy

2005 Olympus BIOSCAPES (San Francisco, USA) – 3. místo

Vystudoval molekulární biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Záhy po absolutoriu však nastoupil na naši fakultu, konkrétně do Ústavu patologické fyziologie, kde se mj. zabýval krvetvornými kmenovými buňkami a buněčnou hypoxií. Nyní už se experimentální práci tolik nevěnuje, ale experimentálním zvířatům zůstal věrný. Je totiž šéfem fakultního zvířetníku. Zároveň svůj vztah k vědě a přírodě spojil do svého koníčku – fotografování – a navíc velmi úspěšně. Jeho vědecké mikrofotografie vytvořené pomocí elektronového skenovacího mikroskopu totiž v současnosti obíhají takřka celý svět na mezinárodních výstavách. Pro Jedničku vytvořil již druhý benefiční kalendář, který pomáhá neziskovým organizacím. Přiznává, že sám se fotí nerad a že přechod na digitální fotku vnímal dlouho negativně. Mgr. Viktor Sýkora, vedoucí Centra pro experimentální biomodely.

Co vše vaše centrum zajišťuje?

Jsme pracovištěm servisním, takže zajišťujeme vědcům z fakulty i mimo ni přístup k laboratorním zvířatům. V našem případě jsou to především myši a potkani, minoritně králíci, o které se musíme starat, aby byli zdraví, měli správnou teplotu a vlhkost v klecích, potravu, dostatek vody a podobně. S tím souvisí i administrativa včetně všech správných povolení a zpracování projektu pokusů, který musí být schválen ministerstvem školství. Akreditaci nám uděluje ministerstvo zemědělství, o geneticky modifikovaných organismech komunikuji s ministerstvem životního prostředí, o certifikacích pro správnou laboratorní praxi zase se Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Dále nás navštěvují ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, Státní veterinární správy, České inspekce životního prostředí… Takže jsme opravdu pod drobnohledem a pro uvedené instituce musíme mít všechny papíry v pořádku.

Jak v té administrativě proplouváte?

Je to složité, ale nemůžu se tím nechat ubít. Musím být neustále odolný a korektní. Za celou dobu mého působení jsme během kontrol neměli žádný negativní zápis. Zatím tedy procházíme bez ztráty kytičky. Neustále se ale musíme přizpůsobovat měnící se legislativě, třeba předepsaným velikostem klecí či nádob pro zvířata.

Odkud se k nám zvířata dostávají?

Některé geneticky modifikované kmeny jsou komerčně dostupné a lze si je objednat, s patřičným vyřízením administrativy včetně veterinárních podmínek převozu. Ve většině případů se kupuje malá skupina zvířat, která se pak u nás množí, aby jich byl dostatek pro experiment. Jedna taková transgenní myš totiž může vyjít až na 10 000 korun. Pro srovnání, ani „obyčejná“ laboratorní myš, která není geneticky modifikovaná, není úplně levnou záležitostí a její cena se pohybuje okolo 600 korun. Takže se ji při větším množství také vyplatí rozmnožovat. Další typy experimentálních zvířat se k nám dostávají většinou přes jednotlivé výzkumné týmy, které mají navázanou spolupráci s pracovišti v ČR i kdekoli ve světě a kde třeba vyvinuli specifický kmen.

U vás ve zvířetníku tedy musí být přívětivé prostředí, aby se myši dobře rozmnožovaly…

To ano. Zvířata musí pobývat v přísně stanovených podmínkách a jakákoli manipulace s nimi musí být schválena. Třeba již zmiňovaná teplota se nesmí odchýlit na rozdíl více než dvou stupňů, pokud k tomu dojde, jsme povinni do 24 hodin zajistit návrat do normálu. Srovnáme-li to s podmínkami pro pacienty
v nemocnicích, z nichž některé stále nejsou vybaveny klimatizací a v létě může být na pokojích opravdu horko, mají se u nás myši a potkani skvěle. Pusu, prosím! S tímto snímkem sosáku mouchy letos vyhrál Viktor Sýkora 1. cenu v kategorii Humor ve vědě na kodaňské výstavě Art in science.

Chov experimentálních zvířat je ve společnosti stále kontroverzním tématem, setkáváte se s tím, že musíte svou práci obhajovat?

Na fakultě až tolik ne, protože celkem všichni chápou, že bez preklinického výzkumu na zvířatech se medicína posouvat nedá. Někdo si dal tu práci a vzal všechny Nobelovy ceny za lékařství, které byly uděleny, a zjistil, že až na dvě byly všechny práce spojeny s experimentálními biomodely. Myslím, že to hovoří za vše. Zejména dnes – s ohledem na vývoj nových léků – se bez preklinického testování na zvířatech nelze dostat do testování klinického. Nebo by někdo musel navrhnout, že budeme léky ve vývoji zkoušet rovnou na lidech, což si asi nikdo netroufne.

Dalším argumentem je, že počet experimentálních biomodelů představuje jen mizivý zlomek procenta, nebo spíš promile, ve srovnání s tím, kolik zvířat zabíjíme pro kožešiny, maso nebo zkrátka proto, že jsou nám nepohodlná. Třeba hlavní město Praha sype ročně do kanalizace asi 3000 kg otrávených granulí, které potkany zahubí ne úplně příjemným způsobem. Naproti tomu laboratorní zvíře lze usmrtit jen předepsaným humánním způsobem, například předávkováním anestetikem. Rozumný člověk tedy jistě pochopí, že existují daleko problematičtější části vztahu lidstva ke zvířatům, než jsou laboratorní biomodely.

Co vás na vaší práci baví nejvíce?

Baví mě, že mám možnost nahlížet do různých projektů a občas se můžu do některého zapojit. Snažím se tak neztratit kontakt s experimentální částí biomedicíny. V současnosti mě zajímá především tracking kmenových buněk na myším modelu, tedy sledování toho, jak se buňky v organismu pohybují a co se
s nimi děje – a to pomocí různých zobrazovacích metod.

Na Jedničce jste znám také jako fotograf – v posledních dvou letech jste vytvořil fakultní benefiční kalendáře. Jak dlouho se fotografování věnujete?

Už od základní školy, kdy jsem poprvé dostal fotoaparát a asi dva roky jsem chodil na Lidovou školu umění. Byl jsem klasickým amatérským fotografem, který fotí, co se mu líbí – život na ulici, architekturu, přírodu… Když jsem nastoupil na fakultu, trochu jsem fotografování zanedbával, ale po roce 2000 jsme
s kolegy založili fotoklub Třináctá komora. Začal jsem tedy fotit častěji a hledat své téma. Protože jsem se pohyboval ve vědeckém prostředí, skončil jsem nakonec u vědecké fotografie a mikrofotografie, které se věnuji od roku 2005. Šťastnou shodou náhod jsem hned s mou první fotkou semínka, které jsem sebral doma na zahradě, vyfotil ho tenkrát ještě na film zrcadlovkou přes světelný mikroskop, získal třetí místo
v mezinárodní soutěži. To byl takový impuls, abych se mikrofotografii zkusil věnovat soustavněji... Květ dávivce. Foto: Viktor Sýkora

Při vytváření snímků využíváte i skenovací elektronový mikroskop. Jak vás to napadlo?

Přivedl mě k němu kolega Petr Juračka z Přírodovědy, který byl součástí našeho fotoklubu a s elektronovým mikroskopem hodně pracoval. Já se pro tu metodu okamžitě nadchnul a od té doby jsem ji už neopustil.

A jak mikrofotografie ze skenovacího mikroskopu vlastně vzniká?

Prvním krokem je příprava vzorku – pro skenovací elektronovou mikroskopii totiž musí být naprosto suchý, protože snímkování probíhá ve vakuu. Voda se odstraňuje pomocí rostoucích koncentrací etanolu, až ke 100 %, vzorky se potom suší v kapalném oxidu uhličitém. Výsledkem je suchý vzorek, ovšem se zachovanými strukturami. Následně ho musím přenést na vodivou podložku a jelikož vlastní povrch není vhodný pro odrážení elektronů, aplikuji na něj většinou vrstvičku zlata. Poté přijde na řadu vlastní snímání vzorku pomocí elektronového mikroskopu, kdy je třeba najít správné zvětšení a místo, což může trvat někdy až desítky minut. Když se podaří najít ten správný obrázek, pak je potřeba ho v počítači zpracovat. Především vyretušovat vše, co tam nepatří, protože při třeba 3000násobném zvětšení – větší vzhledem ke kvalitě obrazu nevyužívám –, je vidět každé smítko prachu, následuje kolorování, jež v mém případě trvá od 2 do 10 hodin. Ovšem jeden švýcarský kolega, který má k dispozici lepší technické zázemí, a tudíž
i detailnější obrázky, tvrdí, že mu některé barevné úpravy zabraly až 100 hodin. Takže jsem proti němu rychlokreslíř :).

Kolik jste takových snímků vytvořil a máte v mikrosvětě preferovaná témata?

Za ty roky asi 300 mikrofotografií, což představuje opravdu hodně času. Zajímají mě objekty, které se mi líbí a podle toho je i barevně zpracovávám. Vznikají pak de facto neexistující předměty a „krajiny“. Zatím nejzajímavější pro mě byly rostliny, které mají hodně různorodé povrchy, a to jsem doposud jen ojediněle pracoval s pylovými zrny, jež jsou hodně líbivá. Potom je to hmyz, který má také hodně rozmanité struktury, ale je to pro mě ještě docela neznámá země a chtěl bych ji poznat blíže.

Čeho byste chtěl v mikrofotografii dosáhnout?

Žádnou jasně vytyčenou metu nemám. Spíš bych chtěl vyzkoušet nové metody, na které jsem zatím neměl čas, třeba konfokální mikroskopii. A pak už jen udržovat povědomí o své fotografické práci. Proto také posílám fotky do mezinárodních soutěží, ekonomický benefit z toho totiž není prakticky žádný. V zahraničí se o vědeckou fotografii zajímají mnohem více a mají v tomto ohledu lepší PR, takže i moje fotky jsou známější venku než doma. Nedávno jsem listoval jednou americkou monografií o laboratorním zobrazování a fotografii a náhodou jsem zjistil, že tam v souvislosti s mikrofotografií zmiňují moje jméno. Z toho jsem měl radost.

Existuje něco, co byste fotit nedokázal?

Jeden čas jsem se věnoval dokumentární fotografii a vím, že bych měl problém fotit válečné konflikty nebo přírodní katastrofy. Při tom musí zůstat člověk nezúčastněný, a já si nejsem jist, zda bych to dokázal. Spokojenější jsem, když mi objekty neutíkají a můžu s nimi pracovat.

Získal jste mnoho domácích i zahraničních ocenění za fotografie. Kterého si vážíte nejvíce?

Nebyla to sice žádná cena, ale pravdu nejvíc si vážím toho, že mě před lety sami oslovili z National Geographic. Bylo to pro mě obrovské ohodnocení, protože jde o časopis, kam se dostane jen absolutní fotografická špička. Kromě toho moji fotografii otiskli i v časopisu Science, což je myslím také docela úspěch. Z těch aktuálních ocenění mě potěšilo, že na výběrové výstavě prestižní soutěže Science Photographer Awards 2019 v Londýně mám fotografii mezi Top 10, zároveň mám dva obrázky na výstavě
v Rochesteru, jež bude obíhat USA a Čínu, a v soutěži Art in Science, kterou pořádá univerzita v Kodani, jsem zvítězil v kategorii humor ve vědě se snímkem kolorovaného sosáku mouchy. Takže se mi teď ze zahraničí sešlo několik pozitivních zpráv. Z ČR mám pak už pěknou hromádku ocenění, včetně absolutního vítězství ze soutěže Věda je krásná.

Je tedy věda (nejen) pohledem fotografa opravdu krásná?

Myslím, že ano. Záleží na tom, zda se člověk umí dívat. Pod mikroskop často dávám objekty, které jsou lidem a priori nepříjemné nebo jim připadají ošklivé. Ale i ta moucha, kterou v reálném životě také nemám rád, je pod mikroskopem zajímavá. A když už mám díky zobrazovacím metodám tu příležitost vidět rostliny či zvířata jinak, proč toho nevyužít a nezprostředkovat to ostatním.

Máte ještě jiné koníčky? Kreslíte třeba?

Musím přiznat, že na kreslení a malování opravdu nejsem. Možná že by mi to šlo v počítači, ale rukou ne.
Z dalších koníčků jsem se dříve zajímal o film a literaturu, ale v současnosti mi na ně nezbývá čas. Bohužel moc ani na to focení…

jat
Foto: Markéta Sýkorová

Významná fotografická ocenění Viktora Sýkory

2019 Art in science (Kodaň, Dánsko) – 1. cena v kategorii Humor ve vědě

2019 Royal Photographic Society’s science photographer of the year (Londýn, Velká Británie) – Top ten

2014 Věda je krásná (Praha, Česká republika) – absolutní vítěz

2013 German Prize for Scientific Photography 2013 (Bremen, Německo)

2013 International Photographer Awards 2013 (New York, USA), Special Photography – 1. cena

2012 International Science & Engineering (USA) – Honorable mention

2010 Deutscher preis für wissenschaftsfotografie (Bremen, Německo)

2010 Nikon Small World (New York, USA) – 5. místo

2009 Národní soutěž amatérské fotografie (Svitavy, Česká republika) – 1. místo v kategorii Experiment
a Cena primátora města Svitavy

2008 American Photo, Images of the Year (New York, USA) – Honorable mention

2007 Czech Press Photo (Praha, Česká republika) – cena Academic

2006 Microscience (Londýn, Velká Británie) – 1. místo v kategorii Light Microscopy

2005 Olympus BIOSCAPES (San Francisco, USA) – 3. místo