Na jedné straně vysoké nároky, zodpovědnost a stres, na straně druhé potřeba utlumit se a vypnout. Na jedné straně stimulancia, na straně druhé sedativa či relaxancia. Znáte to také? Užití těchto návykových látek je prý u studentů medicíny i u lékařů a ostatních zdravotníků nejrizikovější, říká prof. PhDr. Michal Miovský, Ph.D., přednosta Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze a proděkan pro nelékařské studijní programy.

* Vypozoroval jste nějakou závislost u sebe?

Sám jsem s adiktologií začínal tak říkajíc z druhé strany barikády – měl jsem problémy nejen s alkoholem... V našem oboru to ale až tak výjimečné není a zdá se mi, že je lepší scénář začínat kariéru adiktologa takto, než s ní tak končit. Ačkoli jako profesní průprava to zrovna bezpečné není. Na závislosti je ale zajímavé, že ji nelze definovat čistě biologicky nebo chemicky. A adiktologie je fascinující právě tím, že nám umožnila podívat se na závislosti z pohledu biomedicíny, genetiky, biochemie, sociologie, psychologie, psychiatrie... A nabídla nám, abychom se na kontextuální vazby mohli dívat systematičtěji a s mnohem větším pochopením než kdykoli předtím.

* Může být závislost v něčem prospěšná?

Určitě. Závislost k člověku patří, je jeho integrální součástí a nemá ani negativní, ani pozitivní konotaci. To je až sekundární interpretace. Třeba skutečnost, že je dítě na začátku svého života na matce plně závislé, přece není špatně. Fakt, že si zbytečně někdy komplikujeme život různými látkami, je věc jiná.

* Zůstaňme tedy u věcí, které nám život komplikují. V září jsme si připomněli 65. výročí založení protialkoholního oddělení v budově kostela u sv. Apolináře doc. Jaroslavem Skálou. Dá se z toho, co on začal, něco přenést do současnosti?

Jeho otisk v oboru stále přetrvává. Skála vytyčil témata, která považoval ve své době za nosná. Dnes k jeho pilířům stavíme pilíře další, protože nemáme „jen“ alkoholiky a zdravé lidi. Zabýváme se problematikou kontrolovaného pití, kontrolovaného užívání návykových látek, minimalizace rizika škod a podobnými strategiemi, které činí obraz adiktologie mnohem barevnějším. Důležité je si také uvědomit, že závislosti vždy měly i určitý kulturní či politický aspekt. Není náhodou, že Masaryk měl poměrně slavné přednášky k alkoholismu. V tomto ohledu tedy máme v současnosti trochu dluh.

* Skála by se tedy dal označit za jedničku – už jen díky tomu, že založil první záchytnou stanici na světě. Koho byste zvolil Vy?

Závislosti přitahovaly mnoho odborníků velmi různých specializací. Mj. Timothyho Learyho, Charlese Bukowského, známé jsou také Freudovy Kokainové listy... Ve středoevropském regionu jistě není Skála jediným pilířem adiktologie druhé poloviny 20. století. Jeho zrcadlem pro oblast vědy je podle mě Luděk Kubička. Velmi úzce spjat je s nimi i Eduard Urban, významný klinický psycholog. Pokud bychom se na věc podívali celosvětově, pak by to byl asi Griffith Edwards, dlouholetý šéfredaktor časopisu Addiction, který loni bohužel zemřel.

* I Vy sám byste ale mohl být označen za jedničku, protože jste stál u zrodu první – a zatím jediné – adiktologické kliniky v ČR. V čem je Vaše pracoviště unikátní?

Naší silnou stránkou je, že jsme dokázali spojit tradici léčebného programu sahající až do pohnutého roku 1948 se současností. Podařilo se nám regulovat prudký nástup 90. let, rozvoj neziskového sektoru v našem oboru, příchod harm reduction i ostatních přístupů a trendů. Nová témata doplnila ta tradiční a vytvořila konzistentní obrázek preventivní a léčebné klinické praxe. To je obrovská deviza a málokde se to povedlo.

Za unikátní považuji, že jsme jako obor relativně smířliví a nesnažíme se některé odbornosti dostat ze svého středu pryč. Významní psychiatři, jako jsou Petr Popov, Kamil Kalina, Standa Kudrle, Jirka Dvořáček nebo Petr Jeřábek, v podstatě umožňují vstup na „bašty“ i ne-psychiatrům a spoluvytvářejí prostor ostatním.

Ojedinělé také je, že máme všechny tři úrovně vysokoškolského vzdělávání – bakalářský, magisterský i doktorský studijní program. Nevím o jediné univerzitě na světě, která by pro obor adiktologie nabízela srovnatelný koncept. Jsme např. jedni z mála, kteří vedle teoretické průpravy nabízejí i klinickou, a to ve velmi unikátní podobě.

Nesmím opomenout ani vědu, jež se v adiktologii rodí nesmírně pomalu. Když jsme konfrontováni s kolegy z „velkých oborů“, které mají za sebou desítky, či stovky let vývoje, je to pro nás jako „mladšího bráchu“ obtížné, ale současně zásadně určující. A musím říci, že vnímám jako jeden z nejcennějších vkladů fakulty do našeho oboru právě fakt, že můžeme nasávat tu tradici a kultivovanost, která nevznikne ze dne na den...

* ...Váš příběh je o to zajímavější, že stojíte v čele kliniky LF a sám jste přitom nelékař. Bylo těžké se prosadit?

To je skutečnost, která mě provází od začátku kariéry. Musím přiznat, že být nelékařem v jakémkoli medicínském prostředí není jednoduché – ale zejména v konzervativní rovině velké fakulty, s množstvím významných lékařů a špiček ve svých oborech, je to hodně těžké. Člověk je s nimi najednou konfrontován. Lidé zde na fakultě prostě řeknou, často i dost tvrdě, když je něco špatně udělané nebo nesouhlasí. To je ale dobře, protože je to jasně řečeno, drží je to ve střehu a žene dopředu.

Momentálně nevím o klinice, kde by byl přednostou nelékař – je to pro mě velký závazek. Někdy mě to ale až trochu svazuje a říkám si, že jsem „ve stádu ovcí tou, která má jiná kopyta“ a zda bych jako psycholog měl doktorům do jejich práce vůbec mluvit. Hlavně ale v poslední době jsem si uvědomil, že pokud budu sám respektovat určitá sociální a komunikační pravidla, která jsou na fakultě zavedena a jsou dobrá – byť občas ostrá –, mohu lékařům zase nabídnout jiný rozměr. Rozměr, který často nevnímají, bagatelizují a nechtějí si někdy připustit, že může mít třeba i větší význam a praktický dopad než to, čemu oni věří. Na druhé straně, i při neformálních debatách mně kolegové dávají najevo, že o můj názor stojí.

* Je něco, čeho se Vám zatím nepodařilo dosáhnout?

Velmi mě mrzí, že se nám příliš nedaří v medicích probouzet odpovídající zájem o náš obor. To vnímám jako velký úkol a chtěl bych adherovat větší počet mladých lidí ještě za dob jejich studia. Naše úvahy se ubírají směrem k více biologicky orientovanému preklinickému výzkumu – do budoucna chceme fungovat i v kampusu Albertov a vybudovat zajímavý koncept pro doktorandy. Pro spíše klinicky uvažující studenty, kteří rádi přemýšlejí o multifaktoriálních onemocněních a dívají se na ně v kontextu, by zase mohl být atraktivní výzkum klinický. Protože pokud bude mít adiktologie výsledky a bude vnímána jako obor na světové úrovni, přinese to zájem i o léčbu, která je nesmírně pestrá. Třeba od krátké intervence u kuřáků tabáku až po řešení hepatitid u injekčních uživatelů či neurologických poruch u alkoholiků...

jat

Na jedné straně vysoké nároky, zodpovědnost a stres, na straně druhé potřeba utlumit se a vypnout. Na jedné straně stimulancia, na straně druhé sedativa či relaxancia. Znáte to také? Užití těchto návykových látek je prý u studentů medicíny i u lékařů a ostatních zdravotníků nejrizikovější, říká prof. PhDr. Michal Miovský, Ph.D., přednosta Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze a proděkan pro nelékařské studijní programy.

* Vypozoroval jste nějakou závislost u sebe?

Sám jsem s adiktologií začínal tak říkajíc z druhé strany barikády – měl jsem problémy nejen s alkoholem... V našem oboru to ale až tak výjimečné není a zdá se mi, že je lepší scénář začínat kariéru adiktologa takto, než s ní tak končit. Ačkoli jako profesní průprava to zrovna bezpečné není. Na závislosti je ale zajímavé, že ji nelze definovat čistě biologicky nebo chemicky. A adiktologie je fascinující právě tím, že nám umožnila podívat se na závislosti z pohledu biomedicíny, genetiky, biochemie, sociologie, psychologie, psychiatrie... A nabídla nám, abychom se na kontextuální vazby mohli dívat systematičtěji a s mnohem větším pochopením než kdykoli předtím.

* Může být závislost v něčem prospěšná?

Určitě. Závislost k člověku patří, je jeho integrální součástí a nemá ani negativní, ani pozitivní konotaci. To je až sekundární interpretace. Třeba skutečnost, že je dítě na začátku svého života na matce plně závislé, přece není špatně. Fakt, že si zbytečně někdy komplikujeme život různými látkami, je věc jiná.

* Zůstaňme tedy u věcí, které nám život komplikují. V září jsme si připomněli 65. výročí založení protialkoholního oddělení v budově kostela u sv. Apolináře doc. Jaroslavem Skálou. Dá se z toho, co on začal, něco přenést do současnosti?

Jeho otisk v oboru stále přetrvává. Skála vytyčil témata, která považoval ve své době za nosná. Dnes k jeho pilířům stavíme pilíře další, protože nemáme „jen“ alkoholiky a zdravé lidi. Zabýváme se problematikou kontrolovaného pití, kontrolovaného užívání návykových látek, minimalizace rizika škod a podobnými strategiemi, které činí obraz adiktologie mnohem barevnějším. Důležité je si také uvědomit, že závislosti vždy měly i určitý kulturní či politický aspekt. Není náhodou, že Masaryk měl poměrně slavné přednášky k alkoholismu. V tomto ohledu tedy máme v současnosti trochu dluh.

* Skála by se tedy dal označit za jedničku – už jen díky tomu, že založil první záchytnou stanici na světě. Koho byste zvolil Vy?

Závislosti přitahovaly mnoho odborníků velmi různých specializací. Mj. Timothyho Learyho, Charlese Bukowského, známé jsou také Freudovy Kokainové listy... Ve středoevropském regionu jistě není Skála jediným pilířem adiktologie druhé poloviny 20. století. Jeho zrcadlem pro oblast vědy je podle mě Luděk Kubička. Velmi úzce spjat je s nimi i Eduard Urban, významný klinický psycholog. Pokud bychom se na věc podívali celosvětově, pak by to byl asi Griffith Edwards, dlouholetý šéfredaktor časopisu Addiction, který loni bohužel zemřel.

* I Vy sám byste ale mohl být označen za jedničku, protože jste stál u zrodu první – a zatím jediné – adiktologické kliniky v ČR. V čem je Vaše pracoviště unikátní?

Naší silnou stránkou je, že jsme dokázali spojit tradici léčebného programu sahající až do pohnutého roku 1948 se současností. Podařilo se nám regulovat prudký nástup 90. let, rozvoj neziskového sektoru v našem oboru, příchod harm reduction i ostatních přístupů a trendů. Nová témata doplnila ta tradiční a vytvořila konzistentní obrázek preventivní a léčebné klinické praxe. To je obrovská deviza a málokde se to povedlo.

Za unikátní považuji, že jsme jako obor relativně smířliví a nesnažíme se některé odbornosti dostat ze svého středu pryč. Významní psychiatři, jako jsou Petr Popov, Kamil Kalina, Standa Kudrle, Jirka Dvořáček nebo Petr Jeřábek, v podstatě umožňují vstup na „bašty“ i ne-psychiatrům a spoluvytvářejí prostor ostatním.

Ojedinělé také je, že máme všechny tři úrovně vysokoškolského vzdělávání – bakalářský, magisterský i doktorský studijní program. Nevím o jediné univerzitě na světě, která by pro obor adiktologie nabízela srovnatelný koncept. Jsme např. jedni z mála, kteří vedle teoretické průpravy nabízejí i klinickou, a to ve velmi unikátní podobě.

Nesmím opomenout ani vědu, jež se v adiktologii rodí nesmírně pomalu. Když jsme konfrontováni s kolegy z „velkých oborů“, které mají za sebou desítky, či stovky let vývoje, je to pro nás jako „mladšího bráchu“ obtížné, ale současně zásadně určující. A musím říci, že vnímám jako jeden z nejcennějších vkladů fakulty do našeho oboru právě fakt, že můžeme nasávat tu tradici a kultivovanost, která nevznikne ze dne na den...

* ...Váš příběh je o to zajímavější, že stojíte v čele kliniky LF a sám jste přitom nelékař. Bylo těžké se prosadit?

To je skutečnost, která mě provází od začátku kariéry. Musím přiznat, že být nelékařem v jakémkoli medicínském prostředí není jednoduché – ale zejména v konzervativní rovině velké fakulty, s množstvím významných lékařů a špiček ve svých oborech, je to hodně těžké. Člověk je s nimi najednou konfrontován. Lidé zde na fakultě prostě řeknou, často i dost tvrdě, když je něco špatně udělané nebo nesouhlasí. To je ale dobře, protože je to jasně řečeno, drží je to ve střehu a žene dopředu.

Momentálně nevím o klinice, kde by byl přednostou nelékař – je to pro mě velký závazek. Někdy mě to ale až trochu svazuje a říkám si, že jsem „ve stádu ovcí tou, která má jiná kopyta“ a zda bych jako psycholog měl doktorům do jejich práce vůbec mluvit. Hlavně ale v poslední době jsem si uvědomil, že pokud budu sám respektovat určitá sociální a komunikační pravidla, která jsou na fakultě zavedena a jsou dobrá – byť občas ostrá –, mohu lékařům zase nabídnout jiný rozměr. Rozměr, který často nevnímají, bagatelizují a nechtějí si někdy připustit, že může mít třeba i větší význam a praktický dopad než to, čemu oni věří. Na druhé straně, i při neformálních debatách mně kolegové dávají najevo, že o můj názor stojí.

* Je něco, čeho se Vám zatím nepodařilo dosáhnout?

Velmi mě mrzí, že se nám příliš nedaří v medicích probouzet odpovídající zájem o náš obor. To vnímám jako velký úkol a chtěl bych adherovat větší počet mladých lidí ještě za dob jejich studia. Naše úvahy se ubírají směrem k více biologicky orientovanému preklinickému výzkumu – do budoucna chceme fungovat i v kampusu Albertov a vybudovat zajímavý koncept pro doktorandy. Pro spíše klinicky uvažující studenty, kteří rádi přemýšlejí o multifaktoriálních onemocněních a dívají se na ně v kontextu, by zase mohl být atraktivní výzkum klinický. Protože pokud bude mít adiktologie výsledky a bude vnímána jako obor na světové úrovni, přinese to zájem i o léčbu, která je nesmírně pestrá. Třeba od krátké intervence u kuřáků tabáku až po řešení hepatitid u injekčních uživatelů či neurologických poruch u alkoholiků...

jat

Na jedné straně vysoké nároky, zodpovědnost a stres, na straně druhé potřeba utlumit se a vypnout. Na jedné straně stimulancia, na straně druhé sedativa či relaxancia. Znáte to také? Užití těchto návykových látek je prý u studentů medicíny i u lékařů a ostatních zdravotníků nejrizikovější, říká prof. PhDr. Michal Miovský, Ph.D., přednosta Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze a proděkan pro nelékařské studijní programy.

* Vypozoroval jste nějakou závislost u sebe?

Sám jsem s adiktologií začínal tak říkajíc z druhé strany barikády – měl jsem problémy nejen s alkoholem... V našem oboru to ale až tak výjimečné není a zdá se mi, že je lepší scénář začínat kariéru adiktologa takto, než s ní tak končit. Ačkoli jako profesní průprava to zrovna bezpečné není. Na závislosti je ale zajímavé, že ji nelze definovat čistě biologicky nebo chemicky. A adiktologie je fascinující právě tím, že nám umožnila podívat se na závislosti z pohledu biomedicíny, genetiky, biochemie, sociologie, psychologie, psychiatrie... A nabídla nám, abychom se na kontextuální vazby mohli dívat systematičtěji a s mnohem větším pochopením než kdykoli předtím.

* Může být závislost v něčem prospěšná?

Určitě. Závislost k člověku patří, je jeho integrální součástí a nemá ani negativní, ani pozitivní konotaci. To je až sekundární interpretace. Třeba skutečnost, že je dítě na začátku svého života na matce plně závislé, přece není špatně. Fakt, že si zbytečně někdy komplikujeme život různými látkami, je věc jiná.

* Zůstaňme tedy u věcí, které nám život komplikují. V září jsme si připomněli 65. výročí založení protialkoholního oddělení v budově kostela u sv. Apolináře doc. Jaroslavem Skálou. Dá se z toho, co on začal, něco přenést do současnosti?

Jeho otisk v oboru stále přetrvává. Skála vytyčil témata, která považoval ve své době za nosná. Dnes k jeho pilířům stavíme pilíře další, protože nemáme „jen“ alkoholiky a zdravé lidi. Zabýváme se problematikou kontrolovaného pití, kontrolovaného užívání návykových látek, minimalizace rizika škod a podobnými strategiemi, které činí obraz adiktologie mnohem barevnějším. Důležité je si také uvědomit, že závislosti vždy měly i určitý kulturní či politický aspekt. Není náhodou, že Masaryk měl poměrně slavné přednášky k alkoholismu. V tomto ohledu tedy máme v současnosti trochu dluh.

* Skála by se tedy dal označit za jedničku – už jen díky tomu, že založil první záchytnou stanici na světě. Koho byste zvolil Vy?

Závislosti přitahovaly mnoho odborníků velmi různých specializací. Mj. Timothyho Learyho, Charlese Bukowského, známé jsou také Freudovy Kokainové listy... Ve středoevropském regionu jistě není Skála jediným pilířem adiktologie druhé poloviny 20. století. Jeho zrcadlem pro oblast vědy je podle mě Luděk Kubička. Velmi úzce spjat je s nimi i Eduard Urban, významný klinický psycholog. Pokud bychom se na věc podívali celosvětově, pak by to byl asi Griffith Edwards, dlouholetý šéfredaktor časopisu Addiction, který loni bohužel zemřel.

* I Vy sám byste ale mohl být označen za jedničku, protože jste stál u zrodu první – a zatím jediné – adiktologické kliniky v ČR. V čem je Vaše pracoviště unikátní?

Naší silnou stránkou je, že jsme dokázali spojit tradici léčebného programu sahající až do pohnutého roku 1948 se současností. Podařilo se nám regulovat prudký nástup 90. let, rozvoj neziskového sektoru v našem oboru, příchod harm reduction i ostatních přístupů a trendů. Nová témata doplnila ta tradiční a vytvořila konzistentní obrázek preventivní a léčebné klinické praxe. To je obrovská deviza a málokde se to povedlo.

Za unikátní považuji, že jsme jako obor relativně smířliví a nesnažíme se některé odbornosti dostat ze svého středu pryč. Významní psychiatři, jako jsou Petr Popov, Kamil Kalina, Standa Kudrle, Jirka Dvořáček nebo Petr Jeřábek, v podstatě umožňují vstup na „bašty“ i ne-psychiatrům a spoluvytvářejí prostor ostatním.

Ojedinělé také je, že máme všechny tři úrovně vysokoškolského vzdělávání – bakalářský, magisterský i doktorský studijní program. Nevím o jediné univerzitě na světě, která by pro obor adiktologie nabízela srovnatelný koncept. Jsme např. jedni z mála, kteří vedle teoretické průpravy nabízejí i klinickou, a to ve velmi unikátní podobě.

Nesmím opomenout ani vědu, jež se v adiktologii rodí nesmírně pomalu. Když jsme konfrontováni s kolegy z „velkých oborů“, které mají za sebou desítky, či stovky let vývoje, je to pro nás jako „mladšího bráchu“ obtížné, ale současně zásadně určující. A musím říci, že vnímám jako jeden z nejcennějších vkladů fakulty do našeho oboru právě fakt, že můžeme nasávat tu tradici a kultivovanost, která nevznikne ze dne na den...

* ...Váš příběh je o to zajímavější, že stojíte v čele kliniky LF a sám jste přitom nelékař. Bylo těžké se prosadit?

To je skutečnost, která mě provází od začátku kariéry. Musím přiznat, že být nelékařem v jakémkoli medicínském prostředí není jednoduché – ale zejména v konzervativní rovině velké fakulty, s množstvím významných lékařů a špiček ve svých oborech, je to hodně těžké. Člověk je s nimi najednou konfrontován. Lidé zde na fakultě prostě řeknou, často i dost tvrdě, když je něco špatně udělané nebo nesouhlasí. To je ale dobře, protože je to jasně řečeno, drží je to ve střehu a žene dopředu.

Momentálně nevím o klinice, kde by byl přednostou nelékař – je to pro mě velký závazek. Někdy mě to ale až trochu svazuje a říkám si, že jsem „ve stádu ovcí tou, která má jiná kopyta“ a zda bych jako psycholog měl doktorům do jejich práce vůbec mluvit. Hlavně ale v poslední době jsem si uvědomil, že pokud budu sám respektovat určitá sociální a komunikační pravidla, která jsou na fakultě zavedena a jsou dobrá – byť občas ostrá –, mohu lékařům zase nabídnout jiný rozměr. Rozměr, který často nevnímají, bagatelizují a nechtějí si někdy připustit, že může mít třeba i větší význam a praktický dopad než to, čemu oni věří. Na druhé straně, i při neformálních debatách mně kolegové dávají najevo, že o můj názor stojí.

* Je něco, čeho se Vám zatím nepodařilo dosáhnout?

Velmi mě mrzí, že se nám příliš nedaří v medicích probouzet odpovídající zájem o náš obor. To vnímám jako velký úkol a chtěl bych adherovat větší počet mladých lidí ještě za dob jejich studia. Naše úvahy se ubírají směrem k více biologicky orientovanému preklinickému výzkumu – do budoucna chceme fungovat i v kampusu Albertov a vybudovat zajímavý koncept pro doktorandy. Pro spíše klinicky uvažující studenty, kteří rádi přemýšlejí o multifaktoriálních onemocněních a dívají se na ně v kontextu, by zase mohl být atraktivní výzkum klinický. Protože pokud bude mít adiktologie výsledky a bude vnímána jako obor na světové úrovni, přinese to zájem i o léčbu, která je nesmírně pestrá. Třeba od krátké intervence u kuřáků tabáku až po řešení hepatitid u injekčních uživatelů či neurologických poruch u alkoholiků...

jat

Na jedné straně vysoké nároky, zodpovědnost a stres, na straně druhé potřeba utlumit se a vypnout. Na jedné straně stimulancia, na straně druhé sedativa či relaxancia. Znáte to také? Užití těchto návykových látek je prý u studentů medicíny i u lékařů a ostatních zdravotníků nejrizikovější, říká prof. PhDr. Michal Miovský, Ph.D., přednosta Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze a proděkan pro nelékařské studijní programy.

* Vypozoroval jste nějakou závislost u sebe?

Sám jsem s adiktologií začínal tak říkajíc z druhé strany barikády – měl jsem problémy nejen s alkoholem... V našem oboru to ale až tak výjimečné není a zdá se mi, že je lepší scénář začínat kariéru adiktologa takto, než s ní tak končit. Ačkoli jako profesní průprava to zrovna bezpečné není. Na závislosti je ale zajímavé, že ji nelze definovat čistě biologicky nebo chemicky. A adiktologie je fascinující právě tím, že nám umožnila podívat se na závislosti z pohledu biomedicíny, genetiky, biochemie, sociologie, psychologie, psychiatrie... A nabídla nám, abychom se na kontextuální vazby mohli dívat systematičtěji a s mnohem větším pochopením než kdykoli předtím.

* Může být závislost v něčem prospěšná?

Určitě. Závislost k člověku patří, je jeho integrální součástí a nemá ani negativní, ani pozitivní konotaci. To je až sekundární interpretace. Třeba skutečnost, že je dítě na začátku svého života na matce plně závislé, přece není špatně. Fakt, že si zbytečně někdy komplikujeme život různými látkami, je věc jiná.

* Zůstaňme tedy u věcí, které nám život komplikují. V září jsme si připomněli 65. výročí založení protialkoholního oddělení v budově kostela u sv. Apolináře doc. Jaroslavem Skálou. Dá se z toho, co on začal, něco přenést do současnosti?

Jeho otisk v oboru stále přetrvává. Skála vytyčil témata, která považoval ve své době za nosná. Dnes k jeho pilířům stavíme pilíře další, protože nemáme „jen“ alkoholiky a zdravé lidi. Zabýváme se problematikou kontrolovaného pití, kontrolovaného užívání návykových látek, minimalizace rizika škod a podobnými strategiemi, které činí obraz adiktologie mnohem barevnějším. Důležité je si také uvědomit, že závislosti vždy měly i určitý kulturní či politický aspekt. Není náhodou, že Masaryk měl poměrně slavné přednášky k alkoholismu. V tomto ohledu tedy máme v současnosti trochu dluh.

* Skála by se tedy dal označit za jedničku – už jen díky tomu, že založil první záchytnou stanici na světě. Koho byste zvolil Vy?

Závislosti přitahovaly mnoho odborníků velmi různých specializací. Mj. Timothyho Learyho, Charlese Bukowského, známé jsou také Freudovy Kokainové listy... Ve středoevropském regionu jistě není Skála jediným pilířem adiktologie druhé poloviny 20. století. Jeho zrcadlem pro oblast vědy je podle mě Luděk Kubička. Velmi úzce spjat je s nimi i Eduard Urban, významný klinický psycholog. Pokud bychom se na věc podívali celosvětově, pak by to byl asi Griffith Edwards, dlouholetý šéfredaktor časopisu Addiction, který loni bohužel zemřel.

* I Vy sám byste ale mohl být označen za jedničku, protože jste stál u zrodu první – a zatím jediné – adiktologické kliniky v ČR. V čem je Vaše pracoviště unikátní?

Naší silnou stránkou je, že jsme dokázali spojit tradici léčebného programu sahající až do pohnutého roku 1948 se současností. Podařilo se nám regulovat prudký nástup 90. let, rozvoj neziskového sektoru v našem oboru, příchod harm reduction i ostatních přístupů a trendů. Nová témata doplnila ta tradiční a vytvořila konzistentní obrázek preventivní a léčebné klinické praxe. To je obrovská deviza a málokde se to povedlo.

Za unikátní považuji, že jsme jako obor relativně smířliví a nesnažíme se některé odbornosti dostat ze svého středu pryč. Významní psychiatři, jako jsou Petr Popov, Kamil Kalina, Standa Kudrle, Jirka Dvořáček nebo Petr Jeřábek, v podstatě umožňují vstup na „bašty“ i ne-psychiatrům a spoluvytvářejí prostor ostatním.

Ojedinělé také je, že máme všechny tři úrovně vysokoškolského vzdělávání – bakalářský, magisterský i doktorský studijní program. Nevím o jediné univerzitě na světě, která by pro obor adiktologie nabízela srovnatelný koncept. Jsme např. jedni z mála, kteří vedle teoretické průpravy nabízejí i klinickou, a to ve velmi unikátní podobě.

Nesmím opomenout ani vědu, jež se v adiktologii rodí nesmírně pomalu. Když jsme konfrontováni s kolegy z „velkých oborů“, které mají za sebou desítky, či stovky let vývoje, je to pro nás jako „mladšího bráchu“ obtížné, ale současně zásadně určující. A musím říci, že vnímám jako jeden z nejcennějších vkladů fakulty do našeho oboru právě fakt, že můžeme nasávat tu tradici a kultivovanost, která nevznikne ze dne na den...

* ...Váš příběh je o to zajímavější, že stojíte v čele kliniky LF a sám jste přitom nelékař. Bylo těžké se prosadit?

To je skutečnost, která mě provází od začátku kariéry. Musím přiznat, že být nelékařem v jakémkoli medicínském prostředí není jednoduché – ale zejména v konzervativní rovině velké fakulty, s množstvím významných lékařů a špiček ve svých oborech, je to hodně těžké. Člověk je s nimi najednou konfrontován. Lidé zde na fakultě prostě řeknou, často i dost tvrdě, když je něco špatně udělané nebo nesouhlasí. To je ale dobře, protože je to jasně řečeno, drží je to ve střehu a žene dopředu.

Momentálně nevím o klinice, kde by byl přednostou nelékař – je to pro mě velký závazek. Někdy mě to ale až trochu svazuje a říkám si, že jsem „ve stádu ovcí tou, která má jiná kopyta“ a zda bych jako psycholog měl doktorům do jejich práce vůbec mluvit. Hlavně ale v poslední době jsem si uvědomil, že pokud budu sám respektovat určitá sociální a komunikační pravidla, která jsou na fakultě zavedena a jsou dobrá – byť občas ostrá –, mohu lékařům zase nabídnout jiný rozměr. Rozměr, který často nevnímají, bagatelizují a nechtějí si někdy připustit, že může mít třeba i větší význam a praktický dopad než to, čemu oni věří. Na druhé straně, i při neformálních debatách mně kolegové dávají najevo, že o můj názor stojí.

* Je něco, čeho se Vám zatím nepodařilo dosáhnout?

Velmi mě mrzí, že se nám příliš nedaří v medicích probouzet odpovídající zájem o náš obor. To vnímám jako velký úkol a chtěl bych adherovat větší počet mladých lidí ještě za dob jejich studia. Naše úvahy se ubírají směrem k více biologicky orientovanému preklinickému výzkumu – do budoucna chceme fungovat i v kampusu Albertov a vybudovat zajímavý koncept pro doktorandy. Pro spíše klinicky uvažující studenty, kteří rádi přemýšlejí o multifaktoriálních onemocněních a dívají se na ně v kontextu, by zase mohl být atraktivní výzkum klinický. Protože pokud bude mít adiktologie výsledky a bude vnímána jako obor na světové úrovni, přinese to zájem i o léčbu, která je nesmírně pestrá. Třeba od krátké intervence u kuřáků tabáku až po řešení hepatitid u injekčních uživatelů či neurologických poruch u alkoholiků...

jat

Na jedné straně vysoké nároky, zodpovědnost a stres, na straně druhé potřeba utlumit se a vypnout. Na jedné straně stimulancia, na straně druhé sedativa či relaxancia. Znáte to také? Užití těchto návykových látek je prý u studentů medicíny i u lékařů a ostatních zdravotníků nejrizikovější, říká prof. PhDr. Michal Miovský, Ph.D., přednosta Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze a proděkan pro nelékařské studijní programy.

* Vypozoroval jste nějakou závislost u sebe?

Sám jsem s adiktologií začínal tak říkajíc z druhé strany barikády – měl jsem problémy nejen s alkoholem... V našem oboru to ale až tak výjimečné není a zdá se mi, že je lepší scénář začínat kariéru adiktologa takto, než s ní tak končit. Ačkoli jako profesní průprava to zrovna bezpečné není. Na závislosti je ale zajímavé, že ji nelze definovat čistě biologicky nebo chemicky. A adiktologie je fascinující právě tím, že nám umožnila podívat se na závislosti z pohledu biomedicíny, genetiky, biochemie, sociologie, psychologie, psychiatrie... A nabídla nám, abychom se na kontextuální vazby mohli dívat systematičtěji a s mnohem větším pochopením než kdykoli předtím.

* Může být závislost v něčem prospěšná?

Určitě. Závislost k člověku patří, je jeho integrální součástí a nemá ani negativní, ani pozitivní konotaci. To je až sekundární interpretace. Třeba skutečnost, že je dítě na začátku svého života na matce plně závislé, přece není špatně. Fakt, že si zbytečně někdy komplikujeme život různými látkami, je věc jiná.

* Zůstaňme tedy u věcí, které nám život komplikují. V září jsme si připomněli 65. výročí založení protialkoholního oddělení v budově kostela u sv. Apolináře doc. Jaroslavem Skálou. Dá se z toho, co on začal, něco přenést do současnosti?

Jeho otisk v oboru stále přetrvává. Skála vytyčil témata, která považoval ve své době za nosná. Dnes k jeho pilířům stavíme pilíře další, protože nemáme „jen“ alkoholiky a zdravé lidi. Zabýváme se problematikou kontrolovaného pití, kontrolovaného užívání návykových látek, minimalizace rizika škod a podobnými strategiemi, které činí obraz adiktologie mnohem barevnějším. Důležité je si také uvědomit, že závislosti vždy měly i určitý kulturní či politický aspekt. Není náhodou, že Masaryk měl poměrně slavné přednášky k alkoholismu. V tomto ohledu tedy máme v současnosti trochu dluh.

* Skála by se tedy dal označit za jedničku – už jen díky tomu, že založil první záchytnou stanici na světě. Koho byste zvolil Vy?

Závislosti přitahovaly mnoho odborníků velmi různých specializací. Mj. Timothyho Learyho, Charlese Bukowského, známé jsou také Freudovy Kokainové listy... Ve středoevropském regionu jistě není Skála jediným pilířem adiktologie druhé poloviny 20. století. Jeho zrcadlem pro oblast vědy je podle mě Luděk Kubička. Velmi úzce spjat je s nimi i Eduard Urban, významný klinický psycholog. Pokud bychom se na věc podívali celosvětově, pak by to byl asi Griffith Edwards, dlouholetý šéfredaktor časopisu Addiction, který loni bohužel zemřel.

* I Vy sám byste ale mohl být označen za jedničku, protože jste stál u zrodu první – a zatím jediné – adiktologické kliniky v ČR. V čem je Vaše pracoviště unikátní?

Naší silnou stránkou je, že jsme dokázali spojit tradici léčebného programu sahající až do pohnutého roku 1948 se současností. Podařilo se nám regulovat prudký nástup 90. let, rozvoj neziskového sektoru v našem oboru, příchod harm reduction i ostatních přístupů a trendů. Nová témata doplnila ta tradiční a vytvořila konzistentní obrázek preventivní a léčebné klinické praxe. To je obrovská deviza a málokde se to povedlo.

Za unikátní považuji, že jsme jako obor relativně smířliví a nesnažíme se některé odbornosti dostat ze svého středu pryč. Významní psychiatři, jako jsou Petr Popov, Kamil Kalina, Standa Kudrle, Jirka Dvořáček nebo Petr Jeřábek, v podstatě umožňují vstup na „bašty“ i ne-psychiatrům a spoluvytvářejí prostor ostatním.

Ojedinělé také je, že máme všechny tři úrovně vysokoškolského vzdělávání – bakalářský, magisterský i doktorský studijní program. Nevím o jediné univerzitě na světě, která by pro obor adiktologie nabízela srovnatelný koncept. Jsme např. jedni z mála, kteří vedle teoretické průpravy nabízejí i klinickou, a to ve velmi unikátní podobě.

Nesmím opomenout ani vědu, jež se v adiktologii rodí nesmírně pomalu. Když jsme konfrontováni s kolegy z „velkých oborů“, které mají za sebou desítky, či stovky let vývoje, je to pro nás jako „mladšího bráchu“ obtížné, ale současně zásadně určující. A musím říci, že vnímám jako jeden z nejcennějších vkladů fakulty do našeho oboru právě fakt, že můžeme nasávat tu tradici a kultivovanost, která nevznikne ze dne na den...

* ...Váš příběh je o to zajímavější, že stojíte v čele kliniky LF a sám jste přitom nelékař. Bylo těžké se prosadit?

To je skutečnost, která mě provází od začátku kariéry. Musím přiznat, že být nelékařem v jakémkoli medicínském prostředí není jednoduché – ale zejména v konzervativní rovině velké fakulty, s množstvím významných lékařů a špiček ve svých oborech, je to hodně těžké. Člověk je s nimi najednou konfrontován. Lidé zde na fakultě prostě řeknou, často i dost tvrdě, když je něco špatně udělané nebo nesouhlasí. To je ale dobře, protože je to jasně řečeno, drží je to ve střehu a žene dopředu.

Momentálně nevím o klinice, kde by byl přednostou nelékař – je to pro mě velký závazek. Někdy mě to ale až trochu svazuje a říkám si, že jsem „ve stádu ovcí tou, která má jiná kopyta“ a zda bych jako psycholog měl doktorům do jejich práce vůbec mluvit. Hlavně ale v poslední době jsem si uvědomil, že pokud budu sám respektovat určitá sociální a komunikační pravidla, která jsou na fakultě zavedena a jsou dobrá – byť občas ostrá –, mohu lékařům zase nabídnout jiný rozměr. Rozměr, který často nevnímají, bagatelizují a nechtějí si někdy připustit, že může mít třeba i větší význam a praktický dopad než to, čemu oni věří. Na druhé straně, i při neformálních debatách mně kolegové dávají najevo, že o můj názor stojí.

* Je něco, čeho se Vám zatím nepodařilo dosáhnout?

Velmi mě mrzí, že se nám příliš nedaří v medicích probouzet odpovídající zájem o náš obor. To vnímám jako velký úkol a chtěl bych adherovat větší počet mladých lidí ještě za dob jejich studia. Naše úvahy se ubírají směrem k více biologicky orientovanému preklinickému výzkumu – do budoucna chceme fungovat i v kampusu Albertov a vybudovat zajímavý koncept pro doktorandy. Pro spíše klinicky uvažující studenty, kteří rádi přemýšlejí o multifaktoriálních onemocněních a dívají se na ně v kontextu, by zase mohl být atraktivní výzkum klinický. Protože pokud bude mít adiktologie výsledky a bude vnímána jako obor na světové úrovni, přinese to zájem i o léčbu, která je nesmírně pestrá. Třeba od krátké intervence u kuřáků tabáku až po řešení hepatitid u injekčních uživatelů či neurologických poruch u alkoholiků...

jat

Na jedné straně vysoké nároky, zodpovědnost a stres, na straně druhé potřeba utlumit se a vypnout. Na jedné straně stimulancia, na straně druhé sedativa či relaxancia. Znáte to také? Užití těchto návykových látek je prý u studentů medicíny i u lékařů a ostatních zdravotníků nejrizikovější, říká prof. PhDr. Michal Miovský, Ph.D., přednosta Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze a proděkan pro nelékařské studijní programy.

* Vypozoroval jste nějakou závislost u sebe?

Sám jsem s adiktologií začínal tak říkajíc z druhé strany barikády – měl jsem problémy nejen s alkoholem... V našem oboru to ale až tak výjimečné není a zdá se mi, že je lepší scénář začínat kariéru adiktologa takto, než s ní tak končit. Ačkoli jako profesní průprava to zrovna bezpečné není. Na závislosti je ale zajímavé, že ji nelze definovat čistě biologicky nebo chemicky. A adiktologie je fascinující právě tím, že nám umožnila podívat se na závislosti z pohledu biomedicíny, genetiky, biochemie, sociologie, psychologie, psychiatrie... A nabídla nám, abychom se na kontextuální vazby mohli dívat systematičtěji a s mnohem větším pochopením než kdykoli předtím.

* Může být závislost v něčem prospěšná?

Určitě. Závislost k člověku patří, je jeho integrální součástí a nemá ani negativní, ani pozitivní konotaci. To je až sekundární interpretace. Třeba skutečnost, že je dítě na začátku svého života na matce plně závislé, přece není špatně. Fakt, že si zbytečně někdy komplikujeme život různými látkami, je věc jiná.

* Zůstaňme tedy u věcí, které nám život komplikují. V září jsme si připomněli 65. výročí založení protialkoholního oddělení v budově kostela u sv. Apolináře doc. Jaroslavem Skálou. Dá se z toho, co on začal, něco přenést do současnosti?

Jeho otisk v oboru stále přetrvává. Skála vytyčil témata, která považoval ve své době za nosná. Dnes k jeho pilířům stavíme pilíře další, protože nemáme „jen“ alkoholiky a zdravé lidi. Zabýváme se problematikou kontrolovaného pití, kontrolovaného užívání návykových látek, minimalizace rizika škod a podobnými strategiemi, které činí obraz adiktologie mnohem barevnějším. Důležité je si také uvědomit, že závislosti vždy měly i určitý kulturní či politický aspekt. Není náhodou, že Masaryk měl poměrně slavné přednášky k alkoholismu. V tomto ohledu tedy máme v současnosti trochu dluh.

* Skála by se tedy dal označit za jedničku – už jen díky tomu, že založil první záchytnou stanici na světě. Koho byste zvolil Vy?

Závislosti přitahovaly mnoho odborníků velmi různých specializací. Mj. Timothyho Learyho, Charlese Bukowského, známé jsou také Freudovy Kokainové listy... Ve středoevropském regionu jistě není Skála jediným pilířem adiktologie druhé poloviny 20. století. Jeho zrcadlem pro oblast vědy je podle mě Luděk Kubička. Velmi úzce spjat je s nimi i Eduard Urban, významný klinický psycholog. Pokud bychom se na věc podívali celosvětově, pak by to byl asi Griffith Edwards, dlouholetý šéfredaktor časopisu Addiction, který loni bohužel zemřel.

* I Vy sám byste ale mohl být označen za jedničku, protože jste stál u zrodu první – a zatím jediné – adiktologické kliniky v ČR. V čem je Vaše pracoviště unikátní?

Naší silnou stránkou je, že jsme dokázali spojit tradici léčebného programu sahající až do pohnutého roku 1948 se současností. Podařilo se nám regulovat prudký nástup 90. let, rozvoj neziskového sektoru v našem oboru, příchod harm reduction i ostatních přístupů a trendů. Nová témata doplnila ta tradiční a vytvořila konzistentní obrázek preventivní a léčebné klinické praxe. To je obrovská deviza a málokde se to povedlo.

Za unikátní považuji, že jsme jako obor relativně smířliví a nesnažíme se některé odbornosti dostat ze svého středu pryč. Významní psychiatři, jako jsou Petr Popov, Kamil Kalina, Standa Kudrle, Jirka Dvořáček nebo Petr Jeřábek, v podstatě umožňují vstup na „bašty“ i ne-psychiatrům a spoluvytvářejí prostor ostatním.

Ojedinělé také je, že máme všechny tři úrovně vysokoškolského vzdělávání – bakalářský, magisterský i doktorský studijní program. Nevím o jediné univerzitě na světě, která by pro obor adiktologie nabízela srovnatelný koncept. Jsme např. jedni z mála, kteří vedle teoretické průpravy nabízejí i klinickou, a to ve velmi unikátní podobě.

Nesmím opomenout ani vědu, jež se v adiktologii rodí nesmírně pomalu. Když jsme konfrontováni s kolegy z „velkých oborů“, které mají za sebou desítky, či stovky let vývoje, je to pro nás jako „mladšího bráchu“ obtížné, ale současně zásadně určující. A musím říci, že vnímám jako jeden z nejcennějších vkladů fakulty do našeho oboru právě fakt, že můžeme nasávat tu tradici a kultivovanost, která nevznikne ze dne na den...

* ...Váš příběh je o to zajímavější, že stojíte v čele kliniky LF a sám jste přitom nelékař. Bylo těžké se prosadit?

To je skutečnost, která mě provází od začátku kariéry. Musím přiznat, že být nelékařem v jakémkoli medicínském prostředí není jednoduché – ale zejména v konzervativní rovině velké fakulty, s množstvím významných lékařů a špiček ve svých oborech, je to hodně těžké. Člověk je s nimi najednou konfrontován. Lidé zde na fakultě prostě řeknou, často i dost tvrdě, když je něco špatně udělané nebo nesouhlasí. To je ale dobře, protože je to jasně řečeno, drží je to ve střehu a žene dopředu.

Momentálně nevím o klinice, kde by byl přednostou nelékař – je to pro mě velký závazek. Někdy mě to ale až trochu svazuje a říkám si, že jsem „ve stádu ovcí tou, která má jiná kopyta“ a zda bych jako psycholog měl doktorům do jejich práce vůbec mluvit. Hlavně ale v poslední době jsem si uvědomil, že pokud budu sám respektovat určitá sociální a komunikační pravidla, která jsou na fakultě zavedena a jsou dobrá – byť občas ostrá –, mohu lékařům zase nabídnout jiný rozměr. Rozměr, který často nevnímají, bagatelizují a nechtějí si někdy připustit, že může mít třeba i větší význam a praktický dopad než to, čemu oni věří. Na druhé straně, i při neformálních debatách mně kolegové dávají najevo, že o můj názor stojí.

* Je něco, čeho se Vám zatím nepodařilo dosáhnout?

Velmi mě mrzí, že se nám příliš nedaří v medicích probouzet odpovídající zájem o náš obor. To vnímám jako velký úkol a chtěl bych adherovat větší počet mladých lidí ještě za dob jejich studia. Naše úvahy se ubírají směrem k více biologicky orientovanému preklinickému výzkumu – do budoucna chceme fungovat i v kampusu Albertov a vybudovat zajímavý koncept pro doktorandy. Pro spíše klinicky uvažující studenty, kteří rádi přemýšlejí o multifaktoriálních onemocněních a dívají se na ně v kontextu, by zase mohl být atraktivní výzkum klinický. Protože pokud bude mít adiktologie výsledky a bude vnímána jako obor na světové úrovni, přinese to zájem i o léčbu, která je nesmírně pestrá. Třeba od krátké intervence u kuřáků tabáku až po řešení hepatitid u injekčních uživatelů či neurologických poruch u alkoholiků...

jat