Taky děláte raději něco rukama, než čtete návody, poučky a složité teorie? A šli jste na medicínu hlavně proto, abyste byli co nejvíce s lidmi – mluvili s nimi o nemocech, ověřovali si u nich svoje teoretické znalosti o příznacích a na jejich tělech je transformovali do manuální rutiny? Baví vás víc pohled na klinický korelát například psoriázy, nebo multifaktoriální teorie o její etiopatogenezi?

Moderní medicína vyžaduje zvládnutí čím dále rozsáhlejších teoretických poznatků o morfologii i funkci lidského těla. Nutnost této solidní teoretické přípravy je třeba uvádět do rovnováhy s přáním asi většiny mediků – nejlépe už od prvního ročníku – být co nejdříve u živého pacienta, více píchat injekce, více převazovat, obvazovat, možná i pitvat nebo sešívat rány či endoskopovat. Za více než 40 let práce v medicíně jsem nepotkal medika – sebe kdysi nevyjímaje –, který by neměl pocit, že by se na klinikách mělo více učit prakticky na pacientovi u lůžka než teoretizovat v posluchárně. Někteří pedagogové tento problém znovu objevují, jako by šlo o fenomén nikoliv „odvěký“, ale postmoderní. Jiní kliničtí učitelé jej adekvátně reflektují, a proto rozšiřují portfolio nabídky volitelných předmětů se zaměřením na praxi v jejich oboru nebo propagují účast studentů na extrakurikulární výuce v zájmových kroužcích apod.

Nechybí simulátory, trenažéry ani logbook

Myslím, že výuka medicíny na 1. LF nebyla nikdy dříve tak výrazně obohacena širokou nabídkou foto a video dokumentace nálezů zobrazovacích metod, funkčních modelů, diagnostických i operačních postupů v e-learningových lekcích včetně kazuistik typických klinických případů. Navíc jsme svědky příznivého trendu zvyšujícího se počtu trenažérů a simulátorů – významným počinem je vznik Centra lékařských simulací. Také hledáme konsenzus v někdy protichůdných snahách, kdy pedagogové v jednom oboru prosazují vznik nového předmětu (např. Radiodiagnostické propedeutiky), zatímco v jiném studenti naléhají na zavedení staronového předmětu (Pediatrické propedeutiky). To vše ale svědčí o příznivém klimatu na fakultě ve prospěch rozvoje praktických dovedností posluchačů. Mezi kliniky např. mluvíme o potřebě tzv. permanentní propedeutiky praktikované napříč všemi obory na každé klinické stáži.

Zavedení logbooků praktických dovedností posluchačů 1. LF jako povinného předmětu je jasným dokladem toho, že vedení fakulty považuje získávání praktických zkušeností studentů za velmi důležité. Webová stránka umožňující přidávání fakultativních výkonů do logbooku otevírá prakticky neomezené možnosti všem oborům nabízet nové a nové praktické výkony.

Rozšiřuje se nabídka prázdninových stáží

Naši studenti mohou své praktické zkušenosti získávat také při prázdninových praxích – ať už povinných (ošetřovatelská péče, interní praxe, chirurgická praxe), nebo volitelných (pediatrie) či individuálně domluvených v různých nemocnicích a ambulancích po celé ČR. Zájem o nepovinnou praxi dokládá i rostoucí počet podepsaných smluv mezi 1. LF a mnoha zdravotnickými zařízeními.

V klinické výuce považujeme za zásadní, abychom mediky naučili rozpoznat stavy ohrožující život, urgentní či akutní od všech ostatních. Proto jsou v každém oboru samostatně vyčleněny z didaktického hlediska právě tzv. náhlé příhody. Co zatím nebylo do pregraduální výuky dostatečně zakomponováno, jsou otázky posudkového lékařství a paliativní péče, které nepochybně mají přesah i do praxe. Vždyť cílem léčby je, aby pacient nejen přežil, ale nadále žil co nejplnohodnotnějším životem a mohl chodit do práce.

Hospitalizovaných pacientů však ubývá

V souvislosti s debatou o rozšíření praktické výuky všeobecného lékařství si musíme také znovu uvědomovat, že současná doba je z pohledu skladby pacientů ve fakultních nemocnicích nepříznivá. Čelíme logickému odlivu dlouhodobě hospitalizovaných na lůžkových odděleních, zkracuje se doba hospitalizace, diagnostika i léčba se přesouvají do ambulantní sféry a snižuje se počet pacientů ochotných nechat se opakovaně vyšetřovat studenty, nemluvě o jazykové bariéře při komunikaci s mediky anglické paralelky. Kromě toho je ve VFN, kde probíhá většina klinických stáží pregraduální výuky, jen málo pracovišť, kde se medik fyzicky potká třeba s dětským pacientem.

Absolvent všeobecného lékařství si počká cca dalších 5 let, až bude moci ošetřovat pacienty bez dohledu, a než projde minimálně tzv. kmenem, bude mít samostatně prováděných výkonů jen velmi málo. Postupně však během rezidentury naplní svůj logbook úctyhodným počtem výkonů, i když bude mít pocit, že by jich mohlo být více. Zejména v chirurgických oborech ho takový pocit neopustí až do důchodu. Vidím v tom možnou podobnost s herci a jejich obsazováním do rolí. Vždy budeme chtít všeho víc. Je to jistě rys lidské aktivity a požadavek „jen houšť“ je v praktické výuce mediků legitimní. Je však užitečné ho nahlédnout i v souvislostech výše uvedených.

Tomáš Hanuš, proděkan pro klinickou výuku

Taky děláte raději něco rukama, než čtete návody, poučky a složité teorie? A šli jste na medicínu hlavně proto, abyste byli co nejvíce s lidmi – mluvili s nimi o nemocech, ověřovali si u nich svoje teoretické znalosti o příznacích a na jejich tělech je transformovali do manuální rutiny? Baví vás víc pohled na klinický korelát například psoriázy, nebo multifaktoriální teorie o její etiopatogenezi?

Moderní medicína vyžaduje zvládnutí čím dále rozsáhlejších teoretických poznatků o morfologii i funkci lidského těla. Nutnost této solidní teoretické přípravy je třeba uvádět do rovnováhy s přáním asi většiny mediků – nejlépe už od prvního ročníku – být co nejdříve u živého pacienta, více píchat injekce, více převazovat, obvazovat, možná i pitvat nebo sešívat rány či endoskopovat. Za více než 40 let práce v medicíně jsem nepotkal medika – sebe kdysi nevyjímaje –, který by neměl pocit, že by se na klinikách mělo více učit prakticky na pacientovi u lůžka než teoretizovat v posluchárně. Někteří pedagogové tento problém znovu objevují, jako by šlo o fenomén nikoliv „odvěký“, ale postmoderní. Jiní kliničtí učitelé jej adekvátně reflektují, a proto rozšiřují portfolio nabídky volitelných předmětů se zaměřením na praxi v jejich oboru nebo propagují účast studentů na extrakurikulární výuce v zájmových kroužcích apod.

Nechybí simulátory, trenažéry ani logbook

Myslím, že výuka medicíny na 1. LF nebyla nikdy dříve tak výrazně obohacena širokou nabídkou foto a video dokumentace nálezů zobrazovacích metod, funkčních modelů, diagnostických i operačních postupů v e-learningových lekcích včetně kazuistik typických klinických případů. Navíc jsme svědky příznivého trendu zvyšujícího se počtu trenažérů a simulátorů – významným počinem je vznik Centra lékařských simulací. Také hledáme konsenzus v někdy protichůdných snahách, kdy pedagogové v jednom oboru prosazují vznik nového předmětu (např. Radiodiagnostické propedeutiky), zatímco v jiném studenti naléhají na zavedení staronového předmětu (Pediatrické propedeutiky). To vše ale svědčí o příznivém klimatu na fakultě ve prospěch rozvoje praktických dovedností posluchačů. Mezi kliniky např. mluvíme o potřebě tzv. permanentní propedeutiky praktikované napříč všemi obory na každé klinické stáži.

Zavedení logbooků praktických dovedností posluchačů 1. LF jako povinného předmětu je jasným dokladem toho, že vedení fakulty považuje získávání praktických zkušeností studentů za velmi důležité. Webová stránka umožňující přidávání fakultativních výkonů do logbooku otevírá prakticky neomezené možnosti všem oborům nabízet nové a nové praktické výkony.

Rozšiřuje se nabídka prázdninových stáží

Naši studenti mohou své praktické zkušenosti získávat také při prázdninových praxích – ať už povinných (ošetřovatelská péče, interní praxe, chirurgická praxe), nebo volitelných (pediatrie) či individuálně domluvených v různých nemocnicích a ambulancích po celé ČR. Zájem o nepovinnou praxi dokládá i rostoucí počet podepsaných smluv mezi 1. LF a mnoha zdravotnickými zařízeními.

V klinické výuce považujeme za zásadní, abychom mediky naučili rozpoznat stavy ohrožující život, urgentní či akutní od všech ostatních. Proto jsou v každém oboru samostatně vyčleněny z didaktického hlediska právě tzv. náhlé příhody. Co zatím nebylo do pregraduální výuky dostatečně zakomponováno, jsou otázky posudkového lékařství a paliativní péče, které nepochybně mají přesah i do praxe. Vždyť cílem léčby je, aby pacient nejen přežil, ale nadále žil co nejplnohodnotnějším životem a mohl chodit do práce.

Hospitalizovaných pacientů však ubývá

V souvislosti s debatou o rozšíření praktické výuky všeobecného lékařství si musíme také znovu uvědomovat, že současná doba je z pohledu skladby pacientů ve fakultních nemocnicích nepříznivá. Čelíme logickému odlivu dlouhodobě hospitalizovaných na lůžkových odděleních, zkracuje se doba hospitalizace, diagnostika i léčba se přesouvají do ambulantní sféry a snižuje se počet pacientů ochotných nechat se opakovaně vyšetřovat studenty, nemluvě o jazykové bariéře při komunikaci s mediky anglické paralelky. Kromě toho je ve VFN, kde probíhá většina klinických stáží pregraduální výuky, jen málo pracovišť, kde se medik fyzicky potká třeba s dětským pacientem.

Absolvent všeobecného lékařství si počká cca dalších 5 let, až bude moci ošetřovat pacienty bez dohledu, a než projde minimálně tzv. kmenem, bude mít samostatně prováděných výkonů jen velmi málo. Postupně však během rezidentury naplní svůj logbook úctyhodným počtem výkonů, i když bude mít pocit, že by jich mohlo být více. Zejména v chirurgických oborech ho takový pocit neopustí až do důchodu. Vidím v tom možnou podobnost s herci a jejich obsazováním do rolí. Vždy budeme chtít všeho víc. Je to jistě rys lidské aktivity a požadavek „jen houšť“ je v praktické výuce mediků legitimní. Je však užitečné ho nahlédnout i v souvislostech výše uvedených.

Tomáš Hanuš, proděkan pro klinickou výuku

Taky děláte raději něco rukama, než čtete návody, poučky a složité teorie? A šli jste na medicínu hlavně proto, abyste byli co nejvíce s lidmi – mluvili s nimi o nemocech, ověřovali si u nich svoje teoretické znalosti o příznacích a na jejich tělech je transformovali do manuální rutiny? Baví vás víc pohled na klinický korelát například psoriázy, nebo multifaktoriální teorie o její etiopatogenezi?

Moderní medicína vyžaduje zvládnutí čím dále rozsáhlejších teoretických poznatků o morfologii i funkci lidského těla. Nutnost této solidní teoretické přípravy je třeba uvádět do rovnováhy s přáním asi většiny mediků – nejlépe už od prvního ročníku – být co nejdříve u živého pacienta, více píchat injekce, více převazovat, obvazovat, možná i pitvat nebo sešívat rány či endoskopovat. Za více než 40 let práce v medicíně jsem nepotkal medika – sebe kdysi nevyjímaje –, který by neměl pocit, že by se na klinikách mělo více učit prakticky na pacientovi u lůžka než teoretizovat v posluchárně. Někteří pedagogové tento problém znovu objevují, jako by šlo o fenomén nikoliv „odvěký“, ale postmoderní. Jiní kliničtí učitelé jej adekvátně reflektují, a proto rozšiřují portfolio nabídky volitelných předmětů se zaměřením na praxi v jejich oboru nebo propagují účast studentů na extrakurikulární výuce v zájmových kroužcích apod.

Nechybí simulátory, trenažéry ani logbook

Myslím, že výuka medicíny na 1. LF nebyla nikdy dříve tak výrazně obohacena širokou nabídkou foto a video dokumentace nálezů zobrazovacích metod, funkčních modelů, diagnostických i operačních postupů v e-learningových lekcích včetně kazuistik typických klinických případů. Navíc jsme svědky příznivého trendu zvyšujícího se počtu trenažérů a simulátorů – významným počinem je vznik Centra lékařských simulací. Také hledáme konsenzus v někdy protichůdných snahách, kdy pedagogové v jednom oboru prosazují vznik nového předmětu (např. Radiodiagnostické propedeutiky), zatímco v jiném studenti naléhají na zavedení staronového předmětu (Pediatrické propedeutiky). To vše ale svědčí o příznivém klimatu na fakultě ve prospěch rozvoje praktických dovedností posluchačů. Mezi kliniky např. mluvíme o potřebě tzv. permanentní propedeutiky praktikované napříč všemi obory na každé klinické stáži.

Zavedení logbooků praktických dovedností posluchačů 1. LF jako povinného předmětu je jasným dokladem toho, že vedení fakulty považuje získávání praktických zkušeností studentů za velmi důležité. Webová stránka umožňující přidávání fakultativních výkonů do logbooku otevírá prakticky neomezené možnosti všem oborům nabízet nové a nové praktické výkony.

Rozšiřuje se nabídka prázdninových stáží

Naši studenti mohou své praktické zkušenosti získávat také při prázdninových praxích – ať už povinných (ošetřovatelská péče, interní praxe, chirurgická praxe), nebo volitelných (pediatrie) či individuálně domluvených v různých nemocnicích a ambulancích po celé ČR. Zájem o nepovinnou praxi dokládá i rostoucí počet podepsaných smluv mezi 1. LF a mnoha zdravotnickými zařízeními.

V klinické výuce považujeme za zásadní, abychom mediky naučili rozpoznat stavy ohrožující život, urgentní či akutní od všech ostatních. Proto jsou v každém oboru samostatně vyčleněny z didaktického hlediska právě tzv. náhlé příhody. Co zatím nebylo do pregraduální výuky dostatečně zakomponováno, jsou otázky posudkového lékařství a paliativní péče, které nepochybně mají přesah i do praxe. Vždyť cílem léčby je, aby pacient nejen přežil, ale nadále žil co nejplnohodnotnějším životem a mohl chodit do práce.

Hospitalizovaných pacientů však ubývá

V souvislosti s debatou o rozšíření praktické výuky všeobecného lékařství si musíme také znovu uvědomovat, že současná doba je z pohledu skladby pacientů ve fakultních nemocnicích nepříznivá. Čelíme logickému odlivu dlouhodobě hospitalizovaných na lůžkových odděleních, zkracuje se doba hospitalizace, diagnostika i léčba se přesouvají do ambulantní sféry a snižuje se počet pacientů ochotných nechat se opakovaně vyšetřovat studenty, nemluvě o jazykové bariéře při komunikaci s mediky anglické paralelky. Kromě toho je ve VFN, kde probíhá většina klinických stáží pregraduální výuky, jen málo pracovišť, kde se medik fyzicky potká třeba s dětským pacientem.

Absolvent všeobecného lékařství si počká cca dalších 5 let, až bude moci ošetřovat pacienty bez dohledu, a než projde minimálně tzv. kmenem, bude mít samostatně prováděných výkonů jen velmi málo. Postupně však během rezidentury naplní svůj logbook úctyhodným počtem výkonů, i když bude mít pocit, že by jich mohlo být více. Zejména v chirurgických oborech ho takový pocit neopustí až do důchodu. Vidím v tom možnou podobnost s herci a jejich obsazováním do rolí. Vždy budeme chtít všeho víc. Je to jistě rys lidské aktivity a požadavek „jen houšť“ je v praktické výuce mediků legitimní. Je však užitečné ho nahlédnout i v souvislostech výše uvedených.

Tomáš Hanuš, proděkan pro klinickou výuku

Taky děláte raději něco rukama, než čtete návody, poučky a složité teorie? A šli jste na medicínu hlavně proto, abyste byli co nejvíce s lidmi – mluvili s nimi o nemocech, ověřovali si u nich svoje teoretické znalosti o příznacích a na jejich tělech je transformovali do manuální rutiny? Baví vás víc pohled na klinický korelát například psoriázy, nebo multifaktoriální teorie o její etiopatogenezi?

Moderní medicína vyžaduje zvládnutí čím dále rozsáhlejších teoretických poznatků o morfologii i funkci lidského těla. Nutnost této solidní teoretické přípravy je třeba uvádět do rovnováhy s přáním asi většiny mediků – nejlépe už od prvního ročníku – být co nejdříve u živého pacienta, více píchat injekce, více převazovat, obvazovat, možná i pitvat nebo sešívat rány či endoskopovat. Za více než 40 let práce v medicíně jsem nepotkal medika – sebe kdysi nevyjímaje –, který by neměl pocit, že by se na klinikách mělo více učit prakticky na pacientovi u lůžka než teoretizovat v posluchárně. Někteří pedagogové tento problém znovu objevují, jako by šlo o fenomén nikoliv „odvěký“, ale postmoderní. Jiní kliničtí učitelé jej adekvátně reflektují, a proto rozšiřují portfolio nabídky volitelných předmětů se zaměřením na praxi v jejich oboru nebo propagují účast studentů na extrakurikulární výuce v zájmových kroužcích apod.

Nechybí simulátory, trenažéry ani logbook

Myslím, že výuka medicíny na 1. LF nebyla nikdy dříve tak výrazně obohacena širokou nabídkou foto a video dokumentace nálezů zobrazovacích metod, funkčních modelů, diagnostických i operačních postupů v e-learningových lekcích včetně kazuistik typických klinických případů. Navíc jsme svědky příznivého trendu zvyšujícího se počtu trenažérů a simulátorů – významným počinem je vznik Centra lékařských simulací. Také hledáme konsenzus v někdy protichůdných snahách, kdy pedagogové v jednom oboru prosazují vznik nového předmětu (např. Radiodiagnostické propedeutiky), zatímco v jiném studenti naléhají na zavedení staronového předmětu (Pediatrické propedeutiky). To vše ale svědčí o příznivém klimatu na fakultě ve prospěch rozvoje praktických dovedností posluchačů. Mezi kliniky např. mluvíme o potřebě tzv. permanentní propedeutiky praktikované napříč všemi obory na každé klinické stáži.

Zavedení logbooků praktických dovedností posluchačů 1. LF jako povinného předmětu je jasným dokladem toho, že vedení fakulty považuje získávání praktických zkušeností studentů za velmi důležité. Webová stránka umožňující přidávání fakultativních výkonů do logbooku otevírá prakticky neomezené možnosti všem oborům nabízet nové a nové praktické výkony.

Rozšiřuje se nabídka prázdninových stáží

Naši studenti mohou své praktické zkušenosti získávat také při prázdninových praxích – ať už povinných (ošetřovatelská péče, interní praxe, chirurgická praxe), nebo volitelných (pediatrie) či individuálně domluvených v různých nemocnicích a ambulancích po celé ČR. Zájem o nepovinnou praxi dokládá i rostoucí počet podepsaných smluv mezi 1. LF a mnoha zdravotnickými zařízeními.

V klinické výuce považujeme za zásadní, abychom mediky naučili rozpoznat stavy ohrožující život, urgentní či akutní od všech ostatních. Proto jsou v každém oboru samostatně vyčleněny z didaktického hlediska právě tzv. náhlé příhody. Co zatím nebylo do pregraduální výuky dostatečně zakomponováno, jsou otázky posudkového lékařství a paliativní péče, které nepochybně mají přesah i do praxe. Vždyť cílem léčby je, aby pacient nejen přežil, ale nadále žil co nejplnohodnotnějším životem a mohl chodit do práce.

Hospitalizovaných pacientů však ubývá

V souvislosti s debatou o rozšíření praktické výuky všeobecného lékařství si musíme také znovu uvědomovat, že současná doba je z pohledu skladby pacientů ve fakultních nemocnicích nepříznivá. Čelíme logickému odlivu dlouhodobě hospitalizovaných na lůžkových odděleních, zkracuje se doba hospitalizace, diagnostika i léčba se přesouvají do ambulantní sféry a snižuje se počet pacientů ochotných nechat se opakovaně vyšetřovat studenty, nemluvě o jazykové bariéře při komunikaci s mediky anglické paralelky. Kromě toho je ve VFN, kde probíhá většina klinických stáží pregraduální výuky, jen málo pracovišť, kde se medik fyzicky potká třeba s dětským pacientem.

Absolvent všeobecného lékařství si počká cca dalších 5 let, až bude moci ošetřovat pacienty bez dohledu, a než projde minimálně tzv. kmenem, bude mít samostatně prováděných výkonů jen velmi málo. Postupně však během rezidentury naplní svůj logbook úctyhodným počtem výkonů, i když bude mít pocit, že by jich mohlo být více. Zejména v chirurgických oborech ho takový pocit neopustí až do důchodu. Vidím v tom možnou podobnost s herci a jejich obsazováním do rolí. Vždy budeme chtít všeho víc. Je to jistě rys lidské aktivity a požadavek „jen houšť“ je v praktické výuce mediků legitimní. Je však užitečné ho nahlédnout i v souvislostech výše uvedených.

Tomáš Hanuš, proděkan pro klinickou výuku

Taky děláte raději něco rukama, než čtete návody, poučky a složité teorie? A šli jste na medicínu hlavně proto, abyste byli co nejvíce s lidmi – mluvili s nimi o nemocech, ověřovali si u nich svoje teoretické znalosti o příznacích a na jejich tělech je transformovali do manuální rutiny? Baví vás víc pohled na klinický korelát například psoriázy, nebo multifaktoriální teorie o její etiopatogenezi?

Moderní medicína vyžaduje zvládnutí čím dále rozsáhlejších teoretických poznatků o morfologii i funkci lidského těla. Nutnost této solidní teoretické přípravy je třeba uvádět do rovnováhy s přáním asi většiny mediků – nejlépe už od prvního ročníku – být co nejdříve u živého pacienta, více píchat injekce, více převazovat, obvazovat, možná i pitvat nebo sešívat rány či endoskopovat. Za více než 40 let práce v medicíně jsem nepotkal medika – sebe kdysi nevyjímaje –, který by neměl pocit, že by se na klinikách mělo více učit prakticky na pacientovi u lůžka než teoretizovat v posluchárně. Někteří pedagogové tento problém znovu objevují, jako by šlo o fenomén nikoliv „odvěký“, ale postmoderní. Jiní kliničtí učitelé jej adekvátně reflektují, a proto rozšiřují portfolio nabídky volitelných předmětů se zaměřením na praxi v jejich oboru nebo propagují účast studentů na extrakurikulární výuce v zájmových kroužcích apod.

Nechybí simulátory, trenažéry ani logbook

Myslím, že výuka medicíny na 1. LF nebyla nikdy dříve tak výrazně obohacena širokou nabídkou foto a video dokumentace nálezů zobrazovacích metod, funkčních modelů, diagnostických i operačních postupů v e-learningových lekcích včetně kazuistik typických klinických případů. Navíc jsme svědky příznivého trendu zvyšujícího se počtu trenažérů a simulátorů – významným počinem je vznik Centra lékařských simulací. Také hledáme konsenzus v někdy protichůdných snahách, kdy pedagogové v jednom oboru prosazují vznik nového předmětu (např. Radiodiagnostické propedeutiky), zatímco v jiném studenti naléhají na zavedení staronového předmětu (Pediatrické propedeutiky). To vše ale svědčí o příznivém klimatu na fakultě ve prospěch rozvoje praktických dovedností posluchačů. Mezi kliniky např. mluvíme o potřebě tzv. permanentní propedeutiky praktikované napříč všemi obory na každé klinické stáži.

Zavedení logbooků praktických dovedností posluchačů 1. LF jako povinného předmětu je jasným dokladem toho, že vedení fakulty považuje získávání praktických zkušeností studentů za velmi důležité. Webová stránka umožňující přidávání fakultativních výkonů do logbooku otevírá prakticky neomezené možnosti všem oborům nabízet nové a nové praktické výkony.

Rozšiřuje se nabídka prázdninových stáží

Naši studenti mohou své praktické zkušenosti získávat také při prázdninových praxích – ať už povinných (ošetřovatelská péče, interní praxe, chirurgická praxe), nebo volitelných (pediatrie) či individuálně domluvených v různých nemocnicích a ambulancích po celé ČR. Zájem o nepovinnou praxi dokládá i rostoucí počet podepsaných smluv mezi 1. LF a mnoha zdravotnickými zařízeními.

V klinické výuce považujeme za zásadní, abychom mediky naučili rozpoznat stavy ohrožující život, urgentní či akutní od všech ostatních. Proto jsou v každém oboru samostatně vyčleněny z didaktického hlediska právě tzv. náhlé příhody. Co zatím nebylo do pregraduální výuky dostatečně zakomponováno, jsou otázky posudkového lékařství a paliativní péče, které nepochybně mají přesah i do praxe. Vždyť cílem léčby je, aby pacient nejen přežil, ale nadále žil co nejplnohodnotnějším životem a mohl chodit do práce.

Hospitalizovaných pacientů však ubývá

V souvislosti s debatou o rozšíření praktické výuky všeobecného lékařství si musíme také znovu uvědomovat, že současná doba je z pohledu skladby pacientů ve fakultních nemocnicích nepříznivá. Čelíme logickému odlivu dlouhodobě hospitalizovaných na lůžkových odděleních, zkracuje se doba hospitalizace, diagnostika i léčba se přesouvají do ambulantní sféry a snižuje se počet pacientů ochotných nechat se opakovaně vyšetřovat studenty, nemluvě o jazykové bariéře při komunikaci s mediky anglické paralelky. Kromě toho je ve VFN, kde probíhá většina klinických stáží pregraduální výuky, jen málo pracovišť, kde se medik fyzicky potká třeba s dětským pacientem.

Absolvent všeobecného lékařství si počká cca dalších 5 let, až bude moci ošetřovat pacienty bez dohledu, a než projde minimálně tzv. kmenem, bude mít samostatně prováděných výkonů jen velmi málo. Postupně však během rezidentury naplní svůj logbook úctyhodným počtem výkonů, i když bude mít pocit, že by jich mohlo být více. Zejména v chirurgických oborech ho takový pocit neopustí až do důchodu. Vidím v tom možnou podobnost s herci a jejich obsazováním do rolí. Vždy budeme chtít všeho víc. Je to jistě rys lidské aktivity a požadavek „jen houšť“ je v praktické výuce mediků legitimní. Je však užitečné ho nahlédnout i v souvislostech výše uvedených.

Tomáš Hanuš, proděkan pro klinickou výuku

Taky děláte raději něco rukama, než čtete návody, poučky a složité teorie? A šli jste na medicínu hlavně proto, abyste byli co nejvíce s lidmi – mluvili s nimi o nemocech, ověřovali si u nich svoje teoretické znalosti o příznacích a na jejich tělech je transformovali do manuální rutiny? Baví vás víc pohled na klinický korelát například psoriázy, nebo multifaktoriální teorie o její etiopatogenezi?

Moderní medicína vyžaduje zvládnutí čím dále rozsáhlejších teoretických poznatků o morfologii i funkci lidského těla. Nutnost této solidní teoretické přípravy je třeba uvádět do rovnováhy s přáním asi většiny mediků – nejlépe už od prvního ročníku – být co nejdříve u živého pacienta, více píchat injekce, více převazovat, obvazovat, možná i pitvat nebo sešívat rány či endoskopovat. Za více než 40 let práce v medicíně jsem nepotkal medika – sebe kdysi nevyjímaje –, který by neměl pocit, že by se na klinikách mělo více učit prakticky na pacientovi u lůžka než teoretizovat v posluchárně. Někteří pedagogové tento problém znovu objevují, jako by šlo o fenomén nikoliv „odvěký“, ale postmoderní. Jiní kliničtí učitelé jej adekvátně reflektují, a proto rozšiřují portfolio nabídky volitelných předmětů se zaměřením na praxi v jejich oboru nebo propagují účast studentů na extrakurikulární výuce v zájmových kroužcích apod.

Nechybí simulátory, trenažéry ani logbook

Myslím, že výuka medicíny na 1. LF nebyla nikdy dříve tak výrazně obohacena širokou nabídkou foto a video dokumentace nálezů zobrazovacích metod, funkčních modelů, diagnostických i operačních postupů v e-learningových lekcích včetně kazuistik typických klinických případů. Navíc jsme svědky příznivého trendu zvyšujícího se počtu trenažérů a simulátorů – významným počinem je vznik Centra lékařských simulací. Také hledáme konsenzus v někdy protichůdných snahách, kdy pedagogové v jednom oboru prosazují vznik nového předmětu (např. Radiodiagnostické propedeutiky), zatímco v jiném studenti naléhají na zavedení staronového předmětu (Pediatrické propedeutiky). To vše ale svědčí o příznivém klimatu na fakultě ve prospěch rozvoje praktických dovedností posluchačů. Mezi kliniky např. mluvíme o potřebě tzv. permanentní propedeutiky praktikované napříč všemi obory na každé klinické stáži.

Zavedení logbooků praktických dovedností posluchačů 1. LF jako povinného předmětu je jasným dokladem toho, že vedení fakulty považuje získávání praktických zkušeností studentů za velmi důležité. Webová stránka umožňující přidávání fakultativních výkonů do logbooku otevírá prakticky neomezené možnosti všem oborům nabízet nové a nové praktické výkony.

Rozšiřuje se nabídka prázdninových stáží

Naši studenti mohou své praktické zkušenosti získávat také při prázdninových praxích – ať už povinných (ošetřovatelská péče, interní praxe, chirurgická praxe), nebo volitelných (pediatrie) či individuálně domluvených v různých nemocnicích a ambulancích po celé ČR. Zájem o nepovinnou praxi dokládá i rostoucí počet podepsaných smluv mezi 1. LF a mnoha zdravotnickými zařízeními.

V klinické výuce považujeme za zásadní, abychom mediky naučili rozpoznat stavy ohrožující život, urgentní či akutní od všech ostatních. Proto jsou v každém oboru samostatně vyčleněny z didaktického hlediska právě tzv. náhlé příhody. Co zatím nebylo do pregraduální výuky dostatečně zakomponováno, jsou otázky posudkového lékařství a paliativní péče, které nepochybně mají přesah i do praxe. Vždyť cílem léčby je, aby pacient nejen přežil, ale nadále žil co nejplnohodnotnějším životem a mohl chodit do práce.

Hospitalizovaných pacientů však ubývá

V souvislosti s debatou o rozšíření praktické výuky všeobecného lékařství si musíme také znovu uvědomovat, že současná doba je z pohledu skladby pacientů ve fakultních nemocnicích nepříznivá. Čelíme logickému odlivu dlouhodobě hospitalizovaných na lůžkových odděleních, zkracuje se doba hospitalizace, diagnostika i léčba se přesouvají do ambulantní sféry a snižuje se počet pacientů ochotných nechat se opakovaně vyšetřovat studenty, nemluvě o jazykové bariéře při komunikaci s mediky anglické paralelky. Kromě toho je ve VFN, kde probíhá většina klinických stáží pregraduální výuky, jen málo pracovišť, kde se medik fyzicky potká třeba s dětským pacientem.

Absolvent všeobecného lékařství si počká cca dalších 5 let, až bude moci ošetřovat pacienty bez dohledu, a než projde minimálně tzv. kmenem, bude mít samostatně prováděných výkonů jen velmi málo. Postupně však během rezidentury naplní svůj logbook úctyhodným počtem výkonů, i když bude mít pocit, že by jich mohlo být více. Zejména v chirurgických oborech ho takový pocit neopustí až do důchodu. Vidím v tom možnou podobnost s herci a jejich obsazováním do rolí. Vždy budeme chtít všeho víc. Je to jistě rys lidské aktivity a požadavek „jen houšť“ je v praktické výuce mediků legitimní. Je však užitečné ho nahlédnout i v souvislostech výše uvedených.

Tomáš Hanuš, proděkan pro klinickou výuku